Ultra Velum Temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám [PDF]

SLOVENSK Á ARCHEOLÓGIA ČASOPIS ARCHEOLOGICKÉHO ÚSTAVU SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED HLAVNÝ REDAKTOR GABRIEL FUSEK Vydavateľ: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, Akademická 2, 949 21 Nitra SLOVENSK Á ARCHEOLÓGIA JOURNAL OF THE INSTITUTE OF ARCHAEOLOGY OF THE SLOVAK ACADEMY OF SCIENCES GENERAL EDITOR GABRIEL FUSEK Publisher: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, Akademická 2, SK – 949 21 Nitra

SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA su pplem en t u m 1

Anita Kozubová – Erika Makarová – Martin Neumann (editori)

Ultra velum temporis Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám

Publikácia vznikla v rámci projektu Vedeckej grantovej agentúry Ministerstva školstva, vedy, výskumu a športu Slovenskej republiky a Slovenskej akadémie vied (VEGA 1/0100/19).

A R C H E O L O G I C K Ý Ú S T AV S AV NITRA 2020

Anita Kozubová – Erika Makarová – Martin Neumann (editori) Ultra velum temporis Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám Slovenská archeológia – Supplementum 1 Recenzovaný časopis / Peer-reviewed journal Hlavný redaktor / General editor Gabriel Fusek Predseda redakčnej rady / Editorial board chairman Matej Ruttkay Redakčná rada / Editorial board Václav Furmánek, Luděk Galuška, Milan Hanuliak, Joachim Henning, Ivan Cheben, Pavel Kouřil, Elena Miroššayová, Michał Parczewski, Ján Rajtár, Alexander Ruttkay, Claudia Theune-Vogt, Ladislav Veliačik Počítačové spracovanie / Layout Mária Kunová Grafický návrh a počítačové spracovanie obálky / Graphic layout and computer elaboration of the cover František Hříbal

Príspevky sú indexované a evidované v databázach WoS, Scopus, ERIH PLUS a CEJSH. Bez predbežného písomného súhlasu vlastníka vydavateľských práv nesmie byť žiadna časť tejto publikácie reprodukovaná alebo rozširovaná v žiadnej forme – elektronicky či mechanicky vrátane fotokópií, nahrávania, prípadne iným použitím informačného systému vrátane webových stránok. Articles are indexed and covered in WoS, Scopus, ERIH PLUS, and CEJSH databases. No part of this publication may be reproduced or transmitted in any form – electronic or mechanical, including photocopy, recording, or any information storage and retrieval system, including web pages, without the prior written permission from the copyright owner. Za znenie a obsah príspevkov zodpovedajú autori. / Authors are responsible for their contributions. http://archeol.sav.sk/index.php/sk/slovenska-archeologia/ http://archeol.sav.sk/index.php/en/publications/the-slovenska-archeologia-journal-2/ Rozširuje / Distribution Archeologický ústav SAV, Akademická 2, SK – 949 21 Nitra e-mail: [emailprotected] Tlač / P rinted by V eda, vydavateľstvo SAV, Bratislava © Archeologický ústav SAV, Nitra 2020

ISSN 1335-0102 (print) ISSN 2585-9145 (online)

Dátum vydania december 2020

Evidenčné číslo MK SR 3404/09

IČO 00 166 723

OB SA H

Tabula gratulatoria ................................................................................................................................................................................ 11 Anita Kozubová – Martin Neumann Jubilant prof. PhDr. Jozef Bátora, DrSc. .............................................................................................................................................. 13 Honoree prof. PhDr. Jozef Bátora, DrSc. ............................................................................................................................................ 13 Bibliografia Jozefa Bátoru ..................................................................................................................................................................... 19 D o m i n i k D r o z d – M a r t i n N e u m a n n – To m á š P i š ú t h Výskumy v Rybníku, Santovke, Šahách a Vrábľoch v reflexii ich účastníkov ............................................................................ 31 Pavol Žigo Ad multos annos – historicko-jazykovedne ......................................................................................................................................... 37 Jon i Apak idze – Svend Ha nsen Two Bronze Age Hoards with Shaft-Hole Axes from West Georgia. Materials for Communication Between Central and Eastern Europe ................................................................................................................................................ 39 Dva depoty sekier s otvorom v tyle z doby bronzovej zo západného Gruzínska. Materiály ku kontaktom medzi strednou a východnou Európou ............................................................................................................................................. 52 Juraj Bartík – Radoslav Čambal – Tibor Lieskovský Pohanská pri Plaveckom Podhradí. Nové poznatky o hradisku z mladšej a neskorej doby bronzovej ................................. 53 Pohanská near Plavecké Podhradie. New Information on the Hillfort from the Late Bronze Age ......................................... 66 Pavol Bobek – Miroslava K issová – Katar í na Šimu n ková Sídliskové nálezy zo staršej doby bronzovej na ulici Za Ferenitkou v Nitre ............................................................................... 67 Settlement Finds from the Early Bronze Age in Za Ferenitkou Street in Nitra .......................................................................... 78 Radoslav Čambal – Erika Makarová Depot náramkov z doby halštatskej z vrchu Záruby v Malých Karpatoch ................................................................................. 79 Hoard of Bracelets from the Hallstatt Period from the Záruby Peak in the Little Carpathians ............................................... 85 Wo l f g a n g D av id Waffen als Grabbeigabe im Raum der oberen und mittleren Donau während der Früh- und Mittelbronzezeit .................. 87 Zbrane v hroboch zo staršej a strednej doby bronzovej z horného a stredného Podunajska................................................. 101 Dominik Drozd Analytický povrchový zber na lokalite Vráble-Fidvár: stav bádania a možnosti spracovania dát........................................ 103 Systematic Field Survey at the Site of Vráble-Fidvár: State of Research and Possibilities of Data.......................................... 111 Alexandrine Eibner – Clemens Eibner Musikinstrumente und Musikausübung in der Eisenzeit Mitteleuropas – anhand von Bildquellen und Originalfunden ............................................................................................................................................................................ 113 Hudobné nástroje a hudobná prax v dobe železnej v strednej Európe – na základe ikonografických prameňov a archeologických nálezov .................................................................................................................................................................... 125 Zdeněk Fa rk aš Medený ingot z Chtelnice .................................................................................................................................................................. 127 Copper Ingot from Chtelnica ............................................................................................................................................................. 131 K l á r a P. F i s c h l – G i a n-L u c a P a u l – T o b i a s L . K i e n l i n Vráble-Fidvár im Kontext: Zu Vorläufern und Parallelen der Demarkation ............................................................................. 133 Vráble-Fidvár v kontexte: predchodcovia a paralely demarkácie................................................................................................ 144 Jakub Godiš Pohrebiská únětickej kultúry v Nových Zámkoch ........................................................................................................................ 145 Burial Sites of Únětice Culture in Nové Zámky.............................................................................................................................. 154 Jacek Górski Small and Large Settlements of the Mierzanowice Culture in the Uplands of Western Małopolska Region ...................... 155 Malé a veľké sídliská mierzanovickej kultúry vo vysočine západného Malopoľska............................................................... 162

Va l e n t i n a G r a f – K a r i n a G r ö m e r – G e r h a r d Tr n k a Eine Armschutzspirale vom Typ Salgótarján mit Textilresten von „Stampfen“ (Stupava) ..................................................... 163 Šalgotariánsky kruh so zvyškami textilu zo „Stampfenu“ (Stupava) ........................................................................................ 169 Stanislav Grigoriev Radiocarbon Revolution and ´Historical´ Counterrevolution. Chronology of Europe, Eurasia and China in the First Half of the 2nd Millennium BC ...................................................................................................................................... 171 Rádiouhlíková revolúcia a „historická“ kontrarevolúcia. Chronológia Európy, Eurázie a Číny v prvej polovici 2. tisícročia pred n. l. .............................................................................................................................................. 177 Szilvia Guba Bronze Age Anthropomorphic Clay Figurines from Nógrád County (Northern Hungary) .................................................. 179 Hlinené antropomorfné plastiky z doby bronzovej z Novohradskej župy (severné Maďarsko) ........................................... 189 Marek Hladík – Katarína Hladíková Burial Sites in Záhorie (Middle and Lower Morava River Region) in Roman Times and in the Early Middle Ages. Considering the Causes of Formal and Spatial Dynamics of the Burial Rite – Ethnicity, Religion or Socio-Economic Development? ..................................................................................................................................................... 191 Pohrebiská na Záhorí (stredné a dolné Pomoravie) v dobe rímskej a vo včasnom stredoveku. Príčiny formálnej a priestorovej dynamiky pohrebného rítu – etnicita, náboženstvo alebo socio-ekonomický vývoj? ................................... 200 Tünde Horváth – Attila Botond Szilasi Salgótarján-Baglyas-kő. A Multi-period Prehistoric Site and Medieval Castle......................................................................... 201 Salgótarján-Baglyas-kő. Praveká polykultúrna lokalita a stredoveký hrad............................................................................... 212 Mat úš Hudák – Mária Hudáková – Martin Hložek – Dominika Oravkinová Nové sídliskové nálezy z doby bronzovej z Gánoviec-Za stodolami .......................................................................................... 213 New Settlement Finds from the Bronze Age in Gánovce-Za stodolami ..................................................................................... 224 Zu z a n a Hu k e ľová – Z ora Bi e l ic hová – M á r i a K r o šl á ková – K l aud i a Da ňová – M ic h a l Cheben Nosila rúško? Osteoarcheologický rozbor hrobu zo sídliska zo staršej doby bronzovej v Zbehoch .................................... 225 Did She Wear a Face Mask? Osteoarchaeological Analysis of Burial from the Early Bronze Age Settlement in Zbehy.... 236 Ondřej Chvojka – Jan Joh n Zlatá záušnice z hom*ol (okr. České Budějovice) jako doklad kontaktu jižních Čech s Karpatskou kotlinou ve starší době bronzové ..................................................................................................................................................................... 237 Gold Earring from hom*ole (Dist. České Budějovice) as the Evidence of Contacts Between South Bohemia and Carpathian Basin in the Early Bronze Age .............................................................................................................................. 246 O ndřej C hvojka – Pet r Menší k Mohylová pohřebiště starší a střední doby bronzové v jižních Čechách. Kontinuita nebo diskontinuita využívání pohřebních areálů? ........................................................................................................................................................... 247 Early and Middle Bronze Age Burial Mounds in Southern Bohemia. Continuity or Discontinuity of Using Burial Sites? ........................................................................................................................................................................... 255 Maria Iva nova – Fra n k Sc h lütz – Norbert Benecke Subterranean Silos at Vráble, Southwestern Slovakia. A Case Study of Geochemistry and Distribution of Finds in Fill Deposits ...................................................................................................................................................................... 257 Podzemné silá vo Vrábľoch, juhozápadné Slovensko. Prípadová štúdia zameraná na geochemickú analýzu a distribúciu nálezov vo výplni objektov ........................................................................................................................................ 271 Светлана Иванова – Михаил Видейко – Наталья Бу рдо Металлообработка в Северо-Западном Причерноморье в раннем бронзовом веке.......................................................... 273 Metal Processing in the Northwestern Black Sea Region in the Early Bronze Age.................................................................. 283 Pawe ł Jarosz – A n ita Szczepa nek – Elżbieta Haduc h New Evidences to Understand the Bell Beaker Culture in the Małopolska Upland ................................................................ 285 Nové poznatky ku kultúre zvoncovitých pohárov v Malopoľskej vysočine ............................................................................ 293

Albrecht Jockenhövel Bronzezeitliche Gräber mit Rohmetall: Eine Fundgruppe zwischen praktischer Funktion und symbolischer Bedeutung ............................................................................................................................................................................................. 295 Hroby z doby bronzovej so surovým kovom: skupina nálezov medzi praktickou funkciou a symbolickým významom ............................................................................................................................................................................................ 305 Sławomir Kadrow – A n na Krzy wda – Ryszard Nagli k Relics of the Eneolithic Wyciąże Group at Site 7 in Szarbia, Lesser Poland............................................................................... 307 Pamiatky eneolitickej skupiny Wyciąże na nálezisku 7 v Szarbii, v Malopoľsku..................................................................... 315 Viktor Klochko Metal Axes of the Kozarac-Stublo Type from Carpathian-Volhynia Metallurgy Center of ‘willow leaf’ of Ukrainian Corded Ware Culture Circle and Its Connections to Danubian Region ............................................................ 317 Kovové sekery typu Kozarac-Stublo z karpatsko-volynského metalurgického centra kultúr so šnúrovou keramikou na Ukrajine produkujúceho industriu v tvare vŕbového listu a ich vzťahy s podunajským regiónom........... 326 Věra Klontza-Jak lová Bez koně nebude slunce. Role koně v transformačních procesech doby bronzové .................................................................. 327 No Horse, No Sun. The Role of Horse in the Bronze Age Transformation Processes .............................................................. 335 Jaromír Kovárník Zajímavé archeologické lokality dolního Pomoraví na ortosnímcích ........................................................................................ 337 Interesting Archaeological Sites of the Lower Basin of the Morava River on Orthophotos ................................................... 347 Anita Kozubová – Martin Golec Aus der Nähe oder aus der Ferne? Zu den hallstattzeitlichen Funden vom östlichen Typ aus Mähren .................................. 349 Zblízka alebo zďaleka? K nálezom východného typu z doby halštatskej z Moravy ............................................................... 360 Роман Ли т виненко Погребения культурного круга Бабино в деревянных гробах-колодах как проявление общеевропейской традиции бронзового века ............................................................................................................................................................... 361 The Burial of the Babino Cultural Circle in Tree-Trunk Coffins as a Manifestation of Pan-European Bronze Age Practice ........................................................................................................................................................................................ 371 Сергей Махортых Об одной разновидности раннескифских зооморфных бутеролей ...................................................................................... 373 On the One Type of the Early Scythian Zoomorphic Scabbard Chapes .................................................................................... 383 Eszter Melis Indicators for Social Structure in the Gáta-Wieselburg Cemetery of Hegyeshalom, Hungary ............................................. 385 Ukazovatele sociálnej štruktúry na pohrebisku kultúry Gáta-Wieselburg na lokalite Hegyeshalom, Maďarsko ............. 398 Jana Mellnerová Šuteková Eneolitický sídelný areál v Podolí pri Novom Meste nad Váhom ............................................................................................... 399 Eneolithic Settlement Area in Podolie near Nové Mesto nad Váhom ......................................................................................... 407 Vladimír Mitáš – Ján Rajtár – Ján Tirpák Nález bronzovej dýky z Cífera-Pácu, okres Trnava ....................................................................................................................... 409 The Find of a Bronze Dagger from Cífer-Pác, Trnava District ..................................................................................................... 416 Nils Müller-Scheeßel – Philipp Gerbecks – Knut Rassman n Frühbronzezeitliche Befestigungen im oberen Žitavatal: Prozesse von Synoikismos und Dioikismos .................................. 417 Opevnenia zo staršej doby bronzovej v hornom Požitaví: procesy synoikizmu a dioikizmu ............................................... 428 Bianka Nessel Metal Appliques in Bronze Age Europe – Searching for the Meaning Behind Tacks, Buckles and Lamellas..................... 429 Kovové aplikácie v dobe bronzovej v Európe – pátranie po význame pripináčikov, puklíc a lamiel .................................. 439 Martin Neumann Božské dvojičky a ich reflexia v predstavách spoločnosti doby bronzovej ................................................................................ 441 Divine Twins and Their Reflexion in the Bronze Age Ideology .................................................................................................. 448

A ndrzej Pel isia k Neolithic and Bronze Age Human Activity in the Mountains. The Case of the High Bieszczady Mountains, Carpathians ........................................................................................................................................................................................... 449 Ľudská činnosť v horách v neolite a v dobe bronzovej. Príklad Vysokých Beskýd, Karpaty ................................................. 458 K a t a r í n a Pe t r i š č á k o v á – M a r e k Ve r č í k – Pe t e r Pa v ú k – Pe t r L i m b u r s k ý – D a v i d Daněček – Michal Ernée Od nástrojov a zbraní k symbolom: analýza pracovných stôp na kovových dýkach staršej doby bronzovej v Čechách. Pilotná štúdia ................................................................................................................................................................... 459 From Tools and Weapons to Symbols: Use-wear Analysis of the Early Bronze Age Metal Daggers in Bohemia. Pilot Study ............................................................................................................................................................................................. 469 Beate Ma r ia Pomb erger Stringed Instruments of the Hallstatt Culture – from Iconographic Representation to Experimental Reproduction ........... 471 Strunové nástroje halštatskej kultúry – od ikonografického vyobrazenia po experimentálnu reprodukciu ..................... 482 Га л и н а По п л е в к о Технология изготовления керамики майкопской культуры, как северной периферии восточноанатолийского халколита ................................................................................................................................................ 483 Technology of Production of Ceramics of the Maykop Culture as the Northern Periphery of the Eastern Anatolian chalcolithic ............................................................................................................................................... 492 Violetta Reiter Die Gräber der Leithaprodersdorf-Gruppe der Flur Kreuzäcker in Leithaprodersdorf (Burgenland) ................................. 493 Hroby skupiny Leithaprodersdorf v polohe Kreuzäcker v Leithaprodersdorfe (Burgenland) .............................................. 502 László Reményi Idol Fragment of the Makó-Kosihy-Čaka Culture from Budapest-Kőérberek Site ................................................................... 503 Fragment idolu kultúry Makó-Kosihy-Čaka z Budapešti-Kőérbereku ...................................................................................... 513 А лексей Резепк ин Майкопская культура: вопросы хронологии и культурных связей усть-джегутинского и псекупского вариантов ......... 515 Maykop Culture: Issue of Chronology and Cultural Relationships of the Ust-Dzheguta and Psekupsk Variants ............ 526 David Rožnovský Der Hortfund aus der späten Bronzezeit aus Mikulovice (Bez. Znojmo) .................................................................................. 527 Depot bronzových predmetov z neskorej doby bronzovej z Mikulovic (okr. Znojmo) ........................................................... 535 Matej Ruttkay Neolitický hrob (?) a kultový objekt zo staršej doby bronzovej v Nitre-Dolných Krškanoch ................................................ 537 A Neolithic Grave (?) and a Feature with Cult Function from the Early Bronze Age in Nitra-Dolné Krškany................... 551 Eva Sc h i merová Sídliště a pohřebiště nitranské kultury v Hulíně 3-U Potůčku .................................................................................................... 553 Settlement and Cemetery of Nitra Culture from Hulín 3-U Potůčku ......................................................................................... 566 Pavol Štei ner Výskum bojísk druhej svetovej vojny na juhozápadnom Slovensku. Východiská a perspektívy ......................................... 567 Research of the Second World War Battlefields in Southwestern Slovakia. Resources and Perspectives ............................ 573 D u š a n Va l e n t – P a v o l J e l í n e k Séhul a jej podoby v hmotnej kultúre doby bronzovej.................................................................................................................. 575 Séhul and Her Representations in the Material Culture of the Bronze Age.............................................................................. 582 Jozef Vladár – Egon Wiedermann Mobility and Migration at the Intersection of European Cultures ............................................................................................. 583 Mobility a migrácie na križovatke európskych kultúr.................................................................................................................. 591 Thomas Zimmermann Priesterkönigs-Schmiedemeister? Zur (Un)sichtbarkeit von Metallhandwerkern im Grabritus der anatolischen Frühbronzezeit (3. Jahrtausend v. Chr.)............................................................................................................................................ 593 Kňazskí králi a kováčski majstri? Poznámky k (ne)viditeľnosti kovolejárov v pohrebnom ríte anatólskej staršej doby bronzovej (3. tisícročie pred n. l.)....................................................................................................................................................... 603

TABU L A GR AT U L ATOR I A Joni APAKIDZE, Berlin Peter BARTA, Bratislava Martin BARTELHEIM, Tübingen Juraj BARTÍK, Bratislava Igor BAZOVSKÝ, Bratislava Anja BEHRENS, Wilhelmshaven Noemi BELJAK PAŽINOVÁ, Nitra Norbert BENECKE, Berlin Lucia BENEDIKOVÁ, Nitra Zora BIELICHOVÁ, Nitra Peter BISTÁK, Bratislava Alena BISTÁKOVÁ, Nitra Felix BITTMANN, Wilhelmshaven Zuzana BLÁHOVÁ-SKLENÁŘOVÁ, Praha Pavol BOBEK, Bratislava Peter BOGDAŇ, Nitra Jan BOUZEK, Praha Gertrúda BŘEZINOVÁ, Nitra Natalja BURDO, Kyjiv András CSUTHY, Komárno Radoslav ČAMBAL, Bratislava David DANĚČEK, Roztoky János DANI, Debrecen Miroslav DANIŠ, Bratislava Klaudia DAŇOVÁ, Nitra Wolfgang DAVID, Frankfurt am Main Dominik DROZD, Nitra Jozef ĎURIŠ, Nitra Alexandrine EIBNER, Wien Clemens EIBNER, Heidelberg Michal ERNÉE, Praha Zdeněk FARKAŠ, Bratislava Zuzana FELCANOVÁ, Galanta Klára P. FISCHL, Miskolc Václav FURMÁNEK, Nitra Gabriel FUSEK, Nitra Monika GABULOVÁ, Nitra Lýdia GAČKOVÁ, Michalovce Bogusław GEDIGA, Wrocław Philipp GERBECKS, Bonn Jakub GODIŠ, Nové Zámky Florin GOGÂLTAN, Cluj-Napoca Martin GOLEC, Olomouc Jacek GÓRSKI, Kraków Valentina GRAF, Wien Stanislav GRIGORIEV, Čeljabinsk Karina GRÖMER, Wien

Szilvia GUBA, Szécsény Elżbieta HADUCH, Kraków Svend HANSEN, Berlin Markéta HAVLÍKOVÁ, Plzeň Marek HLADÍK, Mikulčice Katarína HLADÍKOVÁ, Bratislava Daniel HLÁSEK, České Budějovice Martin HLOŽEK, Brno Gabriela HOLKOVÁ, Nitra Barbara HOREJS, Wien Tünde HORVÁTH, Wien Eva HORVÁTHOVÁ, Nitra Hajo HÖHLER-BROCKMANN, Frankfurt am Main Matúš HUDÁK, Hozelec Mária HUDÁKOVÁ, Spišská Nová Ves Zuzana HUKEĽOVÁ, Nitra Ján HUNKA, Nitra Michal CHEBEN, Nitra Petra CHEBENOVÁ, Nitra Ladislav CHMELO, Bratislava Ondřej CHVOJKA, České Budějovice Maria IVANOVA, Wien Svitlana IVANOVA, Kyjiv Vratislav JANÁK, Opava Paweł JAROSZ, Kraków Pavol JELÍNEK, Bratislava Josef JEŽEK, Plzeň Albrecht JOCKENHÖVEL, Emsdetten Jan JOHN, České Budějovice Carol KACSÓ, Baia Mare Sławomir KADROW, Rzeszów Elke KAISER, Berlin Tobias L. KIENLIN, Köln Viktória KISS, Budapest Miroslava KISSOVÁ, Nitra Viktor KLOČKO, Kyjiv Věra KLONTZA-JAKLOVÁ, Brno Josip KOBAL´, Užhorod Branislav KOVÁR, Nitra Jaromír KOVÁRNÍK, Hradec Králové Hanna KOWALEWSKA-MARSZAŁEK, Warszawa Anita KOZUBOVÁ, Nitra Petr KRIŠTUF, Plzeň Mária KROŠLÁKOVÁ, Nitra Anna KRZYWDA, Kraków Rudolf KUJOVSKÝ, Nitra Mária KUNOVÁ, Nitra

Michaela LANGOVÁ, Praha Ernst LAUERMANN, Asparn an der Zaya Tibor LIESKOVSKÝ, Bratislava Petr LIMBURSKÝ, Praha Roman LYTVYNENKO, Vinnycia Sergij MACHORTYCH, Kyjiv Erika MAKAROVÁ, Bratislava Dana MARKOVÁ, Mýtna Eszter MELIS, Budapest Jana MELLNEROVÁ ŠUTEKOVÁ, Bratislava Petr MENŠÍK, Plzeň Carola METZNER-NEBELSICK, München Vladimír MITÁŠ, Nitra Igor MURÍN, Nitra Nils MÜLLER-SCHEEßEL, Kiel Ryszard NAGLIK, Kraków Bianka NESSEL, Mainz Martin NEUMANN, Bratislava Gabriel NEVIZÁNSKY, Nitra Lucia NEZVALOVÁ, Nitra Tomáš NOVÁČEK, Košice Dominika ORAVKINOVÁ, Nitra Ondrej OŽĎÁNI, Nitra Nona PALINCAŞ, Bucureşti David PARMA, Brno Gian-Luca PAUL, Köln Peter PAVÚK, Praha Lenka PECHOVÁ, Bratislava Andrzej PELISIAK, Rzeszów Jaroslav PEŠKA, Olomouc Katarína PETRIŠČÁKOVÁ, Praha Karol PIETA, Nitra Tomáš PIŠÚTH, Bratislava Beate Maria POMBERGER, Wien Galina POPLEVKO, Sankt-Peterburg Péter PROHÁSZKA, Nitra Ján RAJTÁR, Nitra

Knut RASSMANN, Frankfurt am Main Violetta REITER, Wolfsthal László REMÉNYI, Budapest Dominik REPKA, Nitra Aleksej REZEPKIN, Sankt-Peterburg David ROŽNOVSKÝ, Znojmo Alexander RUTTKAY, Nitra Matej RUTTKAY, Nitra Jaroslava RUTTKAYOVÁ, Nitra Eva SCHIMEROVÁ, Hradec Králové Frank SCHLÜTZ, Wilhelmshaven Simona SLIACKA, Ružomberok Tudor Adrian SOROCEANU, Berlin Susanne STEGMANN-RAJTÁR, Nitra Stanislav STUCHLÍK, Opava Anita SZCZEPANEK, Kraków Attila B. SZILASI, Pöttelsdorf Klára ŠABATOVÁ, Brno Katarína ŠIMUNKOVÁ, Nitra Pavol ŠTEINER, Nitra Kristína TAKÁCSOVÁ, Diakovce Ján TIRPÁK, Nitra Gerhard TRNKA, Wien Vladimír TURČAN, Bratislava Jan TUREK, Praha Dušan VALENT, Bratislava Vladimír VARSIK, Nitra/Trnava Roman VÁVRA, Bratislava Ladislav VELIAČIK, Nitra Marek VERČÍK, Praha Magdolna VICZE, Százhalombatta Mychajlo VIDEJKO, Kyjiv Jozef VLADÁR, Nitra Egon WIEDERMANN, Nitra Thomas ZIMMERMANN, Ankara Pavol ŽIGO, Bratislava

J U BI LA N T PROF. PH DR. JOZEF BÁTOR A, DR SC .

HONOREE PROF. PHDR. JOZEF BÁTORA, DRSC.

V roku 2020 oslávil svoje životné jubileum náš priateľ, kolega, vedec a vysokoškolský pedagóg, profesor Jozef Bátora. Svoju životnú dráhu započal 21. júna 1950 v Nevidzanoch, v malebnom kraji slovenského „Champagne“, ako ho sám rád nazýva. Narodil sa do rodiny učiteľa, čo iste ovplyvnilo jeho ďalšiu životnú cestu. Roky svojho detstva strávil nielen v rodných Nevidzanoch, ale aj vo vtedy ešte existujúcej obci Mochovce. Vďaka pestrému jazykovému prostrediu si tu veľmi rýchlo osvojil základy maďarčiny – jazyka tak veľmi potrebného pre jeho budúcu vedeckú dráhu. Už od jeho mladíckych rokov ho intenzívne zaujímalo poznanie pravekej histórie svojho kraja. V dôsledku toho bolo jeho ďalšie smerovanie po ukončení stredoškolského vzdelania zrejmé – v roku 1968 nastúpil na Univerzitu Komenského a začal študovať archeológiu. Počas štúdia sa zoznámil s vtedajšou elitou na poli archeologického bádania na Slovensku – vedúcou osobnosťou archeologického oddelenia v rámci vtedajšej Katedry všeobecných dejín a archeológie bol charizmatický Bohuslav Novotný. V roku 1973 mladý Jozef Bátora úspešne absolvoval vysokoškolské štúdium obhájením diplomovej práce pod vedením školiteľky Márie Novotnej (témou práce bolo žiarové pohrebisko lužickej kultúry vo Zvolene-Balkáne). O niekoľko rokov neskôr publikoval túto prácu aj na stránkach Slovenskej archeológie. Po opustení univerzity vkročil priamo do praxe – zamestnal sa vStredoslovenskom múzeu v Banskej Bystrici. Krátko nato nastúpil na základnú vojenskú službu, ktorú absolvoval v západných Čechách vMarián skych Lázniach. Po návrate späť na Slovensko bol od roku 1974 zamestnaný v Archeologickom ústave SAV a absolvoval prvé samostatné terénne výskumy v Kameničnej, Komjaticiach, Čachticiach či rodných Nevidzanoch. V tomto období stihol zložiť rigoróznu skúšku (1976) a založiť si vlastnú rodinu. Nástup do nového zamestnania práve v období normalizácie však priniesol so sebou aj výraznejší tlak zo strany vládnucej marxistickej ideológie. Živý a úprimný záujem o archeológiu, ako aj opora v najbližšom kruhu priateľov a rodiny ho však utvrdili v odhodlaní ísť cestou pomalej, no poctivej práce na sebe samom. Svedčí o tom napokon aj bohatá publikačná činnosť jubilanta v tomto období. Počas svojho pôsobenia na Archeologickom ústave stihol obhájiť dizertačnú prácu, v ktorej sa zaoberal ekonomickým a sociálnym vývojom vstaršej dobe bronzovej na východnom Slovensku (1982). Práve touto prácou ukázal, že sa stal zrelým bádateľom schopným samostatného riešenia aktuálnych problémov.

In 2020, our friend, colleague, scientist and university pedagogue, professor Jozef Bátora celebrated his jubilee. His life journey started on 21st June 1950 in Nevidzany, in the picturesque landscape of Slovak Champagne, as he likes to call it. He was born in afamily of a teacher, which must have influenced his further life. He spent the years of his childhood not only in his native Nevidzany, but also in the then still existing village of Mochovce. Thanks to the diverse language environment, he quickly learned the basics of Hungarian – the language so necessary for his future career of a scientist. He has been intensely interested in his region’s prehistory since his young age. As a result, his further specialization after he had completed his secondary studies was clear – in 1968, he was accepted to Comenius University and started to study archaeology. During his studies, he met the contemporary elite in the field of archaeological research in Slovakia – charismatic Bohuslav Novotný was the leading personality of the archaeological section at the Department of General History and Archaeology. In 1973, young Jozef Bátora completed his university studies by defending his diploma work supervised by Mária Novotná (the cremation burial ground of the Lusatian culture in Zvolen-Balkán was its topic). He published this work also on pages of the Slovenská archeológia journal a few years later. When he left the university, he entered the practical life – he was employed by the Stredoslovenské múzeum in Banská Bystrica. He started the compulsory military service in Mariánské Lázně in western Bohemia shortly after that. When he returned back to Slovakia, he was employed by the Institute of Archaeology of SAS in 1974 and managed his first independent field excavations in Kameničná, Komjatice, Čachtice or his native Nevidzany. He succeeded in passing his doctoral exams (1976) in that period and started his own family. His start in the new job in the times of normalization, however, brought stronger pressure from the ruling Marxist ideology. His lively and sincere interest in archaeol ogy as well as support from his closest friends and family encouraged him in his determination to work slowly but honestly on himself. It is documented by the rich publishing activity of the celebrator. During his work at the Institute of Archaeology, he managed to defend his dissertation dealing with the economic and social development in eastern Slovakia in the Early Bronze Age (1982). He showed with this work that he had become a mature scientist able to solve topical problems independently. The 1980s were a very fruitful period from the aspect of the celebrator’s field activity. In the be-

Osemdesiate roky boli z pohľadu terénnej činnosti jubilanta veľmi plodným obdobím. Na ich začiatku sa podieľal na realizovaní záchranného výskumu v Mochovciach, kde sledoval, ako postupne v procese výstavby atómovej elektrárne mizne obec, v ktorej strávil svoje detstvo. V nasledujúcich rokoch presmeroval svoju pozornosť na oblasť stredného Ponitria, kde v Ludaniciach-Mýtnej Novej Vsi a v Jelšovciach realizoval niekoľkoročné archeologické výskumy. Pohrebiská zo staršej doby bronzovej, preskúmané na oboch uvedených lokalitách, dodnes tvoria jeden zo základných pilierov vedeckej práce jubilanta. Výsledky výskumu pohrebiska v Jelšovciach boli dokonca publikované v zahraničnom vydavateľstve. Po zmene režimu na prelome 80. a 90. rokov sa celej spoločnosti na Slovensku otvorili dvere do celého sveta. Náš jubilant, vtedy práve na vrchole svojich tvorivých síl, využil možnosť otvorených hraníc a podal žiadosť o štipendium Nadácie Alexandra von Humboldta. Posudzovateľmi jeho žiadosti boli uznávané osobnosti vtedajšieho európskeho bádania ako Anton Točík, Juraj Pavúk, Václav Moucha či Jan Machnik. Vďaka priaznivým posudkom mu bolo štipendium schválené anasledujúce 2 roky tak strávil na Freie Universität Berlin pod vedením profesora Bernarda Hänsela. Svoj pobyt v Berlíne niekoľkokrát zopakoval (1997, 1999). Vďaka vybudovaným zahraničným konexiám sa mu podarilo zúčastniť sa na výskume jaskyne Lazaret vo Francúzsku (1993), o rok neskôr bol členom nemecko-gréckej výskumnej expedície vAgios Mamas. Jeho kontakt s kolegami v zahraničí bol ďalej upevnený počas pobytov v Römisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts vo Frankfurte nad Mohanom (1999, 2001, 2006), v Instytute Prahistorii Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza v Poznani (1999), v Institut für Ur- und Frühgeschichte vo Viedni či v Institut für Ur- und Frühgeschichte und Provinzialrömische Archäologie der Ludwig-Maximilians-Universität v Mníchove (2002). V tomto období si jubilant začal pomaly vytvárať predpoklady pre opätovný vstup na univerzitnú pôdu. V roku 2000 sa habilitoval na Masarykovej univerzite v Brne, o 4 roky neskôr bol na tej istej univerzite menovaný profesorom. Medzitým obhájil svoju doktorskú dizertačnú prácu vArcheologickom ústave SAV v Nitre. Po dosiahnutí profesúry sa opäť s vervou pustil do rozsiahlejších terénnych akcií, tento raz už vyzbrojený skúsenosťami zo zahraničia a v spolupráci s nemeckými kolegami (predovšetkým z Römisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts vo Frankfurte nad Mohanom). Svoju pozornosť zacielil na výskum opevnených sídlisk zo staršej doby bronzovej na Pohroní a Poiplí. Práve na

ginning of this decade, he participated in a rescue excavation in Mochovce, where he observed how the village of his childhood gradually disappeared in the process of construction of the nuclear power plant. He redirected his attention to the central Ponitrie region in the following years. He carried out archaeological excavations lasting for several years in Ludanice-Mýtna Nová Ves and Jelšovce. The burial grounds from the Early Bronze Age which were uncovered at both above mentioned sites are still basic pillars of the jubilee celebrator’s scientific work. Results of the excavations at the burial ground in Jelšovce were published by a foreign publishing house. After the regime had chanded at the turn of the 1980s and 1990s, the door to the world opened for the whole Slovak society. Our celebrator, at his best creative power at that time, used the opportunity of the open borders and applied for scholarship from the Alexander von Humboldt Foundation. His application was assessed by the respected personalities of European research, such as Anton Točík, Juraj Pavúk, Václav Moucha or Jan Machnik. Thanks to their favourable opinions, his scholarship was approved and he spent the next two years at Freie Universität Berlin under leadership of professor Bernard Hänsel. He returned to Berlin a few times (1997, 1999). Thanks to the established foreign connections, he was able to participate in the research of the Grotte du Lazaret cave in France (1993); a year later, he was a member of the German-Greek research expedition in Agios Mamas. His relations with his colleagues abroad became stronger during his stays at the Rӧmisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts in Frankfurt am Main (1999, 2001, 2006), Instytut Prahistorii Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza in Poznań (1999), Institut für Ur- und Frühgeschichte und Provinzialrӧmische Archäologie der Ludwig-Maximilians-Universität in Munich (2002). Then, our jubilee celebrator began to prepare to enter the university again. He was habilitated at Masaryk University in 2000 and two years later, he became a professor there. Meanwhile, he defended his doctoral dissertation at the Institute of Archaeology of SAS in Nitra. When he became professor, he returned to extensive field actions with enthusiasm, armed with experience from abroad and cooperation with German colleagues (from the Rӧmisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts in Frankfurt am Main in particular). He focused his attention on the research of fortified settlements from the Early Bronze Age in the regions of Pohronie and Poiplie. Many members of the young generation of Slovak archaeologists were trained by him at the excavations in Rybník, Santovka or Vráble.

výskumoch v Rybníku, Santovke či Vrábľoch bola jeho pričinením vyškolená časť mladšej generácie slovenských archeológov. V roku 2007 sa Jozef Bátora stal členom Katedry archeológie na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave a zároveň garantom štúdia archeológie. Prijatie medzi kmeňových pracovníkov katedry nasledovalo po niekoľkých rokoch externého prednášania na tomto pracovisku. Už štyri roky po svojom príchode na katedru bol menovaný jej vedúcim – naskytla sa mu tak jedinečná možnosť pretaviť svoje skúsenosti nadobudnuté v zahraničí do vedenia najstaršej katedry archeológie na Slovensku. Na katedre viedol prednášky a semináre zamerané na problematiku doby bronzovej a doby halštatskej ako v kontexte Slovenska a susedných regiónov, tak aj v širšom kontexte Európy a Eurázie. Inicioval aj otvorenie nových, inovatívnych tém. Idúc v stopách profesora Bohuslava Novotného, snažil sa svoje niekoľkoročné pôsobenie na katedre zamerať na jej zveľadenie a materiálne zabezpečenie. V priebehu niekoľkých rokov boli zmodernizované a rozšírené priestory knižnice, pribudlo aj nové laboratórium. Podarilo sa mu rozširovať ako personálne obsadenie katedry, tak aj spektrum výskumných tém (archeológia bojísk, experimentálna archeológia). Práve pod jeho vedením bol vroku 2017 tím archeológov z Filozofickej fakulty UK na základe rozhodnutia Akreditačnej komisie zaradený medzi špičkové vedecké tímy pôsobiace na slovenských vysokých školách. Bohužiaľ, práca a námaha venovaná rozvoju pracoviska, ktoré dlhé roky viedol a zveľaďoval, nenašli na domácej pôde vždy zaslúženú odozvu. Koncom augusta 2020 sa po dlhoročnom a úspešnom pôsobení rozlúčil s najbližšími kolegami na katedre. Naďalej však pôsobí v Archeologickom ústave SAV v Nitre, kde pokračuje v rozvíjaní svojich výskumných projektov a v školení doktorandov. Popri domácej katedre prednášal profesor Jozef Bátora aj na viacerých zahraničných univerzitách (Masarykova univerzita v Brne, Freie Universität Berlin a Universität Wien) a v rokoch 2010–2011 pôsobil ako hosťujúci profesor v Institut für Archäologische Wissenschaften na Ruhr-Universität v Bochume. Vďaka dlhoročnému výskumu v oblasti eneolitu a staršej doby bronzovej v strednej a východnej Európe, na Kaukaze a na Slovensku sa jubilant vypracoval na jedného z popredných európskych odborníkov v oblasti interdisciplinárneho výskumu staršej doby bronzovej, s ťažiskom najmä na výskum počiatkov metalurgie či vzťahov medzi človekom a prírodným prostredím v praveku. Ojeho nesmiernej vedeckej erudícii svedčí mimoriadne rozsiahla publikačná činnosť. Je autorom a spoluautorom siedmich vedeckých monografií,

Jozef Bátora became a member of the Department of Archaeology at the Faculty of Arts at Comenius University in Bratislava and also the guarantee of archaeological studies. He was accepted among the permanent stuff of the department after a few years of external lecturing there. As early as four years after his start at the department, he was appointed its head – he was given a unique opportunity to project his experience from abroad in the man agement of the oldest archaeological department in Slovakia. He led lectures and seminars dealing with the Bronze Age and the Hallstatt period in the context of Slovakia and its neighbouring regions as well as in the wider context of Europe and Eurasia. He initiated opening of new and innovative topics. Following in the footsteps of professor Bohuslav Novotný, he tried to concentrate his effort to improve and materially equip the department for years. In a few years, the library was extended and a new laboratory was built. He succeeded in extending the staff of the department as well as the range of research topics (battlefield archaeology, experimental archaeology). In 2017, the team of archaeologists from the Faculty of Arts of CU under his leadership was ranked among top scientific teams working at Slovak universities by the Accreditation Commission. Unfortunately, all the work and effort devot ed to the growth of the department he had been managing and building for years were not always regarded with appreciation. By the end of August 2020, after his long and successful work, he said good-bye to his closest colleagues at the department. Nevertheless, he is still working at the Institute of Archaeology of SAS in Nitra, where he develops his research projects and trains doctoral students. In addition to his domestic department, professor Jozef Bátora was also a lecturer at foreign universities (Masaryk University in Brno, Freie Universität Berlin and Universität Wien). In 2010–2011, he was avisiting professor at the Institut für Archäologi sche Wissenschaften at Ruhr-Universität in Bochum. Thanks to the long-time research in the Eneolithic and Early Bronze Age in central and eastern Europe, the Caucasus and Slovakia, the celebrator became one of the most renowned European experts in the field of interdisciplinary research of the Early Bronze Age with emphasis on the research of the beginnings of metallurgy or the relation between humans and their natural environment in the prehistory. His exceptionally rich publishing activity confirms his excellent scientific erudition. He is the author and co-author of seven scientific monographs, including one foreign monograph, seven specialist monographs, seven studies reaching the extent of scientifc monographs including two foreign monographs and more than 300 scientific

vrátane jednej zahraničnej, siedmich odborných monografií, siedmich štúdií v rozsahu vedeckej monografie, vrátane dvoch zahraničných, a vyše 300 vedeckých a odborných štúdií publikovaných v renomovaných domácich a zahraničných časopisoch a zborníkoch. Je zároveň editorom niekoľkých zborníkov. Súčasťou jeho tvorby sú aj mnohé popularizačné príspevky a tzv. obecné monografie (napr. Bánov, Nevidzany či Santovka). Citačný index jubilanta obsahuje viac než 1500 evidovaných ohlasov, znich viac než polovica je vzahraničných publikáciách. K prácam so zásadným prínosom k poznaniu rôznych aspektov pravekého vývoja na Slovensku nepochybne patria také vedecké monografie, ako napr. Siedlung und Gräberfeld der Ludanice-Gruppe in Jelšovce (v spoluautorstve s J.Pavúkom, 1995), Das Gräberfeld von Jelšovce. Ein Beitrag zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbecken (2000) či Slovensko v staršej dobe bronzovej (2018). Za posledne menovanú monografiu získal jubilant prémiu Literárneho fondu za vedeckú aodbornú literatúru za rok 2018. Výsledky svojich prác zároveň prezentuje na domácich a zahraničných konferenciách. Za všetky možno spomenúť každoročné medzinárodné archeologické fórum Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave a na Slovensku, kedy sa v prípade niektorých ročníkov podieľal aj na ich organizácii (Levice 2013, Modra 2019). Popri teoretickej práci profesor Jozef Bátora realizoval záchranné a systematické terénne výskumy viacerých, v celoeurópskom meradle významných archeologických lokalít zo staršej doby bronzovej, ktorým sa dostalo aj značnej medzinárodnej adomácej mediálnej pozornosti. Pri realizácii časti znich úzko spolupracoval skolegami z popredných nemeckých univerzít, akademických pracovísk avýskumných ústavov (Deutsches Archäologisches Institut v Berlíne a Frankfurte nad Mohanom, Universität Heidelberg, Ruhr-Universität v Bochume, Christian-Albrechts-Universität zu Kiel, Deutsches Bergbau-Museum v Bochume). Za všetky možno spomenúť medzinárodný amultidisciplinárny výskum opevneného sídliska apohrebiska zo staršej doby bronzovej vo Vrábľoch (poloha Fidvár), archeologický výskum pohrebísk v Jelšovciach a v Ludaniciach (časť Mýtna Nová Ves) či opevnených sídlisk v Santovke, Rybníku a Šahách. Nemenej dôležité výsledky priniesli menšie výskumy a prieskumy jubilanta, koncentrujúce sa najmä na oblasti stredného Požitavia a dolného Poiplia a Pohronia. Okrem bohatej publikačnej a terénnej výskumnej činnosti treba osobitne pripomenúť aktívnu domácu projektovú činnosť jubilanta a jeho členstvo v mnohých domácich a zahraničných vedeckých komisiách aradách (napr. predseda spoločnej Komisie pre obhajobu doktorandských prác v odbore archeológia v Archeologickom ústave SAV

and expert studies published in renowned domestic and foreign journals and proceedings. He is also the editor of several proceedings. His work contains numerous popularizing articles and so-called general monographs (e. g. Bánov, Nevidzany or Santovka). The citation index of the celebrator contains more than 1,500 recorded responses, more than a half of which are in foreign publications. Scientific monographs, such as Siedlung und Gräberfeld der Ludanice-Gruppe in Jelšovce (as a co-author with J.Pavúk, 1995), Das Gräberfeld von Jelšovce. Ein Beitrag zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbecken (2000) or Slovensko v staršej dobe bronzovej (2018) undoubtedly belong to the works of considerable contribution to our knowledge of various aspects of prehistoric development. For the last mentioned monograph, professor Bátora was awarded the premium for scientific and specialized literature from the Slovak Literary Fund in 2018. He also presents the results of his work at domestic as well as foreign conferences. We should mention the annual international archaeological forum The Early Bronze Age in Bohemia, Moravia and Slovakia, which he also helped to organize in some years (Levice 2013, Modra 2019). In addition to his theoretical work, he carried out rescue and systematic field excavations of several archaeological sites from the Early Bronze Age important on a European scale. Many international and domestic media paid attention to these sites. At some of them, he cooperated very closely with his colleagues from prominent German universities, academic and scientific institutions (Deutsches Archäologisches Institut in Berlin and Frankfurt am Main, Universität Heidelberg, Ruhr-Universität in Bochum, Christian-Albrechts-Universität zu Kiel, Deutsches Bergbau-Museum in Bochum). We must mention the international and interdisciplinary research of the fortified settlement and burial ground from the Early Bronze Age in Vráble (Fidvár site), the archaeological research of the burial grounds in Jelšovce and Ludanice-Mýtna Nová Ves or the fortified settlements in Santovka, Rybník and Šahy. His smaller excavations and surveys concentrated mainly in the regions of central Požitavie and lower Poiplie and Pohronie brought results of equal importance. Besides his rich publication and field excavation activity, we must particularly mention his active domestic project activity and his membership in numerous domestic and foreign scientific commissions and committees (e. g. the Chairman of the common Commission for Defence of Doctoral Dissertations in the field of archaeology at the Institute of Archaeology of SAS and the Faculty of Arts of CU, a member of the Commission for Defence of Doctoral Dissertations in the field of archaeology at the Faculty of Arts

a na Filozofickej fakulte UK, člen Komisie pre obhajobu doktorandských prác v odbore archeológia na Filozofickej fakulte Univerzity v Hradci Králové), organizáciách (člen korešpondent Deutsches Archäologisches Institut v Berlíne) a redakčných radách (napr. Acta Archaeologica Carpathica, Musaica archaeologica). Od roku 1991 realizoval z pozície zodpovedného riešiteľa so svojimi tímami z Archeologického ústavu SAV a Filozofickej fakulty UK 11 projektov VEGA zameraných najmä na mnohé dôležité socioekonomické a environmentálne témy staršej doby bronzovej vsevernej časti Karpatskej kotliny. V roku 2015 získal v rámci všeobecnej výzvy APVV projekt Natura et cultura. Koevolúcia človeka a prírodného prostredia v 6. až 2. tisícročí pred n. l. v oblasti severne od stredného Dunaja (2015–2019). Popri domácich projektoch sa aktívne podieľal aj na niekoľkých medzinárodných projektoch zameraných na eneolit a staršiu dobu bronzovú (mobilita, sídlisková štruktúra, metalurgia a montánna archeológia), a to v spolupráci s Georg-August-Universität v Göttingene, Römisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts vo Frankfurte nad Mohanom, Ruhr-Universität v Bochume aAarhus University. O mnohostrannom prínose jubilanta nielen pre samotný Archeologický ústav SAV a Katedru archeológie Filozofickej fakulty UK, ale aj pre slovenskú a stredoeurópsku archeológiu svedčí aj skutočnosť, že počas svojho dlhoročného vedeckého a pedagogického pôsobenia vychoval mnohých popredných odborníkov na problematiku eneolitu, doby bronzovej a doby halštatskej. Dlhoročnú prácu jubilanta, ktorou sa zaslúžil o rozvoj adobré meno Univerzity Komenského v Bratislave, ocenil pri príležitosti storočnice UK rektor UK prof. Marek Števček pamätnou medailou. Veľkou poctou bolo aj menovanie za člena Učenej spoločnosti Slovenska. Milému jubilantovi, profesorovi Bátorovi, prajeme nielen v našom mene, ale aj v mene jeho spolupracovníkov, najbližších priateľov, študentov, absolventov a celej archeologickej obce do ďalších rokov veľa zdravia, rodinnej pohody, entuziazmu aradosti z objavovania, ktorá ho neustále sprevádza počas celého jeho profesijného života. Ad multos annos! Anita Kozubová a Martin Neumann

at University of Hradec Králové), organizations (a corresponding member of the Deutsches Archäologisches Institut in Berlin) and editorial boards (e. g. Acta Archaeologica Carpathica, Musaica archaeologica). Since 1991, he has been the chief investigator of 11 VEGA projects in which he has participated with his teams from the Institute of Archaeology of SAS and the Faculty of Arts of CU. The projects have been mainly focused on important socio-economic and environmental issues of the Bronze Age in the northern part of the Carpathian Basin. He won agrant for the APVV project called Natura et cultura. The co-evolution of man and natural environment in the 6th–2nd milleniums BC north of the Middle Danube (2015–2019) in 2015. Apart from domestic projects, he has actively participated in several international projects dealing with the Eneolithic and the Early Bronze Age (mobility, settlement structure, metallurgy and montane archaeology) in cooperation with the Georg-August-Universität in Gӧttingen, Rӧmisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts in Frankfurt am Main, Ruhr-Universität in Bochum and Aarhus University. The many-sided contribution of the celebrator not only for the Institute of Archaeology of SAS and the Department of Archaeology of the Faculty of Arts of CU but also for Slovak and central European archaeology is documented also by the fact that he has educated many prominent experts in the Eneolithic, Bronze Age and Hallstatt period during his long-time scientific and pedagogical work. For this work, which has contributed to the development and good reputation of Comenius University, he was awarded a commemorative medal by professor Marek Števček, the rector of CU, on the 100th anniversary of the university. He has also been appointed a member of The Learned Society of Slovakia, which is a great honour. On behalf of his colleagues, closest friends, students, graduates and whole archaeological community, we wish our dear jubilee celebrator much good health, family well-being, enthusiasm and joy of exploring which has been accompanying him in all his professional life. Ad multos annos! Anita Kozubová and Martin Neumann

Bi bliogr a f i a Joz e fa Bátoru K vali fi k ačné pr áce 1973 J. Bátora: Pohrebiská zvolenskej skupiny lužickej kultúry. Diplomová práca (Filozofická fakulta Univerzity Komenského vBratislave). Bratislava 1973, 132 strán. 1976 J. Bátora: Žiarové pohrebiská lužickej kultúry v oblasti Zvolena. Rigorózna práca (Filozofická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave). Bratislava 1976, 175 strán. 1980 J. Bátora: Ekonomicko-sociálny vývoj východného Slovenska v staršej dobe bronzovej a jeho vplyv na susedné oblasti. Kandidátska dizertačná práca (Archeologický ústav SAV v Nitre). Nitra 1980, 271 strán. 1998 J. Bátora: Gräber mit Totenhäusern auf frühbronzezeitlichen Gräberfeldern in der Slowakei (Beitrag zu Kulturverbindungen zwischen Mittel-, West- und Osteuropa). Habilitačná práca (Filozofická fakulta Masarykovej Univerzity vBrne). Bratislava 1998, 175 strán. 2000 J. Bátora: Das Gräberfeld von Jelšovce/Slowakei. Ein Beitrag zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbecken. Teil 1–2. Doktorská dizertačná práca (Archeologický ústav SAV vNitre aPredsedníctvo SAV v Bratislave). Kiel 2000, 564 strán. Mono gr a fi e 1988 J. Bátora: Od kamennej sekery po atómový reaktor. Nitra 1988. 1990 J. Bátora/J. Bujna/Z. Čilinská/K. Kuzmová/M. Rejholcová/P. Žebrák: Šperk a súčasti odevu. Terminológia archeologickej hmotnej kultúry na Slovensku I. Nitra 1990. 1993 J. Bátora/J. Strieška: Nevidzany 1113–1993. Publikácia k880. výročiu obce. Nitra 1993. 1995 J. Pavúk/J. Bátora: Siedlung und Gräberfeld der Ludanice-Gruppe in Jelšovce. Nitra 1995. 1996 J. Bátora/J. Bujna/Z. Čilinská/K. Kuzmová/M. Rejholcová/P. Žebrák: Šperk a súčasti odevu = Personal ornaments and clothing fittings = Parure et garnitures de vêtement = Schmuck und Gewandzubehör. Terminológia archeologickej hmotnej kultúry na Slovensku III. Nitra 1996. 2000 J. Bátora: Das Gräberfeld von Jelšovce/Slowakei. Ein Beitrag zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbecken. Teil 1–2. Prä historische Archäologie in Südosteuropa 16/1–2. Kiel 2000. 2002 J. Bátora/A. Dubcová/J. Hunka/H. Kramáreková: Turistický sprievodca mikroregiónom Požitavie – Širočina. Zlaté Moravce 2002. 2006 J. Bátora: Štúdie ku komunikácii medzi strednou a východnou Európou v dobe bronzovej. Bratislava 2006. 2009 Š. Drahošová/J. Bátora/J. Lukačka: Čifáre 1209–2009. Čifáre 2009.

2010 J. Bátora/A. Dubcová/J. Hunka/H. Kramáreková/M. Nemčíková/M. Vojtek: Turistický sprievodca mikroregiónom Požitavie – Širočina. Tlmače 2010. V. Smetana/I. Smetanová/J. Bátora/J. Lukačka/K. Dóka/E. Bešinová/B. Kinčok/J. Bátovská/V. Žubor/K. Holbová/J. Urban/ A. Senešiová/M. Oťáziková: Tlmače v plynutí času. Monografia mesta. Tlmače 2010. 2013 J. Bátora: Nevidzany. Mozaika histórie 1113–2013. Nitra 2013. 2015 V. Furmánek/J. Bátora/O. Ožďáni/V. Mitáš/R. Kujovský/J. Vladár: Staré Slovensko 4. Doba bronzová. Archaeologica Slovaca Monographiae. STASLO 4. Nitra 2015. 2018 J. Bátora: Slovensko v staršej dobe bronzovej. Bratislava – Nitra 2018. 2019 J. Bátora/E. Bátorová: Nevidzianske korene. Nevidzany 2019. Zo stavovat eľské pr áce 1999 J. Bátora/J. Peška: Aktuelle Probleme der Erforschung der Frühbronzezeit in Böhmen und Mähren und in der Slowakei. Nitra 1999. 2004 J. Bátora/V. Furmánek/L.Veliačik: Einflüsse und Kontakte alteuropäischer Kulturen. Festschrift für Jozef Vladár zum 70.Geburts tag. Nitra 2004. 2015 J. Bátora/P. Tóth: Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bron zová v Čechách, na Morave a na Slovensku“, Levice 8.–11. októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015. 2018 J. Bátora/R. Kujovský/M. Ruttkay/J. Vladár: Anton Točík – legenda slovenskej archeológie. Archaeologica Slovaca Mono graphiae. Communicationes 20. Nitra 2018.

Štúdie, články 1975 J. Bátora: Neskoroeneolitické a halštatské nálezy zo Žitavian. AVANS 1974, 1975, 22. J. Bátora: Neskoroeneolitické nálezy z Nevidzian. AVANS 1974, 1975, 21, 22. J. Bátora: Záchranný výskum na pohrebisku nitrianskej kultúry v Komjaticiach. AVANS 1974, 1975, 20, 21. J. Bátora: Záchranný výskum slovensko-avarského pohrebiska v Kameničnej. AVANS 1974, 1975, 20. 1976 J. Bátora: Archeologické nálezy z Veľkého Ďura. AVANS 1975, 1976, 30–41. J. Bátora: Archeologický prieskum trasy autostrády na úseku Brunovce-Rakoľuby. AVANS 1975, 1976, 20, 21. J. Bátora: Archeologický prieskum v povodí riek Štiavnice a Krupinice. AVANS 1975, 1976, 28, 29. J. Bátora: Eneolitické a mladohalštatské nálezy z Mochoviec. AVANS 1975, 1976, 24, 25. J. Bátora: Nález bronzovej kopije v Plášťovciach. AVANS 1975, 1976, 27, 28. J. Bátora: Nálezy z doby rímskej v Jedľových Kostoľanoch. AVANS 1975, 1976, 23, 24. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické nálezy z Tajnej. AVANS 1975, 1976, 29, 30. J. Bátora: Prieskum v povodí riek Štiavnice a Krupinice. AVANS 1975, 1976, 28, 29. J. Bátora: Sídlisko z 11.–12. stor. v Bánovciach nad Bebravou-Dolných Ozorovciach. AVANS 1975, 1976, 20.

J. Bátora: Včasnoslovanské sídlisko vo Vrábľoch. AVANS 1975, 1976, 41. J. Bátora: Záchranný výskum na neolitickom sídlisku v Nevidzanoch. AVANS 1975, 1976, 25, 26. J. Bátora: Záchranný výskum na pohrebisku zo staršej doby bronzovej v Čachticiach. AVANS 1975, 1976, 21–23. 1977 J. Bátora: Archeologický prieskum horného povodia Žitavy. AVANS 1976, 1977, 41, 42. J. Bátora: Druhé pohrebisko nitrianskej kultúry v Tvrdošovciach. AVANS 1976, 1977, 43. J. Bátora: Halštatské sídlisko vAbraháme. AVANS 1976, 1977, 43, 44. J. Bátora: Sídlisko z mladšej doby bronzovej v Koniarovciach. AVANS 1976, 1977, 44. J. Bátora: Sídlisko z mladšej doby halštatskej v Nevidzanoch. Archeologické rozhledy 29, 1977, 313–317. J. Bátora: Spečený val a neolitické sídlisko v Hokovciach. AVANS 1976, 1977, 45. J. Bátora: Stredoveké polia v Kráľovciach-Krnišove. AVANS 1976, 1977, 46. J. Bátora/J. Ižof: Opevnená osada zo staršej doby bronzovej v Hostiach. AVANS 1976, 1977, 46–49. 1978 J. Bátora: Eneolitické nálezy z Nitry-Dolných Krškán. AVANS 1977, 1978, 29, 30. J. Bátora: Epigrafická pamiatka v Nevidzanoch. AVANS 1977, 1978, 30, 31. J. Bátora: Pohrebisko lužickej kultúry v Medovarciach. Archeologické rozhledy 30, 1978, 241–249, 355, 356. J. Bátora: Pohrebisko nitrianskej kultúry v Komjaticiach. Archeologické rozhledy 30, 1978, 37–41. J. Bátora: Sídlisko maďarovskej kultúry vo Vinodole. AVANS 1977, 1978, 31. 1979 J. Bátora: Žiarové pohrebiská lužickej kultúry v oblasti Zvolena. Slovenská archeológia 27, 1979, 57–86. 1980 J. Bátora: Pohrebisko lužickej kultúry v Zlatých Moravciach-Žitavanoch. AVANS 1978, 1980, 38, 39. J. Bátora: Sídlisko z 12.–13. storočia v Nevidzanoch. AVANS 1978, 1980, 39. 1981 J. Bátora: Die Anfänge der Bronzezeit in der Ostslowakei. Slovenská archeológia 29, 1981, 6–16. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické nálezy z horného Požitavia. AVANS 1980, 1981, 31, 32. J. Bátora: Včasnohistorické nálezy z Mužly. AVANS 1980, 1981, 32. J. Bátora/B. Beňadik: Archeologický prieskum katastra obce Mochovce. AVANS 1980, 1981, 33, 34. I. Kuzma/J. Bátora: Prvá sezóna výskumu v Mužle-Čenkove. AVANS 1980, 1981, 152–155. 1982 J. Bátora: Archeologické nálezy z Levíc. AVANS 1981, 1982, 30. J. Bátora: Ekonomicko-sociálny vývoj východného Slovenska v staršej dobe bronzovej. Slovenská archeológia 30, 1982, 249–314. J. Bátora: Hlinený kadlub z Nevidzian. Archeologické rozhledy 34, 1982, 70, 71. J. Bátora: Hrob ludanickej skupiny z Nevidzian. Archeologické rozhledy 34, 1982, 435, 436. J. Bátora: Praveké, stredoveké a novoveké nálezy zo Želiezoviec. AVANS 1981, 1982, 31, 32. J. Bátora: Záchranná akcia v Nových Sadoch-Čabe a Jelšovciach. AVANS 1981, 1982, 32, 33. J. Bátora/P. Bednár: Nové archeologické lokality z horného Požitavia. AVANS 1981, 1982, 33–35. J. Bátora/E. Kolníková: Hromadný nález mincí v Mužle, okres Nové Zámky. Slovenská numizmatika 7, 1982, 188–191. J. Bátora/O. Ožďáni: Záchranný výskum v Mochovciach. AVANS 1981, 1982, 35–37. 1983 J. Bátora: Archeologické nálezy zo súkromnej zbierky RNDr. F. Botku. Študijné zvesti AÚ SAV 20, 1983, 357–365. J. Bátora: Nové archeologické lokality a nálezy z Ponitria, Požitavia a Pohronia. AVANS 1982, 1983, 36. J. Bátora: Opevnená osada zo staršej doby bronzovej v Hostiach. Archeologické rozhledy 35, 1983, 72–79. J. Bátora: Terénny prieskum zameraný na zistenie sídlisk nitrianskej skupiny. AVANS 1982, 1983, 38–40. J. Bátora: Výsledky sledovania zemných prác na stavenisku atómovej elektrárne v Mochovciach. AVANS 1982, 1983, 43, 44.

J. Bátora: Zisťovaco-záchranný výskum v Jelšovciach. AVANS 1982, 1983, 40–42. J. Bátora: Záver eneolitu a začiatok doby bronzovej na východnom Slovensku. Historica Carpatica 14, 1983, 169–229. J. Bátora: Zisťovací-záchranný výskum v Ludaniciach-Mýtnej Novej Vsi. AVANS 1982, 1983, 44–46. J. Bátora/J. Tirpák/S. Šiška/A. Ruttkay: Geofyzikálny prieskum archeologických lokalít na Slovensku. In: E. Pleslová-Šti ková (ed.): Geofyzika aarcheologie. 4. celostátní symposium, Dům vědeckých pracovníků ČSAV Liblice, 1.–4. listopadu. Praha 1983, 175–183. 1984 J. Bátora: Druhá sezóna záchranného výskumu v Jelšovciach. AVANS 1983, 1984, 29–31. J. Bátora: Nové hrobové nálezy nitrianskej skupiny na juhozápadnom Slovensku. Archeologické rozhledy 36, 1984, 629–637. J. Bátora: Nové lokality a nálezy z juhozápadného a stredného Slovenska. AVANS 1983, 1984, 31–34. J. Bátora: Prieskum zameraný na zistenie sídlisk zo začiatku doby bronzovej. AVANS 1983, 1984, 34–37. 1985 J. Bátora: Druhá sezóna záchranného výskumu v Ludaniciach-Mýtnej Novej Vsi. AVANS 1984, 1985, 39, 40. J. Bátora: Nové archeologické lokality a nálezy z juhozápadného Slovenska. AVANS 1984, 1985, 40–42. J. Bátora: Prieskum zameraný na zistenie sídlisk na začiatku doby bronzovej na juhozápadnom Slovensku. AVANS 1984, 1985, 42–45. J. Bátora: Tretia sezóna záchranného výskumu v Jelšovciach. AVANS 1984, 1985, 46, 47. 1986 J. Bátora: Prieskum so sondážou na lokalitách zo staršej doby bronzovej na juhozápadnom Slovensku. AVANS 1985, 1986, 49, 50. J. Bátora: Štvrtá sezóna výskumu v Jelšovciach. AVANS 1985, 1986, 50–53. J. Bátora: Tretia sezóna výskumu v Ludaniciach-Mýtnej Novej Vsi. AVANS 1985, 1986, 53, 54. J. Bátora: Výskum pohrebiska zo staršej doby bronzovej v Jelšovciach. Archeologické rozhledy 38, 1986, 263–274. 1987 J. Bátora: Piata sezóna záchranného výskumu v Jelšovciach. AVANS 1986, 1987, 32. J. Bátora: Štvrtá sezóna záchranného výskumu v Ludaniciach, časti Mýtna Nová Ves. AVANS 1986, 1987, 33. D. Staššíková-Štukovská/J. Bátora: Hroby zo staršej doby bronzovej v Levoči. Študijné zvesti AÚ SAV 23, 1987, 35–38. 1988 J. Bátora: Najnovšie poznatky o pohrebnom ríte ľudu nitrianskej skupiny. In: M. Dočkalová (ed.): Antropofa*gie a pohřební ritus doby bronzové. Materiály z pracovního setkání, Brno, pavilon Anthropos 24.–25. 10. 1988. Brno 1988, 83–90. J. Bátora: Piata sezóna záchranného výskumu v Ludaniciach, časti Mýtna Nová Ves. AVANS 1987, 1988, 33. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Hontu. In: J. Botík (zost.): Hont. Tradície ľudovej kultúry. Banská Bystrica 1988, 15–31. J. Bátora: Staršia a stredná doba bronzová. In: Š. Holčík (zost.): Klenoty dávnej minulosti Slovenska. Katalóg expozície. Bratislava-Hrad – Klenotnica. Martin 1988, 20–22. J. Bátora: Záverečná sezóna záchranného výskumu v Jelšovciach. AVANS 1987, 1988, 33, 34. J. Bátora/P. Roth: Nálezy z povrchového zberu v Nevidzanoch. AVANS 1987, 1988, 34, 35. 1989 J. Bátora: Anfänge der Bronzezeit in der Südwestslowakei. In: M. Buchvaldek/E. Pleslová-Šticková (Hrsg.): Das Äneolithikum und die früheste Bronzezeit (C14 3000 – 2000 B. C.) in Mitteleuropa. Die kulturellen und chronologischen Beziehungen. Acta des XIV. internationalen Symposiums Prag – Liblice 20.–24. 10. 1986. Praha 1989, 207–212. J. Bátora: Medené sekeromlaty z Dolných Obdokoviec a Volkoviec. Príspevok k počiatkom metalurgie na hornom Poži taví. Archeologické rozhledy 41, 1989, 3–15. J. Bátora: Stav výskumu staršej doby bronzovej na Slovensku. Archeologické rozhledy 41, 1989, 133–142. 1990 J. Bátora: K otázkam životného prostredia v staršej dobe bronzovej na Slovensku. Študijné zvesti AÚ SAV 26, 1990, 79–85. J. Bátora: Lov v staršej dobe bronzovej. Pamiatky a múzeá 4, 1994, 17, 18. J. Bátora: Objav kruhového objektu v Borovej. AVANS 1988, 1990, 34, 35.

J. Bátora: Šiesta sezóna systematického záchranného výskumu v Ludaniciach, časti Mýtna Nová Ves. AVANS 1988, 1990, 35, 36. J. Bátora: The Latest Knowledge on the Burial Rite of the People of the Nitra Group. Anthropologie (Brno) 28, 1990, 169–174. J. Bátora/P. Bednár: Záchranný výskum pohrebiska nitrianskej skupiny v Šuranoch. AVANS 1988, 1990, 36. 1991 J. Bátora: Výsledky prieskumu v údolí Perkovského potoka. AVANS 1989, 1991, 22, 23. J. Bátora: The Reflection of Economy and Social Structure in the Cemeteries of the Chłopice-Veselé and Nitra Cultures. Slovenská archeológia 39, 1991, 91–142. J. Bátora: Záverečná sezóna záchranného výskumu v Ludaniciach v časti Mýtna Nová Ves. AVANS 1989, 1991, 23, 24. 1992 J. Bátora: Kruhový objekt v Rybníku nad Hronom. AVANS 1990, 1992, 22, 23. J. Bátora: Nálezy z eneolitu a mladšej doby bronzovej z Čabu. AVANS 1990, 1992, 22. J. Bátora: Pohrebisko zo staršej doby bronzovej v Zlatých Moravciach. AVANS 1990, 1992, 23. J. Bátora: Praveké a včasnostredoveké(?) nálezy z Dolných Lefantoviec. AVANS 1991, 1992, 18, 19. 1993 J. Bátora: Beitrag zur Problematik des Begräbnisritus in der Frühbronzezeit auf dem Gebiet der Südwestslowakei. In: J.Pavúk (éd.): Actes du XIIe Congrès International des Sciences Préhistoriques et Protohistoriques 3. Bratislava, 1–7 sep tembre 1991. Bratislava 1993, 46–49. J. Bátora: Osídlenie Nitry v staršej a strednej dobe bronzovej. In: K. Pieta (ed.): Nitra. Príspevky k najstarším dejinám mesta. Nitra 1993, 26–42. J. Bátora/V. Furmánek/K. Marková/A. Točík/J. Vladár: Praveké a včasnohistorické nálezy z Kátloviec. AVANS 1992, 1993, 23–25. J. Bátora/D. Staššíková-Štukovská: Einzellängsflöten aus der Frühbronzezeit in der Slowakei? In: J. Pavúk (éd.): Actes du XIIe Congrès International des Sciences Préhistoriques et Protohistoriques 4. Bratislava, 1–7 septembre 1991. Bratislava 1993, 370–375. G. Fusek/D. Staššíková-Štukovská/J. Bátora: Neue Materialien zur Geschichte der ältesten slawischen Besiedlung der Slowakei. Archaeoslavica 2, 1993, 25–51. 1994 J. Bátora: Hunting in the Early Bronze Age in Slovakia. Pamiatky a múzeá. Special Issue. The Bronze Age in Slovakia, 1994, 11, 12. J. Bátora: Lov v staršej dobe bronzovej na Slovensku. Pamiatky a múzeá 4. Doba bronzová na Slovensku, 1994, 17, 18. J. Bátora: Opevnená osada zo staršej doby bronzovej v Hostiach. In: R. Viskupičová-Kondelová (zost.): Gest – Hoste. Pravek – 1231–1993. Galanta 1994, 101–103. J. Bátora/Ľ. Illášová/J. Jakab: Použitie lomového kameňa na pohrebiskách zo staršej doby bronzovej v Jelšovciach. Študijné zvesti AÚ SAV 30, 1994, 67–71. J. Bátora/J. Jakab/M. Schultz: Collective pit grave from the Baden culture, found in Jelšovce, SW Slowakia. hom*o 45, 1994, 18. 1995 J. Bátora: Die Problematik des Umweltmilieus in der Frühbronzezeit der Slowakei. In: Die Möglichkeiten und Perspektiven der West – Ost Zusammenarbeit auf dem Gebiet der Wissenschaft mit dem Schwerpunkt auf der Umwelt und Gesundheit. Das Internationale Humboldtianer-Kolloquium anläßlich des 225. jährigen Geburtstages von Alexander Humboldt in Bratislava vom 21. bis 25. September 1994. Bratislava 1995, 20–29. J. Bátora: Fayence und Bernstein im nördlichen Karpatenraum während der Frühbronzezeit. In: B. Hänsel (Hrsg.): Handel, Tausch und Verkehr im bronze- und früheisenzeitlichen Südosteuropa. München – Berlin 1995, 187–196. J. Bátora: Nález novovekej halapartne z Nitry-Chrenovej. AVANS 1993, 1995, 27. J. Bátora: Nové nálezy z hradiska zo staršej doby bronzovej v Rybníku. AVANS 1993, 1995, 28. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické nálezy z Nitry-Dolných Krškán. AVANS 1993, 1995, 28, 29. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie v oblasti Slovenskej brány. In: J. Horniačik (zost.): 920. výročie prvej písomnej zmienky o obci Rybník nad Hronom (1075–1995). Rybník 1995, 8, 9. J. Bátora/P. Bednár/G. Březinová/G. Fusek: Záchranné akcie v Nitre na Mostnej ulici. AVANS 1993, 1995, 29, 30. J. Bátora/F. Falkenstein/B. Hänsel: Praveké a včasnohistorické nálezy zMalých Vozokán. AVANS 1993, 1995, 30, 31.

1996 J. Bátora: Zur Problematik des Ausklingens der weidenblattförmigen Kupferindustrie im nördlichen Teil des Karpaten beckens. In: T. Kovács (Hrsg.): Studien zur Metallindustrie im Karpatenbecken und den benachbarten Regionen. Festschrift für Amália Mozsolics zum 85. Geburtstag. Budapest 1996, 61–73. J. Bátora/M. Fabiš: Sídlisko z mladšej doby bronzovej v Ludaniciach-Mýtnej Novej Vsi. AVANS 1994, 1996, 26, 27. J. Bátora/M. Hanuliak: Praveké a novoveké nálezy z Jelšoviec. AVANS 1994, 1996, 27. 1997 J. Bátora: Hrobový (?) nález z Dvorov nad Žitavou. AVANS 1995, 1997, 26. J. Bátora/M. Fabiš: Ďalšie nálezy zo sídliska z mladšej doby bronzovej v Ludaniciach, časť Mýtna Nová Ves. AVANS 1995, 1997, 27, 28. E. Schalk/J. Bátora: Zur Problematik der Textilabdrücke auf frühbronzezeitlicher Keramik in der Südwestslowakei. In: C.Becker/M.-L. Dunkelmann/C. Metzner-Nebelsick/H. Peter-Röcher/M. Roeder/B. Teržan (Hrsg.): Chrónos. Beiträge zur prähistorischen Archäologie zwischen Nord- und Südosteuropa. Festschrift für Bernhard Hänsel. Espelkamp 1997, 187–199. 1998 J. Bátora: Praveké osídlenie Zlatých Moraviec a horného Požitavia. In: M. Bátora/M. Zaťko (ed.): Zlaté Moravce. Zlaté Moravce 1998, 127–150. J. Bátora: Príspevok k otázke kultúrnych vzťahov územia juhozápadného Slovenska k oblasti severne od Karpát v zá vere staršej doby bronzovej. In: A. Kośko/J. Czebreszuk (red.): „Trzciniec“ system kulturowy czy interkulturowy proces? Poznań 1998, 259–265. J. Bátora: Zur Problematik der Anfänge der Otomani Kultur in der Ostslowakei. Východoslovenský pravek 5, 1998, 19–26. J. Bátora/K. Marková: Z prieskumu Budmeríc a Jablonca. AVANS 1996, 1998, 27, 28. 1999 J. Bátora: Gräber mit Totenhäusern auf frühbronzezeitlichen Gräbefeldern in der Slowakei (Beitrag zu Kulturverbin dungen zwischen Mittel-, West- und Osteuropa). Prähistorische Zeitschrift 74, 1999, 1–57. J. Bátora: Nález kostier v základovom žľabe domu želiezovskej skupiny v Jelšovciach. In: I.Kuzma (ed.): Otázky neolitu aeneolitu našich krajín – 1998. Zborník referátov zo 17. pracovného stretnutia bádateľov pre výskum neolitu a eneolitu Čiech, Moravy a Slovenska, Dudince 22.–24. 9. 1998. Nitra 1999, 11–14. J. Bátora: Nález slovanského hrobu (?) v Nevidzanoch. AVANS 1997, 1999, 27, 28. J. Bátora: Pohrebisko zo staršej doby bronzovej v Jelšovciach vo svetle kultúrnych vplyvov a kontaktov. Slovenská archeo lógia 47, 1999, 37–60. J. Bátora: Sídliskový objekt z doby laténskej v Slepčanoch. AVANS 1997, 1999, 28, 172. J. Bátora: Symbolische (?) Gräber in der älteren Bronzezeit in der Slowakei. In: J. Bátora/J. Peška (Hrsg.): Aktuelle Probleme der Erforschung der Frühbronzezeit in Böhmen und Mähren und in der Slowakei. Nitra 1999, 63–73. J. Bátora: Waffen und Belege von Kampftreffen während der Frühbronzezeit in der Südwestslowakei. In: J. Bátora/ J. Peška (Hrsg.): Aktuelle Probleme der Erforschung der Frühbronzezeit in Böhmen und Mähren und in der Slowakei. Nitra 1999, 41–52. J. Bátora/J. Hunka: Hromadný nález mincí zo začiatku 14. storočia z Bratislavy. Zborník SNM 93. Archeológia 9, 1999, 115–125. J. Bátora/E. Pernicka: Chemische Zusammensetzung der Kupferartefakte aus dem frühbronzezeitlichen Gräberfeld von Jelšovce, Südwestslowakei. Anschnitt 9, 1999, 175–182. 2000 J. Bátora: Der Fund eines Bronzedolches aus dem Zeitabschnitt des sog. thrako-kimmerischen Horizontes in Malý Cetín, SW-Slowakei. Pravěk. Nová řada 10, 2000, 435–448. J. Bátora: Nález bronzovej dýky v Malom Cetíne. AVANS 1999, 2000, 23, 24. J. Bátora: Nález kostrového hrobu vo Veľkom Záluží. AVANS 1998, 2000, 29, 30. J. Bátora: On problems of absolute chronology of the Early Bronze Age in Southwestern Slovakia. Geochronometria 19, 2000, 33–36. J. Bátora: Problematika sekundárneho otvárania hrobov v kultúrach staršej doby bronzovej na juhozápadnom Sloven sku. In: S. Kadrow (ed.): A Turning of Ages. Jubilee Book Dedicated to Professor Jan Machnik on his 70th Anniversary. Kraków 2000, 1–24. J. Bátora/E. Pernicka: Chemische Zusammensetzung der Kupferartefakte aus dem frühbronzezeitlichen Gräberfeld von Jelšovce. In: J. Bátora: Das Gräberfeld von Jelšovce/Slowakei. Ein Beiträg zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbec ken. Teil 1, 2. Kiel 2000, 579–592.

2001 J. Bátora: Bronzová sekerka zo severovýchodného Slovenska. AVANS 2000, 2001, 32. J. Bátora: Die Frage der östlichen Verbreitungsgrenze der sog. Aunjetitzer Bronzen. In: J.Gancarski (red.): Neolit i początki epoki brązu w Karpatach polskich. Materiały z sesji naukowej Krosno, 14–15 grudnia 2000. Krosno 2001, 251–272. J. Bátora: Kimmerische Eroberer in Mitteleuropa? Archäologie in Deutschland 2, 2001, 58. J. Bátora/J. Hunka: Nález medeného sekeromlatu z Tajnej. AVANS 2000, 2001, 32, 33. J. Bátora/J. Schultz: Zum Gesundheitszustand der frühbronzezeitlichen Population des Gräberfeldes von Jelšovce, Süd westslowakei. In: A. Lippert/M. Schultz/ S. Shennan/M. Teschler-Nicola (Hrsg.): Mensch und Umwelt während des Neolithiku*ms und der Frühbronzezeit in Mitteleuropa. Internationale Archäologie. Arbeitsgemeinschaft, Symposium, Tagung, Kongress 2. Rahden/Westf. 2001, 307–315. J. Bátora/J. Vladár: Die Kunstäußerung des Nordkarpatenraumes in der Bronzezeit. In: B. Gediga/A. Mierzwiński/ W. Piotrowski (red.): Sztuka epoki brązu i wczesnej epoki żelaza w Europie Środkowej. Wrocław 2001, 173–182. 2002 J. Bátora: Ad: Z. Benkovsky-Pivovarová: Datovanie konca nitrianskej kultúry vo svetle rádiokarbónových dát z Jelšo viec. Pravěk. Nová řada 12, 2002, 55–62. J. Bátora: Contribution to the problem of „craftsmen“ graves at the End of Aeneolithic and in the Early Bronze Age in Central, Western and Eastern Europe. Slovenská archeológia 50, 2002, 179–228. J. Bátora: Fund einer Kupferhammeraxt aus Tajná (Beitrag zur Problematik der Verbreitung von Hammeräxten des Typs Székely-Nádudvar). Anodos 2, 2002, 31–34. J. Bátora: K hrobom metalurgov z obdobia eneolitu v strednej, západnej a východnej Európe. In: I. Cheben/I. Kuz ma (zost.): Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 2001. Zborník referátov z20. pracovného stretnutia bádateľov pre výskum neolitu a eneolitu Čiech, Moravy a Slovenska. Nitra 2002, 35–46. J. Bátora: Nález stredovekej keramiky v Rybníku. AVANS 2001, 2002, 29. J. Bátora: Nálezy fajansových korálikov na pohrebiskách zo staršej doby bronzovej na Slovensku. In: D.Staššíková-Štu kovská (zost.): História skla 2001. Zborník príspevkov z 1. kolokvia o historickom skle na území Slovenska, Nitra 6. 6. 2001. Nitra 2002, 9–18. J. Bátora: Nové nálezy z areálu opevnenej osady zo staršej doby bronzovej vo Vrábľoch. AVANS 2001, 2002, 28, 29. J. Bátora/J. Vladár: Die Besiedlungsproblematik der Glockenbecherkultur in der Südwestslowakei. Beitrag zu den Anfängen der Bronzezeit. Budapest Régiségei 36, 2002, 199–209. 2003 J. Bátora: Eneolitické nálezy zo Zlatých Moraviec. AVANS 2002, 2003, 24. J. Bátora: Kupferne Schaftlochäxte in Mittel- Ost- und Südosteuropa (zu Kulturkontakten und Datierung– Ä neolithikum/ Frühbronzezeit). Slovenská archeológia 51, 2003, 1–38. J. Bátora/K. Marková/J. Vladár: Die Glockenbecherkultur im Kontext der kulturhistorischen Entwicklung in der Süd westslowakei. In: J. Czebreszuk/M. Szmyt (eds.): The Northeast Frontier of Bell Beakers. Proceedings of the symposium held at the Adam Mickiewicz University, Poznań (Poland), 26–29 May 2002. Oxford 2003, 255–264. 2004 J. Bátora: Die Anfänge der Hügelgrabbestattungen in der Mittelbronzezeit im mittleren Donaugebiet. In: J. Bátora/ V. Furmánek/L. Veliačik (Hrsg.): Einflüsse und Kontakte alteuropäischer Kulturen. Festschrift für Jozef Vladár zum 70. Geburtstag. Nitra 2004, 241–253. J. Bátora: K problematike absolútneho datovania medených sekeriek s jedným ostrím vstrednej, juhovýchodnej a vý chodnej Európe (eneolit/včasná doba bronzová). In: V. Janák/S. Stuchlík (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Sborník referátů z 21. pracovního setkání specialistů na výzkum neolitu a eneolitu Českých zemích a Slovenska. 17.–20. září, Hradec nad Moravicí. Opava 2004, 11–19. J. Bátora: K problematike birituality v staršej dobe bronzovej v oblasti stredného Dunaja. Študijné zvesti AÚ SAV 36, 2004, 297–308. J. Bátora: Kamenný motykovitý sekeromlat z Veľkých Kosíh. AVANS 2003, 2004, 28. J. Bátora/H. Baliová: Nálezy z povrchového zberu v Hornej Seči. AVANS 2003, 2004, 28, 29. J. Bátora/M. Schultz: Výskum pohrebiska zo staršej doby bronzovej v Ludaniciach. AVANS 2003, 2004, 29. J. Vladár/J. Bátora: Pohrebiská nitrianskej kultúry v Nitre. In: E. Kazdová/Z. Měřínský/K. Šabatová (ed.): K poctě Vladimíru Podborskému. Brno 2004, 245–257.

2005 J. Bátora: Eine Tierbestattung auf dem frühbronzezeitlichen Gräberfeld von Ludanice, Ortsteil Mýtna Nová Ves in der Südwestslowakei. In: B. Horejs/R. Jung/E. Kaiser/B. Teržan (Hrsg.): Interpretationsraum Bronzezeit. Bernhard Hänsel von seinen Schülern gewidmet. UPA 121. Bonn 2005, 521–529. J. Bátora: Hrobový inventár pohrebísk zo záveru eneolitu a staršej doby bronzovej ako indikátor „zamestnania“ asociál neho postavenia pochovaných. Študijné zvesti AÚ SAV 37, 2005, 13–22. J. Bátora: K otázke výskytu najstarších železných predmetov v Európe (3. a 2. tisícročie pred Kristom). In: J. Labuda (zost.): Montánna archeológia na Slovensku. Banská Štiavnica 2005, 19–26. J. Bátora: Lunicová náušnica z pohrebiska zo staršej doby bronzovej v Mýtnej Novej Vsi. Pravěk. Nová řada 15, 2005, 191–206. A. Polla/I. Angelini/G. Artioli/V. Furmánek/J. Bátora/G. Belluzzo: Archaeometric investigation of Early Bronze Age faience from Slovakia. In: G. Atrioli/S. Wolf (eds.): The linking role of the Alps in the past cultures. An archaeometric approach. Archaeometry 47 – Special issue, 2005, 229, 230. 2006 J. Bátora: K problematike hrobov s domami mŕtvych v praveku. Študijné zvesti AÚ SAV 39, 2006, 11–18. J. Bátora: Nálezy z neskorej doby bronzovej v Rybníku. AVANS 2004, 2006, 29, 30. J. Bátora: Počiatky pochovávania pod mohylami v strednej dobe bronzovej v oblasti stredného Dunaja. In: H. Taras (red.): Zmierzch kompleksu trzciniecko-komarowskiego. Lublin 2006, 159–171. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Červeného Hrádku. In: P. Keresteš (zost.): Červený Hrádok 1386 – 2006. Monografia dejín obce od najstarších čias po nedávnu súčasnosť. Červený Hrádok 2006, 20–26. J. Bátora: Zur Kommunikation zwischen der Zentral- und Ost-Europa am Ende des Äneolithiku*ms und in der Bronze zeit. In: M. Gálik/T. Štefanovičová (eds.): Trade, Journeys, Inter- and Intracultural Communication in East and West (Up to 1250). Papers Presented at the International Workshop (Humboldt-Kolleg) Dolná Krupá, Slovak Republic, June 2–6, 2004. Bratislava 2006, 41–57. J. Bátora/H. Baliová: Neolitické a eneolitické sídlisko v Sazdiciach. AVANS 2004, 2006, 30. J. Bátora/K. Rassmann: Neolitické sídlisko v Rybníku. AVANS 2004, 2006, 32, 33. J. Bátora/K. Rassmann: Zisťovací výskum na sídlisku zo staršej doby bronzovej vRybníku. AVANS 2004, 2006, 31, 32. 2007 J. Bátora/M. Pölhös: Ojedinelý nález bronzového hrotu kopije z Tekovských Lužian. AVANS 2005, 2007, 25, 26. J. Bátora/K. Rassmann: Nález železného nožíka v objekte zo záveru doby bronzovej v Rybníku. In: M. Salaš/K. Šabatová (ed.): Doba popelnicových polí a doba halštatská. Příspěvky z IX. konference, Bučovice 3.–6.10.2006. Brno 2007, 35–51. 2008 J. Bátora: Komjatice v praveku a vo včasnej dobe dejinnej. In: Š. Cifra/V. Vrabcová (zost.): Komjatice 1256–2006. Komjatice 2008, 33–56. J. Bátora/B. Eitel/F. Falkenstein/K. Rassmann: Fidvár bei Vráble – Eine befestigte Zentralsiedlung der Frühbronzezeit in der Slowakei. In: J. Czebreszuk/S. Kadrow/J. Müller (eds.): Defensive Structures from Central Europe to the Aegean in the 3rd and 2nd millennia BC. Poznań – Bonn 2008, 97–107. J. Bátora/K. Rassmann: Die Ausgrabungen auf der befestigten Siedlung Nad Hronom bei Rybník, Kr. Levice (Südwest slowakei). In: J. Czebreszuk/S. Kadrow/J. Müller (eds.): Defensive Structures from Central Europe to the Aegean in the 3rd and 2nd millennia BC. Poznań – Bonn 2008, 85–95. J. Bátora/M. Vizdal/J. Vladár: Nález bronzovej sekerky v Hnojnom. AVANS 2006, 2008, 24, 25. F. Falkenstein/J. Bátora/B. Eitel/K. Rassmann: Fidvár bei Vráble – Archäologische Prospektionen auf einer befestigten Zentralsiedlung der Frühbronzezeit in der Slowakei. Mitteilungen der Berliner Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte 29, 2008, 39–50. 2009 J. Bátora: Hroby s dýkami na pohrebisku zo staršej doby bronzovej v Ludaniciach-Mýtnej Novej Vsi. Slovenská archeológia 57, 2009, 221–260. J. Bátora: Metallurgy and Early Bronze Age Fortified Settlements in Slovakia. Slovenská archeológia 57, 2009, 195–219. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie v oblasti Slovenskej brány (príspevok k vývoju štruktúry osídlenia). Musaica 26, 2009, 135–173. J. Bátora/M. Ďurišová/F. Hříbal: Nález bronzovej nádoby v Želiezovciach. AVANS 2007, 2009, 25. J. Bátora/B. Eitel/F. Falkenstein/K. Rassmann: Výsledky povrchovej prospekcie na lokalite Fidvár pri Vrábľoch. AVANS 2007, 2009, 25–27.

J. Bátora/B. Eitel/S. Hecht/A. Koch/K. Rassmann/G. Schukraft/K. Winkelmann: Fidvár bei Vráble (Kr.Nitra, Südwestslo wakei). Untersuchungen auf einem äneolithisch-frühbronzezeitlichen Siedlungshügel. Germania 87, 2009, 1–23. 2011 J. Bátora: Bestattungen unter Hügeln im Gebiet der mittleren Donau seit dem Ende des Äneolithiku*ms bis zum Beginn der mittleren Bronzezeit. In: E. Borgna/S. Müller Celka (eds.): Ancestral Landscapes. Burial Mounds in the Copper and Bronze Ages (Central and Eastern Europe – Balkans – Adriatic – Aegean, 4th–2nd millennium B. C.). Lyon 2011, 87–96. J. Bátora: Pochovávanie pod mohylami v oblasti stredného Dunaja v závere eneolitu a na počiatku doby bronzovej. In: H. Kowalewska-Marszałek/P. Włodarczak (red.): Kurhany i obrządek pogrzebowy w IV–II tysiącleciu p.n.e. Kraków–War szawa 2011, 163–170. J. Bátora: Výsledky výskumu v Santovke. AVANS 2008, 2011, 33, 34. 2012 J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Kozároviec a Rybníka. In: J. Hamar/P. Ivanič (ed.): Slovenská brána. Kultúrno-historický zemepis obcí Kozárovce a Rybník. Bratislava 2012, 24–30. J. Bátora/A. Behrens/J. Gresky/M. Ivanova/K. Rassmann/P. Tóth/K. Winkelmann: The Rise and Decline of the Early Bronze Age Settlement Fidvár near Vráble, Slovakia. In: J. Kneisel/W. Kirleis/M. Dal Corso/N. Taylor/ V. Tiedtke (eds.): Collapse or Continuity? Environment and Development of Bronze Age Human Landscapes. UPA 205. Bonn 2012, 111–129. J. Bátora/M. Schultz: Ein beachtenswertes frühbronzezeitliches Grab aus Ludanice, Ortsteil Mýtna Nová Ves (SW Slo wakei). In: R. Kujovský/V. Mitáš (ed.): Václav Furmánek a doba bronzová. Zborník k sedemdesiatym narodeninám. Archaeo logica Slovaca Monographiae. Communicationes 13. Nitra 2012, 43–50. 2013 J. Bátora: Archeologický výskum v Santovke. AVANS 2009, 2013, 23, 24. J. Bátora: Eponymné nálezisko maďarovskej kultúry. In: L. Lenovský/R. Zima (zost.): Santovka v obrazoch. Santovka 2013, 8–11. J. Bátora: Metal founders’ graves at the End of Aeneolithic and in the Early Bronze Age in Central and Eastern Europe. In: M. Bartelheim/J. Peška/J. Turek (eds.): From Copper to Bronze. Cultural and Social Transformations at the Turn of the 3rd/2nd Millennia B.C. in Central Europe. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 74. Langenweissbach 2013, 25–34. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Bánova. In: J. Bátovská (zost.): Bánov. Monografia obce. Bánov 2013, 22–29. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Bohuníc. In: J. Bátovská (zost.): Bohunice. Monografia obce. Bohunice 2013, 16–19. J. Bátora: The settlement structure problem and the end of fortified settlements from the final period of Early Bronze Age in Slovakia. In: H. Meller/F. Bertemes/H.-R. Bork/R. Risch (Hrsg.): 1600 – Kultureller Umbruch im Schatten des Thera-Ausbruchs? 4. Mitteldeutscher Archäologentag vom 14. bis 16. Oktober 2011 in Halle (Saale). Halle 2013, 373–386. J. Bátora/F. Lüth/K. Rassmann/K. Winkelmann: Výsledky archeologického výskumu aprieskumu vo Vrábľoch. AVANS 2009, 2013, 25, 26. J. Bátora/K. Rassmann: Výskum osady zo staršej doby bronzovej v Rybníku. AVANS 2009, 2013, 26, 27. J. Bátora/P. Tóth: Archeologický výskum na Fidvári vo Vrábľoch. In: V. Gažová/B. Benczeová/M. Benedik/M. Plichto vá/L. Šalingová Holubcová (zost.): Teória a prax vo vedách o spoločnosti akultúre. Zborník zkonferencie doktorandov. Bratislava 2013, 31–40. R. K. Gauss/J. Bátora/E. Nowaczinski/K. Rassmann/G. Schukraft: The Early Bronze Age settlement of Fidvár, Vráble (Slovakia). Reconstructing prehistoric settlement patterns using portable XRF. Journal of Archaeological Science 40, 2013, 2942–2960. 2014 J. Bátora: Herstellung von Perlen aus Knochen, Geweih und Perlmutt in den Kulturen des frühbronzezeitlichen karpa tenvorländischen epischnurkeramischen Kulturkomplexes. Musaica 28, 2014, 5–13. J. Bátora: Nové poznatky o opevnených sídliskách zo staršej doby bronzovej na Slovensku. Almanach Nitra 2013. Nitra 2014, 206–216. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie. In: P. Keresteš/Š. Drahošová (zost.): Dejiny obce Telince. Telince 2014, 23–26. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Devičian. In: J. Bátovská (zost.): Devičany. Monografia obce. Devičany 2014, 26–29. J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Starého Hrádku. In: J. Bátovská (zost.): Starý Hrádok vplynutí času. Starý Hrádok 2014, 14–18.

J. Bátora: Praveké a včasnohistorické osídlenie Starého Tekova. In: J. Bátovská/B. Kinčok (zost.): Starý Tekov. Monografia obce. Starý Tekov 2014, 25–35. J. Bátora/P. Tóth: Settlement Strategies in the Early Bronze Age in South-Western Slovakia. In: T. L. Kienlin/P. Valde -Nowak/M. Korczyńska/K. Cappenberg/J. Ociepka (eds.): Settlement, Communication and Exchange around the Western Carpathians. International Workshop Held at the Institute of Archaeology, Jagiellonian University. Kraków, 27–28 October 2012. Oxford 2014, 325–340. M. Furholt/J. Bátora/I. Cheben/H. Kroll/K. Rassmann/P. Tóth: Vráble-Veľké Lehemby. Eine Siedlungsgruppe der Linear keramik in der Südwestslowakei. Vorbericht über die Untersuchungen der Jahre 2010 und 2012 und Deutungsansätze. Slovenská archeológia 62, 2014, 227–266. 2015 J. Bátora: Archeologický výskum v Santovke v roku 2010. AVANS 2010, 2015, 24, 25. J. Bátora: Continuity and „Cross“ Contamination: A Socio-Economic Characterization of Early Bronze Age cemetery Traditions in Southwest Slovakia. In: P. Suchowska-Ducke/S. Reiter/H. Vandkilde (eds.): Forging Identities. The Mobility of Culture in Bronze Age Europe. Report from a Marie Curie Project 2009–2012 with Concluding Conference at Aarhus University, Moesgaard 2012. BAR IS 1/2771. Oxford 2015, 41–46. J. Bátora: Nález bronzového náramku v Ondrejovciach. AVANS 2010, 2015, 22, 23. J. Bátora: Nález železných predmetov vSantovke. AVANS 2010, 2015, 25, 26. J. Bátora: Výskum osady zo staršej doby bronzovej v Rybníku. AVANS 2010, 2015, 23, 24. J. Bátora/C.-M. Hüssen/R. Ölvecky/J. Rajtár/K. Rasmann/P. Tóth/K. Winkelmann: Výsledky archeologického výskumu a prieskumu vo Vrábľoch. AVANS 2010, 2015, 26–30. J. Bátora/Z. Litviaková/J. Vladár: Analýza vybraných hrobových celkov z pohrebiska nitrianskej kultúry Nitra-Čermáň. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave ana Slovensku“, Levice 8.–11. októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015, 273–284. J. Bátora/P. Tóth: Vráble „Fidvár“ – archeologické nálezisko európskeho významu. In: J. Valach (zost.): Vráble – príspevky k histórii mesta. Vráble 2015, 3–33. J. Bátora/P. Tóth/M. Bača: Výskumy opevnených sídlisk zo staršej doby bronzovej vo východnej časti Podunajskej nížiny. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave a na Slovensku“, Levice 8.–11. októbra 2013. Bratislava– Nitra 2015, 139–155. J. Bátora/P. Tóth/K. Rassmann: Centrálne sídlisko zo staršej doby bronzovej vo Vrábľoch. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave a na Slovensku“, Levice 8.–11.októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015, 123–138. E. Nowaczinski/G. Schukraft/K. Rassmann/S. Reiter/N. Müller-Scheeßel/S. Hecht/B. Eitel/O. Bubenzer/J. Bátora: A Mul tidimensional Research Strategy for the Evaluation of Settlement Pits: 3D Electrical Resistivity Tomography, Mag netic Prospection and Soil Chemistry. Archaeological Prospection 22/4, 2015, 233–253. 2016 J. Bátora: The question of the presence of the Yamnaya and Catacomb culture in the area of the Middle Danube and North Carpathians. In: A. Zanoci/E. Kaiser/M. Kashuba/E. Izbitser/M. Băţ (Hrsg.): Mensch, Kultur und Gesellschaft von der Kupferzeit bis zur frühen Eisenzeit im Nördlichen Eurasien. Beiträge zu Ehren zum 60. Geburtstag von Eugen Sava. Tyra getia International 1. Chişinău 2016, 103–115. J. Bátora/M. Bača: Štvrtá výskumná sezóna na eponymnej lokalite maďarovskej kultúry v Santovke. AVANS 2011, 2016, 24, 25. J. Bátora/D. Modarressi-Tehrani/K. Rassmann/P. Tóth: Výsledky ďalšej etapy archeologického výskumu vo Vrábľoch. AVANS 2011, 2016, 27, 28. J. Bátora/K. Rassmann/P. Tóth: Výskum osady zo staršej doby bronzovej v Rybníku. AVANS 2011, 2016, 25–27. J. Bátora/P. Tóth: Súčasný stav poznania kultúry zvoncových pohárov na juhozápadnom Slovensku. Musaica archaeologica 1, 2016, 129–154. N. Müller-Scheeßel/J. Bátora/S. Reiter/K. Radloff/P. Tóth: Prospetion Results in the Žitava Valley. Študijné zvesti AÚ SAV 60, 2016, 79–96. 2017 J. Bátora: Opevnené sídliská zo staršej doby bronzovej na Slovensku. In: D. Dvořáková akol.: Stredoveké hrady na Slovensku: život, kultúra, spoločnosť. Bratislava 2017, 19–26. J. Bátora/M. Bača/P. Tóth: Výskum opevneného sídliska zo staršej doby bronzovej v Santovke. AVANS 2012, 2017, 15–17. J. Bátora/M. Furhort/K. Rassmann/P. Tóth: Výskum ohradeného sídliska z mladšej doby kamennej vo Vrábľoch. AVANS 2012, 2017, 17–19.

J. Bátora/T. Stöllner/M. Cheben: Výskum dvoch banských diel na medenú rudu v Ponikoch. AVANS 2012, 2017, 22, 23. J. Bátora/P. Tóth: Výskum opevneného sídliska zo staršej doby bronzovej v Rybníku. AVANS 2012, 2017, 19–21. J. Bátora/P. Tóth/K. Rassmann/N. Müller-Scheeßel: Vráble-Fidvár – centrálne sídlisko európskeho významu. Osídle nie zo staršej doby bronzovej. In: Sedem decénií Petra Romsauera. Studia Historica Nitriensia 21. Supplementum – mimoriadne číslo časopisu venované životnému jubileu prof. Petra Romsauera, 2017, 19–33. J. Garner/D. Modarressi-Tehrani/J. Bátora: Bergauf – Bergab – Die Suche nach dem bronzezeitlichen Bergbau. Acta rerum naturalium 21, 2017, 209–230. K. Rassmann/S. Reiter/J. Bátora/N. Müller-Scheeßel: The Vráble toolbox: A multidisciplinary investigation of settlement change. In: B. Heeb/A. Szentmiklosi/R. Krause/M. Wemhoff (eds.): Fortifications: The Rise and Fall of Defended Sites in Late Bronze and Early Iron Age of Sounth-East Europe. International Conference in Timoşoara, Romania from November 11th to 13th, 2015. Berliner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte 21. Berlin 2017, 79–90. 2018 J. Bátora: Anton Točík a výskum opevnených sídlisk zo staršej doby bronzovej na Slovensku In: J. Bátora/R. Kujovský/ M. Ruttkay/J. Vladár (ed.): Anton Točík – legenda slovenskej archeológie. Archaeologica Slovaca Monographiae. Commu nicationes 20. Nitra 2018, 27–35. J. Bátora: Creative Elaboration in Clay in the Early Bronze Age in the Carpathian Region. In: J. Sofaer (ed.): Considering Creativity. Creativity, Knowledge and Practice in Bronze Age Europe. Oxford 2018, 151–160. J. Bátora: Najstaršie praveké a včasnohistorické osídlenie. In: P. Keresteš (zost.): Lehota. Monografia obce. Nitra 2018, 21–25. J. Bátora/K. Rassmann/P. Tóth: Výskum opevneného sídliska zo staršej doby bronzovej vo Vrábľoch. AVANS 2013, 2018, 16–19. J. Bátora/P. Tóth: Výskum opevneného sídliska zo staršej doby bronzovej v Rybníku. AVANS 2013, 2018, 14–16. K. Rassmann/J. Bátora/N. Müller-Scheessel/S. Reiter/M. Ivanova/A. Behrens/K. Radloff/M. Bača: Tracing Taphonomic Processes. Multiple Layer Analysis of Ceramic Distribution from Surface Collection and Excavation at the Early Bronze Age Settlement of Vráble-Fidvár. Slovenská archeológia 66, 2018, 219–234. A. Šolcová/L. Petr/P. Hájková/J. Petřík/P. Tóth/J. Rohovec/J. Bátora/M. Horsák: Early and middle Holocene ecosystem changes at the Western Carpathian/Pannonian border driven by climate and Neolithic impact. Boreas 47, 2018, 897–909. 2019 J. Bátora: Settlements and settlement structures during the Early Bronze Age in Slovakia. In: H. Meller/S. Friederich/ M. Küßner/H. Stäuble/R. Risch (Hrsg.): Siedlungsarchäologie des Endneolithiku*ms und der frühen Bronzezeit = Late Neolithic and Early Bronze Age Settlement Archaeology. 11. Mitteldeutscher Archäologentag vom 18. bis 20. Oktober 2018 in Halle (Saale). Tagungen des Landesmuseums für Vorgeschichte Halle 20. Halle 2019, 823–850. J. Bátora/M. Bača: Siedma sezóna výskumu opevneného sídliska zo staršej doby bronzovej vSantovke. AVANS 2014, 2019, 15. J. Bátora/D. Drozd: Bojisko pri Veľkých Vozokanoch – poznatky a perspektívy ďalšieho výskumu. Archaeologia historica 44, 2019, 677–697. J. Bátora/M. Nováková: Nález bronzovej ihlice v Hronských Kosihách. AVANS 2014, 2019, 16. J. Bátora/K. Rassmann: Výsledky archeologického výskumu vo Vrábľoch. AVANS 2014, 2019, 16, 17. J. Bátora/M. Schultz: Pokračovanie výskumu na pohrebisku zo staršej doby bronzovej v Ludaniciach-Mýtnej Novej Vsi. AVANS 2014, 2019, 17, 18. J. Bátora/P. Tóth: Výskum opevneného sídliska zo staršej doby bronzovej vRybníku. AVANS 2014, 2019, 18, 19. L. Kaňáková/J. Bátora/V. Nosek: Use-wear and ballistic analyses of arrowheads from the burial ground of the Nitra culture in Ludanice-Mýtna Nová Ves. Journal of Archaeological Science 23, 2019, 25–35. 2020 J. Bátora: Výskum opevnených sídlisk zo staršej doby bronzovej na Slovensku od druhej polovice 19.storočia do roku 1970. In: M. Neumann/J. Mellnerová Šuteková (ed.): Dejiny archeológie. Archeológia v Československu vrokoch 1918–1948. Bratislava 2020, 556–591. J. Bátora/M. Bača: Pozoruhodná antropomorfná plastika zo sídliska čakanskej kultúry v Ludaniciach, časť Mýtna Nová Ves. In: V. Mitáš/O. Ožďáni (ed.): Doba popolnicových polí a doba halštatská. Zborník príspevkov z XV. medzinárodnej konferencie Doba popolnicových polí a doba halštatská, Smolenice 15.–19. október 2018. Archaeologica Slovaca Mo nographiae. Communicationes 25. Nitra 2020, 21–33.

J. Jakab/J. Bátora: Hip luxation and its manifestations on a pelvis of a man from the Early Bronze Age from Ludanice -Mýtna Nová Ves. Študijné zvesti AÚ SAV 67/2, 2020, 207–216. L. Kaňáková/J. Bátora/V. Nosek: Use-wear and ballistic analyses of arrowheads from the burial ground of Nitra culture in Holešov-Zdražilovska, Moravia. Journal of Archaeological Science 29, 2020, 1–13. N. Müller-Scheeßel/J. Bátora/J. Gresky/S. Reiter/K. Stucky/K. Rassmann: In search of the modus operandi. Reopenings of Early Bronze Age burials at Fidvár near Vráble, southwest Slovakia. In: E. Aspöck/A. Klevnäs/N. Müller-Scheeßel (eds.): Grave Disturbances. The Archaeology of Post-depositional Interactions with the Dead. Studies in Funerary Archaeo logy 14. Oxford 2020, 189–205. K. Scheelen-Nováček/J. Nováček/J. Bátora/H. Kierdorf/M. Schultz: Analyse und Interpretation von Schädelverletzungen bei frühbronzezeitlichen Bestattungen vom slowakischen Fundplatz Ludanice-Mýtna Nová Ves. In: P. Morgenstern (Hrsg.): Beiträge zur Archäozoologie und Prähistorischen Anthropologie. Band XII. Langenweißbach 2020, 13–26.

ENCY K LOPEDIC KÉ H esl á 1985 J. Bátora: Jelšovce. In: B. Novotný a kol.: Encyklopédia archeológie. Bratislava 1985, 380, 381. J. Bátora: Zvolenská skupina. In: B. Novotný a kol.: Encyklopédia archeológie. Bratislava 1985, 1010. 2010 J. Bátora: Chlopicko-veselská kultúra. In: Encyclopaedia Beliana. Slovenská všeobecná encyklopédia 6. His – Im. Bratislava 2010, 512. Bibliografia Jozefa Bátoru obsahuje i celý rad recenzií, správ, medailónov a popularizačných článkov, tie však v tejto bibliografii neuvádzame. Zostavila Erika Makarová

V ÝSK U M Y VRY BN ÍK U, SA N TOV K E , ŠA H ÁC H AV R ÁBĽOC H VR E F LE X I I IC H ÚČA ST N ÍKOV D O M I N I K D R O Z D – M A R T I N N E U M A N N – T O M ÁŠ P I ŠÚT H

Veľká väčšina príspevkov publikovaných na stránkach jubilejných zborníkov zvykne k pocte jubilanta prezentovať najnovšie výsledky vlastného archeologického bádania, ktorých jedinou spojovacou líniou so samotným jubilantom býva často len ich odborný záber. V žiadnom prípade však nechceme degradovať hodnotu týchto príspevkov či úprimnú vôľu ich autorov uctiť si ich adresáta. My sme sa však rozhodli ísť inou cestou. Keďže všetci traja autori začínali svoju profesionálnu „kariéru“ archeológov na výskumoch profesora J. Bátoru, rozhodli sme sa uctiť si ho spomienkami na ne (obr. 1). Ako je mnohým členom (nielen) slovenskej archeologickej obce dobre známe, profesor Bátora patrí kveľmi agilným archeológom. Táto jeho vlastnosť sa vplnej miere prejavovala aj na jeho výskumných terénnych aktivitách, ktoré realizoval ako zamestnanec bratislavskej Katedry archeológie. Práve tu sa naše cesty pretli. Ako mladí študenti sme sa museli zúčastňovať počas letných mesiacov na povinnej odbornej praxi, ktorá sa realizovala v teréne. Keďže

profesor väčšinou ako jediný na katedre ponúkal účasť na jeho vlastných výskumoch, mnohí študenti naprieč všetkými ročníkmi prešli jeho terénnou školou. To bol napokon prípad aj nás, autorov, vtom čase ešte len mladých azačínajúcich študentov. Počas nášho štúdia viedol profesor súčasne niekoľko terénnych výskumov. Všetky sa nachádzali na Pohroní aPoiplí. Pravdepodobne tonebola náhoda. Profesor vedel, že táto oblasť nepatrí medzi archeologicky veľmi príťažlivé oblasti, takže zrak mnohých slovenských archeológov sa od nej odvracal. Vskutočnosti však skrývala netušené poklady, na ktoré upozorňoval už Š. Janšák vo svojom diele Staré osídlenie Slovenska. Dolný Hron aIpeľ vpraveku (1938). Otvárala sa tu tak cesta na odkrývanie senzačných objavov, ktoré dovtedy ležali mimo hlavného prúdu archeologického záujmu. Túto výhodu vedel profesor naplno využiť. Ťažisko záujmu výskumných aktivít profesora ležalo na troch, neskôr štyroch archeologických lokalitách. Vchronologickom poradí to boli Rybník,

Obr. 1. Profesor J. Bátora na pomedzí Slovenskej aMaďarskej republiky (rok 2015).

Obr. 2. Stan nad archeologickou sondou vo Vrábľoch (rok 2012).

Santovka, Vráble aako posledné Šahy. Autori tohto textu mali tú česť zúčastniť sa buď osobitne, alebo spoločne na výskumoch všetkých spomínaných lokalít. Úprimne musíme priznať, že každý znich v nás zanechal hlbokú stopu – nielen vďaka historickému významu konkrétnej lokality, množstvu nadobudnutých informácií apraktických skúseností, no ivďaka stretnutiam svýnimočnými ľuďmi, ktorí, hoci sa nepodieľali priamo na odborných prácach vteréne, sa výrazne zaslúžili ovytvorenie špecifickej „výskumnej“ atmosféry. Jednou ztakýchto osobností vRybníku bol pán Marián Bačík, vášnivý zberateľ starožitností. Počas výskumu plnil úlohu akejsi „miestnej spojky“. Nielenže spočiatku poskytoval svoj dom archeológom na ubytovanie, ale jeho záhrada slúžila ako výskumná základňa, na ktorej skupiny študentov každoročne trávili dlhé hodiny čistením nálezov aspracovaním dokumentácie. Ahoci sa ubytovanie vposledných sezónach výskumu presunulo do iného domu, záhrada pána Bačíka stále plnila funkciu výskumnej základne, kde sme každé ráno pred výstupom na lokalitu naložili uskladnené náradie apoobede sme ho zase

spolu snálezmi vyložili. Pán Bačík nám okrem toho pomáhal sriešením najrozličnejších problémov – od zabezpečovania obedov až po opravu auta. Mnohí účastníci výskumu si tiež isto spomenú aj na situáciu, keď tradičný výskumný deň bol prerušený zabíjačkou, ktorú robil pán Bačík spolu so svojím synom. To ale prinieslo svoje výhody až neskôr, spravidla vposledné týždne výskumu, kedy sa konalo akési rozlúčkové posedenie pri guláši. Podobne ako vRybníku, aj vSantovke sprevádzala výskum jedna výrazná osobnosť. Bol ňou pán Juraj Lauko, ktorý býval vbezprostrednom susedstve archeologickej lokality. Prvé terénne aktivity vSantovke, realizované na okraji zarastenej travertínovej kopy, sa dokonca konali priamo na jeho pozemku. Aj vďaka tomu zvykol častokrát zavítať medzi nás študentov. Každodenne nás navštevoval pešo alebo na svojom skútri anikdy nezabudol priniesť aj nejakú dobrotu – raz nanuky, inokedy broskyne zvlastnej záhrady. Niekedy nám študentom dával aj peniaze na zmrzlinu. Chvályhodné bolo ito, že každý rok nám zafinancoval časť obedov vmiestnom starobinci. Zvyšok sme si, samozrejme, museli

doplatiť sami. Nezabudnuteľné však boli „párty“, ktoré pán Lauko organizoval väčšinou posledný týždeň výskumu. Vo svojej priestrannej garáži vedel pripraviť naozaj opulentné hody – stoly sa prehýbali pod šalátmi, nátierkami, no najmä nezabudnuteľným tatarákom. Počas pracovného týždňa nám bolo vďaka štedrosti pána Lauka umožnené navštevovať aj miestne kúpalisko. Medzi verejnosťou je známe nielen svojimi prospešnými vplyvmi na zdravie, ale aj typickou anezameniteľnou „vôňou“, ktorá sprevádzala naše kroky každé ráno počas cesty na lokalitu. Po celodennej práci pod horúcimi slnečnými lúčmi bolo schladenie vbazéne vždy vítaným spestrením dňa. Špecifický kolorit výskumu dotvárala aj miestna pizzéria smultifunkčnou pani vedúcou, ktorá zastupovala funkciu kuchárky, čašníčky a rozvozu vjednom. Tento fakt sa zákonite odrazil na celkovej rýchlosti obsluhy, kedy si vpizzérii človek vtom najhoršom prípade (tzn. s veľkým počtom hostí) odsedel aj dve hodiny. Treba však spravodlivo dodať, že čakanie sa vždy vyplatilo, keďže výsledné jedlo určite patrilo knadpriemeru.

Vďaka viacročnému pôsobeniu na rovnakých miestach si na nás archeológov začali ľudia zvykať. Nebolo to len vsantovskom starobinci, kde sme sa pri príchode aodchode zobeda sčasťou miestnej klientely familiárne zdravili „Jó napot“ a „Viszlát“. VRybníku nás miestni obyvatelia pravidelne zastavovali apýtali sa, čo sme našli. Či už to bolo počas nakupovania vobchode, prechádzok po dedine alebo večerných posedení vmiestnych pohostinstvách. Nie zriedkavé boli návštevy záujemcov aj priamo na lokalite. Zvedavci museli absolvovať ľahšiu túru cez rybnícke kopce, lesy avinice. Odmenou za snahu im okrem pohľadu na archeológov v akcii bol aj jedinečný výhľad na Hron aSlovenskú bránu. Veľmi podobné to bolo aj vo Vrábľoch, kde sme boli dlhé roky ubytovaní vpenzióne vcentre mesta (obr. 2). Majiteľ penziónu nás už po pár sezónach „poznal“ avedel nám spraviť „dobrú cenu“. Vďaka jeho ústretovosti sme dostali kdispozícii aj voľné (prevádzkové) miestnosti penziónu, kam sa nasťahovala naša výskumná základňa, tzv. „office“. Výhodou bolo, že v prízemí penziónu bol bar, kam sa dalo po celodennej práci zájsť na pivo.

Obr. 3. Výskumný tím spoločne srodinou Gerhátovcov zLudaníc-Mýtnej Novej Vsi (rok 2014).

Obr. 4. Záverečná komisia na výskume vŠahách (rok 2018). Dobré vzťahy sa podarilo vybudovať aj vmiestnej reštaurácii, kam sme chodievali každý deň večerať. Obsluha nás tu už po prvej sezóne poznala (a rovnako aj my ju). Niet divu – vyše 20-členná skupina slovenských anemeckých archeológov reštaurácii každý večer prinášala peknú sumu. Niekedy sa však vyskytli izábavné momenty, najmä keď mal pán čašník zhlavy spočítať celkový účet na jeden stôl. Vtedy sa zahľadel na strop miestnosti avtichosti začal spočítavať jednotlivé položky – vďaka tomu si od nás vyslúžil prezývku „hvezdár“. Až poslednú výskumnú sezónu sme museli za večeru platiť každý zvlášť apri pokladni – nebolo to však nadobudnutou skúsenosťou, no zmenou obsluhy. Aj vďaka týmto zábavným momentom sme si túto reštauráciu obľúbili azostali sme jej verní po celé roky výskumu vo Vrábľoch. Občas nás však vedela prekvapiť. Večera totiž z času na čas pozostávala nielen zpolievky adruhého, hlavného chodu, no izvýdatného dezertu. Ten býval pre nás už poslednou kvapkou knaozaj bohatej porcii hlavného jedla. Väčšinou to bývala zmrzlina, ovocie, palacinky či nejaký koláč. Po takejto kaloricky nabitej večeri sa už naozaj nedalo robiť nič iné, len odpočívať. Podobná domácka atmosféra vládla ajna pomerne krátkom 2-týždňovom výskume vLudaniciach-Mýtnej Novej Vsi, kde profesor ešte v80. rokoch

realizoval rozsiahly výskum pohrebiska nitrianskej kultúry. Počas neho nadviazal dobré kontakty srodinou Gerhátovcov, ktoré pretrvali až do roku 2013, kedy sa tam opäť po dlhej prestávke konala ďalšia sezóna výskumu (obr. 3). Z „plodov“ výborných konexií profitovali na výskume všetci zúčastnení – domáca pani nám každú chvíľu pripravovala drobné pohostenia – koláče, keksy, sušienky anajmä čaj. Intenzita prestávok bola taká veľká, že sa nám mnohým zdalo, že trávime viac času občerstvovaním vzáhradnom altánku než prácou v „hroboch“. Aj to však patrilo ku koloritu tohto výskumu. Podporovateľov výskumných aktivít našiel profesor aj vo Vrábľoch, ato konkrétne vmiestnom občianskom združení aosobe primátora mesta. Aj vďaka tomu sme mohli každoročne organizovať snemeckými kolegami opekačky vmestskom parku pri Žitave, ktoré často trvali do neskorých nočných hodín. Aj napriek statusu najmladšieho súrodenca, výskum v Šahách rozhodne nezaostával za očakávaniami, ktoré v mnohých oblastiach výrazne prekročil (obr. 4). Od svojich skromnejších začiatkov až kvýroku nemenovaného účastníka, že „je to prvý výskum, na ktorom som pribral“, prešiel výskum v Šahách dlhú cestu, počas ktorej sa na ňom vystriedalo niekoľko zanietených mladých archeológov túžiacich odkryť všetky tajomstvá polohy

Na Vŕšku. Výskum sa vyznačoval najmä uvoľnenou atmosférou, ktorá prospievala utužovaniu starých anadväzovaniu nových priateľstiev so slovenskými, ale aj anglickými študentmi, ktorí sa na výskume spolupodieľali od roku 2017. Práca šla vždy od ruky, čomu sistotou napomáhala aj povaha zúčastnených, ktorej humor nebol nikdy cudzí. Pokojné vody letnej pohody nenarušili ani občasné nálezy aktívnej munície zdruhej svetovej vojny, ktorá pod zemou čakala na jemné zakopnutie šťastného nálezcu. Obľúbenými sa stali aj každodenné obedové prestávky, kedy celá expedícia pocítila okrem dobre známeho hladu po vedomostiach aj hlad fyzický azamierila do blízkeho supermarketu. Samozrejme, nezostala nič dlžná svojej dobrodružnej náture ashorlivým záujmom objavovala nové trendy vpekárskej výrobe. Zrejme najťažšou skúškou sa nakoniec ukázal návrat na slnkom zaliate pozície po kalorickom obede. Po skončení pracovnej doby boli pravidelne organizované neformálne balkónové konferencie, kde sa väčšinou na malom kúsku tieňa aschmeľovou limonádou v ruke preberali taktické pokyny kmomentálnej terénnej situácii na lokalite. Ak sa

nebodaj vyčerpali všetky odborné témy, na rad sa dostali závažné životné afilozofické otázky týkajúce sa napríklad večerného menu v reštaurácii alebo vprípade roku 2018 aj futbalových zápasov práve prebiehajúcich Majstrovstiev sveta. Dôležitou súčasťou nášho pobytu v Šahách, ktorý sa nám už zrejme doživotne zapísal do sŕdc, bola večera vneďalekej reštaurácii. Tu si prišli na svoje najmä gurmáni, ktorí pochopiteľne nemohli neoceniť miestne špeciality, medzi ktorými sa právom vynímala tzv. „kečupová pizza“ prípadne miestny endemit – „vodičková pizza“, ktorej obsah sa nadnášal na zvýšenej hladine bližšie neurčenej kvapaliny. Aj tieto situácie priniesli ďalšie vtipné postrehy od prítomných, zktorých je však iba málo čo publikovateľné. Po skončení pracovnej doby bol vyhlásený voľný program, čo vo väčšine prípadov znamenalo posedenie na balkóne aveľmi decentné konzumovanie pivných zásob, ktoré zaberali asi 90 % chladničky. Internát, ktorý sme obývali, poskytoval širokú škálu trávenia voľného času. Večery boli niekedy vyplnené organizáciou stolnotenisových zápasov alebo

Obr. 5. Prechod cez vyše meter vysoký porast žihľavy pod hradom Čabraď (rok 2019).

sledovaním televízie. Ak náhodou niekoho omrzelo pozerať televíziu vspoločenskej miestnosti, mohol si presadnúť do malej miestnosti pri balkóne, kde sa mohol pohodlne usadiť azapnúť si televízor tam. Ďalšou alternatívou bolo zahrať si karty či len tak viesť nekonečné spoločensko-vedné debaty, ktoré sa častokrát končili vneskorých nočných hodinách. Ztohto pohľadu je preto pochopiteľné, že výskumný týždeň strávený v takejto domácej atmosfére prebehol veľmi rýchlo. Prichádzajúcu nostalgiu sme sa každý piatok snažili vyrovnávať langošmi alebo kebabom, no tým správnym liekom bol vždy len nedeľný návrat do svojho druhého domova vŠahách. Neodškriepiteľnou súčasťou výskumov vŠahách boli aj exkurzie organizované naším spolupracovníkom a archeológom miestneho Hontianskeho múzea – Tiborom Pálinkásom. Ako znalec miestneho kraja (na oboch stranách slovensko-maďarskej hranice) nám pravidelne vyberal zaujímavé miesta, ktoré sme spolu sanglickými kolegami navštevovali bezprostredne po ukončení prác vteréne alebo počas celodenných výletov kodľahlejším cieľom. Za nami vždy uháňali anglickí študenti na ich vernej, aj keď technicky mierne nespoľahlivej bielej dodávke. Prvýkrát vypovedala službu na návšteve Lišova, kde na veľké prekvapenie britských kolegov bolo múzeum afrického masiek, ktoré vlastnil istý Škót! Okrem bezproblémovo dostupných lokalít sme sa často vybrali aj do polôh dostupných len pešo. Kto

očakával pohodovú prechádzku aprispôsobil tomu obuv a oblečenie, bol často zaskočený aprekvapený zo strmého terénu, metrového porastu žihľavy či iných nepríjemných prekvapení. Napriek tomu sme tieto prekážky vždy úspešne zdolávali aspoznávali tak zaujímavé miesta hontianskeho regiónu, ako napríklad Bernecebaráti, Vyškovce nad Ipľom či Veľké Túrovce. Dlhšie „tripy“ zahŕňali návštevy kolegov na paralelných výskumoch v okolí (Rybník aSantovka), exkurziu v Levickom múzeu, či pamätnú návštevu hradu Čabraď aKrupiny, mesta Andreja Sládkoviča, ktorého si vmiestnom múzeu náležite pripomínajú (obr. 5). Nakoniec sme sa však vždy vrátili do nášho prechodného domova, kde sme si pred ďalším výskumným dňom ešte užili večer. Šahy nám viacerým prirástli ksrdcu astali sa pre nás alternatívnym letoviskom. Ako raz povedal už spomínaný Tibor Pálinkás – „vidieť Šahy azomrieť.“ Opísané udalosti, ktoré uvádzame na tomto mieste, sú len malou kvapkou v mori zážitkov, ktoré sme si zvýskumov profesora Bátoru odniesli. Iste nie sme jediní – počas dlhých rokov výskumu na jednotlivých lokalitách nimi prešli celé skupiny študentov, ktorí by vedeli mozaiku príhod aspomienok náležite doplniť. Veríme, že aj im sa obdobie letných terénnych praxí vpísalo hlboko do ich sŕdc. Aza to ďakujeme aj nášmu jubilantovi. Ad multos annos!

LI T ER AT ÚR A Janšák 1938 – Š. Janšák: Staré osídlenie Slovenska. Dolný Hron a Ipeľ v praveku. Spisy Historického odboru Matice slovenskej v Turčianskom sv. Martine 3. Martin 1938.

Mgr. Dominik Drozd Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected] Mgr. & Mgr. Martin Neumann, PhD. Katedra archeológie Filozofická fakulta UK v Bratislave Gondova 2 SK – 811 02 Bratislava [emailprotected]

Mgr. Tomáš Pišúth Katedra archeológie Filozofická fakulta UK v Bratislave Gondova 2 SK – 811 02 Bratislava [emailprotected]

A d m u lt os a n nos – h istor ic ko -ja z y kov edn e Pavo l Ži g o

S jubilujúcim pánom profesorom Jozefom Bátorom nás spája spoločný záujem – odhaľovanie tajomstiev minulých čias. To, čím sa naša práca líši, je skryté v rozdieloch medzi hmotnou a duchovnou kultúrou – na jednej strane materiálnymi artefaktmi, ktoré sú predmetom bádania archeológa, na druhej strane slovami a ich významami, zachovanými, ale aj zaniknutými, či so zatajenou motiváciou, ktorá je predmetom výskumu historika jazyka. V tomto pozdrave pri príležitosti okrúhleho výročia, milý jubilant, je veľká miera opatrnosti historika jazyka vstúpiť medzi archeológov. Aj preto, že vjednom staršom slovníku sa uvádza, že synonymom prídavného mena opatrný je výraz batorný (Kálal/Kálal 1923, 18). Moje riadky preto v tejto chvíli rovnako opatrne zameriavam na hľadanie motivácie priezviska Bátora, ktoré sa v čase výskumu priezvisk na Slovensku vyskytovalo 370-krát v 69 lokalitách, najčastejšie v Prievidzi a jej okolí, menej v okolí Topoľčian či Nových Zámkov (konkrétne údaje pozri www.slovnik.juls.savba.sk). Čísla sú však len sprievodným kritériom, preto by som podstatnú časť tohto textu rád venoval pôvodu priezviska. Je všeobecne známe, že motivantom priezviska Bátora je prídavné meno bátor, ktoré nám je svojím neslovanským pôvodom známe najmä z územne blízkej maďarčiny. Autori J. Berrár a S. Károly vHistorickom slovníku maďarského jazyka (Berrár/ Károly szerk. 1984, 104) pripisujú tomuto slovu významy 1.„smelý“, „odvážny“, „chrabrý“; 2. „istý“, „nejaký“, „neurčitý“. Významy „smelý“, „odvážny“, ale aj „srdnatý“ a na druhej strane významovej polarizácie aj „hrdinský“, „chrabrý“ pripisujú slovu bátor autori etymologického slovníka mansijčiny B. Munkácsi a B. Kálmán (Munkácsi/Kálmán Hrsg. 1986, 86), t. j. jazyka, ktorý je geneticky príbuzný maďarčine. Staré územné kontakty pôvodného uralského etnika s južnejšími areálmi boli príčinou, že sa podobe batyr vo význame „smelý“, „silný“, „udatný“ v slovanskej etymológii pripisuje turecký pôvod (Fasmer 1984, 135) a turecké výboje 16. stor. boli príčinou prieniku slova bátor do karpatskej až stredoeurópskej oblasti. Dokumentuje to aj podoba batyr vo význame „vedúci skupiny nádenníkov“ vnárečiach strednej Volgy a podoba batrak vo význame „nádenník“ (Fasmer 1984, 134). Zaujímavý je aj významový posun slova bátor podľa etymologického slovníka maďarčiny, ktorý

tomuto výrazu v karpatských zemepisných dimenziách napriek spomenutým významom „smelý“, „odvážny“, „chrabrý“ pripisuje významy „mierny“, „nežný“, „pokojný“ (Benkő Hrsg. 1993, 86). Z pôvodného prídavného mena bátor sú podľa Ľ. Králika (2015, 62) odvodené aj častice bárs, bár (vo význame „hoci“, „aj keby“). Zo slovenského nárečového prostredia (Ripka a kol. 1994, 101) – z oravskej lokality Chlebnice – je aj ojedinelý doklad na sloveso bátoriť vo význame „rozprávať zo sna“. Z predspisovného obdobia slovenčiny sú známe prípustkové vety so spojkami bátor, bátor si, bátor by. Podľa J. Stanislava (1973, 412) ide o spojky neskoršieho pôvodu, ktoré do nášho jazyka prenikli v časoch tureckých nájazdov a okrem nášho územia sa zachovali aj v srbčine, chorvátčine a slovinčine (prídavné meno batriv má v slovinčine význam „smelý“, „odvážny“). Najstarší doklad na spojku bátor („hoci“, „aj keby“) v súvetí sprípustkovým významom z nášho územia pochádza podľa J. Stanislava (1973, 412) z druhej polovice 16. storočia: to mi verte, že bator si mne Pan boch neda ani zdravy, že vele na kteryho pana statok trefim, že ho hnedky zastavim (Hronský Beňadik 1575), ďalšie – zriedkavé – príklady sú mladšieho dáta: ...lud po dedinach prestrašeny byvše bator ostatnu živnost ku pokrmeni takej strigy musia dat (1735), A tak jich na nejakovú recompensatiu svých verných služebníkov, bator by vicej mali utrovit, nejakovu horu ... dal sem (1718). Okrem spojky bátor sa v predspisovných archívnych prameňoch z nášho územia zachovali aj častice bár, bárs, ktoré majú svoj pôvod vmaďarskej spojke bár (bar jest, bar neni pansky urbar (Bojnice 1754), bar vam aj neco prinde (Bánovce nad Bebravou 1826). V priezvisku jubilujúceho popredného slovenského archeológa pána profesora Jozefa Bátoru sú ako jedinečné príznaky vlastného mena – lebo na základe typických vlastností osôb vznikali ich pomenovania – zachované pôvodné významy smelý, odvážny, chrabrý, mierny, nežný, pokojný. Priezvisko vôbec nemusí byť svedectvom neslovenského či neslovanského pôvodu jeho nositeľa. Pôvodných predkov s týmito vlastnosťami mohli pomenovať príslušníci iných etník či nositelia iných jazykov svojím slovom aj napriek tomu, že ich nositeľom bol tunajší obyvateľ slovanského či slovenského pôvodu. Skutočná pravda sa však v takýchto prípadoch pre relatívny nedostatok písomných záznamov vlastných mien hľadá ťažko...

Milý jubilant, vzácny priateľ, pán profesor Bátora! S poďakovaním za všetky nové poznatky, priateľské vzťahy a vzácne rozhovory Ti okrem myšlienok opôvode priezviska Bátora prajeme veľa zdravia,

síl, porozumenia, potešenia a v duchu spomenutých motivačných prvkov prajeme ďalšie smelé, odvážne či chrabré objavy a zachovanie si vzácnych ľudských vlastností...

LI T ER AT ÚR A Benkő Hrsg. 1993 – L. Benkő Hrsg.: Etymologisches Wörterbuch des Ungarischen. Band 1. Budapest 1993. Berrár/Károly szerk. 1984 – J. Berrár/S. Károly szerk.: Régi magyar glosszárium. Szótárak, szójegyzékek és glosszák egyesített szótára. Budapest 1984. Fasmer 1984 – M. Fasmer: Etimologičeskij slovar russkogo jazyka. Moskva 1984. Kálal/Kálal 1923 – K. Kálal/M. Kálal: Slovník slovenský zliteratúry aj nárečí. Banská Bystrica 1923.

Králik 2015 – Ľ. Králik: Stručný etymologický slovník slovenčiny. Bratislava 2015. Munkácsi/Kálmán Hrsg. 1986 – B. Munkácsi/B. Kálmán Hrsg.: Wogulisches Wörterbuch. Budapest 1986. Ripka a kol. 1994 – I. Ripka a kol.: Slovník slovenských nárečí. Zväzok I. A–K. Bratislava 1994. Stanislav 1973 – J. Stanislav: Dejiny slovenského jazyka V. Syntax 2. Bratislava 1973.

prof. PhDr. Pavol Žigo, CSc. Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV Panská 26 SK – 811 01 Bratislava [emailprotected]

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 39–52. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.1

T WO BRONZ E AGE HOA R DS W I T H SH A F T-HOLE A X ES F ROM W EST GEORGI A Materials for Communication Between Central and Eastern Europe1 J ONI APAKI D Z E – SVEN D HANSEN The article deals with two hoards with axes from Georgia. The finds from Saqasria and Zeda Ilemi contained axes of the types Kozarac and Satchkhere, they can be dated to the first half of the 3rd millennium BC. A new 14C-date from a tomb in the Lysogorskaja-6 necropolis in the Stavropol district of the North Caucasus also speaks for this dating. Thus, the beginning of the deposition of hoards in West Georgia is much earlier than previously assumed. Not only the axes, but also the form in which they were deposited is the result of communication between the Carpathians and the Caucasus. Keywords: Georgia, Early Bronze Age, bronze hoards, shaft-hole axes, ovalplano-convex ingot, Saqasria, Zeda Ilemi, Sachkhere, Kozarac, Lysogorskaja, Mala Ternivka, Lebedi.

PRELIMINARY REMARK In various essays and in his book, Štúdie ku ko munikácii medzi strednou a východnou Európou vdobe bronzovej (2006), Jozef Bátora has examined the connections between the Carpathians and the Caucasus during the Copper, Bronze and Early Iron Ages on the basis of archaeological finds, thus making asignificant contribution to including this dimension of East–West communication, which is important in terms of cultural history but has long been scarcely taken into account. In the following contribution, we will attempt to continue this thread. INTRODUCTION Hoards with bronze weapons, tools and jewellery are one of the most striking cultural phenomena of the Bronze Age of the 2 nd millennium BC in many parts of Europe. Until today, they have been the subject of intensive and partly controversial research. Hoards are the end point of a social practice whose logic only gradually becomes understandable in the perspective of the longue durée (Hansen 2019; Jeunesse 2017). Even after more than 150 years of scholarly study of the finds (Worsaae 1866), the search for motives for depositing bronze objects has not yet come to an end. They are also considered from the point of view of economic and trade history as well as from the point of view of the history of craftsmanship or religion. All of this 1

is to some extent justified, since the hoards contain products of craftsmanship. Some of them represent considerable values and contain objects from many different regions. After all, they were deposited as votive offerings for the imaginary powers, spirits and gods (Hansen 2013; 2019). The limits of the phenomenon of depositing metal objects have not yet been sufficiently understood. The newly discovered cult site Shaitanskoye Ozero II in the Transural region is therefore of great importance. On a lake shore in the early 2nd millennium BC, anumber of metal objects were deposited: numerous metal objects, especially daggers, lance tips and axes (Korochkova et al. 2010). Some of them were deposited completely and intact, others were intentionally broken and fragmented. They show a surprisingly wide spectrum of practices known from Central European deposition sites. If the Seima-Turbino phenomenon is understood as a specific depositing practice, then this custom extends far beyond the Urals to the east. According to the present knowledge, the Kolchic hoards represent another eastern limit of the hoarding phenomenon (Reinhold 2005). However, the state of publication is extremely modest. From Georgia alone, at least 214 hoards with about 4000 objects are known. THE HOARDS OF THE COLCHIS CULTURE A large number of hoards is connected with the Colchis Culture, spanning from 1600 to 700 BC in

The article was written within the framework of the DFG-funded research project ‘The Bronze and Early Iron Age hoards of the Colchis Culture in Western and Central Caucasia’. A shorter German-language version of this article will be published in the journal Das Altertum.

JON I A PA K I DZ e – S V E N D H A NSE N

Fig. 1. Schematic map with the most important sites mentioned in the text (map by M. Karaucak). West Georgia (Apakidze 2000, 185; 2009, 12; Japaridze 1991, 202; Lordkipanidze 1991, 95–109). Between 1200 and 700 BC, this culture was not only widespread in western Georgia, but also in eastern Georgia in the region of Meskhetia and partly in Shida Kartli. The large part of the Aragvi Gorge in East Georgia as well as Northeast Turkey up to the present-day Turkish cities of Ordu and Samsun also belong to the distribution area of this culture (Apakidze 2009, fig. 1). The central and western regions of North Caucasia, where today the republics of the Russian Federation Chechnya, Ingushetia, North Ossetia, Kabardino-Balkaria and Karachay-Cherkessia are located, were territories of the Koban Culture. These cultural phenomena in the Southern and Northern Caucasus are addressed by some researchers as aunity of others, and in turn as two separate cultures. In 1965, D. Koridze published a first catalogue and analyses of the bronze hoards of the Colchis Culture (Koridze 1965, 10–49). As the oldest hoard, the Ureki find is dated to the period of the 18th to the 16th century BC. It also marks the last quarter of the West Georgian Middle Bronze Age. Ayounger hoard stage is dated between the 16th and the beginning of the 14th and the beginning of the 13th century BC, further hoard stages are dated to the 13th–12th century BC, 12th–11th century BC, 11th–10th century BC, 10th–8th century BC and 8th–7th century BC. The chronology of A. Ramishvili (1974, 88) should also be mentioned. He dated the hoard of Ureki to the 16th–15th century BC, which seems very unlikely. There is a clear need for amore precise chronology.

In Georgian and Russian research, the hoards of the Colchis Culture are considered to be ‘founders’ or ‘merchant depots’. They were destined for further use and the economic background was decisive for their deposition. According to A. A. Iessen, they were ‘foundry hoards’ (Iessen 1935, 117). This was followed by B. A. Kuftin (Kuftin 1949, 222; 1950, 162). G.Gobejishvili and O. Japaridze divided the hoard finds into two types: most of them belonged to ‘foundry hoards’ and relatively few to ‘merchant hoards’ (Gobejishvili/ Japaridze 1959, 146, 147). According to O. Gambaschidze (1963), most hoards were owned by large patriarchal families, perhaps consisting of 30–60 persons. However, he also considered the possibility that many of these hoards were to be ‘foundry hoards’. Ju. N. Voronov connected the hoards with ‘workshops’ (Voronov 1969, 73). He even called these finds ‘klady-masterskie’, hoard workshops. O. Lordkipanize, onthe other hand, understood the Colchis hoards as a multifunctional phenomenon, which had religious, socio-economic and ethno-cultural dimensions (Lordkipanidze 2001, 189). In his opinion, most depots of Colchis had aritual meaning and were gifts to the gods. BEGINNING OF THE HOARDING PHENOMENON IN COLCHIS IN THE 3R D MILLENNIUM BC Up to now, it seemed that hoarding had taken place in the 2nd millennium BC in the South Caucasus and therefore apparently represented a late innovation. In fact, two find complexes show that the hoard

T WO BRONZ E AGE HOAR D S W ITH SHA F T-HOLE A X ES F ROM W EST GEORGIA

Fig. 2. Hoard of Saqasria (photo by N. Kopaliani).

JON I A PA K I DZ e – S V E N D H A NSE N

Fig. 3. Hoard of Zeda Ilemi (photo by N. Kopaliani).

T WO BRONZ E AGE HOAR D S W ITH SHA F T-HOLE A X ES F ROM W EST GEORGIA

custom had already been in practice in the earlier Colchis periods. The two hoards are located in the historical museum in the small town of Kharagauli. THE HOARD OF SAQASRIA According to the documents of the Historical Museum Kharagauli, the hoard of Saqasria was discovered in 1984 during the construction of the house. No further finds were found. In 1985, the find was purchased for 350 rubles. 1. Bronze shaft-hole axe (KHHM, 61171). The shaft-hole is round-oval on both sides. The cutting edge is hardly rounded and blunt. The axe is restored and preserved. Length 12.9 cm, cutting width 4.5 cm, weight 379 g (Fig. 2: 1). 2. Bronze axe (KHHM, 61172). The body is thin and broken in two parts. The neck and almost the entire shaft-hole are missing. The tip of the blade is also broken off. Length of the upper part 10.4 cm, maximum width of the body 2.6 cm, thickness at the break 0.3 cm, weight 113 g; length of the lower part 7.1 cm, thickness at the cutting tip 0.1 cm, weight

35g, maximum width of the body 3.0 cm; total length 17,5 cm, total weight 148 g (Fig. 2: 2). THE HOARD OF ZEDA ILEMI According to the inventory book of the Kharagauli Museum, the hoard of Zeda Ilemi was discovered in 1979 in the former vineyard of the village on the slope of the hill Khvadieti during agricultural works. The bronze objects of the hoard were located within a radius of one or two metres (Kvirkvaia/ Jibladze 2019, 50). The hoard consists of two bronze axes and one ingot. It was purchased for 10 roubles. 1. Bronze shaft-hole axe (KHHM, 520). A bronze piece is clamped in the shaft-hole. The axe is restored and preserved. Length 15.8 cm, cutting width 5.1 cm, weight 598 g (Fig. 3: 1). 2. Bronze shaft-hole axe (KHHM, 521). Length 16.2 cm, cutting tip 4.0 cm, weight 514 g (Fig. 3: 2). 3. Plano-convex ingot with elliptical shape (CHHM, 522). Length 12.3 cm, width in the middle 5.7cm, maximum thickness 2.0 cm, weight 472 g (Fig. 4).

Fig. 4. Hoard of Zeda Ilemi (photo by N. Kopaliani).

JON I A PA K I DZ e – S V E N D H A NSE N

Fig. 5. Find situation of the Zeda Ilemi hoard (photo by J. Krumnow).

The finds were first published in 2010 (Gambas chidze et al. 2010, 380, 381, pl. 27: 458–460; a bronze shaft hole axe from the hoard of Saqasria: Fig. 2: 1 and a bronze shaft hole axe from the hoard of Zeda Ilemi: Fig. 3: 2 are missing). The find from Zeda Ilemi has also been discussed by L. Jibladze and R.Kvirkvaia (Jibladze 2016, 54; Kvirkvaia/Jibladze 2019, 55). Chemical analysis of the axes from Zeda Ilemi revealed that they are functional arsenic bronzes. The sites were identified in the field in summer 2019 by L. Tchabashvili and J. Krumnow. The aerial photographs show that both hoards have a very similar deposition situation not far from a river or traffic route. The site of the Saqasria hoard is located about 15 m to 17 m from the left bank of the river Dzirula (Fig. 5). The hoard of Zeda Ilemi was found about 200 m from the left bank of the river Dzirula (Fig. 6).

THE A XES The broken axe from the Saqasria find belongs to a type common in the South Caucasus, characterized by the thin long socket and a curved blade widening towards the cutting edge. According to I.Gambaschidze et al.’s (2010, 155, 156) terminology, the Saqasria axe belongs to group II of axes with along socket. It is closely related to group III. A number of axes are damaged and show signs of use, it therefore does not seem to be a pure parade object. Comparable axes (Fig. 7) are known in West Georgia, especially from the tombs of Sachkhere (Japaridze 1961, 123, 129, fig. 23: 1; Pkhakadze 1993, pl.XVI: 1; XVII: 1; XVIII). They are found there with slender flat axes, grip daggers as well as daggers with ornamented full handles, lance tips, stone arrowheads as well as needles with large T-shaped

T WO BRONZ E AGE HOAR D S W ITH SHA F T-HOLE A X ES F ROM W EST GEORGIA

Fig. 6. Situation of the Saqasria hoard (photo by J. Krumnow).

or volute-shaped heads and clay vessels of the Late Kura-Araxes Culture. The tombs of Sachkhere, which are located in four different localities (Japaridze 1961, 122–140), have been excavated by various re searchers since the beginning of the 20th century, but acomprehensive publication of these excavations is still missing. Of the 35 documented axes from Sachkhere, only a few have been chemically examined. However, they seem to regularly consist of copper-arsenic alloys (Abesadze 1969; 2011; Japari dze 1961, 197–201, table 2). The finds of Sachkhere represent a time horizon that can be dated before the appearance of the Kurgan cultures Martqopi and Bedeni, i. e. before about 2500 BC. There are no 14C-datings from Georgia, so that only a general dating into the first half of the 3rd millennium BC is possible (Tchabashvili/Bastert-Lamprichs/Giemsch 2018, 308, fig. 6: 1–3; 7: 1–3). The finding of a comparable axe (Fig. 8) from the Lysogorskaja-6 necropolis between Pyatigorsk and Georgijevsk in the Stavropol district is therefore all the more important (Korenejskij/Berezin/Gabuev 2018, fig. 6: 4). Kurgan 3 measured 7.2 metres in height and 50 or 64 metres in diameter. It was the

Fig. 7. Shaft-hole axes from Satschkhere. The uppermost axe is 22.2 cm long (Georgian National Museum Tbilisi; photo by S. Hansen).

JON I A PA K I DZ e – S V E N D H A NSE N

Fig. 8. Shaft-hole axe from tomb 3 of Kurgan 4 in the Lysogorskaja-6 necropolis (after Korenejskij/Berezin/Gabuev 2018).

largest hill in the vicinity. Burial 4 is the only Bronze Age grave, graves 1–3 are Iron Age. Two cattle skulls were found next to the grave pit, which can be interpreted as a symbol for an oxen team. The interred individual lay on his back in the wooden chamber and the bronze grave goods were placed on wooden supports. They included the axe, a flat axe, two daggers, a small (now restored) bronze vessel with spiral decoration. The outstanding find is a 38 cm-long, all-metal goad, which is a unique piece. Among the metal findings is also a small gold ring. The deceased individual in grave 4 was undoubtedly a socially exceptionally exposed person, buried with exquisite grave goods. The gold ring can easily be understood as astatus indicator. The bronze vessel shows not only the access of its owner to technically innovative products, but also the need for an extraordinary vessel from which special, perhaps intoxicating drinks were consumed. The cattle team and the driving spine show the gentleman as the owner of a carriage. However, the bronze goad is aweapon that could also be used to drive people. The axe is probably an imported product from the south and underlines the man´s long-range connections. The dating of the tomb, in contrast to

what is presented by S. N. Korenevskij and others, can not only refer to typological estimates, but also to a concrete 14C-date from this tomb, which we have already published in the context of our DNA study (Wang et al. 2019; supplementary information). This falls in the time between 2863–2581 calBC (4122±23BP, MAMS-29825) and confirms the dating

Fig. 9. Ingot from Maadi (after Rikzana/Seeher 1989).

T WO BRONZ E AGE HOAR D S W ITH SHA F T-HOLE A X ES F ROM W EST GEORGIA

Fig. 10. Ingot from Szeged ‘Sziller’ (after Pulszky 1884).

JON I A PA K I DZ e – S V E N D H A NSE N

of the axes of the Sachkhere-type before the time of the kurgans of Martqopi and Bedeni. The two axes from Ilemi and the second axe from Saqasria are characterized by a more compact form. The blade is significantly shorter and wider. The shaft-hole socket is set off from the blade by aweak heel. They belong to group I in the scheme of I. Gambaschidze et al. (2010, 154). While axes with a curved edge are a typical South Caucasian form, axes with a set-back blade represent a form that is very widespread and known as the Kozarac type (Truhelka 1909) after a Bosnian hoard. They also belong to the first half of the 3rd millennium BC (Kleitsas 2019). The chronological approaches for the axes are to be understood as rough guidelines. There is a lack of sufficient 14C-data from dated complexes to better narrow down the durations of these axes. However, the differences to the Stublo type (Klochko/Klochko 2013), which can be considered a late variant of the Kozarac axes, lie both in the contour of the blade back and the shape of the shaft-hole. In Georgia, comparable axes can still be found in the early Kurgan culture in Martkopi, Kurgan IV (Japaridze 1991, 141, fig. 44: 1; pl. XXI: 1; 1998, 24, fig.12; table 14; Kvirkvaia/Jibladze 2019, 53). It is an open question whether this is actually to be classified later than Sachkhere (Kavtaradze 1981, 95; Orjonikidze 2015, 6, 7) or whether there is an overlap in time.

THE INGOT The oval plano-convex ingot (Fig. 4) from the Ilemi hoard is a hitherto unique piece in the South Caucasus. According to the chemical analysis published by R. Kvirkvaia and L. Jibladze (2019, 54, 55, table1), it is allegedly composed of copper (98.180%Cu) with smaller portions of silver (0.455%Ag), but also portions of an unknown element (416 % Ci). There is undoubtedly still a need for correction. The ingot was probably cast in a clay mould. Clay moulds for hatchets, but also ingots of various shapes have been handed down since the early 4th millennium BC, for example from Tepe Ghabristan and Arisman in Iran (Helwing 2010), in Georgia from Dzedzwebi (Stöllner/Gambashidze 2018) and from the Areni cave in Armenia (Bobokhyan et al. 2014), to name a few sites. Moulds and crucibles of clay have been known since the early 4th millennium BC in ageographical area between Iran and Switzerland. Clay moulds for flat rectangular and oval ingots are known from Hujayrāt al-Ghuzlān near Aqaba in Jordan (Pfeiffer 2009) and from Maadi in Lower Egypt (Rikzana/Seeher 1989), where they were found in the first half of the 4th millennium BC. Oval metal ingots (Fig. 9) have also been handed down from both sites. Still older is possibly the oval copper ingot (Fig.10) from the hoard of Szeged-Sziller, Com.

Fig. 11. Ingot from Velika Laole (after Šljivar/Kuzmanović-Cvetković/Živković 2011).

T WO BRONZ E AGE HOAR D S W ITH SHA F T-HOLE A X ES F ROM W EST GEORGIA

Fig. 12. Moulds from the tomb of Lebedi (after Gej 1986; modified).

Csongrád (Patay 1943, pl. 50: 1, 2, 9–12; Pulszky 1884, 22–24, fig. 1; 2; Sava 2015, 277, 278). Apart from the ingot, it contained a broken axe with three chisels of different shapes wedged into the shaft-hole and a cross-edged axe of the Jászladány type. It can be connected with the Bodrogkeresztúr Culture, with recent 14C-data already existing for the last quarter of the 5th millennium. For the Jaszladány axes, however, a continued use into the early 4th millennium BC is probable. Another oval, 13.5 cm-long and 5.6 cm-wide ingot (Fig. 11) comes from Velika Laole, Gde. Petrovac na Mlavi in eastern Serbia, but is unfortunately undated (Šljivar/Kuzmanović-Cvetković/Živković 2011,

pl. 40: 3). Occasionally, oval ingots still exist until the Late Bronze Age like the silver ingots from Pyla Kokkinokremos in Cyprus (Kassianidou/Knapp 2005, fig. 9: 4). Open clay forms are numerously documented in the third millennium. They are found south of the Caucasus in settlements such as Kvatskhela or Natsargora (Gambaschidze et al. 2010, No. 98, 478, pl. VI: 98; XXVIII: 478). In the North Pontic region, crucibles, casting moulds for axes and ingots are sometimes preserved as burial objects in the graves of metalworkers (Bátora 2003). A remarkable find comes from Mala Ternivka, Zaporizhia oblasť in the Ukraine, where a set of six crucibles and nine

JON I A PA K I DZ e – S V E N D H A NSE N

moulds was found in a burial of the catacomb burial culture (Kubyshev/Chernyakov 1985). Such moulds are sometimes also classified as crucibles, as in the case of a similar object (Fig. 12) from tomb 10 in Kurgan 3 of Lebedi (Chernykh 1992; Gej 1986). But the difference is only gradual and, in practice, an open clay mould for an axe could be placed in the fire like a crucible. The grave of Lebedi is placed at the beginning of the 3rd millennium BC and is thus somewhat older than the ingot of Ilemi. The number of oval ingots mentioned here is too small to draw far-reaching conclusions. They did not belong to the canon of objects that found their way into the hoard. Therefore, the Ilemi ingots and the other specimens mentioned here are rare and therefore important evidence of the history of craftsmanship, which should be given more attention in the future. CONCLUSIONS The revision of the chronology on the basis of 14C-data meant considerable changes for the 4th and 3rd millennium BC. The resulting consequences for the classification of certain archaeological find groups and the historical interpretations behind them are, of course, only slowly becoming apparent. This is

especially true for the history of depositions, the longue durée of which can be demonstrated by means of an object as exposed as the copper or bronze axe. With the two hoards from Saqasria and Zeda Ilemi, the custom of depositing hoards in West Georgia can now be traced back to the first half of the 3rd millennium BC. Other possible hoards are from Zahesi, Zemo Avchala (lance tip and shaft-hole axe), Mejvrikhevi, Gori district (two shaft-hole axes), Gufta village, Mashiv Uiati place, Tskhinvali district (Gambaschidze et al. 2010, pl. 15: 236, 237; 16: 242, 243; 17: 257, 258). Of course, the numerous individual finds of such axes, which originate from destroyed graves as well as individual depositions, must also be included in the analysis. Only recently, axes from the Enguri River in Svanetia have been published, among them an axe of the Sachkhere type (Kvitsiani/ Jibladze 2015, 120, pl. 3: 3). These water body finds can also be understood as offerings. Since the 4th millennium BC, the Caucasus was integrated into the large-scale network of Bronze Age communication. In this exchange, metal played an important role, both as raw material and as afinished product and as an input for the imaginary powers in hoards or as burial objects. Not only objects circulated between East and West, but also social practices, as shown by the example of the hoards.

LITERATURE Abesadze 1969 – Ts. Abesadze: Litonis tsarmoeba amierkavka siashi dzv. ts. III atastsleulschi (On metal production in Transcaucasia in the 3rd millennium BC). Tbilisi 1969. Abesadze 2011 – Ts. Abesadze: Brinjaos metalurgiis istoriidan sakartveloshi (On the history of bronze metallurgy in Georgia). Tbilisi 2011. Apakidze 2000 – J. Apakidze: Ein umfangreicher Bronzehort aus der Werkstattsiedlung der Kolchis-Kultur in Očchomuri in Westgeorgien. Prähistorische Zeitschrift 75, 2000, 184–212. Apakidze 2009 – J. Apakidze: Die Spätbronze- und Früheisen zeit in West- und Zentralkaukasien. Chronologische Studien zur Kolchis-Kultur 1600–700 v. Chr. PAS 24. Rahden/ Westf. 2009. Bátora 2003 – J. Bátora: Kupferne Schaftlochäxte in Mittel-, Ost und Südosteuropa (Zu Kulturkontakten und Datierung – Äneolithikum/Frühbronzezeit). Slovenská archeológia 51, 2003, 1–38. Bátora 2006 – J. Bátora: Štúdie ku komunikácii medzi strednou a východnou Európou v dobe bronzovej. Bratislava 2006. Bobokhyan et al. 2014 – A. Bobokhyan/K. Meliksetian/ B. Gasparyan/P. Avetisyan/C. Chataigner/E. Pernicka: Transition to Extractive Metallurgy and Social Transformation in Armenia at the End of the Stone Age. In: B. Gasparyan/M. Arimura (eds.): Stone Age of Armenia. Kanazawa 2014, 283–314.

Chernykh 1992 – E. N. Chernykh: Ancient Metallurgy in the USSR. The Early Metal Age. Cambridge 1992. Gambaschidze 1963 – O. Gambaschidze: Tkhmoris Gandzi (The hoard from Tkhmori). Tbilisi 1963. Gambaschidze et al. 2010 – I. Gambaschidze/G. Mindiaschwili/G. Gogotschuri/K. Kachiani/ I. Dschaparidze: Udzvelesi metalurgia da samto saqme saqartveloshi dzv. ts. VI – III atastsleulebshi (Alte Metallurgie und Bergbau in Georgien in 6. – 3. Jt. v. Chr.). Tbilisi 2010. Gej 1986 – A. N. Gej: Pogrebenie liteyshchika novotitorovskoy kuľtury iz Nizhnego Prikuban´ya. In: G. E. Afanas´ev (red.): Arkheologicheskie otkrytiya na novostroykakh. Moskva 1986, 13–32. Gobejishvili/Japaridze 1959 – G. Gobejishvili/O. Japaridze: Gvianbrinjaos khanis dzeglebi dasavlet sakartveloshi (Late Bronze Age monuments in West Georgia. Sakartvelos arkeologia. Archaeology of Georgia). Tbilisi 1959, 129–155. Hansen 2013 – S. Hansen: Deponierungen in der Bronzezeit Europas. In: Yu. Piotrovsky (red.): Bronzovyj vek. Evropa bez granic. Chetvertoe – pervoe tysyacheletiya do novoj ery=Bronzezeit. Europa ohne Grenzen. 4.–1. Jahrtausend v. Chr. Sankt-Peterburg 2013, 279–289. Hansen 2019 – S. Hansen: Metalldeponierungen in Europa. Ein Phänomen der Langen Dauer, der Konjunkturen und der Ereignisse. In: S. Hye/U. Töchterle (Hrsg.):

T WO BRONZ E AGE HOAR D S W ITH SHA F T-HOLE A X ES F ROM W EST GEORGIA

UPIKU:TAUKE. Festschrift für Gerhard Tomedi zum 65. Geburtstag. UPA 339. Bonn 2019, 201–218. Helwing 2010 – B. Helwing: The small finds from Arisman. In: A. Vatandoust/H. Parzinger/B. Helwing (eds.): Early Mining and Metallurgy on the Western Central Iranian Plateau. The first five years of work. Mainz 2010, 254–327. Iessen 1935 – A. A. Iessen: K voprosu o drevneyshey metallurgii medi na Kavkaze. Izvestiya Gosudarstvennoy akademii istorii material´noy kul´tury 120. Moskva – Leningrad 1935, 9–237. Japaridze 1961 – O. M. Japaridze: Qartveli tomebis istoriisatvis litonis tsarmoebis adreul saphekhurze (On the History of Georgian Tribes in the Aeneolithic and Early Bronze Ages). Tbilisi 1961. Japaridze 1991 – O. Japaridze: Saqartvelos arqeologia, qvisa da brinjaos khana (Archäologie Georgiens. Stein- und Bronzezeit). Tbilisi 1991. Japaridze 1998 – O. Japaridze: Kartveli tomebis etnokulturuli isto riisatvis dzv. ts. III atastsleulshi. Adrekhorganuli kultura (On the ethnocultural history of the Georgian tribes in the 3rd millennium BC. Early Kurgan culture). Tbilisi 1998. Jeunesse 2017 – Chr. Jeunesse: From Neolithic kings to the Stafford-shire hoard. Hoards and aristocratic graves in the European Neolithic: the birth of a ‘Barbarian’ Europe? In: P. Bickle/V. Cummungs/D. Hofmann/ J. Pollard (eds.): The Neolithic of Europe. Papers in Honour of Alasdair Whittle. Oxford 2017, 175–187. Jibladze 2016 – L. Jibladze: Kolchuri kulturis gvianbrinjao-adrerkinis khanis gandzebtan dakavshirebuli zogierti sakitkhisatvis (On some issues of Late Bronze – Early Iron Era Treasures of Colchis Culture). Amirani. Journal of the International Caucasological Research Institute 28, 2016, 48–71. Kassianidou/Knapp 2005 – V. Kassianidou/A. B. Knapp: Archaeometallurgy in the Mediterranean: The Social Context of Mining, Technology and Trade. In: E.Blake/ B. Knapp (eds.): The Archaeology of Mediterranean Prehis tory. London 2005, 215–251. Kavtaradze 1981 – G. Kavtaradze: Saqartvelos eneolit-brinjaos khanis arqeologiuri kulturebis qronologia akhali monatse mebis shuqze (The Chronology of Georgian Aeneolithic-Bronze Age Archaeological Cultures in the Light of New Data). Tbilisi 1981. Kleitsas 2019 – Chr. Kleitsas: The Hoard of Rodotopi in Ioannina (Epirus, NW Greece) and the Copper Single-Edged Shaft-Hole Axes of the Early Bronze Age in the Helladic Area. Archäologischer Anzeiger 1, 2019, 1–41. Klochko/Klochko 2013 – V. I. Klochko/L. Klochko: Complex of Metal Goods Between the Vistula and Dnieper Rivers at the Turn of 4000-3000 to 3000 BC. Concept of the Carpathian – Volhynia ‘Willow Leaf’ Metallurgy Centre. Baltic-Pontic Studies 18, 2013, 36–68. Korenevskij/Berezin/Gabuev 2018 – S. N. Korenevskij/Ya. B. Berezin/T. A. Gabuev: Unikal´noe pogrebenie epochi srednej bronzy na Kavminvodach. Kratkie soobshcheniya Instituta arkheologii 252, 2018, 67–86. Koridze 1965 – D. Koridze: Kolkhuri kulturis istoriisatvis (Zur Geschichte der Kolchis-Kultur). Tbilisi 1965. Korochkova et al. 2010 – O. N. Korochkova/S. V. Kuz minykh/Y. B. Serikov/V. I. Stefanov: Metals from the ritual site of Shaitanskoye Ozero II (Sverdlovsk Oblast, Russia). Trabajos de Prehistoria 67, 2010, 489–499. Kubyshev/Chernyakov 1985 – A. I. Kubyshev/I. T. Chernyakov: K problematike sushchestvovaniya vesovoj sistemy u plemen bronzovogo veka stepej Vostochnoy

Evropy na materialakh liteyshchika katakombnoy kuľtury. Sovetskaya arkheologiya 1, 1985, 39–53. Kuftin 1949 – B. A. Kuftin: Materialy k arkheologii Kolkhidy I. Tbilisi 1949. Kuftin 1950 – B. A. Kuftin: Materialy k arkheologii Kolkhidy II. Tbilisi 1950. Kvirkvaia/Jibladze 2019 – R. Kvirkvaia/L. Jibladze: Litonis artefaqtebi sofel Zeda ilemidan (Metal Artifacts from Village Zeda Ilemi). Online Archaeology (Tbilisi) 15, 2019, 50–62. Kvitsiani/Jibladze 2015 – Z. Kvitsiani/L. Jibladze: Uachlesi arqeologiuri aġmochenbi svanetshi (The Latest Archaeological Discoveries in Svaneti). Tbilisi 2015. Lordkipanidze 1991 – O. Lordkipanidze: Archäologie in Ge orgien. Von der Altsteinzeit zum Mittelalter. Quellen und Forschungen zur prähistorischen und provinzialrömischen Archäologie 5. Weinheim 1991. Lordkipanidze 2001 – O. Lordkipanidze: „Gandzebi“ kolkhur brinjaos kulturashi, punktsiis depinitsiisa da kulturul-sotsiologiuri interpretatsiis tsda („Horte“ in der bronzezeitlichen Kolchis-Kultur. Der Versuch einer funktionalen Definition und kultursoziologischen Interpretation). In: O. Lordkipanidze (ed.): Dziebani – sakartvelos metsnierebata akademiis arkeologiuri kvlevis tsentris zhurnali, damatebani VI. kavkasia neolit-brinjaos khanis arkeologiis sakitkhebi. edzġvneba akad. o. japaridzis dabadebis 80 tslistavis gamo. Tbilisi 2001, 178–194. Orjonikidze 2015 – A. Orjonikidze: Adreuli korġanbi saqartveloshi (The Earlier Period Kurgans in Georgia). Tbilisi 2015. Patay 1943 – P. Patay: Rézkori lelet Mezősasról (Kupferzeitliche Funde aus Mezősas). Dolgozatok a Magyar Királyi Tudományegyetem Régiségtudományi Intézetéből 19, 1943, 135–142. Pfeiffer 2009 – K. Pfeiffer: The Technical Ceramic for Metallurgical Activities in Tall Hujayrat al-Ghuzlan and Comparable Sites in the Southern Levant. In: L.Khalil/ K. Schmidt (eds.): Prehistoric Άqaba 1. Rahden/Westf. 2009, 305–338. Pkhakadze 1993 – G. Pkhakadze: Dasavlet amierkavkasia dzveli tselataaġritkhvis III atastsleulshi (The western Transcaucasus in the III Mill. B. C.). Tbilisi 1993. Pulszky 1884 – F. Pulszky: Die Kupferzeit in Ungarn. Budapest 1884. Ramishvili 1974 – A. Ramishvili: Kolchetis materialuri kulturis istoriidan (Aus der Geschichte der materiellen Kultur der Kolchis). Batumi 1974. Reinhold 2005 – S. Reinhold: Vom Ende Europas? Zu den Depotfunden im Kaukasus. In: B. Horejs/R. Jung/ E. Kaiser/B. Teržan (Hrsg.): Interpretationsraum Bronze zeit. Bernhard Hänsel von seinen Schülern gewidmet. UPA 121. Bonn 2005, 345–373. Rikzana/Seeher 1989 – I. Rikzana/J. Seeher: Maadi III. The Non-Lithic Small Finds and the Structural Remains of the Predynastic Settlement. Abhandlungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Abteilung Kairo 80. Mainz 1989. Sava 2015 – V. Sava: Neolithic and Eneolithic in the Lower Mureş Basin. Cluj-Napoca 2015. Šljivar/Kuzmanović-Cvetković/Živković 2011 – D. Šljivar/ J. Kuzmanović-Cvetković/J. D. Živković: Belovode, Pločnik; on Copper Metallurgy in the Vinča Culture. Zbornik Narodnog muzeja u Beogradu 22/1, 2011, 27–45. Stöllner/Gambashidze 2018 – T. Stöllner/I. Gambashidze: Das prähistorische Siedlungsplateau Dzedzwebi nahe Balitschi in Unterkartli. In: L. Giemsch/S. Hansen

JON I A PA K I DZ e – S V E N D H A NSE N

(Hrsg.): Gold und Wein. Georgiens älteste Schätze. Begleit band zur Sonderausstellung 6. Oktober 2018 – 10. Februar 2019 Archäologisches Museum Frankfurt. Mainz 2018, 150–157. Tchabashvili/Bastert-Lamprichs/Giemsch 2018 – L. Tchaba shvili/K. Bastert-Lamprichs/L. Giemsch: Objekte der Ausstellung. In: L. Giemsch/S. Hansen (Hrsg.): Gold und Wein. Georgiens älteste Schätze. Begleitband zur Sonderausstellung 6. Oktober 2018 – 10. Februar 2019 Archäologisches Museum Frankfurt. Mainz 2018, 257–353. Truhelka 1909 – C. Truhelka: Kupferfund von Kozarac. Wissenschaftliche Mitteilungen aus Bosnien und der Her zegovina 11, 1909, 54, 55. Voronov 1969 – Yu. N. Voronov: Arkheologicheskaya karta Abkhazii. Sukhum 1969. Wang et al. 2019 – C.-C. Wang/S. Reinhold/A. Kalmykov/ A. Wi ssgot t/G. Bra ndt/C. Jeong /O. C heronet/

M . F e r r y/ E . H a r n e y/ D. K e a t i n g / S . M a l l i c k / N. Rohland/K. Stewardson/A. R. Kantorovich/V. E. Maslov/V. G. Petrenko/V. R. Erlikh/B. Ch. Atabiev/ R. G. Magomedov/P. L. Kohl/K. W. Alt/S. L. Pichler/ C. Gerling/H. Meller/B. Vardanyan/L. Yeganyan/ A. D. Rezepkin/D. Mariaschk/N. Berezina/J. Gretsky/ K. Fuchs/C. Knipper/S. Schiffels/E. Balanovska/ O. Balanovsky/I. Mathieson/T. Higham/Y. B. Berezin/ A. Buzhilova/V. Trifonov/R. Pinhasi/A. B. Belinskij/ D. Reich/S. Hansen/J. Krause/W. Haak: Ancient human genome-wide data from a 3000-year interval in the Caucasus corresponds with eco-geographic regions. Nature Communications 10, 2019, Articlenumber:590. Worsaae 1866 – J. J. A. Worsaae: Om nogle mosefund fra Broncealderen. Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1866, 313–326.

Manuscript accepted 31. 7. 2020 Translated by Joni Apakidze and Svend Hansen Súhrn preložila Anita Kozubová Prof. Dr. Joni Apakidze Eurasien-Abteilung des Deutschen Archäologischen Instituts Im Dol 2-6 D – 14195 Berlin [emailprotected]

Prof. Dr. Dr. h. c. Svend Hansen Eurasien-Abteilung des Deutschen Archäologischen Instituts Im Dol 2-6 D – 14195 Berlin [emailprotected]

Dva depoty sekier s otvorom v tyle z doby bronzovej zo západného Gruzínska Materiály ku kontaktom medzi strednou a východnou Európou Joni Apakidze – Svend Hansen SÚHRN

Predložená práca je venovaná analýze dvoch depotov sekier s otvorom v tyle z Gruzínska. Neúplne zachovaná sekera z depotu zo Saqasrie patrí k typu, ktorý je bežný vZakaukazsku a vyznačuje sa úzkou dlhou tuľajkou und mierne rozšíreným ostrím. Analógie k tomuto typu sekier pochá dzajú v západnom Gruzínsku najmä zhrobov zo Sachkhere. Kým sekery s mierne rozšíreným ostrím patria k typickým zakaukazským typom zbraní, sú sekery s odsadeným ostrím rozšírené na väčšom území ako typ Sachkhere a na Západe sú pomenované podľa jedného depotu v Bosne a Hercegovine ako typ Kozarac. Sekery typu Kozarac boli okrem juhovýchodnej Európy rozšírené aj v severopričiernomorskej oblasti a sú datované rovnako ako sekery typu Sachkhere do prvej polovice 3. tisícročia pred n. l. K oválnemu, plano-konvexnému ingotu z depotu zo Zeda Ilemi nenachádzame v Zakaukazsku žiadne porov-

nateľné ingoty. Naopak, kadluby na odlievanie ingotov podobného tvaru ako ingot zo Zeda Ilemi pochádzajú zhrobu katakombovej kultúry z Malej Ternivky na Ukrajine (Záporožská oblasť) a z hrobu 10 v mohyle z Lebedi, ktorý je možné datovať na začiatok 3. tisícročia pred n. l. Depoty zo Saqasrie a Zeda Ilemi, ktoré obsahovali sekery s otvorom v tyle typu Kozarac a Sachkhere, je možné chronologicky zaradiť do prvej polovice 3. tisícročia pred n. l., čo potvrdzuje aj rádiouhlíkové datovanie hrobu 4 v mohyle 3 na pohrebisku Lysogorskaja-6 na severnom Kaukaze (Stavropolský kraj). Na základe tohto zistenia je zrejmé, že počiatky deponovania kovových predmetov vzápadnom Gruzínsku sú staršie ako sa doteraz predpokladalo. Nielen sekery, ale aj spôsob ako boli deponované, sú dokladom kontaktov medzi karpatským a kaukazským regiónom.

slovenská archeológia – supplementum 1 a. kozubová – e. makarová – m. neumann (ed.): ultra velum temporis. venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. nitra 2020, 53–66. Doi: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.2

POH A NSK Á P R I P L AV EC KOM PODH R ADÍ Nové poznatky o hradisku z mladšej a neskorej doby bronzovej1 J U R A J B A R T ÍK – R A D O S L AV ČA M B A L – T I B O R L I E S K O V S K Ý Pohanská near Plavecké Podhradie. New Information on the Hillfort from the Late Bronze Age. Between 1927 and 1990, the pohanská hillfort in plavecké podhradie was repeatedly surveyed and examined using probes. after 2019, the results of laser scanning provided fundamentally more precise information on the shapes of the terrain and the course of the rampart. As a result of illegal activities, four mass finds were added to the collection: three composed of bronze artefacts and one of gold artefacts. The new finds confirm that the main period of settlement in this site in the Bronze Age was the middle and later Urnfield period, HA2–HB1. Keywords: West Slovakia, Late Bronze Age, hillfort, fortification course, mass finds of bronze, hoard of gold ornaments.

ÚvoD skúmanie územne rozsiahlych archeologických pamiatok, zvlášť hradísk je dlhodobý proces presahujúci život jednej generácie. K malokarpatským exponovaným lokalitám už desaťročia vzbudzujúcim záujem bádateľov patrí popri hradnom vrchu nad sútokom Dunaja a Moravy v Bratislave časti Devín a hradnom vrchu v Bratislave aj 495 metrov nad morom vysoký kopec nad obcou plavecké podhradie v okrese malacky. Prvé písomné zmienky o jeho valovom opevnení sú z 18. storočia, hradisko znovuobjavil v roku 1927 Š. Janšák, ktorý vyhotovil aj prvý plán (obr. 1: A). Už v tridsiatych rokoch minulého storočia doplnilo reálne poznatky o lokalite identifikovanie dvoch hlavných období osídlenia a to na základe zberových nálezov (Eisner 1933, 155, 184; Janšák 1928, 3, obr. 1). V druhej polovici dvadsiateho storočia nasledovali archeologické sondáže rôzneho rozsahu vedené K. Pietom (v roku 1964) J. Paulíkom (v rokoch 1968–1971) a l. Zacharom (v roku 1990). Ako ukázalo stručné zhrnutie ich výsledkov, v dobe popolnicových polí sa osídlenie koncentrovalo na najvyššej časti kopca (ďalej akropole). J. Paulík predpokladal, že obyvatelia si tu na umelo upravených terasách postavili nadzemné zrubové stavby na kamenných základoch (archeologickým výskumom sa ich nepodarilo odkryť). Sondáž v mieste hradby na akropole odkryla deštrukciu z lomových kameňov a zuhoľnatených trámov, ktorá bola interpretovaná ako zvyšky valu s drevenou roštovou konštrukciou a čelným kamenným múrom, archeologicky datovaná do stupňa HA2 (Paulík 1971, 31; Tomčíková/ 1

Paulík 2004, 46). Z dôvodu poškodenia nálezových situácií sa o obytných a hospodárskych objektoch z doby bronzovej usudzuje predovšetkým na základe koncentrácií nálezov identifikovaných vo vrstvách. Väčšiu časť z nich tvoria fragmenty hlinených nádob priradených predovšetkým čakanskej i velatickej kultúre (prelom stupňov BD/HA1, HA1, HA2). Najmladšia keramika je charakterizovaná ako patriaca velaticko/podolskému horizontu (ha2/hB1), respektíve podolskej kultúre (HB1). Z ostatných nálezov treba vyzdvihnúť závažia, praslen a hlinené krúžky dokladajúce najskôr textilnú výrobu. Pozostatkom farebnej metalurgie je „kovolejárska dielňa“ a zlomky niekoľkých kadlubov z vrstvy. Na základe výsledkov archeologického výskumu sa konštatovalo, že v porovnaní s „osadami typu Velem alebo Pobedim“ sú doklady remeselnej výroby na Pohanskej výrazne chudobnejšie a lokalita slúžila v dobe popolnicových polí ako refúgium (Paulík 1971, 31; 1976, 128; Pieta 1971, 5; Tomčíková/Paulík 2006, 73). Aj keď na počiatku 21. storočia sondážne práce v Plaveckom Podhradí nepokračovali, poznatky o lokalite sa vďaka moderným prospekčným metódam v dvoch oblastiach výrazne doplnili. nov É poZ nat k Y o topo gr a Fi i lok ali t Y Prvou je spresnenie poznania terénnych úprav a priebehu opevnenia na akropole i v celom areáli pohanskej, pretože dostupné dáta leteckého laserového skenovania (ďalej LLS) umožnili kvalitatívne nové zhodnotenie v teréne zachova-

Táto práca bola podporovaná Agentúrou na podporu výskumu a vývoja na základe Zmluvy č. APVV-15-0491. Táto práca bola podporená Vedeckou grantovou agentúrou – projekt VEGA 1/0468/20.

J U R AJ BA RT ÍK – R A D O S L AV ČA M BAL – T I B OR L I E SKOVSK Ý

ných reliktov.2 Mračno bodov ako produkt LLS je poskytované vo vysokej hustote 20–30 bodov na m2. Horizontálna presnosť určenia polohy tak dosahuje 2–5 cm a vertikálna 3–10 cm (Leitmannová/Gálová/ Michalík 2020). Taká kvalita dát umožňuje generovať digitálne modely reliéfu (ďalej DMR) s rozlíšením 25–50 cm na pixel. Ak by sme mali hodnotiť zobrazenia priebehu valov na Pohanskej vyhotovené v priebehu 90 rokov, tak musíme predovšetkým oceniť kvalitu prvého plánu/náčrtu. Štefan Janšák zachytil línie valov zhruba zhodným spôsobom, ako jeho nasledovníci disponujúci neporovnateľne presnejšou technikou a v porovnaní s volontérom, ktorý archeologické prieskumy vykonával v čase osobného voľna aj dostatkom času na realizáciu meraní. Jedinou závažnou odlišnosťou je val medzi severným priebehom opevnenia akropoly a vonkajšou fortifikáciou, ktorého existenciu meranie v šesťdesiatych rokoch a vizualizácia DMR zo súčasnosti nepotvrdili. Plány publikované v roku 1928 i v roku 1976 sú ale zaťažené spoločným problémom. Zamerania línií valov boli vkresľované do dostupných mapových podkladov, pretože vyhotovenie podrobného polohopisného a výškopisného vrstevnicového plánu členitého priestoru presahujúceho 40 hektárov nebolo v silách, ani finančných možnostiach inštitúcií vykonávajúcich archeologický výskum. Aj tie najpodrobnejšie listy základných mapovaní sa však v horských zalesnených oblastiach zhotovovali s menšou presnosťou a značnou mierou generalizácie. Následkom vkresľovania pomerne presne zameraných priebehov valov do idealizovaných máp dochádzalo k deformáciám, ktoré vyniknú pri porovnaní s vizualizáciou DMR s rozlíšením 25 cm na pixel (tab. I), zvlášť v oblasti akropoly. V porovnaní zo staršími plánmi sa na vizualizáci DMR odlišuje predovšetkým tvar vrcholovej plošiny Pohanskej, ohraničenej výraznou svetlou líniou. Neprerušený priebeh tohto navýšenia okrajovej terénnej hrany násypom naznačuje, že umelou fortifikáciou bola chránená celá akropola. Pri jej datovaní dobre poslúžia výsledky výskumov z rokov 1968–1971 či 1990 dokladajúce mladobronzovú aj laténsku fázu výstavby opevnenia. Zaujímavý je obdĺžnikový útvar na najzápadnejšom, najvyššie položenom vrchole kopca presahujúci priebeh valu. Môžeme iba uvažovať, že obdĺžnik z rozmermi približne 32 x 38 metrov je terénnym reliktom mladšieho, možno stredovekého opevneného objektu. LLS odhalilo ďalšie stopy antropogénneho pôvodu na svahoch pod vrcholovou časťou hradiska. Popri do 2 3

súčasnosti používanom juhovýchodnom chodníku, ktorý označil ako pôvodný prístup na akropolou v Plaveckom Podhradí už Š. Janšák, sa na vizualizácii DMR objavil z opačnej strany kopca ďalší, vytvárajúci na prudkom severnom svahu lomené serpentíny. Iste nie je náhoda, že obidve komunikácie sa strácajú vo vzdialenosti asi 120 m severne od akropoly, kde sa nachádza výdatný prameň. Chodníky uľahčujúce prístup na vrchol Pohanskej nemôžeme kvôli intenzívnemu laténskemu osídleniu spájať len z dobou bronzovou. nov É náleZ Y Z lok ali t Y Druhou oblasťou, v ktorej sa doplnili poznatky o lokalite a jej blízkom zázemí je nálezový fond, ktorý po roku 1990 výrazným spôsobom narástol. Stalo sa to žiaľ bez účasti archeologických inštitúcií a v rozpore s platnými zákonmi. Je smutnou realitou, že o aktivitách hľadačov pokladov vybavených detektormi kovov sa dozvedáme zväčša s časovým odstupom, čo sťažuje a niekedy aj úplne znemožňuje spätné overenie pôvodného spôsobu uloženia často unikátnych nálezov. Nižšie prezentované nálezy a súbory boli a niektoré stále sú v držaní piatich subjektov.3 Pretože ich časť už bola zverejnená, pri opise a vyhodnotení sa zameriame na doteraz neznáme. Nálezy môžeme rozdeliť na ojedinelé a hromadné. Z hľadiska spoľahlivosti určenia miest nálezu na tie, ktoré identifikoval v teréne sám nálezca (s presnosťou akú mu umožnila pamäť) a následne boli pracovníkmi SNM-AM polohopisne a výškopisne zamerané a polohy, o ktorých máme menej určitú, opisnú informáciu. Dva predmety získané „v južnej časti hradiska v okolí prameňa“ sú uložené v súkromnej zbierke. Podľa informácie boli nájdené spoločne. Prvým je sekera s výrazným zosilňujúcim rebrom na rovnom ústí tuľajky a ďalším, menej výrazným, len úzkym žliabkom oddeleným pod ním a bez ďalšej výzdoby. Na okraji uško. Prierez klinovitý bez odsadeného ostria s naznačenými bočnými lalokmi (obr. 2: 1). Sekeru priraďujeme do skupiny nezdobených, alebo len úsp*rne zdobených sekier s tuľajkou. Podľa M. Novotnej sa vyskytujú v dlhom období starších až mladších popolnicových polí (Novotná 1970, 91), zhodné datovanie tejto heterogénnej skupine prisudzujú aj v Rakúsku (Mayer 1977, 187) a na morave (Říhovský 1992, 195–198). Druhým predmetom je hrot kopije s krátkou, hladkou tuľajkou s dvomi protistojacimi otvormi rovnobežnými zo širokým

Zdroj produktov LLS: ÚGKK SR. Pracovníci SNM-AM k nim získavali prístup v posledných desiatich rokoch a niektorých držiteľov presvedčili, aby nálezy odovzdali bezodplatne do verejných zbierok.

p oh a nsk á pr i p l av ec kom p o Dh r a DÍ

Obr. 1. Plavecké Podhradie-Pohanská. Plány priebehu valov (A – podľa Janšák 1928, 3, obr. 1; B – podľa Paulík 1976, príloha 2).

listom bez schodíkovitého odsadenia, s najširšou časťou v dolnej tretine. Na liste je pozorovateľný náznak plameňovitého obrysu (obr. 2: 2). Hrot kopije bez výzdoby odpovedá Říhovského skupine hrotov kopijí s hladkým listom a hladkou tuľajkou, ktorá sa ďalej člení na viaceré varianty. Predmet analogického tvaru s rovným priebehom britov čepele pochádza z depotu z Krumsína patriaceho do horizontu Železné/Křenůvky (HA2/HB1). V prípade, ak náznak plameňovitého obrysu listu nie je výsledkom prebrusovania, hrot môžeme zaradiť k „variante s voľnou krátkou tuľajkou kratšou ako polovica celkovej dĺžky“. Tvarovo identické exempláre z hradiska Kotouč pri Štramberku sú datované na počiatok mladších popolnicových polí (Říhovský 1996, 38, 48). Ďalší súbor (tab. II: 1–14) odovzdaný do zbierok SNM-AM bol získaný v severnej časti akropoly, jednotlivé predmety boli rozptýlené z vonkajšej i vnútornej strany okrajového valu, železný nákrčník s ukončeniami zahnutými do očka na severnom svahu pod akropolou. Ihlice Horná časť bronzovej ihlice s vodorovnými vývalkami členenou guľovitou hlavicou a s nad-

stavcom kužeľovitého tvaru. Zachovaná časť krčku a tela je zdobená vodorovným ryhovaním (tab. II: 2). Z exemplárov publikovaných J. Říhovským sú blízke ihlice zo skupiny s dvojkónickou schodíkovite členenou hlavicou a ihlice vodorovne členenou guľovitou hlavicou. Ich časový výskyt zahŕňa sporadicky obdobie starších, prevažne však až stredných a mladších popolnicových polí, v neskorých nie sú zastúpené (Říhovský 1979, 123, 132). Príbuzné exempláre pochádzajú z hrobu zo záveru stredných a z počiatku mladších popolnicových polí v ivanoviciach na hané (Parma 2004, 433, obr. 10: 5) a zo sídliskovej vrstvy v Zohore (Bobek/Elschek 2020, 38, obr. 2: 2). Ihlica s hlavicou guľovitého tvaru, prechádzajúceho v hornej časti plynulo do kužeľovitého hrotu. Hlavica pokrytá jemne rytou výzdobou pozostávajúcou z obežných vodorovných a šikmých krátkych rýh je s ihlu spojená preliatím (tab. II: 1). Predmet patrí k ihliciam s cibuľovitou hlavicou. Ide o typickú industriu mladších popolnicových polí (HB1). Na južnej Morave sa v hroboch vyskytujú spolu s keramikou staršieho stupňa podolskej kultúry, viaceré exempláre s podobnou schémou výzdoby hlavice ako predmet z plaveckého podhradia na pohrebisku v klentnici (Říhovský 1979, 186). v severozápadnom Maďarsku nechýbajú vo väčšom počte v depote z románd (Mozsolics 2000, 70, tab. 87: 6–19).

J U R AJ BA RT ÍK – R A D O S L AV ČA M BAL – T I B OR L I E SKOVSK Ý

Obr. 2. Plavecké Podhradie-Pohanská. Ojedinelé nálezy.

Nášivky tromi exemplármi sú zastúpené bronzové terčíky opatrené na jednej strane drobným uškom. odlievané predmety s priemerom 12–15 mm (tab. II: 3–5) patria k bežným ale málokedy osobitne hodnoteným nálezom bez bližšej vypovedacej hodnoty pre chronológiu. v moravských depotoch sú zastúpené v minimálnych počtoch, ale v dlhom časovom rozpätí starších až neskorých popolnicových polí (Salaš 2005, 117). Desiatky až stovky kusov obsahujú depoty mladších popolnicových polí stupňa Jenišovice v Čechách. V nich sú spolu s ďalšími ozdobami pripomínajúcimi garnitúry ozdôb z hrobov žien. Predpokladá sa, že boli prišité na podklad z organickej hmoty a tvorili súčasť lokálneho kroja (Kytlicová 2007, 79). Ďalšia nášivka/ gombík sa od predchádzajúcich odlišuje väčším záchytným uškom (tab. ii: 6). o podobnom exempláre z kamýku nad vltavou o. kytlicová predpokladá, že nebol našitý ale navlečený na remeni (Kytlicová 2007, 79). Bronzové krúžky Zo súboru pochádzajú štyri odlievané krúžky o priemere 20–25 mm, kosoštvorcového až šošov-

kovitého prierezu (tab. II: 7–10). Na jeden z nich je navlečené otvorené očko z drôtu (tab. II: 7). Morfologicky navzájom minimálne odlišné krúžky sa sporadicky vyskytujú už v hrobových inventároch a depotoch staršieho i stredného stupňa popolnicových polí, v mladšom stupni ich výskyt masovo narástol. Predpokladá sa, že v kombinácii so šnúrkami či remienkami tvorili súčasť opaskov, ozdôb tela či konského postroja, prípadne boli našívané na odev (Kytlicová 2007, 89; Salaš 2005, 103).

Hroty šípov tri bronzové hroty šípov zastupujú o dva základné typy. Prvým z nich je hrot trojuholnikového tvaru s náznakom spätných háčikov (tab. II: 12), ktorý predstavuje kombináciou typu D a E podľa Říhovského (Říhovský 1996, 111, 112). Ďalší, menší má krátke krídelká tvoriace spätné háčiky (tab. II: 11). Druhý typ zastupuje hrot s krídelkami široko rozpätými, ktoré sú výrazne pretiahnuté. Na ústí tuľajky je odlomený spätný háčik (tab. II: 13). Hroty šípov je možné zaradiť rámcovo do strednej ako aj začiatku mladšej fázy popolnicových polí, čo korešponduje s osídlením lokality v stupňoch HA2–HB1.

p oh a nsk á pr i p l av ec kom p o Dh r a DÍ

obr. 3. plavecké podhradie-pohanská. hromadný nález plavecké podhradie iii.

Nákrčník zo železa na severnom svahu pod akropolou Pohanskej (tab. I: 4) sa našiel železný nákrčník kosoštvorcového prierezu s ukončeniami zvinutými do očka (tab. III: 14a, b). Analogické predmety z mohylníka z Frögu našli v mohylách č. 72/hrob 1 spolu s harfovitou sponou, č. 80/hrob 1 a pravdepodobne aj v mohyle č. 73 (Tomedi 2002, 193, 194, tab. 50: 3; 51: 1; 58: 3). Tento šperk spájaný s výbavou hrobov žien môžeme pokladať za prejav doznievania tradície z neskorej doby bronzovej. Datované sú do 2. fázy pohrebiska, časovo súčasnej so stupňom Ljubljana iib (Tomedi 2002, obr. 22a) a s HC1a podľa Ch. Pareho (2004, 542). Železný nákrčník podobného tvaru, avšak kruhového prierezu pochádza aj z hrobu A018 na pohrebisku Statzendorf, ktorý je datovaný do HC1 (Rebay 2006, 289, 290, tab. 18: PA38138). Nákrčník pravdepodobne patrí do obdobia záveru neskorých popolnicových polí HB3 a začiatku staršej doby železnej HC1a. Z týchto období však na Pohanskej akékoľvek nálezy chýbajú. Nie je však vylúčené, že sa

môže jednať o napodobeninu archaického predmetu, ktorý bola vyrobená až v dobe laténskej. Hromadné nálezy z Pohanskej pri Plaveckom Podhradí označujeme ako Plavecké Podhradie I–IV. Depot plavecké podhradie i (Bartík/Farkaš/Jelínek 2019, 29, 61) odovzdaný do zbierok snm-am, bol nájdený na strmom severnom svahu pod akropolou. miesto nálezu medzi balvanmi (tab. i: 2) bolo spätne zamerané v teréne. obsahoval bronzové, bohato zdobené náramky (tab. iii: 1–7) charakteristické pre obdobie mladších popolnicových polí (HB1). Depot plavecké podhradie ii (Bartík/Farkaš/Jelínek 2019, 31) je uložený v Dúbravskom múzeu mestskej časti Bratislava-Dúbravka a čiastočne v súkromnej zbierke. Miesto nálezu na polohe Báborská približne 1,4 km vzdialené od vrcholu Pohanskej bolo spätne zamerané v teréne. pozostáva z bronzových sekier (tab. IV: 1–4) charakteristických pre obdobie mladších popolnicových polí (HB1). Súbor Plavecké Podhradie III obsahujúci dvojicu puncov (obr. 3) so sústredenými kruhovými rebierkami na pracovnej ploche (Bartík/Čambal 2018, 115)

J U R AJ BA RT ÍK – R A D O S L AV ČA M BAL – T I B OR L I E SKOVSK Ý

je uložený v zbierkach SNM-AM. Miesto nálezu (tab. i: 1) na severnom svahu pod akropolou bolo spätne zamerané v teréne. obdobné bronzové punce zo strednej a západnej Európy sú na základe sprievodných nálezov datované do časového intervalu BD–hB2 (Bartík/Čambal 2018, 117–121). Depot plavecké podhradie iv nebol doteraz zverejnený. Držiteľ/nálezca ho ponúkol na zdokumentovanie jednému z autorov príspevku prostredníctvom sociálnej siete. Osobne ukázal miesto na strmom severnom svahu pod akropolou (tab. i: 3), kde skupinu artefaktov „tesne pod povrchom na kôpke našiel“. Bod bol spätne zameraný v teréne. Súbor je v súkromných rukách. hromadný nález obsahoval dve skupiny navzájom prepletených zvitkov zo zlatého drôtu a bronzové krúžky: 1. Trojica navzájom prevlečených špirál vyhotovených z dvojitého nekonečného drôtu. Na dvoch úplných špirálach je jedno ukončenie nezdobené, druhé ukončenie v dĺžke cca 10–12 cm opatrené pravým tordovaním. Obidve špirály majú po šesť vinutí. Z tretej špirály s odlomenou väčšou časťou tordovaného ukončenia sa zachovali štyri vinutia. Materiál je zložený z 82,13–84,01 % zlata, 14–15,95 % striebra a 1,93–2,43 % medi.4 priemer sekundárne deformovaných špirál 4–5,5 cm, hrúbka drôtu 0,67–0,88 mm, spoločná hmotnosť 32,94 g (tab. V: 1b, 2, 9, 10, 12). 2. Trojica navzájom prevlečených špirál vyhotovených z dvojitého nekonečného drôtu. Na dvoch úplných špirálach je jedno ukončenie nezdobené, na druhom sú tordované drôty navzájom spojené a pokračujú plochou rozširujúcou sa platničkou. Čelné strany obidvoch platničiek pokrýva ornament z križujúcich sa puncovaných línií kombinovaných s prázdnymi plochami kosoštvorcového tvaru (tab. V: 4, 7), ich zadné strany nie sú zdobené. Z rozšírených častí platničiek pokračuje 5 tordovaných drôtov (tab. V: 3–5, 7). Tieto časti obidvoch špirál sú značne poškodené. Na zachovalejšej sú tri dvojice oproti sebe postavených terčíkov stvárnených zvinutím drôtu. Filigránske drôtené aplikácie sťahujú navzájom plechové svorky, ktoré pokrývajú vodorovné puncované línie (tab. V: 8, 11). Obidve špirály majú po päť vinutí, tretia, s obidvomi odlomenými ukončeniami štyri vinutia. Materiál je zložený z 84,16–84,9 % zlata, 12,59–12,87 % striebra a 2,56–2,97 % medi. Priemer deformovaných špirál 3–5 cm, hrúbka drôtu 0,71–0,96 mm, spoločná hmotnosť 48,02 g (tab. v: 1b, 2, 3–8, 11). 3. Deväť rôzne veľkých úlomkov tordovaného drôtu, plochá, rozširujúca sa zdobená platnička, z ktorej vychádza dvojica tordovaných drôtov ukončených dvojicou oproti sebe postavených terčíkov z vinutého drôtu, svorka z plechu pokrývajú vodorovné pun4

cované línie. Materiál zložený z 84,16–84,9 % zlata, 12,59–12,87 % striebra a 2,56–2,97 % medi. Spoločná hmotnosť 7,01 g (tab. V: 1c). 4. Dva krúžky z tyčinky kosoštvorcového až šošovkovitého prierezu s priemerom 20 mm. Podľa nerovnomernej hrúbky tyčinky a švov je zrejmé, že boli zhotovené odliatím. Na vonkajšom obvode sú jemne vrúbkované (tab. II: 15, 16). Materiál bronz. 5. Tri krúžky z tyčinky kosoštvorcového až šošovkovitého prierezu o priemere 13 mm. Na vonkajšom obvode sú jemne vrúbkované. Podľa nerovnomernej hrúbky tyčinky je zrejmé, že boli zhotovené odliatím (tab. ii: 17–19). materiál bronz. Súbor obsahuje dva typy artefaktov zhotovených z exkluzívneho materiálu. Špirály zvinuté z nekonečného dvojitého drôtu s jedným ukončením bez výzdoby a s druhým tordovaným a špirály tej istej konštrukcie, na ktorých sú druhé ukončenia stvárnené šperkárskou technikou pletenia drôtu kombinovanou so zdobenými plechovými svorkami. 11 zlatých fragmentov bolo zjavne súčasťou poškodených exemplárov z obidvoch typov špirál. Jednoduchšie typy špirál z depotu plavecké podhradie iv patria k zlatým výrobkom, ktoré nositelia kultúr popolnicových polí používali na širokom teritóriu strednej Európy. Uvažuje sa, že mohli tiež slúžiť ako polotovar na ďalšie spracovanie (Bartík 2002, 29; Lehrberger a i. 1997, 170, 177; Stuchlík 2015, 240, obr. 3: 8). Na ich obľubu a masovú produkciu v mladšej dobe bronzovej poukazuje zvitok zo Zvolena Borovej Hory o hmotnosti 422 g zmotaný z desiatok kusov zlatých špirál z dvojitého drôtu (Malček 2006, 63). Menej zhodných nálezov nájdeme k druhému, náročnejšie zdobenému typu ozdôb. Niekedy sú označované podľa lokality Várvölgy-Felsözsid na západe Maďarska, z ktorej pochádza štrnásť kusov (Kemenczei 1999, obr. 46; Mozsolics 1981, 299, tab. 13; 14). Ďalší, poškodený, z rakúskeho Bad Aussee (Koppental) a štyri z Bad Goisern (Arikogel) v Rakúsku sú tiež súčasťou hromadných nálezov (Gruber 2008, 172, 176, 4.1.7; 4.1.8; 4.2.5). Pretože štyri temer identické predmety zo sisaku (sziszek) v chorvátsku boli zakúpené od starožitníka (Kemenczei 1999, 74, obr. 41; 41a), ich miesto nálezu a pôvodné uloženie v jednom depote je pravdepodobné, ale nie isté. Pôvod zlatého exempláru s hmotnosťou 14,32 g v Libochovanoch v severozápadných Čechách je otázny a okolnosti jeho nálezu neznáme (Lehrberger a i. 1997, 178). Údaje o hmotnosti súborov obsahujúcich aj iné typy industrie, zlomky a výrobný odpad zo zlata kolíšu medzi Bad Goisern (506 g), nasleduje Várvölgy-Felsözsid (201,42 g) a Bad Aussee (196 g). Depot Plavecké Podhradie IV na základe zastúpenia ozdôb

Röntgenovú fluorescenčnú nedeštruktívnu povrchovú analýzu vykonal doc. PhDr. Ján Tirpák, CSc. (Fakulta Prírodných vied UKF v Nitre). Použité zariadenie: ED-XRF (DELTA CLASSIC+, firma OLYMPUS).

p oh a nsk á pr i p l av ec kom p o Dh r a DÍ

typu Várvölgy a špirál z dvojitého nekonečného drôtu do tejto exkluzívnej skupiny hromadných nálezov rozšírených medzi Horným Rakúskom a Chorvátskom plnohodnotne patrí i keď s menším množstvom (87,91 g) drahého kovu. Hmotnosť zlatých predmetov zo sisaku nepoznáme. Dôležitou otázkou spojenou so zlatými ozdobami typu Várvölgy je ich chronologické postavenie. Pre tento účel sa ukázal byť najvhodnejší súbor z Várvölgy-Felsözsid, ktorého súčasťou sú okrem špirál a kruhových fólií zo zlata aj dláto s tuľajkou a sekera s tuľajkou z bronzu. S ich pomocou ho A. Mozsolicsová zaradila do horizontu depotov typu germely (Mozsolics 1981, 306) a uvedené datovanie je stále akceptované. Depot Plavecké Podhradie IV je druhým súborom so zlatými ozdobami typu várvölgy, ktorý okrem artefaktov z cenného kovu obsahuje aj bronzové výrobky (tab. ii: 15–19). tieto sa ale, ako bolo uvedené vyššie v pasáži o ojedinelých nálezoch bronzových krúžkov k detailnému datovaniu nehodia. so zlatými ozdobami typu várvölgy sú konštrukčne a technikou výroby temer identické ozdoby menších rozmerov vyhotovené z bronzu. Podľa aktuálnych vyhodnotení, ich staršia varianta nazvaná podľa maďarskej lokality typ Velem-Szendvid patrí na prelom stupňov HA2/HB1. Centrom rozšírenia „vlasových krúžkov s pseudoosmičkovým ukončením“ je východoalpský priestor severného Chorvátska, Slovinska a západného Maďarska, niekoľko ich preniklo do maďarského Zadunajska, na západné slovensko a na moravu. k variante Velem-Szendvid boli priradené aj zlaté exempláre z várvölgy-Felsözsid a Bad goisern (Pabst 2013, 34, 47, obr. 8). Pre absolútne datovanie ozdôb typu Várvölgy je obzvlášť dôležitý dôkladne vyhodnotený neštandardný pohreb nespáleného tela zo sídliskovej jamy v Ivanoviciach na Hané. Súčasťou mimoriadne bohatej garnitúry ženských ozdôb je aj poškodený šperk odpovedajúci ozdobám typu Velem-Szendvid. výsledky absolútneho datovania rádiokarbonovou metódou poskytli s 95 % pravdepodobnosťou časový interval 1051–908 cal. Bc (Parma a kol. 2017, 285). uvedený časový úsek je v súlade so súčasným názorom na postavenie skupiny depotov typu gyermely, ktoré ukladali do zeme aj v mladšom stupni popolnicových polí (Hansen 1994, 397), čiže v stupni HB1. O spôsobe nosenia zlatých ozdôb typu Várvölgy i bronzových typu Velem-Szendvid nepanuje jednotný názor. Označované sú ako nákrčníky (Kemenczei 1999, 74; Mozsolics 1981, 299; Novotná 1984, 47), náramky (Gruber 2008, 174) i ozdoba vlasov (Pabst 2013, 34). Napriek tomu, že predmety z Pla-

veckého Podhradia IV sú temer úplné, neposkytujú v tejto oblasti jednoznačnú odpoveď. Pružný drôt z ktorého sú vyhotovené má dostatočnú dĺžku, aby sa stočený do špirály s viacerými vinutiami a teda menším priemerom dal nosiť na zápästí či členku, alebo rozvinutý na hrdle. Preto sa pridŕžame neutrálneho termínu „ozdoby“. Z áv er Na základe vyššie uvedeného, môžeme zhrnúť súčasné poznatky o osídlení Pohanskej pri Plaveckom Podhradí v priebehu mladšej a neskorej doby bronzovej do nasledujúcich bodov: 1. spresnili sa poznatky o priebehu valov a o topografii lokality. Opevnenie akropoly chránilo plochu 3,92 ha, na severnom svahu pod akropolou sa identifikoval zaniknutý chodník smerujúci k prameňu. 2. Záver urobený po realizácii archeologických výskumov, že osídlenie nositeľov popolnicových polí na lokalite nebolo z hľadiska nálezov intenzívne a z lokality pochádza málo dokladov remeselno výrobného charakteru ostáva v platnosti. odovzdaný súbor (tab. II: 1–13) vzbudzuje dojem postrácaných predmetov. Počtom a zložením (ojedinelé bronzové ihlice, bronzové krúžky, odlievaný terčík/nášivka s uškom, hroty šípov) v podstate kopíruje fond získaný pri archeologických výskumoch v rokoch 1964–1990. 3. Úplne novou zložkou dokladov osídlenia Pohanskej v mladšej a neskorej dobe bronzovej sú depoty „z blízkeho areálu“ na severozápadnom svahu pod akropolou i zo „širšieho zázemia“ v časti Báborská. Koniec dvadsiateho a začiatok dvadsiateho prvého storočia priniesol mimoriadny početný nárast tejto kategórie nálezov. Ukázalo sa, že v mladšej a neskorej dobe bronzovej sú na západe strednej Európy, v Karpatskej kotline i v oblasti rozšírenia lužickej kultúry na Slovensku hromadné nálezy viazané na sídla, často opevnené (Huth 2016, 221; Szabó 2016, 165; Veliačik 2004, 57, obr. 1). Na základe časového zaradenia súborov je zrejmé, že praktiky deponovania realizovali na lokalite plavecké podhradie pohanská v závere stredných a predovšetkým v priebehu mladších popolnicových polí. Zloženie a materiál depotov neodpovedá predstavám o obyvateľoch hradiska získaných na základe skromných sídliskových nálezov. Skôr sa zdá, že k nim patrili aj elity disponujúce kontaktmi do vzdialených oblastí, zručnosťami a nástrojmi potrebnými na produkciu prestížnych výrobkov, ako aj prístupom k vzácnym surovinám.

J U R AJ BA RT ÍK – R A D O S L AV ČA M BAL – T I B OR L I E SKOVSK Ý

Tab. I. Plavecké Podhradie-Pohanská. Digitálny model reliéfu s vyznačenými miestami zameraných nálezov. 1 – Plavecké Podhradie III; 2 – Plavecké Podhradie I; 3 – Plavecké Podhradie IV; 4 – miesto nálezu železného nákrčníka. Zdroj produktu lls: Úgkk sr.

p oh a nsk á pr i p l av ec kom p o Dh r a DÍ

Tab. II. Plavecké Podhradie-Pohanská. 1–14 – ojedinelé nálezy; 15–19 – súčasť hromadného nálezu zlatých náramkov plavecké podhradie iv.

J U R AJ BA RT ÍK – R A D O S L AV ČA M BAL – T I B OR L I E SKOVSK Ý

tab. iii. plavecké podhradie-pohanská. hromadný nález plavecké podhradie i.

p oh a nsk á pr i p l av ec kom p o Dh r a DÍ

tab. iv. plavecké podhradie-pohanská. hromadný nález plavecké podhradie ii.

J U R AJ BA RT ÍK – R A D O S L AV ČA M BAL – T I B OR L I E SKOVSK Ý

tab. v. plavecké podhradie-pohanská. hromadný nález plavecké podhradie iv.

p oh a nsk á pr i p l av ec kom p o Dh r a DÍ

li t er at Úr a Bartík 2002 – J. Bartík: Gold bracelet from middle slovakia. Anodos. Studies of the Ancient World 2, 2002, 29, 30. Bartík/Čambal 2018 – J. Bartík/R. Čambal: Pár výzdobných puncov z Pohanskej pri Plaveckom Podhradí. Zborník SNM 112. Archeológia 28, 2018, 115–125. Bartík/Farkaš/Jelínek 2019 – J. Bartík/Z. Farkaš/P. Jelínek: Bronzehortfunde aus den kleinen karpaten und ihren Vorgebirgsgebieten. In: I. Bazovský/G. Březinová (ed.): Ľudia a hory – archeologická perspektíva. Interakcie ľudských spoločenstiev horských a podhorských oblastí. Zborník snm. archeológia. supplementum 12. Bratislava 2019, 15 – 102. Bobek/Elschek 2020 – p. Bobek/k. elschek: nálezy bronzových predmetov zo sídliska v Zohore, poloha Piesky. In: V. Mitáš/O. Ožďáni (ed.): Zborník príspevkov z XV. medzinárodnej konferencie Doba popolnicových polí a doba halštatská Smolenice 15.–19. október 2018. nitra 2020, 35–52. Eisner 1933 – J. eisner: Slovensko v pravěku. Bratislava 1933. Gruber 2008 – H. Gruber: Schätze aus Gold. Die urnenfelderzeitlichen Depotfunde vom arikogel und aus dem koppental. in: Schätze-Gräber-Opferplätze. Archäologie im Salzkammergut. Fundberichte aus Österreich. materialheft a6. Wien 2008, 72–77. Hansen 1994 – s. hansen: Studien zu den Metalldeponierungen während der älteren Urnenfelderzeit zwischen Rhônetal und Karpatenbecken. UPA 21. Bonn 1994. Huth 2016 – ch. huth: metallfunde in urnenfelderzeitlichen Höhensiedlungen Mitteleuropas. In: h. Baitinger (hrsg.): Materielle Kultur und Identität im Spannungsfeld zwischen Mediterraner Welt und Mitteleuropa. mainz 2016, 221–237. Janšák 1928 – Š. Janšák: Niektoré novoobjavené hradiská slovenské. Sborník Muzeálnej slovenskej spoločnosti 22, 1928, 4–9. Kemenczei 1999 – t. kemenczei: spätbronzezeitliche goldschatzfunde. In: T. Kovács/P. Raczki (Hrsg.): Prähistorische Goldschätze aus dem Ungarischen Nationalmuseum. Budapest 1999, 63–79. Kytlicová 2007 – o. kytlicová: Jungbronzezeitliche Hortfunde in Böhmen. PBF XX/12. Stuttgart 2007. Lehrberger a i. 1997 – g. lehrberger/J. Fridrich/r. gebhard/ J. hrala: Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren: Herkunft – Technologie – Funde. Band I: Textband. Band II: Katalog/Tafeln. Band III: Karten. památky archeologické. supplementum 7. praha 1997. Leitmannová/Gálová/Michalík 2020 – k. leitmannová/ L. Gálová/Ľ. Michalík: Projekt leteckého a laserového skenovania sr a tvorby digitálneho modelu reliéfu. in: J. Weigel/a. Berková (ed.): Družicové metódy v geodézii a katastru. Brno 2020, 74–78. Malček 2006 – R. Malček: Výsledky zisťovacieho výskumu vo Zvolene na Borovej hore. Zborník SNM 100. Archeológia 16, 2006, 55–70. Mayer 1977 – e.-F. mayer: Die Äxte und Beile in Österreich. PBF IX/9. München 1977. Mozsolics 1981 – a. mozsolics: Der goldfund von várvölgy-Felsőzsid. In: H. Lorenz (Hrsg.): Studien zur Bronzezeit. Festschrift für W. A. von Brunn. mainz 1981, 299–308. Mozsolics 2000 – a. mozsolics: Bronzefunde aus Ungarn. Depotfundhorizonte Hajdúböszörmény, Románd und Bükkszentlászló. kiel 2000.

Novotná 1970 – m. novotná: Die Äxte und Beile in der Slowakei. PBF IX/3. München 1970. Novotná 1984 – m. novotná: Halsringe und Diademe in der Slowakei. PBF XI/4. München 1984. Pabst 2013 – s. pabst: transalpine verbindungen im typologischen Beziehungsgeflecht ältereisenzeitlicher Brillenfibeln. Archaeologia Austriaca 94, 2013, 27–56. Pare 2004 – ch. F. e. pare: schwert, hallstattzeit. in: h. Beck/D. geuenich/h. steuer (hrsg.): Reallexikon der Germanischen Altertumskunde. Band 27. Berlin – new York 2004, 523–545. Parma 2004 – D. Parma: Sídlištní pohřby z Ivanovic na Hané. in: O. Chvojka (ed.): Popelnicová pole a doba halštatská. Archeologické výzkumy v jižních Čechách. Supplementum 1. České Budějovice 2004, 429–450. Parma a kol. 2017 – D. parma a kol.: Archeologie střední a mladší doby bronzové na Vyškovsku. Brno 2017. Paulík 1971 – J. Paulík: Kultový nález na hradisku z mladšej doby bronzovej v Plaveckom Podhradí. Musaica 22 (11), 1971, 31–39. Paulík 1976 – J. Paulík: Keltské hradisko Pohanská v Plaveckom Podhradí. Bratislava 1976. Pieta 1971 – K. Pieta: Nové sídliskové nálezy z okolia plaveckého podhradia. Zborník Záhorského múzea v Skalici 2, 1971, 5–7. Rebay 2006 – k. c. rebay: Das hallstattzeitliche Gräberfeld von Statzendorf in Niederösterreich. Möglichkeiten und Grenzen der Interpretation von Sozialindexberechnungen. upa 135. Bonn 2006. Říhovský 1979 – J. Říhovský: Die Nadeln in Mähren und im Ostalpengebiet. PBF XIII/5. München 1979. Říhovský 1992 – J. Říhovský: Die Äxte, Beile, Meissel und Hämmer in Mähren. PBF IX/17. Stuttgart 1992. Říhovský 1996 – J. Říhovský: Die Lanzen-, Speer- und Pfeilspitzen in Mähren. PBF V/2. Stuttgart 1996. Salaš 2005 – m. salaš: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a v Slezsku. Brno 2005. Stuchlík 2015 – S. Stuchlík: Zlato v období popelnicových polí na Moravě a ve Slezsku. In: O. Oždáni (ed.): Popolnicové polia a doba halštatská. Zborník referátov z XII. medzinárodnej konferencie „Doba popolnicových polí a doba halštatská“. Nitra 2015, 235 – 244. Szabó 2016 – g. szabó: hortfunde und siedlungen. neue Fakten zum kontext der spätbronzezeitlichen Deponierungen in ungarn. in: s. hansen/D. neumann/t. vachta (hrsg.): Raum, Gabe und Erinnerung. Weihgaben und Heiligtümer in prähistorischen und antiken Gesellschaften. Berlin studies of the ancient World 38. Berlin 2016, 165–209. Tomčíková/Paulík 2004 – K. Tomčíková/J. Paulík: Archeologický výskum na Pohanskej v Plaveckom Podhradí roku 1990. Zborník SNM 98. Archeológia 14, 2004, 43–66. Tomčíková/Paulík 2006 – K. Tomčíková/J. Paulík: Archeologický výskum na Pohanskej v Plaveckom Podhradí roku 1990 – 2. časť. Zborník SNM 100. Archeológia 16, 2006, 73–106. Tomedi 2002 – g. tomedi: Das hallstattzeitliche Gräberfeld von Frög. Die Altgrabungen von 1883 bis 1892. archaeolingua. Budapest 2002. Veliačik 2004 – L. Veliačik: Nové poznatky ku štruktúre hradísk lužickej kultúry na severnom Slovensku. Študijné zvesti AÚ SAV 36, 2004, 57–74.

J U R AJ BA RT ÍK – R A D O S L AV ČA M BAL – T I B OR L I E SKOVSK Ý

Rukopis prijatý 21. 8. 2020 Translated by Stephanie Staffen PhDr. Juraj Bartík, PhD. slovenské národné múzeum archeologické múzeum Žižkova 12 P.O.BOX 13 sk – 810 06 Bratislava [emailprotected]

ing. tibor lieskovský, phD. Katedra globálnej geodézie a geoinformatiky stavebná fakulta stu v Bratislave radlinského 11 sk – 810 05 Bratislava [emailprotected]

Mgr. Radoslav Čambal, PhD. slovenské národné múzeum archeologické múzeum Žižkova 12 P.O.BOX 13 sk – 810 06 Bratislava [emailprotected]

Pohanská near Plavecké Podhradie New Information on the Hillfort from the Late Bronze Age Juraj Bartík – Radoslav Čambal – Tibor Lieskovský su m m a rY

Between 1927 and 1990, the pohanská hillfort in plavecké podhradie was repeatedly surveyed (Fig. 1: a, B) and examined using probes. according to the results of the research, in the Late Bronze Age settlement was concentrated on the highest part of the hill protected by a rampart with crossed logs and a frontal stone wall, archeologically dated to HA2. It was noted that the settlement finds and evidence of craft production were poor and during the urnfield period the site served as a refuge. Fragments of clay vessels were classified into the time period of BD/ HA1–HB1 and mainly attributed to the Čaka, Velatice and podolie cultures (Paulík 1971, 31; 1976, 128; Pieta 1971, 5; Tomčíková/Paulík 2006, 73). after 2019, the results of laser scanning provided fundamentally more precise information on the morphology of the site and on the course of the rampart. the fortification on the top of the hill protected an area of

3.92 ha, on the northern slope under the acropolis, a path leading to a source was identified (Pl. I). The collection has also experienced significant growth. As a result of illegal activities, one-off finds (Fig. 2; Pl. II: 1–14) and four hoards have been added. three are composed of bronze artefacts (Fig. 3; Pl. III; IV) and the fourth of gold (Pl. V) artefacts, and originate from ‘the nearby grounds’ on the slope under the fortification and from the ‘wider area’ of the hillfort (Pl. I). The new finds confirm that the main period of settlement in this site in the Bronze Age was the middle and later Urnfield Period (HA2 and HB1). The composition and material of the hoards does not match ideas of the inhabitants of the hillfort based on the modest settlement finds. It appears instead that they also had an elite with contacts in far-away places, the skills and tools necessary for producing prestige products and access to precious raw materials.

Fig. 1. plavecké podhradie-pohanská. plans of the course of the ramparts (a – after Janšák 1928, 3, fig. 1; B – after Paulík 1976, appendix 2). Fig. 2. Plavecké Podhradie-Pohanská. One-off finds. Fig. 3. plavecké podhradie-pohanská. hoard plavecké podhradie iii.

I; 3 – Plavecké Podhradie IV; 4 – site of the find of an iron neck-ring. source of the lls product: Úgkk sr. Pl. II. Plavecké Podhradie-Pohanská. 1–14 – one-off finds; 15–19 – part of a hoard of gold bracelets plavecké podhradie iv. pl. iii. plavecké podhradie-pohanská. hoard plavecké podhradie i. pl. iv. plavecké podhradie-pohanská. hoard plavecké podhradie ii. pl. v. plavecké podhradie-pohanská. hoard plavecké podhradie iv.

pl. i. plavecké podhradie-pohanská. a digital model of the relief indicating the places where surveyed finds were found. 1 – Plavecké Podhradie III; 2 – Plavecké Podhradie

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 67–78. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.3

SÍDLISKOV É NÁLE Z Y ZO STA R ŠEJ DOBY BRONZOV EJ NA U LIC I Z A F E R EN I T KOU V N I T R E 1 PAVOL B O B EK – MIROSLAVA KISSOVÁ – KATAR Í NA Š IMUNKOVÁ Settlement Finds from the Early Bronze Age in Za Ferenitkou Street in Nitra. Archaeological excavation in Za Ferenit kou Street in Nitra has proven occupancy from the Early Bronze Age. From partially damaged Feature 1 comes large number of ceramic fragments, clay and stone objects, and also human and animal bones. In the profile of excavation pit was identified a smaller Feature 2, which besides ceramic fragments contained a piece of slag. Stratigraphic observations indicate that this location was used to settle only during the Early Bronze Age and then was repeatedly flooded with the Nitra River until modern times. Keywords: Slovakia, Early Bronze Age, settlement.

Záchranný archeologický výskum na ulici Za Ferenitkou v Nitre prebiehal počas zimných me siacov na prelome rokov 2017 a 2018. Skúmaná plocha leží v južnej časti areálu bývalej továrne Ferenit, založenej v rokoch 1911–1913 podnikateľom Adolfom Kramerom. Poloha sa nachádza na pra vobrežnej strane súčasného koryta rieky, na okraji jej bývalého inundačného územia (tab. I: 1). Pred reguláciou toku pretekala rieka v jej bezprostrednej blízkosti. Súčasná nadmorská výška sa pohybuje okolo 143m. Na celej ploche boli početné navážky súvisiace s činnosťou továrne Ferenit, súčasného remeselného dvora, ako aj viaceré recentné zásahy v podobe inžinierskych sietí. Rozsiahly výkop základov stavby (tab. I: 2) umož ňuje aspoň v hrubých rysoch načrtnúť pôvodný vzhľad terénu a vplyv rieky Nitry v tejto časti mesta v minulosti. Rozdiel medzi hornou a spodnou niveletou výkopu dosahoval 3,6–3,8 m v severnej časti a 2–2,6 m v južnej časti. Okrem navážok z20. storočia, ktorých mocnosť bola v severnej časti stavby až 1,6 m a viacerých súvrství z novoveku, boli rozlíšiteľné dve výrazné vrstvy fluviálnych sedimentov so súhrnnou mocnosťou do 1 m. Pod nimi sa vhĺbke 2,3–2,8 m pod povrchom súčasného terénu, s hornou niveletou na úrovni okolo 140 m n. m., objavila vrstva hrubá 0,2–0,3 m s keramikou z doby bronzovej. Na základe výskytu črepov vo vrchnej časti tejto vrstvy v severnom profile 2 predstavuje najskôr pôdny typ a kultúrnu vrstvu zo staršej doby bronzovej na jeho povrchu. Pod touto vrstvou sa až po dno výkopu vyskytovala spraš, predstavujúca vtejto časti mesta intaktné podložie (tab. I: 3, 4). Vzápadnej časti výkopu stavebnej jamy nebolo možné zdokumentovať vrstvy pod novove 1

kou navážkou pre pretrvávajúcu vysokú hladinu spodnej vody. Pomerne početný súbor nálezov z výskumu obsahoval 823 fragmentov keramiky, jeden zlomok mazanice, dva fragmenty zrnotierok, dve neúplné hlinené závažia, zlomok kamenného mlatu alebo závažia, fragment bližšie neurčeného kamenného predmetu, trosku, zlomok ľudskej lebky a zvieracie kosti. Prevažná väčšina nálezov pochádza z preskú maného objektu 1. Vybrané fragmenty keramiky v tabuľkách predstavujú jednotlivé nádoby a ich typologické zaradenie vychádza aj z nezobrazených vzájomne nespojiteľných fragmentov z týchto ná dob. Doplnkové označenia a–c sú použité v prípade jednoznačne identifikovaných a nespojiteľných charakteristických častí rovnakých nádob. V prí spevku nie je uvedený štandardný katalóg, keďže ide takmer výlučne o nespojiteľné fragmenty. Roz mery je možné odvodiť z vyobrazenia v jednotnej mierke na tabuľkách (tab. II–V). OBJ EKT 1 Na dne stavebnej jamy bol zemným strojom porušený mierne oválny objekt s priemerom do 1,8 m a hĺbkou 0,15 m (tab. I: 2, 5). Na základe hornej nivelety vrstvy s nálezmi z doby bronzovej na úrovni okolo 140 m n. m. a za predpokladu jej rovnomerného priebehu, možno pôvodnú hĺbku objektu odhadnúť až na 0,8 m. Súbor nálezov z objektu obsahoval 737 frag mentov keramiky s celkovou hmotnosťou 13,2 kg, pochádzajúcich z najmenej 43 nádob. Odhad počtu nádob vychádza z triedenia na základe materiálu,

Príspevok vznikol s podporou Agentúry na podporu výskumu a vývoja na základe zmluvy č. APVV-16-0441.

PAVOL BOBEK – MIROSLAVA KISSOVÁ – KATARÍNA ŠIMUNKOVÁ

Tabela 1. Nitra, Za Ferenitkou. Charakteristika súboru keramiky. Legenda: A – veľkosť do 5 x 5 cm; B – veľkosť do 10x10cm; C – veľkosť nad 10 x 10 cm; D – hrúbka do 0,5 cm; E – hrúbka do 1 cm; F – hrúbka nad 1 cm. Obj. 1

Časť Okraj

Telo

Veľkosť Dno

Hrúbka C

Počet

648

440

268

616

Podiel

7,5%

87,9%

4,6%

59,7%

36,4%

3,9%

11,9%

83,6%

4,5%

povrchu, jeho funkčnej úpravy a čiastočne aj za farbenia črepov. Nepriradené zlomky z viacerých nádob podobného typu boli počítané ako jeden kus. Okrem nich boli v objekte všetky vyššie spomínané nálezy, vrátane zlomku ľudskej lebky azvieracích kostí. Pri relatívne vysokom počte črepov je z hľa diska interpretácie obsahu objektu dôležitá miera fragmentarizácie, resp. spojiteľnosti črepov. Vy jadruje pomer medzi počtom spojiteľných črepov a všetkých črepov v súbore. V prípade objektu 1 dosahovala hodnotu 8,7 %, čo znamená, že v ob jekte bola drvivá väčšina nespojiteľných črepov. Možno predpokladať, že toto číslo by bolo v prípade skoršieho zachytenia objektu vyššie, keďže bolo preskúmané iba dno. Z prehľadu nálezov keramiky (tabela 1) je zrejmé, že v súbore výrazne dominujú drobné fragmenty a iba nepatrný podiel majú väčšie črepy, navyše v takmer všetkých prípadoch presahujú rozmery 10x 10 cm iba nevýrazne. Najpočetnejšie sú zastú pené fragmenty strednej hrúbky, v menšej miere tenkostenné črepy a v zanedbateľnom množstve fragmenty hrubostenných nádob. Ide teda o súbor zložený najmä z menších až drobných črepov, svy sokým podielom stredne veľkých nádob. Leštenie povrchu sa objavuje takmer výlučne na tenkosten nej keramike, v prípade ojedinelého výskytu tejto úpravy povrchu na črepoch s hrúbkou 0,6–1 cm ide o kusy patriace skôr k dolnej hranici intervalu. Pre važná väčšina nálezov je jemne hladená a zdrsnenie sa vyskytuje iba sporadicky. Sekundárne prepálenie sa objavilo iba na črepoch jednej nádoby (tab. II: 1). Z hľadiska teórie odpadu možno väčšinu výplne objektu interpretovať ako sekundárny odpad (Kuna 2012; Neustupný 2007, 66), čo podporujú iba ojedinelé črepy so stopami miernej abrázie a heterogénny obsah objektu. OBJEKT 2 V severnom profile 2 (tab. I: 2a, 3) bola zistená ná doba v črepoch (tab. V: 1a–c) a troska (obr. 1: 2). Podľa priebehu spodného okraja vrstvy s miernym zahĺbe ním ide pravdepodobne o objekt menších rozmerov. Priemer možno odhadnúť na 0,8–1 m a maximálnu hĺbku od hornej nivelety vrstvy s nálezmi z doby

bronzovej na 0,4 m. Koncentrácia črepov amfory naznačuje, že pôvodne bola v objekte uložená v celis tvosti, došlo však k jej poškodeniu zemným strojom. ANALÝZA Amfory K štandardným tvarom v staršej dobe bronzovej patria amfory s lievikovite roztvoreným ústím, pre hnutým kónickým hrdlom a baňatým telom. Lom hrdla a tela je spravidla zvýraznený miernym od sadením, niekedy aj s hrotitými výčnelkami auška mi. V súbore z objektu 1 tvoria prevažnú väčšinu identifikovaných tvarov a na základe veľkosti ich možno rozdeliť na dve skupiny. Prvú skupinu tvoria tenkostenné tvary menších rozmerov s jemne hlade ným až lešteným povrchom (tab. II: 1–4). K nálezom z objektu 1 možno priradiť aj fragment pochádzajúci pravdepodobne z nádoby tohto typu z objektu 2 zo severného profilu 2 (tab. IV: 11). Jediná čiastočne rekonštruovaná amfora z objektu 1 (tab.II: 3a) má pre datovanie súboru primárny význam. Najvýraz nejším znakom je vydutina v dolnej tretine a leštený povrch. S istou opatrnosťou k nej možno priradiť fragment roztvoreného okraja (tab. II: 3b). Podobné nádoby sa objavili na pohrebisku v Jelšovciach. Bližšie analógie majú podľa polohy vydutiny v type A2, pripomína však aj niektoré nálezy zaradené do typu A1, pričom oba varianty sú zhodne datované do úněticko-maďarovskej fázy (Bátora 2000, 391, obr. 631: 74; tab. 8: 25; 18: 12; 25: 13). Podobné sú známe z viacerých objektov na sídlisku v Nitrianskom Hrádku (Točík 1978, tab. LXXXVII: 26; CXXXII: 14; CLXIX: 15), z depotu únětickej kultúry z Ivanoviec (Veliačik/Němejcová-Pavúková 1987, obr.2:3), z hrobu 1 v Nesvadoch (Dušek 1969, tab.I:1), z hrobu 48 zMatúškova (Točík 1979, tab.LXIX: 12) az hrobu 6/58 zo Štefánikovej (predtým Leninovej) triedy vNitre (Točík 1979, tab. LXXVII: 9). Druhú skupinu tvoria fragmenty amfor podob ného tvaru väčších rozmerov, s povrchom jemne hladeným až hladeným (tab. II: 5–8; III: 3), v jed nom prípade zdrsneným vodorovným prstovaním (tab.III: 2). Podľa prevládajúceho stvárnenia okra jových črepov možno hľadať analógie v tvaroch

SÍDLISKOV É NÁLE Z Y Z O STAR ŠEJ D O BY BRONZ OVEJ NA ULICI Z A F ERENITKOU V NITRE

podobných typom C1 a C2 podľa A. Točíka (1981; Bátora 2000, obr. 631: 74), vzhľadom k veľkosti je menej pravdepodobné ich zaradenie k profilovaným šálkam (Bátora 2000, 386–388, obr. 631: 69, 70). Bliž šie kultúrne a chronologické zaradenie prevažnej väčšiny fragmentov je pre absenciu ďalších znakov, ako je počet ušiek alebo celková tektonika nádoby, otázne (pozri Točík 1964b, 27, 29), bezpečne ich však možno priradiť do náplne únětickej a maďarovskej kultúry. S otáznikom možno k tejto skupine zaradiť aj sekundárne prepálené črepy z nádoby s mierne roztvoreným ústím (tab. III: 1). Podobne tvarované ústie mala nádoba nitrianskej kultúry z Kapiniec (Točík 1979, tab. LXV: 6), najbližšiu analógiu predsta vuje fragment zo staršej doby bronzovej z Mostnej ulice v Nitre (Bátora a i. 1995, obr. 11: 1). Odlišný typ predstavuje nerekonštruovateľná amfora (tab. V: 1a–c) so stopami sekundárneho pre pálenia z objektu 2. Podľa zachovaných fragmentov mala pôvodne kónické hrdlo a baňatú vydutinu s hrotitými výčnelkami na rozhraní hrdla a tela. Úprava povrchu hladením a zloženie materiálu zodpovedá nálezom z objektu 1. Kónické tvarova nie ústia sa v publikovaných celkoch objavuje iba sporadicky v tzv. hurbanovskom type a v únětickej kultúre (Točík 1979, tab. XCVII: 5; 1986, obr. 5: 13). Hrnce/Zásobnice K hrncom alebo zásobniciam možno zaradiť frag menty nádob so slamovaním povrchu (tab. III: 4–7) alebo zdrsneným telom s hrotitými výčnelkami (tab. III: 8). Štandardným znakom je roztvorené hrdlo. Na niektorých fragmentoch z objektu 1 a z východného profilu boli pretláčané plastické lišty (tab. I: 2d; V: 7), prípadne krátka lišta a výčnelok (tab. III: 5). Podobné prvky sa objavujú od únětickej kultúry (Cheben 2012, obr. 2: 4) a ich výskyt pokračuje aj v maďarovskej kultúre (Točík 1964b, 34, 35). Sp*rné je zaradenie čiastočne zrekonštruova ného ústia nádoby z objektu 1 s jemne hladeným povrchom, výrazne lievikovite roztvoreným ústím anajmenej dvoma uškami (tab. III: 9). Najbližšie má k typu E2d podľa A. Točíka (1981), nedá sa však vylú čiť ani možnosť zaradenia k amforám typu C4 alebo hlbokým misám typu E5 (napr. Ruttkay 2002, obr. 126: 1; Točík 1964a, tab. III: 5; 1978, tab. CLXXX:2). Analógie z Nitrianskeho Hrádku sa objavujú vsprievode keramiky maďarovskej kultúry (Točík 1978, tab. CXXIX: 4, 6; CXXXIX: 12, 15; CLXXX: 2), kým misa z hrobu 24 z Bánova s nálezmi únětickej kultúry (Točík 1964a, 141). Vzhľadom k zakriveniu fragmentov z tela nádoby je však pravdepodobnejšie zaradenie k hrncom alebo amforám.

Misy Pre staršiu dobu bronzovú sú typické kónické misy so zhrubnutým okrajom. Prvý typ má zhrub nutie okraja z vonkajšej strany (tab. III: 10, 11), ktoré v niektorých prípadoch prechádza do lalokovitého výbežku (tab. III: 12). Analógie sú známe z neďale kej polohy v Ponitrianskej galérii v Nitre (Marková/ Samuel 2008, obr. 8: 4, 8; 9: 7, 8; 10: 11, 16) či z pohre biska v Jelšovciach (Bátora 2000, tab. 54: 2). Druhý typ má obojstranné zhrubnutie okraja (tab. IV: 1). Takéto misy sa objavili súbežne s prvým typom vo viacerých objektoch na lokalite v Ponitrianskej galérii v Nitre (Marková/Samuel 2008, obr. 8: 5; 9: 9; 11: 3), podobné sú aj z Mostnej ulice (Bátora a i. 1995, obr. 11: 2) alebo Samovej ulice na hradnom kopci (Fottová 2017, obr. 25: 17). Bez možnosti bližšieho ty pologického zaradenia je čiastočne rekonštruovaná misa zjužného profilu č. 1 (tab. I: 2c; V: 2). V typológii A.Točíka (1981) možno uvedené nálezy zaradiť do ty pov D1a, D3 a D4. Predlohy sa objavujú v únětickej kultúre a časté sú aj v maďarovskej kultúre, najmä typ s okrajom prechádzajúcim do lalokov (Bátora 2000, 396, 397; Točík 1964b, 31, 32). Fragment výrazne vyhnutého okraja (tab. I: 2d; V:6) z východného profilu pravdepodobne pochá dza z misy blízkej typu D11 podľa A. Točíka (1981), črepy z tela podobnej nádoby sa objavili aj v objekte 1. Tieto misy majú široké datovanie od únětickej kultúry do klasickej fázy maďarovskej kultúry (Bátora 2000, 393–395, tab. 12: 12; Benkovsky-Pivovarová/ Chropovský 2015, 26, tab. 31: 3-3). Šálky a džbánky V črepoch z menších tenkostenných nádob je problematická bližšia typologická identifikácia. Ne výrazný črep s náznakom ostrého lomu vydutiny (tab. IV:2) patrí najskôr k tzv. únětickým šálkam. K džbánkom alebo šálkam možno s otáznikom zaradiť nález fragmentu tela s uškom a časť dna zobjektu 1 (tab.IV:3,4), ako aj dno menšej nádoby z južného profilu č.1 (tab.V:3). Do úvahy prichádza najmä typ džbánu sesovite profilovaným telom, ob javujúci sa v únětickej kultúre aj vúněticko-maďa rovskej fáze (Bátora 2000, 346, tab.20: 17; 21:6; 23: 11; 28: 20; Točík 1964a, 141, tab. V: 2; 1964b, 23, obr.11:A1), ktorých výskyt pokračuje aj v maďarovskej kultúre (napr. Ruttkayová 1996, obr.120: 11, 15; Točík 1964b, 23, 24, obr. 11: A2). Dovnútra preliačené dno s jem ne hladeným povrchom z objektu 2 v severnom profile 2 (tab. IV:12) sa vyskytuje, sprihliadnutím k priemeru a úprave povrchu, na viacerých typoch menších nádob (napr. Bátora 2000, tab. 7: 15; 11: 3;

PAVOL BOBEK – MIROSLAVA KISSOVÁ – KATARÍNA ŠIMUNKOVÁ

Obr. 1. Nitra, Za Ferenitkou. 1 – objekt 1, fragment ľudskej lebky; 2 – objekt 2, troska (foto M. Kissová).

17:19; 18: 14; Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015, tab. 37:30-6; 38: 37-2). Fragment nádoby s odsadeným hrdlom adrobnými výčnelkami (tab. V: 4) sa objavil vo vrstve v južnom profile č. 2 (tab. I: 2e) spoločne stypologicky bližšie nezaradeným vyhnutým okrajom (tab. V: 5). Podobné nádobky so širokým datovaním sú známe prevažne zpohrebísk, mladšie varianty majú často uško, ktoré sa nedá vylúčiť ani v prípade tohto nálezu (napr. Bátora 2000, 380–382, obr. 626: 64, 66; Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015, 31, obr.101e:G-3; Točík 1979, tab. LXXVII: 4). Miniatúrna nádoba V objekte 1 sa vyskytla kónická miniatúrna ná doba s výškou 2,6 cm (IV: 5). Podľa vyhotovenia sa zdá, že ústie je vytvarované nepravidelne a nádobka je zachovaná v celistvosti. Tento záver podporujú podobné nálezy z pohrebiska v Lehnici (Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015, tab. 52: 3), z hrobu 44 zBajča (Točík 1979, tab. XCVII: 6) a niektoré nádobky z Nitrianskeho Hrádku, kde sa objavujú prevažne vo vrstve bez bližšieho datovania a v objektoch sná lezmi maďarovskej kultúry (Točík 1978, tab.LXVII:20; LXIX: 2; CXIII: 10, 12; CXVIII: 6; CXXV:11; CXL: 16; CXLVII: 1; CLXXXII: 15). Miniatúry sú vúnětickej kultúre ojedinelé (Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015, 39) a uvedené analógie stanovujú dolnú hra nicu datovania týchto nádobiek do klasickej fázy maďarovskej kultúry. Závažia V súbore nálezov z objektu 1 sa objavili dve poškodené závažia (tab. IV: 6, 7). Obe patria k ihla novitému typu, žiadne ďalšie znaky sa však neza

chovali. Podobné sú známe z viacerých polôh na území mesta, prevažne v kontextoch s maďarovskou keramikou (Cheben/Kuzma 1982, obr. 70: 6; Chorvátová 1999, obr. 49: 1; Marková/Samuel 2008, obr. 7: 1). Kamenné predmety Fragment kamenného mlatu alebo závažia (tab.IV: 8) nesie stopy silného prepálenia, ktoré miestami zničilo povrchovú vrstvu. Nález po dobného fragmentu, interpretovaného ako mlat, je z hrobu 570 z Jelšoviec (Bátora 2000, tab. 49: 5). K štandardným nálezom z doby bronzovej bez výraznejšej výpovednej hodnoty patria zlomky zrnotierky (tab. IV: 9). Ako kamenné hladidlo alebo podložku možno interpretovať zlomok plochého zaobleného predmetu (tab. IV: 10). Istá podoba je s nálezmi plochých kamenných diskov z lokality Vodňany-Radčice v južných Čechách, datovanej do strednej doby bronzovej (Chvojka/Michálek 2003, obr.19: 1–3). Jednoznačné analógie k týmto nálezom, ktoré by napomohli k určeniu ich funkcie, sa však v publikovaných prameňoch neobjavili. Troska V objekte 2 sa medzi nálezmi keramiky objavil aj kus trosky s váhou 19 g (obr. 1: 2). Nepriame doklady kovovýroby z územia mesta poznáme zviacerých polôh. Z vrstvy zo staršej doby bronzovej na Kupec kej ulici v Nitre pochádza nález polotovaru medenej sekery nitrianskej kultúry a hlinených dýz (Ruttkay ová 1996, 153, obr. 120: 10, 12, 13), z neďalekej polohy na križovatke Mostnej a Kmeťkovej ulice je zasa dvojica kadlubov zo začiatku strednej doby bron zovej (Točík/Budinský-Krička 1987, 77, obr.5:2a, 2b).

SÍDLISKOV É NÁLE Z Y Z O STAR ŠEJ D O BY BRONZ OVEJ NA ULICI Z A F ERENITKOU V NITRE

Tabela 2. Nitra, Za Ferenitkou. Objekt 1. Analýza zvieracích kostí. Druh

MNI

Hmotnosť (g)

2066,65

Bos taurus

Kôň domáci

Equus caballus

475,3

Ovca/koza

Ovis/capra

16,62

Sviňa domáca

Sus domesticus

35,5

stredný cicavec

–

3,99

veľký cicavec

–

86,33

Indet.

–

27,2

Ľudské a zvieracie kosti V objekte 1 sa našiel zlomok ľudskej kosti pochá dzajúci z tylovej časti lebky2 (obr. 1: 1). Nálezy ľud ských kostí alebo celých kostier nie sú v objektoch zo staršej doby bronzovej výnimočné (napr. Jelínek/ Vavák 2013; Vladár/Jakab 2018). Okraje sú viditeľne odlomené, z čoho možno usudzovať, že nejde o zvyšok z trepanácie a zlomok môže pochádzať zdoposiaľ neznámeho pohrebiska v okolí. Najbliž šie hrobové nálezy zo staršej doby bronzovej boli preskúmané na dnešnej Štefánikovej triede (Katkin/ Březinová 1997; Katkin/Katkinová 1997) vo vzdialenos ti asi 500m od polohy Za Ferenitkou. Z analyzovaných 62 fragmentov zvieracích kostí (tabela 2) s celkovou hmotnosťou 3 kg mali najvyšší podiel domáce zvieratá (82,3 %), reprezentované kosťami tura domáceho (Bos taurus), svine domácej (Sus domesticus) a koňa domáceho (Equus caballus). Ďalej boli doložené kosti malých prežúvavcov ovce/ kozy (Ovis/Capra), kosti z bližšie neurčeného stredne veľkého a veľkého cicavca. Z ÁVER Archeologický výskum na ulici Za Ferenitkou doložil prítomnosť sídliska zo staršej doby bronzo vej. Nešťastnou súhrou okolností boli zachytené iba pozostatky dvoch sídliskových objektov, ktoré na priek tomu predstavujú dôležitý prínos kpoznaniu

NISP

Tur domáci

osídlenia historickej časti mesta Nitra. Na základe stratigrafických pozorovaní z výskumu a histo rických máp ide o územie, ktoré bolo s vysokou pravdepodobnosťou neobývané od záveru staršej doby bronzovej až do novoveku. Na túto skutočnosť malo vplyv meniace sa koryto rieky Nitry a jej pra videlné vylievanie, čím limitovala priestor vhodný na osídlenie. V kontexte osídlenia mesta v staršej dobe bronzovej predstavuje táto poloha okrajovú časť rozsiahleho sídelného areálu, rozkladajúceho sa na hradnom kopci a pod ním vokolí zaniknutého toku rieky Nitričky (Březinová/Samuel 2007; Marková/ Samuel 2008, 86, 87). Datovanie objektu 1 je pomerne jednoznačné a tento súbor nálezov sa objavuje hlavne v úně ticko-maďarovskej fáze. Tento záver podporuje aj absencia výraznejších únětických tvarov keramiky, ako aj typických a výrazných tvarov klasického stupňa maďarovskej kultúry. V prípade objektu 2 nie je datovanie jednoznačné, keďže sprievodné nálezy črepov vyhnutého okraja a dovnútra preliačeného dna patria k prvkom, ktoré sa objavujú v širokom časovom rozpätí. Na základe výskytu amfor s kónickým hrdlom v celkoch tzv. hurbanovského typu možno tento objekt s otázni kom datovať podobne ako objekt 1. Nález trosky je ďalším nepriamym dokladom kovovýroby na území mesta. Spoločne so zlomkami závaží apo dobnými nálezmi z iných polôh v meste naznačujú rozvinutú výrobu na viacerých miestach sídelného areálu ležiaceho pod hradným kopcom.

Za určenie ďakujeme Mgr. Márii Krošlákovej, PhD., zArcheologického ústavu SAV vNitre.

PAVOL BOBEK – MIROSLAVA KISSOVÁ – KATARÍNA ŠIMUNKOVÁ

Tab. I. Nitra, Za Ferenitkou. 1 – situovanie lokality; 2 – skúmaná plocha. Legenda: a – severný profil č. 2; b – severný profil č. 1; c – južný profil č. 1; d – východný profil; e – južný profil č. 2; 3 – severný profil č. 2; 4 – severný profil č. 1; 5 – objekt1.Zdroj podkladových máp: © Geoportál ÚGKK SR.

SÍDLISKOV É NÁLE Z Y Z O STAR ŠEJ D O BY BRONZ OVEJ NA ULICI Z A F ERENITKOU V NITRE

Tab. II. Nitra, Za Ferenitkou. Výber keramiky. 1–8 – objekt 1 (kresby P. Bobek).

PAVOL BOBEK – MIROSLAVA KISSOVÁ – KATARÍNA ŠIMUNKOVÁ

Tab. III. Nitra, Za Ferenitkou. Výber keramiky. 1–12 – objekt 1 (kresby P. Bobek).

SÍDLISKOV É NÁLE Z Y Z O STAR ŠEJ D O BY BRONZ OVEJ NA ULICI Z A F ERENITKOU V NITRE

Tab. IV. Nitra, Za Ferenitkou. Výber keramiky a kamenných predmetov. 1–10 – objekt 1; 11, 12 – severnýprofil č. 2, objekt2; 1–7, 11, 12 – keramika; 8–10 – kameň (kresby P. Bobek).

PAVOL BOBEK – MIROSLAVA KISSOVÁ – KATARÍNA ŠIMUNKOVÁ

Tab. V. Nitra, Za Ferenitkou. Výber keramiky. 1 – severný profil č. 2, objekt 2; 2, 3 – južný profil č. 1; 4–5 – južný profilč.2; 6–7 – východný profil (kresby P. Bobek).

SÍDLISKOV É NÁLE Z Y Z O STAR ŠEJ D O BY BRONZ OVEJ NA ULICI Z A F ERENITKOU V NITRE

LITERAT ÚRA Bátora ai. 1995 – J. Bátora/P. Bednár/G. Březinová/G. Fusek: Záchranné akcie v Nitre na Mostnej ulici. AVANS 1993, 1995, 29, 30. Bátora 2000 – J. Bátora: Das Gräberfeld von Jelšovce/Slowakei. Ein Beitrag zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbecken. Teil 1–2. PAS 16/1–2. Kiel 2000. Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015 – Z. Benkovsky -Pivovarová/B. Chropovský: Grabfunde der frühen und der beginnenden mittleren Bronzezeit in der Westslowakei. Teil 1–2. Archaeologica Slovaca Monographiae. Studia 21–22. Nitra 2015. Březinová/Samuel 2007 – G. Březinová/M. Samuel: Prehľad osídlenia. In: G. Březinová/M. Samuel a kol.: Tak čo, našli ste niečo? Svedectvo archeológie o minulosti Mostnej ulice vNitre. Nitra 2007, 15–69. Dušek 1969 – M. Dušek: Bronzezeitliche Gräberfelder in der Südwestslowakei. Nitra 1969. Fottová 2017 – E. Fottová: Výskum na Samovej ulici v Nitre. AVANS 2012, 2017, 66, 67. Cheben 2012 – I. Cheben: Siedlung und Gräberfeld der Aunjetitzer Kultur in Pata. In: R. Kujovský/V. Mitáš (ed.): Václav Furmánek a doba bronzová. Zborník k sedemdesiatym narodeninám. Nitra 2012, 119 –127. Cheben/Kuzma 1982 – I. Cheben/I. Kuzma: Nálezy maďarov skej kultúry z hradného kopca. AVANS 1981, 1982, 96, 97. Chvojka/Michálek 2003 – O. Chvojka/J. Michálek: Sídliště ze střední doby bronzové uRadčic-Vodňan, okres Strako nice. Výzkumy na stavbě silničního obchvatu vletech 1994–1996. Památky archeologické 94, 2003, 83–160. Chorvátová 1999 – H. Chorvátová: Druhá sezóna predstiho vého záchranného výskumu na Mostnej ulici v Nitre. AVANS 1997, 1999, 71–73. Jelínek/Vavák 2013 – P. Jelínek/J. Vavák: Human remains in Settlement pits of the Maďarovce Culture in Slovakia (Early Bronze Age). In: N. Müller-Scheeßel (Hrsg.): ‚Irreguläre’ Bestattungen in der Urgeschichte: Norm, Ritual, Strafe...? Akten der Internationale Tagung in Frankfurt a. M. vom 3. bis 5. Februar 2012. Bonn 2013, 265–278. Katkin/Březinová 1997 – S. Katkin/G. Březinová: Pokračo vanie záchranného výskumu v Nitre na Štefánikovej triede. AVANS 1995, 1997, 108–110.

Katkin/Katkinová 1997 – S. Katkin/J. Katkinová: Nálezy zo staršej doby bronzovej z Nitry na Štefánikovej triede. AVANS 1995, 1997, 110, 111. Kuna 2012 – M. Kuna: Depoziční struktura komponenty. In: M. Kuna/A. Němcová a kol.: Výpověď sídlištního odpadu. Nálezy z pozdní doby bronzové v Roztokách aotázka depoziční analýzy archeologického kontextu. Praha 2012, 172–205. Marková/Samuel 2008 – K. Marková/M. Samuel: Nálezy zo staršej a začiatku strednej doby bronzovej z Po nitrianskej galérie v Nitre. Študijné zvesti AÚ SAV 43, 2008, 63 – 93. Neustupný 2007 – E. Neustupný: Metoda archeologie. Plzeň 2007. Ruttkay 2002 – M. Ruttkay: Zisťovací výskum na Svätoplu kovom námestí v Nitre. AVANS 2001, 2002, 164–166. Ruttkayová 1996 – J. Ruttkayová: Záchranný výskum v Nitre na Kupeckej ulici. AVANS 1994, 1996, 153, 154. Točík 1964a – A. Točík: Novšie nálezy zo staršej doby bron zovej na juhozápadnom Slovensku. Študijné zvesti AÚ SAV 13, 1964, 127 – 156. Točík 1964b – A. Točík: Opevnená osada z doby bronzovej vo Veselom. Bratislava 1964. Točík 1978 – A. Točík: Nitriansky Hrádok-Zámeček, Bez. Nové Zámky. Bronzezeitliche befestigte Ansiedlung der Maďarovce Kultur. Tafeln I–CLXXXVII; Pläne 1–76. Nitra 1978. Točík 1979 – A. Točík: Výčapy-Opatovce a ďalšie pohrebiská zo staršej doby bronzovej na juhozápadnom Slovensku. Nitra 1979. Točík 1981 – A. Točík: Nitriansky Hrádok-Zámeček, Bez. Nové Zámky. Bronzezeitliche befestigte Ansiedlung der Maďarovce Kultur. Band I – Text. Heft 2. Nitra 1981. Točík 1986 – A. Točík: Opevnené sídlisko zo staršej doby bron zovej vo Vrábľoch. Slovenská archeológia 34, 1986, 463–476. Točík/Budinský-Krička 1987 – A. Točík/V. Budinský-Krička: Z archeologických zbierok na Slovensku. Zborník SNM 81. História 17, 1987, 63–93. Veliačik/Němejcová-Pavúková 1987 – L. Veliačik/V. Němejco vá-Pavúková: Zwei Bronzehorte aus Ivanovce. Slovenská archeológia 35, 1987, 47–64. Vladár/Jakab 2018 – J. Vladár/J. Jakab: Nutritívny kaniba lizmus v opevnenom sídlisku maďarovskej kultúry vŠuranoch-Nitrianskom Hrádku. In: J. Bátora/R. Ku jovský/M. Ruttkay/J. Vladár (ed.): Anton Točík – Legenda slovenskej archeológie. Nitra 2018, 179–192.

Rukopis prijatý 29. 5. 2020 Translated by Miroslava Kissová

Mgr. Pavol Bobek, PhD. Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected] Mgr. Miroslava Kissová, PhD. Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

Mgr. Katarína Šimunková, PhD. Univerzita Konštantína Filozofa vNitre Katedra archeológie Hodžova 1 SK – 949 74 Nitra [emailprotected]

PAVOL BOBEK – MIROSLAVA KISSOVÁ – KATARÍNA ŠIMUNKOVÁ

Settlement Finds from the Early Bronze Age in Za Ferenitkou Street in Nitra Pavol Bobek – Miroslava Kissová – Katarína Šimunková

SUMMARY

During the archaeological excavation in the street Za Ferenitkou in Nitra there were found two damaged features. Feature 1 contained large amount of unreconstructable pottery fragments. Fragments of clay weights, stone finds, human and animal bones also appeared in the feature´s fill. Questionable feature 2 was identified in the profile of excavation hole. In addition to ceramics, there was also one piece of slag in the filling. The partially reconstructed am phora from feature 1 is an important dating element which has analogues in the Únětice-Maďarovce phase. This dating is also confirmed by some other fragments, as well as the absence of the shapes of Únětice culture and pottery of the classical stage of Maďarovce culture. The dating of finds from feature 2 is problematic. The unreconstructable am phora has analogies in pottery of the Hurbanovo type of the Únětice culture. However, there were no significant dating

elements in the feature. In the feature 1 there was afragment from the nape part of the human skull, all other bones were from animals. Analysis of animal remains demonstrated the presence of bones of cattle (Bos taurus), pig (Sus domesticus), horse (Equus caballus), sheep/goat (Ovis/Capra) and bones from medium and large mammal. Findings of fragments of clay weights from feature 1 and apiece of slag from feature 2 are further evidence of advanced production in the Early Bronze Age in the area of town Nitra. The location of site suggests that it belonged to the peripheral part of arelatively widespread settlement area, situated on the castle hill and below it on the right bank of the nowadays non-existent river Nitrička. Based on stratigraphic observations, it can be assumed that after the settlement in the Early Bronze Age, this site was repeatedly flooded by river Nitra and remained nonsettled until modern times.

Fig. 1. Nitra, Za Ferenitkou site. 1 – feature 1, afragment of human skull; 2 – feature 2, one piece of slag (photo by M. Kissová).

no. 1; d – eastern profile; e – southern profile no. 2; 3 – northern profile no. 2; 4 – northern profile no. 1; 5–feature 1. Map source: © Geoportál ÚGKK SR. Pl. II. Nitra, Za Ferenitkou site. Selected pottery finds. 1–8–feature 1 (drawing by P. Bobek). Pl. III. Nitra, Za Ferenitkou site. Selected pottery finds. 1–12 – feature 1 (drawing by P. Bobek). Pl. IV. Nitra, Za Ferenitkou site. Selected pottery and stone finds. 1–10 – feature 1; 11, 12 – northern profile no. 2, feature 2. 1–7, 11. 12 – pottery; 8–10 – stone (drawing by P. Bobek). Pl. V. Nitra, Za Ferenitkou site. Selected pottery finds. 1 – northern profile no. 2, feature 2; 2–3 – southern profile no. 1; 4–5 – southern profile no. 2; 6–7 – eastern profile (drawing by P. Bobek).

Table 1. Nitra, Za Ferenitkou site. Characteristics of pottery collection. Legend: A – size to 5 x 5 cm; B – size to 10x10cm; C – size over 10 cm x 10 cm; D – thickness to 0,5 cm; E – thickness to 1 cm; F–thickness over 1 cm. Table 2. Nitra, Za Ferenitkou site. Feature 1. The analysis of animal bones. Pl. I. Nitra, Za Ferenitkou site. 1 – location of the settle ment; 2 – surveyed area. Legend: a – northern profile no. 2; b – northern profile no. 1; c – southern profile

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 79–85. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.4

De pot nár a m kov zdoby h alštatsk ej zv rc h u Z áru by vM alýc h K a r patoc h 1 R A D O S L AV ČA M B A L – E R I K A M A K A R O VÁ Hoard of Bracelets from the Hallstatt Period from the Záruby Peak in the Little Carpathians. Paper deals with ahoard of three bronze spiral rings passed to the collection of the SNM-Archaeological museum in Bratislava in 2004. They were found on the Záruby, the highest peak and the dominant of the Little Carpathians, in the cadastral district of Buková and Smolenice. The alleged location of the hoard almost on the top of the hill might point to the possibility of its ritual deposition. The spiral bracelets made of bronze wire with decorated ends date to the stage HD. Keywords: SW Slovakia, Little Carpathians, Hallstatt period, hoard, spiral bracelet, XRF analysis.

Úvod Vroku 2004 bol do zbierok SNM-Archeologic kého múzea v Bratislave odovzdaný depot troch špirálovitých náramkov zhotovených zbronzového drôtu.2 Tie boli nájdené na Zárubách (kóta 747,4), najvyššom vrchu a dominante Malých Karpát, vkatastrálnom území obcí Buková aSmolenice (obr. 1). Hromadný nález sa údajne našiel takmer pod vrcholom kopca. Bližšie nálezové okolnosti ani kontext, vakom usporiadaní boli predmety vzemi uložené, prípadne prítomnosť iných artefaktov, nám nie sú známe. To do značnej miery limituje vyhodnotenie depotu. Depot bol už predbežne publikovaný, avšak bez vyhodnotenia (Farkaš 2018, 5, obr. na str. 5, vľavo dole). Bukovská brázda, vminulosti známa ako Biksád sky priesmyk (Farkaš 2018, 4), patrila a dodnes patrí knajdôležitejším azároveň najvyťaženejším prechodom cez Malé Karpaty. Ide ostrategicky významný karpatský prechod. Dokladom toho je v súčasnosti pomerne veľa známych archeologic kých nálezov zrôznych polôh vpriesmyku ajeho blízkom okolí z časových úsekov od praveku až po vrcholný stredovek, resp. novovek.3 Zobdobia strednej doby bronzovej sa tu nachádza pohrebisko stredodunajskej mohylovej kultúry, preskúmané vpolohe Hrúdy, podobne aj vneďalekých Smoleniciach (Bobek 2016, 34–36; Dušek 1980, 366). Z mladšej doby bronzovej sú zkatastra Bukovej známe dva hromadné nálezy bronzových predmetov. Jeden označený ako Buková Ipochádza zpolohy Skalka aje datovaný do BD–HA2. Druhý hromadný nález – Buková II – bol nájdený v polohe Kmen1 2 3

tová a spadá do stupňov BD–HA1 (Bartík/Farkaš/ Jelínek 2019, 21–26). Zobdobia strednej aneskorej doby laténskej sú známe rôzne nálezy od militárií, súčastí odevu až po numizmatické nálezy (Čambal 2008, 241–248; 2017, 7–10; Čambal 2020, v tlači). Zdoby rímskej odtiaľ pochádza plastika sediacej bohyne Minervy (Kvetánová 2008, 111–124). Vstredoveku tam bol postavený hrad Ostrý kameň, z ktorého pochádzajú taktiež zaujímavé nálezy vrcholnostredovekých militárií (Čambal 2011, 159–163; Kováč 2006, 361–368). Zpriesmyku, konkrétne zpolohy Biela hora, pochádza aj niekoľko pokladov stredovekých mincí, ktoré súvisia suž spomínanou stredovekou Českou cestou, ktorej význam vzrástol od30-tych rokov 14. storočia. Navyše sa v tomto priesmyku nachádzala aj colná stanica (Budaj 2006, 304, 305). Opis predmetov 1. Drôtený bronzový špirálovitý náramok, zložený zoštyroch a polovice závitov, husto vedľa seba navinutých, na oboch koncoch ukončený profilovanými koncami vpodobe štvorice vývalkov, vyrobených pomocou štyroch rýh (obr. 2: 1a, 1b). Náramok je pokrytý súvislou kvalitnou tmavozelenou patinou. Rozmery: priemer drôtu 2,0–2,11 mm; vnútorný priemer náramku 6,3–6,4cm, vonkajší priemer náramku 6,8–6,9 cm, hmotnosť 31,92g (evid. č. AP 75 749). 2. Drôtený bronzový špirálovitý náramok, zložený zo štyroch apolovice závitov, husto na seba navinutých, na oboch koncoch žaluďovito ukončený (obr. 2: 2a, 2b). Náramok je pokrytý súvislou kvalitnou tmavozelenou patinou. Rozmery: priemer drôtu 2,0 mm; vnútorný priemer náramku 6,96–6,84 cm, vonkajší priemer náramku 7,33–7,4 cm, hmotnosť 35,30 g (evid. č. AP 75 750).

Táto práca bola podporovaná Agentúrou na podporu výskumu avývoja na základe Zmluvy č. APVV-15-0491. Predmety sú uložené vzbierkach Slovenského národného múzea-Archeologického múzea vBratislave pod evidenčnými číslami AP 75749–AP 75751. Ústna informácia od Z. Farkaša (SNM-Archeologické múzeum vBratislave).

radoslav Čambal – erika makarová

Obr. 1. Masív Malých Karpát v k. ú. Buková a Smolenice. 1 – situovanie nálezu depotu náramkov na vrchu Záruby; 2 – hradisko Molpír v Smoleniciach (autor R. Čambal).

3. Drôtený bronzový špirálovitý náramok, zložený zo štyroch závitov, roztiahnutých od seba, na oboch koncoch žaluďovito ukončený (obr. 2: 3a, 3b). Náramok je pokrytý súvislou kvalitnou tmavozelenou patinou. Rozmery: priemer drôtu 2,12 mm; vnútorný priemer náramku 7,45–7,65cm, vonkajší priemer náramku 7,8–8,12 cm, hmotnosť 34,65 g (evid. č. AP 75 751).

náramok sviacnásobne profilovanými koncami má vporovnaní snáramkami so žaluďovitými koncami očosi nižšie zastúpenie medi a olova avyššie zastúpenie cínu, oba náramky so žaluďovitými koncami majú percentuálne zastúpenie jednotlivých prvkov veľmi podobné.

Chemické zloženie náramkov

V y hodnot enie nálezov

Uvšetkých troch náramkov bolo skúmané elementárne prvkové zloženie. Na meranie bol použitý ručný XRF analyzátor NITON XL3t od firmy Thermo Fisher Scientific, NITON zUSA. Ten je určený pre nedeštruktívne analýzy chemického zloženia predmetov, pričom meranie sa uskutočňuje zpovrchu skúmaného predmetu. Každý náramok bol meraný na dvoch miestach sdobou merania 30 sekúnd, pričom bola analyzovaná tak vrstva pokrytá patinou, ako aj miesto, kde bola brúsnym papierom odstránená patina až na pôvodný kov.4 Výsledky spektrálnej röntgenovej analýzy (tabela1) ukázali, že prvkové zloženie je uvšetkých troch náramkov veľmi podobné, hoci mierne odchýlky sa uoboch variantov náramkov objavili. Zatiaľ čo

Najbližšími analógiami trojice špirálovitých náramkov zo Zárub sú nálezy zhradiska Molpír vSmoleniciach. Knáramku č. 1, ktorý je ukončený viacnásobne profilovanými koncami, patrí identický nález zbrány IV (Dušek/Dušek 1995, tab.88:17). Kostatným dvom náramkom, ktoré majú jednoduché žaluďovité ukončenie, pravdepodobne patrí fragment náramku zdomu 4 (Dušek/Dušek 1984, tab. 37: 14). Navyše, zo smolenického Molpíra pochádza viacero typologicky podobných nálezov špirálovitých náramkov. Tie však, ako sa zdá, nemajú nijak profilované ukončenie. Ide napríklad onálezy náramkov zdomu 8 (Dušek/Dušek 1984, tab.53: 7), 16 (Dušek/Dušek 1984, tab. 114: 15, 16; 116:27, 28) a 32 (Dušek/Dušek 1995, tab. 34: 4), zkul-

Za relevantné sa však brali len výsledky analýzy zmiesta pôvodného kovu, keďže patina na povrchu býva zväčša kontaminovaná, atým pádom je ich vypovedacia hodnota značne znížená.

De p o t nár a m kov zd o by h al štat sk ej zv rc h u Z áru by vM alýc h K a r pat o c h

Obr. 2. Záruby, k. ú. Buková a Smolenice. Depot bronzových náramkov (kresby: archív SNM-AM vBratislave,foto R.Čambal).

tového miesta (Dušek/Dušek 1995, tab 45: 9) čizbrány IV (Dušek/Dušek 1995, tab. 90: 24, 25). Špirálovité náramky amenšie krúžky (záušnice?) z bronzového drôtu sa vo väčšom počte našli aj vjaskyni Býčí skála (Parzinger 1995, 45, 46, tab. 15–17), pričom sa i medzi nimi nachádzali oba varianty, ato exempláre so žaluďovitým ukončením (Parzin ger 1995, tab. 16: 144, 151, 155, 156; 17: 171) a s koncami zdobenými obežnými ryhami (Parzinger 1995, tab.16: 152; 17: 160, 163, 170, 177, 178, 185). Bronzové špirálovité náramky so žaluďovitým ukončením boli súčasťou aj dvoch depotov zprostredia platěnickej kultúry na Morave. Vdepote, ktorý sa našiel na hradisku Rýsov pri Provodove (okr. Zlín), boli

štyri exempláre (Čižmář/Čižmářová 2014, obr. 9:6–9) spolu sďalšími šperkami, ato štyrmi bronzovými uzatvorenými náramkami s priečnymi rebrami, 29 sklenými a 33 jantárovými korálikmi (Čižmář/ Čižmářová 2014, 47–50, obr. 9; 10). Dva náramky tohto variantu sa objavili aj vdepote, ktorý bol odkrytý v areáli sídliska v Prostějove-Čechůvkach. Svojou skladbou sa podobal predošlému depotu – okrem už spomínaných špirálovitých náramkov obsahoval dva uzatvorené náramky spriečnymi rebrami, jeden otvorený náramok zdobený rytou výzdobou aväčší počet jantárových aperleťových korálikov (Čižmář/ Geislerová 2006, 258, 259; Přichystal/Kos 2006, 50; Šmíd 2005). Uzatvorené liate rebrované náramky

radoslav Čambal – erika makarová

Obr. 3. Záruby, k. ú. Buková a Smolenice. Depot bronzových náramkov (foto R. Čambal).

Obr. 4. Mapa rozšírenia špirálovitých náramkov zbronzového drôtu. 1 – Býčí skála; 2 – Prostějov-Čechůvky; 3–Moravičany; 4 – Rýsov u Povodova; 5 – Smolenice-Molpír; 6 – Záruby. Legenda: variant A – so žaluďovito ukončenými koncami; va riant B – s profilovanými koncami (autor E. Makarová).

De p o t nár a m kov zd o by h al štat sk ej zv rc h u Z áru by vM alýc h K a r pat o c h

Tabela 1. Záruby, k. ú. Buková a Smolenice. Chemické zloženie náramkov. Výsledky merania metódou XRF (meral R.Čambal). Druh apercentuálne zastúpenie jednotlivých kovov vanalyzovaných predmetoch Cu

Náramok č. 1 (obr. 2: 1a, b) 1

78,7

18,63

0,656

–

1,25

0,245

0,052

–

Náramok č. 1 (obr. 2: 1a, b) 2

86,23

11,75

0,529

–

0,108

–

0,047

0,206

–

Náramok č. 2 (obr. 2: 2a, b) 1

59,34

34,03

2,65

0,03

0,304

–

2,3

–

Náramok č. 2 (obr. 2: 2a, b) 2

88,69

9,82

0,908

–

0,07

0,396

–

0,046

–

0,061

Náramok č. 3 (obr. 2: 3a, b) 1

63,44

31,21

2,29

–

0,276

0,161

1,77

0,129

–

Náramok č. 3 (obr. 2: 3a, b) 2

88,15

10,17

0,893

–

0,085

0,397

–

0,054

0,079

0,083

z obidvoch depotov patria k variantu Býčí skála, datovanému do stupňov HC2–HD1 (pozri Parzinger 1995, 36–38, tab. 10). Revízia materiálu zhalštatskej časti pohrebiska v Moravičanoch (Makarová 2017, 49) ukázala, že stýmto typom šperku sa môžeme stretnúť na území rozšírenia platěnickej kultúry aj v hrobových celkoch. Na pohrebisku v Moravičanoch sa totiž spomínané žaluďovité ukončenie dochovalo na exemplári zhrobu 533, ktorý môže byť na základe misky slomenou výduťou datovaný do stupňa HD. Nie je však vylúčené, že aj iné fragmentárne zachované exempláre pochádzajúce zďalších trinástich hrobov mohli patriť ktomuto variantu drôteného šperku. Náramky zbronzového, špirálovite stočeného drôtu, sa objavujú aj na iných pohrebiskách zdoby halštatskej vširšom stredoeurópskom priestore (Makarová 2017, 47), no zdá sa, že ich ukončenia zdobené nie sú. Záv er Depot bronzových náramkov snajväčšou pravdepodobnosťou súvisí shalštatským osídlenímneďalekého hradiska na Molpíre vSmoleniciach, ktoré je od miesta nálezu náramkov vzdialené 2,5 km vzdušnou čiarou (obr. 1), as pohybom obyvateľstva vtomto regióne. Hradisko totiž leží jednak vblízkosti Jabloneckého priesmyku, ktorý spája Považie s Pomoravím, jednak na ceste tvoriacej súčasť diaľkovej komunikácie spájajúcej juhovýchodoalpskú

oblasť so severom (Dušek 1971, 431; Stegmann-Raj tár 2002, 263, 264, obr. 6). Údajné uloženie depotu takmer pod vrcholom kopca by mohlo naznačovať rituálny podtext jeho uloženia do zeme, avšak vzhľadom na chýbajúce bližšie nálezové okolnosti nemáme k dispozícii identifikačné kritéria, na základe ktorých by sme mohli depot interpretovať (pozri Salaš 2005, 225–238). Špirálovité náramky s profilovanými koncami a s koncami zdobenými žaluďovitým ukončením boli donedávna známe len zúzemia strednej Moravy, čo viedlo k predpokladu oich pôvode na území Moravy (Čižmář/Čižmářová 2014, 51). Rovnaká výzdoba na drôtených špirálovitých kruhoch rôznych veľkostí zBýčí skály navyše podľa H. Parzingera naznačuje, že mohli byť vyrobené vrovnakej dielni (Parzinger 1995, 45, 46). Nálezy zo Zárub azo Smoleníc-Molpíra ukazujú, že sa takýto typ šperku objavuje aj na juhozápadnom Slovensku. Navyše, na základe chemického zloženia všetkých troch náramkov zo Zárub sa zdá, že minimálne dva znich, a to tie so žaluďovito ukončenými koncami, boli vyrobené zrovnakého bronzového drôtu. Nie je vylúčené, že mohli byť vyrobené práve na hradisku Smolenice-Molpír, kde je doložená aj výroba náramkov typu Býčí skála (pozri Felcan/Stegmann-Rajtár/ Tirpák 2019, 146–151, obr. 4), ktoré sa vnálezových celkoch zmoravských lokalít vyskytujú spolu so špirálovitými náramkami. Depot zo Zárub zrejme môžeme datovať do začiatku stupňa HD, teda do obdobia, kedy sa špirálovité náramky objavujú na území Moravy.

radoslav Čambal – erika makarová

Li t er at úr a Bartík/Farkaš/Jelínek 2019 – J. Bartík/Z. Farkaš/P. Jelínek: Bronzehortfunde aus den Kleinen Karpaten und ihren Vorgebirgsgebieten. Hromadné nálezy bronzov z Malých Karpát a ich podhorských oblastí. In: I.Bazovský/ G. Březinová (ed.): Ľudia a hory – Archeologická perspektí va. Interakcie ľudských spoločenstiev horských apodhorských oblastí západného Slovenska. Zborník SNM. Archeológia. Supplementum 12. Bratislava – Nitra 2019, 15–102. Bobek 2016 – P. Bobek: Doklady sekundárneho navršovania mohýl vstrednej dobe bronzovej voblasti stredného Podunajska. Študijné zvesti AÚ SAV 60, 2016, 31–49. Budaj 2006 – M. Budaj: Nové nálezy grošov zo 14. a15. storočia na Slovensku. Zborník SNM 100. Archeológia 16, 2006, 303–310. Čambal 2008 – R. Čambal: Dva keltské hroty kopijí zBukovej. Zborník SNM 102. Archeológia 18, 2008, 241–248. Čambal 2011 – R. Čambal: Románsky meč zOstrého kameňa pri Bukovej vMalých Karpatoch. Zborník SNM 105. Archeológia 21, 2011, 159–163. Čambal 2017 – R. Čambal: Nálezy zbraní z neskorej doby laténskej a doby rímskej z Malých Karpát. Študijné zvesti AÚ SAV 61, 2017, 5–12. Čambal 2020, v tlači – R. Čambal: Variant neskorolaténskej opaskovej zápony typu Voigt A zBukovej v Malých Karpatoch. Zborník SNM 114. Archeológia 30, 2020, v tlači. Čižmář/Čižmářová 2014 – M. Čižmář/J. Čižmářová: Pozdně halštatský nález z Pavlovic (okr. Vyškov) a několik dalších halštatských depotů z Moravy. In: J. Čižmářová/ N. Venclová/G. Březinová (ed.): Moravské křižovatky. Střední Podunají mezi pravěkem a historií. Brno 2014, 35–56. Čižmář/Geislerová 2006 – M. Čižmář/K. Geislerová (ed.): Výzkumy – Ausgrabungen 1999–2004. Brno 2006. Dušek 1971 – M. Dušek: Slovensko v mladšej dobe halštatskej. Slovenská archeológia 19, 1971, 423–464. Dušek 1980 – M. Dušek: Pohrebisko ľudu stredodunajskej mohylovej kultúry v Smoleniciach. Slovenská archeológia 28, 1980, 341–382.

Dušek/Dušek 1984 – M. Dušek/S. Dušek: Smolenice-Molpír. Befestigter Fürstensitz der Hallstattzeit I. Nitra 1984. Dušek/Dušek 1995 – M. Dušek/S. Dušek: Smolenice-Molpír. Befestigter Fürstensitz der Hallstattzeit II. Nitra 1995. Farkaš 2018 – Z. Farkaš: Zásobné jamy vBukovej pod hradom Ostrý kameň. Historika 1/2018, 4–9. Felcan/Stegmann-Rajtár/Tirpák 2019 – M. Felcan/S. Stegmann-Rajtár/J. Tirpák: Nové poznatky ku konštrukciám a technológiám výroby šperku z doby halštatskej zo Smoleníc-Molpíra. In: L. Benediková/G. Březinová/ E. Horváthová/S. Stegmann-Rajtár (ed.): Fragmenty času. Venované Elene Miroššayovej k70. narodeninám. Študijné zvesti AÚ SAV. Supplementum 1. Nitra 2019, 139–155. Kováč 2006 – J. Kováč: Stredoveký palcát z hradu Ostrý kameň. Zborník SNM 100. Archeológia 16, 2006, 361–368. Kvetánová 2008 – I. Kvetánová: Rímska plastika zBukovej. Zborník SNM 102. Archeológia 18, 2008, 111–124. Makarová 2017 – E. Makarová: Halštatská fáza pohrebiska vMoravičanoch. Dizertačná práca. Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity. Brno 2017. Nepublikované. Parzinger 1995 – H. Parzinger: Die Funde. In: H. Parzinger/ J. Nekvasil/F. E. Barth: Die Býčí skála-Höhle. Ein hallstatt zeitlicher Höhlenopferplatz in Mähren. RGF 54. Mainz 1995, 16–92. Přichystal/Kos 2006 – M. Přichystal/P. Kos: Doba halštatská. In: M. Čižmář/K. Geislerová (ed.): Výzkumy – Ausgrabun gen 1999–2004. Brno 2006, 49, 50. Salaš 2005 – M. Salaš: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě ave Slezsku. I. Text. Brno 2005. Siepen 2005 – M. Siepen: Der hallstattzeitliche Arm- und Bein schmuck in Österreich. PBF X/6. Stuttgart 2005. Stegmann-Rajtár 2002 – S. Stegmann-Rajtár: Früheisenzeitliche Fernverbindungen entlang dem Ostalpenrand. In: A. Lang/V. Salač (Hrsg.): Fernkontakte in der Eisenzeit. Konferenz Liblice 2000. Praha 2002, 254–269. Šmíd 2005 – M. Šmíd: Prostějov (k. ú. Čechůvky, okr. Prostějov). Přehled výzkumů 46, 2005, 264.

Rukopis prijatý 19. 8. 2020 Abstract translated by Erika Makarová Summary translated by Stephanie Staffen Mgr. Radoslav Čambal, PhD. SNM-Archeologické múzeum vBratislave Žižkova 12 P. O. Box 13 SK – 810 06 Bratislava [emailprotected]

Mgr. Erika Makarová, Ph.D. [emailprotected]

De p o t nár a m kov zd o by h al štat sk ej zv rc h u Z áru by vM alýc h K a r pat o c h

Hoard of Bracelets from the Hallstatt Period from the Záruby Peak in the Little Carpathians Radoslav Čambal – Erika Makarová

Su m m a ry

A hoard of three spiral bracelets made of bronze wire (Fig. 2; 3) originate from the highest peak and dominant feature of the Little Carpathians, Záruby (altitude 747.4) in the cadastral district of the municipalities of Buková aSmolenice (Fig. 1; the items are stored in the collections of the Slovak National Museum-Museum of Archaeology in Bratislava under the record numbers AP 75749–AP 75751). It is located in the Buková furrow which was known in the past as the Biskádsky pass and was one of the most important, strategically significant passages through the Carpathians. The closest analogies to the three spiral bracelets from Záruby are finds from the Molpír hillfort in Smolenice. Bracelet no. 1 (Fig. 2: 1a, 1b), which has multiple profiled endings, has an identical find from gate IV (Dušek/Dušek 1995, pl. 88: 17). A fragment from house 4 (Dušek/Dušek 1984, pl. 37: 14) probably might be an analogy to the other two bracelets, which have a simple acorn-shaped ending (Fig. 2: 2a, b; 3a, b). From Molpír in Smolenice, we have several typologically similar finds of spiral bracelets. These, however, appear not to have any profiled ended (e.g. Dušek/ Dušek 1984, pl.53:7; 114: 15, 16; 1995, pl. 34: 4; 45: 9). The spiral bracelets and smaller circles (hair-ring?) made of bronze wire were also found in important numbers in the Býčí skála cave, with both versions presents: specimens with an acorn-shaped ending and with endings decorated with circular grooves (Parzinger 1995, 45, 46, pl. 15–17). Bronze spiral bracelets with an acorn-shaped ending were also part of two hoards from the environment of the Platěnice culture in Moravia. In the hoard found at Rýsov hillfort near Provodov (Zlín district), there were four specimens together with further jewellery, namely four bronze closed bracelets with transversal ribs, 29 glass beads and 33 amber beads (Čižmář/Čižmářová 2014, 47–50, fig. 9; 10). Two bracelets of this type were also found in a hoard discovered in the grounds of the settlement in Prostějov-Čechůvky (Čižmář/ Geislerová 2006, 258, 259; Přichystal/Kos 2006, 50; Šmíd 2005).

Its composition resembles the previous hoard. The closed cast ribbed bracelets from both hoards are the Býčí skála type, dated to HC2–HD1 (see Parzinger 1995, 36–38, pl. 10). A revision of the material from the Hallstatt part of the burial site in Moravičany (Makarová 2017, 49) has shown that we can encounter this type of jewellery on the territory of the distribution of the Platěnice culture in graves, too. In the burial site in Moravičany, the above-mentioned acorn-shaped ending was preserved on a specimen from grave 533, which could be dated to HD based on a bowl with a diagonal bulge. The hoard of bronze bracelets is most probably linked to the Hallstatt settlement of the nearby hillfort on Molpír in Smolenice, which is 2.5 km away as birds fly from the site of the find of the bracelets, and with the movement of the population in this region. Spiral bracelets with profiled endings and endings decorated with an acorn shape were until recently known only from the territory of central Moravia, which led to the supposition that they originated from Moravia (Čižmář/Čižmářová 2014, 51). The finds from Záruby and Smolenice-Molpír show that this type of jewellery also occurs in south-western Slovakia. Based on the chemical composition of all three bracelets from Záruby, it appears that at least two of them, those with the acorn-shaped endings, were made from the same bronze wire (Table1). We cannot exclude that they might have been made in the Smolenice-Molpír hillfort, where there is also evidence of the production of Býčí skála type bracelets, which occur in finds from Moravian sites together with spiral bracelets. We can probably date the hoard from Záruby to the beginning of HD, that is the period when spiral bracelets appear on the territory of Moravia. Taking into account the site of its deposition under the top of a peak, this might point to a ritual subtext.

Fig. 1. Little Carpathians in the cadastral district of Buková and Smolenice. 1 – site of the find of the hoard of bracelets on the Záruby peak; 2 – Molpír hillfort in Smolenice (author R. Čambal). Fig. 2. Záruby, cadastral district of Buková and Smolenice. Hoard of bronze bracelets (drawings: archives of the SNM-AM inBratislava,photo by R. Čambal). Fig. 3. Záruby, cadastral district of Buková and Smolenice. Hoard of bronze bracelets (photo by R. Čambal). Fig. 4. Site of the distribution of spiral bracelets made of bronze wire. 1 – Býčí skála; 2 – Prostějov-Čechůvky;

3 – Moravičany; 4 – Rýsov u Povodova; 5 – Smolenice-Molpír; 6 – Záruby. Legend: variant A – with acorn-shaped endings; variant B – with endings decorated with circular grooves (author E. Makarová). Table 1. Záruby, cadastral district of Buková and Smoleni ce. Chemical composition of the bracelets. Results of measurement using the XRF method (measured by R.Čambal).

slovenská archeológia – supplementum 1 a. kozubová – e. makarová – m. neumann (ed.): ultra velum temporis. venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. nitra 2020, 87–101. Doi: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.5

WA F F EN ALS GR ABBEIGABE I M R AU M DE R OBE R EN U N D M I T T LE R EN DONAU WÄH R EN D DE R F RÜH U N D M I T T ELBRONZ E Z EI T W o l F g a n g Dav i D Weapons in Graves in the Upper and Middle Danube Region During the Early and Middle Bronze Age. Weapons and especially the combination of different types of weapons in graves usually serve as a starting point for considerations regarding armament and fighting style. On the basis of regional or temporal differences of the weapons present in the graves and their combination, changes in the way of fighting are deduced. In addition, quantitative differences in the equipment of graves with weapons are often used by others to try to prove differentiated gradations in the social rank of the buried. Apart from the fact that at least some of the weapons can be ceremonial or ceremonial weapons or – especially arrowheads or spears – hunting or competition weapons and not the weapons actually or primarily used in battle, it is problematic to draw direct conclusions from the graves’ inventory about the existence of weapons in this world. Keywords: Central Europe, Bronze Age, thrust weapon, slash weapon, long-range weapon, social ranking.

mangels schriftlicher oder bildlicher Darstellungen müssen Überlegungen zur bronzezeitlichen Bewaffnung und Kampfesweise von denjenigen Waffen ausgehen, die in Gräber gelangten oder als Bestandteil von Depotfunden geopfert, versteckt oder aus anderen gründen niedergelegt, vergraben oder versenkt wurden. Hinzu kommen Waffen oder Waffenteile, die im Kampf oder bei unglücken verloren gingen.1 Dabei ist jedoch zu beachten, dass die Bestattungs-, Beigaben- und Deponierungssitten der Früh- und Mittelbronzezeit im Donauraum durch regional- und zeitspezifische Unterschiede sowie durch einen wiederholten Wandel gekennzeichnet sind.2 Infolgedessen wurden Waffen weder in jeder der verschiedenen regionalen kulturgruppen noch kontinuierlich in graboder Depotfunden überliefert. 3 Zudem spiegelt die Waffenausstattung im Grab nur bis zu einem gewissen Grad die Bewaffnung in der „lebenden“ Kultur wider, da die Auswahl der Beigaben im Rahmen des Totenrituals aus uns weitestgehend unbekannten gründen erfolgte.4 in diesem Zusammenhang geben Funde aus Siedlungen wie beispielsweise die Gußform einer Nackenkammaxt vom Typ Apa-Nehoiu aus der mehrschichtigen Věteřov-Siedlung von Waidendorf1 2

3 4 5

-Buhuberg, oder das Fragment einer ansonsten nur in Depotfunden überlieferten im Hajdúsámson-Stil (Stilvariante Turda-Zajta) verzierten Nackenscheibenaxt aus der Füzesabony-Otomani-Siedlung von Nižná Myšľa aufschlussreiche Hinweise auf die Auswirkungen der jeweiligen zeit- oder kulturgruppenspezifischen Sitten auf die Überlieferung der materiellen kultur.5 Die mögliche Bedeutung von gänzlich aus Holz oder anderem vergänglichen material bestehenden lanzen, speeren, pfeil und Bogen, schleudern, keulen und knüppeln ist aufgrund weitgehender Nichterhaltung hingegen nur in Ansätzen abzuschätzen. Im oberen und mittleren Donauraum sind in Gräbern der frühen Frühbronzezeit (BA1a) an potentiellen Waffen nur Dolchklingen und Pfeilspitzen belegt. Während der Dolch, ein Multifunktionsgerät, das als solches auch in Frauengräbern belegt ist, als Stichwaffe auf kurze Distanz während der gesamten Bronzezeit überliefert ist, finden sich Pfeilspitzen vorübergehend weder in Grab- noch in Depotfunden der Horizonte BA2a-älter bis BA2c-älter, sondern erst wieder in solchen ab der Phase BB-älter (David 2014, 191–194). Hiebwaffen wie Randleistenbeile, Meißel oder Schaftlochäxte erscheinen erstmals in der

David 2014; Harding 2007; Jockenhövel 2006; Sicherl 2004. Zur verwendeten chronologischen Gliederung und Terminologie der Stufen BA2 und BB siehe David 1998b, 305–332, 367 f., abb. 14; 15; 1998c, Beilage 1; 2002a, 230–234, 260–265, 344–358, 366 f., 388–390, 910 f., Beilage 1; abb. 5: 8, 9; 2015, 90–92; 2019, 91, abb. 4; David u. a. 2017; David-Elbiali/David 2009. David 1998a, 256–260; 1998c, 108–110, 122 f.; 2002b, 86–88; 2009; 2015. David 2014, 189–194; Sicherl 2004, 210–219. Zu intentionell beschädigten und unvollständig ins Grab gelangten Dolchklingen Bátora 2009b, 236, 238, 253, 259, abb. 11: 1; 14: 1. Bátora 2009a; David 2002a, 209 f., 423 (ns 102), 431 (nk 30); 2013, 94, 112, 115 f., 120 (nr. 32), 133, 135, 137 f., taf. 2; karte 2: 2; 4: 2; 5: 2; Szatmári 2018.

Wol Fg a ng Dav i D

Abb. 1. Grabfunde der Stufe BA2a. 1–6 – Franzhausen I, Grab 16; 7–14 – Balatonakali; 15–21 – Tiszafüred-Majoroshalom, grab B 176 (nach Kovács 1982; Neugebauer/Neugebauer 1997; Torma 1978).

entwickelten Frühbronzezeit (BA2a) in Gräbern (abb. 1; 2).6 Schaftlochäxte aus Metall sind in Bestattungen der Maros/Mureş-Kultur (Deszk A, Grab 2; Battonya, Gräber 92, 122) und der Kultur der pannonischen inkrustierten keramik (Balatonakali) belegt (abb. 1: 9).7 Steinerne Schaftlochäxte fanden sich in Gräbern der Košťany-Kultur (Vala6 7

liky-Všechsvätých, Grab 49), der Füzesabony-Otomani-kultur (hernádkak, grab 39), der maros/ Mureş-Kultur (Szőreg, Gräber 40, 114), der Vatya-kultur (kulcs, grab 60; ercsi-sinatelep, grab 22), der südwestslowakischen und mitteldeutschen Aunjetitz-Kultur (Veľký Grob, Grab 19; Helmsdorf; Leubingen; Österkörner), der Unterwölblinger

David 1998c, 113–117; 2014, 190, abb. 3: 10, 14, 16–18; David-Elbiali/David 2009, 319–322, abb. 3: h, i, l; 4: h, i, k. Bóna 1975, 101, taf. 92: 10; David 2002a, 311–313, 428 (sl 11, 12), taf. 56: 1, 4; 237: 3; 238: 1; 2013, 96 f., 108, 117 (nr. 11, 12), 118 (nr. 5), abb. 5: 6, 7; Kiss 2020.

Wa F F e n al s g r a BBe ig a Be i m r au m De r o Be r e n u n D m i t t le r e n D onau

Gruppe (Unterwölbling, Grab 25; Franzhausen I, Gräber 107, 782, 840) und der Ries-Gruppe (Baldingen, grab 1193).8 Weitere sind aus siedlungen wie beispielsweise Gyulavarsánd-Laposhalm oder tiszafüred-ásothalom bekannt (Bóna 1975, 137, 162, Taf. 150: 1, 16, 17; 151: 4; 197: 1). Erwähnt sei ferner der kugelförmige marmorne keulenkopf aus királyszentistván/grab 12 (Bóna 1975, 220, taf. 222: 6). als effektive Hiebwaffen nutzbar waren auch Hacken oder Hämmer aus Geweih, die in Gräbern bis in die klassischen phase der Füzesabony-otomani-kultur (BA2b-c) vorkommen (z. B. Nižná Myšľa, Grab 363).9 Während die Beilklingen in Gräbern des älteren Horizontes der entwickelten Frühbronzezeit (BA2a-älter) wie z. B. Valaliky-Všechsvätých/Grab 47, Hernádkak/Grab 96a, Tiszafüred-Majoroshalom und Franzhausen i/grab 16 relativ kurz sind (abb. 1: 2, 8, 16; David 2002a, taf. 240: 4, 6; 242: 2, 3; 243: 1, 2; 283: 1, 2), sind diejenigen in jüngeren Gräbern (BA2a-jünger–BA2b) in der Regel deutlich länger, und zwar länger als die mit ihnen kombinierten Dolchklingen (abb. 2: 8, 16, 21; 3: 7).10 Zusätzlich zu Dolchklinge und Axt fanden sich in Vedrovice-Zábrdovice ein Tüllenmeißel, in Balatonakali eine Schaftlochaxt mit verlängertem nackenkamm (abb. 2: 7–10; 2: 15–17). Das derartige Vorkommen mehrerer Waffen der gleichen Funktionsgruppe in einem grab stellt eine gemeinsamkeit dieser und anderer Bestattungen mit den sogenannten „Fürstengräbern“ der Aunjetitz-Kultur in Niederösterreich (Feuersbrunn), Mitteldeutschland (helmsdorf, osterkörner, leubingen) und Polen (Łęki Małe) dar.11 anhand gemeinsamer Waffen- und Trachtformen, zu denen auch goldene Locken- oder Schläfenringe gehören (Abb. 1: 3, 11; 2: 4) zeichnet sich überregional ein horizont von grabfunden ab, die in den unterschiedlichen regionen jeweils zu den am reichsten ausgestatteten Gräbern der entwickelten Frühbronzezeit (BA2a-jünger) zählen. In Südbayern gehören Grab 13 (1970) von Alteglofsheim, weiter donauabwärts die 8

9 10 11

12 13 14

infolge von Störungen nur unvollständig überlieferten Bestattungen 551 und 597 von Franzhausen I in diesen Kontext (Abb. 2: 1–4, 11–14).12 Auch aus der späten Frühbronzezeit (BA2b–BA2c) gibt es Gräber, die mehrere Hiebwaffen (Äxte, Beile, Meißel) und goldene Lockenringe enthalten, so wie z. B. Tiszafüred-Majoroshalom/Gräber B 75 und B 115, die in die klassische phase der Füzesabony-otomani-kultur datieren (abb. 4; David 2002a, taf. 255; 257). anstelle der üblichen, meist mit Dolchklingen kombinierten Beil- und Meißelklingen finden sich in Männergräbern der Horizonte BA2b und BA2c zwischen Niederösterreich beziehungsweise Südmähren und Ostungarn auch sogenannte Schaftröhrenäxte vom Typ Křtěnov (Abb. 3: 11, 16, 20) und Schaftlochäxte vom Typ Apa-Nehoiu (Abb. 4: 10). Während Gräber mit Nackenkammäxten vom typ apa-nehiou bislang nur im östlichen karpatenbecken belegt sind,13 kommen schaftröhrenäxte vom Typ Křtěnov, und zwar solche des älteren BA2b–BA2c-zeitlichen Typs I, zwischen Niederösterreich und Ostungarn in Kontexten der Gruppen Věteřov-Böheimkirchen, Vatya, Füzesabony-Otomani, Maros/Mureş und der Pannonischen inkrustieren keramik vor.14 Gegen Ende der späten Frühbronzezeit (BA2c– BB-älter) tragen die Waffen im östlichen Karpatenbecken zuweilen flächenfüllendes Ornament. Die an merkmalen reiche morphologie und das vielfältige Ornament erlauben es, die Entwicklung der Schwerter und Äxte in chronologisch fein differenzierten Etappen zu beschreiben. Verfolgt man nun das auftreten der chronologisch sehr empfindlichen Varianten dieser Äxte, Dolche und Schwertern innerhalb geschlossener Funde, so wird offenbar, dass sich das Vorkommen von Waffen gegen Ende der späten Frühbronzezeit (BA2c– BB-älter) vorübergehend von den Gräbern weg und hin zu Deponierungen à la Hajdúsámson, Apa, Nitriansky Hrádok, Křtěnov oder Ves Touškov verlagert (abb. 5; David 2002a, 366 f., abb. 5: 8, 9). so

Bátora 1982, 292, abb. 38: 22; Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015, 134, 180, taf. 26: 8, 9; 245: 91, 15; Bóna 1975, 51, 103, 162, taf. 12: 4; 116: 22; 121: 1; 163: 26; David 2002a, taf. 241: 2; 278: 10, 13; 281: 8; 2014, 188, anm. 7; Kaiser 1962, 53, abb. 19: 2; Neugebauer/Neugebauer 1997, taf. 446: verf. 170, 1; 448: verf. 107, 5; 569: verf. 782, 3; 577: verf. 840, 5. Bóna 1975, 102, 160, taf. 85: 5; David 2002a, 39, 490 (sk 72), taf. 249: 3, 911; Beilage 1; Olexa/Nováček 2015, 39, abb. 16: 10; Ruckdeschel 1978, 81, 82 (k 91), taf. 27: 1–3. Zum Beispiel David 2002a, taf. 274; 275: 4, 5; 276: 7, 8; 277; 278: 7–9; 279: 3, 4; 281: 10–12, 14–18; 292; 295: 8, 9; 299; 318; 325; 331; 332; 2014, 191 f., 198, 201, abb. 3: 9, 10, 15, 16; 4: 4, 5; 7: 5–7; 9: 8, 9; 10: 4, 6. vgl. Sicherl 2004, 138–140, 193. David 2002a, 450 (a 26), 458 (D 7, D 13), 476 (pl 13), taf. 277–281; Zich 2016, abb. 2–5; 9; 11–13. h. meller stellte für die klassische Phase der Aunjetitzer Kultur in Mitteldeutschland die Hypothese auf, dass es sich bei den in den „Fürstengrabhügeln“ von Leubingen und Helmsdorf Bestatteten um Herrscher und militärische Befehlshaber handelt, die bereits in der der entwickelten Frühbronzezeit (BA2a-jünger) über stehende Truppen professioneller Soldaten verfüg ten, die standardmäßig mit Beilen bewaffnet waren und von Dolch- und Stabdolchträgern kommandiert wurden (Meller 2015, 244–250; 2017, 1537–1542; 2019, 53–65). David 1998c, 113–117, abb. 1; 2; 2002a, taf. 273–285; 286: 3; 2014, 190, 195, abb. 3: 5–16. David 2002a, 283–326, 429–432, taf. 59–67; 254–258; karte 13; 2013, 99, 102, 137, karte 4: 2. David 2002a, 327–367, 432–436, taf. 70–74; 251; 252; 292: 5–8; 296; 298: 6–9; karte 15; 16; 2008, 220–223, abb. 18.

Wol Fg a ng Dav i D

Abb. 2. Grabfunde der Stufe BA2a-jünger. 1–6 – Alteglofsheim, Grab 13/1970; 7, 8 – Mötzing, Grab 20; 9, 10 – Bernolákovo, grab 2; 11–13 – Franzhausen i, grab 551; 14 – Franzhausen i, grab 597; 15–17 – vedrovice-Zábrdovice; 18–22 elsarn, gem. Straß im Straßertale (nach Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015; David 2002a; Rieckhoff 1990; Říhovský 1992; Schröter 1998).

kommen diejenigen Ausprägungen der Äxte und Schwerter, die für die Stufe BB-älter typisch sind – wie zum Beispiel die Schaftröhrenäxte des jüngeren Typs II (Křtěnov) oder die Schwerter der Typen Hajdúsámson und Oradea – ausschließlich in Depotfunden und niemals in Gräbern vor (Abb. 5: 1, 2, 5, 9, 10). in Depots dieses Zeithorizontes (BB-älter), welcher in die postklassische Phase der gyulavarsánd-otomani-, Füzesabony-otomani-, Vatya- und Maďarovce-Kultur datiert, sind auch erstmals Nackenscheibenäxte belegt (Abb. 3: 3). Jüngere Ausprägungen der Nackenscheibenäxte sind später Bestandteil von Männergräbern der entwickelten Hügelgräberkultur (BC1–BC2) zwischen dem Banat im Südosten sowie Bayern und Böhmen im Nordwesten (Abb. 6: 3; 8: 5; 9: 3, 12).15 Aus dem spätfrühbronzezeitlichen Horizont BB-älter sind Männergräber mit Waffenbeigabe, die sich mit denen der horizonte Ba2a–Ba2c oder BB-jünger–BC2 vergleichen ließen, bislang gänzlich unbekannt. Es gibt zwar Einzelfunde der in den Depots vorkommenden Waffentypen – wohl meist einzeldeponierungen –, aber es lassen sich in denjenigen Fundregionen des Donauraumes, 15 16

in denen es zu derartigen Deponierungen von Waffen kam, keine Männergräber des Horizontes BB-älter nennen, welche Waffen genau derselben Typen und Varianten, wie sie in den Depots vorkommen, enthalten. Lediglich außerhalb des donauländischen Kreises, an dessen westlicher und nordwestlicher Peripherie, gibt es Männergräber der Phase BB-älter mit Kurzschwertern, die im Umriß denjenigen der Dolchklingen und Vollgriffschwertern der Typen Kelebia, Hajdúsamson, Oradea oder Vajska gleichen: so zum Beispiel Bex und Varen im Wallis sowie Drouwen, Rastorf/Grab 5 und Ziegenberg im sögel-Wohlde-kreis.16 erst das Formengut von Depots, die innerhalb der Depotfundgruppen von Hajdúsámson-Apa-Ighiel-Zajta oder Dunaújváros-Kosziderpadlás zu den jeweils jüngeren zählen (z. B. Zajta, Makov-Gregušovci, Áporka) läßt typologische Bezüge zu Grabfunden erkennen, und zwar zu solchen des Horizontes BB-jünger oder „Lochham-Wetzleinsdorf-Letkés“ (Abb. 6). Für die Grabfunde bedeutet dies, dass der älteste Horizont (BB-jünger) mittelbronzezeitlicher Männergräber mit Waffenausstattung wie Letkés/Grab 37, Pitten/Grab 41 oder Zurndorf

David 2002a, 261–264, 312, 357, 362–367, abb. 3: 17; 4: 4; 5: 6, 8, 9; 2013, 107–112. David 2002a, 392 f., 458 (D 16, 23), taf. 333–335; David u. a. 2017, 209, abb. 9: J; David-Elbiali/David 2009, 325, abb. 6: h, i.

Wa F F e n al s g r a BBe ig a Be i m r au m De r o Be r e n u n D m i t t le r e n D onau

Abb. 3. Grabfunde der Stufen BA2b und BA2c. 1–3 – Mintraching-An der Pfatter, Grab 2; 4–7 – Osterhofen-Am Stadtwald, Stadt Altenmarkt, Grab 10; 8–12 – Franzhausen II, Grab 711; 13, 14 – Statzendorf, Grab 9; 15, 16 – Borotice, Hügel 2, Grab II; 17–20 – gemeinlebarn F, grab 150; 21–23 – Franzhausen ii, grab 649 (nach Massy u. a. 2018; Neugebauer 1991; Neugebauer/ Gattringer 1989; Ruckdeschel 1985; Schubert 1973; Stuchlík 2006).

nicht direkt auf die Gräber des Horizontes BA2c folgte (Abb. 3: 13–23; 6). Vielmehr stehen zwischen den Kriegergräbern der späten Frühbronzezeit (BA2b–BA2c) und denen der frühen Mittelbronzezeit (BB-jünger) typologisch, stratigraphisch und chronologisch die Waffendepots des Horizontes BB-älter wie Hajdúsámson, Apa, Szeghalom oder Nitriansky Hrádok im Karpatenbecken sowie Křtěnov, Ves Touškov oder Greding in Böhmen und Bayern (abb. 5).17 Der älteste Horizont mittelbronzezeitlicher Gräber mit Waffenbeigabe, der Horizont Lochham-Wetzleinsdorf-Letkés (BB-jünger), ist zwar 17 18 19

weiträumig zwischen dem Karpatenbecken und der Schweiz zu fassen, jedoch quantitativ weitaus weniger ausgeprägt wie der nachfolgende Horizont der entwickelten Mittelbronzezeit beziehungsweise Hügelgräberkultur (BC1). Die bereits aus der entwickelten und späten Frühbronzezeit bekannte Kombination von Hiebwaffe und Dolch ist auch in Gräbern der älteren Mittelbronzezeit (BB-jünger; abb. 6: 15–18, 27–29),18 der entwickelten Mittelbronzezeit (Bc1)19 sowie der jüngeren Mittelbronzezeit (BC2) belegt (Abb. 9: 27–29) und wird zuweilen von Pfeilspitzen begleitet (Abb. 6: 21–23; 7: 4–6, 18; 8: 6–10, 26–35; 9: 14–18).20

David 1998c, 122 f.; 2002a, 366 f., 393, 407 f., 413 f., abb. 5: 8, 9; 2002b, 65–67, 86–88; David u. a. 2017, 206–211. Čujanová-Jílková 1970, 33, taf. 2: a; David 2002a, taf. 318; 325: 1–9; 328: 5–7; 329: 3–12; 330–332; Wels-Weyrauch 2015, 78 (nr. 183), 81, 82 (nr. 201, 203), 91 (nr. 280), taf. 17: 183; 19: 201, 203; 21: 242; 24: 280. Čujanová-Jílková 1970, 24, 121, abb. 40: h; 94: B; Hochstetter 1980, 135 (nr. 132), taf. 47: 5–8; Koschik 1981, 181, 202, 203 (189 B), 216, taf. 82: 1–5; 109: 6–12; Torbrügge 1959, 181 (nr. 237 D), taf. 48: 1–3; Wels-Weyrauch 2015, 80 (nr. 195), 104 (nr. 393), 106 (nr. 408, 409), 107 (nr. 421), taf. 18: 105; 32: 393, 408, 409; 33: 421; Wenzl 1907, 99 f., taf. 28; 32: 1–3. Zum Beispiel Mantlach, Hügel 2; Kronstorf, Hügel 4; Kiskunmajsa; Borotice, Hügel 15/Grab II (David 2002a, taf. 343: 1–6; 345: 1–3; Stuchlík 2006, 93 f., abb. 87; 88; Torbrügge 1959, 167, taf. 43: 45–49, 51–53).

Wol Fg a ng Dav i D

Abb. 4. Tiszafüred-Majoroshalom, Grab B 115 (nach Kovács 1995).

Von der Kombination von Axt/Beil und Dolch ist die Kombination von Hiebwaffe und Kurzschwert zu unterscheiden. Denn bei einem langdolch oder einem Kurzschwert ab etwa 23–25 cm Klingenlänge handelt es sich aufgrund der relativen schmalheit der klinge bereits um spezialisierte Stichwaffen mit größerer Reichweite. Im Donauraum und auch im angrenzenden Böhmen ist die Kombination von Axt/Beil und kurzem Schwert in Gräbern erstmals im Horizont BB-jünger sicher belegt (abb. 6: 2, 3, 9, 10).21 sie ist auch noch in der entwickelten Hügelgräberbronzezeit (BC1) anzutreffen.22 Daneben erscheinen in Gräbern desselben Horizontes auch deutlich längere Schwerter mit Griffplatte oder mit Griffzunge in Kombination mit Randleisten-, Absatz- oder Lappenbeilen oder auch mit den auffälligen Nackenscheibenäxten.23 Letztere finden sich zusammen mit Schwertern auch noch in Leitfunden des nächstjüngeren horizontes Bc2 (abb. 9: 1, 3, 11, 12). in die gleiche Zeit (Bc2) gehört auch das grab von grödig bei Salzburg mit Vollgriffschwert, Lappenbeil und 21 22 23 24

einzelner Pfeilspitze (David 2002a, 226, 258, 427, 449, 455, taf. 351; 353). Die Kombination von Schwert und Axt/Beil wird in Tachlovice und anderen Gräbern aus der frühen, entwickelten und jüngeren Mittelbronzezeit oft durch einen Dolch ergänzt, dessen Klinge üblicherweise kürzer als das Beil ist (Abb. 7: 8–10, 15–17; 9: 1–3).24 Bezüglich der Funktion der Dolche ist der Befund von Šťáhlavy-Hájek (Stiahlau) – Hügel 48 – aufschlussreich, denn die Dolchklinge lag zu Füßen des Toten in einer Tonschüssel, die laut chemischer Analyse Reste von fleischlicher Nahrung enthalten hatte (Abb. 7: 9, 12; Čujanová-Jílková 1970, 96, abb. 111: 11, 20). Wie bereits an anderer Stelle erwähnt, dürfte auch in anderen Fällen, wo der Befund weniger eindeutig ist oder gar fehlt, bei derartigen kurzen Dolchklingen weniger die mögliche Nutzung als Waffe die eines Multifunktionsgerätes in Betracht gezogen werden. Und falls man die Pfeilspitzen als einen Hinweis auf den Einsatz von Pfeil und Bogen als Jagdwaffe in Betracht zieht, dann könnte der Dolch auch als Waidgerät gedient

David 2002a, taf. 319; 321: 1–5; 328: 1–4; 330: 5–9; Čujanová-Jílková 1970, 42, 130, abb. 12: a; 66: c. Čujanová-Jílková 1970, 40, 86, abb. 15: 4, 5, 7, 8; 59: a; Torbrügge 1959, 149, taf. 33: 1, 2; Wels-Weyrauch 2015, 115 (nr. 481), taf. 37: 481. Čujanová-Jílková 1970, 84, abb. 60: a; David 2002a, 225 f., 449 (a 8), 454 (cZ 28), taf. 326; 341–342; 348. Čujanová-Jílková 1970, 20, 38, 42, 96, abb. 12: B; 15: a; 17: a; 111: 10–12, 16–20; David 2002a, 454 (cZ 14), 461 (D 80); 2014, 198–201, anm. 46, abb. 9: 7–11; 10: 1–8; David u. a. 2017, 213, abb. 13: 1–8; Schauer 1971, 51, 52 (nr. 143), taf. 18: 143; 130: a; Wels-Weyrauch 2015, 93 (nr. 292), 106 (nr. 407), 130 (nr. 603), taf. 24: 292; 32: 407; 43: 603.

Wa F F e n al s g r a BBe ig a Be i m r au m De r o Be r e n u n D m i t t le r e n D onau

Abb. 5. Waffendepots der Stufe BB-älter. 1–6 – Apa, Depot; 7–12 – Nitriansky Hrádok-Zámeček, Depot aus Sektor D/2 (nach David 2002a; Popescu 1940; Schubert 1973).

haben.25 Im bekannten Männergrab aus Hügel E bei Asenkofen ist schließlich ein Messer an die Stelle des Dolches getreten (abb. 9: 22). in anbetracht der voranstehend beschriebenen Ausstattungsmuster mag man sich die Frage stellen, was es bedeuten könnte, dass manche der Bestatteten nur mit Stichwaffe, andere nur mit Hiebwaffe, andere wiederum sowohl mit Hieb- und Stichwaffe bestattet wurden, und zwar insbesondere dann, wenn die Gräber auf ein und demselben Bestattungsplatz oder gar im selben Tumulus entdeckt wurden. Zeigt sich in den unterschiedlichen Ausstattungen eine Abstufung im Rang oder sind sie gar als Hinweis auf unterschiedlich bewaffnete Truppenkörper zu werten? Machte erst die Kombination von Hieb- und Stichwaffe den Mann als Krieger „komplett“? Und welche Rolle spielen die 25

metallenen Pfeilspitzen dabei als Distanzwaffe für den Kampf und/oder die Jagd? Hügel 39 von Sedlec-Hůrka verdeutlicht diese Problematik. Es handelt sich um den größten Grabhügel des Gräberfeldes mit mächtigem Steinbau, in dem sich fünf Bestattungen befanden.26 Drei von diesen – die Gräber 1, 2 und 4 – sind Männergräber und enthielten allesamt Pfeilspitzen und Golddrahtspiralen in jeweils unterschiedlicher Zahl. Darüber hinaus fanden sich in Grab 2 außer drei Spiralringen aus Golddraht und drei Pfeilspitzen ein Bronzedolch in hölzerner scheide und eine verzierte scheibenkopfnadel (Abb. 8: 19–22, Pfeilspitzen nicht abgebildet). Der Tote in Grab 1 war hingegen mit vier Golddrahtspiralen, fünf Bronzepfeilspitzen, einem Dolch mit bronzenem Ortband, fünf Pfeilspitzen und zusätzlich einer verzierten Nackenscheibenaxt ausgestattet

David 2002a, 455 (cZ 46), taf. 354: 6–9; 2014, 198, Abb. 9: 1–6 („Hagenau“); David u. a. 2017, 212, Abb. 12: 1–6 („Hagenau“); Wels-Weyrauch 2015, 97 (nr. 327), 130 (nr. 602), taf. 27: 327; 43: 602. 26 Čujanová-Jílková 1970, 85 f., abb. 57; 58: a; 1975, 76 f., 81–83, 98 f.; Hrala 1997, 172–174, 182 f., 467 f., abb. 6; 17: 3; taf. 3; 4: Č 72–90.

Wol Fg a ng Dav i D

Abb. 6. Grabfunde der Stufe BB-jünger. 1–6 – Letkés-Kertész-földje, Grab 37; 7–12 – Pitten, Grab 41; 13, 14 – Zurndorf; 15–24 – lochham, hügel 10, grab 2; 25–29 – niederlauterbach-geeichet, gem. Wolnzach, hügel 1, grab 1 (nach Hampl/ Kerchler/Benkovsky-Pivovarová 1981; Koschik 1981; Kovács 1996; Ohrenberger 1953; Vahlkampf 1984; Wels-Weyrauch 2015).

(abb. 8: 1–18). in grab 4 fanden sich sogar sechs Golddrahtspiralen und zehn Bronzepfeilspitzen, aber weder Dolch noch Axt. Stattdessen waren dem Toten ein Schwert und an Goldobjekten außer den Drahtspiralen noch eine gewölbte Scheibe (Durchmesser 12 cm) sowie ein in Bruchstücken erhaltenes Band aus dünnem Goldblech beigegeben worden (Abb. 9: 24–49). es erscheint reizvoll und vielleicht sogar naheliegend, anhand der jeweils unterschiedlichen Ausstattung mit Waffen und Goldgegenständen für 27

Čujanová-Jílková 1970, 86, abb. 59: a; 1975, 77, 85, abb. 8: 5.

die Männergräber in Hügel 39 eine soziale Rangfolge zu rekonstruieren, in der Grab 4 die Spitzenposition einnimmt. Aber dies ist wohl zu einfach gedacht, denn im unmittelbar daneben liegenden Hügel 40 fand sich in einem der Gräber die Kombination von Schwert und zwei Beilen zusammen mit 14 Bronzepfeilspitzen und möglicherweise einem Spiralring aus golddraht.27 und auch in hügel 9 derselben Nekropole wurde ein Körpergrab gleicher Zeitstellung (BC1) entdeckt, das zwar keine Goldfunde,

Wa F F e n al s g r a BBe ig a Be i m r au m De r o Be r e n u n D m i t t le r e n D onau

Abb. 7. Grabfunde der Stufe BC1. 1–6 – Sedlec-Hůrka, Starý Plzenec, Hügel 9; 7–12 – Šťáhlavy-Hájek, Hügel 48; 13–20 – Kbel, hügel 4a (nach Čujanová-Jílková 1970).

jedoch außer sieben Pfeilspitzen auch die bekannte Kombination von Schwert und Beil enthält (Abb. 7: 1–6),28 die in hügel 39 hingegen nicht belegt ist. Dort verteilen sich Schwert, Axt und Dolch gewissermaßen auf zwei der drei mit goldenen Accessoires und Pfeilspitzen ausgestatteten Gräber (Abb. 8: 3–5, 25). Zieht man vergleichbare Befunde von anderen Fundorten in die Betrachtung mit ein, dann sind hier zum Beispiel das Grab von Malnice oder diejenigen von Zelené/Hügel 8 und Třebívlice zu nennen, deren Inventare allesamt Schwert und Axt/Beil in kombination mit spiralringen oder einem Blech28

streifen aus gold umfassen (abb. 9: 19, 20; David 2002a, 454 f., taf. 348; 351: 1–6). in Zelené/hügel 8 und Třebívlice fanden sich außerdem Pfeilspitzen wie in den erwähnten Gräbern der Hügel 9, 39 und 40 von Sedlec-Hůrka (Abb. 8: 6–10, 26–35; 9: 14–18). Zwei Schläfen- oder Lockenringe aus doppeltem, spiralig gewundenen Golddraht – jedoch keine Pfeilspitzen – gehören zusammen mit Schwert, Dolch und Axt schließlich auch zum Inventar des Grabes von singenbach-Weilerau in oberbayern, einem leitfossil der stufe Bc1 nach paul reinecke (David 2014, 198, 200 mit anm. 48, abb. 9; Reinecke 1905, 110–112, abb. 1).

Čujanová-Jílková 1970, 86, abb. 59: a; 60: 1–3, 9–11; 1975, 77, 85, abb. 5.

Wol Fg a ng Dav i D

Abb. 8. Sedlec-Hůrka, Starý Plzenec, Hügel 39. 1–18 – Grab 1; 19–22 – Grab 2; 23–49 – Grab 3 (nach Čujanová-Jílková 1975).

Die genannten Beispiele mögen als Hinweis darauf genügen, dass derartige goldene lockenringe und andere goldene Accessoires zwar auf den besonderen Rang des männlichen Bestatteten hinweisen, dass aber weder aufgrund ihres Vorkommens noch wegen ihrer Kombination mit unterschiedlichen Waffeninventaren irgendwelche weitergehenden schlussfolgerungen im hinblick auf eine eventuelle soziale Differenzierung der mit Waffen bestatteten Männer zu ausreichend zu begründen sind. Vor allem stellt sich wie schon in der Frühbronzezeit die Frage nach dem Verhältnis zu den Bestattungen

mit Waffenbeigabe aber ohne derartige goldene Accessoires. Keinesfalls möchte man die „reichen“ Gräber wie beispielsweise diejenigen von Letkés, Vatin, Grödig, Göggenhofen, Šťáhlavy-Hájek (Hügel 48), Kbel (Hügel 4a), Haidlfing oder Tachlovice allein wegen des Fehlens derartiger Goldobjekte von vornherein herabstufen. Und genauso wenig möchte man weder auf lokaler noch auf überregionaler ebene eine abstufung im rang allein auf Basis der unterschiedlichen Waffenkombinationen vornehmen. Und was nun den auffälligen Befund von Hügel 39 in Sedlec-Hůrka angeht, könnte man

Wa F F e n al s g r a BBe ig a Be i m r au m De r o Be r e n u n D m i t t le r e n D onau

Abb. 9. Grabfunde der Stufe BC2. 1–9 – Tachlovice, Grab; 10–20 – Třebívlice, Grab; 21–26 – Asenkofen, Hügel E, Westhälfte; 27–29 – Kösching, Köschinger Forst-Rehlucke, Grab (nach Beneš 1959; David 2002a; Müller-Karpe 1954; Wenzl 1907).

sich durchaus zu der überaus kühnen hypothese verführen lassen, dass hier eine „komplette Ausstattung“ aus Schwert, Nackenscheibenaxt und Dolch auf drei Männergräber verteilt erscheint, und zwar aufgeteilt entsprechend der jeweiligen Quantität der diesen Männern beigegebenen Goldfunde und Pfeilspitzen. Eher jedoch dürften die fünf im größten Grabhügel von Sedlec-Hůrka bestatteten Personen bereits durch ihre Bestattung im größten Grabhügel 29

des Gräberfeldes ausreichend hervorgehoben und gewissermaßen auf die gleiche soziale Ebene gestellt gewesen sein. Die genannten Beispiele zeigen, dass vor allem aufgrund der insgesamt geringen Zahl sicherer Befunde keine signifikanten Beobachtungen zu machen sind, auf denen sich weitergehende Überlegungen zur Gesellschaftsstruktur aufbauen lassen, die auch einer kritischen Betrachtung standhalten.29 keine der

einer solchen kritischen analyse sind auch die hypothesen von H. Meller (2015; 2017; 2019) zu gesellschaftsstruktur und Militärwesen der Aunjetitzer Kultur Mitteldeutschlands zu unterziehen, die sich ohnehin kaum auf die Regionalgruppen der Aunjetitzer Kultur in Böhmen, Mähren, Schlesien, Niederösterreich und der Südwestslowakei übertragen lassen.

Wol Fg a ng Dav i D

Nekropolen der mittelbronzezeitlichen Hügelgräberkulturen zwischen Süddeutschland und dem Banat bietet eine vergleichsweise breite Quellenbasis wie beispielsweise südlich der Alpen die Nekropole von Olmo di Nogara im norditalienischen Veneto, wo sich etwa zur gleichen Zeit hinsichtlich der Bewaffnung ein einheitliches Bild von mit langen Stichschwertern Bestatteten darbietet, wobei dort im Gegensatz zu den gebieten nördlich der alpen und des karpatenbeckens zudem weder Äxte/Beile noch Lanzenspitzen oder Pfeilspitzen in die Gräber gelangten (David 2020, 215–217, abb. 4; Salzani ed. 2005). Nur unter den eingangs erwähnten Vorbehalten lassen sich anhand der in früh- und mittelbronzezeitlichen Gräbern oder Depotfunden des Donauraumes überlieferten Waffen einige Feststellungen zu Bewaffnung oder Kampfesweise treffen: Der Gebrauch des Bogens als Fern- oder Jagdwaffe ist grundsätzlich immer vorauszusetzen, auch wenn in Gräbern der entwickelten und der späten Frühbronzezeit (BA2a–BB-älter) Pfeilspitzen vorübergehend nicht überliefert wurden (David 2014, 191–194; Sicherl 2004, 212). Von der entwickelten Frühbronzezeit (BA2a) bis in die ausgehende Mittelbronzezeit (BC2) belegen Beile und Äxte aus Metall oder Geweih die vorherrschende Stellung von Hiebwaffen. Axt oder Beil werden oft von einem Dolch geringerer Länge begleitet, der im Nahkampf als Stichwaffe einzusetzen war, jedoch auch als Multifunktionsgerät anzusehen ist. Gegen Ende der späten Frühbronzezeit (BA2c/BB-älter) ist das Beil in Gräbern erstmals mit nun deutlich längeren Dolchen oder Kurzschwertern kombiniert. Ein gleichzeitiges Führen von Dolch/Kurzschwert/Schwert und Axt/Beil war generell möglich und erlaubte den effizienten kombinierten Einsatz von Hieb- und Stichwaffen.

Die Verlängerung der Klinge erhöhte die Reichweite der Schwerter und führte zu ihrer Optimierung als Stichwaffe. Doch bedeutete das erste Auftreten von Schwertern am Ende der Frühbronzezeit und zu Beginn der Mittelbronzezeit keine Zäsur in der Tradition der gemeinsamen Verwendung von Hieb- und Stichwaffen oder gar eine Verdrängung von Axt/Beil (Abb. 5; 6). Es gibt zwar auch im Donauraum Gräber, die wie in Olmo di Nogara als einzige Waffe ein Schwert – zuweilen von einem Dolch/messer begleitet – enthalten. Doch geht mit dem Auftreten von Schwertern ab der späten Frühbronzezeit (BB-älter) kein deutlicher Bedeutungsverlust für Beil/Axt einher. Vielmehr weisen die Grabfunde der entwickelten Hügelgräberkultur mit der Kombination von Schwert/Dolch und Axt/ Beil weiterhin auf einen weitgehend gleichrangigen Einsatz von Hieb- und Stichwaffen hin. Ab der späten Mittelbronzezeit (BC2–BD) begann die Entwicklung zu Schwertern, deren Klingen sowohl zum Hieb als auch zum Stich taugten und somit vielseitiger einsetzbar waren als das reine Stichschwert und die zudem als Hiebwaffe eine größere Reichweite als Beil oder Axt besaßen. Erst die Verwendung von Hiebschwertern in der Spätbronzezeit führte zum Verdrängen von Axt/Beil als langer Hiebwaffe. An die Stelle des reinen Stichschwertes trat als lange Stoßwaffe nun die Lanze, die über eine größere Reichweite als jedes Schwert verfügte und die mittels Werfen auch als Fernwaffe auf kurze Distanz einzusetzen war. Die spätbronzezeitlichen Hiebschwerter bildeten schließlich zusammen mit der Lanze, die an Reichweite jedes Schwert übertraf und als „verlängerte Stichwaffe“ fungieren konnte, eine äußerst effiziente Kombination von Hieb- und Stichwaffe (Abels 2003, 42; Sicherl 2004, 216, 218).

Wa F F e n al s g r a BBe ig a Be i m r au m De r o Be r e n u n D m i t t le r e n D onau

li t er at u r Abels 2003 – B.-U. Abels: Ein spätbronzezeitliches Griffplattenschwert aus Baunach. Das archäologische Jahr in Bayern 2002, 2003, 41, 42. Bátora 1982 – J. Bátora: Ekonomicko-sociálny vývoj východného Slovenska v staršej dobe bronzovej. Slovenská archeológia 30, 1982, 249–314. Bátora 2009a – J. Bátora: metallurgy and early Bronze age Fortified Settlements in Slovakia. Slovenská archeológia 57, 2009, 195–219. Bátora 2009b – J. Bátora: Hroby s dýkami na pohrebisku zo staršej doby bronzovej v Ludaniciach-Mýtnej Novej vsi. Slovenská archeológia 57, 2009, 221–260. Beneš 1959 – A. Beneš: K problémům mohylové kultury doby bronzové ve středních Čechách. Sborník Národního muzea v Praze. Historie 13, 1959, 1–96. Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015 – Z. Benkovsky-Pivovarová/B. Chropovský: Grabfunde der frühen und der beginnenden mittleren Bronzezeit in der Westslowakei. Teil 1– 2. archaeologica slovaca monographiae. studia 22. nitra 2015. Bóna 1975 – i. Bóna: Die mittlere Bronzezeit im Karpatenbecken und ihre südöstlichen Beziehungen. archaeologia hungarica 49. Budapest 1975. Čujanová-Jílková 1970 – E. Čujanová-Jílková: Mittelbronzezeitliche Hügelgräberfelder in Westböhmen. archeologické studijní materiály 8. Praha 1970. Čujanová-Jílková 1975 – E. Čujanová-Jílková: Zlaté předměty v hrobech českofalcké mohylové kultury. Památky archeologické 66, 1975, 74–132. David 1998a – W. David: Zum ende der bronzezeitlichen tellsiedlungen im karpatenbecken. in: h. küster/ a. lang/p. schauer (hrsg.): Archäologische Forschungen in urgeschichtlichen Siedlungslandschaften. Festschrift für Georg Kossack zum 75. Geburtstag. Regensburger Beiträge zur prähistorischen Archäologie 5. Regensburg 1998, 231–267. David 1998b – W. David: Zu variantengliederung, verbreitung und Datierung der kosziderzeitlichen sichelnadeln. in: h. ciugudean/F. gogâltan (eds.): The Early and Middle Bronze Age in the Carpathian Basin. international symposium, alba iulia, september 24–28, 1997. Bibliotheca musei apulensis 8. alba iulia 1998, 281–370. David 1998c – W. David: Zu früh- und ältermittelbronzezeitlichen grabfunden in ostbayern. in: J. michálek/ K. Schmotz/M. Zápotocká (Hrsg.): Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen. 7. Treffen 11. bis 14. Juni 1997 in Landau an der Isar. Resümees der Vorträger. Rahden/Westf. 1998, 108–129. David 2002a – W. David: Studien zu Ornamentik und Datierung der bronzezeitlichen Depotfundgruppe Hajdúsámson-Apa-Ighiel-Zajta. Bibliotheca musei apulensis 18. alba iulia (karlsburg/Weissenburg) 2002. David 2002b – W. David: Bayern und Böhmen zwischen Ost und West während früher und mittlerer Bronzezeit. In: M. Chytráček/J. Michálek/K. Schmotz (Hrsg.): Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen. 11. Treffen 20. bis 23. Juni 2001 in Obernzell. rahden/Westf. 2002, 62–93. David 2008 – W. David: Älterbronzezeitliche Depotfunde ostbayerns im lichte ihrer überregionalen Bedeutung. In: K. Schmotz (Hrsg): Vorträge des 26. Niederbayerischen Archäologentages. rahden/West. 2008, 197–237.

David 2009 – W. David: nascita e crollo della civiltà dei tell dell`antica età del Bronzo nel bacino carpatico ed indizi di possibili, analoghi fenomeni culturali coevi nella regione dell’alto e medio Danubio nella prima metà del ii millenio a.c. in: a. cardarelli/a. cazzella/ m. Frangipane/r. peroni (eds.): Reasons for change. Birth, decline and collapse of societies between the end of the IV and the beginning of the I millennium B.C. Atti del convegno internazionale, la sapienza, roma, 15–17 giugno 2006. Scienze dell’Antichità. Storia – Archeologia – Antropologia 15. roma 2009, 563–594. David 2013 – W. David: eine mit spiralhakenranken verzierte altbronzezeitliche Nackenkammaxt siebenbürgischen Typs aus Südwestböhmen. Wo wurden die Schaftlochäxte vom Typ Apa-Nehoiu hergestellt? In: B. rezi/r. e. németh/s. Berecki (eds.): Bronze Age Crafts and Craftsmen in the Carpathian Basin. proceedings of the International Colloquium from Târgu Mureş 5–7 october 2012. târgu mures 2013, 91–138. David 2014 – W. David: von raisting bis Deggendorf-Fischerdorf – Zur Bewaffnung der Früh- und Mittelbronzezeit in Bayern. in: l. husty/W. irlinger/J. pechtl (hrsg.): „... und es hat doch was gebracht!“. Festschrift für Karl Schmotz zum 65. Geburtstag. Internationale Archäologie. Studia honoria 35. rahden/Westf. 2014, 187–206. David 2015 – W. David: Bronzedepotfunde der Früh- und Mittelbronzezeit in Ostbayern. Fines Transire 24, 2015, 87–111. David 2019 – W. David: Der frühbronzezeitliche Fund von ried im tiroler oberinntal. in: s. hye/u. töchterle (hrsg.): UPIKU:TAUKE. Festschrift für Gerhard Tomedi zum 65. Geburtstag. upa 339. Bonn 2019, 87–101. David 2020 – W. David: L’Italia settentrionale tra il sud del centro Europa ed il Bacino Carpatico. Contatti transalpini nella prima metà del secondo millennio Bc tra pianura padana e alto e medio Danubio. in: m. Bernabo Brea (ed.): Italia tra Mediterraneo ed Europa: mobilità, interazioni e scambi. rivista di scienze preistoriche 70/ s1 – numero speciale. Firenze 2020, 219–230. David u. a. 2017 – W. David/m. David-elbiali/r. de marinis/m. rapi: le Bronze moyen et récent entre italie du nord, suisse et allemagne du sud: corrélation des systèmes chrono-culturels. in: t. lachenal/ C. Mordant/T. Nicolax/C. Véber (éds.): Le Bronze moyen et l’origine du Bronze Final en Europe occidentale (XVIIe–XIIIe siècle av. J.–C.). Actes de colloque ABRAB ‘Bronze 2014’, Strasbourg, 17-20 juin 2014. Strasbourg 2017, 565–600. David-Elbiali/David 2009 – m. David-elbiali/W. David: À la suite de Jacques-Pierre Millotte, l’actualité des recherches en typologie sur l’age du Bronze, le Bronze ancien et le début du Bronze moyen: cadre chronologique et liens culturels entre l’Europe nord-alpine occidentale, le monde danubien et l’Italie du Nord. in: a. richard/p. Barral/a. Daubigney/g. kaernel/ c. morfant/J.-F. piningre (éds.): L’isthme européen Rhin-Saône-Rhône dans la Protohistoire. Approches nouvelles en hommage à Jacques-Pierre Millotte, Besançon, 16–18 octobre 2006. Besançon 2009, 295–324. Hampl/Kerchler/Benkovsky-Pivovarová 1981 – F. hampl/ h. kerchler/Z. Benkovsky-pivovarová: Das mittelbronzezeitliche Gräberfeld von Pitten in Niederösterreich. Band 1: Fundberichte und Tafeln. Mitteilungen der Prähistorischen

100

Wol Fg a ng Dav i D

kommission der Österreichischen akademie der Wissenschaften 19–20. Wien 1981. Harding 2007 – a. harding: Warriors and weapons in Bronze Age Europe. archaeolingua series minor 25. Budapest 2007. Hrala 1997 – J. Hrala: Gold der mittleren Bronzezeit und urnenfelderzeit: Böhmen. in: g. lehrberger/J. Fridrich/ r. gebhard/J. hrala (hrsg.): Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren. Herkunft – Technologie – Funde. památky archeologické. supplementum 7. praha 1997, 169–189. Hochstetter 1980 – A. Hochstetter: Die Hügelgräberbronzezeit in Niederbayern. materialhefte zur bayerischen vorgeschichte 41. kallmünz/opf. 1980. Jockenhövel 2006 – A. Jockenhövel: Zur Archäologie der Gewalt: Bemerkungen zu Aggression und Krieg in der Bronzezeit europas. in: m. novotná (ed.): Arms and Armour through the Ages (From the Bronze Age to the Late Antiquity). proceeding of the international symposium, modra-harmónia, 19 –22 november 2005. anodos. studies of the ancient World 4–5, 2004–2005 (2006), trnava 2006, 101–132. Kaiser 1962 – G. Kaiser: Das frühbronzezeitliche Gräberfeld von Unterwölbling, p.B. St. Pölten, N.Ö. Archaeologia Austriaca 31, 1962, 35–61. Kiss 2020 – v. kiss: the Bronze age Burial from Balatonakali Revisited. In: J. Maran/R. Băjenaru/S.-C. Ailincăi/A.-D. popescu/s. hansen (eds.): Objects, Ideas and Travelers. Contacts between the Balkans. The Aegean and Western Anatolia during the Bronze and Early Iron Age. upa 350. Bonn 2020, 529–544. Koschik 1981 – h. koschik: Die Bronzezeit im südwestlichen Oberbayern. materialhefte zur bayerischen vorgeschichte 50. kallmünz/opf. 1981. Kovács 1982 – t. kovács: einige neue angaben zur ausbildung und inneren gliederung der Füzesabony-kultur. In: B. Hänsel (Hrsg.): Südosteuropa zwischen 1600 und 1000 v. Chr. pas 1. Berlin 1982, 287–304. Kovács 1995 – T. Kovács: Auf Mitteleuropa weisende Beziehungen einiger Waffenfunde aus dem östlichen Karpatenbecken. In: B. Hänsel (Hrsg.): Handel, Tausch und Verkehr im bronze- und früheisenzeitlichen Europa. pas 11. münchen – Berlin 1995, 173–185. Kovács 1996 – t. kovács: the tumulus culture in the middle Danube region and the carpathian Basin: Burials of the Warrior Élite. in: c. Belardelli/r. peroni (eds.): The Bronze Age in Europe and the Mediterranean. The Colloquia of the XIII International Congress of prehistoric and protohistoric sciences 11. Forlì 1996, 113–126. Massy u. a. 2018 – K. Massy/S. Hanöffner/N. Carlichi-Witjes/ Ph. W. Stockhammer: Früh- und ältermittelbronzezeitliche Gräber und Siedlungsreste aus Altenmarkt, Stadt Osterhofen, Lkr. Deggendorf. In: L. Husty/K. Schmotz (hrsg): Vorträge des 36. Niederbayerischen Archäologentages. rahden/Westfalen 2018, 123–174. Meller 2015 – H. Meller: Armeen in der Frühbronzezeit? in: h. meller/m. schefzik (hrsg.): Krieg – Eine archäologische Spurensuche. Begleitband zur Sonderausstellung im Landesmuseum für Vorgeschichte Halle (Saale). halle (saale) 2015, 243–252. Meller 2017 – H. Meller: Armies in the Early Bronze Age? An alternative interpretation of Únětice Culture axe hoards. Antiquity 91, 2017, 1529–1545.

Meller 2019 – h. meller: princes, armies, sanctuaries. The Emergence of Complex Authority in the Central German Únětice Culture. Acta Archaeologica 90, 2019, 39–79. Müller-Karpe 1954 – h. müller-karpe: Metallzeitliche Funde aus Süddeutschland. inventaria archaeologica Deutschland 2. Bonn 1954. Neugebauer 1991 – J.-W. neugebauer: Die Nekropole F von Gemeinlebarn, Niederösterreich. Untersuchungen zu den Bestattungssitten und zum Grabraub in der ausgehenden Frühbronzezeit in Niederösterreich südlich der Donau zwischen Enns und Wienerwald. römisch-germanische Forschungen 49. mainz 1991. Neugebauer/Gattringer 1989 – J.-W. Neugebauer/A. Gattringer: Rettungsgrabungen im Unteren Traisental im Jahre 1988. Fundberichte aus Österreich 27, 1989, 65–98. Neugebauer/Neugebauer 1997 – c. neugebauer/J.-W. neugebauer: Franzhausen. Das frühbronzezeitliche Gräberfeld I. Fundberichte aus Österreich. materialheft 5. horn 1997. Ohrenberger 1953 – a. J. ohrenberger: Das bronzezeitliche grab von Zurndorf, Burgenland. in: F. holste: Die bronzezeitlichen Vollgriffschwerter Bayerns. münchner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte 4. München 1953, 37–39. Olexa/Nováček 2015 – L. Olexa/T. Nováček: Pohrebisko zo staršej doby bronzovej v Nižnej Myšli. Katalóg II (hroby 311–499). archaeologica slovaca monographiae. catalogi 15. nitra 2015. Popescu 1940 – D. popescu: Dépôt de bronzes de apa. Dacia 7–8, 1937–1940, 119–125. Reinecke 1905 – P. Reinecke: Zwei Grabfunde der älteren Bronzezeit aus oberbayern. Altbayerische Monatsschrift 5, 1905, 110–118. Rieckhoff 1990 – S. Rieckhoff: Faszination Archäologie. Bayern vor den Römern. regensburg 1990. Ruckdeschel 1978 – W. ruckdeschel: Die frühbronzezeitlichen Gräber Südbayerns. Ein Beitrag zur Kenntnis der Straubinger Kultur. Bonn 1978. Ruckdeschel 1985 – W. ruckdeschel: Das frühbronzezeitliche Gräberfeld von Mintraching, Ldkr. Regensburg. Bayerische Vorgeschichtsblätter 50, 1985, 127–182. Říhovský 1992 – J. Říhovský, Die Äxte, Beile, Meißel und Hämmer in Mähren. PBF IX/17. Stuttgart 1992. Salzani ed. 2005 – l. salzani ed.: La necropoli dell’età del Bronzo all’Olmo di Nogara. memorie del museo civico di storia naturale di verona ii/8. verona 2005. Schauer 1971 – p. schauer: Die Schwerter in Süddeutschland, Österreich und der Schweiz I. pBF iv/2. münchen 1971. Schröter 1998 – p. schröter: ein neues frühbronzezeitliches Gräberfeld im Donaubogen bei Regensburg: Mötzing, Lkr. Regensburg. In: J. Michálek/K. Schmotz/M. Zápotocká (hrsg.): Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen. 7. Treffen 11. bis 14. Juni 1997 in Landau an der Isar. Resümees der Vorträger. Rahden/ Westf. 1998, 102–107. Schubert 1973 – e. schubert: studien zur frühen Bronzezeit an der mittleren Donau. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 54, 1973, 1–105. Sicherl 2004 – B. sicherl: Studien zur mittelbronzezeitlichen Bewaffnung in Tschechien, dem nördlichen Niederösterreich und der südwestlichen Slowakei. upa 107. Bonn 2004. Stuchlík 2006 – S. Stuchlík: Borotice. Mohylové pohřebiště z doby bronzové. Spisy Archeologického ústavu AV ČR 30. Brno 2006.

Wa F F e n al s g r a BBe ig a Be i m r au m De r o Be r e n u n D m i t t le r e n D onau

101

Szatmári 2018 – i. szatmári: on the metallurgy of the Füzesabony-cult ure. Bronze finds and casting moulds from the Füzesabony Bronze age tell settlement. Communicationes Archaeologicae Hungariae 2017, 2018, 51–79. Torbrügge 1959 – W. torbrügge: Die Bronzezeit in der Oberpfalz. materialhefte zur bayerischen vorgeschichte 13. kallmünz/opf. 1959. Torma 1978 – I. Torma: A balatonakali bronzkori sír. A Veszprém Megyei Múzeumok Közleményei 13, 1978, 15–27. Vahlkampf 1984 – G. Vahlkampf: Das mittelbronzezeitliche Vollgriffschwert aus Zurndorf. Wissenschaftliche Arbeiten aus dem Burgenland 69, 1984, 38–42.

Wels-Weyrauch 2015 – u. Wels-Weyrauch: Die Dolche in Bayern. PBF VI/15. Stuttgart 2015. Wenzl 1907 – J. Wenzl: Über die ausgrabungen bei asenkofen. Beiträge zur Anthropologie und Urgeschichte Bayerns 16, 1907, 85–116. Zich 2016 – B. Zich: Aunjetitzer Herrschaften in Mitteldeutschland – „Fürsten“ der Frühbronzezeit und ihre Territorien („Domänen“). In: H. Meller/H. P. Hahn/ r. Jung/r. risch (hrsg.): Arm und Reich. Zur Ressourcenverteilung in prähistorischen Gesellschaften. 8. Mitteldeutscher Archäologentag, 22.–24. Oktober 2015, Halle (saale). tagungen des landesmususeums für vorgeschichte 14. halle (saale) 2016, 371–406.

manuskript angenommen am 1. 9. 2020

Dr. Wolfgang David m.a. Archäologisches Museum Frankfurt karmelitergasse 1 D – 60311 Frankfurt am main [emailprotected]

Abstract translated by Wolfgang David Súhrn preložila Anita Kozubová

Zbrane v hroboch zo staršej a strednej doby bronzovej z horného a stredného Podunajska Wol fga ng Dav id

sÚh r n

Akékoľvek konštatovania o výzbroji v staršej a strednej doby bronzovej v regióne horného a stredného Podunajska sa zakladajú výlučne na nálezoch z hrobov a depotov. V zásade sa predpokladá, že luk ako diaľková alebo lovecká zbraň sa používal počas celej doby bronzovej. Od klasickej fázy staršej doby bronzovej (BA2a) až po neskorú fázu strednej doby bronzovej (BC2) prevažujú vo výzbroji zo sledovaného priestoru sečné zbrane v podobe sekier vyrobených z kovov alebo z parohov. Sekery boli v hroboch často sprevádzané dýkami, ktoré sa používali ako bodná zbraň v boji z blízka. Tie boli zároveň multifunkčnými predmetmi. Na konci mladšej doby bronzovej (BA2c/BB) dochádza k zefektívneniu výzbroje v podobe kombinácie

sečných a bodných zbraní – sekery sa v hroboch prvýkrát vyskytli s podstatne dlhšími dýkami alebo s krátkymi mečmi. Prvý výskyt mečov v závere staršej doby bronzovej (BB) ale nijako výrazne neubral na dôležitosti sekier vo výzbroji doby bronzovej. Hrobové celky mohylovej kultúry s kombináciou meč/dýka a sekera (BC), naopak, potvrdzujú rovnakú dôležitosť sečných a bodných zbraní vo výzbroji zo priestoru. Od záveru strednej doby bronzovej (BC2–BD) pozorujeme vývoj mečov s čepeľami vhodnými na sekanie a bodanie. Až použitie takýchto sečných mečov v kombinácii s kopijami/oštepmi ako bodnými zbraňami viedlo od stupňa BD k postupnému nahrádzaniu sekier ako sečných zbraní.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 103–111 DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.6

A NALY T IC K Ý POV RC HOV Ý ZBER NA LOK ALI T EV R ÁBLE -FI DVÁR : STAV BÁDA N I A AMOŽNOST I SP R ACOVA N I A DÁT D OMINIK D RO Z D Systematic Field Survey at the Site of Vráble-Fidvár: State of Research and Possibilities of Data Evaluation. The early bronze age fortified settlement near Vráble-Fidvár is one of the most important archaeological sites in Europe. This paper is trying to review the fieldwalking campaign of 2007 at the site, from the perspective of methodology and state of research. Its purpose is to introduce anunconventional method of data evalution known as (spatial) sampling. The article deals with aconcept of two-stage sampling which in combination with spatial interpolation aims to demonstrate an effective way of processing large archaeological datasets. Sampling design is divided into two phases. First, disproportional stratified sampling shows preliminary spatial patterns which will be completed by second phase of adpative cluster sampling. Basic information about the design, its aims and sample size are provided within. Keywords: SW Slovakia, Early Bronze Age, fieldwalking, sampling, spatial analysis.

Úvod Poloha Fidvár sa nachádza na južnom okraji mesta Vráble apredstavuje významnú aunikátnu archeologickú lokalitu nielen na Slovensku, ale aj v rámci Európy. Systematickému terénnemu výskumu opevnenej osady zo staršej doby bronzovej predchádzala povrchová prospekcia zložená zniekoľkých etáp. Okrem povrchového zberu, ktorý je predmetom tejto štúdie, boli na skúmanej ploche aplikované ďalšie metódy povrchovej prospekcie (magnetometria, geoelektrické metódy, geologické vrty), pomocou ktorých boli objavené početné objekty aohraničená približná rozloha sídliska. Povrchový zber bol realizovaný analytickou metódou zberu vo štvorcovej siet tzv. rastrovou metódou (obr. 1). Týmto spôsobom bola preskúmaná plocha ocelkovej rozlohe 12 ha. Prínos zvolenej metódy spočíva najmä vzískaní presnej priestorovej informácie jednotlivých nálezov, ktoré sú súčasťou bohatého súboru dát (2 t). Analytický prístup kpovrchovému zberu umožňuje kvantitatívne vyhodnotenie získaných dát avyužitie moderných štatistických metód apriestorových analýz. Tie nielen výrazne uľahčujú prácu s materiálom, ale prispievajú aj k objektívnemu vyhodnoteniu priestorovej distribúcie dát, skúmaním vzorcov a definovaním charakteru nálezov vsúvislosti so vzťahmi nálezy-prostredie (primárne vplyvy) análezy-nálezy (sekundárne vplyvy). Metódy analytického povrchového zberu tak vytvárajú priestor pre nové vedecké otázky, ktoré zatiaľ zdôvodu ich absencie pri realizácii povrchových zberov neboli vslovenskej archeológii riešené. Príspevok vychádza zdizertačnej práce, ktorá sa venuje významu rastrovej metódy pre poznanie pra-

vekej avčasnohistorickej štruktúry osídlenia, ktorá je momentálne vypracovávaná na Katedre archeológie FiF UK vBratislave. Cieľom príspevku je zhodnotenie povrchového zberu z roku 2007 z viacerých hľadísk (metodika, stav bádania, kvalita dostupných informácií) apredostrieť pre slovenskú archeológiu netradičný prístup k vyhodnoteniu získaného materiálu prostredníctvom metód priestorovej analýzy. Pov rchov ý zber 2007 Povrchový zber na polohe Fidvár pri Vrábľoch bol realizovaný v roku 2007 Archeologickým ústavom Slovenskej Akadémie Vied vNitre aRömische-Germanische Komission des Deutsches Archäologisches Institut vo Frankfurte nad Mohanom. Vedúcim výskumu bol za slovenskú stranu prof. PhDr. Jozef Bátora, DrSc., za nemeckú stranu dr.Knut Rassmann. Pre potreby povrchového zberu bola zvolená analytická metóda zberu vštvorcovej sieti (rastrová metóda). Táto metóda bola použitá vrámci slovenskej archeológie vôbec prvýkrát na tak rozsiahlom nálezisku, akým bola poloha Fidvár (12 ha). Navyše ide ojeden zmála prípadov aplikácie analytického prístupu kzberom na území Slovenska. Povrchový zber na Fidvári je možné označiť ako intenzívny zber (z angl. „intensive survey“), t. j. zber, ktorý sa zameriava na stopercentné preskúmanie celej alebo vybranej časti (vzorka) plochy (Orton 2000, 75). Opozitum predstavuje extenzívny zber, ktorý na základe viacerých individuálnych prieskumov tvorí závery orozsiahlych regiónoch, pričom kvalita apresnosť zjednotlivých zberov majú vysokú variabilitu (Renfrew/Bahn 2012, 78).

104

d om i n i k drozd

Obr. 1. Vráble-Fidvár. Štvorcová sieť vytýčená na lokalite na podklade digitálneho modelu reliéfu (autor D. Drozd, zdroj mapy https://www.geoportal.sk/).

Hlavným cieľom povrchového zberu bolo zmapovanie koncentrácie predmetov a určenie predbežnej priestorovej štruktúry sídliskového areálu (Falkenstein a i. 2008, 43–46). Metodika zberu pozostávala zvytýčenia štvorcovej siete sveľkosťou sektorov od 5 x 5 m vpriestore akropoly sídliska až 20 x 20 m na periférii. Každý sektor bol označený unikátnym kódom pozostávajúcim z arabskej číslice a písmena latinskej abecedy, čo umožnilo získanie presnej priestorovej informácie o jednotlivých nálezoch. Celkovo sa počas zberu podarilo získať 2 t materiálu, ktorý pozostával zfragmentov keramiky, mazanice, kostí apredmetov zkameňa, kovu aparohoviny (Bátora a i. 2008, 104). Zposkytnutých dát je možné určiť, že súbor keramických fragmentov, ktorý bol vyzdvihnutý počas povrchového zberu vroku 2007, bol tvorený celkovo 88 274 nálezmi s hmotnosťou 1,23 t. Známe sú aj údaje o počte a hmotnosti drobných predmetov. Keramické drobné predmety tvorilo 128 artefaktov (2493 g), kamenné 80 (8795 g), parohové 21 (968 g), kostenné 5 (73 g) a bronzové 1 exemplár (125 g; Sýkorjaková 2010).

K ritika prameňov Napriek tomu, že povrchový zber na Fidvári je možné označiť za najkvalitnejšie realizovaný zber vrámci slovenskej archeológie, je potrebné poukázať aj na niekoľko nedostatkov. Hlavný problém, ktorému sa venovali aj samotní realizátori povrchového zberu (Rassmann a i. 2018), spočíva vrozdielnej veľkosti vytýčených sektorov na ploche. Zdôvodu nedostatku času apresvedčenia, že nižšia presnosť získaných dát je prípustná, boli smerom kperiférii sídliska sektory postupne zväčšované (Rassmann a i. 2018, 223). Aj zpohľadu následného vyhodnotenia dát realizátormi zberu je už dnes zrejmé, že vhodnejším postupom by bolo udržanie rovnakej kvality zberu na celej skúmanej ploche. Z hľadiska časového obmedzenia je dôležité spomenúť, že rastrová metóda nepatrí knajvhodnejším alternatívam pri prieskume rozsiahlych plôch. Poskytuje síce pomerne presnú priestorovú informáciu o artefaktoch, no časová náročnosť vytýčenia štvorcovej siete je sohľadom na plochu, akou bola poloha Fidvár, príliš vysoká. Na tento fakt upozorňuje aj M. Kuna (Kuna a kol. 2004, 330).

A NALY T IC K Ý P OV RC HOV Ý Z BE R NA LOK AL I T E V R ÁBLE -F I DVÁR

Nesúrodo pôsobia aj zdroje, ktoré sa venujú metodike povrchového zberu na polohe Fidvár ariešia aj otázku skutočných rozmerov sektorov. Vodborných štúdiách je možné evidovať hneď niekoľko možností, zktorých sa však ani jedna nepreukázala ako fakticky správna. Medzi prvé zmienky patria dva články medzinárodného kolektívu autorov (Bátora a i. 2008; Falkenstein a i. 2008), ktoré zhodne uvádzajú informáciu oveľkosti sektorov medzi 5x 5 m až 20 x 20m. Tá bola nesprávne odcitovaná vnasledovnej bakalárskej práci, kde sa dokonca spomína uniformná veľkosť sektorov 20x20 m (Sýkorjaková 2010). Práca však pravdepodobne vychádza zo získaného náčrtu štvorcovej siete, ktorý bol poskytnutý aj pre účely vyššie zmienenej dizertačnej práce. Ten kopíroval geomagnetický plán avskutočnosti nepredstavoval reálnu terénnu situáciu. Vporovnaní soriginálnym náčrtom rastru je možné pozorovať niekoľko dôležitých rozdielov. Prevažne ide o chýbajúce alebo nadbytočné sektory (obr. 2). Na jeho základe je možné sa mylne domnievať, že sektory majú naozaj uniformnú veľkosť naprieč celou plochou. Vpriebehu nasledujúcich rokov nesprávne informácie preberali ďalšie odborné články (Bátora/Tóth 2013, 33), prípadne ich neuvádzali vôbec (Bátora/Tóth/Rassmann 2015, 126). Posledným relevantným výstupom, ktorý sa zberu na Fidvári venoval obšírnejšie, bola štúdia uverejnená vslovenskom periodiku Slovenská ar-

105

cheológia vroku 2018 (Rassmann a i. 2018). Namiesto ujednotenia metodiky zberu však autori včlánku uvádzajú odlišné údaje od starších publikácií, anavyše sú opäť nepresné. Kznámym rozmerom (5x5m, 20 x 20 m) sa pridáva tretí 5 x 10 m (Rass mann a i. 2018, 221) apri ilustrácii zberu aj štvrtý 10x 10 m (Rassmann a i. 2018, obr. 5). Reálne rozmery arozloženie sektorov vpriestore lokality bolo odhalené až spomocou priestorových dát vpodobe systému centroidov poskytnutých od dr. K. Rassmanna z RGK DAI vo Frankfurte nad Mohanom. Plocha je vskutočnosti rozdelená medzi sektory sveľkosťou 5 x 5 m, 10 x 10 m, 10 x20 m a20 x 20 m. V publikovaných výstupoch taktiež chýbajú zmienky o terénnej situácii, počte účastníkov zberu, spôsobe prechádzania sektorov, prípadne čase, ktorý bol venovaný prieskumu jednotlivých sektorov. Zdostupných informácii je preto takmer nemožné odhadnúť intenzitu zberu. Dá sa však predpokladať, že zdôvodu časového obmedzenia asním súvisiacim zväčšovaním skúmaných sektorov, bola intenzita značne kolísavá a je možné očakávať postupné znižovanie kvality dát smerom kperiférii sídliska. Problematickým sa pri spracovávaní ukázal aj dostupný materiál. Pri pohľade na získané dáta je možné pri porovnaní shodnotami uvedenými pri centroidoch sektorov vidieť veľké rozdiely

Obr. 2. Vráble-Fidvár. Porovnanie náčrtu rastru snovým rastrom vytvorenom na základe GPS koordinátov. A – nový raster (autor D.Drozd); B – starý raster (podľa Sýkorjaková 2010, obr. 4).

106

d om i n i k drozd

v počtoch a hmotnosti súborov nálezov. Tento stav je pravdepodobne dôsledkom určitej formy skartácie. Spôsob jej realizácie je však neznámy anie je preto možné určiť jej charakter. Sistotou je možné vysloviť len záver, že nešlo o skartáciu atypických nálezov, keďže tie sú vsúboroch stále prítomné, spolu sinými predmetmi ako kamene, prípadne kúsky tehál. Pri spracovávaní materiálu sa tiež ojedinele vyskytujú nezaraditeľné skupiny nálezov označené nesprávnym kódom (nekompletný kód, neexistujúci sektor). Vzor kova nie Analytický prístup kpovrchovému zberu umožňuje kvantitatívne vyhodnotenie dát a aplikáciu metód priestorovej analýzy. Pre potreby spracovania keramických fragmentov zo zberu bola preto zvolená metóda (priestorového) vzorkovania. Rozhodnutie bolo podložené najmä analytickým charakterom povrchového zberu. V prospech vzorkovania hovorí aj rozsiahly nálezový súbor vyzdvihnutý počas zberu. Pointa využitia vzorkovania, a štatistických metód všeobecne, spočíva v zjednodušení a sprehľadnení veľkých súborov dát. Cieľom vzorkovania je efektívnejšie spracovanie súboru keramických fragmentov svyužitím náhodného výberu vzorky, zaznamenanie prítomných priestorových vzorcov aich interpretácia vsúvislosti s pravekou a včasnohistorickou sídliskovou štruktúrou. Pri analýze získanej vzorky budú využité aj predchádzajúce poznatky zdistribúcie drobných predmetov (Sýkorjaková 2010) aexkavačnej činnosti. Samotné vzorkovanie bolo rozdelené do dvoch na seba nadväzujúcich fáz. Prvá fáza bola realizovaná svyužitím metódy disproporčného stratifikovaného vzorkovania. To spočíva vstratifikácii priestoru na menšie podsúbory (stratum), vktorých prebieha náhodné vzorkovanie. Výhodou tohto prístupu je vyhnutie sa možným chybám, ktoré by mohli nastať pri jednoduchom náhodnom vzorkovaní (napr.

vynechanie určitej časti mapy). Vzorka reprezentuje všetky dôležité aspekty rôznych súborov (Banning 2002, 115). Študijný priestor lokality Vráble-Fidvár bol stratifikovaný na základe veľkosti sektorov vo štvorcovej sieti. Týmto spôsobom vznikli štyri disproporčné strata (s rozdielnou veľkosťou populácií) označené písmenami abecedy (tabela 1). Dôvodov pre stratifikáciu plochy na lokalite Fidvár bolo niekoľko. Prvým bola už spomínaná rozdielna veľkosť sektorov. Stratifikovaním plochy podľa rozmerov jednotlivých sektorov bolo umožnené pracovať so štyrmi podsúbormi, ktoré sa vyznačujú rovnakou intenzitou zberu akvalitou získaných dát. Rozdelenie rozsiahlej plochy sídliska na Fidvári má svoje opodstatnenie aj z hľadiska zachytenia dôležitých aspektov vo variabilite skúmaných populácií. Predpoklad pred zvolením metódy vzorkovania bol, že jednotlivé definované časti sídliska (akropola, obytná časť, periféria) budú vykazovať špecifické charakteristiky astratifikáciou priestoru bude umožnené flexibilnejšie reagovať na vznikajúce otázky. Výsledná stratifikácia do určitej miery koreluje s rozdelením plochy určenej pre geomagnetické merania a exkavačnú fázu (obr. 3), čo napomôže jednoduchšej komparácii ich výsledkov snadobudnutými poznatkami zpovrchového zberu. Ďalším krokom bol výpočet hodnoty veľkosti vzorky. V staršíchpublikáciách venujúcich sa vzorkovaniu sú uvádzané hodnoty vzoriek iba odhadom, napr. 10 % (Plog 1976, 148) alebo 20 % (Shennan 1985, 11) bez bližšieho vysvetlenia. Moderné trendy však poukazujú na fakt, že nie je možné vyberať vzorku takpovediac „od oka“. Keďže neexistuje ani jednotné pravidlo, ktoré by bolo aplikovateľné pre archeologické situácie všeobecne, hodnotu veľkosti je potrebné vypočítať pomocou matematického vzorca aplikovaného na konkrétnu terénnu situáciu. Rovnica sa odvíja od hodnoty intervalu spoľahlivosti (najčastejšie 95 %), prípustného intervalu chyby (zvolený realizátorom vzorkovania) aštandardnej odchýlky. Problematickým sa môže javiť práve odhad štandardnej odchýlky. Vo všeobecnosti existujú dve možnosti, zktorých prvá predstavuje

Tabela 1. Vráble-Fidvár. Súhrnné informácie ovzorkovaní astratifikácii priestoru lokality. Stratum

Populácia

Plocha (m2)

Pokr_plocha (m2)

Váha (sila strata)

Vzorka(20%)

Vzor_n

Vzor_n_ skart

Vzor_m (g)

Vzor_m_ skart (g)

349

8725

0,60

3936

812

56847

15751

698

100

69800

0,30

140

10432

1913

147121

32318

400

31600

0,07

1368

228

16468

3444

200

8400

0,04

833

168

11782

2610

Spolu

1168

725

118525

1,01

235

16569

3121

232218

54123

A NALY T IC K Ý P OV RC HOV Ý Z BE R NA LOK AL I T E V R ÁBLE -F I DVÁR

107

Obr. 3. Vráble-Fidvár. Porovnanie stratifikácie priestoru srozdelením plochy zroku 2008 určeným pre geomagnetické merania aexkaváciu. A – stratifikácia (autor D. Drozd); B – rozdelenie zroku 2008 (podľa Bátora a i. 2012, obr. 2).

realizáciu pilotnej vzorky adruhá získanie potrebných dát z iných vzoriek v regióne. Pre potreby výpočtu vzorky na polohe Fidvár bola zvolená prvá možnosť. Pomocou pilotnej 3 % vzorky bola zistená štandardná odchýlka pri počte fragmentov 53,81 apri hmotnosti 748,51 g. Po dosadení hodnôt do vzorca bola veľkosť vzorky po zaokrúhlení ustanovená na 20 %, čo predstavovalo 235 vzoriek. Zdôvodu vytvorenia disproporčných strat musela byť vzorka upravená podľa „váhy“ jednotlivých priestorov, ktorá sa odvíjala od celkového počtu sektorov vstrate (tabela 1). Prvá fáza vzorkovania sledovala dáta zkvantitatívneho akvalitatívneho hľadiska. Celkovo bolo vrámci prvej fázy vzorkovania preskúmaných 3121 keramických fragmentov shmotnosťou 57905 g. Kvantitatívny aspekt skúma distribúciu nálezov v priestore na základe dvoch premenných, a to celkového počtu nálezov aich hmotnosti. Analýza priestorovej distribúcie vychádzala, zdôvodu udržania jej celistvosti, zdatabázy nálezov po skartácii (vychádza znej aj kvalitatívny aspekt). Vzorka predbežne poukazuje na veľkú súvislú koncentráciu nálezov najmä vcentrálnej časti sídliska. Zhluky nálezov boli lokalizované aj viných častiach lokality, v ktorých však zrejme nepôjde o súvislú priestorovú distribúciu ako v prípade akropoly, ale iba omenšie ohraničené celky. Tento fakt sa potvrdil aj pri preliminárnom vyhodnotení zberu vroku 2008 (Falkenstein a i. 2008, 43–46). Hlavným cieľom kvalitatívneho aspektu bolo sledovanie vlastností keramických fragmentov aich vývoj vpriestore. Medzi vlastnosti podrobené

výskumu patrilo datovanie fragmentov, zastúpenie jednotlivých častí keramických nádob afragmentárnosť (veľkosť) predmetov. Datovanie (obr. 4) preukázalo jednoznačnú dominanciu keramiky zo staršej doby bronzovej (najmä v centrálnom priestore; 64,8 %), v rámci ktorej sa podarilo identifikovať tri konkrétne kultúry, a to únětickú, maďarovskú a hatvanskú. Priestorový vzorec sa vtomto prípade smerom kperiférii sídliska vyznačuje postupným pribúdaním keramických fragmentov zaradených do obdobia stredoveku anovoveku (0,02 %), doby rímskej (0,006 %), prípadne fragmentami neurčiteľnými (0,31 %). Minoritná časť nálezov bola datovaná aj do obdobia eneolitu (0,01 %). Vporovnaní sinými zbermi predstavuje datovateľnosť 69 % pomerne vysokú hodnotu (napr. projekt ALRNB iba 12 %; Kuna 1998; Kuna a i. 1993). M. Kuna uvádza približnú hodnotu datovateľných pravekých keramických nálezov okolo 10 % (Kuna a kol. 2004, 338). Vysoké percento datovateľnosti artefaktov môže byť zapríčinené už spomínanou skartáciou, po ktorej bolo podľa získaných dát vprvej fáze spracovaných iba 18,8 % nálezov (3121 z16569 ks). Zastúpenie častí tiel nádob vpriestore nevykazuje žiadny významný vzorec a má tak skôr iba doplnkový informačný charakter onáplni jednotlivých súborov. Vrámci sledovania reprezentatívnosti a kvality nálezov získaných zpovrchového zberu na Fidvári bola zaznamenávaná aj veľkosť artefaktov, pomenovaná ako fragmentárnosť. Na získanie poznatkov oveľkosti artefaktov bola zostrojená sústava na seba nadväzujúcich štvorcov spostupne sa zväčšujúcim

108

d om i n i k drozd

Obr. 4. Vráble-Fidvár. Priestorová distribúcia keramických fragmentov zhľadiska datovania. A – neurčené; B – eneolit; C – staršia doba bronzová; D – doba rímska (autor D. Drozd).

obsahom. Týmto spôsobom vzniklo 16 veľkostných kategórií. Fragmentárnosť priamo ovplyvňuje rozpoznateľnosť typologicky dôležitých rysov keramiky, podľa ktorej je možné ju datovať. Vprípade lokality Fidvár je možné zvýsledných hodnôt poukázať na pomerne nízku fragmentárnosť keramiky zo staršej doby bronzovej, ktorá si udržuje stabilnú hodnotu vintervale 4,1 (periféria) až 4,5 (akropola). Aj ztohto dôvodu pravdepodobne dosiahla úroveň datovateľnosti keramiky staršej doby bronzovej až takmer 65 %. Ako však už bolo spomenuté, vyššia kvalita môže byť výsledkom skartácie, počas ktorej mohli byť menej kvalitné fragmenty odstránené, najmä ak bol zber prednostne zameraný na dáta zo staršej doby bronzovej, čomu nasvedčujú aj publikované výstupy (Bátora a i. 2008; 2009a; 2009b; Falkenstein ai. 2008; Rassmann a i. 2018). Pre porovnanie, nedatované fragmenty dosiahli iba hodnotu okolo 3,4 na celej ploche výskumu. Dobrá rozpoznateľnosť sa na základe technologických prvkov (Kuna a kol. 2004, 338) preukázala nafragmentoch zdoby rímskej astredoveku pri nízkej hodnote len približne 4,16, respektíve 3,57. Na druhej strane

pre rozoznanie eneolitickej keramiky bola potrebná vyššia kvalita črepov, približne od 4,7 až 5,9. Okrem veľkosti keramického fragmentu je potrebné vziať do úvahy aj jeho celkovú silu. Tú je možné vypočítať pomocou tzv. indexu fragmentarizácie, ktorý je nezávislý na druhu keramiky avychádza zo základných údajov zaznamenávaných počas práce skeramikou (hmotnosť asila steny nádoby; Kuna 2012, 185). Ďalším aspektom vyhodnotenia keramického súboru bude aj spracovanie fragmentov zhľadiska funkčného využitia apodielu medzi tenkostennou ahrubostennou keramikou. Na základe iných výskumov (Smrž/Kuna/Kačerik 2011) existuje predpoklad postupného strácania jemnej keramiky, zčoho vyplýva možnosť hodnotenia výsledkov povrchových zberov aj na základe pomeru medzi jemnou ahrubou keramikou (Smrž/Kuna/Kačerik 2011, 192). Ďalší výskum Vdruhej fáze bola aplikovaná metóda adaptívneho zhlukového vzorkovania. Ide ometódu, ktorá

A NALY T IC K Ý P OV RC HOV Ý Z BE R NA LOK AL I T E V R ÁBLE -F I DVÁR

pracuje stzv. „pozitívnou jednotkou“ ajej „susedstvom“. Výskumu sú tak podrobené iba niektoré jednotky, ktoré spĺňajú dopredu definované kritériá (Orton 2000, 34). Metóda postavená na podobnom princípe ako adaptívne zhlukové vzorkovanie bola v československej literatúre rozpracovaná E. Neustupným pod názvom „sekvenčná metóda vedenia archeologického výskumu“. Tá spočíva vpostupnom odkryve sond založenom na priebežnom hodnotení výsledkov výskumu, pomocou ktorých je zvolená ďalšia výskumná taktika (Neustupný 1973, 310). Druhá fáza vzorkovania slúži na zachytenie avymedzenie koncentrácií nálezov vpriestore lokality. Pozitívna jednotka bola definovaná na základe celkového počtu keramických fragmentov v sektore. Ak počet presiahol hodnotu 20+ fragmentov na sektor, predmetná jednotka bola označená ako pozitívna. Z hľadiska efektivity vzorkovania ide onajvhodnejšiu alternatívu. Pri väčšom počte fragmentov by hrozila možnosť nezachytenia dôležitých zhlukov nálezov, pri menšom by sa zas neúmerne zväčšila potrebná vzorka asamotný koncept vzorkovania by stratil svoje opodstatnenie (vzorka by mohla dosiahnuť 50 až 60 %). Susedstvo jednotky tvorili „všetky štatistické jednotky, ktoré zdieľajú s pozitívnou štatistickou jednotkou spoločné strany“. Za susednú jednotku je tak považovaný každý sektor, ktorý so zvoleným sektorom zdieľa jednu zo štyroch strán štvorca. Vmomentálnom stave bádania boli zadefinované tri etapy druhej fázy, ktoré by mali postačovať pre vytvorenie dostatočného obrazu olokalite azároveň by nemali prekročiť definovanú hranicu (viac ako 50 %) počtu skúmaných jednotiek. Vsúčasnosti je spracovávaná prvá etapa scelkovým počtom 131 jednotiek. Druhá fáza doplní aj nízky počet vzoriek zo strat C aD, ktoré po prvej fáze vzorkovania nemajú dostatočnú štatistickú relevantnosť. Na základe kompletnej vzorky bude možné rozlíšiť apomenovať dôležité priestorové trendy prítomné vdefinovaných častiach lokality. Ďalším krokom pre vytvorenie komplexného vyobrazenia distribúcie dát bude využitie interpolačných metód. Priestorová interpolácia slúži na odhad hodnôt na miestach, kde neprebehlo vzorkovanie s využitím už známych vzoriek.

109

Výsledkom interpolácie je súvislý rastrový model povrchu (Conolly 2020, 118). Pre výpočet hodnôt na polohe Fidvár bude testovaná najmä metóda váženej inverznej vzdialenosti ageoštatistická metóda kriging. Aplikáciou priestorových analýz bude umožnené vytvoriť ucelený obraz odistribúcii dát na lokalite aznázorniť priestorové vzorce (meranie anizotropie, miera priestorovej autokorelácie) iba na základe zvolených vzoriek. Záv er Príspevok sa venoval problematike povrchového zberu na polohe Fidvár pri Vrábľoch. Poukázal na pozitívne, ale aj negatívne aspekty zvolenej metódy ataktiež na nesúrodé informácie orealizácii zberu. Napriek niekoľkým nedostatkom však zber na Fidvári predstavuje ojedinelý príklad analytického prístupu kzískavaniu dát zpovrchu terénu vslovenskej archeológii. Uvedené boli predbežné výsledky aplikácie metódy vzorkovania pri spracovaní súboru keramických fragmentov. Prvá fáza poskytla informácie zkvantitatívneho aj kvalitatívneho hľadiska, vktorých sa začínajú prejavovať očakávané priestorové trendy aich vývoj na ploche lokality. Taktiež umožnila vytvorenie preliminárnej súhrnnej štatistiky, ktorá môže byť doplnená druhou fázou vpodobe adaptívneho zhlukového vzorkovania. Význam analytického povrchového zberu na lokalite Vráble-Fidvár spočíva v niekoľkých bodoch. Prvým je kvalitný výstup obsahujúci presnú priestorovú informáciu, ktorá tvorí základ pre využitie štatistických metód. Druhý bod spočíva vmožnosti spracovania nálezov pomocou metódy vzorkovania aich distribúcie na skúmanej ploche prostredníctvom priestorových analýz. Tie umožňujú nahliadať na získaný materiál efektívnejšou a v určitých ohľadoch aj objektívnejšou optikou. V priestore dokážu odhaliť a posúdiť aj menej výrazné vzorce, ktoré majú tendenciu uniknúť subjektívnemu pozorovaniu. Vneposlednom rade je nespochybniteľným prínosom aj možnosť konfrontácie štatistických analýz stradičnými metódami realizácie avyhodnotenia povrchových zberov.

110

d om i n i k drozd

Li t er at úr a Banning 2002 – E. B. Banning: Archaeological Survey. New York 2002. Bátora/Tóth 2013 – J. Bátora/P. Tóth: Archeologický výskum na Fidvári vo Vrábľoch. In: Gažová/B. Benczeová/ M. Benedik/M. Plichtová/L. Šalingová Holubcová (zost.): Teória aprax vo vedách ospoločnosti akultúre. Zborník zkonferencie doktorandov. Bratislava 2013, 31–40. Bátora/Tóth/Rassmann 2015 – J. Bátora/P. Tóth/K. Rassmann: Centrálne sídlisko zo staršej doby bronzovej vo Vrábľoch. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave ana Slovensku“, Levice 8. – 11. októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015, 123–138. Bátora a i. 2008 – J. Bátora/B. Eitel/F. Falkenstein/K. Rassmann: Fidvár bei Vráble – Eine befestigte Zentralsiedlung der Frühbronzezeit in der Slowakei. In: J. Czebreszuk/S. Kadrow/J. Müller (eds.): Defensive Structures from Central Europe to the Aegean in the 3rd and 2nd millenia BC. Poznań – Bonn 2008, 97–107. Bátora a i. 2009a – J. Bátora/ B. Eitel/F. Falkenstein/K. Rass mann: Výsledky povrchovej prospekcie na lokalite Fidvár pri Vrábľoch. AVANS 2007, 2009, 25–27. Bátora a i. 2009b – J. Bátora/B. Eitel/S. Hecht/A. Koch/K. Rass mann: Fidvár bei Vráble (Kr. Nitra, Südwestslowakei). Untersuchungen auf einem äneolitisch-frühbronzezeitlichen Siedlungshügel. Germania 87, 2009, 1–21. Conolly 2020 – J. Conolly: Spatial interpolation. In: M. Gillings/P. Hacigüzeller/G. Lock (eds.): Archaeological spatial analysis: AMethodological Guide. Abingdon 2020, 118–134. Falkenstein a i. 2008 – F. Falkenstein/J. Bátora/B. Eitel/ K. Rassmann: Fidvár bei Vráble – Archäologische Prospektionen auf einer befestigten Zentralsiedlung der Frühbronzezeit in der Slowakei. Mitteilungen der Berliner Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte 29, 2008, 39–50. Kuna 1998 – M. Kuna: Keramika, povrchový sběr akontinuita pravěké krajiny. Archeologické rozhledy 50, 1998, 192–223. Kuna a i. 1993 – M. Kuna/M. Zvelebil/P. J. Foster/D. Dreslerová: Field survey and landscape archaeology research

design: Methodology of aregional field survey in Bohemia. Památky archeologické 84, 1993, 110–130. Kuna akol. 2004 – M. Kuna akol.: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody acíle. Praha 2004. Kuna 2012 – M. Kuna: Depoziční struktura komponenty. In: M. Kuna/A. Němcová (ed.): Výpověď sídlištního odpadu. Praha 2012, 172–205. Neustupný 1973 – E. Neustupný: Sekvenční metoda vedení archeologických výzkumů. Archeologické rozhledy 25, 1973, 300–328. Orton 2000 – C. Orton: Sampling in archaeology. Cambridge 2000. Plog 1976 – S. Plog: Realtive Efficiencies of Sampling Techniques for Archaeological Surveys. In: K. V. Flannery (ed.): The Early Mesoamerican Village. New York 1976, 136–158. Rassmann a i. 2018 – K. Rassmann/J. Bátora/N. Müller-Scheessel/S. Reiter/M. Ivanova/A. Behrens/K. Rad loff/M. Bača: Tracing Taphonomic Processes. Multiple Layer Analysis of Ceramic Distribution from Surface Collection and Excavation at the Early Bronze Age Settlement of Vráble-Fidvár. Slovenská archeológia 66, 2018, 219–234. Renfrew/Bahn 2012 – C. Renfrew/P. Bahn: Archaeology. Theo ries, Methods and Practice. London 2012. Shennan 1985 – S. Shennan: Experiments in the Collection and Analysis of Archaeological Survey Data: the East Hampshire Survey. Sheffield 1985. Smrž/Kuna/Káčerik 2011 – Z. Smrž/M. Kuna/A. Káčerik: Archeologie mizejíci krajiny. Terénni průzkum předpolí Dolů Nástup Tušimice. Památky archeologické 102, 2011, 159–216. Sýkorjaková 2010 – D. Sýkorjaková: Praveké nálezy drobných predmetov zpovrchových zberov aprieskumov na lokalite Vráble-Fidvár. Bakalárska práca. Katedra archeológie, Filozofická fakulta, Univerzita Komenského. Bratislava 2010. Nepublikované.

Rukopis prijatý 9. 8. 2020

Mgr. Dominik Drozd Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

Translated by Dominik Drozd

A NALY T IC K Ý P OV RC HOV Ý Z BE R NA LOK AL I T E V R ÁBLE -F I DVÁR

111

Systematic Field Survey at the Site of Vráble-Fidvár: State of Research and Possibilities of Data Evaluation Dominik Drozd

Su m m a ry

The site of Vráble-Fidvár is one of the most important sites in Slovakia and Europe. Large-scale excavations were preceded by asurface survey in 2007, which consisted of geophysical survey and field-walking. Fieldwalking was based on agrid method and yielded afairly rich collection of pottery, animal bones, stone and clay artefacts. The use of an analytical approach during the field survey allowed to employ the methods of spatial statistics. Whole space was divided into four strata, based on the inconsistent area of individual quadrats. For the evaluation of the collected finds atwo-phased sampling procedure is considered. First phase, by using the technique of proportional stratified sampling, yielded preliminary

results in both quantitative and qualitative aspect. Even though, the quantitative one shows some larger clusters in certain areas of the site, it can’t be considered useful due to lack of samples in smaller strata (C and D). On the other hand, the qualitative variables are demonstrating a visible pattern of decline of quality and size towards the periphery of the site. A second phase of adaptive cluster sampling will be conducted in selected areas to capture the spatial trends that are present at the site. Samples will be then interpolated using various methods (inverse distance weighting, kriging) and a continuous surface model will be created using just the discrete sample points.

Fig. 1. Vráble-Fidvár. Grid over the site (author D. Drozd, source https://www.geoportal.sk/). Fig. 2. Vráble-Fidvár. Comparision of an older sketch of grid with anew one based on the GPS coordinates. A – new grid (author D. Drozd); B – old grid (after Sýkorjaková 2010, fig. 4). Fig. 3. Vráble-Fidvár. Comparision of spatial stratification with an area divided for the purpose of geomagnetic prospec-

tion and excavation. A – stratification (author D.Drozd); B–divided area 2008 (after Bátora a i. 2012, fig. 2). Fig. 4. Vráble-Fidvár. Spatial distribution of potsherds (dating). A – not assigned; B – Eneolithic; C – Early Bronze Age; D – Roman period (author D. Drozd). Table 1. Vráble-Fidvár. Information about sampling and spatial stratification of the site.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 113–125 DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.7

M USI K I NST RU M EN T E U N D M USI K AUSÜBU NG I N DE R EISENZ EI T M I T T ELEU ROPA S – A N H A N D VON BI LDQU ELLEN U N D OR IGI NAL F U N DEN ALE X AN D RINE EI B NER – CLEMENS EI B NER

Musical Instruments and Music Practice During the Iron Age in Central Europe – Based on Pictorial Sources and Original Finds. Besides the already traditionally widely treated Iron Age music instruments, which slightly overstep the field of Situla Art, special attention is paid here to the musicians. In this paper the string and wind instruments known from the East Hallstatt region as well as Situla Art and forms of lyres from West Hallstatt region will be presented. Additionally, small figurines and original finds provide evidence of auloi, syringes made of various materials and carnices (these, however, from the La Tène period). Bells and ideophones are also attested in West Hallstatt region. Special attention is paid to the music practice, social status as well as the gender role of music players. Besides singing, many dance forms are attested; especially in East Hallstatt region the female musicians and dancers must be emphasized. Keywords: Central Europe, Iron Age, Hallstatt culture, musical instruments, social status, role of women, musical and dancing performance.

EINLEITUNG Musikinstrumente der Eisenzeit (Eibner A. 1986; 1994; Pomberger 2016) sind im Osthallstattkreis in Darstellungen vorwiegend auf Keramikgefäßen und im Bereich der Situlenkunst auf Bronzegefäßen auf uns gekommen. Das Gebiet des Osthallstattkrei ses umfasst den Ostalpenrand bis in den Pannonischen Raum, während die Werke der Situlenkunst von Alttirol1 über Istrien, Kroatien bis ins ehemalige Kronland Krain verbreitet sind sowie von Kärnten bis Salzburg und Oberösterreich. Als Originalfunde werden hier nicht nur die erhaltenen Fragmente von Instrumenten 2 angesprochen, sondern auch die Statuetten mit ihren Details. DARGESTELLTE MUSIKINSTRUMENTE – BILDBELEGE Saiten- und Blasinstrumente im Osthallstattkreis Im Osthallstattkreis finden sich Saiten- und Blasinstrumente. 1. Als Chordophone sind zwei Leierformen und die Harfe überliefert. Die phorminxartige Hallstattleier (Eibner A. 1994, 303 f.) ist in Ritztechnik von Sopron/ Tumulus 27 (Taf. I: 1) und von Reichersdorf/Grab 20 1

(Taf. IV: 3) überliefert sowie in fein eingestochenen Pünktchen von der Býčí skála-Höhle bei Brno (Taf. II: 3; Eibner A. 1999). In Punkt-Buckel-Technik findet sie sich auf der Ziste XII von Kleinklein-Kröllkogel (Egg/Munir 2013, 215–217, Beilage 22: 2) und auf der Situla Typus Kurd von Sesto Calende/Kriegergrab A (Taf. I: 2; Eibner A. 1981, Abb. 13). Die Rahmenleier vom Typ Sopron (Eibner A. 1994, 304 f.; Lochner 2011, 10–12) ist in Ritztechnik von Sopron/Tumulus 28 (Taf. I: 4) und dem Unbekannten Tumulus – 96 oder 98 (Taf. IV: 1) überliefert, die weiteren von Nové Košariská und Dolné Janíky (Taf. IV: 2) sowie von Rabensburg (Dobiat 1982, 314, Anm. 52) und Leithaprodersdorf (Eibner A. 1986, mit f. n.2) sind in Graphitmalerei erhalten, das Fragment von Ernstbrunn in Rollrädchentechnik (Dobiat 1982, 320 f., Abb.26). Die Winkel- oder dreieckige Rahmenharfe von Nové Košariská (Eibner A. 1994, 306) ist ebenfalls in Graphitmalerei dargestellt. 2. Als Aerophon ist nur der Hallstattaulos überliefert. Der Hallstattaulos mit im rechten Winkel angesetztem, rinderhornförmigem Schalltrichter (Eibner A. 1994, 307 f.) findet sich als Doppelaulos in Punkt-Buckel-Technik auf der Bronzeziste XIII (Taf.II: 1) und dem zugehörigen Deckel von Kleinklein-Kröllkogel sowie als einfacher Aulos in feinen Pünktchen auf einem Bronzefragment von der Býčí skála-Höhle (Taf. II: 3).

Umfasst Tirol und Osttirol in Österreich sowie Alto Adige und Trentino (Südtirol) in Norditalien. Die geographische Umschreibung venetisch bzw. slowenisch haben wir als Begriff eingeführt, um das Gemeinsame der Darstellungen auf den jeweiligen Situlen besser ansprechen zu können. Unter den überlieferten Instrumenten finden sich alle Gattungen nach E. M. Hornbostel und C. Sachs (1914).

114

ALE X AN DRINE EI BNER – CLEMENS EI BNER

Instrumentenformen in der Situlenkunst Im Bereich der Situlenkunst finden sich alle bekannten Instrumentenformen. 1. Als Chordophon ist nur die Situlenleier überliefert. Die Situlenleier (Eibner A. 1994, 304) hat vier, aber auch fünf Saiten3 (Taf. I: 5) und ein geschwungenes Joch, das in die Jocharme übergeht mit je einem Knopf an den Umbrüchen. Zumeist ist sie im zweiten Fries jener Situlen wiedergegeben, die das Situlenfest zeigen.4 2. Als Aerophone sind die Syrinx und das Horn überliefert. Die Syrinx/Panflöte (Eibner A. 1994, 306 f.; Pomberger 2016, 62 f., Abb. 20; 21) besteht aus vier (Taf. I: 5; II: 4) bis sieben abgeschrägten Röhren, die untereinander zum Teil in kunstvoller Verschnürung verbunden sind. Sie kommen im selben Kontext vor wie die Situlenleiern, wo man beim Fest gemeinsam aufspielt. Allerdings kennt man Syrinxbläser in diesem Zusammenhang auf slowenischen Situlen nur als Solisten (Eibner A. 2018a, Taf. 16: 31a, 31b). Das Horn (Eibner A. 1994, 308–310; 2013), gekrümmt, zum Teil mit Hornfessel, findet sich in Szenen mit kriegerischem Hintergrund dargestellt wie in der Hand des Anführers von Infanteristen (Taf.III: 1) als auch von Kavalleristen5 (Taf. III:7) sowie Signal gebend, um Hilfe herbeizurufen (Taf. III: 2; Eibner A. 2018b, 113 f., Abb. 7; 2013, 159 f., Taf. 2; 3). In estensischen Heiligtümern sind vollgerüstete Hornbläser auf Votivblechen wiedergegeben (Taf.III:5, 6; Eibner A. 2018b, 113 f., Abb. 7:a, b). Wohl ein Numen stellt der behelmte, geflügelte Hornbläser mit den an ihm aufsteigenden Fabelwesen auf dem Bronzespiegel Arnoaldi von Bologna dar (Taf. III: 4; Eibner A. 2013, 160, Taf.III:14). Felsbilder aus der Valcamonica zeigen ebenfalls Hörner, zum Teil mit Hornfessel (Taf. III: 3; Eibner A. 2013, 160, Taf. 2: 10a; 3: 15), in Händen von Kriegern oder in Zusammenhang mit Tänzern (Eibner A. 2012, 177–180, Taf. 6: 18–23; 7:24–26 mit Springtänzern). 3. Als Ideophone sind ein Sistrum und Schellen überliefert. Ein Sistrum (?) in Treibtechnik in der Hand einer Frau mit hüftlangem Schleier auf einer

Bronzeblechscheibe dargestellt, stammt aus einem mit Votiven gefüllten Opferbrunnen von Musile di Piave.6 Schellen sind am Halsgurt von Pferden (Pomberger 2017, 20–23, Abb. 2; 3) auf der Situla Vače (Taf. III:9) zu erkennen. 4. Als Membranophon könnte ein Felsbild angesprochen werden. Eine Trommel ist möglicherweise auf einem Felsbild aus der Valcamonica wiedergegeben (Eibner A. 2008, 181, Taf. 10: 34; Pomberger 2016, 55 f., Abb. 14: b). Leierformen im Westhallstattkreis Im Westhallstattkreis findet sich nur eine Leier form. Als Chordophon ist nur die Leier vom Typ Oberpfalz überliefert. Dieser Leiertyp (Eibner A. 1994, 306) findet sich in Rollrädchentechnik als Einzeldarstellung auf Gefäßen von Schirndorf in Oberbayern (Taf. I: 3). STATUETTEN UN D ORIGINALFUN DE Osthallstattkreis Im Osthallstattkreis finden sich Aerophone und ein Membranophon. 1. Als Aerophone sind der Hallstattaulos und die Carnyx sowie Knochenpfeifchen überliefert. Ein Hallstattaulos ist durch die Bronzestatuette von Százhalombatta bei Budapest bekannt geworden (Taf. II: 2; Eibner A. 1999, Abb. 1; 2017, 75, Abb. 3: 1). Einen Carnyxbläser zeigt die nackte Bronzestatuette – vermutlich aus Kondoros in Kom. Békés (Taf. II: 10; Veres 2009). Die Knochen pfeifchen sind meist aus Vogelknochen hergestellt und finden sich vor allem im Bereich der Kalenderbergkultur (Pomberger 2016, 57 f., Abb.15:a,b; 16: a–c). 2. Als Membranophon ist eine Keramiktrommel überliefert. In Becherform ist sie von Inzersdorf ob der Traisen bekannt geworden (Pomberger 2016, 55f., Abb. 14).

Zehn Saiten sind auf den Situlen Certosa und Dürrnberg-Kranzbichl zu erkennen. Herr Dr. Wolfgang Lobisser denkt dabei an fünf Doppelsaiten, die man mit der linken Hand gut abgreifen könnte, was eigentlich fünf gleich gestimmte Saitenpaare wahrscheinlich macht. „Meine (Stege) sind zwar nicht vollständig erhalten, aber wenn ich sie spiegle, komm ich bei beiden auf zehn Saitenkerben“, sodass man anhand der Abnutzungsspuren an den Stegen von doppelsaitiger Bespannung ausgehen kann. Für seine Expertise möchten wir uns an dieser Stelle sehr herzlich bei ihm bedanken. 4 Als musikalische Umrahmung des Festes ist das Leierspiel auf allen venetischen Situlen zu finden, ergänzt noch durch Syrinxbläser (Eibner A. 2018a, Taf. 16: 31). 5 Aus dem Reitia Heiligtum in Este, wegen der zwei Löcher im Pferdekörper wohl als Votiv verwendet (Eibner A. 2018b, 113 f., Abb. 7: c). 6 Wurde als Blüte gedeutet, könnte aber ein Sistrum sein (Tomedi 2001, 18 f., Abb. 5).

MUSIKINSTRUMENTE UN D MUSIKAUS ÜBUNG IN DER EISENZ EIT MITTELEUROPAS

Situlenkunst Im Bereich der Situlenkunst finden sich Chordophone, Aerophone und Ideophone. 1. Als Chordophone sind Leier und Harfen überliefert. Die Leierfragmente aus Holz – Wirbelkörper- und zwei Stegfragmente – stammen von der Gewerbesiedlung im Ramsautal am Dürrnberg bei Hallein (Lobisser, im Druck). Eine Winkelharfe wird von der Bronzestatuette eines nackten, auf einem Faltstuhl sitzenden Musikers von Sesto al Reghena (Prov. Pordenone) gespielt (Lochner 2011, 12–14, Abb. 10; 11; Tomedi 2001, 26, Abb. 13). Ein Winkelharfenfragment aus Rothirschgeweih stammt aus der Siedlung (Heilig tum?) Pirchboden ob Fritzens. Erhalten sind das Jochfragment mit sieben Bronzestiften sowie eine Inschrift im rätischen Alphabet auf der Jochunterseite (Tomedi 2001, 31 f., Abb. 19). 2. Als Aerophone sind Syrinx, Carnyx und Horn sowie Flöten überliefert. Die Syrinxbläser sind durch zwei Bronzestatuetten vertreten (Salzani 1976, Taf. 31: 2; Tomedi 2001, Abb. 9; 10), die eine ist nackt und spielt auf einer trapezförmigen Syrinx, die andere ist bekleidet und hält eine rechteckige Syrinx (Haas 1985, 22 f.) waagerecht vor der Brust. Syrinxfragmente aus Schafsknochen,7 Holunderröhren und durch Draht verbundene Bronzeröhren zeigen uns welch verschiedene Materialien man zur Syrinxherstellung verwendet hat (Pomberger 2016, 62 f., Abb. 20; 21; Sölder 2008, 224, Abb. 1). Carnyxfragmente werden in Depots niedergelegt wie in Sanzeno und in Leisach,8 hier fanden sich Teile von Rohren und die Ohren eines eberkopfförmigen Schalltrichters. Ein Röhrenfragment mit Grifflöchern aus Holz von einer Flöte oder einem Aulos stammt aus der Gewerbesiedlung im Ramsautal am Dürrnberg bei Hallein (Lobisser, im Druck). Als Hornbläser ist die Bronzestatuette von Idrija pri Bači anzusprechen (Taf. III: 8), obwohl Horn, Schild und Lanze fehlen, die sich jedoch rekonstruieren lassen (Eibner A. 2000, Abb. 1). Einen Hornisten stellt wohl die nackte Bronzestatuette mit einem nur schwach gekrümmten Horn in der Hand von Oberhofen-Pircherwald dar. Ihr Kopf mit dem nach oben gerichteten Blick passt wie auch der halb offene Mund zu einem Sänger (Pöll/Tomedi/Zanier 2019, bes. 97). Die Bronzestatuette aus dem Oppidum Hradištĕ bei Stradonice ist nackt und trägt das Horn 7

115

mit Abschlussscheibe quasi geschultert (Eibner A. 2013, 160, Taf. 3: 3). Das Grünsteinrelief von Bormio am Stilfser Joch ist nur als Fragment erhalten. Es zeigt in der Bildmitte ein großes Feldzeichen und eine Lanze mit angehängtem Rundschild, denen sich von links ein Hornbläser nähert, während auf der anderen Seite ein größerer, frontal wiedergegebener Mann mit Hörnerhelm und Körper deckendem Tierfellschild steht, der das Feldzeichen in der weggestreckten rechten Hand hält – eine männliche Gottheit (?; Eibner A. 2008, 185, Anm. 106; 2013, 160, Taf. 3: 11; 2018b, 110–114, Abb. 6; 7). Die Szene wird von M. Egg (2012, 104) als Waffenweihung gedeutet. Ein Rinderhorn aus der linken Hornscheide eines Hausrindes, wahrscheinlich als Signalhorn genutzt, fand sich im Salzbergwerk von Hallstatt (Tomedi 2001, 27 f., Abb. 14). Die Flöten – Kerb- und Kernspaltflöten – verwendet als Signalflöten, sind meist aus Vogelknochen hergestellt. Es finden sich aber auch Gefäßflöten (Pomberger 2016, 58 f., Abb. 17; Tomedi 2001, 15 f., Abb. 4). 3. Als Ideophone sind Klappern, Rasselstäbe, Gefäßrasseln, Bommeln und Schellen überliefert. Ein Tintinnabulum zeigt in Treibtechnik auf beiden Seiten thronende Frauen mit Wollarbeiten sowie mit Spinnen und Weben beschäftigt (Eibner A. 2018a, 100–102, Taf. 15: 30b). Die Rasselstäbe sind mit verziertem Bronzeblech verkleidet, daran hängen an feinen Bronzekettchen montiert Klapperbleche bzw. kleine Pyxiden (Laharnar/Turk 2018, 75–79, Abb.85). Die tönernen Gefäßrasseln9 haben häufig Vogelgestalt, sind aber auch birnförmig oder in Form eines Gefäßes und als Klapperpuppen gestaltet, mit kleinen Tonkügelchen bzw. Steinchen im Gefäß inneren. Geschlitzte Bronzebommeln sind rund, oval oder doppelkonisch, mit oder ohne Fuß und zieren z. B. einen Bronzegürtel aus der Býčí skála-Höhle (Pomberger 2017, 17–20, Abb. 1). Bronzeschellen sind geschlitzt, z. B. als Rasselkörper in einer Pferdetrense eingehängt (Pomberger 2017, 20–23, Abb. 2). Westhallstattkreis Im Westhallstattkreis sind vor allem Ideophone zu finden. Als Ideophone sind ein Sistrum und Schellen überliefert. Ein Sistrum aus Bronze ist von Hochborn (Kr. Alzey-Worms) bekannt (Tomedi 2001, 18 f., Abb. 6). Geschlitzte Bronzeschellen – ku-

Die Tone c3–g4 passen gut zu den in antiken Schriftquellen überlieferten hohen Tönen. Überliefert ist ebenfalls, dass Syrinxbläser im Zuge der Aufmärsche zur Begleitung des Schautanzes mitwirkten (Tomedi 2001, 21–23, Abb. 7; 8). 8 Auf dem Burgstall in Leisach bei Lienz innerhalb eines Heiligtums gefunden, wobei P. Gleirscher (2014, 113, 115, 117, Abb.13:3) auf Ähnlichkeiten mit Eberstandarten hinweist. 9 Zu finden meist in Kinder- und Frauengräbern (Pomberger 2016, 46–51, Abb. 1–6; 2017, 16).

116

ALE X AN DRINE EI BNER – CLEMENS EI BNER

gelförmig, oval oder doppelkonisch – finden sich vorwiegend in der Hallstattkultur (Pomberger 2017, 20–23, bes. Abb. 3: 2). Tulpenförmige zwischen zwei in Bronze gefassten Eberhauern montierte Schellen sind als Pferdebrustschmuck im Tumulus 4 vom Bettelbühl zu Tage gekommen (Krausse u. a. 2017, 115 f., Abb. 9).10

ein Mann mit zurückgebogenem Kopf und nach oben gerichtetem Blick erkennen – zu rekonstruieren als Sänger, der sich mit der Leier begleitet.13 Als nackte Bronzestatuette ist aus dem Situlenbereich mit gleicher Kopfhaltung und geöffnetem Mund ein Sänger vom Pircherwald in Oberhofen erhalten (Pöll/Tomedi/Zanier 2019, 97–100, Abb. 5; 6).

Weitere Statuen und Originalinstrumente

MUSI ZIERPRA X IS – SOLISTEN UN D ENSEM BLEMUSIKER

Weitere Statuen und Originalinstrumente sind im Bereich von Frankreich bis zum Donauknie in Ungarn überliefert. Die Steinstatue aus Saint-Symphorien-en-Paule (Dép. Côtes-d’Armor)11 hält das phorminxartige Instrument mit acht Saiten frontal vor dem Oberkörper. Die Carnyx (Hunter 2019) besteht aus einem hoch aufgebogenen Rohr mit tierkopfförmigem Schalltrichter (Eibner A. 2013, 161, Taf. 5: 20) bzw. mit verzierter Abschlussscheibe (Préhistoire 2002, 112–114, Abb. 79–82). Im Heiligtum von Tintignac à Naves (Dép. Corréze) haben sich in einem Waffendepot mindestens sieben Schalltrichter (Taf. II: 6–9) erhalten, darunter ein schlangenkopfförmiger12 (Taf. II: 8). Carnyxbläser sind am Gundestrupkessel auf der Innenplatte mit „Kriegerzug“ dargestellt (Taf. II: 5; Eibner A. 2013, Taf. 5: 18), während sich ein nackter Hornbläser als nicht ausgeführte Vorzeichnung auf der Rückseite der Innenplatte mit „Radgott“ eingraviert findet – mit einem gekrümmten, zum Mund geführten Horn, das in einen Tierkopf mit weit aufgerissenem Maul endet (Eibner A. 2013, 162, Taf. 4: 16). SÄNGER Sänger sind aus beiden Bereichen bekannt. Als Darstellung aus dem Osthallstattkreis in fein eingestochenen Pünktchen auf einem Fragment aus der Býčí skála-Höhle zu finden (Taf. II: 3). Hier lässt sich

Osthallstattkreis Mit Musizierpraxis im Osthallstattkreis beschäftigte sich A. Eibner (2011, 29–34). Als Solisten zu werten sind der Musiker von Sopron/Tumulus 27 mit seiner Hallstattleier, der vor drei Frauen, den Schicksalsgöttinnen musiziert (Taf. I: 1; Eibner C. 2012) und ein weiterer von Reichersdorf, der zum Tanz aufspielt14 (Taf. IV: 3). Mit Y-förmigem Körper gehen weitere Musiker mit einer Rahmenleier vom Typ Sopron auf Frauen mit erhobenen Händen zu, darunter finden sich auch Leierspielerinnen (Taf.IV:2). Zwei Harfenspielerinnen sind von Nové Košariská/Tumulus IV bekannt (Pomberger 2016, 65–67, Abb. 23: a) und ein ithyphallischer Aulosbläser findet sich mit seinem einfachen Rohrblattinstrument auf dem Fragment von der Býčí skála-Höhle15 (Taf. II: 3). Als Ensemblemusiker spielen sie zu zweit auf wie die Männer in Hosen.16 Diese stehen sich mit der Rahmenleier gegenüber und spielen zum Tanz auf (Taf. I: 4) oder gehen hintereinander her wie die Musikerin hinter einem solchen Musiker in Hosen (Taf. IV: 1) sowie die beiden Musiker mit der Hallstattleier auf der Bronzeziste XII vom Kröllkogel (Egg/Munir 2013, 215–217, Beilage 22: 2), die in der Natur aufzuspielen scheinen. Aulosbläser mit einem Hallstattaulos musizieren zueinander gedreht auf der Ziste XIII vom Kröllkogel17 (Taf. II: 1) sowie

Vgl. dazu den Brustschmuck der Pferde auf der Situla Vače (Taf. III: 9). In einer befestigten Hofanlage mit drei weiteren Statuen ausgegraben (Préhistoire 2002, 119–123, Abb. 87; Rieckhoff 2002, 129f., Kat.-Nr. 1–4). 12 Neben eberkopfförmigen (Taf. II: 6, 7, 9) sind noch rinder- und wolfskopfförmige bekannt (Eibner A. 2013, 161 f., Taf. 5). 13 Der zurückgebogene Kopf ist die typische Haltung eines Sängers (Eibner A. 1999, Abb. 3; 2018a, 109). Im antiken Griechenland war die Kithara Begleitinstrument für epische Gesänge, das wird auch von den Barden überliefert, wofür sich Hinweise in zusammengesetzten Personennamen finden (Préhistoire 2002, 122 f.; Rieckhoff 2002, 130; Tomedi 2001, 23–26, Abb. 13). 14 Eingeritzt als einzelne Figuren auf den Leerflächen zwischen den auf den Bauch herabhängenden Dreiecken – ein Leierspieler zwischen zwei Frauenpaaren. 15 Vom Leierspieler ist nur der Oberkörper mit zurückgebogenem Kopf erhalten und von der Leier nur mehr der Ansatz des Jocharmes mit dem Querjoch (Eibner A. 1999, 46 mit Abb. 3 als Rekonstruktion). 16 Hosen sind hier zum ersten Mal innerhalb der Kalenderbergkultur dargestellt (Taf. I: 4; IV: 1), zu finden auf Gefäßen aus der Nekropole von Sopron (Eibner A. 2011, 30, Abb. 30; 32). 17 Zum Teil sind die Figuren isoliert unter Tieren eingestreut, erst mit der Ziste XIII ist ein lesbares Geschehen dargestellt (Egg 2013, 462, 470–472; Eibner A. 2017, 73–75, Abb. 2). 11

MUSIKINSTRUMENTE UN D MUSIKAUS ÜBUNG IN DER EISENZ EIT MITTELEUROPAS

auf dem zugehörigen Deckel und fungieren dabei gleichzeitig als Trenner zwischen den Bildszenen (Egg/Munir 2013, Taf. 39: 2; Beilage 23). Situlenkunst Mit Musizierpraxis im Bereich der Situlenkunst beschäftigte sich A. Eibner (2011, 34–38). Als Solist findet sich nur der Syrinxbläser unter den Festteil nehmern sitzend auf den slowenischen Situlen Magdalenska gora-Preloge (Tumulus XIII/Grab 55) und Vače. Als Ensemble sitzen hingegen Leierspieler und Syrinxbläser auf den venetischen Situlen um den Trankbehälter herum und spielen beim Fest auf. Nur beim Tanz und beim musischen Agon spielt man auf zwei gleichartigen Instrumenten wie die beiden behelmten Musiker mit Situlenleiern beim Springtanz (Taf. IV: 5) und die zwei Syrinxbläser beim Wettstreit auf der Situla Providence. Als Hornbläser sind sie, wie beschrieben, nur im Zusammenhang mit dem Kriegswesen oder auf Votiven dargestellt (Taf. III: 1–2, 5–7). Z UM SOZIALSTATUS UN D Z UR GESCHLECHTERROLLE DER MUSIKER Situlenkunst Der Sozialstatus der Musiker lässt sich nur im Bereich der Situlenkunst erkennen: 1. anhand des Helmes: Musiker mit langem Gewand erweisen sich dadurch als Angehörige des Kriegerstandes, zu deren Ausbildung jedoch nicht nur der Kampf, sondern auch Musik und Tanz gehörten (Erker 2018). Mindestens fünf behelmte Syrinxbläser folgen mit ihren übergroßen Instrumenten innerhalb einer Prozession auf der Situla Welzelach (Taf. II: 4) drei Frauen nach,18 von M. Egg (1990, 22) als „Militärkapelle“ angesprochen. Hingegen fallen auf der Situla Magdalenska gora-Preloge (Tumulus II/Grab a) die beiden Tanzenden zwischen den zwei behelmten Leierspielern durch ihre Kult-Kleidung auf. Dieser Springtanz ist die bis jetzt einzige Wiedergabe eines Tanzes innerhalb der Situlenkunst (Taf. IV: 5). 2. anhand des Hutes mit breiter Krempe: Vor allem tragen diesen Hut die gemeinsam beim Fest Musizierenden auf den venetischen Situlen (Taf. I: 5; Eibner A. 2018a, Taf. 16: 31c–e) ebenso zum Teil die Ankommenden sowie die Zuhörer und Zu18

117

schauer bei den Festspielen (Eibner A. 2018a, Taf.1:2; 8: 18, 20a; 10: 25a, d, e; 14: 29a–c). Musikerinnen Zur Stellung der Geschlechter – Musikerinnen sind nur im Osthallstattkreis zu finden. Im Bereich der Situlenkunst werden alle Instrumente von Männern gespielt. Nur im Osthallstattkreis finden sich Musikerinnen dargestellt, die auf einer Rahmenleier vom Typ Sopron spielen. So geht auf einem Fragment aus Sopron (Taf. IV: 1) eine Musikerin in weitem Glockenrock hinter einem Musiker in Hosen nach, während sich weitere Musikerinnen in Graphitmalerei noch im östlichen Bereich der Kalenderbergkultur finden (Taf. IV: 2; Eibner A. 2011, 29–34, Abb. 30–32; Gleirscher 2009, Abb. 7; Lochner 2011, 10–12, Abb. 5–8). DARSTELLUNGEN VON TÄNZEN Darstellungen von Tänzen sind aus beiden Bereichen bekannt. Im Osthallstattkreis finden sich Tänzer und Tänzerinnen: Auf einem Gefäß von Sopron/Tumulus 28 sind es u. E. vier Tanzpaare, drei in Hosen und ein Paar in weitem Glockenrock (Taf. I: 4), die sich alle am Bauch eingeritzt durch senkrechte Kannelurbündel voneinander getrennt unterhalb der am Hals dargestellten Leierspieler erkennen lassen. Auf dem Gefäß von Reichersdorf finden sich um den Leierspieler herum zwei Frauenpaare (Taf. IV: 3), während in Frög ebenfalls Tanzpaare aber in Basarabimanier dargestellt sind (Gleirscher 2009, Abb. 7). Im Osthallstattkreis scheinen daher Paartänzer – in Hosen oder Glockenrock – wiedergegeben zu sein. Innerhalb der Situlenkunst zeigt die einzige Darstellung auf der Situla Magdalenska gora-Preloge (Tumulus II/Grab a) eine besondere Tanzform – Springtänzer in einer Art Kultkleidung (Taf. IV: 5; Eibner A. 2012, 172 f., Taf. 4: 13). Waffentänzer finden sich in Punkt-Buckel-Technik dargestellt und auf Felsbildern: In starker Bewegung sind die Waffentänzer auf der Rückenlehne des Biselliums (Taf. IV: 4) aus dem Fürstengrab von Hochdorf-Eberdingen wiedergegeben. Statisch hingegen lassen sie sich auf der Situla Typus Kurd von Sesto Calende/Kriegergrab B erkennen (Taf.IV:6). Sie finden sich aber auch auf Felsbildern in der Valcamonica (Eibner A. 2008, 179–181, Taf.10). Diese Darstellungen zeigen uns, dass die überlieferten

Nach antiker Überlieferung werden Prozessionen von Musikern auch mit Tänzen begleitet (Tomedi 2001, 22 f.).

118

ALE X AN DRINE EI BNER – CLEMENS EI BNER

Waffentänze der Salier mit ihren uralten Gesängen in kultischen Gewändern sogar außerhalb Latiums nachweisbar sind und auch noch in einigen Städten der Gallia Cisalpina sowie im norditalischen Gebiet verbreitet als Felsbilder (Eibner A. 2012, 177–180, 185 mit Anm. 99 u. 100, Taf. 6: 18–23) zu finden sind oder in Städten wie Mantua, die in den etruskischen (Einfluss-) Bereich gehörten. Wir hätten damit u. E. – in etwa zeitgleich – auch eine Bestätigung für außerrömische Waffentänze ähnlich den Saliern gegeben. Z USAMMEN FASSUNG Zunächst sind Musikinstrumente Bild überliefert und zwar aus allen bekannten Kategorien wie Chordophone, Aerophone, Membranophone und Idiophone, wobei im Osthallstattkreis und im Gebiet der Situlenkunst unterschiedliche Instrumentenformen vertreten sind: Als Saiteninstrumente sind Hallstattleiern und Harfen bzw. Situlenleiern verwendet worden, während sich bei den Blasinstrumenten einerseits der Hallstatt-Aulos, andererseits Syringen und Hörner finden. Ihre Musik diente

zur musikalischen Umrahmung der Feste, zum Aufspielen beim Tanz und bei musischen Agonen. Hörner finden sich ausnahmslos als Signal gebende Instrumente in Händen vollgerüsteter Krieger. Diese sind als Anführer sowohl von Infanterie- als auch von Reitereinheiten dargestellt, aber auch als Einzelkrieger auf Votivblechen. Originalfunde von Instrumenten zeigen uns aber, dass die Instrumente weiter verbreitet waren, als es die Bildquellen anzeigen: So sind Syringen aus Schafsknochen in Polen bzw. aus Holunderröhren in Deutschland bekannt. Die Carnyx findet sich von Frankreich bis zum Donauknie, also im Gebiet der Kelten verbreitet, so auch in Italien und England. Ein Leierspieler ist als Steinstatue in Frankreich erhalten geblieben. Rasseln als Ideophone zeigen eine große Verbrei tung und sind in verschiedenen Ausführungen auch im Original überliefert, während ein Tongefäß aus einem Gräberfeld in Niederösterreich als Membranophon, Trommel (?) anzusprechen ist. Aus den Darstellungen sind Paar- bzw. Reigentänze (?) sowie als besondere Tanzformen Spring- und Waffentänze zu erschließen.

MUSIKINSTRUMENTE UN D MUSIKAUS ÜBUNG IN DER EISENZ EIT MITTELEUROPAS

119

Taf. I. Leierinstrumente/Chordophone, verschiedene Leierformen. 1 – Hallstattleier: Sopron, Tumulus 27 (nach Eibner A. 2018a, Taf. 15: 30c); 2 – Hallstattleier: Sesto Calende, Kriegergrab A (nach Eibner A. 1981, Abb. 13); 3 – Rahmenleier vom Typ Oberpfalz: Schirndorf, Hügel 65 (nach Eibner A. 1994, Taf. 1: 1; 2: 5); 4 – Rahmenleier vom Typ Sopron: Sopron, Tumulus28 (nach Eibner A. 2017, Abb. 6: 6); 5 – Situlenleier: Bologna-Certosa, Situla Certosa (nach Eibner A. 2018, Taf.20:37c).

120

ALE X AN DRINE EI BNER – CLEMENS EI BNER

Taf. II. Blasinstrumente/Aerophone. Hallstattaulos – Syrinx – Carnyx. 1 – Hallstattaulos: Kleinklein-Kröllkogel, Ziste XIII (nach Eibner A. 2018b, Abb. 2: b); 2 – Hallstattaulos: Százhalombatta, Bronzestatuette (nach Eibner A. 2017, Abb.3:1); 3–einfacher Hallstattaulos: Býčí skála-Höhle, Bronzegefäßfragment (nach Eibner A. 2018a, Taf. 20: 39); 4 – Syrinx: Matrei in Osttirol, Situla Welzelach, Blaskapelle mit mindestens fünf behelmten Musikern (nach Eibner A. 2018a, Taf. 20: 37b); 5,6– rekonstruierte, bespielbare Carnyx (5; nach der Deskford Carnyx) im Vergleich mit Carnyxbläser vom Gundestrupkessel (6; nach Eibner A. 2013, Taf. 5: 18); 7–9 – Schlangen- und eberkopfförmige Schalltrichter: Tintignac, Heiligtum, Depot mit Carnyces (nach Eibner A. 2013, Taf. 5: 20a, 20b); 10 – Carnyx: Kondoros, Bronzestatuette eines nackten Carnyxbläsers (nach Eibner A. 2013, Taf. 5: 19).

MUSIKINSTRUMENTE UN D MUSIKAUS ÜBUNG IN DER EISENZ EIT MITTELEUROPAS

121

Taf. III. Hornbläser in kriegerischem Zusammenhang sowie Bronzeschellen am Halsgurt des Pferdegeschirrs. 1 – Bologna-Arnoaldi: Situla Arnoaldi, Anführer eines Kriegerzuges von Infanteristen; 2 – Este-Villa Benvenuti: Situla Este-Benvenuti, Bigafahrer eilt Hornbläser zu Hilfe; 3 – Felsbild aus der Valcamonica-Bedolina, Fels 16: Horn mit Hornfessel zwischen Kriegern; 4 – Bologna-Arnoaldi: Spiegel Arnoaldi, eingraviertes behelmtes Numen; 5, 6 – estensische Heiligtümer in Baratela (5) und Caldevigo (6): Votivbleche mit Hornbläsern, gerüstet mit Helm, Schild und Lanze; 7 – Este-Reitia Heiligtum: Reiterkriegerblech als Votiv mit zwei Löchern; 8 – Idrija pri Bači: Bronzestatue, rekonstruiert mit Horn, Schild und Lanze sowie mit Helmzimier und -busch; 9 – Vače-Nad Lazom: Situla Vače, je zwei Bronzeschellen am Halsgurt von Pferden (1–8 nach Eibner A. 2018b, Abb. 5: a; 7: a–f; 9 nach Eibner A. 2018a, Abb. 3: a; 4: 8d, 8h).

122

ALE X AN DRINE EI BNER – CLEMENS EI BNER

Taf. IV. Musikerinnen mit Rahmenleier vom Typ Sopron, verschiedene Tanzformen. 1 – Musikerin mit Rahmenleier: Sopron, Unbekannter Tumulus – Tumulus 96 oder 98 (nach Eibner A. 1994, Taf. 1: 1; 2: 1); 2 – Musikerin mit Rahmenleier: Dolné Janíky, Tumulus II (nach Eibner A. 2017, Abb. 6: a); 3 – Musiker mit Hallstattleier spielt zum Tanz auf: Reichersdorf, Grab 20 (nach Eibner A. 2017, Abb. 6: c); 4 – Waffentänzer: Kline Hochdorf, drei Paare mit Schwertern, in stark bewegtem Tanz (nach Eibner A. 2018a, Taf. 20: 38b); 5 – Springtanz, zwei behelmte Leierspieler spielen für die Tänzer auf: Situla Magdalenska gora, Tumulus II/Grab a (nach Eibner A. 2018a, Taf. 20: 38a); 6 – Waffentänzer: Sesto Calende, Kriegergrab B, statische Tanzwiedergabe (nach Eibner A. 1981, Abb. 14).

MUSIKINSTRUMENTE UN D MUSIKAUS ÜBUNG IN DER EISENZ EIT MITTELEUROPAS

123

LITERATUR Dobiat 1982 – C. Dobiat: Menschendarstellungen auf ostalpiner Hallstattkeramik. Eine Bestandsaufnahme. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 34, 1982, 279–322. Egg 1990 – M. Egg: Urgeschichtliche Bronzehelme aus dem schweizerischen Alpenraum. Helme vom „Negauer“ Typ. Helvetia Archaeologica 81, 1990, 2–27. Egg 2012 – M. Egg: Die eisenzeitlichen Waffenweihungen in den Ostalpen. In: W. Meighörner (Hrsg.): Waffen für die Götter. Krieger – Trophäen – Heiligtümer. Ausstellung im Tiroler Landesmuseum Ferdinandeum vom 7. 12. 2012 – 31. 3. 2013. Innsbruck 2012, 100–108. Egg 2013 – M. Egg: Zur figuralen Kunst von Kleinklein. In: M. Egg/D. Kramer (Hrsg.): Die hallstattzeitlichen Fürs tengräber von Kleinklein in der Steiermark: der Kröllkogel. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 110. Mainz 2013, 447–472. Egg/Munir 2013 – M. Egg/J. Munir: Metallfunde. In: M.Egg/ D. Kramer (Hrsg.): Die hallstattzeitlichen Fürstengräber von Kleinklein in der Steiermark: der Kröllkogel. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 110. Mainz 2013, 75–279. Eibner A. 1981 – A. Eibner: Darstellungsinhalte in der Kunst der Hallstattkultur. Gedanken zum „überhöhten Leben“ im Situlenbereich und Osthallstattkreis. In: C. Eibner (Hrsg.): Die Hallstattkultur. Bericht über das Symposium in Steyr 1980 aus Anlaß der Internationalen Ausstellung des Landes Oberösterreich. Linz 1981, 261–296. Eibner A. 1986 – A. Eibner: Musikleben in der Hallstattzeit. Betrachtungen zur „mousiké“ anhand der bildlichen Darstellungen. In: M. von Albrecht/W. Schubert (Hrsg.): Musik in Antike und Neuzeit. Quellen und Studien zur Musikgeschichte von der Antike bis zur Gegenwart 1. Frankfurt 1986, 271–320. Eibner A. 1994 – A. Eibner: Music during the Hallstatt period. Observations on Mousiké as depicted on Iron Age circumalpine vessels. In: C. hom*o-Lechner/ A. Bélis (éds.): La pluridisciplinarité en archéologie musicale: colloque organisé en hommage à Théodore Reinach. Vol. 1. IVe recontres internationales d’archéologie musicale de l’ICTM Saint-Germain-en-Laye, 8–12 octobre 1990. Paris 1994, 299–320. Eibner A. 1999 – A. Eibner: Der Aulosbläser von Százhalombatta und sein kulturgeschichtliches Umfeld. Versuch einer Interpretation. In: E. Jerem/I. Poroszlai (eds.): Archaeology of the Bronze and Iron Age. Experimental Archaeology – Environmental – Archaeological Parks. Proceedings of the International Archaeological Conference Százhalombatta, 3–7 October 1996. Archaeolingua 9. Budapest 1999, 37–52. Eibner A. 2000 – A. Eibner: Die Rolle des Hornbläsers in der eisenzeitlichen Kampftechnik anhand der Situlendenkmäler. Ein Beitrag zum musikarchäologischen Kulturkontakt. In: E. Hickmann/I. Laufs/R. Eichmann (Hrsg.): Studien zur Musikarchäologie II. Musikarchäologie früher Metallzeiten. Vorträge des 1. Symposiums der International Study Group on Music Archaeology im Kloster Michaelstein, 18.–24. Mai 1998. Orient-Archäologie 7. Rahden/Westf. 2000, 313–324.

Eibner A. 2008 – A. Eibner: Der Faustkampf – ein Aufnah meritus in den Kriegerstand? Gedanken zu einem integrierenden Bestandteil des „Situlenfestes“. In: B.Gediga/ W. Piotrowski (Hrsg.): Urgeschichtliche und frühmittelalterliche Kunst als historische Quelle. Biskupiner Archäologische Arbeiten 6. Biskupin – Wrocław 2008, 151–195/198. Eibner A. 2011 – A. Eibner: 2. Musikausübung in der Hallstatt-Kultur. 2.1 Komposition, Aufführung, Musizierpraxis. In: M. Lochner (Hrsg.): Sitularia – Klänge aus der Hallstattzeit (gespielt auf rekonstruierten antiken Instrumenten). Mitteilungen der Prähistorischen Kommission der Österreichischen Akademie der Wissenschaften76. Wien 2011, 29–39. Eibner A. 2012 – A. Eibner: Männer in Waffen: Kämpfer oder Tänzer? In: P. Anreiter/E. Bánffy/L. Bartosiewicz/ W. Meid/C. Metzner-Nebelsick (eds.): Archaeological, Cultural and Linguistic Heritage. Festschrift for Erzsébet Jerem in Honour of her 70th Birthday. Archaeolingua 25. Budapest 2012, 159–194. Eibner A. 2013 – A. Eibner: Zu den Schalltrichtern eisenzeitl icher Blechblasinstrumente. Vom Horn zur Karnyx. In: R. Breitwieser/M. Frass/G. Nightingale (Hrsg.): Calamus. Festschrift für Herbert Graßl zum 65. Geburtstag. Philippika. Altertumskundliche Abhand lungen 57. Wiesbaden 2013, 157–176. Eibner A. 2017 – A. Eibner: Kultwagen mit Figuren aus Keramik im Osthallstattkreis? Studia Archaeologica Brunensia 22/1, 2017, 71–90. Eibner A. 2018a – A. Eibner: Motiv und Symbol als Ausdrucksmittel der Bildsprache in der eisenzeitlichen Kunst. Przegląd Archeologiczny 66, 2018, 77–136. Eibner A. 2018b – A. Eibner: Darstellungen von Kriegern und Kampfgeschehen in der Situlenkunst. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 148, 2018, 101–119. Eibner C. 2012 – C. Eibner: Hallstättische Sagen und Mythen. In: P. Anreiter/E. Bánffy/L. Bartosiewicz/ W. Meid/C. Metzner-Nebelsick (eds.): Archaeological, Cultural and Linguistic Heritage. Festschrift for Erzsébet Jerem in Honour of her 70th Birthday. Archaeolingua 25. Budapest 2012, 195–205. Erker 2018 – M. Erker: Musik, Tanz und Krieg – eine antike Kombination? Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 148, 2018, 121–135. Gleirscher 2009 – P. Gleirscher: Sopron – Nové Košariská – Frög. Zu den Bildgeschichten der Kalenderbergkultur. Prähistorische Zeitschrift 84, 2009, 202–223. Gleirscher 2014 – P. Gleirscher: 13. Fragments of a carnyx from Leisach (Austria). In: Chr. Gosdon/S. Crawford/ K. Ulmschneider (eds.): An offprint from celtic art in Europe making connections. Essays in honour of Vincent Megaw on his 80th birthday. Oxford (Philadelphia) 2014, 113–118. Haas 1985 – G. Haas: Die Syrinx in der griechischen Bildkunst. Wiener Beiträge 11. Wien – Köln – Graz 1985. Hornbostel/Sachs 1914 – E. M. Hornbostel/C. Sachs: Systematik der Musikinstrumente. Ein Versuch. Zeitschrift für Ethnologie 46, 1914, 553–590. Hunter 2019 – F. Hunter: The carnyx of Iron Age Europe: the Deskford carnyx in European context. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 146. Mainz 2019.

124

ALE X AN DRINE EI BNER – CLEMENS EI BNER

Krausse u. a. 2017 – D. Krausse/N. Ebinger-Rist/S. Million/ A. Billambez/J. Wahl/E. Stephan: The ‘Keltenblock‘ project: discovery and excavation of a rich Hallstatt grave at the Heuneburg, Germany. Antiquity 91, 2017, 108–123. Laharnar/Turk 2018 – B. Laharnar/P. Turk: Iron Age stories from the crossroads. Ljubljana 2018. Lobisser, im Druck – W. Lobisser: Die Kleinfunde aus Holz aus der eisenzeitlichen Gewerbesiedlung im Ramsautal am Dürrnberg bei Hallein. Dürrnberg-Forschungen 13: Abteilung Siedlung. Bochum, im Druck. Lochner 2011 – M. Lochner: 1. Zur Musikarchäologie der Hallstattkultur. In: M. Lochner (Hrsg.): Sitularia – Klänge aus der Hallstattzeit (gespielt auf rekonstruierten antiken Instrumenten). Mitteilungen der Prähistorischen Kommission der Österreichischen Akademie der Wissenschaften76. Wien 2011, 7–28. Pöll/Tomedi/Zanier 2019 – J. Pöll/G. Tomedi/W. Zanier: Funde der späten Eisen- und frühen römischen Kaiserzeit vom Pircherwald in Oberhofen (Tirol). In: W. Zanier (Hrsg.): Kulturwandel um Christi Geburt. Spätlatène- und römische Kaiserzeit in den mittleren Alpen zwischen Südbayern und Gardasee. Akten des Kolloquiums in Innsbruck am 18. und 19. Oktober 2017. Münchner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte 67/1–2. München 2019, 93–143. Pomberger 2016 – B. M. Pomberger: The Development of Musical Instruments and Sound Objects from the Late Bronze Age to the La Tène Period in the Area between the River Salzach and the Danube Bend. In: B. Gediga/A. Grossman/W. Piotrowski (Hrsg.): Europa zwischen 8 Jhd. v. Chr. Geb. bis 1 Jhd. u. Zeit. Biskupiner Archäologische Arbeiten 11. Biskupin – Wrocław 2016, 45–74/76.

Pomberger 2017 – B. M. Pomberger: Bronzebommeln und Schellen – eine klangliche Errungenschaft aus der Spätbronze- und frühen Eisenzeit. Studia Archaeologica Brunensia 22/2, 2017, 15–34. Préhistoire 2002 – Préhistoire: Préhistoire de la musique. Sons et instruments de musique des âges du Bronze et du Fer en France. Exposition du 17 mars au 10 novembre 2002 au Musée de Préhistoire de Nemours. Nemours 2002. Rieckhoff 2002 – S. Rieckhoff: Die Religion der Kelten. In: H.-U. Cain/S. Rieckhoff (Hrsg.): fromm – fremd – barbarisch. Die Religion der Kelten. Eine Sonderausstellung der Universität Leipzig 13. 4. 2002 – 15. 6. 2002. Mainz 2002, 128–179. Salzani 1976 – L. Salzani: La fine dell’età del Bronzo e la prima età dell Ferro nel territorio veronese. In: A. Aspes (ed.): 3000 anni fa a Verona dalla fine dell’età del Bronzo all’arrivo dei Romani nel territorio veronese. Catalogo della mostra omonima, allestita a Verona dal 1 luglio al 31 dicembre 1976. Verona 1976, 29–62. Sölder 2008 – W. Sölder: Das Fragment einer latènezeitlichen Panflöte aus Sanzeno, Trentino. In: C. Sporer-Heis (Hrsg.): Tirol in seinen alten Grenzen. Festschrift für Mein rad Pizzinini zum 65. Geburtstag. Schlern-Schriften 341. Innsbruck 2008, 223–245. Tomedi 2001 – G. Tomedi: Zur vorgeschichtlichen Musik in Alttirol und im Südalpenraum. In: K. Drexel/M. Fink (Hrsg.): Musikgeschichte Tirols. Band 1: Von den Anfängen bis zur Frühen Neuzeit. Schlern-Schriften 315. Innsbruck 2001, 11–35. Veres 2009 – J. Veres: The depiction of a carnyx-player from the Carpathian Basin – a study of two Celtic bronze statuetes from Eastern Hungary. Archäologisches Korrespondenzblatt 39, 2009, 231–249.

Manuskript angenommen am 26. 7. 2020 Abstract translated by Barbara Eibner Súhrn preložila Anita Kozubová Prof. Dr. Alexandrine Eibner Alszeile 118/10/4 A – 1170 Wien [emailprotected]

Prof. Dr. Clemens Eibner Alszeile 118/10/4 A – 1170 Wien [emailprotected]

MUSIKINSTRUMENTE UN D MUSIKAUS ÜBUNG IN DER EISENZ EIT MITTELEUROPAS

125

Hudobné nástroje a hudobná prax v dobe železnej v strednej Európe – na základe ikonografických prameňov a archeologických nálezov Alexandrine Eibner – Clemens Eibner

SÚHRN Príspevok je venovaný strunovým a dychovým nástrojom známym vo východohalštatskej kultúre avsitulovom umení, ako aj lýram zo západohalštatskej kultúry. Primárne pramene k hudobným nástrojom zo sledovaného priestoru a obdobia predstavujú ikonografické pramene – vo východohalštatskej kultúre a v situlovom umení nachádzame ich všetky známe kategórie, ako sú strunové nástroje, aerofóny, membranofóny či idiofóny. Zo strunových nástrojov sa používali lýry halštatského typu, doskové (rámové) citary šopronského typu a harfy, resp. lýry tzv. situlového typy, zatiaľ čo z dychových nástrojov sú doložené syringy, trubky a aulosy halštatského typu. Melódie vydávané z týchto hudobných nástrojov boli

súčasťou rôznych osláv a tiež tanečných a hudobných súťaží. Trubky ako dychové nástroje boli často zobrazované na votívnych plaketách v rukách bojovníkov v plnej výzbroji. Ikonografické pramene umožňujú identifikovať rôzne kategórie spevákov a tanečníkov ako interpretov, sólistov a súborov/skupín. Výrobky situlového umenia zároveň poskytujú indície o sociálnom statuse spevákov a tanečníkov a vo východohalštatskej kultúre sú vyobrazenia tanečníc a speváčok dôležitým prameňom pri riešení problematiky postavenia žien v miestnych spoločenstvách. V prípade tanca boli zobrazované párové a kruhové tance atiež zvláštne formy skokových tancov a tancov so zbraňami.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 127–131. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.8

M eden ý i ngot z C h t eln ic e Z D E N ĚK FA R K A Š Copper Ingot from Chtelnica. In the Lesser Carpathian mountain range, near the village of Chtelnica, Piešťany district, an unusual cylindrical copper ingot was discovered by accident, having a height of 11.9 cm, probably melted down from chalcopyrite. The site of the find is located near several archaeological sites from the Eneolithic period, mainly from the period of the Ludanice group of the Lengyel culture and the Bajč-Retz group. The area of interest was repeatedly settled in the later to late Bronze Age. The unusual shape of the raw material and the presumed advanced technological processes of melting, however, do not enable us to define clearly the chronological classification of the ingot. Keywords: Slovakia, Lesser Carpathians, Prehistory, copper ingot, ED-XRF analysis.

Okolo roku 2010 našli pracovníci Štátnych lesov pri lesnej účelovej kumunikácii vedúcej od vŕšku Bukovinky popod kopec Pálenice k bývalému poľovníckemu zámočku Výtok, ktorý leží v Chtelnickej doline v katastri obce Chtelnica, okr. Piešťany, veľký medený ingot neúplného kužeľovitého tvaru, údajne sprevádzaný iným, podstatne menším zlomkom medenej suroviny (obr. 1; 2). Od nich sa dostal prostredníctvom pracovníkov Štátneho podniku Lesy Slovenskej republiky, Lesného závodu Smolenice a CHKO Malé Karpaty v Modre do Slovenského národného múzea-Archeologického múzea v Bratislave (ďalej SNM-AM). Menší kúsok vytavenej suroviny je dnes nezvestný a údajne bol poskytnutý na chemický rozbor do Trnavy. Miesto nálezu leží vo vnútri Malých Karpát vo výrazne zvlnenom teréne v blízkosti kóty 316, približne 3,75 km severozápadne od vyústenia Chtelnickej doliny v obci a1,3km severne od ústia potoka Chtelničanka (Výtok) do Chtelnickej vodnej nádrže (JSTK Y 532741, X 1232866; obr. 1). Už lesní robotníci predpokladali, že predmet(y) niekto našiel detektorom kovov v širšom okolí a pri križovatke lesných ciest ho odložil buď pre plánovaný transport pomocou motorového vozidla, alebo oň stratil záujem. Kompaktná hruda výtavku s pórovitou štruktúrou a drobnými otvormi po úniku plynov si zachovala vnútorný tvar termického zariadenia srovným dnom a kónicky dohora pod uhlom 107,6o sa rozširujúcimi stenami. Priemer spodnej časti ingotu sa pohyboval v rozmedzí 18 až 20 cm. Gravitácia a rýchlejšie chladnutie masy pri dne a okrajoch sa prejavilo hutnejším a rovnejším povrchom týchto častí. Stred hrudy bol pórovitý, menej kompaktný. Obsahoval viac plynov, čo sa odzrkadlilo na rozpadnutí výtavku na niekoľko samostatných častí. Podľa jednoliatej patiny došlo k rozpadu dávno

pred vyzdvihnutím ingotu zo zeme. Vrchná časť hrudy je v strede mierne lavórovito prehnutá, sviacsmernými stopami po úprave pomerne úzkym pracovným nástrojom ešte v čiastočne plastickom stave, zrejme počas odstraňovania trosky a iných nečistôt z jej povrchu. Nástroj zanechal po sebe plytké ryhy široké 0,35 až 0,5 cm. Takmer kolmo na ne nadväzuje oškrabovaním zvlnený povrch aj sčiastočným vlnovitým sekundárnym preklopením podrezaného materiálu (obr. 2). V predpokladanom pôvodnom strede spodnej časti ingotu je plytká prehĺbenina s priemerom 4,6 cm, zasahujúca 0,7 cm pod pôvodnú úroveň hrudy. Vznikla opakovanými údermi „kladiva“ so štvorcovou hlavicou srozmermi 2,5 x 2,6 cm. Tie spôsobili nevýrazné puklinky vmateriáli a azda prispeli k rozpadu pôvodného ingotu na viac častí. Stopy úderov sú viditeľné aj na viacerých miestach v okolí vrcholovej prehĺbeniny. Zahladený povrch dna, pôvodných bokov a niektorých výrazne vyčnievajúcich častí z tela azda možno spájať sčistením výtavku od zvyškov stien pece či kokily, trosky a iných prímesí, ktoré ostali na jej povrchu po ukončení metalurgického procesu. Rozmery: nepravidelná spodná časť 15 x 11,9 cm, stred 16,3x 14,7 cm, vrch 9,3 x 8,6 cm, v. 11,9 cm. Dĺ. žliabkov po dlátovitom nástroji od 2,2 po 3 cm. Váha: 4,654 g (obr. 2).

Tvar kovového ingotu pripomína výliatok spodnej časti jednoduch*ej šachtovej pece pôvodne aspoň čiastočne zapustenej do terénu. V prípade tzv. nisteje sa však v jej spodnej časti zvyčajne usadzovali zvyšky paliva, hlušiny, trosky a pod., čo malo vplyv na nerovný spodný povrch ingotov, výrazne odlišný od nálezu z Chtelnice. Predmet sa predovšetkým výškou výtavku odlišuje od známych foriem suroviny od eneolitu až po včasný novovek (Sitár a i. 2012, 273, 274). Už od počiatku stredného eneolitu sa v stredoeurópskom priestore

128

Z DE N ĚK FA R K A Š

Obr. 1. Mapa Malých Karpát v okolí Chtelnice. 1 – poloha Pálenice, miesto nálezu medeného ingotu; 2 – Stará Chtelnica a Pálenice, predpokladaný rozsah eneolitického osídlenia (zdroj mapového podkladu: https://mapy.hiking.sk/).

objavujú okrem amorfných zliatkov ako forma suroviny aj plankonvexné kruhové koláče, známe napr. zhromadného nálezu v Handlovej (Budaváry 1930, 95, 96; Novotná 1955, 89). Tie ako produkty jednoduchších taviacich zariadení či už jamového, alebo šachtového typu (Jiráň a kol. 2008, 12) pretrvávajú pomerne dlhú dobu a v podobe zlomkov v prostredí kultúr popolnicových polí zo stupňov BD–HA2/ HB1 sa objavujú aj v zdokumentovaných hromadných nálezoch v malokarpatskej oblasti z Bukovej azo Svätého Jura (Bartík/Farkaš/Jelínek 2019, 21–26, 39–43). Od staršej doby bronzovej, predovšetkým v prostredí únětickej kultúry, už medená surovina po vyčistení (rafinácii) dostávala aj ustálený tvar v podobe nákrčníkových hrivien, prípadne tzv. rebier, vhodných na transport z primárnych metalurgických centier azodpovedajúcich požiadavkám s nimi spätej tovarovej výmeny. V stredoveku a na začiatku novoveku, počas rozkvetu slovenského medenorudného baníctva, mala obchodovaná suro-

vina štandardizované tvary vhodné pre transport, niekedy so značkou „exportnej“ spoločnosti (Sitár a i. 2012, 273, 274). Formou suroviny boli aj kruhové koláče s vystupujúcimi okrajmi pripomínajúce pizzu, ktoré sa podarilo nájsť v koryte Váhu pri Kočovciach (Mádl 1936, 110, 111) a Hlohovci (Novosedlík 2002, 143, 144). Podľa všetkého vznikli naliatím tekutého kovu do plytkej kruhovej priehlbne (Mádl 1936, 111). Ani v tomto prípade nie je ich datovanie jednoznačné (Bátora/Furmánek 2015, 277) a pohybuje sa od mladšej, prípadne neskorej doby bronzovej až po stredovek. Ich vyzdvihnutie z toku Váhu naznačuje možný transport od primárnych zdrojov prostredníctvom vodných komunikácií. Hrúbka ingotu z Chtelnice (11,9 cm), kompaktnosť hmoty a váha poukazujú na zvládnutý technologický postup za nevyhnutného striedania oxidačného a redukčného prostredia (Jiráň a kol. 2008, 12), pričom vytavený kov sa mohol z pece získavať pomocou „odpichu“ do pripravenej keramickej

M e de n ý i ng o t z C h t e l n ic e

129

Obr. 2. Chtelnica, poloha Pálenice. Medený ingot. 1 – pohľady na výtavok z rôznych strán; 1c – vrchná časť so stopami úpravy povrchu ešte v plastickom stave; 2, 3 – detaily vrchnej časti: A – stopy po odstraňovaní „trosky“; B – sekundárne vlnovité preklopenie tenkej vrstvy kovu, 1d – spodok ingotu: C – stopy úderov nástroja s kvadratickou hlavicou; 4,5–detaily povrchu (foto Z. Farkaš).

alebo do zeme vyhĺbenej formy. Nasledovné úpravy, predovšetkým stopy po odstraňovaní trosky z povrchu hrudy, sa uskutočnili krátko po tavbe, v dobe, keď sa masa nachádzala ešte v čiastočne plazmatickom stave. Nezvyklý tvar hrudy suroviny a neznáme okolnosti nálezu neumožňujú jednoznačné časové 1

zaradenie predmetu, hoci väčšina indícií naznačuje jeho mladší, azda postpraveký pôvod. Chemické zloženie materiálu (tabela 1)1 bolo skúmané ED-XRF analýzou, ručným röntgen-fluorescenčným spektrometrom DELTA CLASSIC+ od firmy Olympus, USA (J. Tirpák) na Fakulte prírodných vied Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre a metódou ED-XRF

Za zostavenie tabely a jej vyhodnotenie ďakujem T. Zacharovi z Institut für Ur- und Frühgeschichte, Philosophische Fakultät Universität zu Köln.

130

Z DE N ĚK FA R K A Š

Tabela 1. Chtelnica. Medený ingot. Porovnávacia tabuľka s chemickým zložením výtavku. Vzorka

Metóda

Inštitúcia

Chtelnica

ED-XRF

Ústav geologických vied PřF MU Brno

0.1060

˂ LOD

2.1400

92.4

˂ LOD

1.0900

0.1300

˂ LOD

1.6700

˂ LOD

1.0200

˂ LOD

1.4600

Chtelnica

ICP-OES

Ústav chemie PřF MU Brno

0,032

2,209

93,54

1,159

0,1264

˂ LOD

1,349

0,560

Chtelnica

XRF

Gemologický ústav FPV UKF Nitra

˂ LOD

1,67

93,82

0,6

1,59

˂ LOD

1,32

˂ LOD

˂ LOD = pod detekčným limitom n = neanalyzované

a Inductively Couplet Plasma – Optical Emission na Ústave geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brne a poukazuje na primárnu surovinu pravdepodobne zodpovedajúcu chalkopyritu. Súčasné poznatky zatiaľ neumožňujú jednoznačné časové zaradenie neobvyklého medeného ingotu nájdeného v Malých Karpatoch v blízkosti obce Chtelnica, okr. Piešťany, a to

napriek tomu, že pochádzajú z miesta s pomerne intenzívnym osídlením tunajšieho horského pros tredia sdoposiaľ dvomi doloženými maximami. Jedným z nich je obdobie od prelomu neolitu aeneolitu až po začiatok vývoja badenskej kultúry a druhým mladšia až neskorá doba bronzová. Obidva časové úseky sa vyznačujú rozvinutou metalurgiou kovov. Ingot však zrejme nemožno spájať ani s jedným z nich.

Li t er at úr a Bartík/Farkaš/Jelínek 2019 – J. Bartík/Z. Farkaš/P. Jelínek: Bronzehortfunde aus den Kleinen Karpaten und ihren Vorgebirgsgebieten. In: I. Bazovský/G. Březinová (ed.): Ľudia a hory – archeologická perspektíva. Interakcie ľudských spoločenstiev horských a podhorských oblastí západného Slovenska. Zborník SNM. Archeológia. Supplementum 12. Bratislava – Nitra 2019, 15–102. Bátora/Furmánek 2015 – J. Bátora/V. Furmánek: Spracovávanie neželezných kovov. In: V. Furmánek (zost.): Staré Slovensko 4. Doba bronzová. Nitra 2015, 277–279. Budaváry 1930 – V. Budaváry: Hromadný medený nález zHandlovej (okr. Prievidza). Sborník Muzeálnej slovenskej spoločnosti 24, 1930, 95–98. Jiráň a kol. 2008 – L. Jiráň (ed.) a kol.: Archeologie pravěkých Čech 5. Doba bronzová. Praha 2008. Mádl 1936 – J. Mádl: Nález medených platní v Kočovciach (okr. Nové Mesto nad Váhom). Sborník Muzeálnej slovenskej spoločnosti 30, 1936, 110–111.

Rukopis prijatý 11. 5. 2020 Translated by Stephanie Staffen

Novosedlík 2002 – P. Novosedlík: Nález medeného koláča vHlohovci. AVANS 2001, 2002, 143, 144. Novotná 1955 – M. Novotná: Medené nástroje a problém najstaršej ťažby medi na Slovensku. Slovenská archeológia3, 1955, 70–100. Sitár a i. 2012 – A. Sitár/V. Lapčík/M. Rusko/V. Dirner: Nálezy historických medených zliatkov z okolia Španej doliny. In: M. Rusko (ed.): Sustainability-Environment-Safety 2012. Zborník z konferencie s medzinárodnou účasťou, 3. 12. 2012 Bratislava. Žilina 2012, 273–285.

I n t er netov é z droje www.mapserver.geology.sk [16-04-2020]. www.podnemapy.sk [16-04-2020]. www.mapy.hiking.sk [16-04-2020].

PhDr. Zdeněk Farkaš, PhD. Slovenské národné múzeum-Archeologické múzeum Žižkova 12 SK – 814 36 Bratislava [emailprotected]

M e de n ý i ng o t z C h t e l n ic e

131

Copper Ingot from Chtelnica Zdeněk Farkaš

SU M M A RY

The conical-shaped copper ingot (Fig. 1; 2) comes from the Lesser Carpathians mountains, near the village of Chtelnica, Piešťany district (south-western Slovakia), from near a Late Stone Age and Later to Later Bronze Age settlement. The compact lump of casting with its porous structure has retained the inner shape of the thermic equipment with a flat bottom and walls which widen out conically to the top. Unlike the edges, the centre of the lump was porous, which allowed the casting to disintegrate into several separate parts. According to the monolithic patina, however, the disintegration took place a long time before the ingot was lifted from the ground (Fig. 2). The item stands out particularly by its height in relation to the known forms of raw material from the Eneolithic to the early Modern Age (Sitár a i. 2012, 273, 274). The thickness of the ingot from Chtelnica (11.9 cm), the compactness of its material and weight (4.654 g) indicate mastery of the technological process of the essential alternation of oxidation and reduction (Jiráň a kol. 2008, 12). The molten metal could have been taken from the oven by means of

a‘tap’ and poured into the prepared ceramic mould or the mould dug into the earth. Subsequent treatments, primarily the marks left from removing the slag from the surface of the lump were carried out shortly after the melting, at a time when the mass was still in a partially plasmatic state. The unusual shape of the lump of raw material and the unknown circ*mstances of its find do not enable a clear chronological classification of the item, although most of the clues point to a more recent, perhaps post-prehistoric origin. The chemical composition of the material was examined by ED-XRF analysis using a DELTA CLASSIC+ handheld X-ray fluorescence spectrometer by Olympus, USA (J. Tirpák) at the Faculty of Natural Sciences, University of Constantine the Philosopher in Nitra, and using the ED-XRF method and Inductively Coupled Plasma – Optical Emission at the Institute of Geological Science of the Faculty of Natural Sciences of Masaryk University in Brno, showing a primary raw material probably matching chalcopyrite.

Fig. 1. Map of Lesser Carpathian mountains near the village of Chtelnica. 1 – Pálenice, the place of find the conical-shaped copper ingot; 2 – Old Chtelnica and Pálenice, expected extend of the Late Stone Age settlement (source: https://mapy.hiking.sk/). Fig. 2. Chtelnica, archaeological place Pálenice. Copper ingot. 1 – views of the ingot from different sides; 1c–top side with traces of surface treatment in plastic

condition; 2, 3 – details of the top side: A – traces after the ‘slag’ removal; B – secondary corrugated flipping of a thin layer of metal, 1d – the bottom part of ingot: C–traces of hammer with square head blows; 4, 5–detail of the surface (photo by Z. Farkaš). Table 1. Chtelnica. Copper ingot from Chtelnica. Comparation table with the chemical composition of the ingot.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 133–144. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.9

V R ÁBLE -F i dvár i m Kon t e x t: Z u Vorl äu fer n u n d Pa r allelen der Dem a rk at ion KLÁRA P . F ISCHL – GIA n-LUCA PAUL – TO B IAS L . KIENLIN

Vráble-Fidvár in Context: Forerunners and Parallels of Its Demarcation. In this contribution in honour of our esteemed colleague and friend Jozef Bátora we take Vráble-Fidvár, one of his most widely known field-projects and excavations, as a starting point for a short review and comparison of the demarcations surrounding and structuring the tell or tell-like multi-layer settlement mounds and their outer settlement of the various Early Bronze Age groups of the Carpathian Basin. From a mainly Hungarian perspective, and with a special focus on the recent results of the BORBAS project (Borsod Region Bronze Age Settlement), attention is drawn to both structural similarities and variability in the way these communities enclosed their sites or a part thereof, and how these settlements developed through time. Furthermore, attention is also drawn to the group of preceding Neolithic enclosures that likewise surround multi-layer settlement mounds. These are distant forerunners of the phenomenon of Bronze Age demarcations studied, but they nonetheless often expose structural similarity and were also subject to change through time and modification in consequence of the permanent negotiation of social space in their respective communities. Keywords: Hungary, Borsod Plain, Bronze Age, tell settlements, demarcation.

EINLEITUNG Auf die Ergebnisse der ersten Grabungen in Vráble-Fidvár von A. Točík (1968) folgten in den letzten Jahren bemerkenswerte Publikationen, die Luftbildaufnahmen sowie geophysikalische Prospektionen umfassten und das dreigliedrige Grabensystem des Fundortes aufzeigten (Bátora u. a. 2008; 2012; Bátora/Tóth/Rassmann 2015; Falkenstein u. a. 2008; Rassmann u. a. 2017; 2018; Schlütz/Bittmann 2016; Skorna/Kalmbach/Bátora 2018). Den neueren Untersuchungen zufolge ließen sich den drei den inneren Siedlungskern umgebenden Gräben verschiedene Zeitstellungen (BA1–BB1) und Kulturgruppen zuordnen (Abb. 1). Während die früheste nachgewiesene Siedlungsaktivität in Vráble-Fidvár in den Makó-Kosihy-Čaka-Horizont datiert werden kann, wurde der innerste und zugleich älteste Graben A samt eines Erdwalls zu Beginn der Frühbronzezeit von Trägern der Hatvan-Kultur angelegt. Der äußerste Graben C umschloss während der folgenden zweiten Siedlungsphase, die der Aunjetitzer-Kultur zu geschrieben werden konnte, die größte Ausdehnung der Siedlung. Der innere Graben A wurde zur selben Zeit mit Siedlungsmaterial beider Kulturgruppen verfüllt. In der dritten und letzten Siedlungsphase kam es zur Reduktion des besiedelten Areals und dem damit einhergehenden Aushub des massiven Grabens B. Aufgefundene Keramik der Maďarovce-Kultur ermöglichte eine Datierung an das Ende der Frühbronzezeit. Vermutlich erst nach Aufgabe der Siedlung kam es zur allmählichen Verfüllung von Graben B durch natürliche Erosionsprozesse.

Neben dem sich dynamisch entwickelnden Grabensystem rücken zwei weitere charakteristische Elemente in den Fokus der Untersuchungen. Zum einen scheinen einige Häuser radial um den Graben angeordnet gewesen zu sein. Inwieweit ein solcher systematischer Aufbau bereits zur hatvanzeitlichen Besiedlung bestand, ist aufgrund der durch Erosion zerstörten Kulturschichten des zentralen Siedlungs areals nicht zu bestimmen. Zum anderen fand sich jenseits der Gräben in der Außensiedlung ein offensichtlich separierter Bereich, in dem zahlreiche Grubenbefunde nachgewiesen werden konnten. Die Siedlung Vráble-Fidvár befindet sich im Südwesten der Slowakischen Ebene oberhalb der rezenten Flussaue der Žitava und in unmittelbarer Nähe zu den polymetallischen Lagerstätten der angrenzenden Westkarpaten, die Vorkommen von Gold- und Zinnseifen sowie sulfidischen Kupfererzen umfassen (Bátora u. a. 2008, Abb. 1). Die fruchtbaren Lössböden der umgebenden Terras senlandschaft boten darüber hinaus eine geeignete Subsistenzgrundlage, wie schon die kontinuierliche Nutzung des Umfeldes von Vráble-Fidvár durch verschiedene Kulturgruppen nahelegt. Für die günstigen Siedlungsbedingungen dieser Mikroregion sprechen so etwa eine neolithische Siedlung der Linienbandkeramischen Kultur ebenso wie ein römisches Militärlager, die unweit von Vráble-Fidvár bestanden und im Rahmen der geomagnetischen Prospektion nachgewiesen wurden (Furholt u. a. 2014). Bemerkenswert ist ferner, dass die Siedlung einen Kontaktpunkt der aus dem Theiß-Gebiet stammenden Hatvan-Kultur und der

134

KLÁRA P. F ISCHL – GIAN-LUCA PAUL – TO BIAS L . KIENLIN

Abb. 1. Phasen und Ausdehnung der Siedlung Vrable-Fidvár (nach Skorna/Kalmbach/Bátora 2018, 103).

mitteleuropäischen Aunjetitzer-Kultur darstellt und das jeweils äußere Verbreitungsgebiet der beiden Kulturgruppen markiert. PARALLELEN Das dynamische Grabensystem Vráble-Fidvárs findet im südöstlichen Mitteleuropa nur wenige Parallelen. Eine Ausnahme bildet die Siedlung Včelince-Lászlófala, die eine vergleichbare, mehr phasige Grabenstruktur sowie eine Nutzung durch verschiedene Kulturgruppen aufwies (Furmánek/ Marková 1992; 1998; 2001; 2008; Görsdorf/Marková/ Furmánek 2004). Die drei Gräben ließen sich der hatvanzeitlichen Besiedlung während der Früh bronzezeit zuordnen. Trotz der Parallelen zu Vráble-Fidvár erlaubt der momentane Publikationsstand von Včelince-Lászlófala keine weiteren Vergleiche zwischen diesen beiden Siedlungen. N. Kalicz stellte bereits 1968 heraus, dass für nahezu alle Siedlungen der Hatvan-Kultur Grabenanlagen charakteristisch seien, die den zen-

tralen Siedlungskern, nicht jedoch die umgebende Außensiedlung einfassen würden (Kalicz 1968, 132–134). Auf Grundlage dieser Beobachtungen wurde 2012 in Kooperation zwischen der Universität zu Köln, der Universität Miskolc sowie dem Herman Ottó Museum in Miskolc das „Borsod Region Bronze Age Settlement“-Projekt (BORBAS) gegründet, dessen vorrangiges Ziel in der Rekonstruktion des früh- und mittelbronzezeitlichen Siedlungswesens zwischen der Fußhügelzone des Bükk-Gebirges und der südlichen Borsodebene liegt (Fischl/Kienlin/Pusztai 2016; Kienlin/Fischl/ Pusztai 2018). Innerhalb dieser Mikroregion im Nordosten Ungarns konnten bislang 17 Fundorte der Hatvan- und Füzesabony-Kultur identifiziert und insbesondere durch geomagnetische Prospektion untersucht werden (Abb. 2). Seit 2018 finden zudem systematische Kernbohrungen statt, die primär die Ausmaße der Gräben sowie die absolute Datierung und das chronologische Verhältnis von zentralem Tell, Demarkation und umgebender Außensiedlung innerhalb des Siedlungsgefüges erfassen sollen.

VRÁBLE -F i dvár i m Kon t e x t: Z u Vor l äu f e r n u n d Pa r allele n de r De m a r k at ion

135

Abb. 2. Verbreitungskarte der bekannten hatvan- und füzesabonyzeitlichen Siedlungen auf der Borsodebene. 1–Fü zesabony-Öregdomb; 2 – Szihalom-Földvár; 3 – Maklár-Földvár; 4 – Novaj-Földvár; 5 – Bogács-Pazsagpuszta; 6 – Tard-Tatárdomb; 7 – Tibolddaróc-Bércút; 8 – Bükkábrány-Kálvária; 9 – Vatta-Testhalom; 10 – Emőd-Nagyhalom; 11– Emőd-Karola szőlők; 12 – Szakáld-Testhalom; 13 – Sajószöged-Aranyos halom; 14 – Mezőcsát-Laposhalom; 15–Gelej-Pincehát; 16 – Mezőcsát-Oroszdomb; 17 – Mezőcsát-Pástidomb; 18 – Mezőcsát-Harangdomb; 19 – Borsodivánka-Marhajárás (Nagyhalom); 20–Tiszabábolna-Fehérló tanya; 21 – Ároktő-Dongóhalom; 22 – Tiszakeszi-Szódadomb; 23 – Tiszakeszi-Bálinthát (Újtemető); 24 – Polgár-Ásott halom; 25 – Polgár-Kenderföld; 26 – Tiszalúc-Dankadomb; 27– Hernádnémeti-Németi halom.

Die zentralen Siedlungshügel der prospektierten Fundorte wiesen Flächen von durchschnittlich 0,5ha auf (vgl. Kienlin/Fischl/Pusztai 2018, 56, 83, Tab.I-4; Abb. I-51) und waren von einem zwischen 10 m und 20 m breiten Graben eingefasst. In einigen der umgebenden Außensiedlungen, die den größten Teil der Siedlungsfläche ausmachten, konnten Nach weise von (verbrannten) Hausbefunden erbracht werden. Sie waren rund 4–5 m breit, 10–16m lang und meist nord–südlich beziehungsweise nord west–südöstlich ausgerichtet. Im Kontrast zu dieser verhältnismäßig streng befolgten, normativen Grundstruktur findet sich in der Borsodebene sowohl zwischen den Fundorten als auch in der Entwicklung einzelner Siedlungen ein höheres Maß an Variabilität als bisher angenommen. Durchaus vergleichbar zu Vráble-Fidvár waren auch die Hausstrukturen im inneren Bereich der zonierten Außensiedlung von Emőd-Nagyha-

lom sowie in der Außensiedlung von Tard-Tatárdomb konzentrisch um den umgebenden Graben angeordnet (Abb. 3). Dabei waren sie jedoch konträr zu Vráble-Fidvár jeweils mit ihren Längsseiten zum Graben hin ausgerichtet. In Vatta-Testhalom dagegen behielten die Häuser ihre grundsätzliche, nordwest–südöstliche Ausrichtung bei (Abb.3). Im äußeren Bereich der Außensiedlungen von Emőd-Nagyhalom und zum Beispiel in Tiszakeszi-Bálinthát-Újtemető standen die Häuser parallel zueinander in Reihen, während sie in Tibold daróc-Bércút einzelne und voneinander separierte Gruppen bildeten (Kienlin/Fischl/Pusztai 2018). Wohl alle der bislang untersuchten Siedlungen der Borsodebene wiesen eine kontinuierliche Nutzung durch die Hatvan- und die jüngere Füzesabony-Kultur auf, und in einigen von ihnen konnten Modifikationen an den Grabenanlagen nachgewiesen werden. Zu dieser Gruppe gehört

136

KLÁRA P. F ISCHL – GIAN-LUCA PAUL – TO BIAS L . KIENLIN

Abb. 3. Magnetogramme der bronzezeitlichen tellartigen Siedlungen von Tard-Tatárdomb (oben), Emőd-Nagyhalom (unten links) und Vatta-Testhalom (unten rechts) einschließlich der umlaufenden Demarkationen sowie der Außensiedlungen. Quelle: BORBAS project.

VRÁBLE -F i dvár i m Kon t e x t: Z u Vor l äu f e r n u n d Pa r allele n de r De m a r k at ion

neben Ároktő-Dongóhalom und Szakáld-Testhalom sicher auch Tard-Tatárdomb, dessen hatvanzeitlicher Siedlungskern zunächst von einem rundlichen Graben umgeben war. Kernbohrungen, die im Jahr 2019 durchgeführt wurden, belegten anschließende Modifikationen am Graben, bei denen der nördliche und vermutlich auch der östliche Bereich der Demarkation teilweise verfüllt und im Norden nach außen hin vergrößert wurde (siehe auch bereits Fischl/Kienlin/Seres 2012; Kienlin/Fischl/Pusztai 2018). Von der nachfolgenden Besiedlung zeugen neben den zumeist wohl umgelagerten Kulturschichten im Bereich des verfüllten Grabenteils insbesondere die in die Verfüllungsschicht eingetieften und im Magnetogramm erkennbaren Gruben. Eine andere Situation, die bisher im Forschungsgebiet ohne Parallelen ist, ergab sich in der Siedlung Emőd-Nagyhalom. Der zentrale, tellartige Siedlungshügel besaß eine Fläche von rund 0,26ha und war von einem 14–20 m breiten Graben eingefasst, der sowohl im Magnetogramm als auch im Gelände selbst gut sichtbar ist (Abb. 3). Erst anhand der systematischen Kernbohrungen im Jahr 2018 konnte nachgewiesen werden, dass der Graben in einer älteren Siedlungsphase einen weitaus breiteren Vorläufer besaß, der um die Mitte des 20. Jhs. v. Chr. von außen partiell verfüllt wurde. Auf dieser Verfüllung entstanden wohl mit einigem zeitlichen Abstand während der zweiten Hälfte des 19.Jhs. v. Chr. Häuser, die sich, wie bereits geschildert, konzentrisch um den Graben orientierten (Abb. 3; Kienlin/Fischl/Pusztai 2018; Kienlin/Lie/Fischl 2019). Solche Modifikationen der Gräben entsprechen offenkundig nicht derselben Dynamik, wie sie in Vráble-Fidvár belegt ist. Vergleichbar ist neben der grundsätzlichen Siedlungsstruktur hingegen, dass auch auf den Fundorten der Borsodebene gelegentlich eine separierte „Grubenzone“ in der Außensiedlung nachgewiesen werden kann (Fischl/ Kienlin 2013, 8). Entsprechende Grabensysteme sind allerdings nicht nur auf der Borsodebene oder innerhalb des Hatvaner Kulturkreises kennzeichnendes Element der Tell- und tellartigen Siedlungen, sondern sie finden sich auch in angrenzenden Regionen des Karpatenraums wieder. Die vermehrte Nutzung nicht-invasiver Maßnahmen, wie Luftbildaufnah men oder geophysikalische Prospektionen, lieferte in den letzten Jahren immer mehr einschlägige Daten, die zu einem besseren Verständnis dieser Anlagen beitragen. Ein- oder mehrfache Grabensysteme der Aunjetitzer-Kultur konnten beispielsweise jüngst in Tschechien identifiziert werden (Kovárník 2015). Ähnliches gilt für die Siedlung Budmerice der Maďarovce-Kultur, die ein komplexes System aus insgesamt vier Gräben aufweist (Vavák u. a. 2015).

137

Eine weitere Besonderheit, die sich in einigen Siedlungen der Vatya-Kultur an der mittleren Donau findet, stellen Grabensysteme dar, die die interne Siedlungsfläche in mehrere, womöglich funktional unterschiedlich genutzte Zonen untergliederten (Jaeger u. a. 2018; Staniuk u. a. 2020; Szeverényi/Kulcsár 2012). Auch in der als Polgár-Insel bekannten Mikroregion östlich der Theiß konnten in den letzten Jahren vermehrt Siedlungen identifiziert und untersucht werden, die massive und teils mehrere Gräben aufwiesen. Vergleichbar zu den Fundorten der Borsodebene bestanden einige dieser Ansiedlungen kontinuierlich während der Hatvan- und Füzesabony-Phase (Dani u. a. 2019). Grabensysteme um mehrschichtige Ansiedlungen des Otomani-Füzesabony-Kulturkomplexes finden sich zudem an den Flussläufen der Berettyó (Dani 2012) und des Ér/ Ier (Gogâltan/Cordoș/Ignat 2014; Kienlin/Fischl/Marta 2017) im Osten der Ungarischen Tiefebene sowie in weiten Teilen der heutigen Slowakei. Dort wies die Siedlung Nižná Myšľa einen inneren Siedlungs kern von rund 0,3 ha Fläche auf, der zunächst von einem massiven Graben umfasst war. Vergleichbar zu Vráble-Fidvár kam es in einer jüngeren Siedlungsphase zu einer deutlichen Ausdehnung des besiedelten Areals, infolge derer ein neuer, rund

Abb. 4. Die zweiphasige Grabenanlage von Nižná Myšľa (modifiziert nach David 2010, Abb. 4).

138

KLÁRA P. F ISCHL – GIAN-LUCA PAUL – TO BIAS L . KIENLIN

Abb. 5. Demarkationen der neolithischen Tell- und tellartigen Siedlungen. 1 – Polgár-Csőszhalom (nach Mesterházi u. a. 2019, Abb. 7); 2 – Polgár-Bosnyákdomb (nach Raczky/Anders 2009, Abb. 4); 3 – Szeghalom-Kovácshalom (nach Gyucha u. a. 2015, Abb. 4); 4–Hajdúböszörmény-Pródi-halom (nach Raczky/Fodor/Mester 2010, Abb. 12); 5 – Szentpéterszeg-Kovadomb (nach Raczky/Anders 2014, Abb. 3); 6 – Öcsöd-Kováshalom (nach Füzesi/Raczky 2018, Abb. 1).

VRÁBLE -F i dvár i m Kon t e x t: Z u Vor l äu f e r n u n d Pa r allele n de r De m a r k at ion

27 m breiter und 5 m tiefer Graben am Rande der Siedlung ausgehoben wurde (Abb. 4; Fischl/Olexa 2019; Gašaj 2002; Olexa 1982; 2003). Der Siedlungstyp des kontinuierlich belegten, mehrschichtigen Siedlungshügels einschließlich der zugehörigen Demarkationen scheint somit während der frühen bis mittleren Bronzezeit (ungarischer Terminologie) regional wie auch chronologisch innerhalb des Karpatenraums Variation unterworfen zu sein, wenngleich bestimmte strukturelle Merkmale gleichsam in den meisten Siedlungen zu beobachten sind. VORLÄU FER Grabenanlagen sind innerhalb des Karpatenraums bereits aus dem vorangehenden Neolithikum bekannt. So weisen schon zahlreiche Siedlungen der Linienbandkeramischen Kultur eine äußere Demarkation auf (Raczky/Anders 2012). Insbesondere für das Spätneolithikum steht dann eine stetig zunehmende Menge an Daten zur Verfügung, die ein besseres Verständnis des Siedlungswesens ermöglicht. Die Region entlang der Theiß im Osten des heutigen Ungarns bildet exemplarisch für diesen Zeitraum eine archäologisch gut fassbare, jedoch uneinheitliche Siedlungslandschaft. Telloder tellartige Siedlungen finden sich hier nahezu ausschließlich im mittleren und südlichen Abschnitt der Theiß sowie entlang der Körös-Flussläufe, wäh rend im Norden Flachsiedlungen zu dominieren scheinen (Raczky 1987). Des Weiteren unterscheiden sich die Tell- und tellartigen Ansiedlungen der Berettyó-Gegend von denen der südlich gelegenen Tiefebene (Kalicz 1985; Kalicz/Raczky 1990). Vergleichbar zur Bronzezeit scheint somit auch im spätneolithischen Siedlungswesen und innerhalb einzelner Mikroregionen Variabilität bestanden zu haben. Dem allgemein geläufigen Modell zufolge besitzen diese Tellsiedlungen gesellschaftliche, ökonomische sowie soziale Funktionen und sind von sogenannten Satellitensiedlungen umgeben. Neuere Untersuchungen – beginnend mit denen der Polgár-Mikroregion – deuten darauf hin, dass die Tellsiedlungen als Zentren großflächiger, horizontaler Siedlungsräume umrissen werden können und von diesen durch Grabenanlagen separiert waren. Neben dem für die sogenannte Csőszhalom-Gruppe eponymen Fundort Polgár-Csőszhalom am Oberlauf der Theiß weisen auch Polgár-Bosnyákdomb, Szentpéterszeg-Kovadomb, Hajdúböszörmény-Pródi-halom und Szeghalom-Kováshalom (Gyucha u. a. 2015; Raczky/Anders 2009; 2014; Raczky/Fodor/Mester 2010) sowie weitere, unpublizierte Siedlungen eben-

139

jene Struktur auf (Abb. 5). Eine andere Raumorganisation findet sich hingegen beispielhaft in Vésztő-Mágor (Gyucha u. a. 2015) oder Öcsöd-Kováshalom. Der tellartige Siedlungshügel von Öcsöd-Kováshalom war dabei von drei konzentrisch verlaufenden, jedoch segmentierten Gräben sowie von sieben weiteren, zeitgleich bestehenden Siedlungs- bzw. Haus-Nuclei umgeben. Die Schichtmächtigkeit des zentralen Siedlungshügels betrug 130–160 cm, die Gesamtfläche des genutzten Areals rund 21 ha (Füzesi/Raczky 2018; Raczky 1987; Raczky/Füzesi 2016; Raczky/Füzesi/Anders 2018). In Polgár-Csőszhalom umschlossen den tellartigen Siedlungshügel insgesamt sechs konzentrische Gräben, die während verschiedener Siedlungsphasen bestanden und das Ergebnis einer episodischen Ausdehnung des zentralen, kultisch genutzten Areals waren (Raczky/Anders 2010a). Erste systematische Ausgrabungen fanden 1957 unter der Leitung von I. Bognár-Kutzián statt (Bánffy/Bognár-Kutzián 2007). Umfangreiche Informationen zur Tell- und umgebenden Außensiedlung erbrachten weitere Maßnahmen, die seit 1989 und insbesondere infolge des geplanten Baus der M3-Autobahn fortgeführt wurden. Das gesamte Siedlungsareal umfasste den neueren geomagnetischen Untersuchungen zufolge rund 67,5 ha (Mesterházy u. a. 2019). Die Häuser, die innerhalb der Grabenanlage bestanden, waren radial zu ihnen angeordnet, während diese in der Außensiedlung einer nordwest–südöstlichen Ausrichtung folgten. Nach Meinung der Ausgräber soll sich die Gesamtsiedlung von Polgár-Csőszhalom durch eine ausgesprochene Dualität bezüglich der Raumkonzeption auszeichnen (Raczky/Anders 2010b; 2012; Raczky/Sebők 2014). Während der mehr schichtige Siedlungshügel dem Aufbau der Tell- und tellartigen Siedlungen der Theiß-Kultur an der mittleren und unteren Tisza entspräche, würden die mehrgliedrigen Grabenanlagen vielmehr Parallelen in den sogenannten Rondellen der Lengyel-Kultur finden (Barna u. a. 2016; Pásztor/Barna/Zotti 2015), sodass Polgár-Csőszhalom als kultureller Verbindungspunkt zwischen dem westlichen Transdanubien und der östlichen Tisza-Gegend anzusehen sei (Raczky/Anders 2006; 2008; Raczky/Anders/Bartosiewicz 2011). Die geographische Lage, kultbezogene Funde und Befunde sowie die Raumkonzeption führten über einen längeren Zeitraum dazu, Polgár-Csőszhalom eine Sonderstellung innerhalb der bekannten, spätneolithischen Siedlungslandschaft zukommen zu lassen (Mesterházy u. a. 2019; Raczky 2019; Raczky/Anders 2010b; 2012; Raczky/Sebők 2014; Raczky/Anders/Siklósi 2014; Raczky u. a. 2015). Die beispielhaft vorgestellten Fundstellen ergeben jedoch ein differenzierteres Bild, das auf allgemeine Raumkonzeptionen und Denkweisen neolithischer

140

KLÁRA P. F ISCHL – GIAN-LUCA PAUL – TO BIAS L . KIENLIN

Gesellschaften ebenso verweist wie auf Spezifika einzelner Anlagen oder Mikroregionen. Trotz des zwischenzeitigen Verschwindens der Tellsiedlungen am Ende des Spätneolithiku*ms finden sich auch während der nachfolgenden Kupferzeit innerhalb des Karpatenraums weiterhin Siedlungen, die von Gräben umgeben waren (Parkinson u. a. 2004). DEUTUNG Vráble-Fidvár wird aufgrund der sprunghaften und sich dynamisch entwickelnden Siedlungsausdehnung sowie des normiert wirkenden Aufbaus eine hervorgehobene Bedeutung als frühbronzezeitliches Siedlungszentrum zuerkannt. Die im Rahmen dieses Beitrags gegenübergestellten Siedlungsformen unterschiedlicher Kulturgruppen, Regionen und Zeitstellungen lassen einerseits in der Entwicklung einzelner Siedlungen sowie zwischen verschiedenen Fundorten ein hohes Maß an Variabilität ersichtlich werden. Anderseits weisen viele mit Gräben umgebende bronzezeitliche Tellsiedlungen des Karpatenraums – und unter ihnen auch Vráble-Fidvár – bestimmte strukturelle Merkmale gemeinsam auf, die Parallelen bereits im vorangehenden Neolithikum haben. In Vráble-Fidvár gehört zu diesen insbesondere die systematische Anordnung der Häuser entlang des Grabens und innerhalb der umgebenden Außensiedlung, die, ebenso wie die Größe des zentralen, hatvanzeitlichen Siedlungs hügels, Entsprechungen in den hatvanzeitlichen Siedlungen der Borsodebene finden. Eine zu Vráble-Fidvár vergleichbare sprunghafte Siedlungsausdehnung ist hingegen auf der Borsodebene nicht festzustellen, sie ist jedoch beispielsweise in der Otomani-Füzesabony Siedlung von Nižná Myšľa zu beobachten. Die meisten der Tell- oder tellartigen Siedlungen waren – wie auch Vráble-Fidvár – von einer Grabenanlage umgeben. Diese sind jedoch nicht allein für die Bronzezeit, sondern ebenso für die spätneolithischen, mehrschichtigen Ansiedlungen charakteristisches Merkmal. Die Anzahl und Größe der jeweiligen Gräben variierte – einige bestanden während der gesamten Laufzeit der zugehörigen Siedlung, andere wiederum wurden zu einem späteren Zeitpunkt angelegt oder nachträglich verändert. Forschungsgeschichtlich betrachtet werden Gräben oder Wall-Grabensysteme oft als reine Defensivund Zwangsarchitektur gedeutet, die dem Schutz des umgebenden Territoriums und der Kontrolle der umgebenden Außensiedlung gedient habe. Die Errichtung solcher Befestigungen müsse zentral

von einer elitären Schicht organisiert worden sein, sodass befestigte Siedlungen als Zeichen sozialer Hierarchisierung gewertet werden könnten. Demarkationen, wie sie die Gräben der prähistorischen Siedlungen darstellen, begrenzten und untergliederten die nutzbare Siedlungsfläche und prägten auf diese Weise maßgeblich das entstehende Siedlungsbild. Dieses unterlag jedoch nicht zwingend einer urbanistischen und von „oben“ gelenkten Konzeption, sondern mag ebenso gut geteilte Traditionen oder gemeinschaftliche Anliegen zum Ausdruck bringen, die sozial oder auch funktional begründet sein konnten. Spezifische Praktiken, bestimmte Denkweisen oder Raumvorstellungen einer Gemeinschaft schlugen sich in der jeweiligen Siedlungsstruktur nieder. So können Modifikationen an Gräben, wie sie unter anderem in der Borsodebene nachgewiesen und weiter oben exemplarisch dargestellt wurden, auf geänderte Lebensumstände, Bedürfnisse oder Vorstellungen der Bewohner der Siedlung zurückzuführen sein, mit denen sich ebenso die ursprüngliche Gestaltung oder gar Funktion sowie die Wahrnehmung und Bedeutung der Demarkation gewandelt haben mögen. Aus diesen Gründen ist eine Beurteilung der Gräben als rein fortifikatorisches Architektur element als zu statisch und einseitig anzusehen. In zahlreichen von unterschiedlichen (ursprünglich keramisch definierten) Kulturgruppen nachfolgend genutzten Siedlungen besteht das ursprüngliche Siedlungsbild zumindest in Grund zügen fort. Solche streng befolgten Siedlungsstrukturen innerhalb gut abgrenzbarer Mikroregionen ebenso wie überregionale Entsprechungen zwischen verschiedenen Kulturgruppen verweisen auf starke Kommunikationsnetze sowie auf gemeinsame Denkmuster und eine geteilte Auffassung von der umgebenden Umwelt. Der geographische und kulturelle Kontext trägt daher zu einem besseren Verständnis auch der Siedlung Vráble-Fidvár bei. Ihre Besonderheit liegt vornehmlich in der Lage zwischen zwei unterschiedlichen Kulturräumen. Ein vergleichbares Bild ergibt sich entlang des Hrons in einem östlich der Žitava gelegenen Tal, in dem die Maďarovce-Kultur und die transdanubische Kultur der Inkrustierten Keramik nebeneinander siedelten, was die vorteilhaften naturräumlichen Begebenheiten dieser Mikroregion zudem hervorhebt. Von diesem ausgehend ist es möglich den Fund ort Vráble-Fidvár als einen wichtigen Verbindungs punkt von östlichen und westlichen Kulturräumen zu identifizieren, der sich im verhältnismäßig streng befolgten strukturellen Umfeld der bronzezeitlichen Tell-Siedlungen des Karpatenraums wiederfindet.

VRÁBLE -F i dvár i m Kon t e x t: Z u Vor l äu f e r n u n d Pa r allele n de r De m a r k at ion

141

LITERATUR Bánffy/Bognár-Kutzián 2007 – E. Bánffy/I. Bognár-Kutzián: The Late Neolithic Tell Settlement at Polgár-Csőszhalom. The 1957 Excavation. BAR 1730. Oxford 2007. Barna u. a. 2016 – J. P. Barna/Z. M. Tokai/E. Pásztor/I. Eke/ S. Puszta/A. Puszta/J. Busznyák/K. T. Biró/C. Száraz: Late Neolithic Circular Ditch Systems in Western-Hungary. Overview on the present stage of Research in Zala County, Hungary. In: J. Kovárník (ed.): Centenary of Jaroslav Palliardi’s Neolithic and Aeneolithic relative chronology (1914-2014). Hradec Králové – Ústí nad Orlicí 2016, 309–336. Bátora u. a. 2008 – J. Bátora/B. Eitel/F. Falkenstein/ K. Rassmann: Fidvár bei Vráble. Eine befestigte Zentralsiedlung der Frühbronzezeit in der Slowakei. In: J. Czebreszuk/S. Kadrow/J. Müller (eds.): Defensive Structures from Central Europe to the Aegean in the 3rd and 2nd millenia BC. Poznań – Bonn 2008, 97–107. Bátora u. a. 2012 – J. Bátora/A. Behrens/J. Gresky/ M. Ivanova/K. Rassmann/P. Tóth/K. Winkelmann: The Rise and Decline of the Early Bronze Age Settlement Fidvár near Vráble, Slovakia. In: J. Kneisel/W. Kirleis/ M. Dal Corso/N. Taylor/V. Tiedtke (eds.): Collapse or Continuity? Environment and Development of Bronze Age Human Landscapes. Bonn 2012, 111–129. Bátora/Tóth/Rassmann 2015 – J. Bátora/P. Tóth/K. Rassmann: Centrálne sídlisko zo staršej doby bronzovej vo Vrábľoch. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave a na Slovensku“. Levice 8.–11. októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015, 123–138. Dani 2012 – J. Dani: Fortified Tell Settlements from the Middle Bronze Age in the Hungarian Reach of the Berettyó Valley. In: M. Jaeger/J. Czebreszuk/K. P. Fischl (eds.): Enclosed Space – Open Society. Contact and Exchange in the Context of Bronze Age Fortified Settlements in Central Europe. Poznań 2012, 27–37. Dani u. a. 2019 – J. Dani/S. Puszta/G. Márkus/M. Bálint/ I. Bacskai: Middle Bronze Age Settlement Network in the Polgár Microregion. In: K. P. Fischl/T. L. Kienlin (eds.): Beyond Divides – The Otomani-Füzesabony Phenomenon. Current Approaches to Settlement and Burial in the North-eastern Carpathian Basin and Adjacent Areas. UPA 345. Bonn 2019, 165–194. David 2010 – W. David: Nascita e crollo della civiltà dei Tell dell‘antica età del Bronzo nel bacino carpatico ed indizi di possibili, analoghi fenomeni culturali coevi nella regione dell’alto e medio Danubio nella prima metà del II millenio a.C. In: A. Cardarelli/A. Cazzella/ M. Frangipane/R. Peroni (ed.): Le ragioni del cambiamento. Atti del convegno internazionale „Le ragioni del cambiamento“ Roma, 15–17 Giugno 2006. Scienze dell’antichità. Storia, Archeologia, Antropologia 15. Rom 2010, 563–594. Falkenstein u. a. 2008 – F. Falkenstein/J. Bátora/B. Eitel/ K. Rassmann: Fidvár bei Vráble. Archäologische Prospektionen auf einer befestigten Zentralsiedlung der Frühbronzezeit in der Slowakei. Mitteilungen der Berliner Gesellschaft für Anthropologie 29, 2008, 39–50. Fischl/Kienlin 2013 – K. P. Fischl/T. L. Kienlin: Results of aSystematic Survey Programme on the Hatvan Sites of Emőd-Nagyhalom and Tard-Tatárdomb in Northern

Hungary. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 64, 2013, 5–32. Fischl/Olexa 2019 – K. P. Fischl/L. Olexa: The Settlement Network of the Otomani-Füzesabony Cultural Complex in the Southern Hornád Valley and the Košice Basin. In: K. P. Fischl/T. L. Kienlin (eds.): Beyond Divides – The Otomani-Füzesabony Phenomenon. Current Approaches to Settlement and Burial in the North-eastern Carpathian Basin and Adjacent Areas. UPA 345. Bonn 2019, 121–142. Fischl/Kienlin/Seres 2012 – K. P. Fischl/T. L. Kienlin/N. Seres: Bronzezeitliche (RBA1–2) Siedlungsforschungen auf der Borsoder Ebene und im Bükk-Gebirge. Überblick und neue Ergebnisse. A Herman Ottó Múzeum Évkönyve 51, 2012, 23–43. Fischl/Kienlin/Pusztai 2016 – K. P. Fischl/T. L. Kienlin/ T. Pusztai: Bronze Age Settlement Research in the Southern Borsod Region. Hungarian Archaeology. E-Journal, Summer 2016, 2016, 1–8. Furholt u. a. 2014 – M. Furholt/J. Bátora/I. Cheben/H. Kroll/ K. Rassmann/P. Tóth: Vráble-Veľké Lehemby: Eine Siedlungsgruppe der Linearkeramik in der Südwestslowakei. Vorbericht über die Untersuchungen der Jahre 2010 und 2012 und Deutungsansätze. Slovenská archeológia 62, 2014, 227–266. Furmánek/Marková 1992 – V. Furmánek/K. Marková: Siedlung des Tell-Typs in Včelince. In: J. Herrmann (Hrsg.): Heinrich Schliemann. Grundlagen und Ergebnisse moderner Archäologie 100 Jahre nach Schliemanns Tod. Berlin 1992, 293–303. Furmánek/Marková 1998 – V. Furmánek/K. Marková: Osobitosti sídliska tellového typu vo Včelinciach. Slovenská archeológia 46, 1998, 205–224. Furmánek/Marková 2001 – V. Furmánek/Marková: Beitrag der Ausgrabung der Siedlung in Včelince zur Problematik der Bronzezeit im Theißgebiet. In: C. Kacsó (Hrsg.): Der nordkarpatische Raum in der Bronzezeit. Symposium Baia Mare, 7.–10. Oktober 1998. Bibliotheca Marmatia 1. Baia Mare 2001, 105–118. Furmánek/Marková 2008 – V. Furmánek/K. Marková: Včelince. Archív dávnej minulosti. Nitra 2008. Füzesi/Raczky 2018 – A. Füzesi/P. Raczky: Öcsöd-Kováshalom. Potscape of a Late Neolithic site in the Tisza region. In: D. Bartus (ed.): Dissertationes Archaeologicae ex Instituto Archaeologico Universitatis de Rolando Eötvös nominatae. Ser. 3. No. 6. Budapest 2018, 43–146. Gašaj 2002 – D. Gašaj: Osady warowne i życie gospordar cze. In: J. Gancarski (red.): Między Mykenami a Bałtykiem. Kultura Otomani-Füzesabony. Krosno 2002, 21–52. Gogâltan/Cordoș/Ignat 2014 – F. Gogâltan/C. Cordoș/A. Ignat: Bronze Age tell, tell-like and mound-like settlements on the eastern frontier of the Carpathian Basin. History of research. Cluj-Napoca 2014. Görsdorf/Marková/Furmánek 2004 – J. Görsdorf/K. Marková/ V. Furmánek: Some new 14C data to the Bronze Age in the Slovakia. Geochronometria 23, 2004, 79–91. Gyucha u. a. 2015 – A. Gyucha/R. W. Yerkes/W. A. Parkinson/ A. Sarris/N. Papadopoulos/R. P. Duffy/B. R. Salisbury: Settlement Nucleation in the Neolithic. APreliminary Report of the Körös Regional Archaeological Pro ject’s Investigations at Szeghalom-Kovácshalom and Vésztő-Mágor. In: S. Hansen/P. Raczky/A. Anders/ A. Reingruber (eds.): Neolithic and Copper Age between the Carpathians and the Aegean Sea. Chronologies and

142

KLÁRA P. F ISCHL – GIAN-LUCA PAUL – TO BIAS L . KIENLIN

technologies from the 6th to the 4th millennium BCE. Archäologie in Eurasien 31. Bonn 2015, 129–142. Jaeger u. a. 2018 – M. Jaeger/G. Kulcsár/N. Tylor/R. Staniuk: Kakucs-Turján. A Middle Bronze Age multi-layered fortified settlement in Central Hungary. Bonn 2018. Kalicz 1968 – N. Kalicz: Die Frühbronzezeit in Nordost-Ungarn. Budapest 1968. Kalicz 1985 – N. Kalicz: Über das spätneolithische Siedlungswesen in Ungarn. Béri Balogh Ádám Múzeum Évkönyve 13, 1985, 127–138. Kalicz/Raczky 1990 – N. Kalicz/P. Raczky: Das Spätneolithikum im Theissgebiet. Eine Übersicht zum heutigen Forschungsstand aufgrund der neuesten Ausgrabungen. In: W. Meier-Arendt (Hrsg.): Alltag und Religion. Jungsteinzeit in Ostungarn. Frankfurt am Main 1990, 11–30. Kienlin 2018 – T. L. Kienlin: I. Borsod Region Bronze Age Settlement: ‘Diversity in Uniformity’. In: T. L. Kienlin/ K. P. Fischl/T. Pusztai: Borsod Region Bronze Age Settlement (BORBAS). Catalogue of the Early to Middle Bronze Age Tell Sites Covered by Magnetometry and Surface Survey. Bonn 2018, 11–98. Kienlin/Fischl/Marta 2017 – T. L. Kienlin/K. P. Fischl/L. Marta: Exploring Divergent Trajectories in Bronze Age Landscapes. Tell Settlement in the Hungarian Borsod Plain and the Romanian Ier Valley. Ziridava 31, 2017, 93–128. Kienlin/Fischl/Pusztai 2018 – T. L. Kienlin/K. P. Fischl/ T. Pusztai: Borsod Region Bronze Age Settlement (BORBAS). Catalogue of the Early to Middle Bronze Age Tell Sites Covered by Magnetometry and Surface Survey. Bonn 2018. Kienlin/Lie/Fischl 2019 – T. L. Kienlin/M. A. Lie/K. P. Fischl: Emőd-Nagyhalom. A Non-invasive Approach to the Multi-phase Enclosure and Outer Settlement of aBronze Age Tell Site in North-eastern Hungary. In: K. P. Fischl/T. L. Kienlin (eds.): Beyond Divides – The Otomani-Füzesabony Phenomenon. Current Approaches to Settlement and Burial in the North-eastern Carpathian Basin and Adjacent Areas. UPA 345. Bonn 2019, 195–229. Kovárník 2015 – J. Kovárník: Opevňovací příkop ze starší doby bronzové u Šatova, okr. Znojmo. Další případy obloukovitých příkopů zjištěných leteckým výzkumem. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave a na Slovensku“. Levice 8.–11. októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015, 105–122. Mesterházy u. a. 2019 – G. Mesterházy/G. Serlegi/ B. Vágvölgyi/A. Füzesi/P. Raczky: A szociális folya matok színterei Polgár-Csőszhalom késő neolitikus településének összefüggéseiben. Archaeologiai Értesítő 144, 2019, 1–32. Olexa 1982 – L. Olexa: Siedlungen aus der Bronzezeit in Nižná Myšľa in der Ostslowakei. In: B. Chropovský/ J. Herrmann (Hrsg.): Beiträge zum bronzezeitlichen Burgenbau in Mitteleuropa. Berlin – Nitra 1982, 331−334. Olexa 2003 – L. Olexa: Nižná Myšľa. Osada a pohrebisko z doby bronzovej. Košice 2003. Parkinson u. a. 2004 – W. A. Parkinson/A. Gyucha/R. W. Yerkes/A. Sarris/M. Hardy/M. Morris: Settlement Reorganization at the End of the Neolithic in Central Europe. Recent Research in the Körös River Valley, Southeastern Hungary. Eurasian Prehistory 2, 2004, 57–73. Pásztor/Barna/Zotti 2015 – E. Pásztor/J. P. Barna/G. Zotti: Neolithic Circular Ditch Systems (‘Rondels’) in Central

Europe. In: C. L. N. Ruggles (ed.): Handbook of Archaeoastronomy and Ethnoastronomy. New York 2015, 1317–1326. Raczky 1987 – P. Raczky: The Late Neolithic of the Tisza Region. Budapest – Szolnok 1987. Raczky 2019 – P. Raczky: Cross-Scale Settlement Morphologies and Social Formations in the Neolithic of the Great Hungarian Plain. In: A. Gyucha (ed.): Coming Together. Comparative Approaches to Population Aggregation and Early Urbanization. Albany 2019, 259–293. Raczky/Anders 2006 – P. Raczky/A. Anders: Social dimensions of the Late Neolithic settlement of Polgár-Csőszhalom (eastern Hungary). Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 57, 2006, 17–33. Raczky/Anders 2008 – P. Raczky/A. Anders: Late Neolithic spatial differentiation at Polgár-Csőszhalom. In: D. Bailey/A. Whittle/D. Hofmann (eds.): Living Well Together. Settlement and materiality in the Neolithic of southeast and central Europe. Oxford 2008, 122–125. Raczky/Anders 2009 – P. Raczky/A. Anders: Régészeti kutatások egy késő neolitikus településen. Polgár-Bosnyákdomb. Előzetes jelentés. Archaeologiai Értesítő 134, 2009, 5–21. Raczky/Anders 2010a – P. Raczky/A. Anders: The times they are a-changin’. Revisiting the chronological framework of the Late Neolithic settlement complex at Polgár-Csőszhalom. In: J. Šuteková/P. Pavúk/P. Kalábková/ B. Kovár (eds.): PANTA RHEI. Studies on the Chronology and Cultural Development of South-Eastern and Central Europe in Earlier Prehistory. Presented to Juraj Pavúk on Occasion of his 75th Birthday. Bratislava 2010, 357–378. Raczky/Anders 2010b – P. Raczky/A. Anders: Activity loci and data for spatial division at a Late Neolithic site-complex (Polgár-Csőszhalom: a case study). In: S. Hansen (Hrsg.): Leben auf dem Tell als soziale Praxis. Beiträge des Internationalen Symposiums in Berlin vom 26.–27. Februar 2007. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte 14. Bonn 2010, 143–163. Raczky/Anders 2012 – P. Raczky/A. Anders: Neolithic enclosures in Eastern Hungary and their survival into the Copper Age. In: F. Bertemes/H. Meller (Hrsg.): Neolithische Kreisgrabenanlagen in Europa. Tagungen des Landesmuseums für Vorgeschichte Halle 8. Halle (Saale) 2012, 271–309. Raczky/Anders 2014 – P. Raczky/A. Anders: Szentpéterszeg-Kovadomb. Egy késő neolitikus lelőhely tér-képei. In: A. Anders/C. Balogh/A. Türk (szerk.): Avarok pusztái. Régészeti tanulmányok Lőrinczy Gábor 60. születésnapjára. Budapest 2014, 23–42. Raczky/Füzesi 2016 – P. Raczky/A. Füzesi: Öcsöd-Kováshalom. A retrospective look at the interpretations of aLate Neolithic site. In: D. Bartus (ed.): Dissertationes Archaeologicae ex Instituto Archaeologico Universitatis de Rolando Eötvös nominatae. Ser. 3. No. 4. Budapest 2016, 9–42. Raczky/Sebők 2014 – P. Raczky/K. Sebők: The outset of Polgár-Csőszhalom tell and the archaeological context of a special central building. In: S. Forţiu/A. Cîntar (ed.): Arheovest II. In honorem Gheorghe Lazarovici. Interdisciplinaritate în Arheologie. Timişoara, 6 decembrie 2014. Szeged 2014, 51–100. Raczky/Fodor/Mester 2010 – P. Raczky/I. Fodor/Z. Mester: Régészeti kutatások Hajdúböszörmény-Pródi-halmon. Archaeologiai Értesítő 135, 2010, 161–182. Raczky/Anders/Bartosiewicz 2011 – P. Raczky/A. Anders/L. Bartosiewicz: The enclosure system of Polgár-Csőszhalom

VRÁBLE -F i dvár i m Kon t e x t: Z u Vor l äu f e r n u n d Pa r allele n de r De m a r k at ion

and its interpretation. In: S. Hansen/J. Müller (Hrsg.): Sozialarchäologische Perspektiven. Gesellschaftlicher Wandel 5000–1500 v. Chr. zwischen Atlantik und Kaukasus. Internationale Tagung 15.–18. Oktober 2007 in Kiel. Archäologie in Eurasien 24. Darmstadt 2011, 57–79. Raczky/Anders/Siklósi 2014 – P. Raczky/A. Anders/Z. Siklósi: Trajectories of continuity and change between the Late Neolithic and the Copper Age in Eastern Hungary. In: W. Schier/F. Draşovean (eds.): The Neolithic and Eneolithic in Southeast Europe. New Approaches to dating and cultural dynamics in the 6th to 4th millennium BC. PAS 28. Rahden/ Westf. 2014, 319–346. Raczky u. a. 2015 – P. Raczky/A. Anders/K. Sebők/ P. Csippán/Z. Tóth: The times of Polgár-Csőszhalom. Chronologies of human activities in a Late Neolithic settlement in northeastern Hungary. In: S. Hansen/ P. Raczky/A. Anders/A. Reingruber (eds.): Neolithic and Copper Age between the Carpathians and the Aegean Sea. Chronologies and technologies from the 6th to the 4th millennium BCE. Archäologie in Eurasien 31. Bonn 2015, 21–48. Raczky/Füzesi/Anders 2018 – P. Raczky/A. Füzesi/A. Anders: Domestic and Symbolic Activities on a Tell-Like Settlement at Öcsöd-Kováshalom in the Tisza Region. In: K.A. Romstorfer (ed.): Volume of the International Symposium. The Image of Divinity in the Neolithic and Eneolithic. Ways of Communication. Suceava 2018, 117–140. Rassmann u. a. 2017 – K. Rassmann/S. Reiter/J. Bátora/ N. Müller-Scheeßel: The Vráble Toolbox. A Multidisciplinary Investigation of Settlement Change. In: B.Heeb/A. Szentmiklosi/R. Krause/M. Wemhoff (eds.): Fortifications. The Rise and Fall of Defended Sites in Late Bronze Age and Early Iron Age of South-East Europe. Berliner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte 21. Berlin 2017, 79–90. Rassmann u. a. 2018 – K. Rassmann/J. Bátora/N. Müller-Scheeßel/S. Reiter/M. Ivanova/A. Behrens/K. Radloff/

M. Bača: Tracing Taphonomic Processes. Multiple Layer Analysis of Ceramic Distribution from Surface Collection and Excavation at the Early Bronze Age Settlement of Vráble-Fidvár. Slovenská archeológia 66, 2018, 219–234. Schlütz/Bittmann 2016 – F. Schlütz/F. Bittmann: Dating Archaeological Cultures by Their Moats? A Case Study from the Early Bronze Age Settlement Fidvár near Vráble, SW Slovakia. Radiocarbon 58, 2016, 331–343. Skorna/Kalmbach/Bátora 2018 – H. Skorna/J. Kalmbach/ J. Bátora: Vráble, Slowakei. Herausbildung und Nieder gang des frühbronzezeitlichen Siedlungszentrums. Untersuchungen zu Wirtschaft, Sozialstruktur und politischer Organisation eines Sozialverbandes und seines Umfeldes. Überblick und die Arbeiten in der Siedlung 2017. DAI e-Forschungsbericht 2018, 101–108. Staniuk u. a. 2020 – R. Staniuk/M. Jaeger/G. Kulcsár/ N. Taylor/J. Niebieszczański/J. Müller: Moving bottom-up: The case study of Kakucs-Turján and its implications for studies of multi-layered, Bronze Age settlements in the Carpathian Basin. In: A. Blanco-González/T. L. Kienlin (eds.): Current approaches to tells in the prehistoric Old World. Oxford 2020, 57–72. Szeverényi/Kulcsár 2012 – V. Szeverényi/G. Kulcsár: Middle Bronze Age Settlement and Society in Central Hungary. In: M. Jaeger/J. Czebreszuk/K. P. Fischl (eds.): Enclosed Space – Open Society. Contact and Exchange in the Context of Bronze Age Fortified Settlements in Central Europe. Poznań 2012, 287–351. Točík 1968 – A. Točík: K otázce interpretace pravěkých staveb. Archeologické rozhledy 20, 1968, 490–510. Vavák u. a. 2015 – J. Vavák/P. Jelí nek/J. Hlavatá/ Ľ. Illášová: Doklady metalurgie na opevnenom sídlisku maďarovskej kultúry v Budmericiach. In: J. Bátora/ P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspev kov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave a na Slovensku“. Levice 8.–11. októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015, 157–186.

Manuskript angenommen am 24. 7. 2020 Abstract translated by Tobias L. Kienlin Súhrn preložila Anita Kozubová

Dr. Klára P. Fischl Történettudományi Intézet Miskolci Egyetem Miskolc-Egyetemváros B/2 H – 3515 Miskolc [emailprotected] Gian-Luca Paul, B.A. Institut für Ur- und Frühgeschichte Universität zu Köln Weyertal 125 D – 50931 Köln [emailprotected]

143

Prof. Dr. Tobias L. Kienlin Institut für Ur- und Frühgeschichte Universität zu Köln Weyertal 125 D – 50931 Köln [emailprotected]

144

KLÁRA P. F ISCHL – GIAN-LUCA PAUL – TO BIAS L . KIENLIN

Vráble-Fidvár v kontexte: predchodcovia a paralely demarkácie K l á r a P . F i s c h l – G i a n-L u c a P a u l – T o b i a s L . K i e n l i n

Súh r n

Príspevok obsahuje krátky prehľad a porovnanie demarkácií tellových a tellovitých sídlisk rôznych skupín staršej doby bronzovej v Karpatskej kotline a ich vonkajšieho osídlenia. Najmä z pohľadu územia dnešného Maďarska asakcentom na posledné výsledky projektu BORBAS („Osídlenie boršodského regiónu v dobe bronzovej“) sa autori príspevku venujú štúdiu štrukturálnych podobností a variability spôso-

bu, akým spoločenstvá staršej doby bronzovej v sledovanom priestore uzatvárali svoje sídliská alebo ich časti a ako sa tieto sídliská vyvíjali v čase. Osobitná pozornosť je v príspevku venovaná demarkáciám viacvrstvových neolitických sídlisk ako vzdialených predchodcov fenoménu demarkácií z doby bronzovej, ktoré okrem štrukturálnej podobnosti podliehali podobným zmenám v čase a úpravách.

slovenská archeológia – supplementum 1 a. kozubová – e. makarová – m. neumann (ed.): ultra velum temporis. venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. nitra 2020, 145–154. Doi: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.10

Poh r ebisk á ún ět ic k ej k u lt úry v nov ýc h Z ám koc h JakuB goDiŠ

burial sites of únětice culture in nové Zámky. this paper aims to publish a summary of previously known, yet so far unpublished Únětice culture grave findings from within the town limits of Nové Zámky, which unequivocally show a dense and stable settlement network in this microregion. There are presented inhumation burials documented during field excavations of the local regional museum (presently Ján Thain Museum) in the areas of Žofijská osada and Paneláreň, as well as older rescue excavations of the Institute of Archaeology SAS in Nitra in the areas of Tehelňa and Ragoňa. Keywords: Southern Slovakia, Early Bronze Age, Únětice culture, burial ground.

Príspevok je zameraný na sprístupnenie a vyhodnotenie doposiaľ nezverejnených hrobových nálezov únětickej kultúry v Nových Zámkoch. Tie boli dokumentované pri terénnych akciách pod vedením bývalých archeológov miestneho regionálneho múzea (dnes Múzeum Jána Thaina) v polohách Paneláreň a Žofijská osada. Pri tejto príležitosti sú predmetom diskusie i niektoré už dávnejšie známe hrobové celky objavené pri výskumoch Archeologického ústavu SAV v polohách Tehelňa a Ragoňa. Menované náleziská v súčasnosti ležia v čiastočne zastavaných okrajových zónach intravilánu mesta (obr. 1). Pri rekonštrukcii budovy panelárne Pozemných stavieb Nitra – závod Nové Zámky, nachádzajúcej sa pri Bešeňovskej ceste, bol v marci 1989 porušený hrob jedinca v skrčenej polohe (obr. 1: 3). Objav bol nahlásený pracovníkom závodu F. Škoríkom do vtedajšieho Okresného múzea v Nových Zámkoch, ktorý zároveň odovzdal aj získané nálezy.1 Poloha sa nachádza na východnom okraji mesta, na juhovýchodnom svahu terénnej vyvýšeniny roz prestierajúcej sa na ľavej strane bývalého mŕtveho ramena rieky Nitry. Hrob (1/89) bol zistený na rozľahlej ploche vyloženej betónovými panelmi v dodatočne vyhĺbenom kanáli, pričom iniciatívny nálezca vyhotovil aj jeho nákres. Pri následných prácach bol už prítomný pracovník múzea J. Liszka, ktorý odkryl druhý inhumačný hrob (2/89) zasahujúci pod zastavanú plochu (obr. 2: B; tab. 3: c). v obidvoch prípadoch sa podarilo v pôdoryse zdokumentovať približne polovicu hrobovej jamy v dĺžke 60 cm s podobnou šírkou 50 cm, ako aj hĺbkou pohybujúcou sa okolo 110 cm. Výskumom bolo získaných aj niekoľko nevýrazných pravekých črepov z hrubostenných nádob, ktorých príslušnosť k hrobom je otázna. Rovnako nevyjasnený je vzťah údajného ohniska, identifikovaného v ryhe v blízkosti hrobov, 1

ktoré je znázornené na situačnom pláne výskumu. Výsledky záchrannej akcie neboli do odbornej literatúry doteraz uvedené a informuje o nich iba krátky príspevok uverejnený v miestnej tlači akcentujúci pohotovosť a ochotu pracovníka panelárne ohlásiť nález múzeu (Liszka 1989, 3). Vzhľadom na kuriózne okolnosti objavu, ako aj dokumentovanú hĺbku jám, je na mieste úvaha, že bol zachytený iba segment väčšej nekropoly, ktorá ostala po vybudovaní závodu „zakonzervovaná“ pod panelovou plochou (tab. 3: D). Hrob 1/89 Údajne detský hrob porušený pri výkopových prácach orientovaný približne v osi ZJZ–VSV. Pri dolných končatinách jedinca skrčeného na pravom boku sa nachádzala misa (1), bronzová záušnica (2) a bronzové trubičky (3) z náhrdelníka (kresbová rekonštrukcia hrobu vychádza z náčrtu Františka Škoríka; tab. 3: A). 1. Polguľovitá misa s menším uchom pod okrajom a z vonkajšej strany šikmo skrojeným ústím. Vyhotovená z dobre plaveného materiálu s odtieňmi sivohnedej farby a čiernymi fľakmi (tab. 3: 1). Rozmery: v. 90 mm; pr. ústia 215–235 mm; pr. dna 80–85 mm. 2. Liata bronzová záušnica sedmohradského typu vyhotovená z tenšej tyčinky, vyformovaná do srdcovitého tvaru s člnkovito zhrubnutými ramenami s nevýrazne zahrotenými koncami a so spätnou slučkou (tab. 3: 2). Rozmery: pr. 10 mm; pr. tyčinky 1–2 mm. 3. Bronzové špirálovité trubičky salta leoni zo splošteného drôtu vo fragmentoch, 3 ks (tab. 3: 3, 4). rozmery: pr. 5 mm; š. plechu 3 mm. Hrob 2/89 Inhumačný hrob dospelého jedinca v skrčenej polohe na pravom (?) boku orientovaný v osi JZ–SV, ktorý bol pravdepodobne v minulosti sekundárne otvorený. Pod hlavou pochovaného bola uložená misa (1) a pri hlave sa našla koncentrácia zvieracích kostí. Medzi rebrovými kosťami sa nachádzala bronzová ihlica (2) a pri dolných končatinách bronzové špirálové trubičky (3) z náhrdelníka (tab. 3: B).

Ľudské kosti vyzdvihnuté z hrobov sú uložené v depozitári múzea a neboli predmetom antropologickej analýzy. Z tohto dôvodu nie je možné sa spoľahlivo vyjadriť k veku ani k pohlaviu pochovaných.

146

Ja k u B g o Di Š

Obr. 1. Zvýraznené polohy s výskytom hrobov únětickej kultúry v Nových Zámkoch. 1 – Žofijská osada, areál firmy BOTO, výskum E. Kovácsovej v r. 2003; 2 – Tehelňa, výskum M. Rejholcovej v r. 1961; 3 – Paneláreň, výskum J. Liszku v r. 1989; 4 – Ragoňa, výskum M. Dušeka v r. 1958 (© Google Earth; autor J. Godiš).

Obr. 2. Terénne fotografie hrobov únětickej kultúry v Nových Zámkoch. A – Žofijská osada, hrob 3/03; B – Paneláreň, hrob 2/89. Zdroj: Archív Múzea Jána Thaina v Nových Zámkoch. 1. Plochá kónická misa s pásikovým uchom pod okrajom vyhotovená z jemne plaveného materiálu sivohnedej farby (tab. 3: 9). Rozmery: v. 65 mm; pr. ústia 260–270 mm; pr. dna 80–85 mm. 2. Bronzová ihlica s kornútovite, resp. rúrkovite stočenou hlavicou (poškodená). Hladká ihla kruhového prierezu je v spodnej tretine nepatrne zaoblená (tab. 3: 5). Rozmery: dĺ. 80 mm; max. š. hlavice 7 mm; dĺ. ihly 65 mm.

3. Bronzové špirálovité trubičky salta leoni vo fragmentoch s rôznymi priemermi vinutia a šírkou plechu (5 ks) (tab. 3: 6, 7). Rozmery: pr. 6 mm; š. plechu 3 mm (2 ks); pr. 3 mm; š. plechu 2 mm (3 ks). 4. Schránka lastúrnika druhu Columbella s vyrezaným „srdcovitým“ ornamentom (?) na frontálnej strane a so stopami po uchytení pomocou bronzovej špirálovitej trubičky (tab. 3: 8). Rozmery: v. 13 mm; max. š. 8 mm.

P OH R E BI SK á ÚN ěT IC K EJ K u LT ÚRy V NOV ýC H Z áM KO C H

V stálej archeologickej expozícii Múzea Jána Thaina sú vystavené artefakty zo staršej doby bronzovej vyzdvihnuté počas predstihového výskumu pod vedením E. Kovácsovej, ktorý prebiehal od marca do apríla 2003 v polohe Žofijská osada (areál firmy BOTO; obr. 1: 1). Opis nálezovej situácie trochsekundárne porušených inhumačných hrobov a ilustrácie inventára zverejnila autorka výskumu v informatívnej správe v ročenke AVANS (Kovácsová 2006, 116, 117, obr. 53: 7–11). Nálezy však neboli v tom čase predmetom osobitného rozboru a pri grafickej úprave príspevku v danom periodiku došlo tiež k znehodnoteniu jednej z podstatných kresieb bronzovej ihlice. S ohľadom na tieto skutočnosti je preto na mieste nanovo zverejniť relevantné hrobové celky (2/03 a 3/03; obr. 2: A; tab. 1: A, B) a predovšetkým zaujať k nim odborné stanovisko v širšom kontexte. Trojica hrobov v polohe Žofijská osada svedčí o existencii pohrebiska únětickej kultúry situovaného na severnom okraji mesta. Jeho areál v dôsledku neskoršieho polykultúrneho osídlenia a tiež pod vplyvom recentných zásahov (krátery po leteckých bombách, kanalizačné ryhy, sadovnícke jamy) utrpel výraznú devastáciu. Ešte v dobe bronzovej došlo do istej miery k jeho prevrstveniu pohrebiskom a blízko ležiacim sídliskom karpatskej mohylovej kultúry (Liszka 1984, 148). Nesp*rne najvýraznejší dopad malo neskôr založenie rozsiahlej slovanskoavarskej nekropoly so stovkami hrobov (Čilinská 1966, plán 1). Vari už nemôže byť pochýb o tom, že inhumačný hrob 5B/61 (Benkovsky-Pivovarová 1999, 197–200), odkrytý počas výskumu M. Rejholcovej v roku 1961 na susediacej polohe Tehelňa (predtým známe aj ako „Belohorského záhrada“; obr. 1: 2), súvisí práve s hrobmi z výskumu E. Kovácsovej. Tie by zároveň predstavovali pokračovanie pohrebiska zo staršej doby bronzovej juhovýchodným smerom, zasahujúceho aj na plochu výskumu v roku 2003. Jedinou zachovanou nádobou z výskumu je vysoký štíhly džbánok nájdený v hrobe 3/03, kde ležal disartikulovaný skelet mužského jedinca (maturus i; Jakab 2004, 93). Pomerne blízku paralelu, ale s plynulejšou profiláciou tela a odlišným nasadením ucha nachádzame v hrobe 31/58 na nekropole v polohe Ragoňa (Dušek 1969, tab. XI: 3). K uvedenej lokalite, ktorá je v literatúre už dlhodobo známa, bude samostatne vyjadrených zopár poznámok v závere príspevku. Pri štýlovom rozbore nádoby zo Žofijskej osady je potrebné upriamiť pozornosť na jej nezvyčajnú tektoniku. Tá sa síce nesie v základných tendenciách hrnčiarstva únětickej kultúry vzdialene pripomínajúc vysoký variant tzv. klasických únětických šálok, napriek tomu však neobyčajný 2

147

dôraz na jej vertikálny rozmer, výrazné zalomenie v spodnej časti tela a najmä aplikácia masívneho ucha pod okrajom (namiesto pri dne) bez pochýb figurujú v tejto kombinácii ako atypické prvky. Ich pôvod je treba najskôr hľadať v západnom kultúrnom prostredí, na čo už predtým poukázal jubilant J. Bátora (2015, 47), ktorý považuje dvojkónické hrnce so stlačenou dolnou časťou, von vyhnutým okrajom a veľkým pásikovým uchom na pleciach za vplyv z oblasti wieselburskej kultúry. Porovnateľné nádoby s markantným zalomením v spodnej tretine nachádzame v hroboch mladšieho horizontu pochovávania (hrob 14 a 57) vo Veľkom Grobe, ako aj v inventári hrobov z vozokan (Benkovsky-Pivovarová/ Chropovský 2015, tab. 89: 9; 98: 10; 108: B/IX, A/1, 2; Vladár 1969, 449, obr. 4). Od nálezu z Nových Zámkov sa ale všetky uvedené odlišujú čiastočne iným umiestnením ucha, a to približne v strede výšky tela nádoby. Možno stojí za pozornosť fakt, že exemplár z hrobu 3/03 má nasadenie ucha, ako i celkové stvárnenie do značnej miery podobné tomu, čo napríklad pozorujeme ešte na vysokých štíhlych hrncoch a bikónických amforách neskorej fázy nitrianskej kultúry (pozri Kuzma/Rajtár/Tirpák 1999, obr. 73: 2; Točík 1963, obr. 252: 5, 6). Ďalší, evidentne intencionálne porušený hrob 2/03 obsahoval mladší variant bronzovej ihlice cyperského typu vyznačujúci sa krížovým špirálovitým ramenom (tab. 1: 1). Tie sa na našom území začínajú prvýkrát objavovať v čase klasickej fázy únětickej kultúry na pohrebiskách tzv. hurbanovskej skupiny (Bátora 2018, 181; Novotná 1980, 16), ako napríklad v neďalekých Nesvadoch, v polohe Košikáreň (Dušek 1969, obr. 2: 5; 4: 2). tu sa žiada len pripomenúť, že s ohľadom na výsledky novšieho teoretického výskumu sa javí používanie termínu „hurbanovská skupina“, resp. typ dnes už ako neopodstatnené2 (pozri Mitáš 2004, 295) a jeho uvádzanie má význam len v súvislosti s dejinami bádania. Faktom naďalej ale ostáva, že pohrebiská ležiace v údolí rieky Nitry majú vzhľadom na svoju periférnu polohu naozaj mierne odlišný charakter od zvyšku sídelného priestoru únětickej kultúry a na ich materiálnom prejave je viac badať vplyvy z vnútrokarpatskej oblasti (Bátora 2000, 550; Mitáš 2004, 293). Výskyt špecifických ihlíc cyperského typu sa viaže spravidla na hroby mužských jedincov (Bátora 2018, 183), avšak nález z Nových Zámkov tvorí v tomto prípade výnimku. Antropologická analýza chatrne zachovaného osteologického materiálu z hrobu 2/03 priniesla zistenie, že išlo asi o 30 až 40 ročnú osobu ženského pohlavia (adultus II; Jakab 2004, 93). Fragmenty špirálovitých trubičiek salta

„Historický vývoj v juhovýchodnej okrajovej zóne únětickej kultúry dnes už nie je potrebné atomizovať prostredníctvom „mikroentít“, ktoré v konečnom dôsledku rušia obraz celkového dejinného vývoja určitej oblasti, ako napríklad v Ponitrí a Požitaví (Mitáš 2004, 295).“

148

Ja k u B g o Di Š

leoni z rovnakého hrobu (tab. 1: 2–4), ako i bronzové šidlo z hrobu 3/03 (tab. 1: 6) nie sú chronologicky citlivými predmetmi a ich výskyt v tomto období je relatívne bežný. pri ukotvení datovania pohrebiska zisteného v roku 2003 je treba vziať do úvahy intaktný hrob 5B/61 z polohy Tehelňa, ktorého výbava pozostávala z pohára hruškovitého tvaru, rozmernej plochej misy, výrazného bronzového šperku3 a tiež bronzovej triangulárnej dýky (tab. 2: 1–10). Tento dôležitý kontext považuje V. Mitáš (2013, 248, tab. XXV: 7–14) za reprezentanta klasickej fázy únětickej kultúry, s čím napokon korešponduje aj nález mladšieho variantu cyperskej ihlice z hrobu 2/03. O tom, že nešlo o solitérny hrob, napovedajú artefakty získané zberom v areáli tehelne (tab. 2: 11–13a), ako aj niektoré praveké hroby bez nálezov z výskumu v rokoch 1961–1962 (Benkovsky-Pivovarová 1999, 198). Na základe dostupných údajov možno konštatovať, že na pohrebisku rozprestierajúcom sa v polohe Žofijská osada a v priľahlom areáli zaniknutej Kurzweilovej tehelne (neskôr Ponitrianskych tehelní) bola s určitosťou zastúpená klasická fáza únětickej kultúry. Tá je na území juhozápadného slovenska synchronizovaná so iv. horizontom pochovávania v Jelšovciach a z pohľadu relatívnej chronológie zodpovedá modifikovanému stupňu Ba2a (Bátora 2000, 550; 2018, obr. 65; Mitáš 2013, tabela 3). Otázkou do diskusie ostáva, či na pohrebisku možno rátať i so starším horizontom pochovávania, čo by mohol indikovať práve džbánok z hrobu 3/03. Absencia presvedčivých analógií podporuje záver, že azda ide o jedinečnú nádobu, ktorá reflektuje ovplyvnenie cudzou, najskôr západnou hrnčiarskou tradíciou (?). Tu treba podotknúť, že na už zmienenom pohrebisku vo Veľkom Grobe sa objavovala keramika wieselburskej kultúry spolu s nálezmi predklasickej fázy únětickej kultúry (Chropovský 1960, 115, 116; Vladár 1969, 452). Daný jav sa interpretuje ako dôsledok intenzívneho prenikania kultúrnych prvkov z oblasti medzi neziderským jazerom a Dunajom na územie juhozápadného Slovenska, ktoré však kontinuálne pretrvávalo aj v priebehu klasickej fázy únětickej kultúry (Bátora 2018, 89; pozri mapu rozšírenia; Mitáš 2013, 251; Nagy 2013, obr. 1). V literatúre bola dávnejšie publikovaná fotografia bikónickej šálky bez bližších údajov o kontexte, ktorá mala pochádzať z lokality Nové Zámky a je prisudzovaná práve predklasickej fáze sledovanej kultúrnej entity (Mitáš 2013, 260; Točík 1963, obr. 256: 7). V spojitosti s tým je ale nevyhnutné uviesť, že zaradenie daného nálezu do staršej doby 3 4

bronzovej je mylné. Nádoba je totiž zhodná s kresbou šálky (dvojkónickej misy) zo žiarového hrobu 18 uverejnenej S. Stegmann-Rajtárovou (2009, 67, obr. 10: 1; tab. X: 7) pri príležitosti spracovania výskumu halštatského pohrebiska v polohe Ragoňa. Aktuálny stav výskumu preto zatiaľ nedisponuje žiadnymi jasnými dôkazmi o včasnejšom osídlení intravilánu Nových Zámkov v rámci vývoja únětickej kultúry. Zachránené nálezy z polohy Paneláreň tvoria chronologicky hom*ogénny súbor, ktorého datovanie je možné synchronizovať s pohrebiskom v polohách Žofijská osada a Tehelňa. Najvýraznejšie artefakty, ktorými je nepochybne starší variant liatej bronzovej záušnice sedmohradského typu z hrobu 1/89 (tab. 3: 2) ako i bronzová ihlica s kornútovite stočenou hlavicou z hrobu 2/89 (tab. 3: 5) patria k charakteristickým kovovým šperkom, ktoré sa začínajú na juhozápadnom Slovensku objavovať práve v priebehu klasickej fázy únětickej kultúry (Bátora 2000, 409, 419; 2015, 67; 2018, 184; Novotná 1980, 19, 20). S takýmto datovaním súhlasí tiež sprievodná keramika, kde jednak typ hlbokej misy s postranným uškom ako i ďalší plochý exemplár (tab. 3: 1, 9) nesú svojské črty hrnčiarstva klasickej fázy únětickej kultúry a im príslušné analógie sú početne zastúpené napríklad na pohrebiskách situovaných na dolnom toku rieky Nitry (Nesvady, Hurbanovo, Bajč; Dušek 1969, 10–31; Točík 1979, 215–260). Zvláštnu pozornosť si vynucuje prívesok vyhotovený zo schránky lastúrnika druhu Columbella nájdený v hrobe 2/89, ktorý pôvodne tvoril súčasť náhrdelníka, o čom svedčia zvyšky vsadenej bronzovej špirálovitej trubičky (tab. 3: 8). Pozoruhodný je obzvlášť „srdcovitý“ ornament (?) vyrezaný na jeho frontálnej strane,4 ktorý zaiste nie je náhodný, nakoľko porovnateľné spôsoby „výzdoby“ tohto druhu malakofauny evidujeme v rôznych prehistorických obdobiach (pozri Cristiani 2013, 89–102, obr. 3; Ljuština/Krečković/Radišič 2019, 189–202, obr. 1). Išlo nielen o esteticky hodnotné artefakty, ale nepochybne aj o predmety s dnes už sotva identifikovateľným, hlbším symbolickým významom či magickou funkciou (viac Jelínek 2015, 62). Posledné tu prezentované a zároveň prvé odborne skúmané pohrebisko v katastri mesta sa nachádzalo na jeho juhovýchodnom okraji v už spomínanej polohe Ragoňa, ktorá bola pôvodne pieskovou dunou medzi pravým brehom Žitavy a ľavým brehom Nitry (obr. 1: 4). Ešte pred výskumom v rokoch 1957–1958 boli údajne do miestneho múzea odovzdávané predmety z tej istej

V. Mitáš (2013, 248) predpokladá, že výskyt bronzových srdcovitých a okuliarovitých záveskov v sledovanom období odráža kontakty únětickej kultúry so zadunajským kultúrnym okruhom. Obdobný spôsob úpravy ekofaktu evidujeme aj na mušliach druhu Cardium v hrobe 5B/61 v polohe Tehelňa, ktoré majú zhora vyvŕtaný otvor na uchytenie (tab. 2: 4, 5).

P OH R E BI SK á ÚN ěT IC K EJ K u LT ÚRy V NOV ýC H Z áM KO C H

nekropoly (Točík 1979, 49), keďže sa tam od roku 1936 ťažil piesok (Stegmann-Rajtár 2009, 58). Pokiaľ aj medzi nimi boli nálezy únětickej kultúry,5 tak boli zničené, prípadne stratené počas bombardovania mesta v závere 2. svetovej vojny, kedy múzeum prišlo v podstate o takmer celú archeologickú zbierku. Výskumom M. Dušeka, ktorý bol primárne cielený na odkryv pohrebiska z doby halštatskej, sa podarilo zachytiť aj časť únětickej nekropoly a zdokumentovať 9 inhumačných hrobov (Dušek 1969, 32–34, plán 2). Žiaľ, majoritná časť z nich bola už v minulosti porušená zásahmi a iba zriedkavo sa v nich zachovali relevantné artefakty, ktoré by umožnili bližšie zadefinovať vnútornú chronológiu lokality (Dušek 1969, tab. Xi). napriek torzovitému materiálu, možno na nej podľa V. Mitáša (2004, 293, tabela 2; 2013, tabela 3) rátať s dvomi etapami pochovávania, a to v klasickej a poklasickej fáze únětickej kultúry (horizont Jelšovce IV a V). Rovnakú situáciu

149

evidujeme napríklad aj na nekropole v Nesvadoch, kde bolo preskúmaných až 90 hrobov. Sumár hrobov únětickej kultúry z územia mesta Nové Zámky zreteľne dokladá husté osídlenie daného mikroregiónu v priebehu pokročilého úseku stupňa BA2, t. j. v období jej klasickej fázy. Svedčí o tom koncentrácia minimálne trojice pohrebísk rozšírených v perimetri asi troch kilometrov, vynímajúc viacero významných nekropol v blízkom okolí (Bánov, Dvory nad Žitavou, Nesvady, Bajč). Na druhej strane nie sú za dnešného stavu bádania z intravilánu ani z okolia mesta evidované žiadne výraznejšie sídliskové nálezy, ktoré by sme mohli prisúdiť k uvedeným funerálnym areálom. Nie je vylúčené, že rozhodujúca časť archeologických stôp po prítomnosti osád bola celkom zmazaná, eventuálne prevrstvená mestskou zástavbou zvlášť v čase vzniku protitureckej pevnosti v 16. a 17. storočí a potom kontinuálne vplyvom urbanizácie až do súčasnosti.

Medzi zachránenými nálezmi zo zbierky prof. Thaina je zastúpená aj tzv. klasická únětická šálka bez kontextu pochádzajúca údajne z lokality „Nové Zámky“ (tab. 2: 14).

150

Ja k u B g o Di Š

Tab. 1. Nové Zámky, poloha Žofijská osada (stavba BOTO, výskum E. Kovácsovej v r. 2003). 1–4, B – hrob 2/03; 5, 6, A – hrob 3/03. Mierka: a – 1–4, 6; b – 5 (kresby a plány L. Vincze; spracoval J. Godiš).

P OH R E BI SK á ÚN ěT IC K EJ K u LT ÚRy V NOV ýC H Z áM KO C H

151

Tab. 2. Nové Zámky, poloha Tehelňa (výskum M. Rejholcovej v r. 1961). Inventár hrobu 5B/61 (hrob 15), zberové nálezy (11–13a) a šálka zo zbierky prof. Thaina (14). Mierka: a – 1–8, 12; b – 9–11, 13, 14 (upravené a doplnené podľa BenkovskyPivovarová 1999, obr. 1, 2; fotografie a spracovanie J. Godiš).

152

Ja k u B g o Di Š

Tab. 3. Nové Zámky, poloha Paneláreň (pri Bešeňovskej ceste, výskum J. Liszku v r. 1989). 1–4, A – hrob 1/89; 5, 6, B – hrob 2/89; C – situačný plán výkopov a zachytených hrobov; D – odkryv betónových panelov na lokalite. Mierka: a – 2–8b; b – 1, 9 (pôvodné kresby a plány J. Liszka; grafická úprava J. Godiš).

P OH R E BI SK á ÚN ěT IC K EJ K u LT ÚRy V NOV ýC H Z áM KO C H

153

li t er at úr a Bátora 2000 – J. Bátora: Das Gräberfeld von Jelšovce/Slowakei. Ein Beitrag zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbecken. Teil 1–2. PAS 16/1–2. Kiel 2000. Bátora 2015 – J. Bátora: Kultúry staršej doby bronzovej: Artefakty. In: V. Furmánek (zost.): Staré Slovensko 4. Doba bronzová. archaeologica slovaca monographiae. staslo 4. nitra 2015, 41–100. Bátora 2018 – J. Bátora: Slovensko v staršej dobe bronzovej. Bratislava 2018. Benkovsky-Pivovarová 1999 – Z. BenkovskyPivovarová: Zur Datierung des bronzezeitlichen Gräberfeldes von Nové ZámkyZiegelei. In: J. Peška/J. Bátora (Hrsg.): Aktuelle Probleme der Erforschung der Frühbronzezeit in Böhmen und Mähren und in der Slowakei. archaeologica slovaca monographiae. communicationes 1. nitra 1999, 197–200. Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015 – Z. BenkovskyPivovarová/B. Chropovský: Grabfunde der frühen und der beginnenden mittleren Bronzezeit in der Westslowakei. Teil 1–2. archaeologica slovaca monographiae. studia 21. nitra 2015. Chropovský 1960 – B. Chropovský: Pohrebisko zo staršej doby bronzovej vo Veľkom Grobe. In: B. Chropovský/ M. Dušek/B. Polla: Pohrebiská zo staršej doby bronzovej na Slovensku. archaeologica slovaca monographiae. Fontes 3. Bratislava 1960, 13–136. Čilinská 1966 – Z. Čilinská: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologica Slovaca Monographiae. Fontes 7. Bratislava 1996. Cristiani 2013 – e. cristiani: ornamental traditions of the late pleistocene and early holocene foragers in the eastern alps: the case of riparo Biarzo. Gortania. Geologia, Paleontologia, Paletnologia 34/2012, 2013, 89–102. Dušek 1969 – M. Dušek: Bronzezeitliche Gräberfeld in der Südwestslowakei. archaeologica slovaca monographiae. Catalogi 4. Bratislava 1969. Jakab 2004 – J. Jakab: Antropológia troch kostier z hrobov tzv. hurbanovského typu v Nových Zámkoch. AVANS 2003, 2004, 92–94. Jelínek 2015 – p. Jelínek: sladkovodné lastúrniky a ich symbolika v Maďarovskej kultúre. In: J. Bartík (ed.): Zborník na pamiatku Jozefa Paulíka: štúdie. Zborník SNM. Archeológia. Supplementum 9. Bratislava 2015, 53–76.

Kovácsová 2006 – E. Kovácsová: Záchranné výskumy na území mesta Nové Zámky. AVANS 2004, 2006, 116–119, 263–265. Kuzma/Rajtár/Tirpák 1999 – I. Kuzma/J. Rajtár/J. Tirpák: Záchranný výskum vo Veľkom Kýri. AVANS 1997, 1999, 99–101. Liszka 1984 – J. Liszka: Záchranné výskumy a prieskumy v Nových Zámkoch. AVANS 1983, 1984, 147–149, 293, 294. Liszka 1989 – J. Liszka: Titkairól vall a föld (Zem prezrádza svoje tajomstvá). Heti Hírlap/Naše Novosti (16.5.1989) 29/20, 1989, 3. Ljuština/Krečković/Radišič 2019 – M. Ljuština/M. Krečković/T. Radišič: Notes on Columbella Shells from the Bronze age necropolis mokrin, northern serbia. in: V. Sîrbu/A. Comşa/D. Hortopan (eds.): Digging in the Past of Old Europe. Studies in Honor of Cristian Schuster at his 60th Anniversary. Editura Istros a Muzeului Brăilei „Carol I”. Târgu Jiu – Brăila 2019, 189–202. Mitáš 2004 – V. Mitáš: K niektorým otázkam tzv. hurbanovského typu. Slovenská archeológia 52, 2004, 281–300. Mitáš 2013 – V. Mitáš: Expanzia únětickej kultúry so zreteľom na nálezy z územia Slovenska. Slovenská archeológia 61, 2013, 203–321. Nagy 2013 – M. Nagy: Der südlichste Fundort der GátaWieselburgKultur in ZsennyeKavicsbánya/Schottergrube, Komitat Vas, Westungarn. Savaria 36, 2013, 75–173. Novotná 1980 – m. novotná: Die Nadeln in der Slowakei. PBF XIII/6. München 1980. Stegmann-Rajtár 2009 – S. StegmannRajtár: Žiarové po hrebisko východohalštatskej a vekerzugskej kultúry v Nových Zámkoch. Príspevok k pohrebiskám z doby halštatskej vo východoalpskozadunajskej oblasti. Slovenská archeológia 57, 2009, 57–116. Točík 1963 – A. Točík: Die NitraGruppe. Archeologické rozhledy 15, 1963, 716–774. Točík 1979 – A . Točík: Výčapy – Opatovce a ďalšie pohrebiská zo staršej doby bronzovej na juhozápadnom Slovensku. Nitra 1979. Vladár 1969 – J. Vladár: K otázke zásahu wieselburskej kultúry na území slovenska. Archeologické rozhledy 21, 1969, 448–459.

Rukopis prijatý 2. 6. 2020

Mgr. Jakub Godiš, PhD. Múzeum Jána Thaina v Nových Zámkoch Pribinova 6 SK – 940 62 Nové Zámky [emailprotected]

Translated by Jakub Godiš

154

Ja k u B g o Di Š

burial sites of únětice culture in nové Zámky Jakub Godiš

Su M M A Ry

the aim of this paper is to make available and evaluate the so far unpublished findings of disturbed graves and also discuss the previously known burials of the Únětice culture in Nové Zámky, which were documented during the field excavation of the local museum and Institute of archaeology sas. these were discovered in various areas of town and they are currently in the already built up peripheral zones within the its limits (Fig. 1). A preserved grave goods from these burials give clear proof that this microregion was densely populated, especially during the advanced stage of the Ba2 period, i.e. the classical phase of the Únětice culture. The concentration of at least

three burial sites, spread in the perimeter of circa three kilometres gives evidence of that – notwithstanding the several important necropoli in the vicinity in Bánov, Dvory nad Žitavou, Nesvady and Bajč. On the other hand, in the current state of research, there were no noticeable settlement findings registered neither within the town limits nor in the vicinity, which could be credited to the already mentioned burial sites. it is also possible that a decisive part of the archaeological traces of the settlements was completely erased, or perhaps overlaid by the urban centres, especially when the star-shaped fortress was built in modern history.

Fig. 1. Highlighted sites with Únětice culture burials in Nové Zámky. 1 – Žofijská osada, area of the BOTO company, excavation of E. Kovácsová in 2003; 2 – Tehelňa, excavation of M. Rejholcová in 1961; 3 – Paneláreň, excavation of J. Liszka in 1989; 4 – Ragoňa, excavation of M. Dušek in 1958 (© Google Earth, author J. Godiš). Fig. 2. Field photographs of Únětice culture burials in Nové Zámky. A – Žofijská osada, grave 3/03; B – Paneláreň, grave 2/89. Source: Archive of Ján Thain Museum in Nové Zámky.

Pl. 2. Nové Zámky, location Tehelňa (excavation of M. Rejholcová in 1961). Inventory of the grave 5B/61 (grave 15), stray finds from the site (11–13a) and cup from prof. Thain’s collection (14). Scale: a – 1–8, 12; b – 9–11, 13, 14 (modified and updated according to Benkovsky-Pivovarová 1999, fig. 1, 2; photos and editing by J. Godiš). Pl. 3. Nové Zámky, location Paneláreň (by Bešeňovská road, excavation of J. Liszka in 1989). 1–4, A – grave 1/89; 5, 6, B – grave 2/89; C – situation plan of excavations and identified graves; D – uncovering of concrete panels on site. Scale: a – 2–8b; b – 1, 9 (original drawings and plans by J. liszka; graphic editing by J. Godiš).

Pl. 1. Nové Zámky, location Žofijská osada (BOTO construction, excavation of E. Kovácsová in 2003). 1–4, B – grave 2/03. 5, 6, A – grave 3/03. Scale: a – 1–4, 6; b – 5 (drawings and plans by L. Vincze; editing by J. Godiš).

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 155–162. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.11

SMALL AND LARGE SETTLEMENTS OF THE MIERZANOWICE CULTURE IN THE UPLANDS OF WESTERN MAŁOPOLSKA REGION J ACEK GÓRSKI In the area of loess uplands in Krakow region, particularly in the light of recent discoveries preceding big road investments, the size and organization of settlements of the Mierzanowice culture seem to be much diversified. The analysis of Mierzanowice culture settlements examined on a large scale shows a great diversity of forms in settlement organization lacking one specific spatial layout pattern. Those differences are not dependent on chronology. The sizes of settlements are diversified – from single farmsteads to organized multi-farmstead structures. Farmsteads can be represented not only by one cellar/pit but also by a few or dozen of objects. Keywords: Western Małopolska, Early Bronze Age, Mierzanowice culture, settlements, loess uplands in Krakow region.

One of the main issues concerning studies on the Mierzanowice culture is archaeological analysis of settlements. In one of the first synthetic studies Jan Machnik pointed out two basic types of settlements, writing ’about settlements remains in the form of pits and concentrations of artefacts on dunes and sandy areas. In this last case only seasonal camps or places of temporary short-term human habitation can be regarded’ (Machnik 1967, 18). Evaluating above-mentioned observations from present perspective, one can assume that registered differences are most likely the consequence of different economic bases of communities inhabiting diversified ecosystems. ’Ecological’ criterion seems to work out well in the uplands of South-Eastern Poland. The presence of stable large settlements is typical for fertile loess regions. Small and short-term settlements are found on areas with the majority of poorer soils produced on sands, which in loess environment of Southern Poland create enclosed areas. And yet, the picture of human settlement is not dualistic. In the area of loess uplands in Krakow region, particularly in the light of recent discoveries preceding big road investments, the size and organization of settlements of the Mierzanowice culture seem to be much diversified. Before ’the highway investigations époque’, with the exception of Iwanowice microregion (Kadrow 1991; Kadrow/Machnik/Machnik 1992) the knowledge of those issues was based mostly on the analysis of settlements sizes known mostly from field surveys (Rydzewski 1986, 132–140). The analysis of settlements network showed that the sites are concentrated in some regions creating microregion systems. Their elements are central settlements, inhabited for a long time. They were situated usually in up-

per parts of an area (Iwanowice, Szarbia Zwierzyniecka: Kadrow 1995, 33–45). Less numerous than it seemed (see Rydzewski 1986, 137–140) are stable settlements situated in lower parts of an area. As an example can serve a large settlement of the Pleszów group at Nowa Huta-Pleszów situated on Vistula terrace (Madej 1988). In related literature one can find short mentions about short-term settlements with a small number of objects and artefacts. They were situated both in the highlands (Szczotkowice: Kruk 1973, 196) and in river valleys (Dziekanowice: Jaśkowiak 1999). Analyzing settlements sizes, its range estimated during field surveys was taken into account. However, the size of settlement is a sum of subsequent activities from various phases. That’s why Sławomir Kadrow´s study on settlement investigated on alarge-scale at Iwanowice, site Babia Góra (Kadrow 1991) appeared to be critical. Applying suitable research procedures, he succeeded in isolation real settlements units defined as building phases. After quoted author, it should be assumed, that a household is the smallest and basic settlement structure. Agroup of simultaneous farmsteads form a building phase, i.e. in fact, settlement functioning at one time. A sum of activity remains from different building phases form an area of a multiphase settlement. Undertaking prior large-scale archaeological investigations seem to be a condition to reconstruct spatial systems of prehistoric settlements. Such works were carried out in association with the construction of A4 Motorway in Krakow area. Mainly relying on its results one can verify theories about ranges of ’large’ and ’small’ settlements of the Mierzanowice culture. Analyzed settlements will be stated below.

156

JACEK GÓRSKI

Fig. 1. Iwanowice, the ’Babia Góra I/II’ site. a – features dated to the 1st building phase; b – features dated to 2nd building phase; c – features dated to 3rd building phase; d – features dated to 4th building phase; e – features dated to 5th building phase; f – features dated to 6th building phase; g – features dated to 2nd building phase (after Kadrow 1991).

S M ALL A N D L A RGE SET T LE M E N T S OF T H E M I E R Z A NOW IC E C U LT U R E

157

I WANOW ICE, SITE BABIA GÓRA (KRAKoW DISTRICT )

TARGOW ISKO, SITE 10, 11 (BOCHNIA DISTRICT )

Sites within Iwanowice microregion were investigated in the years 1967–1981. It comprised a few settlements, two cemeteries and many settlements (Kadrow 1991; Kadrow/Machnik/Machnik 1992). The main settlement was situated in loess upland, at the fork of upper Dłubnia (left-hand tributary of upper Vistula) and Minóżka rivers. Pottery stylistics and radiocarbon dates indicate that the settlement was inhabited for the whole time of the development of Mierzanowice culture: in proto, early, classical and late phases. No traces of dwelling houses or utility buildings were preserved. Pioneer analytical studies proved that every farmstead, besides the late phase, was accompanied by trapezoid or sack-like pit/cellar (Kadrow 1991). In the first building phase, farmsteads were concentrated in regular lenticular shaped structure 130 m long and 60 m wide (Fig. 1). One farmstead was situated in the middle of a ’central yard’. In the second phase, farmsteads still created closed spatial arran gement covering much bigger area (350–360m2). In the third, fourth and fifth building phases settlement occupied the same area but its size and number of farmsteads systematically decreased. One can define the spatial layout in those phases as an axial one. In the course of a fourth phase, acemetery started to be exploited and a ditch separating it from a settlement was dug out. Scant remains of objects of the sixth phase do not allow drawing wider conclusions. Radical changes of the way of spatial arrangement brought a seventh building phase. Objects were clustered in a few places. One farmstead was represented by a few trapezoid objects and not, as before, by one pit. Consequently, a radical change of spatial arrangement of the whole settlement occurred. Above-mentioned observations allow estimating the number of farmsteads in following phases, distances between farmsteads and sizes of particular settlements. Taking into account insufficient area prospection, estimations are very unsure in some cases. In the Early Mierzanowice phase, following settlements with big amount of farmsteads situated on regular lenticular or oval plan covered relatively small area (phases I–III). In the oldest part, distances between trapezoid pits reflecting farmsteads were only 10 m. Over time, the distance between farmsteads increased due to, as one can assume, increasing of farmsteads sizes and to the settlement thinning. By the end of classical phase (building phase V) the settlement was widespread but the buildings were quite dispersed in axial arrangement. In the last (VII) building phase the development became dense again and farmsteads covered relatively big area.

Multicultural site at Targowisko is situated on the headland extended into the valley of Raba, right-hand tributary of upper Vistula. It was examined in the years 2000–2010 as part of rescue excavations carried out by theCracow TeamforArchaeologicalSupervision of the Motorway Construction. Assemblages of the Mierzanowice culture have been examined and published (Górski 2015). Features were concentrated in two clusters – eastern (A) and western (B). None of the relics could be interpreted as dwelling houses or other above-ground buildings. The vast majority of pottery comes from the late phase of the Mierzanowice culture. Older sherds were found occasionally. In the first, western (A) cluster nearly 100 pits were found, most of them trapezoid in section (Fig.2). They occupy very densely the area of ca. 5000 m2. The stratigraphy of some examples show, that they are not simultaneous. One can presume that in one time only part of them was in use. Basically, only minor clusters of pits were identified in the agglomeration. However, some of them seem to be characteristically organized along aline. Taking into account very modest amount of pottery originating exclusively from the late phase of the Mierzanowice culture, one cannot propose credible model of functioning of this group of pits. The eastern cluster (B) of pits is of different nature (Fig. 2). They are stretched along the NW–SE line, forming a strip a dozen meters wide and ca. 150 m long. Within this concentration one can distinguish minor clusters. They comprise from a few to a several dozen of pits. Similarly to recently described cluster, stratigraphic relations of objects were very rare. Single pottery sherds allow establishing of chronology for this cluster (besides one feature), analogically to the eastern cluster, for the late phase of the Mierzanowice culture. Very credible seems apossibility of successive development of each cluster and not simultaneous exploitation of all the (or the most of) features. It is difficult to define a role of secluded objects situated in the zone between described clusters of features in the spatial arrangement of the site. In this part a few concentrations of sometimes hundreds of pottery sherds were recorded. Their relation to hundreds of remaining pits is unknown. As far as stylistic analysis is concerned, almost all features, where pottery was found, come from one, late stylistic phase. One can estimate its duration for 300 years (Kadrow/Machnik 1997, fig. 66). From that point of view we are dealing with relatively stable settlement structure. Investigated and registered picture is a result of settlement development of duration no

158

JACEK GÓRSKI

Fig. 2. Targowisko, site 10, 11. Distribution of features in claster A and B. 1 – storage pits; 2 – utility pits; 3 – postholes; 4 – concentration of ceramics.

longer than 300 years. Dwelling space could have been situated between clusters of features. Good arguments for that is its central position referring to both clusters and numerous pottery remains. Similar situation was registered also in nearby site 16 at Targowisko. Compact clusters of several dozens of pits from the late phase of the Mierzanowice culture were discovered over there. Isolated clusters of a few features and linear spatial patterns were recorded as well (Włodarczak 2006, fig. 3). Both settlements are located 2 km from each other. Such patterns have not, so far, analogies in Mierzanowice culture, however, they resemble the picture registered in one of the settlements of Hatvan culture. The zone with numerous objects dug into the ground excludes the area with dwelling houses (Kienlin 2012, 279, fig. 19). It supports thesis about possible localization of dwelling houses between clusters Aand B at Targowisko, sites 10 and 11. MODLNICA, SITE 5 (KRAKOW DISTRICT ) Site 5 at Modlnica was explored in the years 2008–2010 in association with the construction of a fragment of the northern bypass of Krakow. It is situated on the southern, western and eastern slopes

of a loess hill descending into Vistula valley. The hill is clearly elevated above surrounding area. The surface covering about 60–70 ha with a few zones of intensive settlement was examined. Features of Mierzanowice culture were concentrated in the western zone of the site (Fig. 3; 4). The pottery represents two stylistic phases – classical and late one. Spatial arrangement of features indicates that at the beginning of the Bronze Age the site was not intensely populated. Similarly to previously discussed sites no traces of above-ground dwellings were recorded. In the northern part of the site a complex of twelve pits of Mierzanowice culture from a classic phase was distinguished. They cover an area of 600–700m2. Pits had trough-like, rectangular or trapezoid profile. Another pattern was created by features from the late phase. Eight clearly isolated clusters were recorded, in which two to twelve different objects were identified. In particular the clusters of features were concentrated in an area of 100–200 m2. Cluster III differed from them. There were three separate groups of pits some 20 m apart from each other. Most probably each group is arelic of an operational zone of one farmstead. Accepting this interpretation leads to the conclusion that during a late phase of Mierzanowice culture the settlement was dispersed at the site. It is

S M ALL A N D L A RGE SET T LE M E N T S OF T H E M I E R Z A NOW IC E C U LT U R E

159

Fig. 3. Modlnica, site 5 (Krakow district). Distribution of features of Mierzanowice culture within the western and northern part of the explored area (concentrations I, III–VIa). Drawing by A. Zastawny (after Górski 2011).

Fig. 4. Modlnica, site 5 (Krakow district). Distribution of features of Mierzanowice culture within the western and northern part of the explored area (concentrations II, VII–X). Drawing by A. Zastawny (after Górski 2011).

160

JACEK GÓRSKI

difficult to say whether farmsteads functioned in the same time. Theoretically, three possibilities can be assumed: (1)chronological sequence of each of the group of pits, (2) simultaneous existence of all groups and (3)configuration taking into account a partial succession and partial synchronicity of groups. Most probably the arrangement of three farmsteads in the group III is simultaneous. Regardless of chronological interpretation, we are certainly dealing with a dispersed settlement of ’hamlet’ nature. Z AKR ZOW IEC, SITE 6 (W IELICZKA DISTRICT ) Multi-cultural site at Zakrzowiec is situated on asmall elevation overlooking the valley of Podłężanka – small, right-hand tributary of Vistula. It was investigated in the years 2000–2008 as part of rescue excavations carried out by the Cracow Team for Archaeological Supervision of the Motorway Construction. Assemblages of the Mierzanowice culture have been studied and published (Jarosz 2015). No traces have been found on the site which

can be interpreted as relics of houses or other above-ground buildings. Artefacts are dated to early and late phases of Mierzanowice culture. With an early phase one can associate two features 10 m one from each other and an isolated pit separated from them at a distance of 500 m (Fig.5). Such arrangement of simultaneous features can indicate functioning in one time of at least two dwelling houses. From a late phase come three clusters of pits spreading along the axis of a hump at a distance of 400m (Fig. 5). Cluster I consisted of four pits embedded more or less in one axis. At a distance of 200 m to the west, following cluster of three storage pits was uncovered in axial arrangement stretched out for about 20 m. Some 35 m from it, another object has been localized. All pits were trapezoid in section and had stratified fills. Particular clusters of objects represent probably remains of a dwelling area in the form of simultaneous dwelling houses or following building phases of spatially moving farmstead. Regardless of above-mentioned interpretation, it must be assumed that on that site, in the time of Mierzanowice culture development, the settlement was represented by single farmsteads.

Fig. 5. Zakrzowiec, site 6 (Wieliczka district). Location of settlement zones of the Mierzanowice culture on the site. a–extent of the exploration sites; b – featured settlement zone; c – exploration area; d – features linked with the early phase of the Mierzanowice culture; e – features linked with the late phase of Mierzanowice culture (after Jarosz 2015).

S M ALL A N D L A RGE SET T LE M E N T S OF T H E M I E R Z A NOW IC E C U LT U R E

CONCLUSION In the last years a few sites in the Krakow region were examined on a large scale. These studies provided us with reliable information concerning the spatial range, layout and inner structure of Mierza nowice culture settlements in different phases. One can propose several general conclusions: 1. Basic feature is lack of remains of aboveground buildings. 2. Settlement sites are identified due to the exis tence of buildings dug into ground. Among them can be distinguished numerous big and deep trapezoid features with a stratified fill. 3. The exception is a settlement in Nowa Huta-Pleszów where no feature dug into the ground was found. Numerous pottery sherds were found in cultural layer.

161

4. The size of settlements is diversified – from single farmsteads to organized multi-farmstead structures. It is not related to different chrono log y. 5. Farmsteads can be represented not only by one cellar/pit but also by a few or dozen of features. 6. Farmsteads forming a settlement can be situated on a regular oval plan or in axial arrange ments. 7. In the case of settlements represented by hund reds of pits from one stylistic phase it is difficult to reconstruct its inner structure. The analysis of Mierzanowice Culture settlement sites examined on a large scale shows great diversity in organization of settlement forms and lack of one specific spatial layout pattern for the farmsteads. Those differences do not dependent on chronology.

LITERATURE Górski 2011 – J. Górski: Kompleks osad kultury mierzanowickiej w Modlnicy, stan. 5, pow. krakowski. In: J.Kruk/A. Zastawny (red.): Modlnica, st. 5. Od neolitu środkowego do wczesnej epoki brązu. Via Archaeologica. Źródła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 w Małopolsce. Kraków 2011, 463–511. Górski 2015 – J. Górski: Osady kultury mierzanowickiej na stanowiskach 10 i 11 w Targowisku, pow. wielicki. In: J.Górski/P. Jarosz (red.): Wielofazowe osady kultury mierzanowickiej w Targowisku i Zakrzowcu. Via Archaeologica. Źródła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 w Małopolsce. Kraków 2015, 33–140. Jarosz 2015 – P. Jarosz: Osadnictwo kultury mierzanowickiej na stanowisku 6 w Zakrzowcu, pow. wielicki. In: J.Górski/P. Jarosz (red.): Wielofazowe osady kultury mierzanowickiej w Targowisku i Zakrzowcu. Via Archaeologica. Źródła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 w Małopolsce. Kraków 2015, 183–216. Jaśkowiak 1999 – P. Jaśkowiak: Materiały z wielukulturowego stanowiska 99 (1) w Dziekanowicach, woj. kieleckie. Typescript of master’s thesis stored in the Institute of Archaeology UMCS in Lublin. Lublin 1999. Kadrow 1991 – S. Kadrow: Iwanowice, stanowisko Babia Góra, cz. I. Rozwój przestrzenny osady z wczesnego okresu epoki brązu. Kraków 1991. Kadrow 1995 – S. Kadrow: Gospodarka i społeczeństwo. Wczesny okres epoki brązu w Małopolsce. Kraków 1995. Kadrow/Machnik 1997 – S. Kadrow/J. Machnik: Kultura mierzanowicka. Chronologia, taksonomia i rozwój prze strzenny. Kraków 1997. Kadrow/Machnik/Machnik 1992 – S. Kadrow/A. Machnik/ J. Machnik: Iwanowice, stanowisko Babia Góra, cz. II.

Cmentarzysko z wczesnego okresu epoki brązu. Kraków 1992. Kienlin 2012 – T. L. Kienlin: Patterns of Change, or: Perceptions Deceived? Comments on the Interpretation of Late Neolithic and Bronze Age Tell Settlement in the Carpathian Basin. In: T. L. Kienlin/A. Zimmermann (eds.): Beyond Elites. Alternatives to Hierarchical Systems in Modelling Social Formations. International Konference at Ruhr-Universität Bochum, Germany, October 22–24, 2009. Teil 1. Bonn 2012, 251–310. Kruk 1973 – J. Kruk: Studia osadnicze nad neolitem wyżyn lessowych. Wrocław 1973. Machnik 1967 – J. Machnik: Stosunki kulturowe na przełomie neolitu i epoki brązu w Małopolsce (na tle przemian w Europie środkowej. In: W. Hensel (red.): Materiały do prahistorii ziem polskich. Część III. Epoka brązu. Zeszyt 1. Warszawa 1967. Madej 1988 – P. Madej: Inwentarz ceramiczny grupy pleszowskiej kultury mierzanowickiej ze stanowiska w Krakowie-Pleszowie IV/20. Materiały Archeologiczne Nowej Huty 21, 1988, 27–70. Rydzewski 1986 – J. Rydzewski: Przemiany stref zasiedlenia na wyżynach lessowych zachodniej Małopolski w epoce brązu i żelaza, Archeologia Polski 31, 1986, 125–194. Włodarczak 2006 – P. Włodarczak: Wyniki badań wykopaliskowych przeprowadzonych w latach 2003–2004 na stanowisku 16 w Targowisku, gm. Kłaj, woj. małopolskie. In: Z. Bukowski/M. Gierlach (red.): Raport 2003–2004. Wstępne wyniki konserwatorskich badań archeologicznych w strefie budowy autostrad w Polsce za lata 2003–2004. Zeszyty Ośrodka Ochrony Dziedzictwa Archeologicznego. Warszawa 2006, 585–592.

Manuscript accepted 23. 6. 2020

Jacek Górski dr hab. (DSc) The Pontifical University of John Paul II in Krakow Archaeological Museum in Krakow ul. Kanonicza 25/ul. Senacka 3 PL – 31-002 Krakow [emailprotected]

Translated by Maryla Dryja Súhrn preložila Anita Kozubová

162

JACEK GÓRSKI

Malé a veľké sídliská mierzanovickej kultúry vo vysočine západného Malopoľska Jacek Górski

SÚHRN

Veľkosť a štruktúra sídlisk mierzanovickej kultúry, zachytených počas nedávnej rozsiahlej cestnej výstavby v oblasti sprašovej pahorkatiny Krakovska, sa javí ako značne diverzifikovaná. Opierajúc sa hlavne o výsledky nedávnych výskumov bolo možné overiť teórie o rozsahu „veľkých“ a „malých“ sídiel mierzanovickej kultúry adospieť k niekoľkým nasledovným záverom. 1. Pre sídliská je charakteristický sporadický výskyt nadzemných objektov – nezachovali sa žiadne stopy po obydliach či hospodárskych objektoch. 2. Sídliská sa podarilo zachytiť na základe zahĺbených objektov, medzi ktorými prevažujú veľké a hlboké objekty lichobežníkovitého pôdorysu so stratifikovanou výplňou. Tie sú funkčne interpretované ako pivnice. 3. Výnimkou je sídlisko v Nowej Hute-Pleszówe, kde neboli doložené žiadne zahĺbené objekty. V kultúrnej vrstve sídliska sa ale našiel početný keramický materiál.

4. Veľkosť sídlisk je diverzifikovaná a nie je podmienená chronologicky – sledujeme tu výskyt ako menších usadlostí tak aj organizovaných štruktúr viacerých usadlostí (obr. 1: 3–5). 5. Jednotlivé usadlosti môžu byť reprezentované nielen jednou pivnicou/jamou, ale aj niekoľkými alebo desiatkami objektov (obr. 1: g; 3: III; 4: II, VII). 6. Usadlosti tvoriace jedno sídlisko môžu byť situované do priestoru pravidelného oválneho tvaru, alebo sú usporiadané do osi (obr. 1: a, f; 5: IV). 7. V prípade sídlisk so stovkami jám z jednej fázy osídlenia je ťažké zrekonštruovať ich vnútornú štruktúru (obr.2). Zdá sa, že tá časť sídliska so zahĺbenými objektmi sa neprekrýva s jeho obytnou časťou (Kienlin 2012, 279, obr. 19). Výsledky analýzy početných sídlisk mierzanovickej kultúry poukazujú na značnú rozmanitosť foriem organizácie osídlenia a na absenciu jedného typu priestorového usporiadania usadlostí. Táto rozmanitosť nie je podmienená chronologicky.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 163–169. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.12

EI N E A R MSC H U TZSPI R ALE vOM T Y P SALGÓTA RJÁN M I T T E X T I L R EST EN VON „STA M P F EN“ (ST U PAVA) VALENTINA GRA F – KARINA GR Ö MER – GERHAR D TRNKA A bronze Arm Protection Spiral of the Salgótarján Type with Remains of Textile from ‘Stampfen’ (Stupava). An old find of a bronze arm protection spiral of the Salgótarján type from the former ‘Stampfen’ in today‘s south-west Slovakia is presented. This typical product of the Carpathian Piliny culture (Slovakia and Hungary) dates from the late Middle Bronze Age to the late Bronze Age (BC–BD and HA1). Mineralized textile residues are a special feature at some points of the spiral. Here it is made clear that even old finds can still bring surprises when viewed closely. Keywords: Western Slovakia, Late Bronze Age, bronze arm protector of the Salgótarján type, textiles, analysis.

In der Lehr- und Studiensammlung des Instituts für Urgeschichte und Historische Archäologie (vormals Institut für Ur- und Frühgeschichte) der Universität Wien befindet sich eine Bronzespirale vom Typ Salgótarján. Ihre Herkunft ist am scheibenförmigen Mittelstück mit „Stampfen (Ungarn)“ und der heutigen Inventarnummer der Sammlung ersicht lich. Weiters ist eine beschädigte alte Etikette mit den Zahlen „247“ (?) aufgeklebt. Stampfen ist der deutsche Name des heutigen Stupava (ungarisch Stomfa) in der Südwestslowakei an den westlichen Ausläufern der Kleinen Karpaten nördlich von Bratislava. Es ist somit anzunehmen, dass die Spirale im ehemaligen Gebiet des Königreichs Ungarn (damals Komitat Pozsony) im 19.Jahrhundert gefunden wurde. Weitere Funde aus „Stomfa“ gelangten damals in das Ungarische Nationalmuseum Budapest (Bartík/Farkaš/Jelínek 2019, 38), haben aber zeitlich und auch fundumständehalber keinen Bezug zu unserer Armschutzspirale. Die Spirale kam 1921 mit dem Ankauf der Samml ung Richard Böhmker (bzw. Richard Boehmker 1870–1954) ohne nähere Angaben an das „Urgeschichtliche Institut“ (Felgenhauer 1965, 23 f.; www.uhasammlung.univie.ac.at/sammlung/ biographien/boehmker). Die bronzene Armschutzspirale (Abb. 1; 2),1 interpretativ auch als Handschutzspirale bezeichnet (B.Hellebrandt 1996a, 30; 1996b, 186), besteht aus einem vierkantigen bzw. rhombischen Stabkörper mit einer linkslaufenden, neunfach gewundenen flachen Scheibe, zu der rechtwinkelig die rundstabige Armwindung mit einer flach gehämmerten Öse endet. In der ersten Spiralwindung ist ein bewegliches, separat gegossenenes, scheibenförmiges Mittelstück mit Dorn und einer hinteren Verstrebung an einem Niet eingesetzt. Der Durchmesser der Dornscheibe 1

Metallographische Untersuchungen liegen nicht vor.

beträgt 3,7–3,8 cm, die Dornhöhe 1,5cm. Die hintere, rhombische Verstrebung ist 2,4cm lang, 0,5 cm breit und bis zu 0,8 cm hoch und schließt mit einer kleinen dreieckigen Erhöhung (Niet), wohl dem Rest des einstigen Gusstrichters beim Guss des Mittelstückes ab (siehe G. Tarbay 2014, Abb. 4). Die Höhe des Mittelstücks beträgt 3,7 cm. Der Stabkörper ist bis zu seiner zweiten Windung bandförmig gearbeitet (Stärke 0,3–0,4 cm) und an der Vorderseite von der Dornscheibe (Mittelstück) bedeckt. Ab der zweiten Windung ist der Stab rhombisch, mit einer zunehmenden Breite von 0,6–0,8 cm und einer durchgehenden Dicke von 0,8 cm ausgeformt. Die zwei Flächen des gerade verlaufenden rhombischen Stabes links und rechts des Mittelgrats weisen fünf Paare gegenständiger Linienfelder aus neun bis zwölf parallelen, feinen Linien auf. Die korrespondierenden Flächen auf der Stabrückseite sind unverziert. Am Mittelgrad der Vorderseite sind vom unteren Stabteil bis zur Hälfte der äußersten Spiralwindung in regelmäßigen Abständen feine Einkerbungen angebracht. Die äußere Spiralwindung biegt im untersten Bereich aus der Scheibe nach rückwärts, um dann aufwärts gebogen vor der Spirale gerade zur Armwindung zu verlaufen. An dieser Stelle geht das Oberteil rechtwinkelig in den rundstabigen, einfach gewundenen Armteil (Stabdurchmesser 0,8 cm) über. Dieser ist an seinem Ende flachgehämmert und zu einer Öse eingerollt (Höhe 0,5cm). Die gesamte Spirale misst 23,5 cm, der Spiralscheibendurchmesser 15 cm, der innere elliptische Armringdurchmesser 12,5 x 8 cm. Das Gewicht beträgt 1080 g. Die Spirale ist ein in einem Stück (Stab) ge gossenes und überschmiedetes, vollständig erhaltenes Fertigprodukt mit einem separat gegossenen

164

VALENTINA GRA F – KARINA GRÖMER – GERHAR D TRNKA

Abb. 1. Armschutzspirale Typ Salgótarján von „Stampfen (Ungarn)“. Institut für Urgeschichte und Historische Archäologie der Universität Wien, Inv.-Nr. 26463 (Foto G. Trnka).

Abb. 2. Armschutzspirale Typ Salgótarján von „Stampfen (Ungarn)“. Institut für Urgeschichte und Historische Archäologie der Universität Wien, Inv.-Nr. 26463 (Grafik V. Graf).

Mittelstück. Die Oberfläche weist geringfügige Beschädigungen auf. Die unbeschädigten Stellen sind (dunkel)grün patiniert. Stellenweise ist die Patina abgeplatzt und zeigt ab der dritten Spiral windung zunehmend Korrosionsstellen. Alte

Schlagspuren können im Bereich des Ansatzes der Armwindung, am Mittelstab und am Grat der zwei äußeren Windungen festgestellt werden. Weiters sind auch jüngere Beschädigungen zu sehen, wie blanke Stellen zeigen.

E I N E A R M S C H U TZ SPI R ALE VOM T Y P SALG ÓTA RJÁN M I T T E X T I L R E ST E N VON „STA M PF E N“ (ST U PAVA)

165

Abb. 3. Verbreitung der Armschutzspiralen vom Typ Salgótarján (Grafik V. Graf, hergestellt mittels GoogleMaps).

Die massiven bronzenen Armschutzspiralen vom Typ Salgótarján waren in der Bronzezeitforschung des Karpatenraumes schon immer Gegenstand von Überlegungen zur Zeitstellung wie auch zu ihrer nach wie vor nicht wirklich gelösten Verwendung bzw. Tragweise. Deren Häufung im Verband von spätmittel- bis spätbronzezeitlichen Bronzedepots in den Bereichen der Kupfererzreviere Nordungarns und der Süd(ost)slowakei (Abb. 3; siehe auch G. Tarbay 2014, Abb. 16) ist auf die entsprechend zur Verfügung stehenden Rohstoffquellen zurück zuführen (Kemenczei 1984, 25). Oft sind diese Spiralen in Depots paarweise links- und rechtsläufige Exemplare (B. Hellebrandt 1996a, 30, Abb. 12; 19; 1996b, 186, Abb. 10: 1; 11; Trnka 2015, Abb. 6; 7), sie treten aber auch einzeln in diesen auf. Der Spiraltyp Salgótarján gehört grundsätzlich der ausgehenden Mittelbronzezeit (Stufe BC), zu

meist der Stufe BD und der Stufe HA1 an und ist eines der Kennzeichen der karpatischen Piliny Kultur (zuletzt G. Tarbay 2014, 84, 86, Abb. 13; Trnka 2015, 469 f.), wenngleich sie darüber hinaus ein weitläufiges Verbreitungsgebiet aufweisen (Abb. 3). DIE TEX TILEN ÜBERRESTE AU F DER SPIRALE VON STAMPFEN/STUPAVA (Karina Grömer) Mit freiem Auge nicht wahrnehmbar, sind an einigen Stellen der Rückseite der Spiralscheibe Spuren mineralisierter Textilreste im Zentrum erhalten geblieben (Abb. 4). Textile Überreste aus der Mittel- und Spätbronzezeit in Mitteleuropa sind relativ selten, können jedoch in besonderen Fällen an Metallelementen in Bodenlagerung erhalten

166

VALENTINA GRA F – KARINA GRÖMER – GERHAR D TRNKA

Abb. 4. Armschutzspirale Typ Salgótarján von „Stampfen (Ungarn)“ mit mineralisierten Textilresten (Detail). Institut für Urgeschichte und Historische Archäologie der Universität Wien, Inv.-Nr. 26463 (Foto G. Trnka).

Abb. 5. Technische Daten zum Textilrest an der Armschutzspirale von „Stampfen (Ungarn)“ und Schema zu den gewebetechnischen Merkmalen (Grafik K. Grömer).

bleiben, wenn durch die Einflüsse der Lagerungs umgebung bei Metallen eine chemische Reaktion ausgelöst wird (Mitschke 2001, 29). Zunächst entsteht Korrosion (Oxidation), die stoffliche Veränderung metallischer Oberflächen. Wenn bei diesem Vorgang organische Materialien in Berührung mit Metalloberflächen kommen, werden die organischen Stoffe (Leder, Textil, Pflanzen) in anorganische umgewandelt (Mineralisierung).

Auf der Bronzespirale haben sich mineralisierte Textilreste an drei Stellen erhalten (Abb. 4). Direkt beim Niet im Zentrum der Spirale findet sich ein wenige Quadratmillimeter großer, grünlich mineralisierter Textilrest sowie auf der zweiten Windung an der Oberseite der Spirale. Aber auch an vereinzelten Stellen der Rückseite der Spiralplatte haben sich derartige Textilreste erhalten. Die Interpretation dieser Reste ist schwierig. Im Bereich des Nietes

E I N E A R M S C H U TZ SPI R ALE VOM T Y P SALG ÓTA RJÁN M I T T E X T I L R E ST E N VON „STA M PF E N“ (ST U PAVA)

167

Abb. 6. Organisch erhaltene bronzezeitliche Gewebe aus dem Salzbergwerk Hallstatt, ca. 1400–1000 v. Chr. in Leinwandbindung (© Naturhistorisches Museum Wien).

wurde offenbar ein Textil durch das Verbinden von Armschutzspirale und Unterlage zwischen dem Niet und der Öffnung im Zentrum der Spirale eingeklemmt. Die Analyse des Textilrestes erfolgte sowohl auf makroskopischer wie mikroskopischer Ebene (Grömer 2014, 9–16). Die Gewebestruktur und -qualität wurde mit einem Digitalmikroskop (DinoLite Digital Microscope) dokumentiert, wobei mit Vergrößerungen zwischen 30- und 250-fach gearbeitet werden kann. Die zugehörige Software ermöglicht es, Fadenstärken und Drehwinkel (Stärke der Fadendrehung) zu ermitteln. Die Fadenstärken, der Verlauf der Kett- und Schussfäden und auch feinste Gewebestrukturen lassen sich so erfassen. Technische Daten, die von einem Gewebe aufgenommen werden können, sind Bindungsart, Fadendichte, Fadenstärke, Zwirn oder Garn, S- oder Z-Drehung, verschiedene Webfehler, diverse Nähte und Säume sowie gegebenenfalls Verzierungen (Abb. 5). Im konkreten Fall handelt es sich beim an der Armschutzspirale von „Stampfen“ erkennbaren Textilrest um ein leinwandbindiges Textil, das im Vergleich mit anderen bronzezeitlichen Geweben mittelfein mit einer Fadenstärke von 0,7–0,8 mm und in einer erkennbaren Gewebedichte um 8–10 Fäden pro cm ist (Abb. 5). Das Rohmaterial, aus dem das Gewebe gefertigt wurde, kann aufgrund des schlechten Erhaltungszustandes nicht bestimmt

werden. Auch ist die Ausrichtung des Gewebes, in welche Richtung Kette und Schuss liegt, nicht zu identifizieren, weshalb hier allgemein bei der Beschreibung des Gewebes von Fadensystem 1 und Fadensystem 2 gesprochen wird. VERGLEICHE Z U AN DEREN BRONZEZEI T LICHEN GEW EBEN Bronzezeitliche Textilfunde in Zentraleuropa sind an Metallobjekten aus Gräbern bekannt, selten von Siedlungskontexten, etwa als Eindrücke auf Keramik (Grömer 2009). Von den bronzezeitlichen Kupferbergwerken Mitterberg/Hochkönig und Radfeld (Grömer u. a. 2017) sind Stoffreste in Feuchterhaltung aus dem Areal der Aufbereitungs anlagen organisch erhalten. Besonders herausragend sind die Funde aus den Salzbergwerken in Hallstatt (Grömer u. a. 2013), die zahlenmäßig die größte Gruppe darstellen. Die ältesten Gewebe aus Hallstatt stammen von den bronzezeitlichen Fund punkten der Nordgruppe und des Tuschwerkes (ca. 1400–1000 v. Chr.). Der Textilrest fügt sich puncto Bindungsart (Leinwandbindung), Fadenstärke, Gewebedichte und bezüglich des verwendeten Fadenmaterials gut in das bekannte Bild bronzezeitlicher Gewebe ein (Abb. 6).

168

VALENTINA GRA F – KARINA GRÖMER – GERHAR D TRNKA

LITERATUR Bartík/Farkaš/Jelínek 2019 – J. Bartík/Z. Farkaš/P. Jelínek: Bronzehortfunde aus den Kleinen Karpaten und ihren Vorgebirgsgebieten. In: I. Bazovský/G. Březinová (ed.): Ľudia a hory – archeologická perspektíva. Interakcie ľudských spoločenstiev horských a podhorských oblastí západného Slovenska. Zborník SNM. Archeológia. Supplementum 12. Bratislava 2019, 15–102. B. Hellebrandt 1996a – M. B. Hellebrandt: A kurityáni bronzlelet. A Herman Ottó Múzeum Évkönyve 33–34, 1996, 5–31. B. Hellebrandt 1996b – M. B. Hellebrandt: Der Bronzefund von Kurityán. In: T. Kovács (Hrsg.): Studien zur Metallindustrie im Karpatenbecken und den benachbarten Regionen. Festschrift Amália Mozsolics zum 85. Geburtstag. Budapest 1996, 183–205. Felgenhauer 1965 – F. Felgenhauer: Zur Geschichte des Faches „Urgeschichte“ an der Universität Wien. Studien zur Geschichte der Universität Wien 3, 1965, 7–27. Grömer 2009 – K. Grömer: Textilien der Bronzezeit in Mitteleuropa. Archaeologica Austriaca 90, 2006 (2009), 31–72. Grömer 2014 – K. Grömer: Römische Textilien in Noricum und Westpannonien im Kontext der archäologischen Gewebefunde 2000 v. Chr. - 500 n. Chr. in Österreich. Mit Beiträgen von A. Paetz gen. Schieck, E. Hölbling-Steigberger und K. Gostenčnik. Austria Antiqua 5. Graz 2014. Grömer u. a. 2013 – K. Grömer/A. Kern/H. Reschreiter/ H. Rösel-Mautendorfer: Textiles from Hallstatt. Weaving

Culture in Bronze and Iron Age Salt Mines = Textilien aus Hallstatt. Gewebte Kultur aus dem bronze- und eisenzeitlichen Salzbergwerk. Archaeolingua 29. Budapest 2013. Grömer u. a. 2017 – K. Grömer/G. Goldenberg/J. Banck-Burgess/M. Gleba Margarita/R. Hofmann-de Keijzer/ M. van Bommel/I. Joosten/M. Mehofer/K. Nicolussi/ U. Töchterle: Textilreste aus einem spätbronzezeitlichen Bergbaurevier bei Radfeld in Nordtirol – Sekundärnutzung von Stoffen zur Abdichtung. Prähistorische Zeitschrift 92, 2017, 322–341. G. Tarbay 2014 – J. G. Tarbay: The Central-European ‘spiral arm-guard’. Notes on the Bronze Age asymmetrical arm- and anklets. Communicationes Archaeologicae Hungariae 2014, 2014, 71–106. Kemenczei 1984 – T. Kemenczei: Die Spätbronzezeit Nord ostungarns. Archaeologia Hungarica 51. Budapest 1984. Mitschke 2001 – S. Mitschke: Zur Erfassung und Auswertung archäologischer Textilien an korrodiertem Metall. Eine Studie zu ausgewählten Funden aus dem Gräberfeld von Eltville, Rheingau-Taunus-Kreis (5.-8. Jh. n. Chr.). Vorgeschichtliches Seminar der Philipps-Universität Marburg. Kleine Schriften 51. Marburg 2001. Trnka 2015 – G. Trnka: Ein spätbronzezeitlicher Bronzedepotfund von Bátka aus dem ehemaligen Nordungarn. In: I. Szathmári (Hrsg.): An der Grenze der Bronze- und Eisenzeit. Festschrift für Tibor Kemenczei zum 75. Geburts tag. Budapest 2015, 459–476.

Manuskript angenommen am 20. 8. 2020 Abstract translated by Gerhard Trnka Súhrn preložila Anita Kozubová

Valentina Graf Andreas-Urteil-Weg 1/51/10 A – 1220 Wien [emailprotected] Priv.-Doz. Mag. Dr. Karina Grömer Prähistorische Abteilung Naturhistorisches Museum Wien Burgring 7 A – 1014 Wien [emailprotected]

ao. Univ.-Prof. Dr. Gerhard Trnka Institut für Urgeschichte und Historische Archäologie Universität Wien Franz-Klein-Gasse 1 A – 1190 Wien [emailprotected]

E I N E A R M S C H U TZ SPI R ALE VOM T Y P SALG ÓTA RJÁN M I T T E X T I L R E ST E N VON „STA M PF E N“ (ST U PAVA)

169

Šalgotariánsky kruh so zvyškami textilu zo „Stampfenu“ (Stupava) Va l e n t i n a G r a f – K a r i n a G r ö m e r – G e r h a r d Tr n k a

SÚHRN

Príspevok je venovaný nálezu bronzového šalgotariánskeho kruhu z bývalého „Stampfenu“ na území dnešného juhozápadného Slovenska, ktorý je súčasťou študijnej zbierky Ústavu pravekej a historickej archeológie Viedenskej univerzity a bol nájdený pravdepodobne v 19. storočí. Tento typický výrobok pilinskej kultúry (Slovensko a Maďarsko) je datovaný do záveru strednej a do mladšej doby bronzovej (stupne BC–BD a HA1). Jeho zvláštnosťou sú mineralizované textilné zvyšky zachované na troch miestach špirály. Na základe makro- a mikroskopickej analýzy ide o zvyšky stredne jemnej plátenej tkaniny. Surovinu, z ktorej bola

látka vyrobená, nie je možné určiť z dôvodu zlého stavu konzervácie predmetu. Nálezy textilu z doby bronzovej sú v strednej Európe doložené nielen na kovových predmetoch z hrobov, ale zriedkavo aj zo sídliskových kontextov, napríklad ako odtlačky na keramike (Grömer 2009). Pokiaľ ide o typ väzby (hladká väzba), hrúbku nití a použitý materiál pri ich výrobe ako aj o hustotu tkaniny, zvyšky textilu zo Stampfenu/Stupavy zapadajú do známeho obrazu otkaninách z doby bronzovej. Predmetný masívny kruh je zaujímavým príkladom toho, že aj staré nálezy môžu pri detailnej analýze priniesť nové vedecké prekvapenia.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 171–177. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.13

R ADIOC A R BON R EVOLU T ION A N D ‘H ISTOR IC AL’ COU N T E R R EVOLU T ION Chronology of Europe, Eurasia and China in the First Half of the 2nd Millennium BC STANISLAV GRIGORIEV A significant problem in archeology is the inconsistency between the radiocarbon chronology and the chronology built on the Near Eastern written sources. At the same time, the use of a more advanced AMS method gives younger dates that drift towards historical ones. Comparison of the Eurasian Sintashta and Seima-Turbino complexes with Near Eastern and Chinese materials, as well as with the dendrochronology of the Alpine zone, showed the closeness of these chronological systems. It follows from this that historical dates are more correct than radiocarbon dates. Keywords: Eurasia, China, Early Bronze Age, chronology, radiocarbon dating, historical dates.

INTRODUCTION This work was partly done during my visit at the Comenius University in Bratislava and Jozef helped me much in our discussions. Therefore, Iam very grateful to the editors of this Volume for the opportunity to thank and congratulate him. Iam also thankful to the Center of Chinese Stu dies (Taipei, Taiwan) for the possibilities to study Chinese materials. The basis for archeological chronology is a typological method. Isolation of a complex of features and their comparison made it possible to connect it to historical chronology. However, the possibilities of this approach were limited to the periods of written sources and to the areas where chains of relations with the Near East could be constructed. However, with the introduction of the radiocarbon method, auniversal mechanism for dating appeared, but this changed the dates. This was called ‘radiocarbon revolution’ (Renfrew 1973). With the appearance of calibration curves, the dates became older, and they were far removed from historical ones. Ancient migrations allow us to compare complexes of different areas. An interesting situation is observed when comparing the complexes of the BA1c period, when some impulses from Transcaucasia penetrated into the Eastern and partly Central Europe and reached the Urals, and at the same time there are observed impulses from Central Europe towards the east, which led to the formation of the Abashevo and Babino cultures (Grigoriev 2019). Situation was similar in the BA2b period, when the Seima-Turbino tradition penetrated Europe; but afterwards, during BA2c phase, reverse impulses

took place, which led to the spread of Mycenaean ornaments up to Kazakhstan. And, paradoxically, typologically older objects – marking a mixture of the Seima-Turbino tradition with the Ural traditions (the so-called ‘Eurasian types’) – appeared in the BA2b phase, and one classic Seima-Turbino spearhead of the type KD-20, typologically earlier, was found in the Borodino hoard along with Mycenaean ornaments, which belong to the Hajdúsámson-Apa horizon and, accordingly, to the later phase BA2c (Grigoriev 2018a). The second spearhead from this hoard is of type KD-34, and in the East its parallel is known in the Alakul burial of the Bliznetsy ceme tery (Chernykh/Kuz'minyh 1989, 80). Thus, it belongs to the later ‘Eurasian types’, too. This paradox shows that the strict application of the typological method is not always justified. Some stereotypes may persist in certain areas longer, or appear much earlier. The Early Bronze Age (BA) in Southern Germany is dated from 2150–2100 BC until 1700 BC. At the same time, the dates of complexes with typical objects of the BA1 phase merge with the dates of complexes with objects of the BA2 phase, from which it is concluded that these complexes were not consecutive chronological phenomena, but reflect regional features (Stockhammer et al. 2015). This conclusion is exaggerated. The complexes of these phases reflect the chronology, but the preservation of old stereotypes in some areas and the earlier appearance of new ones in others took place. However, this effect is strengthened by the dispersion of radiocarbon dates. Thus, the final Early Bronze Age dates are older than the historical dates of the Shaft Graves in

172

STANISLAV GRIGORIEV

Greece, with which the final part of this period should be synchronized. This is a known problem. Historical dates of the Santorini eruption are the range between 1525–1500 BC, but radiocarbon dates are within the 17th century BC, which is explained by defects in historical chronology (Friedrich et al. 2006; Manning et al. 2006, 567, 569). The situation in Mesopotamia and Egypt is the same. For 1000 BC the error is 200 years, and for earlier periods it increases (Michael 2004, 18). This fact is not always taken into account. For example, when proving the earlier date of the Eurasian chariots (before 2000 BC) relative to the Near Eastern chariots (1800 BC) – the fact that the first date is radiocarbon and the second is historical is completely ignored (Anthony 2007, 402, 403). It is clear that these dates are not comparable and we must independently use two chronological scales: historical and radiocarbon. SINTASHTA CHRONOLOGY In the Ural region, there was an accepted sequence of cultures: Sintashta – Petrovka – Alakul. Sintashta culture within the radiocarbon chronolo gy was dated to 2200–1650 BC (Chernykh 2007, 86). Later, after the use of AMS dates, the culture became younger. Molodin and coauthors solved this problem simply, calling the early dates ‘odious’, and the interval of 20th–18th centuries BC was adopted (Molodin/Epimakhov/Marchenko 2014, 140). However, they did the same with the Alakul culture. Earlier dates within the last third of the 3rd millennium BC were obtained for Alakul in the Transural forest-steppe (Matveev 1998, 359–373). This corresponded to the early Sintashta dates, and since it was believed that the Alakul culture was later, these dates were excluded from further discussion (Molodin/Epimakhov/Marchenko 2014, 142, 143). However, we received Alakul dates on the settlement of Mochishche, which also fell into the Sintashta interval. And at that time 43 % of Alakul dates were early. Taken into account also other reasons, it has been concluded that the Alakul and Petrovka cultures began to form almost simultaneously with Sintashta (Grigoriev et al. 2018, 164, 165). The Don-Volga Abashevo culture has much in common with Sintashta, but it was later and contemporary with the Early Srubnaja and Mycenaean periods. Four dates within the 24th–21st centuries BC come from the Lipetsk mound of this culture. All of them have been considered as false because they were older than Sintashta dates (Mimokhod 2016, 46–49). Thus, the decision to abandon some dates is made, proceeding from ideas about the periodiza-

tion. Old dates are indeed too early. But, in this case, we must refuse all of them and not those that fall out of the acceptable interval. Otherwise, arbitrary use of some dates appears. For example, R. A. Mimokhod, trying to prove an earlier chronological position of the Post-Catacomb block (Babino, Lola) and Abashevo culture, sets their dates within the 22nd–20th centuries BC, which is earlier than the Sintashta interval (Mimokhod 2011, 43, 48). However, there are many dates made in the same years and in the same laboratory as the rejected Sintashta dates. On the contrary, the analysis of artifacts shows the formation of Sintashta and Post-Catacomb complexes simultaneously (Grigoriev 2018b, 41–44; 2019, 235, 236). D. Anthony (2007, 374), trying to show an earlier position of Abashevo compared to Sintashta, explains the early dates of the Sintashta cemetery (graves 11 and 39) by the fact that they were obtained from the Poltavka burials and the Poltavka people began to explore this region earlier. But these are standard Sintashta burials with typical ware, metal complex and cheek-pieces (Gening/Zdanovich/ Gening 1992, 155–161, 228–234). Thus, we see that the old and new radiocarbon dates are poorly comparable. An example shown on Scottish material by P. Ashmore (2004, 126) is indicative: when using 129 dates with an error of less than 50 years, their peak occurs around 4000 BC, and when using 45 dates with an error of less than 10 years, this peak begins around 3800 BC. Thus, we have a paradoxical situation. If we had to consider historical and radiocarbon chronology separately, now we are forced to compare radiocarbon dates only in the case of identical confidence intervals. Besides, dating of different material often gives different intervals (charcoal, bones etc.), and it adds some uncertainty in the comparison of large series. There is also another problem. Even with a low 68.2 % probability, radiocarbon dates give too large intervals of 200–300 years. For example, dwellings at the settlement of Mochishche were built relatively simultaneously (Grigoriev et al. 2018, 158–167) and for the Seima-Turbino complex of Shaitanka, the date range was 550 years (see below). With a higher probability of 95.4 % we get such wide ranges that we lose the possibility of any intelligible discussion. Therefore, the radiocarbon dating does not give calendar dates. It allows us to rank the materials relative to each other in the case of comparable series. And, taking into account the drift of radiocarbon dates towards historical ones, the final solution to this problem will come when the radiocarbon and historical dates coincide.

RA DIOCAR B ON REVOLUTION AN D ‘HISTORICAL’ COUNTERREVOLUTION

Previously, for the Eurasian complexes, there were two lines of connections with historical dates: the Balkan and the Chinese. They were based on acomparison of Sintashta cheek-pieces with Mycenaean ones, the Mycenaean ornaments on the artifacts in Borodino and the spearheads similar to the Seima-Turbino ones in China. As a result, the Balkan line of connections gave the 16th century BC and the Chinese line did the 14th century BC. However, the spearheads in China originated from a late context (Chernykh 1970, 101; Chernykh/Kuz'minyh 1989, 259; Smirnov/Kuz'mina 1977, 26–34). Subsequently, E. E. Kuzmina, on the basis of comparison of the Sintashta and Mycenaean cheek-pieces, was inclined to date the Sintashta culture to the period from the 17th to the 15th century BC (Kuz’mina 2007, 232). However, Sintashta is a Pre-Mycenaean complex. In the grave IV of circle A in Mycenae, cheekpieces of type IA were found, which are common in cultures of the Sintashta and post-Sintashta periods in Eurasia (Kuz’mina 2007, 117). This is regarded as a sign of eastern impulses at the beginning of the emergence of these tombs. In addition, up to Kazakhstan, Mycenaean ornaments are known on bone objects at this time, which already indicates a subsequent opposite impulse. These ornaments are not typical for Sintashta, except for one burial in the Kamenny Ambar cemetery (Epimakhov 2002, fig. 6: 4), but they are present on objects of the DonVolga Abashevo, Petrovka and Alakul cultures, and of the Potapovo type (Bochkarjov/Kuznetsov 2013). This allows us to connect this horizon with the time of distribution of these ornaments outside of Greece, i. e. with the beginning of the LH period in Greece, Hajdúsámson-Apa horizon, or BA2c phase. S.Marinatos (1976, 66) dated the beginning of the LH I around 1550 BC, but the most accepted date is 1600 BC (Tartaron 2008, 84). It is the end date for Sintashta and the culture is correlated with the MH III, but we cannot synchronize the lower boundaries of these complexes. The beginning of Sintashta was synchronous with the 2nd stage of the Middle Don Catacomb culture, the beginnings of the Abashevo, Lola and Babino cultures and the BA1c phase in Central Europe (Grigoriev 2019). The BA period in the historical chronology is dated to 1900–1700 BC (Coles/Harding 1973, 67), while neck rings from this period have parallels in Ugarit in 1900–1850 BC (Krause 2003, 168). Since synchronization of this period with Sintashta is possible only in the subphase BA1c, the beginning of this culture should be within the 18th century BC. Near Eastern parallels of Sintashta are within the 19th–17th centuries BC, but the greatest number of these parallels is dated since the 18th century BC. If we assume that the Sintashta

173

migration was stimulated by the penetration of the Kassites, the possible date is 1742–1740 BC (Grigoriev 2002, 136, 137). However, there were other similar events, so the probable interval is 1800–1740 BC. R. A. Mimokhod, basing on K. Kh. Kushnareva (Kushnareva 2007) and R. A. Lytvynenko (Litvinenko 2010) writes about the synchronization of the Caucasian Karmirberd culture with the chariot cultures and proposes a date within the Old Babylonian period, i. e. also the 19th–18th centuries BC (Mimokhod 2013, 263, 264). Accordingly, the period BA1c should begin within the 18th century BC. Thus, in the radiocarbon chronology Sintashta is dated to the 20th–18th centuries BC, in the historical chronology to the 18th–17th centuries BC. SEI M A-T U RBI NO CH RONOLO GY The Seima-Turbino bronze artifacts are widespread from Moldova to Siberia (Chernykh/ Kuz'minyh 1989). Their radiocarbon chronology is badly proved. The dates of the Shaitanka site in the Ural region range between 2150–1600 BC (Chernykh/ Korochkova/Orlovskaja 2017, 50–53). Seima-Turbino complexes of Baraba in Siberia are dated to 2300– 2000 BC and the dates of Elunino culture associated with the Seima-Turbino bronze artifacts are dated to 2200–1800 BC (Molodin/Epimakhov/Marchenko 2014). But the Elunino culture in Eastern Kazakhstan is dated to the mid-25th–18th centuries BC (Merts/ Svyatko 2016, 133). In general, the Seima-Turbino complexes of Western Siberia fall into the interval of 27th–21st centuries BC and without extreme dates in the interval of 25th–22nd centuries BC; and the dates of the Rostovka cemetery fall into 23rd–21st centuries BC. In this case, the values of δ13C and δ15N of bone collagen indicate a reservoir effect, which in Western Siberia increases the age of the samples up to 200–300 years (Kovtun/Marochkin/German 2017, 272, 273). But even if we subtract 300 years from dates without extreme values, we get an interval of 23rd– 19th centuries BC, which precedes the synchronous Sintashta complexes. Therefore, today we cannot rely on the Seima-Turbino dates. In Europe, the ‘Eurasian’ spearheads, arising as a result of interaction of the Seima-Turbino and Sintashta-Alakul traditions, spread in the BA2b period and the Borodino hoard with the SeimaTurbino spearheads belongs to the period BA2c. Accordingly, in the Mycenaean chronology, their late phase is dated from the end of MH III till the beginning of LH I, i. e. around 1600 BC. However, since the Seima-Turbino artifacts partly coexisted with the Early Srubnaja ones, in the east they could be preserved for longer time. In Switzerland, the

174

STANISLAV GRIGORIEV

Table 1. Historical chronology of the second quarter of the 2nd millennium BC. Historical dates

Central Europe

Greece

Eurasia

China

Chinese dynasties

1550/1500 (?)

BB1

Alakul, Fyodorovka

Erligang Erlitou IV

Shang

–

BA2c

LH 1

Alakul, Fyodorovka

Erlitou III

Shang ?

1600/1550

–

Xia ?

–

BA2b

MH III

Sintashta, Seima-Turbino, Early Alakul, Petrovka

1650

–

1650

–

Erlitou II

–

Sintashta, Seima-Turbino, Early Alakul, Petrovka

Erlitou I

Xia

–

BA2a

ca. 1700 (?)

–

Longshan

–

BA1c

Sintashta, Early Alakul, Petrovka

ca. 1740 (?)

–

dendrochronological dates of the BA2b period range between 1650–1600 BC and from 1600 BC onwards artifacts of the first phase of the Věteřov and Maďarovce cultures appeared, i.e. during the BA2c period (see details in Grigoriev 2018a). Accordingly, in the framework of dendrochronology, 1600 BC is the starting date for the Borodino hoard and the spread of Mycenaean ornaments. This date is near the end of Sintashta and Seima-Turbino. In China, the Seima-Turbino objects are presented from the east of Gansu to the Bohai Gulf. An early date is accepted for them (Lin 2014, 664), but there is no reason to date their appearance before the Erlitou III layer, because a knife of the Seima-Turbino type is connected with it. Other finds can be attributed to the Erlitou period in general. However, it is possible to assume their earlier appearance at the end of Erlitou II (Grigoriev 2020, in print). This layer demonstrates significant changes: palatial architecture, a lot of metal, tin bronzes and so on. Therefore, most likely, it marks the beginning of the Shang Dynasty. However, the reliable time of Shang is the subsequent Erligang period and the Erlitou IV layer contains Erligang ceramics. Accordingly, both options are valid. We can assume that the Seima-Turbino tradition first penetrated the Yellow River basin and later the Shang people came. In radiocarbon chronology, layer II is dated to 1740–1590 BC, layer III to 1610–1555 BC and layer IV to 1560–1520 BC (Zhang et al. 2008, 197–210). In historical chronology, the beginning of the Shang is dated to 1576 (before the conquest), 1558 or 1554 BC (Nivison 1999, 14; Pankenier 1981–82, 21). If we choose the layer III for the identification of the Shang beginning, then the radiocarbon dates are older, but only

for 35–60 years. It coincides with the beginning of the LH I period in Greece. But the penetration of the Seima-Turbino tradition into Europe occurs earlier than into China. However, we assumed above that this tradition could appear in China in the late phase of the Erlitou II, and its appearance in Europe and China is almost contemporary. If we choose the layer IV, the Chinese radiocarbon dates and historical chronology are close. In this case, the Seima-Turbino penetration into China was before the Shang period. It occurs within the historical chronology around the late 17th century BC, i. e. 40–50 years after the penetration of this tradition into Central Europe. And the beginning of the phase BA2c and LH I for the same time span precedes the beginning of the Shang. If we use the Seima-Turbino spread to the west and east as a basis for synchronization of distant complexes, then we can synchronize this late phase of Erlitou II with the BA2b phase in Europe and date it after 1650 BC, and the beginning of the period earlier. In this case the beginning of Erlitou III will be the most reasonable border for the beginning of the Shang. But two questions arise: 1. may we date phase II of Erlitou until 1558/1554 BC (i. e. its interval was 100 years, and not 150 as the radiocarbon method shows); 2. may we suppose that these Seima movements to the east and west were synchronous? The existence of this choice for the beginning of Shang and the Seima-Turbino penetration forces us to leave this question open. We must understand that the Seima-Turbino tribes could move west and east with different speeds. After the first wave, the Seima-Turbino materials are present in the Borodino

RA DIOCAR B ON REVOLUTION AN D ‘HISTORICAL’ COUNTERREVOLUTION

hoard corresponding to the BA2c phase. Therefore, we have a wide range of possibilities in the range of 1610–1550 BC. And this date means the end of the Seima-Turbino bronzes as well as the beginning of Mycenae and the Shang. Judging from the European materials, this process was started around the mid-17th century BC. But we have no guarantee that this process was simple and one-act and that these processes in Europe and China were synchronous. In general, it is close to the time of significant cultural transformations in Eurasia, when the Sintashta culture ceased to exist, the bearers of the Early Alakul tradition were forced out of the forest-steppe into the steppe, where the classical Alakul culture was formed – eroding the old Sintashta and Petrovka stereotypes – and Andronovo (Fyodorov ka) tribes appeared in the forest-steppe. At the first stage, eastern impulses reached Europe, but, almost immediately, reverse impulses took place when Mycenaean ornaments penetrated eastwards. Therefore, it is likely that the coming of Fyodorovka people led to these significant cultural shifts and to the displacement of some bearers of the Seima-Turbino tradition. All this allows us to create atable1 of the chronology of the European, Eurasian and

175

Chinese complexes in the system of historical dates (see Table 1). Certainly, in some areas some cultures could persist longer, but this possibility is not taken into account here. CONCLUSION Presented data show that radiocarbon chronology provides everywhere earlier dates than historical chronology and dendrochronology which are both close to one another. It is very likely that the historical dates of China and Mycenae are also close. Perhaps a comparison of the astronomical events described in Chinese and Near Eastern sources will help to relate these events with sufficiently high accuracy. The radiocarbon dates of the complexes, which were relatively contemporary, form too wide intervals that do not correspond to a possible duration of these sites. The recent shift of radiocarbon dates in comparison to the historical ones indicates that only when the radiocarbon dates stably coincide with the historical dates in the Near East and the Alpine dendrochronology, this method will be quite adequate.

LITERATURE Anthony 2007 – D. W. Anthony: The horse, the wheel and language. Princeton 2007. Ashmore 2004 – P. J. Ashmore: Absolute chronology. In: I.A. G. Shepherd/G. J. Barclay (eds.): Scotland in Ancient Europe. Edinburgh 2004, 125–138. Bochkarjov/Kuznetsov 2013 – V. S. Bochkarjov/P. K. Kuznetsov: Kul’turno-tipologicheskie harakteristiki drevnejshih diskovidnyh psaliev Severnoj Evrazii. In: E. A. Cherlenok/V. S. Bochkarev/A. I. Murashkin (red.): Problemy periodizacii i hronologii v arheologii jepohi rannego metalla Vostochnoj Evropy. Sankt-Peterburg 2013, 61–79. Chernykh 1970 – E. N. Chernykh: Drevnejshaja metallurgija Urala i Povolzh’ja. Moskva 1970. Chernykh 2007 – E. N. Chernykh: Kargaly: fenomen i paradoksy razvitija Kargaly v sisteme metallurgicheskih provincij. Potaennaja zhizn’ drevnih gornjakov i metallurgov. Moskva 2007. Chernykh/Korochkova/Orlovskaja 2017 – E. N. Chernykh/ O. N. Korochkova/L. B. Orlovskaja: Problemy kalendarnoj hronologii sejminsko-turbinskogo transkul‘turnogo fenomena. Arheologija, etnografija i antropologija Evrazii 45 (2), 2017, 45–55. Chernykh/Kuz‘minyh 1989 – E. N. Chernykh/S. V. Kuz‘minyh: Drevnjaja metallurgija severnoj Evrazii. Moskva 1989. Coles/Harding 1973 – J. M. Coles/A. F. Harding: The Bronze Age in Europe. London 1973. Friedrich et al. 20 06 – W. L. Friedrich/B. Kromer/ M. Friedrich/J. Heinemeier/T. Pfieffer/S. Talamo: Santorini eruption radiocarbon dated to 1627–1600 B.C. Science 312, 2006, 548.

Gening/Zdanovich/Gening 1992 – V. F. Gening/G. B. Zdanovich/V. V. Gening: Sintashta. Chelyabinsk 1992. Grigoriev 2002 – S. A. Grigoriev: Ancient Indo-Europeans. Chelyabinsk 2002. Grigoriev 2018a – S. A. Grigoriev: Eastern influences and the transition to new types of metalworking at the end of the Early Bronze Age in Central Europe. Musaica archaeologica 2, 2018, 33–49. Grigoriev 2018b – S. A. Grigoriev: Problema hronologii sintashtinskoj kul‘tury. In: D. G. Zdanovich (red.): Stepnaja Evrazija v jepohu bronzy: kul’tury, idei, tehnologii. Chelyabinsk 2018, 37–61. Grigoriev 2019 – S. A. Grigoriev: Central European impulses in Eastern Europe in the early second millennium BC. Slovenská archeológia 67, 2019, 225–239. Grigoriev 2020, in print – S. A. Grigoriev: Proniknovenie sejminsko-turbinskoj tradicii v Kitaj i razvitie tehnologii olovjannogo legirovanija. Mul’tidisciplinarnye issledovanija v arheologii 2, 2020, in print. Grigoriev et al. 2018 – S. A. Grigoriev/L. Ju. Petrova/ M. L. Pleshanov/E. V. Gushhina/Ju. V. Vasina: Poselenie Mochishhe i andronovskaja problema. Cheljabinsk 2018. Epimakhov 2002 – A. B. Epimakhov: Juzhnoe Zaural‘e v jepohu srednej bronzy. Chelyabinsk 2002. Kovtun/Marochkin/German 2017 – I. V. Kovtun/A. G. Marochkin/P. V. German: Radiouglerodnye daty i otnositel‘naja hronologija sejminsko-turbinskih, krohaljovskih isamus‘skih drevnostej. In: A. P. Derevjanko/ A. A. Tishkin (red.): Trudy V (XXI) Vserossijskog o

176

STANISLAV GRIGORIEV

arh eologicheskogo sjezda v Barnaule – Belokurihe. T. I. Barnaul 2017, 269–274. Krause 2003 – R. Krause: Studien zur kupfer- und frühbronzezeitlichen Metallurgie zwischen Karpatenbecken und Ostsee. Rahden/Westf. 2003. Kushnareva, K. H. 2007 – K. H. Kushnareva: Novaja dati rovka karmirberdskoj kul‘tury. Arheologicheskie vesti 14, 2007, 166–183. Kuz’mina 2007 – E. E. Kuz’mina: The origin of the Indo-Iranians. Leiden – Boston 2007. Lin 2014 – M. Lin: Ouya caoyuan wenhua yu shiqian Sichouzhilu. In: Sichouzhilu Tianshan langdao – Xinjiang changji gudai yizhi yu guancang wenwu jingpin. Beijing 2014, 656–673. Litvinenko 2010 – R. A. Litvinenko: Kavkaz i Prichernomor‘e: linii sinhronizacii dlja finala srednej bronzy. In: M. B. Muzhukhoev (red.): Problemy hronologii i periodizacii arheologicheskih pamjatnikov i kul’tur Severnogo Kavkaza. XXVI Krupnovskie chtenija po arheologii Severnogo Kav kaza. Magas 2010, 221–223. Manning et al. 2006 – S. W. Manning/Ch. B. Ramsey/ W. Kutschera/Th. Higham/B. Kromer/P. Steier/E. M. Wild: Chronology for the Aegean Late Bronze Age 1700–1400 B.C. Science 312, 2006, 565–569. Marinatos 1976 – S. Marinatos: Kreta, Thera und das Mykenische Hellas. München 1976. Matveev 1998 – A. V. Matveev: Pervye andronovcy v lesah Zaural’ja. Novosibirsk 1998. Merts/Svyatko 2016 – I. V. Merts/S. V. Svyatko: Radiouglerodnaja hronologija pamjatnikov rannego bronzovogo veka severo-vostochnogo i vostochnogo Kazahstana. Pervyj opyt. Ispol’zovanie estestvennonauchnyh metodov varheologicheskih issledovanijah 13 (1), 2016, 126–150. Michael 2004 – G. H. Michael: Recent development in Near Eastern chronology and radiocarbon dating. Origins 56, 2004, 6–31. Mimokhod 2011 – R. A. Mimokhod: Radiouglerodnaja hronologija bloka postkatakombnyh kul‘turnyh obrazovanij. Kratkie soobshhenija Instituta arheologii 225, 2011, 28–53.

Mimokhod 2013 – R. A. Mimokhod: Lolinskaja kul’tura. Severozapadnyj Prikaspij na rubezhe srednego i pozdnego periodov bronzovogo veka. Materialy ohrannyh arheologicheskih issledovanij 16. Moskva 2013. Mimokhod 2016 – R. A. Mimokhod: Kul‘turno-hronologicheskij kommentarij k materialam kurgana 2 Lipeckogo mogil‘nika. In: A. N. Golotvin i dr.: Lipeckij kurgan – pamjatnik jelity dono-volzhskoj abashevskoj kul’tury. Lipeck – Voronezh 2016, 35–49. Molodin/Epimakhov/Marchenko 2014 – V. I. Molodin/A. V. Epimakhov/Zh. V. Marchenko: Radiouglerodnaja hronologija kul‘tur jepohi bronzy Urala i juga Zapadnoj Sibiri: principy i podhody, dostizhenija i problemy. Vestnik Novosibirskogo gosudarstvennogo universiteta. Istorija, filologija 13/3, 2014, 136–167. Nivison 1999 – D. S. Nivison: The Key to the Chronology of the Three Dynasties. The ‘Modern Text’ Bamboo Annals. Sino-Platonic Papers 93, 1999, 1–68. Pankenier 1981–82 – D. W. Pankenier: Astronomical dates in Shang and Western Zhou. Early China 7, 1981–82, 2–37. Renfrew 1973 – C. Renfrew: Before civilization. The radiocarbon revolution and prehistoric Europe. New York 1973. Smirnov/Kuz‘mina 1977 – K. F. Smirnov/E. E. Kuz‘mina: Proishozhdenie indoirancev v svete novejshih arheologicheskih otkrytij. Moskva 1977. Stockhammer et al. 2015 – P. W. Stockhammer/K. Massy/ C. Knipper/R. Friedrich/B. Kromer/S. Lindauer/ J. Radosavljević/F. Wittenborn/J. Krause: Rewriting the Central European Early Bronze Age Chronology. Evidence from Large-Scale Radiocarbon Dating. PLoS ONE 10 (10), 2015. DOI: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0139705 Tartaron 2008 – Th. F. Tartaron: Aegean Prehistory as World Archaeology: Recent Trends in the Archaeology of Bronze Age Greece. Journal of Archaeological Research 16, 2008, 83–161. Zhang et al. 2008 – X. Zhang/Sh. Qiu/L. Cai/G. Bo/J. Wang/ J. Zhong: Establishing and Refining the Archaeological Chronologies of Xinzhai, Erlitou and Erligang Cultures. Chinese Archaeology 8, 2008, 197–210.

Manuscript accepted 25. 7. 2020

Dr. Stanislav Grigoriev Institute of History and Archaeology Ural Branch of the Russian Academy of Sciences Russian Academy of Sciences (Chelyabinsk) Lenina-str. 68–10 RU – 454080 Chelyabinsk [emailprotected]

Translated by Stanislav Grigoriev Súhrn preložil Martin Neumann

RA DIOCAR B ON REVOLUTION AN D ‘HISTORICAL’ COUNTERREVOLUTION

177

Rádiouhlíková revolúcia a „historická“ kontrarevolúcia Chronológia Európy, Eurázie aČíny vprvej polovici 2. tisícročia pred n. l. Stanislav Grigoriev

SÚHRN

V súčasnosti je základom archeologickej chronológie rádiouhlíkové datovanie. Po zavedení kalibrácie konvenčných dát sa takto získané údaje stali „staršími“ než historické údaje založené na blízkovýchodných písomných prameňoch. S ďalším rozvojom tejto metódy vzniká tendencia posúvať tieto údaje opačným smerom. Kultúra Sintašta na Pouralí, ktorej počiatky sú súčasné so začiatkom stupňa BA1c v strednej Európe, bola pôvodne datovaná na základe rádiouhlíkového datovania do obdobia 2200–1650 pred n. l. Po datovaní pomocou AMS bol tento interval posunutý na obdobie po 20. stor. pred n. l., zatiaľ čo „historické“ údaje počítajú sdolnou hranicou tohto intervalu okolo polovice 18. stor. pred n. l. Sveľkou pravdepodobnosťou patrí do tohto obdobia aj výskyt bronzových predmetov typu Seima-Turbino voblasti Uralu aSibíri. Finálny horizont výskytu predmetov

kultúry Sintašta ako i typu Seima-Turbino je v rámci rádiouhlíkovej chronológie stotožnený s18. stor. pred n. l., no vrámci historickej chronológie až sobdobím okolo 1600pred n. l. Navyše, historické dáta zČíny amykénskeho Grécka sú navzájom veľmi blízke, čo vynikne pri analýze výskytu bronzových predmetov typu Seima-Turbino vEurópe aČíne. Vprvom zo zmienených regiónov boli rozšírené počas stupňa BA2b-c, v druhom regióne ich výskyt bezprostredne predchádzal počiatku dynastie Šang. Tieto údaje sú veľmi blízko kalpskej dendrochronológii. Na záver možno konštatovať, že historické údaje sú presnejšie. Vsúčasnosti sa rádiouhlíkové ahistorické údaje častokrát používajú vrovnakom kontexte, čo nie je metodologicky akceptovateľné. Údaje získané rádiouhlíkovým datovaním srôznymi intervalmi spoľahlivosti by preto mali byť posudzované separátne.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 179–189. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.14

BRONZ E AGE A N T H ROPOMOR P H IC C L AY F IGU R I N ES F ROM NÓGR ÁD COU N T Y (NORT H E R N H U NGA RY ) S Z ILVIA GU B A

Interpretation of prehistoric human representations, portrayal of human qualities or of the human body itself has long been at the core of archaeological research. Clay statuettes of the Bronze Age are a specific type of source to decode and reconstruct clothing and jewellery fashion. New discoveries and recent studies allow a more accurate dating of these objects into the Late – Final Bronze Age (BD–HB). Most of the figurines presented in this paper were found during archaeological surveys, what makes both the exact location and dating considerably certain. A small part of the collection has long been known to archaeologists, current analysis might shed new light on both their interpretation and dating. Keywords: Northern Hungary, Bronze Age, Piliny-Kyjatice cultures, clay figurines, human representations.

INTRODUCTION Interpretation of prehistoric human representations, portrayal of human qualities or of the human body itself has long been at the core of archaeological research. Primarily they are being studied to understand the immaterial culture and religious aspects of the early human life, as it is referred to Neolithic (e. g. Kalicz 2007) figurines. In this context different concepts are discussed, like fertility, matriarchal or matrifocal social structures, or even worshipping mother earth goddess (Gimbutas 1974). In case of smaller clay figurines, the interpretation as children’s toys re-enters the discourse now and then (Dietrich 2011; Reich 2002). Other Bronze Age human representations, such as rock carvings from Scandinavia (Kristiansen/Larsson 2005) and Northern Italy (Marretta 2008), offer complex narratives. The symbolic representation of anthropomorphic artworks is also a reflection, since the figurines express the image of the prehistoric man about himself. A detailed, comparative examination of these – often very schematic – representations reveals areal and possible interpretation of former symbols. Early studies about Bronze Age human representations from the Carpathian basin predominantly discussed elements of clothing and jewellery (Kovács 1977; Schumacher-Matthäus 1985). For long, these figurines, mostly known as stray finds were erroneously dated to the Early Bronze Age (Kalicz 1 2 3 4

1968). Only recent finds from Oszlár (Koós 2002) and Ludas-Varjúdűlő have changed their chronological classification (Domboróczki 2004). In addition, recent studies analyse not only elements of costumes on the Late Bronze Age clay figurines, but also possible representations of bronze armour (Király/Koós/ Tarbay 2014). Connected both in time and space to above mentioned investigations, this paper will present eleven idols from Northern Hungary (Nógrád county; Fig. 1). A small part of the collection has long been known to archaeologists, current analysis might shed new light on both their interpretation and dating.1 Two more statuettes from the same region will not be discussed here for different reasons: the one from Patvarc (Kalicz 1968, pl. CXIII: 4)2 and the other one from Piliny (Nyáry 1909, fig. 21).3 CLAY FIGURINES FROM NÓGRÁD COUNT Y Below follows the description of the finds, of which ten belong to the collection of the Ferenc Kubinyi Museum in Szécsény. The long-known and countless times (re-)published idol from Szurdokpüspöki (No. 11) was first given to the Museum in Gyöngyös and later handed over to the DIV Museum in Eger (both in Heves county), where it was also inventoried. Unfortunately, the whereabouts of the find is presently unknown.4

Due to inferior quality of the previously published images or not easily accessible publications, the previously known figurines will also be republished in this paper. The figurine was dated to the Middle Bronze Age Hatvan culture. The whereabouts of the object is not known to us. The figurine was also dated to the Bronze Age, but most probably it belongs to the Late Copper Age Baden culture. Similar fragments were published from Zamárdi and Balatonőszöd-Temetői dűlő (e. g. Horváth 2010). Personal communication with Mónika Gutay (DIV Museum, Eger). I thank her for her efforts in searching for the figurine. Ialso would like to share my gratitude to Csilla Farkas (DIV Museum, Eger), who made the original image of the find accessible.

180

sz i lv i a g u ba

Fig. 1. Clay figurines in Nógrád county (Northern Hungary) presented in this paper.

1. Bátonyterenye-Kisterenye, Hársashegy The long-known Bronze Age site in Northern Hungary is best represented by its fine bronze artefact findings (Nováki et al. 2017). Unfortunately, there hasn‘t been any classical archaeological or non-destructive investigations at the site yet, therefore very little is known about the site’s stratigraphy and its inner structure. The figurine was found during a pirate excavation in 1992.5 Figurine No. 1 (Fig. 2: 1). Light grey in colour and with burnished surface, well-burned, tempered with quartz sand. The head is missing, but on the neck there is a hole for a replaceable head. The shoulder is straight, the waist slimming, and the bell skirt is gradually curving from the waist. The bottom of the skirt is rounded horizontally. The arms are bend and resting on the belly line. Undecorated. In the centre of the shoulder line, the perforation for the head runs through the entire upper body. The back of the skirt is slightly damaged.

Measures: height 6 cm; width at the shoulders 4,5cm; width at the waist 3,3 cm; diameter of the skirt 4,5 cm. Inv. No. 92.62.49. 2. Héhalom-Templomdomb The site is the one and only Middle Bronze Age tell settlement of the Hatvan culture in Nógrád county, which has been verified by excavations (Kató 1994; Guba 2016). The figurine was collected during a field survey in 1993, therefore no stratigraphy is known. Figurine No. 2 (Fig. 2: 2). Light brown in colour, tempered with fine sand. The torso is flat and rectangular, the head is missing, the small arms are extended to the sides. Unfortunately, one third of the lower part is missing, hence the shape and position of the legs are uncertain. Measures: height 4,2 cm; width at the arms 2,7cm; Inv. No. 93.47.1.

Other finds from this collection have already been published (Guba 2007).

BRONZ E AGE ANTHROPOMORPHIC CLAY F IGURINES F ROM NÓGRÁD COUNT Y (Nort h e r n HUNGARY )

181

Fig. 2. Clay figurines in Nógrád county (Northern Hungary). 1 – Nagybátony, Kisterenye-Hársashegy; 2 – Héhalom-Templomdomb; 3–5 – Ludányhalászi-Sóderbánya; 6 – Salgótarján-Zagyvapálfalva.

182

sz i lv i a g u ba

3. Ludányhalászi-Sóderbánya Located in the Ipoly River valley on a sandy elevation emerging from the river’s floodplain, the site is a multi-period settlement from the Neolithic to Iron Age (Parditka 2007). Due to establishing a sand quarry, several rescue excavations were conducted. Altogether three figurines are known and they came to light from settlement features (pits), belonging to the Piliny and Kyjatice cultures. Figurine No. 3 (Fig. 2: 3). A star-shaped idol made of clay tempered with fine sand. Grey-brown of colour on one and dark grey on the other side. The head is missing, two arms and legs are simplified, cone shaped. The front is framed by needle-point dots on the sides from the arms to the feet and also on the shoulders. A triplet of dots on its neck probably represents a necklace. Under this there are incised dots in a circular pattern both on the chest and between the legs. The backside is framed by needle-point dots, from the arms to the feet on both sides. A dotted line is also visible on the neck and acircular shaped pattern below. Also, at the bottom between the legs there is a circular dotted pattern. Measures: height 4,2 cm; width at the arms 4,3cm; width at the legs 3,2 cm. Not inventoried. Rescue excavation 2009, feature No. 207. Figurine No. 4 (Fig. 2: 4). Figurine made of fine clay tempered with sand, the colour is reddish brown. The lower part is missing, the face is simplistic. Two dots and an incised line symbolize the eyes and the nose. The neck is decorated with eleven incised parallel lines, between the seventh and eighth line small dots are visible. Three arched lines are incised on each side of the shoulders. The back is undecorated, uneven. Measures: height 5,8 cm; width 3,8 cm; thickness 1,5 cm. Inv. No. 97.8.9. Rescue excavation in 1997 (Parditka 2007, 10, fig. 11). Figurine No. 5 (Fig. 2: 5). Violin-shaped clay figurine. It is light brown, tempered with fine sand. The head is missing, the lower part is almost complete. On the front, from the chest to the shoulder runs adiagonal punctuated line of dots, from which vertical and parallel dotted lines are visible. Measures: height 3,6 cm; width 2,4 cm; thickness 0,7 cm. Inv. No. 97.8.22. Rescue excavation in 1997 (Parditka 2007, 10, fig. 10). 4. Salgótarján-Zagyvapálfalva One of the largest Late Bronze Age urn cemetery of the Piliny and Kyjatice culture on the territory 6

of present-day Hungary (Hillebrand 1929; Kemenczei 1984; Guba 2010). The figurine is a stray find from adisturbed feature, but it can be assumed that it was placed into a grave. Figurine no. 6 (Fig. 2: 6). Figurine made of clay tempered with fine quartz sand, light-grey in colour. The head part is complete with protruding forehead, the lower part of the torso is missing. The face is schematic, incised short lines are marking the hair. Six incised parallel lines run vertically on the neck, on the shoulders there are incised arched doublelines with dotted pattern in between. Both on the neck and on the shoulders circular dotted patterns are visible. The back is undecorated. Measures: height 4,4 cm; width at the head 1,5 cm; width at the torso 2,6 cm; thickness 1,4 cm. Inv. no. 2009.1.15.1. Pre-construction excavations 2007–2008, feature no. 279. 5. Szécsény-Benczúrfalva, Majorhegyalja The prominent prehistoric site from Benczúrfalva was discovered in the 19th century by pioneers of Hungarian archaeology (Szathmári 2010). Bronze and gold artefacts enriched the collection of the Hunga rian National Museum. Excavations at the fortified settlement were conducted in 1951 by Pál Patay, while recent investigations led by Károly Tankó unearthed cremation graves of the Piliny culture.6 Figurine no. 7 (Fig. 3: 1). Brown coloured clay figurine, tempered with fine sand, the surface is smoothed. The torso is slightly convex and rectangular, the head is missing, the small arms are extended to the sides pointing downwards. The lower part is missing too, therefore the shape and position of the legs are uncertain. One of the arms and the bottom part is reconstructed. Measures: height 5,2 cm; width of the torso 2,5cm; width of the arms 5 cm. Inv. no. 52.96.1. Excavation by P. Patay 1951, Trench II./a. (Kalicz 1968, pl. CXIII: 2). Figurine no. 8 (Fig. 3: 2). Light-brown coloured clay figurine, tempered with fine sand, the surface is smoothed. The torso is slightly convex, the small arms and the legs are extended to the sides. The head is missing, the neck is reconstructed. Measures: height 3,8 cm; width of the torso 2,4cm; width of the arms and legs 4,5 cm. Inv. no. 52.97.1. Excavation by P. Patay 1951, Trench II./a. (Kalicz 1968, pl. CXIII: 3) Figurine no. 9 (Fig. 3: 3). Light-brown coloured clay figurine, tempered with fine sand, the surface

I would like to thank Károly Tankó (Hungarian Academy of Sciences – ELTE Research Group for Interdisciplinary Archaeo logy) for the possibility to publish the figurines.

BRONZ E AGE ANTHROPOMORPHIC CLAY F IGURINES F ROM NÓGRÁD COUNT Y (Nort h e r n HUNGARY )

183

Fig. 3. Clay figurines in Nógrád county (Northern Hungary). 7–10 – Szécsény-Benczúrfalva-Majorhegyalja; 11 – Szurdokpüspöki.

184

sz i lv i a g u ba

is smoothed. Only the bottom part with schematic legs are preserved. Measures: height 3 cm; width 4,8 cm; thickness 0,9cm. Inv. no. 2002.21.3149. Preconstruction excavation by K. Tankó in 2000, feature no. 3. Figurine no. 10 (Fig. 3: 4). Greyish brown in colour, tempered with fine sand, the surface is smoothed. The torso is flat, the head is protruding, the arms and legs are extended and pointing in four directions. One leg is missing (now reconstructed). Small incisions on the upper part of the forehead might symbolise the hair. Measures: height 8 cm; width 6,8 cm; thickness 0,7 cm. Inv. no. 2002.21.3150. Preconstruction excavation led by K. Tankó in 2000, feature no. 3. 6. Szurdokpüspöki Stray find from the vicinity of Szurdokpüspöki. At the time of the first publication in 1977 almost no archaeological sites were known from the area. In the past decades large scale excavations and intensive topographic researches were conducted, revealing a far more intense prehistoric settlement pattern than previously assumed. Nevertheless, the figurine cannot be connected for sure to any known site in the surroundings. Figurine no. 11 (Fig. 3: 5). Clay figurine with incised decorations and dotted patterns.7 Measures: height 6 cm. Inv. no. 69.4.1.8 Stray find (Kovács 1977, 92, fig. 8; 9). DISCUSSION The above described figurines represent several types in terms of their shape and decoration. Most of them are slightly convex at the torso (no. 3, 4, 7, 8), some are evenly flat (no. 9, 10), while one piece is cylindrical (no. 1). None of them are complete: either the head or the bottom part, but mostly the arms and legs are broken or completely missing. Today, it is very difficult to say, whether they were truncated intentionally, as some researchers suggested (Koós 2011, 155; Marková 2001, 360). The ornaments on the figurines can be interpreted by type of the pattern or by body parts, although in some cases complex garments or jewellery can be assumed that reach over the whole body. Also, we can identify jewellery, clothing 7 8

attributes or elements that functioned as both (e.g. belt). The patterns depicted on the figurines and their interpretations will be discussed by starting at the upper body, followed by the lower parts and other extremities. Any decoration of the head is difficult to reconstruct, since only three figurines do have the head part, of which two even depict the human face. Interestingly all three are ´flatheads´ with protruding forehead or eyebrows. The figurine from Zagyvapálfalva (no. 6; Fig. 2: 6) portray probably coiffure or hair, as do the very subtle incisions on the forehead of the figurine no. 10 (Fig. 3: 10). One other figurine from Ludányhalászi (Fig. 2: 3) with punctured circular pattern might refer to some kind of hair decoration or head jewel with a round object (pendant?) hanging from the head reaching the neck areas. The position and arrangement of the pattern shows similarities with the figurine of Szurdokpüspöki. G. Schumacher-Matthäus interpreted the three disc-shaped decorations as part of a headdress or as a pendant attached to a ribbon (Schumacher-Matthäus 1985, 25). Moving on with the description of the head to the neck areas, the figurine from Ludányhalászi (no. 3; Fig. 2: 3) is decorated with dots in three rows: most probably is a representation of a beaded necklace or a beaded collar. This ornament is frequent among the Bronze Age clay figurines (e. g. Barca: Hájek 1957; Felsővadász: Szendrei 1889, fig. 11a–b; Szurdokpüspöki: Kovács 1977, pl. 8; 9; Pácin: Király/Koós/ Tarbay 2014, pl. II: 20–23; Ludas: Király/Koós/Tarbay 2014, pl. I: 9) and there is also a general consent to its interpretation. Glass beads in general are frequent grave goods in the cemeteries of the Piliny culture (Furmánek/Horňák/Mitáš 2009; Mitáš 2018), while coloured (especially blue and green) beads are rather rare (Furmánek 1977; Patay 1954). Beads were also made from different raw materials, like bone, bronze and amber, and have a variety of shapes, usually round or oval and with a round opening for thread. They can also be woven together with special thread and might have been worn as collars or sewn onto textile or leather stripes, or directly onto the dress. Large number of beads was found in the Late Bronze Age cemetery of Zagyvapálfalva during the excavation campaign in 2007–2008. From 17 graves 52 bone beads are known, some of them had severe burn marks, which indicates that they were on the body while it was placed on the funeral pyre (Fig.4:3). Bone beads were present in both female and male graves, but its number was higher in fe-

No further description of the figurine is possible. The original paper copy is part of the Photo Archives of the DIV Museum in Eger. It is reproduced here with the permission of the museum. The Inv. no. is without doubt incorrect, because it is not existing in any of the inventory books at the DIV Museum in Eger. Personal communication with Mónika Gutay.

BRONZ E AGE ANTHROPOMORPHIC CLAY F IGURINES F ROM NÓGRÁD COUNT Y (Nort h e r n HUNGARY )

male graves. Very unique discovery in the Bronze Age Pannonian basin are the calcinated fish vertebrae in grave no. 1140 (Fig. 4: 5) in Zagyvapálfalva. The grave belonged to a 6–7 years old child and apart from the vessels no other grave goods were present. The vertebrae were neatly perforated and most probably were threaded and used as beads for a necklace. Another material preferred for making necklaces was glass. In Zagyvapálfalva cemetery there were 105 glass beads recorded from eleven graves, all burned or melted into different shapes (Fig. 4: 4). Amber beads are rare finds in Piliny-Kyjatice cemeteries from Hungary (Kemenczei 1967, 258) and more frequent in Slovakia (Furmánek 1977, 316). They were recorded in a nearby, partly contemporary Tumulus culture grave in Szurdokpüspöki (Bácsmegi/Guba 2007; Guba/Bácsmegi 2009). The two figurines with faces (Fig. 2: 4, 6) wear another type of neck ornament – the incised parallel lines may refer to leather or textile ribbons, as it was observed on other figurines (Király/Koós/Tarbay 2014, 316). They could have been also embroidered or decorated with beads, bronze buttons as the pattern of the figurine from Ludányhalászi shows (Fig. 2: 3). Only four of the figurines are decorated on the torso and two of them have the ornament on both sides. The well-studied statuette from Szurdokpüspöki wears a headdress with ribbons and apendant reaching down to the torso. On the front side, at the belly, three small dots are interpreted as belt equipment (Schumacher-Matthäus 1985, 25). Unfortunately, due to fragmentation and simplified depiction, very little and uncertain assumptions can be stated from any garment or jewellery in case of the faced figurines. Interestingly, on both artefacts, the schematic shaped shoulders are decorated with incised arched lines, resembling probably a garment (neckline of a robe or cloak), or decoration of it. The circular dotted patterns are a common decoration motif on various Middle and Late Bronze Age artefacts (mostly on ceramic vessels) and they are usually interpreted as solar symbols. Recently, numerous clay figurines with similar motifs were also published, where the pattern is used to symbolise – among others – facial parts (eyes or mouth: Király/Koós/Tarbay 2014, pl. I: 7; III: 24–26). In this collection of anthropomorphic objects, the figurine with bell-shaped skirt stands completely out. It is unique in terms of its simplicity but also by the perforation on its neck, which was utilised for areplaceable head, which is without published analogies in the Bronze Age Carpathian Basin. Statuettes with bell-shaped skirt have long been studied, mostly based on the richly decorated exemplars of the Lower Danube region (Hohlenweger 2011; Kiss 2019; Kovács 1972; Schumacher-Matthäus 1985).

185

The Kisterenye find has no decoration. Thus, it is difficult to make any chronological determination. The fortified settlement of the Hársashegy was occupied by both the Hatvan culture and the subsequent Piliny culture. Because no other prehistoric material is known from the site, we can assume the relative dating of the figurine between BA2–BC. The shape of the skirt and the arrangements of the arms with the finely curved shoulders show similarities with the statuette of Dubovac (Kiss 2019, fig 4: 12), but at present the link between them is too vague to make any further conclusion. CONCLUSIONS The decorated clay figurines are unique finds for reconstructing garments, clothing and body ornaments like jewellery (Jankovits 2008; 2011). Nevertheless, we must bear in mind, that symbolic representations are not automatically an evidence for an object or artefact known by archaeologist. Many of the incised or applied patterns may refer to matters that are not preserved, like crops or other natural collectable plant residues. At the same time, it is also possible that what we interpret as jewels or clothes is in fact just an imprint of an object, like body paint or tattoo. Numerous examples through prehistory show that humans often endowed objects, metaphysical phenomena or environmental incidents with anthropogenic characteristics. For instance, the association between vessels and the human body during Bronze Age is manifested in both household ceramic ensembles and funeral vessels (Szeverényi 2013, 224). Some of the graves in the cemetery of Zagyvapálfalva testify this idea with few vessels: in grave no. 556 the urn stands on four anthropomorphic feet (Fig. 4:2). Another footed vessel was found during the first excavation (Kemenczei 1967, fig. 14: 2). The shoulder of the urn in grave no. 931 are decorated with lunula shaped pendants (Fig. 4: 1), while on the neck parallel incised lines are visible, just like on the neck of some figurines (Fig. 2: 4). The connection between bodies and pots can be demonstrated in different levels (Sørensen/Rebay 2008, 64) and, understandably, it is even more expressive when we compare figurines with pots (Szabó-Hajdu 2011, 15). In this sense the statuette not only represents, but actually embodies the human body. The figurines presented in this paper were found (one exception is no. 11) during archaeological surveys or excavations, which makes both the exact location and dating considerably certain. The figurine from Héhalom (Fig. 2: 2) is most probably connected to the Hatvan culture tell settlement. Its shape and

186

sz i lv i a g u ba

Fig 4. Finds from graves in Salgótarján-Zagyvapálfalva. 1 – urn from grave no. 931 with lunula shaped pendants; 2 –urn with anthropomorphic legs from grave no. 556; 3 – melted glass beads from grave no. 28; 4 – bone beads from grave no. 325; 5 – calcinated fish vertebrae used probably as beads from grave no. 1140; 6 – figurine from Zagyvapálfalva in association with an urn from grave no. 597.

BRONZ E AGE ANTHROPOMORPHIC CLAY F IGURINES F ROM NÓGRÁD COUNT Y (Nort h e r n HUNGARY )

simplicity confirms the dating to the Early/Middle Bronze Age (BA2–BB1). The statuettes no. 3–10 can be connected to the late phase of the Piliny culture (BD) and probably to the early and classical phase of the Kyjatice culture (HA1–HB1). Chronologically, the connection between these two periods might be represented by the bell skirted statuette from Kisterenye and the well-defined figurine from Szurdokpüspöki. Clay statuettes are a specific type of source to decode and reconstruct the Bronze Age clothing and jewellery fashion. Some of the figurines are undecorated and oversimplified in shape and therefore their information value is limited. At the same time the circ*mstances of their discovery (discovered randomly as stray finds or excavated?) as well as the nature and context of the site (settlement or cemetery) might add new data and gets us closer in understanding their function and use.

187

In comparison to the preceding periods, relatively few objects are known from the Bronze Age. However, as a consequence of recent large-scale excavations their number is increasing. Fortunately, scientific interest has intensified, but more importantly new aspects interpreting these finds have emerged. Disregarding the number of publications from the last years, in most cases (and this contribution is no exception) the analysis of the context of the finds (accompanying objects and features) as well as of the entire site are either partially or not at all available. Moreover, it would be just as important to rediscover and re-interpret old findings which are – for the time being – unnoticed in archaeological collections. The figurines presented in this paper will make a complement to the virtual catalogue of the Bronze Age figurines in North-Eastern Hungary.

LITERATURE Bácsmegi/Guba 2007 – G. Bácsmegi/Sz. Guba: Letűnt korok emlékezete. Szurdokpüspöki régmúltja a legújabb régészeti kutatások tükrében. Szurdokpüspöki 2007. Dietrich 2011 – O. Dietrich: Kinderspielzeug oder Kultobjekte? Überlegungen zu anthropomorphen Figurinen der Wietenberg- und Tei-Kultur. In: S. Berecki/E. R. Németh/B. Rezi (eds.): Bronze Age Rites and Rituals in the Carpathian Basin. Proceedings of the International Colloquium Form Târgu Mureş , 8–10 October 2010. Seria Archaeologica 5. Târgu Mureş 2011, 87–106. Domboróczki 2004 – L. Domboróczki: Régészeti kutatások Ludas, Varjú-dűlőn 1998 és 2002 között (Előzetes jelentés). = Archaeological investigations at Ludas, Varjú-dűlő between 1998 and 2002 (Preliminary report). Régészeti Kutatások Magyarországon 2002, 2004, 5–23. Furmánek 1977 – V. Furmánek: Pilinyer Kultur. Slovenská archeológia 25, 1977, 251–369. Furmánek/Horňák/Mitáš 2009 – V. Furmánek/M. Horňák/ V. Mitáš: Sklené koráliky v období popolnicových polí na Slovensku: stav výskumu. Študijné zvesti AÚ SAV 45, 2009, 79–90. Gimbutas 1974 – M. Gimbutas: The gods and goddesses of Old Europe. London 1974. Guba 2007 – Sz. Guba: Bronzkori zabla-oldaltag Kisterenye-Hársasról. Ősrégészeti Levelek 8–9, 2007, 121–124. Guba 2010 – Sz. Guba: A zagyvapálfalvai temető közöletlen leletei a Kubinyi Ferenc Múzeum gyűjteményében. In: Sz. Guba/K. Tankó (szerk.): “Régről kell kezdenünk…”. Studia Archaeologica in honorem Pauli Patay. Szécsény 2010, 71–93. Guba 2016 – Sz. Guba: A hatvani kultúra elterjedése és kutatásának állása Nógrád megyében. Tisicum 25, 2016, 81–91. Guba/Bácsmegi 2009 – Sz. Guba/G. Bácsmegi: Eine dreifache Bestattung der Hügelgräberkultur aus der Gemarkung von Szurdokpüspöki (NO-Ungarn). Annalele Banatului,

Arheologie – Istorie 17, 2009, 127–137 [online]. http://muzeulbanatului.ro/mbt/istorie/publicatii/ab.htm [20-03-2020]. Hájek 1957 – L. Hájek: Hliněné lidské plastiky z doby bronzové v Barci u Košic. Slovenská archeológia 5, 1957, 323–338. Hillebrand 1929 – J. Hillebrand: Újabb ásatásaim a Zagyvapálfalvai bronzkori urnatemetőben. Archaeologiai Értesítő 43, 1929, 35–40. Holenweger 2011 – E. Holenweger: Die anthropomorphe Tonplastik der Mittel- und Spätbronzezeit im mittel- bis unterdanubischen Gebiet. Eine Untersuchung zu ägäischen Traditionen und ihrer Verbreitung an der unteren Donau. Saarbrücken 2011 [online]. http://scidok.sulb.unisaarland.de/volltexte/2011/4249/ [15-03-2020]. Horváth 2010 – T. Horváth: Manifestationen des Transzendenten in der Badener Siedlung von Balatonőszöd-Temetői-dűlő – Kultgegenstä nde. Prähistorische Zeitschrift 85, 2010, 79–119. Jankovits 2008 – K. Jankovits: The Symbolism and the wearing fashion of jewellery-pendants during the Bronze Age in Hungary. In: E. Anati (ed.): Prehistoric Art and Ideology. BAR 1872. Oxford 2008, 61–71. Jankovits 2011 – K. Jankovits: Le rappresentazioni antropomorfe sulla ceramica e i pendagli antropomorfi di bronzo nell’etá del Bronzo in Ungheria. Papers XXIV Valcamonica Symposium. Capo di Ponte 2011, 254–261. Kalicz 1968 – N. Kalicz: Die Frühbronzezeit in Nordostungarn. Archaeologia Hungarica 45. Budapest 1968. Kalicz 2007 – N. Kalicz: Az őskori agyagszobrászat kezdetei a Nyugat-Dunántúlon (Kr. e. 6000–Kr. e. 3000). = The beginning of prehistoric figurine making in western Transdanubia, Hungary (6000–3000 BC). In: G. Ilon (ed.): “Százszorszépek” – Die Wunderschönen” – ’Wonderful beauties’. Szombathely 2007, 8–42. Kató 1994 – S. Kató: Héhalom-Templomdomb. Régészeti Füzetek I/46, 1994, 96.

188

sz i lv i a g u ba

Kemenczei 1967 – T. Kemenczei: Die Zagyvapálfalva Gruppe der Pilinyer Kultur. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 19, 1967, 229–305. Kemenczei 1984 – T. Kemenczei: Die Spätbronzezeit in Nordostungarn. Archaeologia Hungarica 51. Budapest 1984. Király/Koós/Tarbay 2014 – Á. Király/J. Koós/J. G. Tarbay: Representations of Jewellery and Clothing on Late Bronze Age anthropomorphic clay figurines from North-Eastern Hungary. Apulum 51, 2014, 307–340. Kiss 2019 – V. Kiss: Bronze Age anthropomorphic and zoomorphic representations in Hungary. In: E. Bánffy/ J. P. Barna (Hrsg.): Trans Lacum Pelsonem. Prähistorische Forschungen in Südwestungarn (5500–500 v. Chr.). Pre historic Research in South-Western Hungary (5500–500 BC). Rahden/Westf. 2019, 237–251. Koós 2002 – J. Koós: Késő bronzkori idoltöredék Oszlárról (Északkelet-Magyarország). Ősrégészeti Levelek 4, 2002, 79–81. Koós 2011 – J. Koós: Újabb adatok bronzkori agyagplasztikánkhoz. A Herman Ottó Múzeum Évkönyve 50, 2011, 153–165. Kovács 1972 – T. Kovács: Bronzkori harangszoknyás szobrok a Magyar Nemzeti Múzeum gyűjteményében. Archaeo logiai Értesítő 99, 1972, 47–52. Kovács 1977 – T. Kovács: Die Bronzezeit in Ungarn. Budapest 1977. Kristiansen/Larsson 2005 – K. Kristiansen/T. Larsson: The rise of Bronze Age society: Travels, transmissions and transformations. Cambridge 2005. Maretta 2008 – A. Maretta: Digging the Past: one hundred years of research on Valcamonica rock art. Adoranten, 2008, 36–54. Marková 2001 – K. Marková: Die Plastik in der älteren Bronzezeit in der Slowakei. In: B. Gediga/A. Mierzwinski/ W. Piotrowski (red.): Sztuka epoki brązu i wczesnej epoki żelaza w Europie Środkowej = Die Kunst der Bronzezeit und der frühen Eisenzeit in Mitteleuropa. Biskupiner Archäologische Arbeiten 2. Wrocław 2001, 351–364. Mitáš 2018 – V. Mitáš: Sklenený korálik z konca doby bronzovej (?) z Lovinobane-Uderinej, okres Lučenec: Pohľad archeológie a archeometrie. In: D. Staššíko-

vá-Štukovská (ed.): Historické sklo. Multidisciplinárne ohistorickom skle III. Bratislava 2018, 53–60. Nováki et al. 2017 – G. Nováki/I. Feld/Sz. Guba/M. Mordovin/S. Sárközy: Nógrád megye várai az őskortól a kuruc korig. Magyarország várainak topográfiája 4. Budapest 2017. Nyáry 1909 – A. Nyári: A Piliny várhegyi őstelep. Archaeologiai Értesítő 29, 1909, 415–432. Parditka 2007 – Gy. Parditka: Ludányhalászi-sóderbánya késő bronzkori település. Nógrád Megyei Múzeumok Évkönyve 30, 2007, 109–143. Patay 1954 – P. Patay: Előzetes jelentés a nagybátonyi temető ásatásának eredményeiről. Archaeologiai Értesítő 81, 1954, 33–49. Reich 2002 – Ch. Reich: Das Gräberfeld von Cîrna. Prähistorische Zeitschrift 77, 2002, 159–179. Sørensen/Rebay 2008 – M. Sørensen/K. Rebay: Landscapes of the body. Burials of the Middle Bronze Age in Hungary.European Journal of Archaeology11, 2008, 49–74. Schumacher-Matthäus 1985 – G. Schumacher-Matthäus: Studien zu bronzezeitlichen Schmucktrachten im Karpatenbecken. Ein Beitrag zur Deutung der Hortfunde im Karpatenbecken. Marburger Studien zur Vor- und Frühgeschichte 6. Mainz 1985. Szabó/Hajdu 2011 – G. Szabó/T. Hajdu: A mészbetétes edények díszítésének szimbolikája a bonyhádi vegyes rítusú bronzkori temető embertani leleleteinek feldolgozása tükrében. Anthropológiai Közlemények 52, 2011, 85–108. Szathmári 2010 – I. Szathmári: Bronze Age gold finds from Dolyán (Nógrád county) in the Prehistoric collection of the Hungarian National Museum. In: Sz. Guba/ K. Tankó (szerk.): “Régről kell kezdenünk…”. Studia Archaeologica in honorem Pauli Patay. Szécsény 2010, 95–108. Szendrei 1889 – J. Szendrei: Csoma József régiséggyűjte ménye (Második befejező közlemény). Archaeologiai Értesítő 9, 1889, 150–154. Szeverényi 2013 – V. Szeverényi: Bronzkori „háztőznéző”: Szándékos házégetés és anyagi metaforák a Kárpát-medence kora és középső bronzkorában. Ősrégészeti Levelek 13, 2013, 215–232.

Manuscript accepted 14. 5. 2020

Szilvia Guba, MA Kubinyi Ferenc Museum Ady Endre utca 7. H – 3170 Szécsény [emailprotected]

Translated by Szilvia Guba Súhrn preložila Erika Makarová

BRONZ E AGE ANTHROPOMORPHIC CLAY F IGURINES F ROM NÓGRÁD COUNT Y (Nort h e r n HUNGARY )

189

Hlinené antropomorfné plastiky zdoby bronzovej zNovohradskej župy (severné Maďarsko) Szilvia Guba

Súh r n

Interpretácia pravekých zobrazení ľudí, znázornenia ľudských vlastností alebo samotného ľudského tela je už dlho stredobodom archeologického výskumu. Hlinené antropomorfné plastiky zdoby bronzovej sú špecifickým typom zdroja používaným na dekódovanie arekonštrukciu módy odevu ašperkov. Antropomorf né plastiky prezentované vtomto príspevku boli nájdené počas archeologických prieskumov alebo výskumov v Novohradskej župe na severe Maďarska (výnimkou je plastika č. 11). Najstarší exemplár súvisí stellovým sídliskom hatvanskej kultúry vobci Héhalom (obr. 2: 2) a môže byť datovaný do prelomu staršej a strednej doby bronzovej (BA2–BB1). Antropomorfné plastiky č. 3–10 môžu byť spojené s neskorou fázou pilinskej kultúry (BD) apravdepodobne svčasnou

aklasickou fázou kyjatickej kultúry (HA1–HB1). Chronologicky by prepojenie medzi týmito dvomi časovými úsekmi mohla predstavovať figúrka so zvoncovou sukňou zKisterenye aznáma antropomorfná plastika zo Szurdokpüspöki. Antropomorfné plastiky predstavujú zhľadiska tvaru avýzdoby niekoľko typov. Väčšina znich má trup mierne vypuklý (č. 3–4, 7–8), niektoré rovnomerne plochý (č.9,10), zatiaľ čo jeden exemplár ho má valcovitý (č. 1). Žiadna z plastík nie je zachovaná kompletne: chýba buď hlava, alebo spodná časť a ruky anohy sú väčšinou zlomené alebo chýbajú úplne. Napriek tomu sú zdobené hlinené antropomorfné plastiky jedinečnými nálezmi na rekonštrukciu odevov, ich súčastí a šperkov a zároveň umožňujú lepšie pochopiť symboliku doby bronzovej.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 191–200. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.15

BU R I AL SI T ES I N Z ÁHOR I E (M I DDLE A N D LOW E R MOR AVA R EGION ) I N ROM A N T I M ES A N D I N T H E E A R LY M I DDLE AGES Considering the Causes of Formal and Spatial Dynamics of the Burial Rite – Ethnicity, Religion or Socio-Economic Development? MAREK HLA D Í K – KATAR Í NA HLA D Í KOVÁ In this paper, the authors are considering the causes of changes in the burial rite in the middle and lower Morava River region in the first millennium AD. Their considerations are based on the fact that the settlement activities of several ´ethnic´ groups are documented in the studied area during the first millennium AD. The authors discuss important phenomena associated with the burial rite of Germans and Slavs, such as the change from cremation to inhumation, coexistence or continuity of these rites or continuity or discontinuity of burial sites during the first millennium AD in Záhorie. The authors conclude that the primary determinant of changes in the burial rite was ethnicity, but in synergy with religion and socio-economic development. Keywords: SW-Slovakia, Roman and Migration Period, Early Middle Age, cremation, inhumation, ethnicity.

INTRODUCTION The geographical area of the middle and lower course of the Morava River (Fig. 1: A), which produced archaeological sources that are discussed in this paper and used to demonstrate some aspects of changes in the burial rite, developed dynamically in the first millennium AD (Hladík 2020; Pollak 1980; 2009; Tamaškovič 2016; Vlach 2018).1 We will begin the discussion at the start of the 1st century and our youngest sources date back to the first half of the 10th century.2 Since the start of the 1st century, events in the studied area of the middle and lower course of the Morava River were accompanied by processes resulting in the origin and stabilisation of medieval state units (Vlach 2018). This trend may be observed across Europe in regions originally located on the border of the Roman Empire (e. g. Noble ed. 2006). One of our objectives is to analyse the relationship between changes in the burial rite and geographical space. During the 1st millennium, settlement activities of several ´ethnic´(´tribal´) groups were documented in the studied area, which left traces of their presence in archaeological sources. Therefore, it is possible to analyse changes in the burial rite in relation to the ethnic and geopolitical situation. 1

Of course, our considerations, aimed primarily at causes of the formal and spatial dynamics of the burial rite, constantly reflect on the relationship between archaeological sources and specific ethnic groups (e. g. Noble ed. 2006). GERMANIC CREMATION BURIAL SITES IN Z ÁHORIE In Záhorie, most Germanic burial sites have been researched fragmentarily (Fig. 1: B). Systematic research was an exception in this area; their identification was often made possible by accidental finds from one to two cremation graves (Hladíková 2020, in print). Recently, two sites have been added to the total number of identified burial sites: a burial site in Sekule from the 2nd half of the 1st but mainly 2nd century – stages B2/C1 (Iván/Ölvecký/Rajtár 2019) and aburial site in Závod used during the whole Roman period (predominantly in the 2nd–1st half of the 3rd century) destroyed by forestry activities (Ba zovský et al. 2019). On these burial grounds there are documented influences from Elbe-Germanic territory and the northern regions of the Przeworsk culture (hypothesis of possible immigration of population groups) and, in which, however, cremation was

Our conclusions in this paper are based primarily on data from Záhorie (i. e. the left bank of the middle and lower course of the Morava River). This area has been subject to our long-term research. The archaeological sources we find here have great information potential for the issues addressed in this study. However, we are aware of the historical ties between this region and the surrounding geographical units, especially the whole area of lower and middle course of the Morava River. Therefore, our logical deductions also take into account the finds from this wider geographical area. The paper was written with the help of institutional support RVO: 68081758 – The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno and by the scholarship AÖSK Stipendien für Postdoktoranden No. ICM-2019-16139 realized in 2020.

192

MAREK HLA DÍK – KATAR ÍNA HLA DÍKOVÁ

Fig. 1. The studied area of the middle and lower reaches of the Morava River in the territory of Slovakia and the Czech Republic (A) and spatial distribution of Germanic burial sites in Záhorie (B). 1 – Borský Mikuláš, časť Borský Peter-Hliníky; 2 – Devín-Farská roľa; 3 – Devínska Nová Ves-Na vyhliadke (Slnečná ulica); 4 – Devínske jazero-pri železničnej stanici; 5 – Devínske jazero-Ďalšie Topolité; 6 – Gajary-Stolička; 7 – Gbely-Pri sýpke; 8 – Kostolište-Niva; 9 – Láb-U sv. Vendelína; 10 – Láb-Na výhoni; 11 – Malacky-Od Husára Dzile; 12 – Sekule-Pláňava; 13 – Senica-Čáčov; 14 – Skalica; 15 – Smolinské; 16 – Stupava-intravilán; 17 – Vysoká pri Morave-Jelení hrb; 18 – Vysoká pri Morave-Veľký hrúd; 19 – Závod-Na dieloch; 20 – Závod-Priečne; 21 – Zohor-Piesky.

also the dominant burial rite (Iván/Ölvecký/Rajtár 2019, 253). The picture of the Germanic burial rite in Záhorie is complemented by the excavated burial site in Stupava (Turčan/Šefčáková 2011), where only four graves dating to the first half of the 3rd century and a partially published cremation burial site in Zohor dated approximately to 1st–2nd century were uncovered (Elschek 2014, 48). The burial site in Zohor dated to the 1st–2nd century belonged to a central settlement dated mainly to the 2nd–3rd century, while the oldest evidence of settlement was dated to the 1st third of

the 1st century (Elschek 2014, 114, 115). This settlement was located 14km from Limes Romanus. The relatively low number of identified burial sites is largely related to the current state of research. The development of the burial rite in this oldest period entailed several remarkable phenomena. The stage B1 is characterised by a relatively high number of warrior graves. This phenomenon is also documented at burial sites in Záhorie (e. g. Malacky, Láb, Bratislava-Devín). After the stage B1, the general trend is a decrease in the occurrence of

BURIAL SITES IN Z ÁHORIE (MI DDLE AN D LOW ER MORAVA REGION )

weapons in graves or disappearance of this type of graves. The evidence from Záhorie correlates with this situation. However, there are few graves with weapons on the middle course of the Morava River, today’s Moravia (Droberjar/Peška 1994). The oldest graves from the Slovak lower Morava River region include grave units from Bratislava-Devín (Kolník 1991) and Bratislava-Devínska Nová Ves (Kraskovská 1977), and unpublished graves at Zohor. Surface finds hint the existence of a burial site at Zohor at the latest at the turn of the stages B1a/B1b (Elschek 2017, 12). The existence of burial sites from this period could be proven by the presumed burial site at Kostolište dated to the first half of the 1st century.3 Burial sites from the first half of the 1st century were also located in Láb (Eisner 1928) and probably in Vysoká pri Morave (Bartík/ Turčan 1992). Overall, given that the information is fragmented, the identified burial sites may be dated predominantly to the early Roman period; although the oldest horizon has not yet been documented with certainty, it can be expected in this area (e. g. Droberjar 2014, 257). This also applies to burial sites on the opposite side of the Morava River in Lower Austria. The oldest documented burial sites are roughly dated to the 1st century, with the beginning of burying in the stages B1a–B1b. The burial sites include Mannersdorf an der March, Marchegg, Baumgarten an der March (Pollak 2009). A similar situation is documented in central Moravia, where T. Zeman (2017b, 281) assumes the beginning of bu rials at some burial sites in the stages B1a–B1b. The adjacent southern Moravia has a larger number of mainly younger dated burial sites and settlement in the stage B1a has not yet been documented (Ze man 2017b, 281). This is how the spatial distribution of Germanic burial sites from the first centuries AD documented in the sources represents a basis for the interpretation of the spatial development (dynam ics of movement – intensity and direction) of the Germanic settlement in the Morava River region. Intensive settlement was concentrated in the area of the Bratislava Gate and its wider hinterland (the area around Zohor with a central settlement and princely graves) in the first two centuries AD (the described situation of burial sites correlates with settlements). With a certain degree of uncertainty, it is possible to assume that the Germanic settlement penetrated into the area of the lower and middle Morava River region in the first centuries AD largely from the south, from the Danube. In this respect, 3

193

archaeological sources from Záhorie correlate with written sources. Záhorie lay in the vicinity or on the edge of the Kingdom of Vannius, whose core is traditionally located in the region east of the Little and White Carpathians (compare Zeman 2017a, 197). From the stage B1c (second half of the 1st century), there is an increase in settlement areas. A denser settlement in the Late Roman period is related to the stabilised situation after the Marcomannic Wars. This trend is general across south-western Slovakia, including Záhorie. Similarly, in the middle and southern Morava River region of Lower Austria and Czech Republic, there was a gradual increase in settlement until the middle of the 2nd century (Lauermann 2017, 236; Pollak 2009, 161; Vlach 2018, 50; Zeman 2017a; 2017b). This increase in settlement is associated with a new wave of immigrants during the stages B1c–B2 (Lauermann 2017, 254). Burial sites from the Late Roman period in Záhorie are rare with cremation persisting in the burial rite (Záhorská Bystrica: Kraskovská 1965; Stupava: Turčan/Šefčáková 2011; Láb, the Výhoň site: Eisner 1928; Závod: Bazovský et al. 2019; Smolinské: Prohász ka 2014). In Záhorie, there are no cremation burial sites from the end of the Roman period, which are tied to the Zlechov type (330–400/410) settlement components in the area of the middle Danube region (Zeman 2008). INHUMATION BY GERMANS IN ZÁHORIE Skeletal graves from early and later Roman period, with the exception of ´princely´ graves and afew rare finds (Zohor: Elschek 2017), a problematic grave in Bratislava-Devínska Nová Ves (Pichlerová 1961), are basically absent in Záhorie (Fig. 1: B). This may be largely due to the state of research, as rare skeletal graves dated to early Roman period have been documented in the adjacent Lower Austria (e. g. Baumgarten, Mistelbach, Drösing: Pollak 1980). ´Princely´ graves come from Zohor and from Vysoká pri Morave. The graves belong to the Lubieszewo (Lübsow) group, which dates back to the early Roman period (B1–B2; Elschek 2017) and the rite of inhumation is usually in this period connected to the social status. Besides social status the inhumation was probably the result of acculturation and migration process (Droberjar 2011; Krekovič 1996). Except for ´princely graves´in later Roman period, the skeletal burial rite begins to appear alongside the dominant cremation rite at the end of the Ro-

The geophysical survey realized by Department of Archaeology in Bratislava did not detect any traces of the presumed burial site. It was probably destroyed by agricultural activities. The material evidence from the site is deposited in Archaeological Institute of SAS in Nitra.

194

MAREK HLA DÍK – KATAR ÍNA HLA DÍKOVÁ

man period in the transitional horizon between the Roman period and the Migration Period (horizon C3/D1).4 Although graves from this horizon have not been documented directly in Záhorie, they have been documented on the opposite bank of the Morava River in Lower Austria, e. g. in Drö sing, Jedenspeigen (Pollak 1980). Inhumation likely appeared in Záhorie during the Migration Period and became dominant at the turn of the 4th and 5th century (Brather 2005, 159–164; Droberjar 2005, 105, 106). Graves of the next development stage of the Migration Period, associated with the horizon of rich graves of the Untersiebenbrunn (stage D2) type or the stage D3 have not yet been identified in Záhorie, but on the other side of Morava River (e. g. Marchegg: Pollak 2009). One of the few proofs of the skeletal burial rite in Záhorie is a double grave from Bratislava-Devín, dated to the 5th century (Kolník et al. 1993, 265–267). The final phase of the Migration Period, the ´Longobard phase´ (Moravia, Bohemia – stage E/E2), is also represented only by a low number of burial sites in the southern Záhorie micro-region, which was probably a part of the Lower Austrian–South Moravian enclave (Pieta 2002b, 21). The E/E2 stage is associated with the presence of Longobards in the Central Danube area, who probably brought with them a new form of burial – skeletal burial rite. The change was apparently related to the influx of new inhabitants with different ideas about the afterlife. The Longobards are associated with finds from two adjacent burial sites in Devínska Nová Ves-Devínske Jazero (Kraskovská 1963; 1968). Both burial sites were dated to the first half of the 6th century. Further evidence of settlement from the Migration Period in Záhorie is rare (Zohor, Gajary: Tejral 1975). We could mention only isolated artefacts from surface surveys in Závod (Turčan 2008; 2014), Stupava and Moravský Svätý Ján (Hladíková, in print). Due to the presence of the Longobards at the Bratislava Gate in a narrow belt along the eastern bank of the Morava River (Devínske Jazero, Zohor, Gajary, Bratislava-Devínska Nová Ves: Tejral 1975), it is likely that the oldest Slavic population came into contact with the Longobards at the turn of the Migration Period and the early Middle Ages. The exact dating of the Longobard and early Slavic settlement of Záhorie is currently uncertain (Curta, in print; Fusek/Zábojník 2010).5 At the area of Bratislava Gate, however, there were probably contacts between Slavic and Longobard settlements. These contacts are documented by several authors mainly by mate4 5

rial culture, primarily on changes in the decoration of ´Slavic´ ceramics (Štefanovičová 2012, 299). THE BEGINNINGS OF INHUMATION BY SLAVS The search for the causes of the change in the burial rite in early medieval Europe has been subject to debate for several decades (Štefan 2007; Ungerman 2006). In addressing this question in older literature, all researchers leaned towards one of three explanations for the onset of inhumation: 1. The influence of the Avars; 2. Christianisation; and 3. Socio-economic causes. In this context, dating the oldest (´first´) skeletal graves (e. g. Ungerman 2006, 361) as accurately as possible is essential for identifying the cause of the change in the burial rite. However, the problem is that even precise dating of the ´first´ skeletal graves cannot be simply matched with the beginning of Christianisation. In the areas where the beginnings of Christianisation are historically much better documented, this process is reflected in burial sites only very vaguely and certain archaeo logical evidence appears only with a significant delay compared to written sources (Schülke 1997). There was a switch from cremation to inhumation during the early Middle Ages in the large area of Central, Western and Northern Europe. This process had different forms and dynamics. In the process of change, however, it turns out to be an important fact that abandoning cremation was the first moment, which was followed by other changes in the burial rite in longer term, such as the extinction of the custom of placing objects in graves or burying the deceased near church buildings (Štefan 2007, 824). The adoption of a new form of burial rite in the middle and lower Morava River region could have resulted from the imitation of elites from Bavaria, Austria and, for southern Slovakia, the Avar elites; alternatively, the situation on the Avar-Slavic border could indicate the adoption of cultural patterns by Slavs. This process could have resulted in a ´hy brid´form of the rite (Štefan 2007, 825–829; Hanuliak 2004, 26; Zábojník 2004). The second issue worth attention is related to the external appearance of burial sites, i. e. the transformation of Slavic burial sites from mound burial sites to ´flat´ burial sites. There are several large mound and flat burial sites in the studied area of the lower and middle Morava River region. The mound site at Skalica-Kopečnica was subject

Single find dated to stages the B2/C1 presents the inhumation grave from Senica-Čáčov (Pieta 2002a). In his latest work, F. Curta questions the ethnic attribution of some ceramic finds from Záhorie dated to the 5th or 6th century to the Slavs. For example, he discusses the ethnicity of settlement finds (kiln, ceramics and ornamental bronze disc) from Suchohrad (Curta, in print, 69). His polemic concerns the possible interpretation of the finds as traces of the Longobards.

BURIAL SITES IN Z ÁHORIE (MI DDLE AN D LOW ER MORAVA REGION )

195

Fig. 2. Unequal archaeological recording of cremation from the Early Slavonic Period/RS1 and the Old Hillfort Period/ RS2 and inhumation burial places from Great Moravia Period/RS3 (A). 1 – Prušánky-Podsedky; 2 – Skalica-Kopečnica; 3– Gbely-Kojatín; 4 – Gbely-Adamov Dvor; 5 – Kúty-Sigeca I; 6 – Kúty-Borníky; 7 – Senica-Beňovského mlyn (after Hladík 2020, fig. 211). Spatial distribution of pre-Great Moravian burial sites from the Early Slavonic Period/RS1 and from the Old Hillfort Period/RS2 in southern Záhorie (B). 1 – Moravský sv. Ján-Borová; 2 – Závod-Dielce; 3 – Stupava-Vývejiská; 4 – Bratislava Dúbravka-Veľká lúka (RS1); 5 – Bratislava Dúbravka-Veľká lúka (RS2); 6 – Bratislava Záhorská BystricaDevínske jazero-Lokvy pri Morave; 7 – Devínska Nová Ves-Pri tehelni; 8 – Bratislava Vajnory-Pod krížom; 9 – Bratislava Vajnory-železničná stanica. Spatial distribution of Great Moravian (RS3) burial sites in southern Záhorie (C).

196

MAREK HLA DÍK – KATAR ÍNA HLA DÍKOVÁ

to the most extensive and comprehensive research (Bisták et al. 2019; Hladík 2020). Other mound sites are located in the hinterland of two important central locations. Mound sites Gbely-Kojatín andGbely-Adamov Dvor lie in the Mikulčice hinterland (Fig.2: A; Hladík 2020). However, they were not studied as intensively as the Skalica mound site. In the 1950s, the Gbely mound sites were surveyed and partially researched by V.Budinský-Krička and Ľ.Kraskovská. At the Gbely-Kojatín location, V. Budinský-Krička recorded 17 elevations, which could be relics of early medieval mounds, and partially researched two of them (Hladík 2020). The same number of elevations is also visible on the elevation model calculated from ALS data (Hladík/Mazuch/ Poláček 2020, 82). The Bernhardsthal-Föhrenwald mound site lies in the hinterland of Pohansko. The mound site has been discovered and researched only recently (Macháček/Milo 2019). This mound site was discovered in 2011 by an analysis of ALS data. The digital model identified 41 mounds. Although the research is not comprehensive, the existence of these mound burial sites provides us with a basis for considerations about the change of mound burial sites to flat burial sites. In this context, two facts are particularly important: the dating of the individual mound sites and the rite associated with them. The Skalica mound site is dominated by inhumation, but the other mound sites are dominated by cremation. Differences in the burial rite correlate with differences in dating. The oldest dated mound site is Bernhardsthal-Föhrenwald, where the authors of research assume burials in the first two thirds of the 7th century. This mound site is followed by the Gbely mound site, dated by the authors of research to the 8th century. The latest evidence of burial from the 9th century comes from Skalica-Kopečnica. The example of these sites shows that the mound burial persists even after the change from cremation to inhumation. CONTINUIT Y OR DISCONTINUIT Y OF CREMATION AN D SKELETAL BURIAL SITES Our dealing with the issue of continuity of cremation and skeletal burial sites in the studied area is limited by the almost complete absence of cremation necropolises. We addressed the situation on the middle course of the Morava River in the wider hinterland of the Mikulčice agglomeration in works from 2014 and 2020 (Hladík 2020). While there are 42 skeletal burials from the Great Moravian period in this area, there are only seven instances of cremation burial (Fig. 2: A). They are concentrated in Záhorie,

except for the Prušánky burial site. However, the unambiguous interpretation of the discovered find situations as cremation graves is problematic at the Prušánky burial site. They are probably burnt animal remains (Mazuch/Hladík/Skopal 2017, 36). There are three mound sites in northern Záhorie, as discussed above: Skalica-Kopečnica, Gbely-Kojatín, Gbely-Adamov Dvor, a partially researched burial site at Kúty-Sigeca I, and accidental finds at KútyBorníky andSenica-Beňovského mlyn. This picture of the density of cremation burial sites does not correspond to the assumed population density, especially at the turn of the pre-Great Moravian and Great Moravian period in southern Moravia and south-western Slovakia. It seems that the almost complete absence of cremation necropolises in the studied area cannot be explained by the state of research, but rather it is a consequence of forms of burial that are difficult to identify (similar conclusions exist for Central Bohemia: Štefan 2007, 808). Archaeological sources from the studied area of south-eastern Moravia and northern Záhorie lead us to the conclusion that the fundamental changes in the burial rite in the region, which was soon to become the core of Great Moravia, most likely took place during the first half of the 9th century at the latest. They do not confirm (or definitely refute) the coexistence of cremation and inhumation (Hladík 2020; Štefan 2007; Ungerman 2006). The situation is more complicated on the lower course of the Morava River (southern Záhorie). There are 27 skeletal burial sites from the Great Moravian period in this area (Fig. 2: C; Tamaškovič 2016). There are 18 pre-Great Moravian burial sites in southern Záhorie (Fig. 2: B). The majority of pre-Great Moravian burial sites are concentrated in the wider vicinity of the Bratislava Gate (south of the Vysoká pri Morave – Stupava line). As this is aspace of contact between the Slavic and Avar ethnic groups (Zábojník 2009, 24), the mentioned phenomenon of the adoption of cultural patterns by the Slavs enters the research into the change and continuity or discontinuity of burial rites in the 8th century. Cremation burial is documented in nine burial sites, four of which had both rites (Fig.2: B). Cremation burial sites without evidence of inhumation come from the first two phases of the early Middle Ages (RS1, RS2), i. e. they are dated from the 6th to the 8th century. Burial sites with both rites are younger. The oldest one (Devínska Nová Ves-Pri tehelni, Záhorská Bystrica-Lokvy pri Morave) is dated to the second half of the 7th century. However, most burials at these burial sites are from the 8th century. In southern Záhorie, especially at the Bratislava Gate, there are stronger links between cremation and inhumation than in the more northern areas on

BURIAL SITES IN Z ÁHORIE (MI DDLE AN D LOW ER MORAVA REGION )

the middle course of the Morava River. Although we currently have very limited source material, it is a very likely scenario that there was continuity of cremation and inhumation, even within the space of one burial site. The coexistence of both rites is also likely. We assume that the transition from cremation to inhumation could have taken place under the influence of the Avars since the turn of the 7th and 8th century. However, inhumation did not prevail until the 9th century, when Christianity entered the process of transformation of religious ideas and the associated rituals. CONCLUSION We discussed certain aspects of the change of the burial rite during the Roman period and the early Middle Ages on the middle and lower course of the Morava River (Slovakia). The research of key periods, in which fundamental social changes took place (not only spiritual ones), is significantly limited by the quality or absence of archaeological and historical sources (with a certain degree of simplification, we mean the1st–6th and8th century). Nevertheless, we are able to define certain assumptions or hypotheses. However, they need to be tested further. This uncertainty leads us to believe that to improve the chronology and answer the questions related to the change of the burial rite in the Roman period and in early Middle Ages, it will be necessary to expand the methodological repertoire with more exact scientific analyses (Unger 2013) and more comprehensive mathematical models (e. g. Mazuch/Hladík/Skopal 2017). In our opinion, this is the only way to supplement and test the currently somewhat exhausted and often very vague, comparative and chronologicaltypological analyses of grave equipment. The current discussion shows the limited information potential of sources in the application of basic chronological-typological research methodology. Therefore, if we are to advance our knowledge of issues such as the link between archaeological sources and ethnicity (e. g. the Slavic nature of Prague-type ceramics: Curta, in print) or if we are to study directly the migration of individual populations and its impact on less significant aspects of the burial rite (e. g. hypothesis of possible immigration of population groups from Przeworsk culture at the burial sites in Sekule or Závod: Bazovský et al. 2019; Iván/Ölvecký/ Rajtár 2019), we must expand our methodological repertoire pragmatically (Hladík 2019). Given the state of research on the lower and middle course of the Morava River in the 1st millennium

197

AD, the primary cause of the fundamental changes in the burial rite seems to always be the change in the population inhabiting the given area. It should be noted that this fact is not affected by uncertainty in the search for the origin of ethnic groups (e. g. discussion of the autochthonic or migrationist conception of the development of the Longobards or Slavs: Curta, in print; Tejral 2012). There is an obvious correlation between changes in the burial rite and the movement of inhabitants. It is also remarkable that in Roman period and Migration period skeletal graves appeared in certain periods, or there was acoexistence of both rites or repeated changes in the burial rite. In the early Middle Ages, however, there was a more or less smooth transition from cremation to inhumation. This fact could also be explained by the above-mentioned correlation of changes in the burial rite with the movement of the population. Dynamic population changes during Roman and Migration period caused non-linear changes in the burial rite, while in the early Middle Ages there was one dominant interaction of the Avar and Slavic ethnic groups, which resulted in one linear change in the burial rite. It is impossible to quantify more exactly to what extent these processes were accelerated by changes in the religious and socio-economic sphere. However, as in many other cases, there was likely a synergistic effect and the burial rite process depended on several determinants. All in all, ethnicity resp. ´tribal variability´ of population appears to be the primary factor on the middle and lower reaches of the Morava River especially for Migration Period and early Middle Ages. Of course, it is more than likely that especially in the case of some Germanic skeletal graves in Roman period, the rite was characteristic of elite members (Krekovič 1996, 37). The coexistence of these diametrically opposed rites depended more on social than ethnic factors. Therefore, our emphasis on the importance of population changes in the studied area in relation to changes in the burial rite, i. e. the importance of ethnicity, does not mean a hypothesis that ethnicity is the primary cause of changes in the burial rite in general. In general, we agree with the statement that the issue of stability or changes in the burial rite should be assessed in the specific conditions of the studied society, and that the burial rite reflects a wide social differentiation and a diverse range of social relationships (Pearson 2005). Therefore, our conclusion about the relationship between population movement and the change in the burial rite applies to the defined geographical area of Záhorie.

198

MAREK HLA DÍK – KATAR ÍNA HLA DÍKOVÁ

LITERATURE Bartík/Turčan 1993 – J. Bartík/V. Turčan:Germánske nálezy z Vysokej pri Morave. AVANS 1992, 1993, 21. Bazovský et al. 2019 – I. Bazovský/R. Čambal/K. Hladíková/ J. Rajtár: Nové funerálne nálezy zdoby rímskej zo Závodu (predbežná správa). Zborník SNM 113. Archeológia 29, 2019, 263–267. Bisták et al. 2019 – P. Bisták/P. Kmeťová/T. Tomašovičová/M. Felcan/J. Zachar/A. Feníková: Nedeštruktívny archeologický výskum včasnostredovekého mohylníka vSkalici. Monument revue 2, 2019, 23–36. Brather 2005 – S. Brather: Acculturation and Ethnogenesis along the Frontier. In: F. Curta (ed.): Borders, Barriers, and Ethnogenesis: Frontiers in Late Antiquity and the Middle Ages. Turnhout 2005, 139–171. Curta, in print – F. Curta: Slavs in the Making. History, Linguis tics and Archaeology in Eastern Europe (ca. 500–ca. 700). London – New York, in print. Droberjar 2005 – E. Droberjar: Věk barbarů. České země astěho vání národů zpohledu archeologie. Praha – Litomyšl 2005. Droberjar 2011 – E. Droberjar:Einige Bemerkungen zur Körperbestattung bei den böhmischen Sueben in der älteren Römischen Kaiserzeit. In: E. Droberjar (ed.): Archeologie barbarů 2010. Hroby a pohřebiště Germánů mezi Labem aDunajem. Sborník příspěvků ze VI. protohistorické konference Hradec Králové, 6.-9. září 2010. Olomouc 2011, 13–22. Droberjar 2014 – E. Droberjar: Poznámky ke studiu onejstarší germánske keramice vČechách ana Moravě. Zborník SNM 108. Archeológia 24, 2014, 253–260. Droberjar/Peška 1994 – E. Droberjar/J. Peška: Waffen der römischen Kaiserzeit in Mähren und die Bewaffung aus dem Königsgrab bei Mušov. In: C. Carnap-Bornheim (Hrsg.): Beiträge zu römischer und barbarischer Bewaffnung in den ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten. Lublin – Marburg 1994, 271–301. Eisner 1928 – J. Eisner: Prehistorický výskum na Slovensku a Podkarpatskej Rusi v roku 1927. Sborník Muzeálnej slovenskej spoločnosti 22, 1928, 26–40. Elschek 2014 – K. Elschek: Zohor v dobe rímskej. Nový germánsky kniežací hrob a žiarové pohrebiská na Záhorí. In: B. Komoróczy (ed.): Archeologie barbarů 2011. Sociální diferenciace barbarských komunit ve světle nových hrobových, sídlištních a sběrových nálezů. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 44. Brno 2014, 113–131. Elschek 2017 – K. Elschek: Bratislava-Dúbravka im 1. bis 4. Jahrhundert n. Chr. Germanischer Fürstensitz mit römischen Bauten und die germanische Besiedlung. Nitra 2017. Fusek/Zábojník 2010 – G. Fusek/J. Zábojník: Frühslawisches Siedlungsobjekt aus Suchohrad. Zur Problematik der langobardisch-slawischen Beziehungen. In: J. Beljak/ G. Březinová/V. Varsik (ed.): Archeológia barbarov 2009. Hospodárstvo Germánov. Sídliskové aekonomické štruktúry od neskorej doby laténskej po včasný stredovek. Nitra 2010, 155–80. Hanuliak 2004 – M. Hanuliak: Veľkomoravské pohrebiská. Po chovávanie v9.–10. storočí na území Slovenska. Nitra 2004. Hladík 2019 – M. Hladík: On Theoretical Pragmatism in Archaeology. Musaica archaeologica 4/2, 2019, 195–213. Hladík 2020 – M. Hladík: Mikulčice and its Hinterland. An Archaeological Model for Medieval Settlement Patterns on the Middle Course of the Morava River (7th to Mid-13th Centuries). Leiden – Boston 2020.

Hladík/Mazuch/Poláček 2020 – M. Hladík/M. Mazuch/L. Poláček: Zázemí hradiště Mikulčice-Valy v9. století. Brno 2020. Hladíková 2020, in print – K. Hladíková: Nové nálezy „longobardských“ spôn zmladšej fázy sťahovania národov z južného Záhoria. Zborník SNM 114. Archeológia 30, 2020, in print. Hladíková, in print – K. Hladíková: Nové nálezy súčastí picích rohov z priestoru južného Záhoria. In: XIV. Protohistorická konference Archeologie barbarů 2018. Brno, in print. Iván/Ölvecký/Rajtár 2019 – R. Iván/R. Ölvecký/J. Rajtár: Vybrané hrobové celky z germánskeho žiarového pohrebiska v Sekuliach. Zborník SNM 118. Archeológia 29, 2019, 235–261. Kolník 1991 – T. Kolník: Zu den ersten Römern und Germanen an der mittleren Donau im Zusammenhang mit den geplanten römischen Angriffen gegen Marbod 6 n. Chr. In: R. Asskamp/S. Berke (Hrsg.): Die römische Okkupation nördlich der Alpen zur Zeit des Augustus. Kolloquium Bergkamen 1989. Bodenaltertümer Westfalens 26. Münster 1991, 71–84. Kolník et al. 1993 – T. Kolník/E. Krekovič/L. Snopko/I. Geržová/V. Ferus/I. Hečková: Doba rímska. In: T. Štefanovičová a i. (ed.): Najstaršie dejiny Bratislavy. Bratislava 1993, 210–274. Kraskovská 1963 – Ľ. Kraskovská: Nálezy z doby sťahovania národov na západnom Slovensku. Archeologické rozhledy 15, 1963, 693–700. Kraskovská 1965 – Ľ. Kraskovská: Žiarový hrob z doby rímskej v Záhorskej Bystrici na Slovensku. Archeologické rozhledy 17, 1965, 335–357. Kraskovská 1968 – Ľ. Kraskovská: Hroby z doby sťahovania národov pri Devínskom Jazere. Archeologické rozhledy 20, 1968, 209–212. Kraskovská 1977 – Ľ. Kraskovská: Rímske žiarové hroby vBratislave-Devínskej Novej Vsi. Archeologické rozhledy 29, 1977, 487–491, 597, 598. Krekovič 1996 – E. Krekovič: Kostrové hroby zdoby rímskej na Slovensku zaspektu teoretických otázok pohrebného rítu. Musaica 23, 1996, 33–44. Lauermann 2017 – E. Lauermann: Zum Forschungsstand der Römischen Kaiserzeit und Völkerwanderungszeit im norddanubischen Niederösterreich. In: Na hranici impéria – Extra Fines Imperii. Jaroslav Tejral zum 80. Ge burtstag. Brno 2017, 235–254. Macháček/Milo 2019 – J. Macháček/P. Milo: Das frühmittel alterliche Hügelgräberfeld von Bernhardsthal. Archäologische Forschungen in Niederösterreich. Neue Folge 7. Krems 2019. Mazuch/Hladík/Skopal 2017 – M. Mazuch/M. Hladík/R. Skopal: Úpravy hrobových jam a dřevěné konstrukce vhrobech na pohrebištích Velké Moravy (sociální, duchovní a chrono logický fenomén). Brno 2017. Noble ed. 2006 – T. F. X. Noble ed.: From Roman Provinces to Medieval Kingdoms (Rewriting Histories). London – New York 2006. Pearson 2005 – M. P. Pearson: The Archaeology of Death and Burial. London 2005. Pieta 2002a – K. Pieta: Neues zum Grab von Čáčov, Westslowakei. In: K. Kuzmová/K. Pieta/J. Rajtár (Hrsg.): Zwischen Rom und dem Barbaricum. Festschrift für Titus Kolník zum 70. Geburtstag. Nitra 2002, 343–354.

BURIAL SITES IN Z ÁHORIE (MI DDLE AN D LOW ER MORAVA REGION )

Pieta 2002b – K. Pieta: Osídlenie Slovenska vdobe sťahovania národov. In: A. Ruttkay/M. Ruttkay/P. Šalkovský (ed.): Slovensko vo včasnom stredoveku. Nitra 2002, 11–22. Pichlerová 1961 – M. Pichlerová: Nové nálezy zdoby rímskej vslovenskom Pomoraví. Archeologické rozhledy 13, 1961, 855–860. Pollak 1980 – M. Pollak: Die germanische Bodenfunde des 1.–4. Jahrhunderts n. Ch. im nordlichen Niederösterreich. Wien 1980. Pollak 2009 – M. Pollak: Frühgeschichtliche Siedlungen an der unteren March, Niederösterreich – Kontinuität einer Kulturlandschaft. Přehled výzkumů 50, 2009, 153–179. Prohászka 2014 – P. Prohászka: Über einige kaiserzeitliche Funde aus der Südwestslowakei in Lichte neuer archivalischen Angaben. Zborník SNM 108. Archeológia 24, 2014, 133–144. Schülke 1997 – A. Schülke: Zeugnisse der „Christianisierung“ im Grabbefund? Eine Forschungsgeschichte mit Ausblick. Etnographisch-Archäologische Zeitschrift 38, 1997, 457–468. Štefan 2007 – I. Štefan: Změna pohřebního ritu v raném středověku jako archeologický akulturně-antropologický problém. Archeologické rozhledy 59, 2007, 805–836. Štefanovičová 2012 – T. Štefanovičová: Najstarší Slovania na území Bratislavy. In J. Šedivý/T. Štefanovičová (ed.): Dejiny Bratislavy 1. Od počiatkov do prelomu 12. a13.sto ročia. Brezalauspurc – na križovatke kultúr. Bratislava 2012, 299–230. Tamaškovič 2016 – J. Tamaškovič: Záhorie vo včasnom stredove ku – modelovanie sídelnej štruktúry s použitím GIS aštatis tických metód. Typescript of master’s thesis. Constantine The Philosopher University in Nitra. Nitra 2016. Tejral 1965 – J. Tejral: Klangobardskému odkazu varcheologických pramenech na území Československa. Slovenská archeológia 23, 1965, 379–446. Tejral 2012 – J. Tejral: K současnému stavu archeologického i historického bádání o nejčasnějším středověku na Moravě. In: J. Doležel/M. Wihoda, M. (ed.): Mezi raným a vrcholným středověkem. Pavlu Kouřilovi k šedesátým narozeninám přátelé, kolegové a žáci. Brno 2012, 29–68.

Turčan 2008 – V. Turčan: Na prahu epochy Slovanov. Pa miatky amúzeá 1, 2008, 50–54. Turčan 2014 – V. Turčan: Nové nálezy z juhozápadného Slovenska zo sťahovania národov. In: B. Komoróczy (ed.): Archeologie barbarů 2011. Sociální diferenciace barbarských komunit ve světle nových hrobových, sídlištních a sběrových nálezů. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 44. Brno 2014, 447–452. Turčan/Šefčáková 2011 – V. Turčan/A. Šefčáková: Germánske hroby zo Stupavy, okr. Malacky. In: E. Droberjar (ed.): Archeologie barbarů 2010. Hroby a pohřebiště Germánů mezi Labem aDunajem. Sborník příspěvků ze VI. protohistorické konference Hradec Králové, 6.-9. září 2010. Olomouc 2011, 121–131. Unger 2013 – J. Unger: Kontinuita či diskontinuita středoamladohradištních pohřebišť na jižní Moravě. Časopis Slezského zemského muzea B62, 2013, 283–287. Ungerman 2006 – Š. Ungerman: Tzv. předkötlašský horizont a počátky velkomoravského kostrového pohřbívání. Archaeologia Historica 31, 2006, 351–369. Vlach 2018 – M. Vlach: Demography Modelling and Simulation of the Barbarian Populations of the „Marcomannic“ Settlement Structure of the Middle Danube Region. Přehled výzkumů 59/2, 2018, 45–86. Zábojník 2004 – J. Zábojník: Birituálne pohrebiská vsevernej azápadnej časti Karpatskej kotliny vobdobí avarského kaganátu. Študijné zvesti AÚ SAV 36, 2004, 339–357. Zábojník 2009 – J. Zábojník: Slovensko aavarský kaganát. Bratislava 2009. Zeman 2008 – T. Zeman: Nové sídlištní nálezy tzv. zlechovského horizontu na jižní Moravě. In: Z. Měřínský/ J. Klápště (ed.): Moravskoslezská škola doktorských studií. Brno 2008, 154–174. Zeman 2017a – T. Zeman: Střední Pomoraví v době římské. Svě dectví povrchové prospekce. Archeologia Olomoucensia 2. Olomouc 2017. Zeman 2017b – T. Zeman: Příspěvek kpoznání nejstaršího osídlení Moravy optikou nových povrchových nálezů. Slovenská archeológia 65, 2017, 279–319.

Manuscript accepted 19. 8. 2020 Translated by Matúš Benkovič Mgr. Marek Hladík, PhD. Archeologický ústav AV ČR Brno, v. v. i. Výzkumná základna Mikulčice-Trapíkov Mikulčice 736 CZ – 696 19 Mikulčice [emailprotected]

199

Mgr. Katarína Hladíková, PhD. Katedra archeológie Filozofická fakulta UK vBratislave Gondova 2 SK – 811 02 Bratislava [emailprotected]

200

MAREK HLA DÍK – KATAR ÍNA HLA DÍKOVÁ

Pohrebiská na Záhorí (stredné a dolné Pomoravie) v dobe rímskej a vo včasnom stredoveku Príčiny formálnej a priestorovej dynamiky pohrebného rítu – etnicita, náboženstvo alebo socio-ekonomický vývoj? Marek Hladík – Katarína Hladíková

SÚHRN

V práci sa autori zaoberajú niektorými aspektami problematiky zmeny pohrebného rítu, v prvom tisícročí po Kristovi v priestore stredného a dolného toku rieky Morava. Cieľom práce je analyzovať vzťah medzi zmenami vpohrebnom ríte a geografickým priestorom. V priebehu prvého tisícročia je v sledovanom priestore doložená sídelná aktivita viacerých „etnických“ („kmeňových“) zoskupení. Táto skutočnosť autorom umožnila analyzovať zmeny v pohrebnom ríte aj vo vzťahu k etnickej a geopolitickej situácii. Autori v chronologickom slede diskutujú problematiku žiarových germánskych pohrebísk, ďalej problematiku inhumácie u Germánov, následne venujú pozornosť počiatkom inhumácie u Slovanov a ako poslednú diskutujú otázku kontinuity či diskontinuity včasnostredovekých žiarových a kostrových pohrebísk. Za daného stavu výskumu v priestore dolného astredného Pomoravia v prvom tisícročí po Kristovi sa

ako primárna príčina spôsobujúca najzásadnejšie zmeny vpohrebnom ríte ukazuje vždy zmena v populácii sídlia cej na danom území. Pozoruhodná je tiež skutočnosť, že zatiaľ čo vdobe rímskej pozorujeme kumulatívny výskyt kostrových hrobov v istých časových úsekoch, vo včasnom stredoveku môžeme hovoriť o plynulom lineárnom prechode od kremácie kinhumácii. Dynamické zmeny obyvateľstva v dobe rímskej spôsobili nelineárne zmeny v pohrebnom ríte. Zatiaľ čo vo včasnom stredoveku došlo k jednej dominantnej interakcii avarského a slovanského etnika, čo sa prejavilo v pohrebnom ríte v jednej lineárnej zmene. V prípade niektorých germánskych kostrových hrobov vdobe rímskej išlo o rítus charakteristický pre elitné skupiny obyvateľov. Koexistencia týchto diametrálne odlišných rítov bola podmienená viac spoločenskými ako etnickými faktormi.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 201–212. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.16

SALGÓTA RJÁN -BAGLYA S -KŐ A Multi-period Prehistoric Site and Medieval Castle T Ü N D E HORVÁTH – ATTILA B OTON D S Z ILASI Located in North-Eastern Hungary, the site occupied during several periods a medieval castle and a multi-period prehistoric settlement with a tell-like layer sequence of several meters. Similar stratified hilltop settlements, sometimes protected with some type of defences, have hitherto usually been assigned to the Baden culture. However, most of these sites are known exclusively from old excavations or finds collected during field surveys. The investigation of the Baglyas-kő site was undertaken with the goal of clarifying the spatial occupation strategies employed by different cultures during successive periods in a location that was eminently suited to constructing strongholds and of determining the periods during which the site was occupied, alongside the identification of possible correlations between the finds and various archaeological features. As it turned out, the site was not solely occupied during the Baden period in prehistory. Keywords: North-Eastern Hungary, prehistory, Middle Ages, mountain zone, limited occupation space, natural and artificial erosion, spatial organisation, layer formation.

INTRODUCTION In spring 2019, the Dornyay Béla Museum received the opportunity to investigate a since long known and registered, but never systematically explored site as part of a research project funded by an international grant.1 Located on the NW-outskirts of Salgótarján, the Baglyas-kő site, known for its stronghold dating to the Árpádian Age, is mentioned several times in the archaeological lite rature (Fig. 1: 1). However, a systematic study of its mentions in medieval charters and other written records is still lacking, and neither has the stronghold been archaeologically investigated (historical description of the monument: Mocsáry 1826, 240; Genthon ed. 1954, 358, 359; survey and description with an overview of the written sources: Feld 2015, 131, 132; Nováki/Sándorfi 1991, 264, 265; Nováki et al. 2017, 66, 67; Sebestyén 2010; Simon 1988, 117, 118). Baglyas-kő is listed among the sites of the Late Copper Age Baden culture and the Early Bronze Age Makó culture (Dornyay 1926, 5; Kalicz 1968, 79, site 29, 31, pl. III: 6–11, 13, 14). During the past decades, several prehistoric stray finds that could be identified as pottery sherds of the Baden period and the Late Bronze Age–Early Iron Age reached the archaeological collection of the county museum. During the past few years, we have undertaken the critical re-assessment of the sites of the Ózd-Piliny group of the Late Copper Age Baden complex, one of which – Salgótarján-Pécs-kő – lies some 3.5 km as the 1

crow flies on the city’s north-eastern outskirts. One truly surprising result of the critical re-assessment of this site and its finds was that the iconic Late Copper Age sites of North-Eastern Hungary were not ´pure´ Baden sites as earlier believed. As a matter of fact, the previously misidentified finds, among them pottery of the Makó, Hatvan, Piliny, Tumulus and Kyjatice cultures, accounted for amuch larger portion of the find material, including the assemblage from Pécs-kő, than the finds of the Baden culture. At the same time, it also became clear that an intense Middle Copper Age horizon could be noted on these sites, indicating that their occupation had begun before the Late Copper Age. One major insight provided by the critical re-assessment was that the Ózd-Piliny group should be regarded as the upland variant of the Viss group rather than as an independent group of the Baden complex and that the label ´Salgótarján group´ should be discarded (Horváth 2018, Part 2). GEOGRAPHIC DESCRIPTION The site is located in the Medves micro-region, part of the North Hungarian basin in the Northern Mountain Range. Rising to a height of 301 m a.s.l., it is a stratovolcano overlooking the confluence of the Dobroda and Ménes streams beside the saddle of the Dobroda Valley (Fig. 1: 4, 5). The Baglyas-kő is a smaller, dyke-like pass among the small basalt cones of the Karancs Hills, which, unlike

The investigation of the site was undertaken as part of the INTERREG V project ‘Living Heritage–Presentation of the cultural heritage transcending borders and ages in historic County Nógrád’.

202

T ÜN DE HORVÁTH – ATTILA B OTON D SZ ILASI

5 Fig. 1. Salgótarján-Baglyas-kő. 1 – Antal Mocsáry’s depiction of Baglyas-kő Castle based on Sámuel Lehnhardt’s copper engraving (after Mocsáry 1826, Vol. III, 240); 2 – postcard with a view of the Károly Shaft and the stone castle at Salgótarján and the strip plots in the Baglyas-kő area between 1910–1913, with the ridge of the Meszes Mountains in the background; 3 – cadastral map of Baglyas-kő showing the narrow strip plots (available at https://mapire.eu/hu/map/cadastral/?layer s=3%2C4&bbox=2202285.3890899247%2C6124402.620518815%2C2204358.74348216%2C6125119.217658989); 4 – Baglyas-kő on sheet 207-41 of the 25,000 military topography map (1968); 5 – Baglyas-kő on sheet 35-44 of the map of the Second Military Ordnance Survey (1869).

203

SALG ÓTA RJÁN -BAG LYA S -KŐ

the volcanic cones of the Nógrád region, lies not on a mountain, but on one of the low hills on the eastern margin of the hill range. The hill region itself is made up of ca. 22–25 million years old sedimentary rocks, principally schlier and sandstone. The soft sedimentary rocks were eroded during the millennia, while the double basalt outcrop remained. The geological structure of the currently visible double basalt chimney is fairly well known owing to the coal mining activities conducted at a distance of 200–250 m from and underneath it. The steep volcanic cone is made up of basalt tuff and, to a lesser extent, of basalt (Jugovics 1968, 163). Baglyas-kő was part of the Etes Trench, where only the lower coal deposit (Deposit III), which evolved some 18–19 million years ago, was pierced by the volcano’s lava tube 3.5–3.8 million years ago, with natural co*ke forming at the interface of the two. The basalt outcrop visible today is the denuded part of the volcanic tube connecting the magma chamber of a smaller volcano with the surface. The cable-car used for coal mining descended to a depth of 150 m in it. Thus, the currently visible double rock is the result of human activity (Judik 2013, 4–16). From the late 1800s, industrial coal mining began in the area: the deepest, most intensely mined shaft yielding the highest amount of coal, the Károly Shaft extends beside and under the Baglyas-kő, while the József Shaft lies in its close proximity. Both were shut down by the 1930s. The Károly Shaft was backfilled and compacted and its exact location is no longer known (Fig. 1: 2). A slag spoil-heap and asignificant amount of industrial waste made up of diverse elements extends across the area and into the area of the stronghold (Dzsida 1944, 64; Szvircsek 2000, 27, 440). The broader area of the Baglyas-kő volcanic basalt outcrop is currently part of a nature reserve. The rehabilitation of the Baglyas-kő and its immediate area has begun in the early 2000s. It now has a visitor centre, which is maintained and enlarged according to the changing needs, and is administered by the Bükk National Park since 1993 (Judik 2013, 1–3). BRIEF DESCRIPTION OF THE SITE The core of the stronghold dating to the Árpádian Age, the irregularly shaped basalt outcrop with steep sides (except on the northern side), rises some 10 m above the surrounding land. A largely infilled ditch section on the more gently sloping north-eastern side marks the boundary of the castle’s core area, which covered a roughly 50 x 30 m large area (Fig. 2: 1). Some historians identify this stronghold with an unnamed castle, mentioned in 1268, owned by Péter of the Illés branch of the Kácsik or Kacsics

kindred, one of the region’s most important land owners during the Árpádian Age. In 1327, the castle is described as abandoned stronghold. Its estates were later part of the land of Somoskő Castle. The stronghold does not appear in the later written records. The surviving population settled in a safer, more protected valley on the other side of the ridge above Baglyas (at Baglyas-alja, see Fig. 1: 4; Judik 2013, 28–33; Szvircsek 2000, 363). NON-INVASIVE ANALY TICAL METHODS PRECEDING THE EXCAVATION The private stronghold erected beside the one-time medieval royal road has been completely crumbled. Its walls, still extant in the 1800s thanks to the testimony of various illustrations, were destroyed by the local population and industrial mining activities during the past 200 years (Fig. 1: 1, 2). Our investigation focused on preparing asurvey of the walls of the one-time keep (a vector graphic digital surface model at a resolution of 5 cm was made of the stronghold and its broader area by means of aphotogrammetric survey and orthophotos; see Fig. 2: 2, 3). We also conducted a ground-penetrating radar survey and manual corings in the castle’s northeastern area in order to identify possible defensive ditches. These investigations revealed a double line of ditched fortifications. We opened trenches in these areas across an 80 m2 large area, which wholly confirmed the one-time presence of medieval defence works. DESCRIPTION OF THE EXCAVATION Based on the results of the non-invasive surveys, we opened excavation trenches in 4 locations. Trench 1 in the immediate foreground of the castle was opened to investigate the inner defence ditch, Trench 2 to its east for the investigation of the upper terrace, Trench 3 for investigating the second, outer defence ditch (Fig. 3) and Trench 4 for investigating the wide terrace in the castle’s hill base area. A wealth of prehistoric finds and features were excavated alongside the medieval ones in Trenches 3 and 4, which shall be described and discussed below. Trench 3 Trench 3, measuring 2 x 9 m, was opened in the area where the geophysical survey indicated the line of the wide medieval outer defence ditch. (Fig.3). Following the removal of the upper humus layer,

204

T ÜN DE HORVÁTH – ATTILA B OTON D SZ ILASI

3 Fig. 2. Salgótarján-Baglyas-kő. 1 – the first survey of the castle (after Nováki/Sándorfi 1991); 2 – orthophoto of Baglyas-kő, based on the survey by Interspect Kft., directed by Gábor Bakó; 3 – contour map of Baglyas-kő showing the excavation trenches, based on the survey drawing by Interspect Kft., prepared by ArchaeoJedi Kft. and A. B. Szilasi.

205

SALG ÓTA RJÁN -BAG LYA S -KŐ

we found a wide medieval ditch with several fill layers in the middle and the south-eastern part of the trench (Obj. 8, SE-20, 22/21 IF). After the removal of the upper layers we found a slumped fill layer above the ditch’s floor (SE-34). The layer containing mainly 14–15-century pottery lay immediately by the ditch’s interface. We uncovered various prehistoric features immediately underneath the humus in the trench’s north-western part, nearer to the castle: Pits 7 (SE 18, 62–64/19 IF) and 11 (SE 31, 33/32 IF), and post-holes 5 (14/15 IF), 6 (16/17 IF), 9 (27/28 IF) and 11 (29/30 IF). The finds from the upper layers could be predominantly assigned to the Hatvan culture, while the material from the lower layers to the Baden culture. Even in cases when there was no apparent break between the layers, a similar distribution could be noted between the upper and lower part of the fill (e. g. Obj. 6, SE-16; Obj. 7, SE-62; Obj. 11, SE-33). Moving inward and slightly lower, the interface of the medieval ditch cut through the prehistoric layer containing small amounts of rubble that were dated from the Hatvan period (SE-23: levelling or occupation level). We documented 3 prehistoric burnt platforms at this depth. The first (SE-24) was a red-burnt, 10–14 cm thick platform cut into layer SE-23 and had a dished form (the cut registered as SE-36 IF). The second (SE-25) was a red-burnt, 8–10 cm thick platform barely plastered on top of layer SE-23. The third (SE-26) lay by the eastern trench wall: adebris of burnt daub mixed with humus and grey earth, underneath which lay aburnt, greyish-red platform (SE-35). Of the three burnt platforms, SE-25 was the most poorly made: this one lay highest and was therefore damaged to the greatest extent, and in any case, it was apoorly-burnt clay platform, perhaps used only once. Platform SE-26 was a sturdier and more permanent structure: the greyish-red, strongly burnt, 3–4 cm thick platform (SE-35) lay underneath the debris of an open-air hearth or the walls of an above-ground oven, and a second greyish-red, 4–6 cm thick platform (SE-37) was found underneath it, which had afoundation of pottery sherds whose function was heat retention (SE-38). The lower part of this pottery sherd packing, mixed with ashy, greyish earth with charcoal as well as pottery, lay in a 10–16 cm deep pit (SE-41 IF), interpreted as the bedding pit of the oven. The features were part of a Hatvan settlement on a higher-lying terrace, the associated features of a smaller settlement section that had perhaps lain beside a smaller workshop or had been part of the cooking/baking installations of a house. We found that the lower fill layers of some features contained Baden finds. It would appear that similarly to the

builders of the medieval stronghold, the Hatvan community too began constructing its buildings after a major spatial re-organisation and that the three occupation areas marked by various cut features at the site (Middle Ages/late Árpádian Age; Early Bronze Age–Middle Bronze Age; Late Copper Age) lay in roughly the same location, had a similar occupation intensity and had a more or less identical extent in the area investigated in Trench 3. The layers and various features found underneath SE-23, which were first attested as soil marks in excavation level 9 represented the features of another, earlier period (Obj. 19, SE 56/57 IF, pit floor or post-hole; Obj. 20, SE 58/59 IF, pit; Obj. 21, SE 60/61 IF, pit): the high number of pottery fragments brought to light could be assigned to the classical Baden period (Fig. 3: 2). These features lay deeper, on the lower half of a stepped terrace. Nevertheless, the upper part of their ashy fill still contained anumber of Hatvan finds (Obj. 21), suggesting that the ashy-sooty and burnt fill layers can be associated with the hearths and the ash-pits of the oven of the Hatvan occupation. In contrast, two pits (Obj. 19 and 20) almost exclusively yielded Baden finds. Feature 21 cut Feature 20, as could be seen from the soil marks and during their excavation. We documented 15 excavation levels in Trench 3, distinguished according to the employed excavation method of tracing levels (Fig. 3: 1). It seems likely that the hill side was terraced during the Baden period, which was subsequently levelled by the Hatvan community settling here, which then constructed its open-air hearths and ovens in this area. The post-holes (Obj. 5–6 and 9–10) on the western side of these features had perhaps been associated with former houses or workshops, possibly with their walls. Trench 4 The lowermost trench was opened to investigate the hill base area in the foreground of the stronghold. We uncovered several medieval features that probably represented the remnants of a timber-framed above-ground structure (Obj. 12–13, 15, 17). One post-hole (Obj. 17) cut a prehistoric pit. Only one part of the rather amorphous other pit (Obj. 16) containing both Hatvan and Baden finds fell into the trench. Its large size, slumping fill and amorphous form suggest that it had been a loam pit. The lower part of the fill, which differed from the upper one both in terms of its colour and texture, contained Baden finds, while the upper part yielded Hatvan finds, suggesting a similar use of the available space as in the case of the features uncovered in Trench 3.

206

T ÜN DE HORVÁTH – ATTILA B OTON D SZ ILASI

Fig. 3. Salgótarján-Baglyas-kő. 1 – plan of Level Dof. 15, the lowermost level, in Trench 3, made by ArchaeoJedi Kft. and A. B. Szilasi; 2 – soil marks of Features 19, 20 and 21 in excavation level Dof. 9, made by ArchaeoJedi Kft; 3 – section 7 of Trench 3, eastern view; 4–matrix of Trench 3; 5 – section 8 of Trench 3, western view, made by ArchaeoJedi Kft. and T. Horváth.

SALG ÓTA RJÁN -BAG LYA S -KŐ

Fig. 4. Salgótarján-Baglyas-kő. Selection of classical Baden and Kostolac-type pottery from the site.

207

208

T ÜN DE HORVÁTH – ATTILA B OTON D SZ ILASI

Fig. 5. Salgótarján-Baglyas-kő. Selection of Hatvan pottery from the site.

SALG ÓTA RJÁN -BAG LYA S -KŐ

DISCUSSION The features uncovered in 4 trenches form well-definable units. The medieval features represent the defence works of the one-time stronghold: the ditches of the bailey and an assumed gate (Trench 3), the double defensive ditch in the castle’s foreground and possibly the remains of a palisade (Trench 1). According to the testimony of the fill layers, these lost their importance sometime in the 14th century. The prehistoric features uncovered in trenches 3 and 4 attested to the presence of an extensive settlement occupied during both the Baden and the Hatvan period. The finds and the features indicate that the hillside was artificially terraced during the Late Copper Age and that the storage pits and other features were established in this area. These terraces were levelled during the Bronze Age – although natural erosion probably also played arole – and the community settling here then cut its own installations, such as the ovens, into this layer. The occupation layers of possibly different cultures accumulated to a thickness of almost 2 m in Trench 3 (Fig. 3: 3, 5). The fill layers dating from different periods and the outlines of the superimposed features of different cultures could not always be clearly distinguished, not least because of later disturbances, which obviously pose difficulties in dating. Only after the initial assessment and inventorying of the finds did it become clear that a feature whose upper layer could be assigned to the Hatvan culture contained at least as many Baden finds as in the lower layer, or vice versa. Hatvan finds were brought to light from the layers above the lower fill of the feature that could be associated with the Baden culture. No more than two prehistoric features could be assigned to a single period: specifically two pits (Obj. 6 and 9) of the Baden culture. Pál Patay made similar observations on several sites in the region, for example at Ózd-Kőaljtető, Salgótarján-Pécs-kő, Piliny-Vár-hegy and Sőreg-Várhegy (Patay 1999, 50). Unfortunately, these are all old excavations that lack proper field documentation or none was made and were excavated according to spade spits. This type of hilltop settlement with its tell-like occupation layers – differing markedly from the average Baden site – and the barely visible natural humus levels separating the occupation layers led to a general scholarly consensus according to which the Ózd-Piliny group, one of the late groups of the Baden complex, had retreated to the mountain region of North-Eastern Hungary where it survived as a relict and lived to see the arrival of the Bronze Age tell cultures (specifically of the Hat van culture in this region) – moreover, this group acted as a substrate of the Bronze Age cultures or its

209

population blended with latter (cf.Kalicz 1968, 133, 166, 167, 172, 174; for a discussion of the purported Baden-Hatvan continuity see Horváth 2019, Chapter 4.7). The assumed survival of the Baden culture into the Bronze Age and the cultural impulses from its early cultures would have explained a settlement strategy and occupation pattern that has much in common with the Bronze Age tell cultures. In addition to the uncustomary settlement features, the abundance of Baden pottery with an entirely differing ornamentation would have again bespoken the late date of the Ózd-Piliny group and its survival into the Bronze Age. According to the testimony of the initial assess ment and inventorying of the finds, considerably more prehistoric periods and cultures could be identified at the site than we had initially assumed from the then available information. In addition to finds of the Zseliz culture, we also identified asignificant Middle Copper Age occupation, even if it remains unclear for the time being whether the finds represent one or more Middle Copper Age cultures and which one(s) (Bodrogkeresztúr or Hunyadi-halom). The site’s Late Copper Age occupation was considerably more complex than what our previous knowledge suggested: in addition to the classical Baden (Ózd-Piliny variant), the find material included Kostolac-type finds, too. Scanty finds of the Early Bronze Age Makó culture, a significant amount of Early and Middle Bronze Age Hatvan material equalling in number the Baden finds, and, although to a lesser extent, Late Bronze Age and Early Iron Age cultures (Tumulus, Urnfield and Kyjatice) are represented in the find material. Curiously enough, the archaeological finds have a much broader cultural and chronological range than the excavated settlement features, which could be assigned to three periods: the classical Baden period, the Hatvan period and the medieval period. There were no Neolithic or Middle Copper Age features in the investigated areas, and neither did we find LBA ones either. Nor was it possible to draw a finer chronological distinction between the features to identify Baden and Kostolac-type sub-periods. This paradox should be a major caveat in the assessment of the site and its finds since there is a grave discrepancy between the typo-chronology based on the finds and the chronology based on the stratigraphy of the features. Firstly, we should be more cautious regarding the existence of Late Copper Age hilltop settlements since the critical re-assessment of the finds from Salgótarján-Pécs-kő and the sites in the Ózd area indicated that the majority of the finds and features previously assigned to the Baden culture actually represented other periods. The attribution

210

T ÜN DE HORVÁTH – ATTILA B OTON D SZ ILASI

of afluted pottery sherd to the Baden culture is often erroneous, given that fluting can be found among the decorative modes of Middle Copper Age and Late Bronze Age cultures, too (cf. Horváth 2018, 106, 107; Horváth/Guba/Bácsmegi 2018, 22, 23). Vessel fragments described as bearing a ´rich array of applied and other ornamentation´, barbotine, ´scoring with straws´ and ladder motifs, the main rationale behind the attribution of the Ózd-Piliny group to the late Baden period, are not typical Baden ceramic traits. The former are more distinctive to later periods, while the latter is typical of the Hatvan culture, similarly to the miniature animal figurines and miniature clay axe that do not occur in the Baden culture (Horváth 2018, 39, 40, 95). The radiocarbon dates from Northern Hungary have demonstrated that the Ózd-Piliny group or, better said, its variant, does not represent the latest Baden, but the general classical Baden period falling between 3350 and 2800 BC (Horváth 2018, 70–78). Thus, while the classical Baden culture is attested in the mountain region, its presence was not as intense as previously believed, and neither is there any indication of a Baden period surviving into the Bronze Age. Rather than reflecting a surviving Baden, the Bronze Age layers, features and their finds typically represent Hatvan and even later cultures, whose finds were previously erroneously assigned to an Ózd-Piliny Baden horizon. Thus, we can hardly speak of fortified hilltop settlements with tell-like occupation layers in the case of the Baden culture (in fact, most of the fortified sites believed to have been occupied during the Late Copper Age are problematic. In contrast to earlier reports, some sites lack defence works from this period, while on others, the defensive installations date from a later period (cf. Horváth 2018, 112). We can speak of no more than a few Baden pits – which, however, are no different from the average Baden settlement, even if the Baden community constructed terraces on the hillside: a dispersed occupation pattern with a few pits, ovens and hearths, and an occupation layer made up of the debris of these features, similarly as on the culture’s open, rural settlements (cf. Horváth 2014, Section 3.1.4). The lack of clearly distinguishable occupation layers separated by naturally deposited soil layers dating from different periods, specifically from the Baden and Hatvan periods at Baglyas-kő, can be explained by the fact that the space suitable for settlement was limited and the nature of the site – not being a level area – invariably led to spatial re-organisations during later periods before the settlement of a new community and any building activity, whereby the natural soil layer(s) accumulating over previous occupation layers was destroyed or disturbed together with the under-

lying layers and their features, rather than by the site’s continuous occupation. Sporadic occupation levels and their features were in all likelihood completely destroyed in the process (such as traces of the Neolithic, the Middle Copper Age and even the Late Bronze Age – Early Iron Age settlement, at least compared to the more intense medieval occupation with its defence works). The critical re-assessment of the finds from the Pécs-kő site indicated a much more diverse occupation history – with significant Late Bronze Age layers – than what could be gleaned from J. Korek and P. Patay’s field documentation (Horváth 2018, 147, 148, pl. 39; 40). It must also be borne in mind that different cultures had entirely different spatial needs and diverse approaches to using space, as is evident from acomparison of a Neolithic or Copper Age settlement section characterised by pits and a Bronze Age occupation with houses and workshops or an Iron Age or medieval settlement with defence works. It follows from the above that the lack of soil layers separating occupation layers does not necessarily imply that two superimposed occupation layers from different periods followed each other without a break and that the remnants of the earlier community were absorbed by the later population. The available space for settlement was restricted and possible also underwent changes from one period to the next: the transformations over the past 250 years are best illustrated by historic maps from 1784 (First Military Ordnance Survey). The maps of the First and Third Military Ordnance Surveys as well as the nineteenth-century cadastre maps show roughly similar environmental conditions, with more or less identical hydrological conditions and dry land (Fig.1:3, 4). In contrast, the relevant section of the map of the Second Military Ordnance Survey (1869) shows that the area towards Irmegy-oldal to the north of Baglyas-kő was covered with water, except for the basalt peak itself (Fig 1: 5). This might have been induced by natural causes (a wetter climatic period with higher precipitation (cf. Réthly 1998, 528–532) since industrial activity and the transformation of the environment change in its wake had not begun at the time. The map captures a moment in time which could have been the case during other periods from prehistory onward, when only the rock and the more gently sloping north-eastern hillside were suitable for human settlement because all other areas were permanently or intermittently submerged. It is thus understandable why that slope was utilised for settlement and occupied repeatedly after the necessary spatial re-ordering during successive periods.

SALG ÓTA RJÁN -BAG LYA S -KŐ

CONCLUSION A systematic excavation has not been undertaken on a hilltop settlement site in North-Eastern Hungary, occupied during the Copper and Bronze Age since the investigation conducted at Salgótarján-Pécs-kő by Pál Patay and József Korek in 1960. Although the excavation and the associated non-invasive surveys were completed in 2019 alongside the conservation and inventorying of the finds as stipulated by the grant conditions, our understandi ng of the site remains tentative until the full assessment of the excavation and the finds. Nevertheless, we can highlight several advances and changes in our perception even at this stage of the site’s assessment compared to what we previously knew, and our preliminary findings will no doubt be refined, depending on whether we will have the opportunity to continue the assessment of the site and its finds at greater length. We considered the publication of the preliminary results

211

important because the gap and discontinuity between the Copper and the Bronze Age that was previously conjectured and convincingly demonstrated on other sites (critical re-assessment of find assemblages, radiocarbon chronology) could be proven through an excavation, and, even more importantly, specifically in the mountain region of North-Eastern Hungary, on a site lying a few kilometres away from the iconic Ózd-Kőalja and Salgótarján-Pécs-kő sites. One of our goals was to share with colleagues what we had found at the Baglyas-kő site because we believe that comparable observations will be made on other similar sites in North-Eastern Hungary and South-Western Slovakia, if an appropriate excavation technique is employed, while the find horizons distinguished at the Baglyas-kő site will no doubt contribute to recognising similar patterns on other sites and to the correct cultural attribution of sites and their phenomena, avoiding the previous pitfalls of drawing erroneous conclusions.

LITERATURE Dornyay 1926 – B. Dornyay: Salgótarján és vidéke őskorához. Salgótarján 1926. Dzsida 1944 – J. Dzsida: A salgótarjáni kőszénbánya R.T. nógrádi szénbányászatának története 1868–1943-ig. Salgótarján 1944. Feld 2015 – I. Feld: Salgótarján-Baglyaskő vára. Castrum 18, 2015, 1, 2. Genthon ed. 1954 – I. Genthon ed.: Nógrád megye műemlékei. Budapest 1954. Horváth 2014 – T. Horváth: The Prehistoric Settlement at Balatonőszöd–Temetői-dűlő. The Middle Copper Age, Late Copper Age and Early Bronze Age Occupations. Varia Archaeologica Hungarica 29. Budapest 2014. Horváth 2018 – T. Horváth: Ózd csodálatos földje. A Badenkultúra Ózd–Piliny variánsa Északkelet-Magyarországon = The Marvelous Land of Ózd. The Ózd–Piliny Variant of the Baden culture in North-Eastern Hungary. Opitz Archaeologica 10. Budapest 2018. Horváth 2019 – T. Horváth: Strázsadombi mesék. Főnöki rezidencia a bronzkori Hatvan területén. Opitz Archaeologica 13. Budapest 2019. Horváth/Guba/Bácsmegi 2018 – T. Horváth/Sz. Guba/ G. Bácsm egi: Siedlungsteil der Boleráz- und der Badener Kultur aus Szurdokpüspöki–Hosszú-dűlő (Kom. Nógrád, Ungarn). Ziridava Studia Archaeologica 32, 2018, 7–41. Judik 2013 – B. Judik: Baglyas-kő vár természetvédelmi látogatóközpont. Bábakalács füzetek 16. Eger 2013.

Manuscript accepted 1. 7. 2020 Translated by Magdalena Seleanu Súhrn preložil Martin Neumann

Jugovics 1968 – L. Jugovics: Észak-magyarországi – Salgótarján környéki – bazalttöredékek. Magyar Állami Földtani Intézet évi jelentése az 1968. évről 1, 1968, 145–165. Kalicz 1968 – N. Kalicz: Die Frühbronzezeit in Nordost-Ungarn. Archaeologia Hungarica 45. Budapest 1968. Mocsáry 1826 – A. Mocsáry: Nemes Nógrád vármegyének históriai, geographiai és statistikai esmertetése. 2. kötet. Pest 1826. Nováki/Sándorfi 1991 – Gy. Nováki/Gy. Sándorfi: Nógrád megye középkori várai I. Műemlékvédelem 4, 1991, 264–265. Nováki et al. 2017 – Gy. Nováki/I. Feld/Sz. Guba/M. Mordovin/S. Sárközy: Nógrád megyei várai az őskortól a kuruc korig. Magyarország várainak topográfiája 4. Budapest 2017. Patay 1999 – P. Patay: A Badeni kultúra Ózd–Pilinyi csoportjának magaslati telepei. A Herman Ottó Múzeum Évkönyve 37, 1999, 45–56. Réthly 1998 – A. Réthly: Időjárási események és elemi csapások Magyarországon 1801–1990-ig. Budapest 1998. Sebestyén 2010 – K. Cs. Sebestyén: Mit láthatott Baglyaskő vára? Baglyasi Mesélő. Salgótarján 2010. Simon 1988 – Z. Simon: A várak szerepének változása a középkori Nógrád megyében. A Nógrád Megyei Múzeumok Évkönyve 14, 1988, 103–131. Szvircsek 2000 – F. Szvircsek: Bányászkönyv. A bányászati nyersanyagkutatás (barnakőszén és lignit) és a bányaművelés története Nógrád megyében a 19–20. században. Salgótarján 2000.

212

T ÜN DE HORVÁTH – ATTILA B OTON D SZ ILASI

Tünde Horváth, PhD. Institut für Urgeschichte und Historische Archäologie Historisch-Kulturwissenschaftliche Fakultät Universität Wien Franz-Klein-Gasse 1 A – 1190 Wien [emailprotected]

Attila Botond Szilasi, MA ArchaeoProtect GmbH Hauptstraße 11 A – 7023 Pöttelsdorf [emailprotected]

Salgótarján-Baglyas-kő Praveká polykultúrna lokalita astredoveký hrad Tünde Horváth – Attila Botond Szilasi

SÚHRN Výšinné sídlisko vSalgótarján-Baglyas-kő, nachádzajúce sa v severovýchodnom Maďarsku, bolo osídlené počas viacerých pravekých období. Dlhodobé osídlenie zanechalo na tejto lokalite sekvenciu viacerých vrstiev dosahujúcich hrúbku až niekoľkých metrov. Výšinné sídliská s podobnými stratigrafickými podmienkami, mnohokrát sa nachádzajúce v prirodzene chránených polohách alebo intencionálne opevnené, boli vminulosti zvyčajne priraďované badenskej kultúre. Tieto lokality sú však známe výhradne zo starších výskumov či ználezov pochádzajúcich zpovrchových prieskumov. Výskum na lokalite Salgótarján-Baglyas-kő bol podniknutý scieľom objasniť priestorové stratégie uplatňované nositeľmi

viacerých kultúr, ktorí vrôznych pravekých obdobiach využívali túto terénne dominantnú polohu. Hoci vý sledky archeologického výskumu anásledného povrchového prieskumu nie sú doposiaľ kompletne spracované azhodnotené, niektoré predbežné závery je možné urobiť už teraz. Publikovanie predbežných výsledkov výskumu považujeme zdôvodu preukázania diskontinuity medzi osídlením zobdobia eneolitu anáslednej doby bronzovej za veľmi dôležité. Cieľom príspevku by malo byť otvorenie diskusie ouvedenej téme, nakoľko podobnú situáciu bude s veľkou pravdepodobnosťou možné pozorovať aj na ďalších lokalitách v severovýchodnom Maďarsku ajuhozápadnom Slovensku.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 213–224. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.17

NOV É SÍDLISKOV É NÁLE Z Y Z DOBY BRONZOV EJ Z GÁNOV I EC-Z A STODOL A M I 1 M A T ÚŠ H U DÁK – M ÁR I A H U DÁK O VÁ – M A R T I N H L O ŽE K – D OMINIKA ORAVKINOVÁ

New Settlement Finds from the Bronze Age in Gánovce-Za stodolami. When it comes to Bronze Age, the archaeological site Gánovce is mainly known due to significant finds collection from the filling of a ritual well, which was excavated in the location Hrádok during the travertine exploitation. There is less information available about the settlement agglomerations, which surrounded and was connected to this locality of Central-European importance. One of them was situated in the close proximity on the eastern edge of the site Hrádok, at the location Za stodolami. Most of the archaeological finds, which were there acquired by several surface prospections during 2019–2020 can be dated to the end of Early Bronze Age and fully reflect the traditions of Otomani-Füzesabony Cultural Complex. In addition to ceramic, a significant collection of ground stone artefacts, pottery, and bone tools have been documented. Among those were idetified two fragmentary preserved moulds made of stone, which were analyzed by SEM-EDX method confirming the presence of melted metal. Thus they reliably prove the local metallurgical production, which along with the other craft activities could have significant economic meaning for the community inhabiting the surroundings of the central site Gánovce-Hrádok. Keywords: Eastern Slovakia, Gánovce, Bronze Age, settlement, surface finds.

ÚVOD Gánovce sú v súvislosti s dobou bronzovou, resp. otomansko-füzesabonským kultúrnym komplexom (ďalej len OFKK) trvalo zapísané do dejín archeologického bádania. Je to najmä vďaka konštrukcii studne, ktorá bola zahĺbená do centrálneho kráteru dnes už len fragmentárne dochovanej travertínovej kopy vpolohe Hrádok (obr. 1: B1). Samotná studňa preskúmaná vrokoch 1955–1956 je vzácna nielen vďaka hnuteľným nálezom z viacerých vrstiev výplne, ktoré svedčia o jej možnom prakticko-rituálnom využití. Spolu sdubovou výdrevou je súbor nádob aozdôb vyrobených zbrezovej kôry nateraz jediným svojho druhu (Czaková 1997; Jelínek 2019; Vlček/Hájek 1963). Aj keď ťažba, ktorá tu prebiehala od roku 1870, zničila bez možnosti spätnej rekonštrukcie akékoľvek ďalšie štruktúry, charakter sporadicky dokumentovaných nálezov z okolia kopy indikuje, že objekt bol vzávere staršej doby bronzovej súčasťou sídliska (Novotný/Kovalčík 1977; Soják 2000, 115; 2007b, 177). Od poslednej štvrtiny 20. storočia sa pozornosť bádateľov upína k susednej polohe Za stodolami, ktorej polykultúrne osídlenie systematicky narúša

rozširujúca sa výstavba obce. Pre jej poznanie sú elementárne záchranné výskumy zrokov 1987–1992 pod vedením B. Novotného a M. Novotnej, ktoré podnietila nová domová zástavba (Novotný 1988; 1990; Novotný/Novotná 1991; Novotná/Novotný 1992). Bázu poznatkov osídlenia vtomto priestore rozšírila séria záchranných výskumov M. Sojáka zArcheologického ústavu SAV. Boli opäť motivované výstavbou nových rodinných domov, futbalového ihriska čilokálnou exploatáciou černozemí. Viaceré informácie priniesla sondáž priestoru v blízkosti plochy skúmanej vpredchádzajúcom období (Soják 1999; 2007b, 178). Ďalšie z artefaktov boli vo väčšej miere sústredené vmedzipriestore plochy zničenej výstavbou ihriska avýchodne od Hrádku (obr. 1:B2; Soják 1997; 2000, 115). Od tohto obdobia až do súčasnosti je priestor medzi futbalovým ihriskom aHrádkom stále avrôznej miere narúšaný pretrvávajúcou ťažbou úrodných zemín miestnymi obyvateľmi, ktorí ju prenášajú do súkromných záhrad (obr. 1: B3, C, D; Soják 2001, 176; Soják/Soják/Suchý 2004, 177). Vtomto smere je účelom štúdie rozbor najnovších prírastkov zozbieraných vmieste ďalšieho zo zásahov aich vyhodnotenie vkontexte osídlenia lokality vdobe bronzovej.

Táto práca bola podporená Agentúrou na podporu výskumu a vývoja na základe zmluvy č. APVV-18-0276 „ProSlo – Prostredie a sídliskové siete mladšieho praveku na príklade vybratých období a regiónov Slovenska“, Vedeckou grantovou agentúrou VEGA „Poznanie hospodárstva a spoločnosti doby bronzovej v oblasti severne od stredného Dunaja, prostredníctvom archeologických a environmentálnych prameňov“ (1/0100/19) a Fondom Štefana Schwarza.

214

M AT ÚŠ H U DÁK – M ÁR I A H U DÁKOVÁ – M A RT I N H LOŽE K – D OM I N I K A OR AV K I NOVÁ

Obr. 1. Geografická lokalizácia sídliska zo staršej doby bronzovej vGánovciach (okr. Poprad). A – mapa nálezísk OFKK z východného Slovenska osídlených v úseku 1800–1600 BC (upravené podľa Tóth/Oravkinová/Pokutta 2019, obr. 4: C): 1–Gánovce, poloha Za stodolami; B – situovanie sídliskových nálezov zo staršej doby bronzovej na južnom okraji obce Gánovce: 1 – poloha Hrádok, 2 – poloha Za stodolami, futbalové ihrisko 3 – poloha Za stodolami, medzi polohou Hrádok afutbalovým ihriskom; C – pohľad na lokáciu povrchových nálezov vpolohe Za stodolami zvýchodnej strany; D–pohľad na lokáciu povrchových nálezov vpolohe Za stodolami zGánovských travertínov (mapy a foto D.Oravkinová).

NOV É SÍDL I SKOV É NÁLE Z Y Z D O BY BRONZ OV EJ Z G ÁNOV I EC-Z A ST O D OL A M I

KNOV ÝM Z BEROV ÝM NÁLEZOM ZPOLOH Y ZA STODOLA M I Kolekcia, ktorú zozbierali pracovníci Múzea Spiša vSpišskej Novej Vsi M. Hudák aM. Hudáková počas systematických obhliadok náleziska vpriebehu rokov 2019–2020, nedisponuje vzhľadom na rozsah a nálezové okolnosti výraznejším interpretačným potenciálom. Napriek tomu spolu sdoterajšími poznatkami dokresľuje charakter minulých sídelných aktivít. Zahŕňa viacero zlomkov keramiky (105ks, z toho 5 ks sekundárne prepálených), drobných predmetov z keramiky (10 ks), artefaktov z kostí a parohu (8 ks), kamenných nástrojov (9 ks), jeden bronzový artefakt, fragmenty železnej trosky (12ks), malakofaunu, zvieracie kosti a mazanicu (obr. 2; 3). Väčšinu inventáru možno srôznou mierou pravdepodobnosti datovať do záveru staršej doby bronzovej do OFKK, ojedinele do mladšej až neskorej doby bronzovej amladších kultúrno-chronologických horizontov. V keramike prevažujú zrnité až hrubozrnné nezdobené formy s hladkým (78 ks), hladeným (13ks) a slamovaným vonkajším povrchom (14 ks). Na jednom z fragmentov sú viditeľné odtlačky textílií (obr.2: 2). Z typologického hľadiska ich možno prisúdiť najmä hrncom so zaobleným alebo plochým, mierne von vyhnutým okrajom, s nízkym až stlačeným mierne roztvoreným ústím, mierne baňatým až baňatým telom a rovným dnom bez alebo smiernym odsadením. Po jednom fragmente je doložené telo amfory, okraj so stenou misy so zaobleným okrajom a zatiahnutou hornou časťou tela, plochý, mierne von vyhnutý okraj s ústím zásobnice, telo cedidla aminiatúrna nádobka scelozachovaným profilom. Okrem okrajov sdochovaným ústím, telom a dien s rôzne profilovanou dolnou časťou tela sa našli viaceré zlomky nízkych pásikavých úch, ako aj časť vysokého pásikavého ucha s prežliabením, ktorý mohol byť pôvodne súčasťou džbánu. Vo výzdobe je zastúpená aplikovaná pretláčaná plastická lišta na okraji spolu splastickými pologuľovitými alalokovitými výčnelkami v hornej časti vydutín (obr. 2: 5–14, 17). Hoci sa materiálové itvarové charakteristiky nádob sfunkčnými výzdobnými prvkami zgánovského súboru nevyznačujú chronologickou citlivosťou, sú blízkymi derivátmi úžitkovej keramiky zopevneného sídliska zprelomu staršej astrednej doby bronzovej v Spišskom Štvrtku (Oravkinová 2018, 129–149). Po výzdobnej stránke je určujúci fragment amfory srytými, plastickými a žliabkovanými prvkami v koncentrickej orientácii na vydutine, ktoré sú charakteristické pre keramický štýl klasickej apo 2

215

klasickej fázy OFKK (obr. 2: 1; Šteiner 2009, 64–67). Na rozdiel od neho, kompozícia výzdobných prvkov vpodobe vertikálneho žliabkovania zachovaného v hornej časti tela šálky a amfory/džbánu svedčí o príslušnosti k mladšej fáze osídlenia v mladšej až neskorej dobe bronzovej lužickou kultúrou (obr.2:3,4; napr. Miroššayová 1976, obr. 3: 4; 7: IV; 8:VI; Veliačik 1983, tab. XIV: 6; XXI: 16; XXV: 7). Medzi drobnými predmetmi z keramiky dominujú sekundárne využité zlomky keramiky upravené do formy kolieska. Aj keď sa ich funkcia interpretuje rôzne, v početnýchsériách sú nachádzané práve na sídliskách zo staršej doby bronzovej (obr.3:1–3; Bátora 2018, 154; Oravkinová 2018, 156–159; Šteiner 2009, 73). Na rozdiel od nich, celozachovaný praslen mohol byť využitý ako zotrvačník v rámci textilnej produkcie, podobne ako štyri fragmenty závaží v tvare kužeľa azrezaného štvorstenného ihlanu (obr. 3: 4–6). Početné sú artefakty kostenej aparohovej industrie, ktoré sa morfotypologicky zvlášť neodlišujú od nálezov charakteristických pre staršiu dobu bronzovú, resp. z iných sídlisk OFKK (Oravkinová/ Hromadová/Vlačiky 2017; Točík 1959). V kolekcii sa vyskytuje prstový článok s ohladením na ventrálnej strane (Sus sp.; obr. 3: 12), klinovitý nástroj vyrobený pozdĺžnym štiepaním kosti – dlátko (veľký cicavec; obr. 3: 9), fragment ihlice s profilovanou hlavicou vyrobený z parohu (cf. Cervus elaphus; obr. 3: 13), ako aj priečne perforovaný zvierací zub, využiteľný ako závesok (Canis cf. familiaris; obr. 3: 11). Okrem hotovej ihly s uškom, ktorá je v meziálnej časti zlomená jazýčkovitým lomom (stredne veľký až veľký cicavec; obr. 3: 8) je doložený aj jej nedokončený medziprodukt – polotovar (stredný cicavec; obr. 3: 10). Špecifikom je klinovitý nástroj vyrobený pozdĺžnym štiepaním kla, ktorý tvarovo imituje kostené dlátko (Sus cf. scrofa; obr. 3: 7). Súčasťou zbierky je fragment vetvy parohu spriečnou perforáciou obdĺžnikového alebo štvorcového tvaru, ktorá sa štandardne vyskytuje pri viacerých morfotypoch bočníc uzdy zodpovedajúceho chronologického úseku doby bronzovej (Hüttel 1981; cf. Cervus elaphus; obr. 3: 14).2 V rámci skupiny kamennej industrie sa vyskytujú bežné tvary ako ploché diskovité formy z pieskovca, ktoré mohli byť využité ako aktívne abrazívy (obr.3:25, 26). Vjednom fragmente sa dochoval aj zlomok platne, ktorý mohol byť vzhľadom na lokálne stopy abrazívneho opotrebenia aúderových depresií použitý vo funkcii pracovnej kamennej podložky (obr. 3: 15). Zo štiepanej industrie sa našli dva limnosilicitové úštepy, jeden kortikálny, druhý s bifaciálnou retušou na distálnej hrane (obr. 3:16,17). Okrem

Za určenie druhov fauny ďakujeme Mgr. Zore Bielichovej (AÚ SAV).

216

M AT ÚŠ H U DÁK – M ÁR I A H U DÁKOVÁ – M A RT I N H LOŽE K – D OM I N I K A OR AV K I NOVÁ

Obr. 2. Gánovce, poloha Za stodolami. Výber nálezov zpovrchových prieskumov (foto a kresba D. Oravkinová).

NOV É SÍDL I SKOV É NÁLE Z Y Z D O BY BRONZ OV EJ Z G ÁNOV I EC-Z A ST O D OL A M I

217

Obr. 3. Gánovce, poloha Za stodolami. Výber nálezov zpovrchových prieskumov (foto a kresba D. Oravkinová).

218

M AT ÚŠ H U DÁK – M ÁR I A H U DÁKOVÁ – M A RT I N H LOŽE K – D OM I N I K A OR AV K I NOVÁ

Obr. 4. Gánovce, poloha Za stodolami. SEM-EDX analýza kovových častíc z povrchu pieskovcových kadlubov. 1–4 – forma navýrobu bližšie neurčených predmetov; 5–7 – forma na výrobu ihlíc (foto M. Hložek).

NOV É SÍDL I SKOV É NÁLE Z Y Z D O BY BRONZ OV EJ Z G ÁNOV I EC-Z A ST O D OL A M I

toho boli zdokumentované dva kortikálne úštepy zo silicitu glacigénnych segimentov, z ktorých jeden vykazuje makroskopické stopy po opotrebení na distálnej ameziálnej časti ľavej hrany, dorzálne aj ventrálne (obr. 3: 19, 20). Z artefaktov kamennej industrie je nutné vyzdvihnúť fragmenty dvoch pôvodne dvojdielnych odlievacích foriem – kadlubov. Negatív sa dá spoľahlivejšie morfo-typologicky stotožniť len vprípade zlomku formy vyrobenej zjemne zrnitého železitého pieskovca, ktorý slúžil na výrobu špecifického typu ihlíc sdvojkónickou ašikmo perforovanou hlavicou (obr. 3: 24). Zodpovedá variantom Gajary a Megyaszó skónickou hlavicou, ktoré sú príznačné pre maďarovskú kultúru a OFKK. Zprostredia OFKK sú na území Slovenska známe zVeľkej Lomnice, zKošíc-Barce, či zopevneného sídliska vSpišskom Štvrtku (Novotná 1980, 43, 44, tab. 6: 262–264; Oravkinová/Vladár 2019, obr. 3: 10, 11). Nemožno opomenúť kumuláciu príbuzných tvarov ihlíc v širšom makroregióne úpätia Bukových vrchov v Maďarsku, kde sa našli výhradne vhroboch na lokalitách Füzesabony-Pusztaszikszó, Hernádkak aMegyaszó (Hájek 1954, obr. 22; Kőszegi 1968, tab. XXIV: 4, 5, 7; Schalk 1994, obr. 4: 3, 4). Typologická neurčitosť druhej z foriem so zachovaným nalievacím kanálikom v hornej časti, ktorá bola vyrobená zo stredne zrnitého železitého pieskovca, nevylučuje vspojení so známympolykultúrnym osídlením polohy mladšie datovanie, eventuálne do strednej až neskorej doby bronzovej (obr. 3: 25). Vzhľadom na kontúry prepáleného negatívu len odhadujeme, že slúžila na odlievanie polotovarových foriem, ktoré mohli byť využité pri ďalšom spracovaní. Tvar tyčinky zároveň evokuje nože s tyčinkovitou alebo tŕňovitou rukoväťou. Hoci sa sporadicky vyskytujú od prelomu staršej astrednej doby bronzovej aj vprostredí OFKK na východnom Slovensku, k ich plnému rozmachu dochádza až vmladších kultúrno-chronologických fázach (Chebenová 2012; Oravkinová 2018, 206–208; Veliačik 2012). Osamoteným nálezom v skupine kovovej industrie je liaty miniatúrny srdcovitý závesok bez stredového tŕňa sotvorenými ramenami (obr. 3:18). Forma závesku sa nepovažuje za chronologicky citlivý element, keďže najstaršie nálezy sú spájané sprostredím únětickej kultúry na juhozápadnom Slovensku. Okrem toho sa štandardne vyskytuje ako v inventároch OFKK, maďarovskej kultúry, okruhu kultúr sinkrustovanou keramikou, tak ajnáslednej pilinskej kultúry aokruhu mohylových kultúr v širšej karpatskej oblasti (Furmánek 1980, 20–23; Jankovits 2017, 115–141). Popri uvedených sa podarilo zozbierať fragmenty mazanice, zktorých viaceré nesú stopy po

219

odtlačkoch konštrukčných prvkov či lícovaní (obr. 2: 15, 16). Aj keď ich nemožno spoľahlivo datovať, dokladajú minulú prítomnosť sídelných architektúr. Vkontexte mladších sídelných horizontov, ktoré zistili predchádzajúce výskumné aktivity, možno železnú trosku len rámcovo priradiť kdobe laténskej, do prelomu doby laténskej adoby rímskej, kedy bola poloha Hrádok osídlená nositeľmi púchovskej kultúry alebo do 13. storočia až novoveku (obr. 3: 21, 22; Novotný/Kovalčík 1977, 20, 21; Soják 2001, 176; Soják/Soják/Suchý 2004, 177). METÓDY AV ÝSLEDK Y CHEM ICK ÝCH A NALÝZ Vzorky pre chemické analýzy boli odobraté z povrchu dvoch kamenných kadlubov (obr. 4). Keďže kvôli veľkosti komory mikroskopu nebolo možné analyzovať celé artefakty, prikročilo sa klokálnemu vzorkovaniu povrchu kadlubov pomocou štvorčekov obojstrannej lepiacej pásky s veľkosťou 5 x 5 mm na viacerých miestach povrchu. Eliminoval sa tak deštruktívny odber vzorky a zároveň zostal dostatok nevzorkovaných plôch pre prípadné budúce analýzy. Odobraté vzorky boli analyzované pomocou skenovacieho elektrónového mikroskopu PHILIPS XL 30 s energo-disperzným analyzátorom (SEM-EDX). Mikroanalýzy vzoriek boli vykonané na analytickom komplexe PHILIPS-EDAX. Využila sa bezštandardová analýza s dobou načítania spektra 100 sekúnd pri urýchľovacom napätí 20 kV. Práce sa uskutočnili v laboratóriách štruktúrnych a fázových analýz Fakulty strojného inžinierstva Vysokého učení technického vBrne. Vo výsledkoch je zrejmé, že povrch odlievacích foriem nesie stopy niekoľkých farebných kovov, čím dokladá ich aktívne použitie vsúdobej produkcii (tabela 1: 1–7). Chemické analýzy preukázali prítomnosť Cu, Sn, Zn, Ni, Ag a Pb. Prvky boli snajväčšou pravdepodobnosťou súčasťou bronzovej zliatiny, ktorá bola vlievaná do foriem. Ich obsah je v artefaktoch z doby bronzovej v karpatskom priestore pomerne bežný a v rámci analytických metód cielene sledovaný (napr. Liversage/Liversage 1990; Schalk 1998). Do zliatin vrôznych stopových množstvách penetrovali vďaka chemickým vlastnostiam medených rúd, ktoré boli použité vprocese hutnenia. Zvýšené hodnoty Zn aPb zrejme súvisia s mierou chemickej prchavosti a ich prítomnosť dokladá, že pôvodne mohli byť prítomné vzliatine vstopových množstvách. Rovnako takmer úplná absencia Sn nevylučuje použitie bronzoviny, keďže vlastný povrch odlievacích foriem kontaminuje len nevýrazne (Dungworth 2000, 85; Kearns/Martinón-Torres/Rehren 2010, 54). Okrem uvedených je

220

M AT ÚŠ H U DÁK – M ÁR I A H U DÁKOVÁ – M A RT I N H LOŽE K – D OM I N I K A OR AV K I NOVÁ

Tabela 1. Gánovce, poloha Za stodolami. Výsledky SEM-EDX analýz. 1–4 – kovové častice zpovrchu formy na výrobu bližšie neurčených predmetov; 5–7 – kovové častice zpovrchu formy na výrobu ihlíc; 8 – srdcovitý závesok (meral M. Hložek). Meas.

Elements Wt (%) O

6,66

–

53,93

37,73

–

1,68

9,59

–

7,41

4,04

–

78,96

–

0,99

1,42

–

97,59

–

4,04

–

95,96

0,08

–

98,92

–

9,73

2,54

3,84

–

8,79

1,22

–

73,87

–

12,05

–

87,95

–

12,77

63,21

24,03

–

12,36

–

1,27

0,99

–

2,24

–

72,19

–

10,95

–

zaujímavá aj prítomnosť čiastočiek kovového železa. Ak vylúčime možnosť, že sa jedná okontamináciu, tak sa možno domnievať, že tieto kovové čiastočky na povrchu vznikli počas procesu odlievania. Pred odlievaním je nutné formu predhriať. Forma vystavená vysokej teplote mohla byť v priamom kontakte s dreveným uhlím a popolom, ktoré tak mohlo na povrchu použitých foriem zo železitých pieskovcov vyvolávať vznik kovových železných čiastočiek. Pre overenie vyššie uvedených možností bude v budúcnosti perspektívne zhotoviť z geologicky podobných pieskovcov odlievaciu formu, vykonať experimenty a povrch pre porovnanie analyzovať metódou SEM-EDX. Spolu s kamennými kadlubmi bolo identickou metódou preverené aj chemické zloženie miniatúrneho otvoreného srdcovitého závesku (obr.3:18). Výsledky merania plochy na zadnej strane artefaktu, ktorá bola lokálne očistená od korózie, preukazuje využívanie intencionálne legovaného cínového bronzu (tabela 1: 8). GÁNOVSKÉ T R AV ERT ÍN Y AICH OKOLIE VDOBE BRONZOV EJ Nálezy sústredené pozdĺž južného okraja obce v polohách Hrádok a Za stodolami vypovedajú, že boli súčasťou rozľahlejšieho areálu, ktorý bol v jednotlivých kultúrno-chronologických fázach doby bronzovej osídľovaný s rôznou intenzitou. Najstarší horizont reprezentuje torzovitý súbor keramiky zachránený počas exploatácie travertínu a zviacerých miest polohy Za stodolami, ktorý sa stotožňuje s tradíciami hatvanskej a nagyrévskej kultúry (obr. 2: 2; Novotný/Kovalčík 1977, 14, 15; Soják 1999, obr. 2: 5). Jednoznačnejšie vymedzenie staršej fázy osídlenia môže byť vsúvislosti saktuálnymi pozorovaniami problematické, keďže niektoré

zelementov hatvanskej kultúry pretrvávajú v náplni OFKK až do prelomu staršej astrednej doby bronzovej (Oravkinová 2018, 225, 226; Šteiner 2002). Práve OFKK v nálezovom inventári z doby bronzovej preukázateľne dominuje, pričom bol identifikovaný takmer v každej z realizovaných výskumných aktivít. Kusé informácie, ktoré sú dôsledkom dlhodobých deštruktívnych zásahov, dovoľujú aspoň hrubo odhadnúť rozsah vtedajšieho sídliska. Koncentrácie zaznamenávame najmä zHrádku, jeho okolia a zplochy medzi súčasným futbalovým ihriskom a zvyškami travertínovej kopy, odkiaľ pochádza aj zberová kolekcia. Aj keď nateraz jediná spoľahlivo preskúmaná je studňa, narušenie zahĺbeného objektu sa spomína v súvislosti sexploatáciou černozemí vokolí Hrádku. Pomerne bohatý nálezový inventár, ktorý bol vtejto časti získaný, je považovaný za ďalší znepriamych dokladov minulých štruktúr – potenciálne chát. O prítomnosti ďalšieho plytkého objektu OFKK uvažuje M. Soják aj vo vzdialenejšej polohe (Soják 1999, 46; 2000, 115; 2001, 176). Na doteraz evidovaných fragmentoch zdobenej keramiky z džbánkov a amfor OFKK sa opakujú motívy v podobe rytých a žliabkovaných prvkov vhorizontálnej orientácii alebo koncentricky okolo plastických aplikácií na vydutinách tiel. Zároveň sú džbánky situované na nízkych odsadených kužeľovitých nôžkach (obr. 2: 1; Czaková 1997, tab. 14; 17; Novotná/Novotný 1992, obr. 38: 2, 12, 13; Novotný/ Kovalčík 1977, tab. XIV; XVI; Soják 1999, obr.2:2; 2001, obr. 108: 3, 7, 6). Všetky elementy zhodne svedčia odatovaní súboru keramiky, atým aj doby osídlenia oboch polôh do klasického apoklasického horizontu OFKK, ktoré trvali od druhej polovice stupňa BA2 do BB1 podľa Reineckeho (Šteiner 2009, 85–114). Je dôležité, že základný prehľad morfotypológie a výzdoby keramiky v súvislosti s úzko dendrochronologicky datovanou dubovou kon-

NOV É SÍDL I SKOV É NÁLE Z Y Z D O BY BRONZ OV EJ Z G ÁNOV I EC-Z A ST O D OL A M I

221

Obr. 5. Ihlica s kónickou a šikmo perforovanou hlavicou z opevneného sídliska v Spišskom Štvrtku-Myšej hôrke skorešpondujúcim kadlubom zo sídliskav Gánovciach-Za stodolami (foto D. Oravkinová).

štrukciou studne dovoľuje vymedziť výskyt prvkov staršej klasickej fázy OFKK v spišskom regióne najskôr od roku 1691 denBC (Barta 2008, 244; 2017). Spolu s keramikou možno do tohto horizontu zaradiť viaceré bronzové predmety, zlatý drôtený šperk, príp. aj kosák/britvu zo železa, ktorý je predmetom diskusií (obr. 3: 18; Czaková 1997, tab. 31; Daróczi 2019; Furmánek 2007; Novotný/Kovalčík 1977, tab. XV; Soják 2000, obr. 76: 4). Nájdený bol hrot šípu so spätnými krídelkami vyrobený z bronzového plechu, ktorý rozširuje bázu najstarších exemplárov tohto typu zopevnených sídlisk maďarovskej kultúry vBudmericiach, Šuranoch-Nitrianskom Hrádku a OFKK v Nižnej Myšli (vyhodnotenie zhrnuté tu – Vavák a i. 2015, 169–173). Prítomnosť osídlenia v prechodnom otomansko-pilinskom horizonte nevylučuje kosák s gombíkom. V tejto súvislosti je vzácny aj starší nález sekeromlatu skotúčovitým tylom typu B1, ktorý je na základe analógie zdepotu vo Včelinciach radený do mladšej fázy kosziderského horizontu (Furmánek/Novotná 2006, 13, 14; Novotná 1970, 55, 56). Súbor nástrojov zozbieraných vrokoch 2019–2020 sďalšími nálezmi podobnej funkcie z výplne studne aokolia dokresľuje intenzitu rôznych typov produkcií, ktoré mohli zahŕňať aktívnu textilnú, keramickú akovolejársku výrobu, ako aj miestnu výrobu artefaktov zkosti (obr. 3: 1–10, 12, 24; Czaková 1997, tab. 22; 23; 34; 35; Novotná/Novotný 1992, obr.38; Vlček/Hájek 1963, obr. 7). Práve aktívna výroba je parametrom súdobých opevnených sídlisk, ktorým je prisudzovaná centrálna funkcia. Pre zakladanie areálov tohto typu boli vyhľadávané terénne vyvýšeniny astrategické plochy vdobrej dostupnosti kvýmenno-obchodným trasám aložiskám nerastných surovín (napr. Košice-

-Barca, Nižná Myšľa, Rozhanovce, Spišský Štvrtok, Včelince). Travertínovú kopu Hrádok bolo možné pred založením lomu za takúto dominantu nepochybne považovať (Novotný/Kovalčík 1977, tab. 2;3). Formu regionálnych interakcií sídlisk tohto druhu dokladá spolu spodobnosťou materiálnej kultúry aj skutočnosť, že negatív pieskovcového kadlubu zGánoviec korešponduje s ihlicou s kónickou a šikmo perforovanou hlavicou, ktorá bola nájdená vjednom z depotov v objekte 5/68 na akropole opevneného sídliska vSpišskom Štvrtku (obr. 5; Oravkinová/Vladár 2019, obr. 3). Vchronologicky následnej strednej až neskorej dobe bronzovej sa relikty osídlenia priestorovo aj početnosťou redukovali na polohu Za stodolami. Pilinskej kultúre sa pripisuje rozmerná zásobnica bez nálezov, ktorá bola preskúmaná B. Novotným počas záchranného výskumu vroku 1987 (Novotný 1988). Okrem nej bol objavený kamenný skrinkový hrob obsahujúci amforu pilinskej kultúry snevýraznou koncentráciou uhlíkov abronzovou ihlicou spečatidlovou hlavicou typu Martin, ktorá je zas prvkom lužickej kultúry. Ich súčasný výskyt vhrobe poukazuje na úzku spätosť dvoch rôznych kultúrnych tradícií, ktorých kontaktnou zónou bol na prelome strednej amladšej doby bronzovej práve Spiš (Novotná 1998, 36; Soják 1999, 46; 2007a, obr. 4). Khorizontu mladšej doby bronzovej bez možnosti bližšej kultúrno-chronologickej klasifikácie je radený starší nález bronzovej sekerky spostranným uškom avejárovite rozšíreným ostrím, ako aj zlomok bronzového kosáka (Furmánek/Novotná 2006, 23–25; Novotná 1970, 96, 97). Najmladšie nálezy prináležia lužickej kultúre a sú nateraz obmedzené len na keramiku, ktorú možno na základe výzdoby

222

M AT ÚŠ H U DÁK – M ÁR I A H U DÁKOVÁ – M A RT I N H LOŽE K – D OM I N I K A OR AV K I NOVÁ

rámcovo datovať do stupňa HA2 (obr. 2: 3, 4; Soják/ Soják/Suchý 2004, obr. 137: 1). ZÁV ER Dôležitosť pravekého osídlenia polôh Hrádok a Za Stodolami je zrejmá z pohľadu ako historických, tak aj nedávno zozbieraných nálezov. Napriek tomu sa obom polohám s výnimkou niekoľkých vedecko-dokumentačných alebo príležitostných záchranných aktivít nedostalo

pozornosti, ktorú si zasluhujú. Aj keď je okolie travertínovej kopy Hrádok dnes už nezvratne deštruované, výrazné relikty pravekého osídlenia sú vjej širšom okolí stále prítomné. Vbudúcnosti sa preto javí potrebné lokalitu konštantne kontrolovať, zabezpečiť odborný dohľad pri rozširujúcej sa výstavbe rodinných domov a súvisiacej infraštruktúry, príp. zvážiť možnosti budúceho cieleného výskumu a prispieť tak k ďalšiemu poznaniu (nielen) otomansko-füzesabonského kultúrneho komplexu na severozápadnom okraji spišskej sídelnej ekumény.

LITERAT ÚRA Barta 2008 – P. Barta: Studies on absolute chronology of the Bronze Age in east-central Europe: methods and applications. Dizertačná práca. AÚ SAV. Nitra 2008. Nepublikované. Barta 2017 – P. Barta: Radiocarbon dating of Bronze Age in Slovakia: status and perspectives. Poster. Frühbronzezeit in Mitteleuropa. Tagung der 25. internationalen Konferenz, 10.–13. 10. 2017. Mistelbach 2017. Bátora 2018 – J. Bátora: Slovensko v staršej dobe bronzovej. Bratislava 2018. Czaková 1997 – E. Czaková: Kultový okrsok ľudu otomanskej kultúry vGánovciach. Diplomová práca. Katedra archeo lógie, FF UKF. Nitra 1997. Nepublikované. Daróczi 2019 – T.-T. Daróczi: An Aegean type Bronze Age razor in the Eastern Carpathian Basin. Ziridava. Studia Archaeologica 33, 2019, 111–118. Dungworth 2000 – D. Dungworth: A note on the analysis of crucibles and moulds. Historical metallurgy 34, 2000, 83–86. Furmánek 1980 – V. Furmánek: Die Anhänger in der Slowakei. PBF XI/3. München 1980. Furmánek 2007 – V. Furmánek: Železný kosák zGánoviec (K interpretácii najstaršieho železného predmetu v strednej Európe). In: M. Bekessová: Neandertálec zGánoviec. Poprad 2007, 53–65. Furmánek/Novotná 2006 – V. Furmánek/M. Novotná: Die Sicheln in der Slowakei. PBF XVIII/6. Stuttgart 2006. Hájek 1954 – L. Hájek: Jižní Čechy ve starší době bronzové. Památky archeologické 45, 1954, 115–192. Hüttel 1981 – G. H. Hüttel: Bronzezeitliche Trensen in Mittelund Osteuropa. Grundzüge und ihrer Entwicklung. PBF XVI/2. München 1981. Chebenová 2012 – P. Chebenová: Nálezy bronzových nožov z doby bronzovej na území Slovenska. Slovenská archeológia 60, 2012, 1–36. Jankovits 2017 – K. Jankovits: Die bronzezeitlichen Anhänger in Ungarn. Budapest 2017. Jelínek 2019 – P. Jelínek: Birch Artifacts and Their Symbolism in the Otomani Culture. In: K. P. Fischl/T. L. Kienlin (eds.): Beyond Divides – The Otomani-Füzesabony Phenomenon. Current Approaches to Settlement and Burial in the North-eastern Carpathian Basin and Adjacent Areas. UPA 345. Bonn 2019, 71–81. Kearns/Martinón-Torres/Rehren 2010 – T. Kearns/M. Martinón-Torres/T. Rehren: Metal to mould: alloy identi-

fication in experimental casting moulds using XRF. Historical metallurgy 44, 2010, 48–58. Kőszegi 1968 – F. Kőszegi: Mittelbronzezeitliches Gräberfeld in Pusztaszikszó. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 20, 1968, 101–141. Liversage/Liversage 1990 – D. Liversage/M. Liversage: On distinguishing Materialgruppen in Early Bronze Age copper – the case of Výčapy-Opatovce. Památky archeologické 81, 1990, 466–475. Miroššayová 1976 – E. Miroššayová: Lužické žiarové hroby zo Šváboviec. Nové obzory 18, 1976, 155–167. Novotná 1970 – M. Novotná: Die Äxte und Beile in der Slowakei. PBF IX/3. München 1970. Novotná 1980 – M. Novotná: Die Nadeln in der Slowakei. PBF XIII/6. München 1980. Novotná 1998 – M. Novotná: Poprad vpraveku. In: I. Chalupecký: Dejiny Popradu. Košice 1998, 23–41. Novotná/Novotný 1992 – M. Novot ná/B. Novot ný: Pokračovanie výskumu v Gánovciach. AVANS 1990, 1992, 83. Novotný 1988 – B. Novotný: Záchranný výskum vGánovciach. AVANS 1987, 1988, 102. Novotný 1990 – B. Novotný: Pokračovanie záchranného výskumu vGánovciach. AVANS 1988, 1990, 129. Novotný/Kovalčík 1977 – B. Novotný/R. M. Kovalčík: Katalóg archeologických pamiatok Spiša 2. Gánovce. Košice – Poprad 1977. Novotný/Novotná 1991 – B. Novotný/M. Novotná: Výskum vGánovciach. AVANS 1989, 1991, 74. Oravkinová 2018 – D. Oravkinová: Výšinné opevnené sídlisko otomanskej kultúry v Spišskom Štvrtku v kontexte karpatského kultúrneho vývoja. Dizertačná práca. Katedra archeológie, FiF UK – AÚ SAV. Bratislava – Nitra 2018. Nepublikované. Oravkinová/Hromadová/Vlačiky 2017 – D. Oravkinová/ B. Hromadová/M. Vlačiky: Kostená a parohová industria zvýšinného opevneného sídliska vSpišskom Štvrtku. Slovenská archeológia 65, 2017, 23 – 80. Oravkinová/Vladár 2019 – D. Oravkinová/J. Vladár: The Phenomenon of Hoarding at the Fortified Settlement in Spišský Štvrtok. In: K. P. Fischl/T. L. Kienlin (eds.): Beyond Divides – The Otomani-Füzesabony Phenomenon. Current Approaches to Settlement and Burial in the Northeastern Carpathian Basin and Adjacent Areas. UPA 345. Bonn 2019, 83–119.

NOV É SÍDL I SKOV É NÁLE Z Y Z D O BY BRONZ OV EJ Z G ÁNOV I EC-Z A ST O D OL A M I

Schalk 1994 – E. Schalk: Das Gräberfeld der frühbronzezeitlichen Füzesabony-Kultur bei Megyaszó, Nordost-Ungarn. Prähistorische Zeitschrift 69, 1994, 152–174. Schalk 1998 – E. Schalk: Die Entwicklung der prähistorischen Metallurgie im nördlichen Karpatenbecken. Eine typologische und metallanalytische Untersuchung. Internationale Archäologie, Naturwissenschaft und Technologie 1. Rahden/Westfalen 1998. Soják 1997 – M. Soják: Sídliskové nálezy zGánoviec. AVANS 1995, 1997, 165, 166. Soják 1999 – M. Soják: Záchranný výkop v Gánovciach. Študijné zvesti AÚ SAV 33, 1999, 35–51. Soják 2000 – M. Soják: Nálezy zprieskumov azáchranných exploatácií na Spiši. AVANS 1999, 2000, 114–120. Soják 2001 – M. Soják: Terénny prieskum na Spiši. AVANS 2000, 2001, 175–185. Soják 2007a – M. Soják: Stručný prierez archeologickými dejinami Gánoviec. In: M. Bekessová: Neandertálec zGánoviec. Poprad 2007, 41–51. Soják 2007b – M. Soják: Výskumy na východnom Slovensku. AVANS 2005, 2007, 177–183. Soják/Soják/Suchý 2004 – M. Soják/O. Soják/A. Suchý: Záchranné výskumy na Spiši. AVANS 2003, 2004, 177–182. Šteiner 2002 – P. Šteiner: Inokultúrne vplyvy na keramike otomanskej kultúry zBarce I. Študijné zvesti AÚ SAV 35, 2002, 149–153. Šteiner 2009 – P. Šteiner: Keramický inventár otomansko-füzesabonyského kultúrneho komplexu vo svetle nálezov z Barce I. Nitra 2009.

Točík 1959 – A. Točík: Parohová akostená industria maďarovskej kultúry na juhozápadnom Slovensku. Študijné zvesti AÚ SAV 3, 1959, 23 – 53. Tóth/Oravkinová/Pokutta 2019 – P. Tóth/D. Oravkinová/ D. A. Pokutta: Settlement Organisation of the Otomani-Füzesabony Cultural Complex in Slovakia. ASpatio-Temporal Modelling Study. In: K. P. Fischl/T. L. Kienlin (eds.): Beyond Divides – The Otomani-Füzesabony Pheno menon. Current Approaches to Settlement and Burial in the North-eastern Carpathian Basin and Adjacent Areas. UPA 345. Bonn 2019, 83–119. Vavák a i. 2015 – J. Vavá k / P. Jel í nek / J. H lavat á / Ľ. Illášová: Doklady metalurgie na opevnenom sídlisku maďarovskej kultúry vBudmericiach. In: J.Bátora/ P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doba bronzová v Čechách, na Morave ana Slovensku“. Levice 8.–11. októbra 2013. Bratislava – Nitra 2015, 157–186. Veliačik 1983 – L. Veliačik: Die Lausitzer Kultur in der Slowakei. Nitra 1983. Veliačik 2012 – L. Veliačik: Nože zdoby bronzovej na Slovensku. Slovenská archeológia 60, 2012, 285–342. Vlček/Hájek 1963 – E. Vlček/L. Hájek: Aritual well and the find of Early Bronze Age Iron Dagger at Gánovce near Poprad (Czechoslovakia). In: P. Bosch-Gimpera (ed.): APedro Bosch-Gimpera en al septuagésimo aniversario de su nacimiento. México 1963, 427–439.

Rukopis prijatý 9. 8. 2020 Translated by Dominika Oravkinová

Mgr. Matúš Hudák Múzeum Spiša Letná 50 SK – 052 01 Spišská Nová Ves [emailprotected] Mgr. Mária Hudáková Múzeum Spiša Letná 50 SK – 052 01 Spišská Nová Ves [emailprotected]

223

Mgr. Martin Hložek, PhD. Ústav archeologie amuzeologie, Filozofická fakulta Masarykova univerzita Arna Nováka 1 CZ – 602 00 Brno [emailprotected] Mgr. Dominika Oravkinová, PhD. Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 01 Nitra [emailprotected]

224

M AT ÚŠ H U DÁK – M ÁR I A H U DÁKOVÁ – M A RT I N H LOŽE K – D OM I N I K A OR AV K I NOVÁ

New Settlement Finds from the Bronze Age in Gánovce-Za stodolami Matúš Hudák – Mária Hudáková – Martin Hložek – D o m i n i k a O r a v k i n o v á

SU M M A RY

An archaeological locality Za stodolami situated in Gánovce was discovered in the 80s during the exploitation of chernozem causing intense destruction of the site. Those activities stimulated systematic excavation which was carried out by B. Novotný and M. Novotná from the Department of Archaeology of the Comenius University in Bratislava in coordination with Sub-Tatran Museum in Poprad. The area was later monitored by M. Soják from the Institute of Archaeology SAS for the construction of a football field and family houses. The destruction of the site has continued till the present because local inhabitants constantly exploit the residual fertile soils. Due to the terrain interventions, the area has been under control of the employees from the Museum of Spiš Territory – M. Hudák and M. Hudáková who have collected surface findings mostly dated to the turn of the Early to Middle Bronze Age. The collection includes among others several fragments of pottery (decorated and undecorated coarseware, amphorae, pots), small ceramic finds (wheel-shaped secondary-used potsherds, spindle whorl, loom weights), artefacts made of bones and antler (phalanx with a smoothed active surface, bevelled tools made of longitudinally split bone and tusk, pin with a profiled head, transversely perforated animal tooth, needle with eye), stone tools (microlithic flakes, flat disc-shaped forms, grinding stone, moulds), bronze artefact (miniature heart-shaped pendant), malacofauna and daub. Since they come from

secondary contexts, spatial distribution was not taken into consideration. The objects made of hard organic materials were zoologically classified. The moulds were pethrographically examined and their surface was analysed with SEM-EDX method. In terms of relative chronology, the findings date back to stages BA2 to BB1 after Reinecke. The source base does not deviate from the scope of material culture from other settlements of OFCC in the northeastern Carpathian Basin. Since Za stodolami is situated close to a well-known locality, Hrádok, they were obviously a part of an identical settlement layout. This is indicated by the morphotypological similarity of artefacts collected from a ritual well with the newly gained collection. Apart from pottery, it contains various types of tools which could be used in various production activities such as textile production and leather processing, working with soft or hard organic materials, pottery production, but mainly active metallurgic production. This is proved by two fragments of sandstone moulds with positive traces of melted metal. The agglomeration of Gánovce is thus getting close to co-temporary production-distribution centers, e.g. Košice-Barca, Nižná Myšľa, Rozhanovce, Spišský Štvrtok, Včelince. The range of inter-site contact zones at the end of Early Bronze Age is illustrated by a mould used for casting the pins with double-conical heads, which correlates with the pin found in the fortified settlement in Spišký Štvrtok.

Fig. 1. The geographical location of the Early Bronze Age settlement in Gánovce (Poprad district). A – distribution of the OFCC sites in Eastern Slovakia in time-block 1800 – 1800 BC (modified atfer Tóth/Oravkinová/Pokutta 2019, fig. 4: C): 1 – Gánovce, site Za stodolami; B–positioning of Early Bronze Age settlement finds along the southern edge of municipality Gánovce: 1 – site Hrádok, 2 – site Za stodolami, football field, 3 – site Za stodolami, between site Hrádok and football field; C – view on the spot of surface finds in the site Za stodolami, from the east; D – view on the spot of surface finds in the site Za stodolami, from Gánovce travertine hill (maps and photo by D. Oravkinová). Fig. 2. Gánovce, site Za stodolami. Section of the finds from surface collection (photo and drawing by D.Oravkinová). Fig. 3. Gánovce, site Za stodolami. Section of the finds from surface collection (photo and drawing by D.Oravkinová).

Fig. 4. Gánovce, site Za stodolami. SEM-EDX analysis of the particles observable on outer surface of sandstone moulds. 1–4 – mould used for casting of unknown artefact; 5–7 – mould used for casting of pin with conical head (photo by M. Hložek). Fig. 5. The fitting of pin with conical head from fortified settlement in Spišský Štvrtok-Myšia hôrka with the mould from Gánovce-Za stodolami (photo by D.Oravkinová). Table 1. Gánovce, site Za stodolami. SEM-EDX elemental composition. 1–4 – metal particles on mould surface used for casting of unknown artefacts; 5–7 – metal particles on mould surface used for casting of pin with conical head; 8 – heart-shaped pendant (measured by M. Hložek).

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 225–236. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.18

Nosi l a rúško? Osteoarcheologický rozbor hrobu zo sídliska zo staršej doby bronzovej vZbehoch1 Z U Z A N A H U K E ĽO VÁ – Z O R A B I E L I C H O VÁ – M ÁR I A K R O ŠL ÁK O VÁ – K L A U D I A DA ŇO VÁ – MICHAL CHE B EN Did She Wear a Face Mask? Osteoarchaeological Analysis of Burial from the Early Bronze Age Settlement in Zbehy. The osteoarchaeological study analyses and attempts to interpret an unusual find from anEarly Bronze Age settlement burial in Zbehy (Nitra district, Slovakia). An artefact made of hollow bone shafts of birds and a hare was discovered on the face of a female aged 35–45 years. The woman probably suffered from chronic rhinosinusitis and severe dental problems, implying that the artefact may have served as a face mask. Due to the lack of archaeological analogies, the interpretation of the function of the artefact from Zbehy remains open for discussion. Keywords: SW Slovakia, Early Bronze Age, settlement burial, osteoarchaeology, face mask, bird bones.

Úvod Interdisciplinárny prístup vnáša do výskumu pravekých artefaktov niekedy viac otázok ako odpovedí. Pre poznanie pôvodu afunkcie predmetov dennej potreby alebo umeleckých výrobkov je však nevyhnutný a otvára priestor pre širšiu diskusiu. Cieľom nášho príspevku, zahŕňajúceho archeologickú, antropologickú a archeozoologickú analýzu, je predstaviť unikátny nález zo sídliska zo staršej doby bronzovej v Zbehoch pri Nitre (Slovensko), kde bol vroku 2017, počas výskumu polykultúrnej lokality, odkrytý hrob vzásobnej jame. Na tvári jedinca sa nachádzalartefakt zložený zdrobných zvieracích kostí atroch predmetov zmedeného drôtu. Štúdia prináša komplexnú analýzu tohto nálezu a prvý pokus ointerpretáciu. M at er i ál ametódy Archeologický kontext Počas roka 2017 bola v katastrálnom území obce Zbehy (okr. Nitra) v polohe Dolné lúky odkrytá polykultúrna lokalita s nálezmi zrôznych období praveku astredoveku. Výskum bol vyvolaný rozsiahlou výstavbou infraštruktúry pre Strategický park Nitra arealizovanýpod vedením K. Daňovej 1

a M. Chebena z Archeologického ústavu SAV. Skúmaná plocha sa nachádzala v bezprostrednej blízkosti dnes už regulovanej rieky Nitra, na jej ľavom brehu. Celkovo sa podarilo preskúmať 328 archeologických objektov. Predmetom analýzy je nález vsídliskovom objekte 305. Išlo ozásobnú jamu oválneho tvaru, so stenami kónicky sa rozširujúcimi k takmer rovnému dnu (tab. 1: 1), s rozmermi 102 x 90 x 78 cm (dĺžka x šírka x hĺbka) a smaximálnym vydutím pri dne objektu (207x183 cm). Jama porušovala staršie objekty (objekt 304 a323). Zásyp tvorili len dve vrstvy – tmavá sivohnedá hlina ahlina zmiešaná so žltou sprašou nachádzajúca sa nad dnom. Vseverozápadnej časti objektu, vhĺbke cca 60 cm od úrovne zachytenia, sa nachádzal ľudský skelet. Kostra ležala na bruchu, smierne pokrčenými nohami. Ľavá horná končatina bola skrčená pod bruchom, pravá bola uložená pozdĺž tela (obr. 1: A, B; tab. 1: 1). V tvárovej časti lebky sa nachádzalo 30zvieracích kostí, zktorých 17 (tab.2:1–17) sa podarilo zdokumentovať vpôvodnej polohe. Na ľavej aj pravej strane lebky boli voblasti uší tri medené (97 % Cu, 3 % Ag) drôtené predmety: na ľavej strane dva spojené kruhy spriemerom 5,4a3,8 cm (tab. 2: 18, 19), na pravej strane tenký, do elipsy deformovaný medený drôt (tab.2:20). Pod panvou bola uložená zvieracia sánka apod hrudníkom zvieracia lopatka. Vzásype objektu sa našlo aj niekoľko črepov aďalšie kosti zvierat.

Príspevok vznikol vrámci projektov APVV 18-0276 (Prostredie a sídliskové siete mladšieho praveku na príklade vybratých období a regiónov Slovenska), VEGA 2/0143/18 (Stredoveká dedina a jej zázemie), VEGA 1/0100/19 (Poznanie hospodárstva aspoločnosti doby bronzovej v oblasti severne od stredného Dunaja, prostredníctvom archeologických a environmentálnych prameňov), VEGA 2/0145/20 (Archeológia, antropológia a pohlavie jedinca ako kľúčový atribút pre porozumenie zvykov pravekých spoločností).

226

Z UZ A NA H U K E ĽOVÁ – Z OR A BI E L IC HOVÁ – M ÁR I A K RO ŠL ÁKOVÁ – K L AU DI A DA ŇOVÁ – M IC H AL C H E BE N

B Obr. 1. Zbehy, poloha Dolné lúky. Objekt 305. A – ľudský skelet in situ (foto K. Daňová); B – rekonštrukcia nálezovej situácie (kresba Z. Hukeľová).

Antropologická analýza Kostrové pozostatky boli v dobrom stave, čo umožnilo dostatočne presnú determináciu základných antropologických parametrov aj vyhodnotenie anomálií a patologických zmien. Boli použité štandardné morfoskopické a metrické antropologické metódy (Buikstra/Ubelaker 1994; Knussmann 1988; Martin/Saller 1957). Pohlavie jedinca bolo odhadované na základe morfologic kých znakov na panve alebke (Acsádi/Nemeskéri 1970; Brůžek 1991; Ferembach/Schwidetzky/Stloukal

1980; Novotný 1979; Phenice 1969; Rogers/Saunders 1994). Pre odhad veku jedinca v čase smrti boli použité metódy hodnotiace morfologické zmeny symfýzy lonovej kosti (Brooks/Suchey 1990; Meindl a i. 1985; Todd 1930) a aurikulárnej plôšky bedrovej kosti (Buckberry/Chamberlain 2002; Lovejoy a i. 1985). Vzhľadom na to, že dentálna abrázia bola v prípade tohto jedinca do veľkej miery ovplyvnená patologickými zmenami, stupeň abrázie chrupu posudzovaný nebol. Výška postavy bola vypočítaná na základe regresných vzorcov používaných pre stredoeurópske populácie (Sjøvold 1990). Prítomnosť

227

No si l a rúško?

patologických zmien aanomálií na kostre bola hodnotená makroskopicky, podľa popisov vodbornej literatúre (Aufderheide/Rodríguez-Martín 1998; Barnes 2012; Ortner 2003; Waldron 2009). Archeozoologická analýza Laboratórna analýza archeozoologického materiálu sa pridŕžala štandardných metodických postupov (Cohen/Serjeantson 1996; Kolda 1936; Reitz/Wing 1999; Serjeantson 2009; Schmid 1972). Taxonomická identifikácia prebiehala s pomocou porovnávacej zbierky, ako aj formou konzultácií so špecialistami na vtáčie kosti (E. Gál, Maďarsko). Určovaná bola anatomická príslušnosť, vek a pohlavie jedincov, modifikácie amorfometrické znaky (Driesch 1976). Kosti boli analyzované makroskopicky, svyužitím lupy snízkym rozlíšením. Miery boli odoberané spresnosťou 0,1 mm avážené spresnosťou 0,1 gramu. Pre potreby tejto štúdie boli nálezy kvantifikované na základe počtu identifikovateľných fragmentov aminimálneho počtu jedincov (Reitz/Wing 1999, 191–202). V ýsledk y Archeologické vyhodnotenie Objekt svojím tvarom predstavuje typickú zásobnú jamu zo staršej doby bronzovej. Uloženie mŕtveho do sídliskovej jamy nie je vpravekých kultúrach ničím výnimočným. Objavuje sa vo viacerých kultúrach staršej doby bronzovej, no najčastejšie sa sním stretávame vúnětickej kultúre (Bátora 2018, 281). Relatívna chronológia nepoukazovala na jednoznačné kultúrne zaradenie nálezu, hoci ohraničenie datovania by mohol indikovať nález zobjektu5, ktorý bol nájdený variant únětickej šálky sužším, výrazne profilovaným dnom a s doširoka roztvoreným ústím. Ten sa vyskytuje v záverečnej fáze únětickej kultúry, resp. na začiatku maďarovskej kultúry (Bátora 2018, 129). K datovaniu samotného pohrebu prispieva najmä artefakt nachádzajúci sa na tvári pochovanej. Predmet tvorilo 292 kostených trubičiek atri krúžky zmedeného drôtu, ktoré jediné bližšie poukazujú na kultúrne zaradenie celého objektu, keďže keramické nálezy boli nedatovateľné. Náhrdelníky vyrobené zkostí sú typické pre najstarší úsek doby bronzovej, najmä pre nitriansku kultúru, a v hroboch žien sú zastúpené pomerne často (Bátora 2015, 84, 85), hoci ide najmä okoráliky, nie o trubičky ako vobjekte 305. Niekoľko rozme2

rovo atvarovo takmer identických nálezov dutých zvieracích kostičiek pochádza zhrobov nitrianskej kultúry z pohrebísk v Alekšinciach (Bátora 2018, 206, obr. 161: 4), v Čiernom Brode (Veliačik 1969, 307), vLudaniciach-Mýtnej Novej Vsi (Bátora 2018, 206, obr. 161: 1, 3) a vJelšovciach (Fabiš 2000, 610, obr.11). Zvieracie kosti sa vhroboch na týchto lokalitách vyskytujú jednotlivo auložené sú pri panvovej kosti alebo krčných stavcoch pochovaného. Artefakt zo Zbehov pripomína zložené ozdoby tela vyrábané zulitníkov rodu Dentalia. Ich výskyt sa viaže na obdobie od klasickej fázy nitrianskej po klasickú fázu únětickej kultúry (Bátora 2018, 219). Ak by sme teda mali identifikovať, kedy bol takýto tvar ozdôb vobľube, išlo by práve ouvedené časové obdobie. Umiestnenie v oblasti hrude a hlavy zväčša súvisí s dekoratívnou funkciou artefaktov. Kosť ako materiál na výrobu šperkov stráca na popularite v období únětickej kultúry, kedy sa do popredia dostáva kov. Práve v tomto časovom horizonte sa stretávame sveľkou variabilitou ozdôb. Analogicky majú knálezu zo Zbehov najbližšie duté prívesky z kovu v tvare trubičky. Tie sa vyskytujú už od nitrianskej kultúry asvoju renesanciu zažívajú ako súčasti zložených náhrdelníkov vnitriansko-únětickej fáze (Bátora 2018, 191). Predpokladáme, análezová situácia to nevylučuje, že súčasťou tohto predmetu boli aj tri drôtené medené „ozdoby“ (tab.2:18–20). Zhľadiska datovania sa však zdá byť relevantný len rozmerovo väčší kruh zdvojitého drôtu so spätnou slučkou (tab.2:18), vyskytujúci sa v závere nitrianskej, ale hlavne vúnětickej kultúre (Bátora 2018, 66, 67). Datovanie do záveru nitrianskej resp. na začiatok únětickej kultúry (nitriansko-únětická fáza) potvrdzuje aj analýza C14 (3585 ±30 BP, 2030–1878 BC (93,1 %), 1840–1826 BC (2,3 %) 2σ, spracované v Poznań Radiocarbon Laboratory a kalibrované vprograme OxCal v 4.4.2). Antropologické vyhodnotenie Kostra bola takmer kompletne zachovaná. Vplyvom pôsobenia korózie medených predmetov bol povrch lebky vmieste kontaktu kostí lebečnej klenby – záhlavnej, spánkovej atemennej kosti – sfarbený nazeleno. Na základemanifestácie morfologických znakov bolo pohlavie jedinca vyhodnotené ako ženské (DS = −0,7) a vek odhadnutý na 35–45 rokov (adultus II–maturus I). Výška postavy bola približne 156,6cm. Zvrodených anomálií sa vyskytli spina bifida occulta (rázštep krížovej kosti) aforamen supratrochleare humeri

Jeden taxonomicky a anatomicky neurčený fragment (DP 22, ev. č. 1320) nevykazoval žiadne stopy opracovaniaalebo ohladenia zlomových hrán. Zanalýzy bol preto vylúčený.

228

Z UZ A NA H U K E ĽOVÁ – Z OR A BI E L IC HOVÁ – M ÁR I A K RO ŠL ÁKOVÁ – K L AU DI A DA ŇOVÁ – M IC H AL C H E BE N

sin. (septum nad kladkou ramennej kosti). Paleopatologické lézie zahŕňali degeneratívne zmeny voblasti krčnej adriekovej chrbtice (spondylartróza superior et inferior Th12–L5; spondylóza C5–C7 aL2– L5) aosteofytickú aktivitu na distálnej strane pravej pätovej kosti, pričom ide pravdepodobne ozmeny súvisiace svekom. Na pravom processus condylaris sánky boli viditeľné artrotické zmeny – tenká vrstva novej kosti, zvýšená osteofytická aktivita, zvýšená porozita, ako aj celková zmena kontúry kĺbu. Eburnácia nebola pozorovaná (tab. 1: 2). Ďalšie artrotické zmeny boli zaznamenané na kĺbe medzi hrudnou kosťou aľavou kľúčnou kosťou av oblasti karpálno-metakarpálneho kĺbu palcov oboch rúk. Najmarkantnejšie boli patologické zmeny na lebke – vyššie opísané artrotické zmeny v oblasti čeľustného kĺbu vpravo, lézie v oblasti nosovej dutiny adentálne patológie. Okrem deviácie septa nosovej priehradky boli vo vnútri nosovej dutiny zaznamenané výrazné prejavy hypertrofie kostného tkaniva, tzv. concha bullosa (tab. 1: 3), pričom ide orelatívne bežné anatomické zmeny. Hoci concha bullosa nevzniká striktne ako dôsledok patologického procesu, jej prítomnosť môže kochoreniam viesť. Takéto zmeny zvyšujú riziko infekcie prínosových dutín (napr. Tiwari/Goyal 2019), čo môže vyvolávať opakujúce sa, až chronické sínusitídy (zápaly prínosových dutín). Na chrupe ženy boli zistené prejavy paradentosis diffusa (parodontitídy), zubné kazy (zuby 16, 36, 37, 38, 46, 47) aradikulárne cysty (zuby 24, 36; tab. 1: 4). Parodontitída bola indikovaná recesiou okraja zubných lôžok amedzizubných výbežkov, ako aj známkami zápalu – zvýšenou porozitou astmavnutou okolitou kosťou (Larsen 1997, 77; Roberts/Manchester 1997, 56; Waldron 2009, 240). Zubné kazy boli identifikované výlučne na stoličkách. V prípade sánky boli kazy pozorované na bukálnej (lícnej) strane, pričom išlo oveľmi hlboké dutiny. Postihnuté boli najmä korene zubov. Okrem druhej stoličky vpravo, zasiahol zubný kaz korunky aj korene všetkých postihnutých zubov až do dreňovej dutiny a koreňového kanálika. Vzhľadom na lokáciu lézií je možné, že zubný kaz mohol vprípade spodných stoličiek vzniknúť vsúvislosti sabfrakciou3 krčkov pozdĺž okraja ďasien. Z horných zubov boli kazom postihnuté len prvá a druhá stolička pravej strany, pričom z druhej stoličky bolo zachované len torzo zubného koreňa. Vzhľadom na to, že vtomto prípade sa kaz nachádzal aj na distálnej (zadnej) strane prvej stoličky, dá sa predpokladať súvislosť medzi týmito léziami. Pri koreňoch ľavej spodnej prvej stoličky a horného ľavého prvého črenového zuba (chýbajúceho post-mortem) boli pozorované radikulárne cysty – dutiny pôvodne 3

Trhliny na sklovine spôsobujúce jej odlamovanie.

vyplnené hnisom. Zlý stav chrupu mohol súvisieť práve s prítomnosťou concha bullosa achronickým zápalom prínosových dutín. Archeozoologické vyhodnotenie Osteologický materiál z objektu 305 zahŕňal kosti/zuby stavovcov aschránky mäkkýšov (tabela 1). Kosti zvierat predstavujú dve skupiny – prvá reprezentuje materiál zvýplne jamy adruhá materiál zoblasti lebky pochovanej. Kosti zvierat z výplne vykazujú staré zlomy spôvodom vpred- alebo postdepozičných procesoch, napr. jatočného/kuchynského spracovania aohryzu stredne veľkou šelmou (psom?). Stredne silná fragmentácia kostí afakt, že povrch azlomové hrany tejto časti materiálu neboli ohladené, indikuje rovnaký pôvod v zmiešanom sídliskovom odpade, ktorý mohol byť do jamy uložený zámerne, ale mohol sa tu kumulovať i náhodne z najbližšieho okolia jamy. Zvieracie kosti tvoriace artefakt voblasti tvárovej časti lebky niesli stopy opracovania ľudskou rukou a hladenia (celý povrch vrátane rezov na konci). Kosti boli sfarbené od žltohnedej cez tmavohnedú až po čiernu, pričom kosti lokalizované vblízkosti medených drôtov vykazovali čiastočné olivovo-zelené sfarbenie. Všetky boli vmieste prechodu diafýz aepifýz dlhých kostí na oboch koncoch priečne prerezané. Vtáčie kosti, ktoré boli súčasťou artefaktu, sa zatiaľ nepodarilo druhovo určiť (tab.2:1–17). Podobnosť kostry vrámci skupín vtákov a fakt, že epifýzy sdiagnostickými rozlišovacími znakmi na kostiach chýbajú, komplikuje ich presnejšiu identifikáciu. Problémom je tiež ohladenie povrchu kostí, ktoré vzniklo v súvislosti s funkčným využitím predmetu (kontaktom sodevom, kožou, textilom, chytaním do rúk apod.) a ktoré znemožňuje detekciu tvaru aveľkosti druhovo špecifických výčnelkov, hrboľov či drsnatín na diafýzach. Zaznamenaná najmenšia šírka tela diafýzy sa u ramenných kostí (humerus) pohybovala medzi 7,0–8,6 mm, ustehnových kostí (femur) 5,6–6,7 mm auholenných kostí (tibiotarsus) 4,8–5,7 mm. Žiaľ, vysoká variabilita osteometrických parametrov vrámci jednotlivých skupín vtákov (napr. Pieper 1982) spôsobuje, že jediný šírkový rozmer neumožňuje vtáčie kosti bližšie identifikovať. Porovnanie s recentnými a archeologickými nálezmi kostí kury (Gallus domesticus), kačice (Anas platyrhynchos/domesticus) ahusi (Anser domesticus) však naznačuje, že kosti snajväčšou pravdepodob-

229

No si l a rúško?

Tabela 1. Zbehy, poloha Dolné lúky. Objekt 305. Anatomické a taxonomické určenie zvieracích zvyškov.

Ovis/Capra

Sus domesticus

cf. Sus domesticus

Bos primigenius

Bos taurus/primigenius

cf. Bos taurus/primigenius

Bos/Cervus

Veľký cicavec

Stredne veľký cicavec

Neurčený cicavec

Neurčená kosť

Unio sp.

Lepus europeaus

Aves

Mammalia/Aves

–

Druh a skeletový element

Pri lebke

Pri kostre

Výplň objektu

concha

Artefakt

Bos taurus

Sídliskový odpad

Spolu

costa

–

cranium

–

femur

–

dlhá kosť

–

mandibula?

–

maxilla et dentes

–

molar 2 superior

–

pelvis

–

radius

–

scapula

–

tibia

–

tibia?

–

ulna

–

vertebra thoracica

–

indet.

–

Spolu

–

mandibula et dentes

–

scapula

–

Spolu

–

humerus

–

femur

–

tibiotarsus

–

indet.

–

Spolu

–

Nálezy spolu

nosťou reprezentujújeden, maximálne dva druhy vtákov veľkosti (väčšej) kačice alebo domácej kury. Vzhľadom na predpokladané datovanie nálezu (pozri vyššie) avšeobecných poznatkov odomestikácii kury (napr. Benecke 1994; Kyselý 2010; Serjeantson 2009) je však nepravdepodobné, že ide odomácu hydinu. Do úvahy skôr pripadá niektorý zdivých druhov vtáctva, pričom blízkosť vodných tokov

ahladín (rieka Nitra sramenami) a lesných biotopov (pohorie Tríbeč) umožňovala obyvateľom sídliska lov prirodzene sa vyskytujúcich druhov z čeľadí Anatidae (napr. kačica divá) a Phasianidae (napr. tetrov). Toto určenie ale naďalej ostáva hypotézou, až do uskutočnenia exaktnejších, napr. chemických či genetických analýz (Hounslow ai. 2013; Serjeantson 2009, 69).

230

Z UZ A NA H U K E ĽOVÁ – Z OR A BI E L IC HOVÁ – M ÁR I A K RO ŠL ÁKOVÁ – K L AU DI A DA ŇOVÁ – M IC H AL C H E BE N

Relatívna veľkosť použitých holenných, stehnových aramenných kostí svedčí o tom, že artefakt bol zhotovený buď z kostí jedného druhu vodlišnom veku, alebo jedného, maximálne dvoch rôznych druhov vtáka. Osem holenných astehnových kostí z pravej strany tela naviac dokladá, že kosti pochádzajú znajmenej ôsmich jedincov (toho istého druhu?). Okrem vtáčích kostí bola nazhotovenie predmetu využitá aj ramenná kosť zajaca (Lepus europaeus).

Disk usi a Nález zo Zbehov vyvoláva viacero otázok súvisiacich s identitou pochovanej, ako ipôvodnou funkciou a vzhľadom artefaktu, pričom oba tieto aspekty mohli navzájom súvisieť. Poloha ženy na prvý pohľad vzbudzuje dojem nepietneho uloženia. Mŕtva však snajväčšou pravdepodobnosťou nebola do jamy uložená v polohe na bruchu. Vzhľadom na polohu dolných končatín, ako aj na fakt, že včase uloženia do jamy sa na kostiach nachádzali ešte mäkké tkanivá, je oveľa pravdepodobnejšie, že kým horná polovica tela mohla ležať natočená hrudníkom dolu, dolné končatiny museli byť preložené na sebe/cez seba (obr. 1: A, B). Žena tak bola do hrobu uložená skôr na ľavý bok, tak, ako je pre kultúry staršej doby bronzovej typické. Dôvodom krozsiahlejšiemu posunu tela bolo pravdepodobne jej uloženie k okraju zásobnej jamy, kde sa nachádzalo najväčšie vydutie. Pri zasypaní jamy/tela tak vznikol dutý priestor, do ktorého sa telo po zotletí mäkkých tkanív pravdepodobne prepadlo. Prečo bola žena uložená do zásobnej jamy a nebola pochovaná na regulárnom pohrebisku, ostáva nateraz taktiež záhadou. Druhou otázkou, a interpretačnou výzvou, je samotný artefakt nájdený v oblasti tváre zomrelej. Ten je jedinečný nielen materiálom, zktorého bol vyrobený, ale najmä polohou na ústach pochovanej aabsenciou priamych archeologických analógií. Vstaršej dobe bronzovej tvorila kosť významnú zložku materiálnej kultúry, no predmety vyrobené zkostí vtákov adrobných cicavcov patria kpomerne vzácnym nálezom (pozri napr. Bátora 2018, 207; Bátora/Staššíková-Štukovská 1993, tab. I: 4; Mannermaa/Rainio 2013; Oravkinová/Hromadová/Vlačiky 2017; Sofaer/Bender Jørgensen/Choyke 2013), hoci sú pevnou atenkou kostenou stenou predurčené na funkčné využitie. Neznámy predmet sa okrem možných spojív alebo súčastí (napr. nite, špagáty, tkanina, perie a pod.) skladal pravdepodobne z29 kostených trubičiek, ktoré boli vyrobené oddelením (odrezaním) koncov (epifýz) z tibiotarzálnych, stehnových aramenných kostí zjedného/viacerých (lokálne

Obr. 2. Zbehy, poloha Dolné lúky. Objekt 305. A – kresbová dokumentácia polohy kostených trubičiek; B – detailný pohľad na artefakt na tvári pochovanej ženy (kresba a foto K. Daňová).

dostupných) divých druhov vtákov azajaca. Vtáčie kosti pochádzali minimálne z ôsmichjedincov rovnakého druhu (rôzneho pohlavia/veku?) alebo zminimálne ôsmich jedincov rôznych druhov. Morfologicky mali najbližšie ku kačicovitým (Anatidae) alebo bažantovitým vtákom (Phasianidae). Kopracovaniu boli prednostne vybraté kratšie/širšie stehnové (13 kusov) adlhšie/užšieholenné kosti (11 kusov). Zvyšok bol doplnený širšími aviac zakrivenými ramennými kosťami z vtáka (päť kusov) adlhšou ramennou kosťou zajaca (jeden kus). Zachovaná dĺžka vyrobených trubičiek sa pohybovala

231

No si l a rúško?

v rozmedzí 40,4 až 78 mm anajmenší priemer 4,8 až 8,6 mm. Kosti neboli priečne prevŕtané aich povrch nebol zdobený. Dá sa teda predpokladať, že sa upevňovali kutkanine alebo do celku prevlečením vlákna rastlinného či živočíšneho pôvodu vnútrom, pozdĺž kosti, aslúžili ako koráliky, prípadne mohli voľne visieť. Keď vtejto súvislosti uvažujeme nad artefaktom vjeho pôvodnom umiestnení, na tvári pochovanej ženy, ponúka sa viacero interpretácií. Pri pohľade na nálezovú situáciu a umiestnenie artefaktu voblasti sánky je neľahké ubrániť sa predstave, že mohlo ísť opredmet slúžiaci ako tvárová maska či „rúško“ (obr. 2: A, B). Táto zdanlivo odvážna interpretácia súvisí predovšetkým s výsledkami antropologickej analýzy. Tá potvrdila, že žena veľmi pravdepodobne trpela chronickou infekciou prínosových dutín asňou spojeným zlým stavom chrupu. Sprievodnými prejavmi tak mohli byť upchatý nos anádcha, výtok znosa, bolesti hlavy, malátnosť, zvýšená teplota, bolesti zubov a zápach zúst (Jewel 2017; Lee a i. 2008; Siváček 2016) a žena zo Zbehov mala veľmi pravdepodobne problémy aj s citlivými, krvácajúcimi a ustupujúcimi ďasnami. Dôvodov k výrobe a noseniu „rúška“ mohlo byť teda hneď niekoľko – zdravotné (kýchanie, nadmerný výtok znosa), estetické (ustupujúce ďasná) alebo osobné, súvisiace napríklad s nepríjemným zápachom zúst. Okrem paleopatologických nálezov a umiestnenia predmetu by takúto interpretáciu podporovali aj umiestnenie atvar kovových súčastí, nájdených voblasti ušníc. Pokiaľ ide o samotný vzhľad pokrývky tváre, predmet zdutých kostí by funkciu bariéry plnil len čiastočne, je teda vysoko pravdepodobné, že jej súčasťou bol aj iný organický materiál, napr. látka. Nálezová dokumentácia zachytáva usporiadanie zvieracích kostí pravdepodobne do troch radov, hoci sa nepodarilo v teréne zachytiť polohu všetkých kostí, a teda nie je možné vyhodnotiť či boli pôvodne vovertikálnej alebo horizontálnej polohe, aniči boli umiestnené po celom obvode lebky alebo len vjej prednej časti. Horizontálne usporiadanie je indikované najmä na stranách lebky, no nedá sa vylúčiť, že niektoré z kostí pôvodne voľne padali. Na druhej strane treba vziať do úvahy aj možnosť, že predmet bol oproti svojej funkčnej polohe mierne dislokovaný. Vtakomto prípade by artefakt

snajväčšou pravdepodobnosťou predstavoval šperk. Tenké duté kosti nápadne pripomínajú plechové trubičky, ktoré sa nachádzajú v okolí hlavy a boli súčasťou zložených ozdôb, či už náhrdelníkov alebo iných šperkov (Bátora 2015, 80). Plechové trubičky v oblasti hlavy boli hojne zastúpené napríklad na pohrebisku v Kleinaitingene vNemecku (Massy 2018, tab. 48–51). Aj v prípade nálezu zo Zbehov by teda mohlo ísť očelenku alebo inú ozdobu hlavy. Polohu predmetu by vtomto prípade bolo možné vysvetliť tafonomickými procesmi. Čelenka/pokrývka hlavy sa mohla posunúť na tvár v dôsledku posmrtného pootočenia hlavy do dutého priestoru jamy. Zvieracie kosti pripevnené na organickom podklade sa tak mohli uvoľniť apôvodný tvar predmetu sa vdutom priestore rozpadol. Kčelenke mohli patriť aj tri medené „ozdoby“. Istú pochybnosť do tejto hypotézy vnášajú rozdielne veľkosti a tvar použitých kostí a medených predmetov, čo by šperku uberalo na dokonalosti. Navyše, kosť je dobre opracovateľný materiál adá sa predpokladať, že pri výrobe šperku by sa veľkosť jednotlivých častí dala ľahko prispôsobiť. Okrem toho, vprípade takto veľkého posunu čelenky by sa dalo čakať, že lebka bude oproti svojej pôvodnej polohe posunutá omnoho viac. Vpodobnom duchu môžeme uvažovať aj onáhrdelníku. Takéto šperky evidujeme napr. na pohrebisku vBranči, ktoré boli vyhotovené z dlhých kostených korálikov, zdentálií ajkovových trubičiek (Vladár 1973, 31, tab. X: 8; 53, 54; tab. XVIII: 8; 44, 45; tab. XIV: 12). Vtomto prípade by bronzové ozdoby nájdené voblasti uší nemuseli súvisieť snáhrdelníkom, ale mohlo by ísť skôr osamostatnéozdoby hlavy (záušnice?). Záv er Analógie kprezentovanému nálezu zo Zbehov sa hľadajú iba ťažko abude nevyhnutné nález podrobiť ďalším analýzam. Zatiaľ sa však ukazuje, že zdokumentovaný artefakt, skladajúci sa zdrobných zvieracích kostí (vtáky azajac) amedených drôtených krúžkov, patrí kjedinečným nielen na území strednej Európy. Jeho funkcia, či už išlo oochranu tváre, ozdobu, alebo predmet srituálnym podtextom, by mohla byť aj kľúčom kidentite aspoločenskému postaveniu pochovanej.

232

Z UZ A NA H U K E ĽOVÁ – Z OR A BI E L IC HOVÁ – M ÁR I A K RO ŠL ÁKOVÁ – K L AU DI A DA ŇOVÁ – M IC H AL C H E BE N

Tab. 1. Zbehy, poloha Dolné lúky. 1 – objekt 305 (kresba K. Daňová); 2 – prejavy artrózy čeľustného kĺbu vpravo (norma dorsalis, norma frontalis, norma lateralis dx.); 3 – hypertrofia kostného tkaniva nosovej dutiny (concha bullosa); 4 – zubné kazy a radikulárne cysty (foto M. Krošláková).

No si l a rúško?

233

Tab. 2. Tab. 2. Zbehy, poloha Dolné lúky. Objekt 305. 1–17 – opracované zvieracie kosti so zdokumentovanou polohou; 18–20 – ozdoby z medeného drôtu (kresba N. Vaššová).

234

Z UZ A NA H U K E ĽOVÁ – Z OR A BI E L IC HOVÁ – M ÁR I A K RO ŠL ÁKOVÁ – K L AU DI A DA ŇOVÁ – M IC H AL C H E BE N

Li t er at úr a Acsádi/Nemeskéri 1970 – G. Acsádi/J. Nemeskéri: History of Human Life Span and Mortality. Budapest 1970. Aufderheide/Rodríguez-Martín 1998 – A. C. Aufderheide/ C. Rodríguez-Martín: The Cambridge Encyclopedia of Human Paleopathology. Cambridge 1998. Barnes 2012 – E. Barnes: Atlas of Developmental Field Anomalies of the Human Skeleton: A Paleopathology Perspective. Hoboken – New Jersey 2012. Bátora 2015 – J. Bátora: Kultúry staršej doby bronzovej. In: V. Furmánek (zost.): Staré Slovensko 4. Doba bronzová. Archaeologica Slovaca Monographiae. STASLO 4. Nitra 2015, 21–130. Bátora 2018 – J. Bátora: Slovensko v staršej dobe bronzovej. Bratislava 2018. Bátora/Staššíková-Štukovská 1993 – J. Bátora/D. Staššíková-Štukovská: Einzellängsflöten aus der Frühbronzezeit in der Slowakei? In: J. Pavúk (éd.): Actes du XIIe Congrés International des Sciences Préhistorique et Protohistoriques 4. Bratislava, 1-7 septembre 1991. Bratislava 1993, 370–375. Benecke 1994 – N. Benecke: Archäozoologische Studien zur Entwicklung der Haustierhaltung in Mitteleuropa und Südskandinavien von den Anfängen bis zum ausgehenden Mittelalter. Berlin 1994. Brooks/Suchey 1990 – S. T. Brooks/J. M. Suchey: Skeletal age determination based on the os pubis: a comparison of the Acsádi-Nemeskéri and Suchey-Brooks methods. Human Evolution 5, 1990, 227–238. Brůžek 1991 – J. Brůžek: Fiabilité des procédés de détermination du sexe à partir de los coxal. Implication à l’étude du dimorphisme sexuel de l’ Homme fossile. Thése de Doctorat. Museum National d’ Histoire Naturelle, Institut de Paléontologie Humaine. Paris 1991. Nepublikované. Buckberry/Chamberlain 2002 – J. L. Buckberry/A. T. Chamberlain: Age estimation from the auricular surface of the ilium: a revised method. American Journal of Physical Anthropology 119, 2002, 231–239. Buikstra/Ubelaker 1994 – J. E. Buikstra/D. H. Ubelaker: Standards for Data Collection From Human Skeletal Remains. Fayetteville (Arkansas) 1994. Cohen/Serjeantson 1996 – A. Cohen/D. Serjeantson: AManual for the Identification of Bird Bones from Archaeological sites. London 1996. Driesch 1976 – A. Driesch: A guide to the measurement of animal bone from archaeological sites. Harvard 1976. Fabiš 2000 – M. Fabiš: Die Knochenindustrie von dem früh bronzezeitlichen Gräberfeld in Jelšovce. In: J.Bátora: Das Gräberfeld von Jelšovce, Slowakei. Ein Beiträg zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpatenbecken. Teil 1–2. PAS 16/1–2. Kiel 2000, 601–611. Ferembach/Schwidetzky/Stloukal 1980 – D. Ferembach/ I. Schwidetzky/M. Stloukal: Recommendations for Age and Sex Diagnoses of Skeletons. Journal of Human Evolution 9, 1980, 517–549. Hounslow a i. 2013 – O. W. Hounslow/J. P. Simpson/ L. Vhalley/M. J. Collins: An Introduction to ZooMS (Zooarchaeology by Mass Spectrometry) for Taxonomic Identification of Worked and Raw Materials. In: A.Choyke/S. O’Connor (eds.): From these bare bones. Raw materials and the study of worked osseous objects. Proceedings of the Raw Materials session at the 11th ICAZ Conference in Paris in 2010. Oxford – Oakvill 2013, 201–207.

Jewel 2017 – T. Jewel: Chronic Sinusitis [online]. https://www. healthline.com/health/chronic-sinusitis [17-05-2020]. Knussmann 1988 – R. Knussmann: Anthropologie. Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen. Band I, II. New York – Stuttgart – Jena 1988. Kolda 1936 – J. Kolda: Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka. Brno 1936. Kyselý 2010 – R. Kyselý: Review of the oldest evidence of domestic fowl (Gallus gallus f. domestica) from the Czech Republic in its European context. Acta Zoologica Cracovensia 53A/1–2, 2010, 9–34. Larsen 1997 – C. S. Larsen: Bioarchaeology: Interpreting Behaviour from the Human Skeleton. Cambridge 1997. Lee a i. 2008 – J. S. Lee/I. J. Ko/H. D. Kang/H. S. Lee: Massive concha bullosa with secondary maxillary sinusitis. Clinical and experimental otorhinolaryngology 1, 2008, 221–223. Lovejoy a i. 1985 – C. O. Lovejoy/R. Meindl/T. Pryzbeck/ R. Mensforth: Chronological metamorphosis of the auricular surface of the ilium: a new method for the determination of adult skeletal age at death. American Journal of Physical Anthropology 68, 1985, 15–28. Mannermaa/Rainio 2013 – K. Mannermaa/R. Rainio: Tubular Bone Artefacts in Burial Context at Ajvide, Gotland c. 2500 BC. Are They Musical Instruments? In: A.Choyke/S. O’Connor (eds.): From These Bare Bones. Raw materials and the study of worked osseous objects. Oxford – Oakville 2013, 140–153. Martin/Saller 1957 – R. Martin/K. Saller: Lehrbuch der Anthropologie. Stuttgart 1957. Massy 2018 – K. Massy: Die Gräber der Frühbronzezeit im südlichen Bayern. Materialhefte zur Bayerischen Archäologie 107. Kallmünz 2018. Meindl a i. 1985 – R. S. Meindl/C. O. Lovejoy/R. P. Mensforth/ R. A. Walker: A revised method of age determination using the os pubis, with a review and test of accuracy of other current methods of pubic symphyseal ageing. American Journal of Physical Anthropology 68, 1985, 29–45. Novotný 1979 – V. Novotný: Nové hodnocení sulcus praeauricularis jako nejhodnotnějšího morfologického znaku pánevní kosti k rozlišení pohlaví. Scripta Medica 52, 1979, 500–502. Oravkinová/Hromadová/Vlačiky 2017 – D. Oravkinová/ B. Hromadová/M. Vlačiky: Kostená a parohová industria z výšinného opevneného sídliska v Spišskom Štvrtku. Slovenská archeológia 65, 2017, 23–79. Ortner 2003 – D. J. Ortner: Identification of Pathological Conditions in Human Skeletal Remains. London 2003. Phenice 1969 – T. W. Phenice: A newly developed visual method for sexing the os pubis. American Journal of Physical Anthropology 30, 1969, 297–301. Pieper 1982 – H. Pieper: Probleme der Alterbestimmung an Knochen des Extremitätenskelettes sowie Bemerkungen zur systematischen Gliederung der Gattung Aythya (Aves: Anatidae). Schriften der Archäologisch-Zoologischen Arbeitsgruppe, Schleswig-Kiel 6, 1982, 63–89. Reitz/Wing 1999 – E. J. Reitz/E. S. Wing: Zooarchaeology. Cambridge 1999. Roberts/Manchester 1997 – C. Roberts/K. Manchester: The Archaeology of Disease. New York 1997. Rogers/Saunders 1994 – T. Rogers/S. Saunders: Accuracy of sex determination using morphological traits of human pelvis. Journal of Forensic Sciences 39, 1994, 1047–1056.

No si l a rúško?

Serjeantson 2009 – D. Serjeantson: Birds. Cambridge 2009. Schmid 1972 – E. Schmid: Atlas of animal bones. Amsterdam – New York 1972. Siváček 2016 – J. Siváček: Chronická rinosinusitída. InVitro4. Otorinolaryngológia 2, jún/2016, 90–93. Sjøvold 1990 – T. Sjøvold: Estimation of Stature from Long Bones Utilizing the Line of Organic Correlation. Human Evolution 5, 1990, 431–447. Sofaer/Bender Jørgensen/Choyke 2013 – J. Sofaer/L. Bender Jørgensen/A. Choyke: Ceramics, Textiles, and Bone. In: H. Fokken/A. Harding (eds.): The Oxford Handbook of European Bronze Age. Oxford 2013, 469–491.

Tiwari/Goyal 2019 – R. Tiwari/R. Goyal: Role of Concha Bullosa in Chronic Rhinosinusitis. Indian Journal of Otolaryngology and Head and Neck Surgery 71, 2019, 128–131. Todd 1930 – T. W. Todd: Age changes in the pubic bone. VIII. Roentgenographic differentiation. American Journal of Physical Anthropology 14, 1930, 255–271. Veliačik 1969 – L. Veliačik: Archeologický výskum vČiernom Brode. Archeologické rozhledy 21, 1969, 301–307. Vladár 1973 – J. Vladár: Pohrebiská zo staršej doby bronzovej vBranči. Bratislava 1973. Waldron 2009 – T. Waldron: Palaeopathology. Cambridge 2009.

Rukopis prijatý 20. 6. 2020 Translated by Zuzana Hukeľová

Bc. MSc. Zuzana Hukeľová, PhD. Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

PhDr. Klaudia Daňová, PhD. Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

Mgr. Zora Bielichová Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

Mgr. Michal Cheben Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

Mgr. Mária Krošláková, PhD. Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

235

236

Z UZ A NA H U K E ĽOVÁ – Z OR A BI E L IC HOVÁ – M ÁR I A K RO ŠL ÁKOVÁ – K L AU DI A DA ŇOVÁ – M IC H AL C H E BE N

Did She Wear a Face Mask? Osteoarchaeological Analysis of Burial from the Early Bronze Age Settlement in Zbehy

Zu z a n a Hu keľová – Zora Biel ic hová – Má r ia K rošlá ková – Klaudia Daňová – Michal Cheben

SUMMARY

In 2017, rescue excavation at Zbehy-Dolné lúky (Nitra district, Slovakia) revealed an unconventional burial in anEarly Bronze Age storage pit. The skeleton was lying prone at the wall of the bottom of the pit, with an artefact composed of hollow bone shafts of small animals and three copper circles placed on the individual’s face. The present study analyses and attempts to interpret the find by applying multidisciplinary approach. Skeletal remains belonged to a woman, aged 35– 45years, with a body height of about 157 cm. She most probably suffered from a chronic rhinosinusitis associated with deviated nasal septum and massive concha bullosa. The teeth of the woman were in a very bad state as well, possibly being linked with the aforementioned condition. Archaeozoological analysis has revealed that the artefact was made of 29 shafts of tibiotarsi, femurs and humeri with cut-off epiphyses from at least eight individuals of one or more wild bird species (Anatidae or Phasianidae) and a hare (Lepus europaeus). Copper circle with a reverse sling, made of double wire, was the only item pointing to chronological and cultural affiliation of the find, suggesting the period of late Nitra culture and/or Únětice culture. Most intriguing questions arise when it comes to the function of the artefact. The item’s position on the face puts forward a rather bold interpretation that the object

may have served as a face mask or a ‘veil’. Such an idea seems to be substantiated by the results of anthropological analysis, indicating that the woman suffered from chronic rhinosinusitis which is commonly accompanied by runny nose, bad breath, and toothache. The gums of affected person are often also very sensitive, bleeding and/or receding. Hence, the reasons for making and wearing aface cover can be several – from health-related (sneezing, runny nose), through aesthetic (receding gums), to personal (related to, for example, bad breath). The position of the skeleton, especially the legs, indicate that the woman had been originally placed on her left side, face close to the wall of the pit. Conical shape of the pit suggests that once it was filled up, a hollow cavity was created between the body and the wall, into which the body shifted after the decomposition of soft tissues. As a result, the artefact could have moved from its original position, proposing that it may have been used, for instance, as aheadband or a necklace. Nonetheless, in Europe, items made of hollow bird bones represent rare archaeological finds, making the object from Zbehy truly unique. Yet, despite its exceptionality, more information about the artefact and the woman who wore it will probably be revealed after the completion of specialized analyses.

Fig. 1. Zbehy, position Dolné lúky. Feature 305. A – the skeleton in situ (photo by K. Daňová); B – reconstruction of the position in which the individual had probably been buried (drawing by Z. Hukeľová). Fig. 2. Zbehy, position Dolné lúky. Feature 305. A – drawing showing the position of the bone tubes; B – position of the artefact on the woman´s skull (drawing and photo by K. Daňová).

Pl. 1. Zbehy, position Dolné lúky. 1 – feature 305 (drawing by K. Daňová); 2 – arthritic changes at the temporo-mandibular joint (norma dorsalis, norma frontalis, norma lateralis dx.); 3 – hypertrophy of the middle nasal turbinates (concha bullosa); 4 – dental caries and radicular cysts (photo by M. Krošláková). Pl. 2. Zbehy, position Dolné lúky. Feature 305. 1–17–processed animal bones and their position; 18–20 –copper-wire items (drawing by N. Vaššová).

Table 1. Zbehy, position Dolné lúky. Feature 305. Anatomical and taxonomic evaluation of animal remains.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 237–246. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.19

Z l atá z áušn ic e z hom*ol (ok r . Česk é Bu dějov ic e) ja ko dok l ad kon ta k t u j i žn íc h Čec h s K a r patskou kot li nou v e sta r ší době bronzov é O N D ŘE J C H VO J K A – JA N J O H N Gold Earring from hom*ole (Dist. České Budějovice) as the Evidence of Contacts Between South Bohemia and Carpathian Basin in the Early Bronze Age. The article deals with a new unique find of a gold earring of the so-called Transylvanian type from hom*ole in South Bohemia. A detailed typological-chronological analysis is supplemented by an XRF analysis of golden alloy. The earring can be considered as evidence of either a direct or at least mediated influence from the Carpathian Basin to Bohemia in the Early Bronze Age. Keywords: South Bohemia, Carpathian Basin, Early Bronze Age, Transylvanian type jewel, gold, XRF analysis.

Úvod Jižní Čechy jsou ve starší době bronzové považovány za region, stojící na pomezí několika významných středoevropských kultur – únětické na severu, straubinské na jihu a jihozápadě a středodunajských kultur na jihovýchodě (Hájek 1954; Havlice 2000; Chvojka 2015). Bez nadsázky lze tak jihočeskou oblast považovat za kontaktní území, výrazně napojené na dálkový obchod sdůležitými komoditami (zejména alpská měď a sůl, severský jantar či pazourek). O intenzivních dálkových kontaktech jižních Čech svědčí celá řada importů – měděných ingotů i výrobků, znichž některé mají původ vdosti vzdálených oblastech (Chvojka/Hlásek/Menšík 2017). V našem příspěvku, věnovanému významnému životnímu jubileu prof. Jozefa Bátory, zaměříme pozornost na doklady vztahů jižních Čech do širšího prostoru Karpatské kotliny – do oblasti, kpoznání jejíhož vývoje veneolitu a především ve starší době bronzové náš jubilant významně přispěl. Soustředíme se přitom na nejnovější nález zlatého šperku zhom*ol a na jeho zevrubnou analýzu. Zlatá záušnice tzv. sedmihr adského t ypu zhom*ol (okr. České Bu dějovice) Nálezové okolnosti a popis záušnice Dne 22. 2. 2020 objevil spolupracovník Jihočeského muzea, Ing. Zbyněk Kadlec, náhodně zlatý artefakt, který neprodleně ohlásil a odevzdal do muzejní archeologické sbírky. Následně místo spolu snálezcem navštívil O. Chvojka a provedl jeho dokumentaci a zaměření pomocí GPS (48.9355936N,

14.4239414E). Záušnice se nacházela mimo původní kontext, vornici, vhloubce cca 10 cm pod současným povrchem, 45 m SV od kóty 426 m na JZ okraji obce, 5 m západně od sloupu elektrického vedení, 470 m JZ od kaple vcentru obce hom*ole. Nálezová situace zatím nebyla archeologicky ověřena. Popis nálezu: Zlatá záušnice hruškovitého tvaru se zpětně stočenými konci. Vyrobena je ztenkého drátu o průměru 1 mm, který se směrem koběma koncům zesiluje až na průměr 3mm. Výška 31 mm, šířka max. 20 mm, hmotnost 12,753g. Nález je uložen varcheologické sbírce Jihočeského muzea vČeských Budějovicích pod inv. č. A 39.006 (obr. 1).

Interpretaci ojedinělého šperku z jihočeských hom*ol ztěžuje absence jeho bližšího nálezového kontextu. Vprostoru nálezu bylo sice vposledních letech Z. Kadlecem objeveno několik dalších pravěkých artefaktů, vesměs se však jedná o blíže nedatovatelnou (patrně halštatskou) pravěkou keramiku a pak o několik zlomků bronzových předmětů, datovatelných většinou do mladší doby bronzové (několik zlomků jehlic, zlomek srpu). Do starší doby bronzové zde zatím prokazatelně náleží pouze zde publikovaný zlatý artefakt a také již vminulosti nalezený kadlub na odlévání mušlovitých závěsků a několik keramických zlomků; jejich přesná lokalizace není sice známá, zhruba se však jednalo o sledovaný prostor (Blažek/Ernée/Smejtek 1998, 190, 191). V blízkém okolí nálezu se přibližně v první polovině 20. století nacházela pískovna, která byla následně rekultivována. Nelze tedy vyloučit ani sekundární přemístění zde analyzovaného šperku. Zlatou záušnici tak zatím považujeme za ojedinělý nález, přičemž bez provedení podrobnějšího archeologického výzkumu nelze v tuto chvíli rozhodnout, byla-li původně součástí pohřební výbavy, depotu či byla ztracena na soudobém sídlišti.

238

ON DŘEJ C H VOJ K A – JA N JOH N

Obr. 1. hom*ole (okr. České Budějovice). Zlatá záušnice (kresba T. Kolegar; foto J. John).

Archeologická analýza Záušnice zhom*ol představuje jediný zlatý jihočeský nález artefaktu, označovaného v Karpatské kotlině a ve středodunajské oblasti jako záušnice, náušnice či závěsek sedmihradského nebo též sibiňského typu (Bátora 2018, 173; Hásek 1960; Mo zsolics 1973, 51; Schmidt 1904, 615–624; Vladár 1973, 263–265; k terminologii kriticky: Benkovsky-Pivo varová/Chropovský 2015, 62). Jedná se o poměrně širokou a variabilní skupinu šperků zbronzu i zlata oválného, srdcovitého až hruškovitého tvaru, které lze z hlediska způsobu ukončení rozdělit do dvou základních variant – s jednoduše se překrývajícími konci a se zpětně otočeným ramenem (zvané též loďkovité; Nováček 2010, 45; Olexa/Nováček 2013, 38). Podle technologie výroby bývají odlišovány dvě základní skupiny: zdrátu/tyčinky a duté zplechu. VKarpatské kotlině jsou plechové varianty považovány za mladší, náležející již střední době bronzové (Mozsolics 1968, 20; Neugebauer-Maresch/Neugebau er 1988–1989, 127). hom*olský exemplář patří do první skupiny, k jednouché tyčinkovité variantě hruškovitého tvaru spřekrývajícími sekonci, které S.Stuchlík a J. Stuchlíková označují jako variantu A1 (Stuchlík/Stuchlíková 1996, 153). Podle jiné typologie, publikované E. Zahariou, patří náš šperk do varianty B1b, tj. oválného základního tvaru ztyčinky asrozšířenými konci (Zaharia 1959, 109, 110, obr. 2:2,3). hom*olský šperk každopádně představuje jednu variantu sedmihradských závěsků/záušnic, přičemž vdalším textu shrneme iinformace odalších variantách, a to i bronzových či měděných. Rozšíření tohoto typu šperku je koncentrováno ve východní části Karpatské kotliny, zejména v prostředí otomanské kultury (Bátora 2006, 207, 208, obr.147; Hänsel 1968, 113, 114; Meller 2014, 627, 628, obr. 17; Vladár 1973, 263, 264). Jeho původ je však hledán ve východoevropské oblasti, zejména v regionech severního Kavkazu (Bátora 1982, 262; 2018, 173; Vladár 1973, 264). Objevily se ovšem iná-

zory o původu šperku sedmihradského typu ve 3.tisíciletí př. Kr. v Mezopotámii (Stejskalová 1999). Výskyt závěsků či záušnic sedmihradského typu je ovšem prokázán i vzápadnějších oblastech střední Evropy, přičemž za periferní území jejich výskytu se obvykle považuje Morava a východní Rakousko (Stuchlík 1997, 166). Obdobné šperky byly nalezeny dokonce i v šachtových hrobech v Mykénách (Schrá nil 1921, 58), přičemž se objevil názor, že tam byly přineseny barbarskými princeznami ze severu jako součást jejich věna (Bouzek 2015, 45, obr. 11). Jádrem územního rozšíření šperků sedmihradského typu, jak ostatně naznačuje i jejich pojmenování, je východní část Karpatské kotliny, zahrnující Sedmihradsko, východní Maďarsko a východní Slovensko (obr. 2). Nálezům z východního Maďarska a Sedmihradska se zde vzhledem k jejich značnému množství a k horší dostupnosti literatury podrobněji věnovat nebudeme (základní přehledy viz např. Bóna 1975, 135, 159, 175; Hänsel 1968, 113, 114, soupis 118–120; Kacsó 2006, 76–80; Meller 2014, 685–689, soupis 2; Mozsolics 1968, 19–23). Výskyt těchto šperků v depotech na Zakarpatské Ukrajině zmapoval J. Kobaľ (2000, 58, 59, tab. 1: A), soupis nálezů ze Srbska a Chorvatska přinesl H. Meller (2014, soupis 2). Na východním Slovensku náležejí nejstarší nálezy šperků sedmihradského typu již do košťanské kultury, tj. do závěru stupně BA1 a na počátek A2 a obdobně jsou datovány i některé nálezy z přilehlého maďarského horního Potisí (Bátora 1982, 262; 2000, 411; 2018, 173; Vladár 1973, 263). V prostředí otomanské kultury jsou zlaté záušnice/závěsky sedmihradského typu doloženy jak vdepotech (např. Barca: Hájek 1954, obr. 254–256; Spišský Štvrtok: Oravkinová/Vladár 2019; Vladár 2012; Vladár/Oravki nová 2015), tak i vhrobech. Na pohřebišti vNižné Myšli se běžně vyskytovaly sedmihradské (sibiňské) záušnice jak bronzové (v počtu 266), tak i zlaté (21 ks; Olexa/Nováček 2012, 275; 2013, 38, 39, obr. 32; 33; 2015, 34, 35, obr. 12; 13; 2017, 33, 34, obr. 10: 1–10). Uniká-

Z l atá z áušn ice z hom*ol (okr . Česk é Bu dějov ice) jako dok l ad kontakt u

239

Obr. 2. Rozšíření zlatých šperků sedmihradského typu ve střední Evropě (podle H. Mellera 2014, obr. 17; čísla lokalit odpovídají soupisu v citované práci; doplnil J. John).

tem je pak imitace záušnice sedmihradského typu zbřezové kůry, která byla nalezena v obětní studni vGánovcích u Popradu (Bátora 2018, 367, obr. 290: 6). Bronzové záušnice sedmihradského typu jsou doloženy i na severním Slovensku, jak dokládá sou bor devíti exemplářů zLiskovské jeskyně (Sliacka 2015). Další jeskynní nález tří obdobných bronzových záušnic pochází zBronzovej jeskyně u Spišské Nové Vsi (Soják/Miháľ 2007, 234, 235, obr. 4). Na jihozápadním Slovensku se nejstarší záušnice sedmihradského typu, vyrobené zbronzu, objevují již vprostředí klasické fáze únětické kultury (Bátora 2000, 409; Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015, 62, obr. 120). Vprostředí maďarovské kultury vtémže regionu jsou tyto šperky sledovaného typu známy zněkolika pohřebních lokalit: např. jedna celá pochází z hrobu 184 z Jelšovců (Bátora 2000, 103, 409–411, tab. 17: 11), zlomky celkem čtyř exemplářů ze dvou hrobů ze Sládkovičova (Točík 1979, 187, 189, tab.73:15–17, 29, 30). Všechny jsou vyrobeny zbronzu (srov. též Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015, 62). Sedmihradské náušnice (záušnice) ze zlata jsou pak početně zastoupeny vhrobech hurbanovské skupiny (Bátora 2000, 410; Dušek 1969, tab. 1: 14; Točík 1979, tab. 95: 3, 16). Bronzové šperky tohoto typu jsou na jihozápadním Slovensku doloženy i vprostředí karpatské mohylové kultury na počátku střední doby bronzové (pohřebiště Dolný Peter: Dušek 1969, 52, obr. 5: 7).

Z Moravy lze jako nejbližší tvarovou analogii khom*olskému nálezu uvést zlatou náušnici zvýbavy mužského kostrového hrobu z Lednice na Břeclavsku, objeveného již vr. 1895 (Hásek 1960, 107, obr. 14:2; Tihelka 1953, 276, obr. 21: 3). Podobný, dnes bohužel ztracený exemplář, měl pocházet zúnětického hrobu vHradčanech (Stuchlík/Stuchlíková 1996, 153; Tihelka 1953, 276). Kvariantě se zpětnou kličkou patří dva zlaté závěsky zDobročkovic (Lehrberger et al. 1997, 297, tab. 50: M25, M26; Rzehak 1899, 2–7, obr.1, 2; Tihelka 1953, 276, obr. 14: 5). Znedávné doby pak pochází jeden celý a jeden neúplný závěsek sedmihradského typu ze Stolové hory u Klentnice (Stuchlík 2018, obr. 4: 5, 6). Z Moravy přitom existují i doklady měděných či bronzových šperků tohoto typu (např. Velké Pavlovice: Stuchlík/Stuchlíková 1996, obr. 10: 9), některé menší zlomky ovšem nemusely být dosud rozpoznány asprávně klasifikovány. Mladší vývojový derivát těchto šperků pak představuje zdobený plechový dutý exemplář z mohylového hrobu stupně BB1 zTulešic (Lehrberger et al. 1997, 298, tab. 50: M59). VDolním Rakousku byly zlaté nálezy, mj. iněkolik náležejících do kategorie sedmihradského šperku, zveřejněny z pohřebiště Franzhausen I (Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989). Další doklady jednotlivých exemplářů pocházejí z hrobů v Gemeinlebarn, Würnitz a Eggenburg (Schubert 1974, 76, tab. 22: 5; 27: 6, 7).

240

ON DŘEJ C H VOJ K A – JA N JOH N

ZČech byl dosud znám jediný zlatý šperk sedmihradského typu – záušnice se zpětným ramenem z hrobu č. 5 z Turska, která byla interpretována jako pravděpodobný import ze sedmihradské oblasti (Moucha 1997, 163, tab. 20: Č346). Mimo to je z Čech známo i několik závěsků/záušnic sedmihradského typu zbronzu či mědi (Bartelheim 1998, 64, mapa57, 147; Hásek 1955, 665; Schránil 1921, 57–60, obr. 11; Stejskalová 1999, obr. 3: 1–3). Tři pocházejí zhrobu č. 28 vÚněticích, dva zhrobu č. 2 vTursku, jeden jistý atři zlomky potenciálně zdalších zhrobu 11 ve Zvoleněvsi, tři možné zlomky ze Svrkyně a jeden závěsek zBrodců nad ji*zerou (Hásek 1960, 105, 106, obr. 15). Na rozdíl od „hruškovitých“ tvarů jihovýchodního původu jsou tyto bronzové či měděné šperky oválné, I. Hásek je proto považoval za lokální únětické výrobky (Hásek 1960, 110, 111). Jediné z Čech nám známé měděné/bronzové záušnice tohoto typu, které mají náznak hruškovitého tvaru, pocházejí z nálezů (snad hrobových) z Kamýku uVelkých Přílep (Moucha 1996, 27, obr. 1: 6–9). Výjimečně jsou zlaté šperky sedmihradského typu uváděny i ze severních částí střední Evropy. Z Polska lze zmínit např. dnes zničený závěsek zWeronikopole (Hásek 1960, 107, obr. 14: 3) nebo masivní zlatý šperk z Komarówa (Makarowicz 2010, obr. 3.17: 26). V Německu najdeme analogické dva exempláře k hom*olskému šperku ve známé „knížecí“ mohyle vHelmsdorfu (Hásek 1960, 107, obr. 14:5; Meller 2014, obr. 15); další stejný šperk z Bornitz/ Oschatz (Hásek 1960, 107, obr. 14: 4; Meller 2014, 685) je dnes bohužel ztracen. V Osmünde byly nalezeny dvě záušnice sedmihradského typu se zpětnou kličkou (Meller 2014, 626–628, obr. 16). Z podaného přehledu vyplývá, že s výskytem zlatých, bronzových i měděných šperků sedmihradského typu je třeba počítat vprůběhu celé starší doby bronzové, byť jejich většina spadá do její mladší fáze (BA2; Stuchlík/Stuchlíková 1996, 153). Nejstarší exempláře jsou ve střední Evropě uváděny již z mladého eneolitu (Mozsolics 1968, 19). Na východním Slovensku a vpřilehlé části dnešního Maďarska a Sedmihradska jsou doloženy zhruba odzávěru stupně BA1 (Vladár 1973, 263). VKarpatské kotlině pak přežívají hluboko do střední doby bronzové, kdy se však většinou vyskytují ve variantě s kličkovitými konci (Hänsel 1968, 114, příloha 5). Zároveň zde mizí sedmihradské šperky vyrobené z bronzu a zůstávají jen ty vyrobené ze zlata (Olexa/ Nováček 2015, 34, 35). Šperky tohoto typu bývají vliteratuře označovány za záušnice, náušnice či závěsky. Většinou jsou interpretovány jako spínadla vlasů, ozdoba pokrývky hlavy či závěsky na čelenky (Olexa/Nováček 2012, 275), jejich případná funkce jako náušnic bývá většinou zpochybňována (Olexa/Nováček 2013, 39). Mimo

to v nich také bývá spatřován artefakt magického, společensko-prestižního či dokonce monetárního významu (Kacsó 2006, 89). V kostrových hrobech bývají nacházeny v prostoru hlavy – většinou na spánkových kostech (Olexa/Nováček 2013, 38, 39; 2017, 33). Častý je jejich výskyt ve dvojicích, mohou se však objevit i ve 4 exemplářích v jednom hrobě (Bóna 1975, 159) – zde je ovšem zejména v případě zlatých exemplářů nutné počítat smožným vykrádáním, tj. redukcí dnešního počtu artefaktů (srov. Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989, 129, 130). Za zmínku stojí hrob č. 115 z Nižné Myšle, kde byly nalezeny dvě tvarově i rozměrově identické záušnice, z nichž jedna byla zlatá a druhá bronzová (Olexa/ Nováček 2013, 117, tab. 54: 3, 4). V hrobě č. 153 na téže lokalitě byla jedna zlatá záušnice nalezena společně s dalšími 9 bronzovými záušnicemi sedmihradského typu (Olexa/Nováček 2013, tab. 71: 2, 3). Šperky sedmihradského typu bývají součástí ženských i mužských hrobových výbav. Poměrně často se objevují vmužských hrobech (Olexa/Nová ček 2013, 39), vnich ovšem jen vjednom exempláři (Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989, 130); u pohřbů žen bývají ve dvojicích, přičemž někdy jsou oba exempláře stejné, jindy je jedna záušnice levotočivá a druhá naopak (Benkovsky-Pivovarová/ Chropovský 2015, 62; Olexa/Nováček 2015, 35). Naopak zrumunského pohřebiště vSărata-Monteoru je uváděna přítomnost těchto šperků pouze vženských hrobech (Zaharia 1959, 105). Šperky sedmihradského typu se ve střední Evropě hojně vyskytují v hrobech i v depotech, výjimečně i jednotlivě na sídlištích (nejnovější pře hled viz Meller 2014, soupis 2). VMaďarsku ivSedmihradsku se vdepotech vyskytují především zlaté exempláře (Bóna 1975, 159, tab. 198; Kacsó 2006, 76–80; Mozsolics 1968, 19), dosahujících mnohdy iznačného počtu (Jászdózsa-Kápolnahalom – 37 ks: Stanczik/ Tárnoki 1992, 124, obr. 81; Hangopuszta – 62 ks, Pécs/?/ – 124 ks: Meller 2014, 688, 689). Podobně je tomu i na východním Slovensku, kde v depotech z Barci či Spišského Štvrtku rovněž dominují zlaté šperky sedmihradského typu (Hájek 1954; Oravki nová/Vladár 2019; Vladár 2012). Zlatý šperk z jihočeských hom*ol tedy jednoznačně spadá do široké kategorie šperků sedmihradského typu. Vzhledem k absenci původní nálezové situace a doprovodných artefaktů jej můžeme jen obecně datovat do průběhu starší doby bronzové, snad do jejích mladších fází. Zajímavé je přitom metrické srovnání s některými dalšími zlatými šperky sedmihradského typu (tabela 1). Z hlediska své výšky hom*olský šperk nijak nevybočuje z běžného rámce. Mimořádná je však jeho hmotnost 12,75g, která výrazně převyšuje hmotnosti většiny dalších zvážených exemplářů, pohybující se většinou vrozmezí 1–7 g. Větší hodnoty

241

Z l atá z áušn ice z hom*ol (okr . Česk é Bu dějov ice) jako dok l ad kontakt u

Tabela 1. Příklady různých variant zlatých závěsků/záušnic sedmihradského (sibinského) typu, jejich základních nále zových okolností a metrických hodnot. Uvedeny pouze vybrané příklady celých exemplářů z České republiky, Slovenska, Rakouska, Německa a Polska. Datace jsou v některých případech orientační. Výška – max. vnější rozměr předmětu. Otazník – neuvedený údaj. Země

Lokalita

Kontext

Datace

Výška (mm)

Hmotnost (g)

Poznámka

Literatura

Čechy

hom*ole

ojed. nález

12,75

–

v tomto článku

Čechy

Tursko

hrob 5

BA2

5,95

–

Moucha 1997, 163

Morava

Dobročkovice

BA2

28,21

–

Lehrberger et al. 1997, M25

Morava

Dobročkovice

BA2

31,8

–

Lehrberger et al. 1997, M26

Morava

Hradčany

hrob

nezvěstný

Tihelka 1953, 276

Morava

Klentnice

depot?

BA2

–

Stuchlík 2018, obr. 4: 6

Morava

Klentnice

depot?

BA2

neúplný exemplář

Stuchlík 2018, obr. 4: 5

Morava

Lednice

kostrový hrob

BA2

3,1

–

Tihelka 1953, obr. 21: 3

Bajč

hrob 26

BA2

–

Točík 1979, tab. XCV: 7

Bajč

hrob 32

BA2

–

Točík 1979, tab. XCVI: 8

Košice-Barca

depot

BA2–BB1

celkem 22 ks

Hájek 1954

Nesvady

hrob 11 (dětský)

BA2

4,78

–

Dušek 1969, 14, tab. 1: 14

Nesvady

hrob 46 (dospělý)

BA2

4,88

–

Dušek 1969, 21, tab. 5:10

Nesvady

hrob 50 (dospělý)

BA2

–

Dušek 1969, 21, tab. 5: 12

Nesvady

hrob 89 (dospělý)

BA2

3,2

–

Dušek 1969, 30–31, tab. 10: 9

Nesvady

hrob 89 (dospělý)

BA2

3,34

–

Dušek 1969, 30–31, tab. 10: 10

Nesvady

hrob 89 (dospělý)

BA2

3,41

–

Dušek 1969, 30–31, tab. 10: 12

Nesvady

hrob 89 (dospělý)

BA2

3,54

–

Dušek 1969, 30–31, tab. 10: 13

Nižná Myšla

hrob 3

BA2

3,48

–

Olexa/Nováček 2013, tab. 3: 8

Nižná Myšla

hrob 11

BA2

6,77

–

Olexa/Nováček 2013, tab. 7: 7

Nižná Myšla

hrob 115

BA2

3,34

–

Olexa/Nováček 2013, tab. 54: 3

Nižná Myšla

hrob 153

BA2

5,3

–

Olexa/Nováček 2013, tab. 71: 2

Nižná Myšla

hrob 184

BA2

5,25

–

Olexa/Nováček 2013, tab. 86: 2

Nižná Myšla

hrob 197

BA2

3,9

–

Olexa/Nováček 2013, tab. 93: 3

Nižná Myšla

hrob 386

BA3

2,4

–

Olexa/Nováček 2015, tab. 71: 9

Nižná Myšla

hrob 386

BA3

2,25

–

Olexa/Nováček 2015, tab. 71: 10

Nižná Myšla

hrob 404

BA3

3,8

–

Olexa/Nováček 2015, tab. 87: 5

Nižná Myšla

hrob 404

BA3

3,3

–

Olexa/Nováček 2015, tab. 87: 6

Nižná Myšla

hrob 440

BA3

1,55

–

Olexa/Nováček 2015, tab. 117: 1

242

ON DŘEJ C H VOJ K A – JA N JOH N

Tabela 1. Pokračování. Země

Lokalita

Kontext

Datace

Výška (mm)

Hmotnost (g)

Poznámka

Literatura

Nižná Myšla

hrob 440

BA3

1,45

–

Olexa/Nováček 2015, tab. 117: 2

Nižná Myšla

hrob 570

BA3

2,6

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 61: 5

Nižná Myšla

hrob 570

BA3

1,5

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 61: 6

Nižná Myšla

hrob 595

BA3

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 78: 3

Nižná Myšla

hrob 595

BA3

1,4

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 78: 4

Nižná Myšla

hrob 655

BA3

1,2

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 124: 1

Nižná Myšla

hrob 655

BA3

1,2

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 124: 2

Nižná Myšla

hrob 700

BA3

1,8

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 141: 4

Nižná Myšla

hrob 700

BA3

2,2

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 141: 5

Nižná Myšla

hrob 774

BA3

2,3

–

Olexa/Nováček 2017, tab. 181: 1

Spišský Štvrtok

obj. 5/68, dep. vnádobě

BB1

7,9

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 4: 4

Spišský Štvrtok

obj. 5/68, dep. vnádobě

BB1

4,7

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 4: 5

Spišský Štvrtok

obj. 5/68, dep. vnádobě

BB1

2,5

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 4: 6

Spišský Štvrtok

obj. 5/68, dep. vnádobě

BB1

5,6

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 4: 7

Spišský Štvrtok

obj. 5/68, dep. vnádobě

BB1

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 4: 8

Spišský Štvrtok

obj. 5/68, dep. vnádobě

BB1

3,4

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 4: 9

Spišský Štvrtok

obj. 5/68, dep. vskříňce

BB1

3,9

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 5: 4

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

3,3

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 5

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

2,5

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 6

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

5,7

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 7

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

zdobený

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 8

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 9

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 10

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

5,6

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 11

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 12

Spišský Štvrtok

obj. 9/68, depot

BB1

5,4

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 6: 13

Spišský Štvrtok

obj. 19/70, depot

BB1

4,4

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 8: 5

Spišský Štvrtok

obj. 24/71, depot

BB1

24,1

ze 2 plášťů, zdobený

Oravkinová/Vladár 2019, obr.9: 12

Spišský Štvrtok

obj. 26/71, depot

BB1

27,9

ze 2 plášťů, zdobený

Oravkinová/Vladár 2019, obr. 11: 1

Spišský Štvrtok

obj. 26/71, depot

BB1

3,9

–

Oravkinová/Vladár 2019, obr.11: 2

243

Z l atá z áušn ice z hom*ol (okr . Česk é Bu dějov ice) jako dok l ad kontakt u

Tabela 1. Pokračování. Země

Lokalita

Kontext

Datace

Výška (mm)

Hmotnost (g)

Poznámka

Literatura

Franzhausen I

hrob 16

BA2

1,1

–

Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989, tab. 1: 5

Franzhausen I

hrob 92

BA2

2,4

–

Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989, tab. 10: 22

Franzhausen I

hrob 587

BA2

4,7

–

Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989, tab. 3: 5

Franzhausen I

hrob 595

BA2

4,4

–

Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989, tab. 4: 6

Franzhausen I

hrob 853

BA2

4,7

–

Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989, tab. 5: 7

Weronikopole

zničen

Hásek 1960, 107, obr. 14: 3

„Bornitz/ Oschatz“

ojedinělý nál.

ztracen

Hásek 1960, 107, obr. 14: 4

Helmsdorf

knížecí mohyla

BA2

9,8

–

Meller 2014, 694

Helmsdorf

knížecí mohyla

BA2

10,2

–

Meller 2014, 694–695

Osmünde

hrob

BA2

6,51

–

Meller 2014, 696

Osmünde

hrob

BA2

11,3

6,28

–

Meller 2014, 696

jsme zjistili pouze u dvou závěsků z Dobročkovic (28,2 a31,8 g), které jsou však jiné varianty (Lehrberger et al. 1997, tab. 50: M25–26), a u dvou artefaktů z depotů v objektech 24/71 a26/71 ze Spišského Štvrtku (24,1 a27,9 g), které jsou však jedinečné jak z hlediska své konstrukce, tak i výzdoby (Oravkinová/Vladár 2019, 100, obr. 9:12; 11: 1). Podobnou hodnotu 9,8 a 10,2 g mají dvě kšperku zhom*ol i tvarově téměř identické záušnice z Helmsdorfu (Meller 2014, 694, 695, obr.15) a rovněž jedna záušnice z depotu z objektu 9/68 ze Spišského Štvrtku (14 g), která je navíc i zdobená (Oravkinová/Vladár 2019, 93, obr. 6: 8). Slitina artefaktu zhom*ol a otázka původu zlata Prvkové složení slitiny bylo zjišťováno pouze povrchovou rentgenfluorescenční metodou za pomoci ručního XRF spektrometru Niton XL2 GOLDD. Jedná se o rychlou, nedestruktivní a dostupnou metodu, která ale neumožňuje zachycení stopových prvků, jež bývají ve slitinách drahých kovů

obsaženy ve velmi malém množství (např. Pt, Pd). Právě stopové prvky se mohou vbudoucnu ukázat jako klíčové při zjišťování provenience zlata, jejich analýz je však zatím poměrně malé množství – viz např. ozdoby zbohatých hrobů starší doby bronzové ve východním Německu, analyzované pomocí LA-ICP-MS (Lockhoff/Pernicka 2014). Výsledek měření šperku zhom*ol ukázal, že jde oslitinu zlata a stříbra, v níž zlato výrazně převažuje (tabela 2). Zlaté ozdoby starší doby bronzové bývají zpravidla vyrobené ze směsi těchto dvou kovů, přičemž vyhodnocení větších souborů analýz ukázalo dvě skupiny zastoupení stříbra ve slitině, jednu kolem 11 % a druhou kolem 25 % (Frána 1997, 164; cf. Lockhoff/ Pernicka 2014, 226). Artefakt zhom*ol tedy evidentně patří do skupiny ozdob s nižším obsahem Ag. Množství stříbra v záušnicích sedmihradského typu má obecně poměrně velkou variabilitu. Kupříkladu záušnice z„knížecí“ mohyly vHelms dorfu, které jsou velmi podobné nálezu zhom*ol, obsahují jen 6,6 a 6,8 % Ag (Lockhoff/Pernicka 2014, 228), naopak záušnice zhrobu 184 v Nižné Myšli má mít 44% podíl Ag (Mihok/Olexa/Briančin 1996, 6).

Tabela 2. hom*ole. Výsledek XRF analýzy zlatého šperku. Hodnoty jsou zprůměrovány ze dvou měření a uvedeny vhmotnostních procentech.

hom*ole

87,61

11,74

0,13

0,25

244

ON DŘEJ C H VOJ K A – JA N JOH N

Různé zastoupení stříbra může odpovídat využívání odlišných ložisek zlata, jejich přesnější lokalizace však není tímto způsobem možná. Roli mohla hrát ipreference specifických zlatých slitin pro konkrétní typy artefaktů (např. ve výbaváchbohatých mohyl Leubingen a Helmsdorf je prokázáno využití jiného typu zlaté slitiny pro ozdoby vlasů a jiného pro jehlice a ostatní ozdoby: Lockhoff/Pernicka 2014, 230, 231). Voblasti Balkánu a Podunají nepochybně hrálo významnou úlohu zlato ze sedmihradských ložisek, pro nějž jsou typické vysoké obsahy stříbra, zpravidla nad 20% (Hartmann 1970, 40). U nálezů sedmihradských šperků z centrálních lokalit otomanské kultury na východním Slovensku je ale připouštěna jejich výroba zlokálních zdrojů, a to nejen na základě odlišného chemického složení ve srovnání se sedmihradskými zdroji (Olexa/Nováček 2013, 40, 41), ale i nálezů polotovarů k výrobě záušnic ze Spišského Štvrtku (Vladár/Oravkinová 2015, 449, 450). Rovněž některé nálezy zlatých záušnic tohoto typu zoblasti únětické kultury vykazují nižší obsahy stříbra amohou odpovídat zlatu zjiných než sedmihradských zdrojů (kromě výše zmíněného Helmsdorfu např. moravské nálezy zLednice aDobročkovic: Lehrberger et al. 1997, 297, 298, tab. 50: M25, M31). Zároveň se však na našem území setkáváme i svyššími obsahy Ag nad 20 %, kam spadá dosud jediný český zlatý zástupce sedmihradského typu šperku zTurska (Leh rberger et al. 1997, 274, tab.20:Č346) a další exemplář zmoravských Dobročkovic (Lehrberger et al. 1997, 297, tab. 50: M26).

Pro výrobu zlatých ozdob sedmihradského typu tedy můžeme na základě variability přírodní příměsi stříbra předpokládat využívání různých ložisek, bohužel bez možnosti jejich přesné identifikace. Jelikož provenienci zlata zpravidla nelze sjistotou prokázat, nemůžeme prozatím ani spolehlivě určit, jestli jsou jednotlivé exempláře nalezené mimo předpokládanou oblast jejich výroby importy nebo lokálními napodobeninami. Záv ěr Zlatý šperk z hom*ol můžeme považovat za doklad buď přímého, nebo alespoň zprostředkovaného vlivu z prostředí Karpatské kotliny do Čech (srov. Bátora 2006, 207, 208; Hásek 1960, 110; Vladár 1973, 263–265). Pro srovnání lze uvést, že dva analogické exempláře z „knížecího“ hrobu z Helmsdorfu jsou rovněž interpretovány jako importy z Karpatské kotliny, zatímco dvě záušnice jiné varianty z Osmünde jsou považovány za lokální napodobeniny (Meller 2014, 627, 628). Nově objevený zlatý šperk tak potvrzuje význam jižních Čech jako oblasti, stojící na křižovatce různých dálkových vlivů, k nimž bezesporu patřily kontakty s širší oblastí Karpatské kotliny. Přestože obě tato území dělí od sebe několikasetkilometrová vzdálenost, nebyly vzájemné vztahy žádnou výjimkou. Svým drobným dílem k tomuto poznání přispívá i nález z hom*ol.

Li t er at u r a Bartelheim 1998 – M. Bartelheim: Studien zur böhmischen Aunjetitzer Kultur – Chronologische und chorologische Untersuchungen. UPA 46. Bonn 1998. Bátora 1982 – J. Bátora: Ekonomicko-sociálny vývoj východného Slovenska v staršej dobe bronzovej. Slovenská archeológia 30, 1982, 249–314. Bátora 2000 – J. Bátora: Das Gräberfeld von Jelšovce/Slowakei. Ein Beitrag zur Frühbronzezeit im nordwestlichen Karpa tenbecken. Teil 1–2. PAS 16/1–2. Kiel 2000. Bátora 2006 – J. Bátora: Štúdie ku komunikácii medzi strednou a východnou Európou v dobe bronzovej. Bratislava 2006. Bátora 2018 – J. Bátora: Slovensko v staršej dobe bronzovej. Bratislava 2018. Benkovsky-Pivovarová/Chropovský 2015 – Z. Benkovsky-Pivovarová/B. Chropovský: Grabfunde der frühen und beginnenden mittleren Bronzezeit in der Westslowakei. Teil 2. Nitra 2015. Blažek/Ernée/Smejtek 1998 – J. Blažek/M. Ernée/L. Smejtek: Die bronzezeitlichen Gußformen in Nordwestböhmen. Bei träge zur Ur- und Frühgeschichte Nordwestböhmens 3. Most 1998. Bóna 1975 – I. Bóna: Die mittlere Bronzezeit Ungarns und ihre südöstlichen Beziehungen. Budapest 1975.

Bouzek 2015 – J. Bouzek: Únětická kultura a civilizace východního Středomoří, Egypta a Mezopotámie. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doby bronzová v Čechách, na Morave a na Slovensku“. Nitra – Bratislava 2015, 39–50. Dušek 1969 – M. Dušek: Bronzezeitliche Gräberfelder in der Südwestslowakei. Bratislava 1969. Frána 1997 – J. Frána: Materialanalysen des frühbronzezeitlichen Goldes aus Böhmen. In: G. Lehrberger/ J. Fridrich/R. Gebhard/J. Hrala (Hrsg.): Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren: Herkunft – Techno logie – Funde. Památky archeologické. Supplementum 7. Praha 1997, 164–165. Hájek 1954 – L. Hájek: Zlatý poklad v Barci u Košic. Archeo logické rozhledy 6, 1954, 584–587, 610–612. Hänsel 1968 – B. Hänsel: Beiträge zur Chronologie der mittleren Bronzezeit im Karpatenbecken. Bonn 1968. Hartmann 1970 – A. Hartmann: Prähistorische Goldfunde aus Europa. Studien zu den Anfängen der Metallurgie 3. Berlin 1970. Hásek 1955 – I. Hásek: Českomoravské zlaté nálezy z doby bronzové. Archeologické rozhledy 7, 1955, 659–676.

Z l atá z áušn ice z hom*ol (okr . Česk é Bu dějov ice) jako dok l ad kontakt u

Hásek 1960 – I. Hásek: Oválné závěsky sedmihradského typu v únětickém prostředí. Acta Universitatis Caroli nae, Philosphica et Historica 3. Sborník prací k poctě 60. narozenin akademika Jana Filipa. Praha 1960, 105–112. Havlice 2000 – J. Havlice: Kontakty mezi jižními Čechami astředním Podunajím ve starší době bronzové. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2000. Nepublikované. Chvojka 2015 – O. Chvojka: Chronologie und Kulturen der südböhmischen Bronzezeit und Ihre Parallelisierung zu den Donaugebieten und Karpatenbecken. In: R.E. Németh/B. Rezi (eds.): Bronze Age Chronology in the Carpathian Basin. Proceedings of the International Colloquium from Targu Mures 2–4 October 2014. Targu Mures 2015, 9–22. Chvojka/Hlásek/Menšík 2017 – O. Chvojka/D. Hlásek/P. Menšík: Mitteleuropäische Kontakte der südböhmischen Bronzezeit. Fines Transire 26, 2017, 133–145. Kacsó 2006 – C. Kacsó: Bronzefunde mit Goldgegenständen im Karpatenbecken. In: J. Kobal’ (Hrsg.): Bronzezeitliche Depotfunde – Problem der Interpretation. Materialien der Festkonferenz für Tivodor Lehoczky zum 175. Geburtstag. Ushhorod, 5.-6. Oktober 2005. Užgorod 2006, 76–123. Kobaľ 2000 – J. Kobaľ: Bronzezeitliche Depotfunde aus Trans karpatien (Ukraine). PBF XX/4. Stuttgart 2000. Lehrberger et al. 1997 – G. Lehrberger/J. Fridrich/R. Gebhard/J. Hrala (Hrsg.): Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren: Herkunft – Technologie – Funde. Band I–II. Památky archeologické. Supplementum 7. Praha 1997. Lockhoff/Pernicka 2014 – N. Lockhoff/E. Pernicka: Archaeometallurgical investigations of Early Bronze Age gold artefacts from central Germany including gold from the Nebra hoard. In: H. Meller/R. Risch/E. Pernicka (Hrsg.): Metalle der Macht – frühes Gold und Silber. Tagungen des Landesmuseums für Vorgeschichte Halle 11/I–II. Halle (Saale) 2014, 223–236. Makarowicz 2010 – P. Makarowicz: Trzciniecki krąg kultu rowy – wspólnota pogranicza Wschodu i Zachodu Europy. Poznań 2010. Meller 2014 – H. Meller: Die neolithischen und bronzezeitlichen Goldfunde Mitteldeutschlands – Eine Übersicht. In: H. Meller/R. Risch/E. Pernicka (Hrsg.): Metalle der Macht – Frühes Gold und Silber. Tagungen des Landesmuseums für Vorgeschichte Halle 11/I–II. Halle (Saale) 2014, 611–716. Mihok/Olexa/Briančin 1996 – Ľ. Mihok/L. Olexa/J. Briančin: Spôsob výroby zlatých predmetov z doby bronzovej zNižnej Myšle. Archeologia technica 10, 1996, 5–15. Moucha 1996 – V. Moucha: Zu den Beziehungen zwischen Bayern und Böhmen während der älteren Bronzezeit. In: K. Schmotz/M. Zápotocká (Hrsg.): Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen. 5. Treffen 1995 in Sulzbach-Rosenberg. Espelkamp 1996, 26–32. Moucha 1997 – V. Moucha: 6.4.2.1 Böhmen. In: G. Lehrberger/J. Fridrich/R. Gebhard/J. Hrala (Hrsg.): Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren: Her kunft – Technologie – Funde. Památky archeologické. Supplementum7. Praha 1997, 154–164. Mozsolics 1968 – A. Mozsolics: Goldfunde des Depotfundhorizontes von Hajdúsámson. Bericht der Römisch -Germanischen Kommission 46–47, 1968, 1–76.

245

Mozsolics 1973 – A. Mozsolics: Bronze- und Goldfunde des Karpatenbeckens. Budapest 1973. Neugebauer-Maresch/Neugebauer 1988–1989 – Ch. Neugebauer-Maresch/J. W. Neugebauer: Goldobjekte aus den Frühbronzezeitnekropolen Franzhausen 1 und 2 und Gemeinlebarn F. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 118–119, 1988–1989, 101–134. Nováček 2010 – T. Nováček: Pohrebisko otomansko-füzesa bonyskej kultúry na lokalite Nižná Myšľa – nekeramické pamiatky staršieho horizontu. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2010. Nepublikované. Olexa/Nováček 2012 – L. Olexa/T. Nováček: Praveké zlato z Nižnej Myšle. In: R. Kujovský/V. Mitáš (ed.): Václav Furmánek a doba bronzová. Zborník k 70. narodeninám. Nitra 2012, 273–278. Olexa/Nováček 2013 – L. Olexa/T. Nováček: Pohrebisko zo staršej doby bronzovej v Nižnej Myšli. Katalóg I (hroby 1 – 310). Nitra 2013. Olexa/Nováček 2015 – L. Olexa/T. Nováček: Pohrebisko zo staršej doby bronzovej v Nižnej Myšli. Katalóg II (hroby 311 – 499). Nitra 2015. Olexa/Nováček 2017 – L. Olexa/T. Nováček: Pohrebisko zo staršej doby bronzovej vNižnej Myšli. Katalóg III (hroby 500 – 792). Nitra 2017. Oravkinová/Vladár 2019 – D. Oravkinová/J. Vladár: The Phenomenon of Hoarding at the Fortified Settlement in Spišský Štvrtok. In: K. P. Fischl/T. L. Kienlin (eds.): Beyond Divides – The Otomani-Füzesabony Phenomenon. Current Approaches to Settlement and Burial in the North -eastern Carpathian Basin and Adjacent Areas. UPA 345. Bonn 2019, 83–119. Rzehak 1899 – A. Rzehak: Ueber einige merkwürdige Vor- und frühgeschichtliche Alterthümer Mährens. Separatendruck. Zeitschrift des Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesiens 3/4, 1899, 1–31. Schmidt 1904 – H. Schmidt: Troja – Mykene – Ungarn. Zeit schrift für Ethnologie 36, 1904, 608–656. Schránil 1921 – J. Schránil: Studie o vzniku kultury bronzové v Čechách. Praha 1921. Schubert 1974 – E. Schubert: Studien zur frühen Bronzezeit an der mittleren Donau. Bericht der Römisch-Germa nischen Kommission 54, 1973, 1–105. Sliacka 2015 – S. Sliacka: Kolekcia drobných bronzových šperkov zLiskovskej jaskyne. Zborník SNM 109. Archeológia 25, 2015, 31–35. Soják/Miháľ 2007 – M. Soják/F. Miháľ: Interdisciplinárna spolupráca pri výskume speleoarcheologických lokalít na Slovensku (so zameraním na východné Slovensko). Ve službách archeologie 1, 2007, 231–251. Stanczik/Tárnoki 1992 – I. Stanczik/J. Tárnoki: Jászdózsa-Kápolnahalom. In: W. Meier-Arendt (Hrsg.): Bronzezeit in Ungarn. Forschungen in Tell-Siedlungen an Donau und Theiss. Frankfurt am Main 1992, 120–127. Stejskalová 1999 – D. Stejskalová: Možná cesta drobného šperku z Blízkého východu do střední Evropy. Archeo logie ve středních Čechách 3, 1999, 87–92. Stuchlík 1997 – S. Stuchlík: 6.4.2.2 Mähren. In: G. Lehrberger/J. Fridrich/R. Gebhard/J. Hrala (Hrsg.): Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren: Her kunft – Technologie – Funde. Památky archeologické. Supplementum 7. Praha 1997, 165, 166. Stuchlík 2018 – S. Stuchlík: Nové typy zlatých vlasových ozdob zMoravy. In: J. Bátora/R. Kujovský/M. Ruttkay/

246

ON DŘEJ C H VOJ K A – JA N JOH N

J. Vladár (ed.): Anton Točík. Legenda slovenskej archeológie. Nitra 2018, 161–168. Stuchlík/Stuchlíková 1996 – S. Stuchlík/J. Stuchlíková: Aunjetitzer Gräberfeld in Velké Pavlovice, Südmähren. Prähistorische Zeitschrift 71, 1996, 123–175. Tihelka 1953 – K. Tihelka: Moravská únětická pohřebiště. Památky archeologické 44, 1953, 229–328. Točík 1979 – A. Točík: Výčapy-Opatovce a ďalšie pohrebiská zo staršej doby bronzovej na juhozápadnom Slovensku. Nitra 1979. Vladár 1973 – J. Vladár: Osteuropäische und mediterrane Einflüsse im Gebiet der Slowakei während der Bronzezeit. Slovenská archeológia 21, 1973, 253–357. Vladár 2012 – J. Vladár: Depoty bronzových a zlatých výrobkov na výšinnom opevnenom sídlisku otomanskej

kultúry v Spišskom Štvrtku. In: R. Kujovský/V. Mitáš (ed.): Václav Furmánek a doba bronzová. Zborník k 70.na rodeninám. Nitra 2012, 383–395. Vladár/Oravkinová 2015 – J. Vladár/D. Oravkinová: Tezaurácia bronzových a zlatých predmetov na opevnenom sídlisku v Spišskom Štvrtku. In: J. Bátora/P. Tóth (ed.): Keď bronz vystriedal meď. Zborník príspevkov z XXIII. medzinárodného sympózia „Staršia doby bronzová vČechách, na Morave ana Slovensku“. Nitra – Bratislava 2015, 433–452. Zaharia 1959 – E. Zaharia: Die Lockenringe von Sărata-Monteoru und ihre typlogischen und chronologischen Beziehungen. Dacia NS 3, 1959, 103–134.

Rukopis přijat 9. 6. 2020 Translated by Jan John doc. Mgr. Ondřej Chvojka, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Archeologický ústav Branišovská 31a CZ – 370 05 České Budějovice [emailprotected]

PhDr. Jan John, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Archeologický ústav Branišovská 31a CZ – 370 05 České Budějovice [emailprotected]

Gold Earring from hom*ole (Dist. České Budějovice) as the Evidence of Contacts Between South Bohemia and Carpathian Basin in the Early Bronze Age

Ondřej Chvojka – Jan John SUMMARY In February 2020, a unique find of the gold earring was found near the village of hom*ole in South Bohemia (Fig. 1). Although it is an isolated find without an archaeological context, based on the typological-chronological analysis, it can be classified as a jewellery of the so-called Transylvanian type. These artefacts were particularly widespread in the Carpathian Basin during the Early Bronze Age (Fig.2; Table 1); on the other hand, in Bohemia they are very rare (cf. Hásek 1960). The earring was analysed

by XRF (Table 2), but unfortunately the origin of gold is impossible to determine using this method. Therefore, we cannot reliably determine whether individual pieces of Transylvanian earrings found outside the intended area of their production are imports or local imitations. The find can thus be assumed to be one of the examples (see Chvojka 2015; Chvojka/Hlásek/Menšík 2017) of either direct or mediated contacts between South Bohemia and the Carpathian Basin during the Early Bronze Age.

Fig. 1. hom*ole (dist. České Budějovice). Gold earring (drawing by T. Kolegar; photo by J. John). Fig. 2. Distribution of gold jewellery of the Transylvanian type in Central Europe (after H. Meller 2014, fig. 17; the numbers of sites correspond to the list in the cited work; edited by J. John).

context and metric values. Only selected examples of completely preserved pieces from the Czech Republic, Slovakia, Austria, Germany and Poland are given. Height – max. external dimension of the artefact. Question mark – unspecified data. Table 2. hom*ole. Result of XRF analysis of gold earring. Values are in weight percent and averaged from two measurements.

Table 1. Examples of different variants of gold pendants/ earrings of the Transylvanian (Sibinian) type, their

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 247–255. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.20

Moh y lová poh řebišt ě sta r ší a st ředn í doby bronzov é vj i žn íc h Čec h ác h Kontinuita nebo diskontinuita využívání pohřebních areálů? O N D ŘE J C H VO J K A – P E T R M E N ŠÍK Early and Middle Bronze Age Burial Mounds in Southern Bohemia. Continuity or Discontinuity of Using Burial Sites? Burial mounds are considered as a typical monument of the Early and Middle Bronze Age in southern Bohemia, representing the only form of graves within BA–BC2 in the area. Although the existing literature has stated hundreds of burial mounds at dozens of cemeteries, after a critical review, only 19 burial mounds from 10 sites can be assigned to the Early Bronze Age, and further 73 burial mounds from 29 sites represent the Middle Bronze Age. Most of the mounds are polycultural, however, burying attributable to both the monitored periods can be unequivocally proven only within four mounds. Even so, an occasional continuity can be taken into account when thinking about using these funeral places. Keywords: South Bohemia, Early Bronze Age, Middle Bronze Age, burial mound cemeteries, burial rite.

Úvod Mezi nejtypičtější pravěké památky jižních Čech patří bezesporu mohylová pohřebiště, která jsou vtomto regionu díky menšímu rozsahu zemědělsky obdělávané půdy a většímu zalesnění zdejší krajiny relativně dobře dochovaná (srov. např. Beneš/Michá lek/Zavřel 1999; Chvojka/Krištuf/Rytíř 2009; Menšík/ Krištuf/Chvojka 2010; Michálek 2017; Tisucká 2008, 15). Mohylníky představují pozůstatky dávné kulturní krajiny, zároveň nám ovšem také dokládají mnohdy dlouhodobou kontinuitu využívání těchto funerálních areálů, někdy již od počátku doby bronzové až do časně laténského období, případně až do raného středověku. V našem příspěvku se budeme zabývat dvěma nejstaršími epochami, v nichž byly v jižních Čechách mohyly budovány, tj. starší a střední dobou bronzovou. Zaměříme se přitom na porovnání pohřebního ritu a na otázku vzájemného vztahu mohylníků z těchto dvou epoch. Základem předloženého příspěvku je kritická revize všech jihočeských mohylových hrobů starší a střední doby bronzové. Do následné analýzy jsme zahrnuli pouze prokázané pohřby z obou uvedených epoch (tabela 1) – soubory artefaktů bez jisté vazby na prokázané pohřby jsme vyloučili, stejně jako nálezy bez jasných nálezových okolností. Neznamená to, že zde nereflektované nálezy nemusejí pocházet z pohřebních komponent sledovaných epoch, do skupiny jistých mohylových hrobů jsme je však v našem příspěvku nezapočítali.

A kt uální stav poznání moh y l starší a střední doby bronzov é vj i žních Čech ách Z několika stovek dnes v jižních Čechách evidovaných mohylových pohřebišť (přehledy viz Beneš/ Michálek/Zavřel 1999; Fröhlich/Michálek 1978; Chvojka/ Krištuf/Rytíř 2009; Menšík/Krištuf/Chvojka 2010; Mi chálek 2017; Michálek/Fröhlich 1979; 1987; Michálek/ Zavřel 1996; Tisucká 2008) lze do starší a střední doby bronzové bezpečně zařadit jen jejich malou část. Na pouhých 36 lokalitách byly po kritické revizi bezpečně prokázány pohřby z jednoho nebo obou uvedených období. Nejstarší datované mohyly spadají v jižních Čechách do starší doby bronzové (Hájek 1954, 122–140; Havlice 2001; Militký 1998), kdy zároveň dochází kstabilnímu osídlení tohoto regionu po dlouhém hiátu vmladém eneolitu. Právě pohřbívání do mohyl, což je zde dosud jediná forma hrobu starší doby bronzové, vedlo L. Hájka k vyčlenění specifické jihočeské kulturní skupiny (Hájek 1954, 179–182). Vsoučasné době je v jižních Čechách známých 37 pohřebišť datovatelných do starší či do přelomu starší a střední doby bronzové (Chvojka/Menšík, vtisku), avšak pouze na deseti lokalitách byly bezpečně doloženy vlastní pohřby (obr. 1). Další mohylníky poskytly pouze artefakty bez prokázaných pohřbů nebo se jedná olokality s nejasnými nálezovými okolnostmi. Celkovou strukturu pohřebišť starší doby bron zové nelze přesně postihnout, protože žádný mo-

248

ON DŘEJ C H VOJ K A – PET R M E NŠÍK

Tabela 1. Přehled jihočeských mohylových pohřebišť s bezpečně prokázanými pohřby ze starší a střední doby bronzové; mohyly bez publikovaných pohřbů, pouze s dochovanými artefakty, nejsou uvedeny (podkladové zdroje: Dubský 1949; Hájek 1954; Chvojka/Krištuf/Rytíř 2009; Chvojka/Michálek 2011; Menšík/Krištuf/Chvojka 2010; Michálek 2017; Militký 1998; Píč 1900; Tisucká 2008 a nepublikované zdroje autorů). * Minimální počet jistých mohyl na lokalitě bez ohledu na jejich dataci, stav prozkoumání a pod. Lokalita

Okr.

Mohyl celkem*

Mohyly BA–BA2/ BB1

Mohyly BB–BC

Pohřeb kostrový

Pohřeb žárový

Pohřeb neurčen

Albrechtice n. Vlt.-Kopanina

–

Albrechtice n. Vlt.-V kopcích

–

Bernartice

–

Čichtice

–

Dobešice-Slavná hora

–

Dobešice-Kolomazná

–

Dobešice-Hrůbata

–

Dobronice

–

Dražíč

ČB

–

Hluboká n. Vlt.-Nad kaštankou

ČB

–

Hluboká n. Vlt.-Tolomy

ČB

–

Hosty

ČB

–

Hvožďany

–

Kostelec

ČB

–

Krašovice

–

Křtěnov

ČB

1+x

–

1+x

Kučeř

–

Maršov

–

Nedabyle

ČB

–

Oldřichov

–

Paseky

–

Písek

–

Plav

ČB

–

3+x

–

Protivín

–

Radošovice

ČB

–

Řepeč

–

Sepekov

–

Staré Sedlo

–

Těšínov-Sýkovka

–

Těšínov-Selská

–

Topělec

–

Týn nad Vltavou

ČB

–

Údraž

–

Újezd u Vodňan

–

Vodňany

–

Zběšice

–

1020

19 + x

73 + x

38 + x

Celkem

Moh y lová pohře bi št ě s tarší a střední do by bronzov é vj i žních Čech ách

249

Obr. 1. Mohylová pohřebiště starší doby bronzové v jižních Čechách. Čísla u jistých pohřebišť odpovídají tabele 1 v textu (mapový podklad K. Vávra).

250

ON DŘEJ C H VOJ K A – PET R M E NŠÍK

Obr. 2. Mohylová pohřebiště střední doby bronzové v jižních Čechách. Čísla u jistých pohřebišť odpovídají tabele 1 vtextu (mapový podklad K. Vávra).

Moh y lová pohře bi št ě s tarší a střední do by bronzov é vj i žních Čech ách

251

hylník nebyl prozkoumán kompletně. Plánovité seskupování nebo strukturování nebylo pozorováno. Mezi lépe poznané patří lokalita ve Křtěnově, kde P. Braun prokopal 9 mohyl, bohužel bez detailnější publikace (Braun 1987, 95, 96). Moderně zhodnocené výzkumy šesti mohyl ve Vodňanech (Chvojka/Michálek 2013, obr. 2; Michálek 1997, 8, 9, obr. 6; 7) advou mohyl v Protivíně (Beneš/Michálek 2006, tab.IV) ukazují, že mohyly byly uspořádány blízko sebe a v některých případech se až dotýkaly. Rovněž v následující střední době bronzové se vjižních Čechách setkáváme výlučně smohylovými hroby, určitou výjimku představují jen patrně čtyři žárové hroby stupně BB1 uložené do destrukce hradby hradiště ve Vrcovicích (Beneš 1966; kriticky: Hlásek et al. 2015, 217–219). Počet mohyl na cca 90 lokalitách bývá odhadován na 1800 (Chvojka/Michálek 2013, 10–17; Tisucká 2008); podle provedené revize (tabela 1) však můžeme za bezpečně prokázaných pro střední dobu bronzovou považovat jen 73 mohyl zcelkem 29 lokalit (obr. 2). Žádné zpohřebišť nebylo odkryto kompletně, i když některé lokality byly zkoumány plošně (např. torzo nekropole vPísku-Bakalářích: Jiřík et al. 2012; pohřebiště v Oldřichově: Michálek 2017, 273–276). Základní nálezový fond z mohylových hrobů střední doby bronzové byl získán již v19. a na počátku 20. století, a to především díky výzkumům J. L. Píče (1900). Ten nechal v letech 1888–1910 prozkoumat 136 mohyl na 21 lokalitách, znichž zhruba 40 náleželo střední době bronzové (Chvojka/Michálek 2011, 66). Další výraznější výzkumy středobronzových mohyl proběhly až ve druhé polovině 20. století, publikovány však byly (pokud vůbec) většinou až nedávno (např. Dobešice-Hrůbata: Beneš/Michálek 2012; Týn nad Vltavou: Chvojka/Michálek 2013, 14–17). Znovějších výzkumů lze jmenovat odkryv středobronzových mohyl u Radošovic (Chvojka/Michálek 2013, 12–14; Chvojka/Michálek/Zavřel 2011), Dražíče (Jiřík/Rytíř 2004), dvě lokality u Dobešic (poloha Slavná hora: Chvojka/Michálek 2005; 2013, 10–12; poloha Hrůbata: Krištuf/Rytíř 2009) nebo již výše zmíněné výzkumy vPísku a Oldřichově. Nejnověji, vletech 2017–2018, pak byly odkryty tři mohyly v Plavu (Chvojka/ Zavřel, v tisku). Několik mohylníků bylo sledováno také pomocí nedestruktivních metod, jako např. lokality vpovodí říčky Smutné na rozhraní Písecka a Táborska (Chvojka et al. 2011).

vztahů. Radiokarbonová data, spadající na přelom starší a střední doby bronzové (cca 1750–1530 př. Kr.), pocházejí zatím pouze z pohřebiště v Dobešicích (Krištuf/Rytíř 2009, 50, 51, tab. 1). Většina jihočeských hrobů starší doby bronzové patří do stupně BA2 (Hluboká nad Vltavou, Hosty, Těšínov, Vodňany), starší je pouze ne zcela jistý mohylový hrob v Maršově (Šálová/Chvojka/Menšík 2016, 90). V jižních Čechách dosud chybí, svýjimkou jedné mohyly vDobešicích, bezpečně prokázané hroby z období BA2/BB1, ze stupně BB1 je pak jen několik vesměs nejistých hrobových souborů. Vrámci mohyl střední doby bronzové jich většina náleží do stupňů BB2–BC. Tomu odpovídá i zatím jediné radiokarbonové datum zhrobu 3 ve zkoumané mohyle uDobešic (Krištuf/Rytíř 2009, 50, tab. 1). Je však nutné upozornit, že bez exaktních dat je možné větší část souborů, zejména ze starších výzkumů, zařadit jen obecně do střední doby bronzové. Většina z uvedených deseti prokázaných sta robronzových pohřebišť vykazuje pohřbívání i v mladších pravěkých epochách, monokulturní jsou podle současného stavu poznání pouze dva mohylníky (Protivín: Beneš 1997, 194–197; Beneš/Mi chálek 2006, 5, tab. IV; V; Hájek 1954, 134, obr. 10:1–4; Vodňany: Chvojka/Michálek 2013, 8, 9; Michálek 1996, 41). Mohylová pohřebiště s prokázanými pohřby ze starší i střední doby bronzové jsou v jižních Čechách jen čtyři. Podle aktuálního stavu poznání tak lze opakované (kontinuální?) využívání pohřebišť v obou sledovaných epochách považovat spíše za výjimečné. Zdůraznit ovšem musíme velmi omezený stav současných informací, daný nedostatečným stavem výzkumu jednotlivých lokalit. Z uvedených čtyř lokalit s prokázanými pohřby z obou epoch jsou dvě limitovány nedostatečnou dokumentací (Hosty: Beneš/Michálek/Zavřel 1999, 53; Paseky: Chvojka/Michálek 2011, 36–38) a jedna lokalita absencí podrobného zpracování a zveřejnění (Křtěnov: Braun 1987). Moderně zkoumaná a dobře dokumentovaná je tak jen lokalita vpoloze Hrůbata u Dobešic, kde se vjižních Čechách poprvé podařilo prokázat vybudování mohyly na přelomu starší astřední doby bronzové a její navýšení v následující epoše střední doby bronzové (Krištuf/Rytíř 2009, 51).

Kon t i n u i ta nebo diskon t i n u i ta v y užívání j i hočesk ých moh y lník ů?

Rozměry jihočeských starobronzových mohyl zřídka dnes přesahují výšku 1 m, půdorys násypu bývá kruhový nebo mírně oválný o průměru 5 až 10 m. Výjimečná je vtomto případě jedna mohyla u Těšínova („Sýkovka“), která měla oválný tvar o rozměrech 26 x 16 m s výškou až 1,9 m. O něco

Chronologické určení jihočeských starobronzových hrobů je možné pouze na základě typologického rozboru artefaktů nebo stratigrafických

Form ální podoba a rozměry moh y l

252

ON DŘEJ C H VOJ K A – PET R M E NŠÍK

menší byla mohyla z polohy Selská o rozměrech 12x 16 m (Dubský 1949, 71–77). Mohyly ze střední doby bronzové jsou rovněž kruhového až oválného půdorysu, dosahují průměru 5–20 m avýšek 0,2–2m. Vnitřní konstrukce jihočeských mohyl starší doby bronzové bývá rozmanitá, vždy se však objevují vnitřní kamenné prvky (Havlice 2001, 57, 58; Chvojka/ Krištuf/Rytíř 2009, 89). Nejčastější je pravděpodobně centrální kamenné jádro kryjící pohřeb shliněným pláštěm (např. Vodňany: Chvojka/Michálek 2013, 8, 9, obr. 2; 3; Michálek 1996, 41, obr. 2). Lze předpokládat, že většina mohyl ukrývala jediný komorový pohřeb vmohyle. Hrobové komory mohly být zahloubeny do podloží, mohly se však nacházet i vmohylovém náspu, na úrovni terénu na zemi (Protivín, mohyla I) nebo na ploše složené zkamenů (Nedabyle, mohyla I). S kamennými věnci se vtéto době setkáváme jen výjimečně (Těšínov-Selská: Dubský 1949, 85, obr. 8; Protivín – mohyla II: Beneš 1997, 194–200). Celokamenná konstrukce byla zjištěna pouze u dvou mohyl v Těšínově (Dubský 1949, 71–77) a u jedné vHostech (Hájek 1954, 126–128). Konstrukce mohyl ze střední doby bronzové tvořily většinou 1–2 věnce, které bránily rozplavování hliněného násypu. Mohyly mají většinou kamenný plášť, který kryje jednu nebo i více hrobových komor čtvercového nebo oválného půdorysu. Ty obsahovaly kostrový nebo žárový pohřeb uložený většinou na úroveň terénu. Objevují se však i pohřby mimo tyto komory.

ipříklady znejnověji zkoumaných mohyl vPlavu (Chvojka/Zavřel, v tisku). Mezi blíže neurčenými pohřby (tabela 1) tak mohou být většinově skryté právě nerozpoznané kostrové hroby. Pohřby starší i střední doby bronzové většinou obsahují poměrně početné milodary. Jejich dnešní stav poznání ovšem může být zredukován úrovní terénních výzkumů u většiny starších výzkumů, absencí prosévání a plavení, stejně tak selekcí nálezů při výzkumech a jejich možnou redukcí vmuzejních sbírkách. Mnoho drobných milodarů či předmětů zorganických materiálů tak nepochybně nebylo objeveno. Vzhledem k uvedené prakticky totální redukci kosterních pozůstatků z jihočeských mohyl sledovaných epoch nejsou kdispozici žádná antropologická či archeogenetická data, která by přiblížila demografickou, sociální či genderovou skladbu pohřbených. Pouze podle charakteru pohřebních milodarů a případně podle stratigrafických vztahů mezi jednotlivými hroby lze usuzovat na zastoupení obou pohlaví v mohylách a patrně irůzných věkových skupin, včetně dětí. Vnásypech staro- i středobronzových mohyl se občas setkáváme s rozptýlenými zlomky keramiky (např. Čtrnáct 1973; Beneš 1997), případně i s dalšími artefakty. Ty se do pláště mohyl mohly dostat zblízkého sídliště (viz např. nejnověji dokumentovaný případ zPlava: Chvojka/Zavřel, vtisku), nebo mohlo jít o rituální praktiky během či po vlastním pohřebním obřadu.

Pohřební r i t us j i hočesk ých moh y l starší a střední doby bronzov é

Záv ěr

Pohřební ritus jihočeské skupiny únětické kultury byl kostrový. Přes to, že se díky kyselé půdě lidské ostatky až na výjimky nedochovaly, můžeme díky hrobovým komorám (Těšínov, Vodňany) stanovit orientaci hrobů na severojižní, tedy stejnou jako vněkterých dalších podunajských skupinách. Žárové pohřby nebyly dosud v jižních Čechách bezpečně doloženy (Havlice 2001, 60), i když je nelze zcela vyloučit (Hájek 1954, 134). Teprve na počátku střední doby bronzové se vjižních Čechách objevují první jisté žárové hroby, jak naznačují výše uvedené čtyři hroby z hradiště u Vrcovic. Ve střední době bronzové je obecně v Čechách konstatována biritualita pohřebního ritu (Jiráň ed. 2008, 122–125). Rovněž vjižních Čechách se setkáváme soběma formami pohřbů, občas i vjedné mohyle (např. Dobešice-Kolomazná: Chvojka/Krištuf/Rytíř 2009, 108; Dobešice-Hrůbata: Krištuf/Rytíř 2009). Podle dnešního stavu poznání převažují vjižních Čechách hroby žárové, ovšem počet hrobů kostrových je evidentně silně redukován, jak ukazují

Pro jižní Čechy je ve starší a střední době bronzové typické pohřbívání zemřelých pod mohylové náspy. Ploché hroby nebyly vtéto oblasti doposud spolehlivě identifikovány. Během vývoje lze vpohřebním ritu pozorovat určité změny po stránce formální i prostorové. Rozsah osídlené plochy je ve sledovaném regionu vobou obdobích přibližně stejný a zaujímá centrální části jižních Čech, výraznější rozdíly ovšem můžeme vidět vhustotě a struktuře osídlení. Ve střední době bronzové se jádro osídlení posouvá do střední a severní části regionu na Bechyňsko, Písecko, Vltavotýnsko a Vodňansko. Naopak v jižní části jihočeského regionu oproti starší době bronzové dokladů lidských aktivit ubývá. Změnu lze pozorovat i vsídelní struktuře, kdy se ve střední době bronzové snížil počet výšinných lokalit a depotů kovových artefaktů anaopak přibylo pohřebních komponent (souhrnně viz Chvojka 2007). Otázkou zůstává, jestli a do jaké míry je možné uvažovat o kontinuitě vpohřebním ritu. Jak bylo uvedeno výše, převážná většina mohylových po-

Moh y lová pohře bi št ě s tarší a střední do by bronzov é vj i žních Čech ách

hřebišť sprokázanými pohřby ze sledované epochy poskytla doklady buď pouze ze starší, nebo jen ze střední doby bronzové. Přesto alespoň několik zmíněných lokalit spohřby zobou těchto období naznačuje poprvé vjižních Čechách existenci materiální paměti komunit (např. Neustupný 1997), kdy jsou areály aktivit správně identifikovány akontinuálně využívány ke stejnému účelu. Teoreticky lze tak snad uvažovat o kontinuálním vývoji obyvatelstva, jen sčástečnou a pozvolnou změnou symbolických systémů podvlivy zokolních oblastí. Z topografického hlediska nelze na základě současných poznatků identifikovat jasné rozdíly vumístění mohylníků vprostoru a čase. Většinou se nacházejí na plochých nebo mírně se svažujících

253

terasách nebo vyvýšeninách, ne příliš vzdálených od vodních toků. Absence blízkého časově shodného osídlení v některých mikroregionech je snejvětší pravděpodobností způsobena stavem výzkumu. V obou sledovaných obdobích lze předpokládat v okolí pohřebišť existenci rovinných sídlišť, mnohdy ovšem zatím neobjevených. Odhad počtu tehdejších obyvatel jižních Čech na základě srovnání počtu pohřebišť a rovinných sídlišť starší a střední doby bronzové (srov. Chvoj ka 2011) naznačuje, že ukládání zemřelých pod mohyly nemuselo být jediným druhem pohřbu těchto komunit. Další způsob zacházení s ostatky zemřelých není ovšem zarcheologického hlediska vtuto chvíli zachytitelný.

Li t er at u r a Beneš 1966 – A. Beneš: Vrcovice. Bulletin záchranného oddělení 3, 1966, 84–87. Beneš 1997 – A. Beneš: Die Streuscherben in süd- und westböhmischen Grabhügeln. In: J. Michálek/K. Schmotz/ M. Zápotocká (Hrsg.): Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen. 6. Treffen 12. bis 15. Juni 1996 in Hluboká nad Vltavou. Espelkamp 1997, 194–200. Beneš/Michálek 2006 – A. Beneš/J. Michálek: Památník města Protivína. Pobočka Prácheňského muzea v Písku. Katalog archeologické sbírky. Zprávy České archeologické společnosti. Supplément 61. Praha 2006. Beneš/Michálek 2012 – A. Beneš/J. Michálek: Výzkum mohyly ze střední doby bronzové vpolní trati Hrůbata uDobešic (okr. Písek) vroce 1964. Archeologie západních Čech 3, 2012, 92–101. Beneš/Michálek/Zavřel 1999 – A. Beneš/J. Michálek/P. Zavřel: Archeologické nemovité památky vokresu České Budějovice, díly I–II. Praha 1999. Braun 1987 – P. Braun: Vorgriffsausgrabungen auf dem Atomkraftwerk Temelín, Südböhmen. In: E. Černá (Hrsg.): Archäologische Rettungstätigkeit in den Braunkoh lengebieten und die Problematik der Siedlungs-geschichtli chen Forschung. Prag 1987, 251–253. Čtrnáct 1973 – V. Čtrnáct: Zásypová keramika ze středo bronzových mohyl na Plzeňsku. Výzkumy v Čechách 1970, 1973, 184–211. Dubský 1949 – B. Dubský: Pravěk jižních Čech. Blatná 1949. Fröhlich/Michálek 1978 – J. Fröhlich/J. Michálek: Archeologické nemovité památky okresu Písek. Zprávy Českoslo venské společnosti archeologické 20, 1978, 87–131. Hájek 1954 – L. Hájek: Jižní Čechy ve starší době bronzové. Památky archeologické 45, 1954, 115–192. Havlice 2001 – J. Havlice: Pohřební ritus starší doby bronzové vjižních Čechách. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 14, 2001, 57–64. Hlásek et al. 2015 – D. Hlásek/O. Chvojka/T. Šálková/ J. Fröhlich/P. Houfková/P. Kovačiková/A. Majer/ P. Menšík/J. Michálek/P. Netolický/J. Novák/J. Pavelka/ J. Petřík/D. Sosna: Vrcovice. Hradiště zpočátku střední doby

bronzové. Archeologické výzkumy v jižních Čechách. Supplementum 10. České Budějovice – Plzeň 2015. Chvojka 2007 – O. Chvojka: Současný stav poznání doby bronzové v jižních Čechách. In: O. Chvojka/R. Krajíc (ed.): Archeologie na pomezí. Sborník příspěvků ze semináře. České Budějovice, 8. 11. 2007. Archeologické výzkumy v jižních Čechách. Supplementum 4. České Budějovice 2007, 29–55. Chvojka 2011 – O. Chvojka: Rovinná sídliště doby bronzové vhornodunajském kulturním okruhu. Habilitační práce. Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity. Brno 2011. Nepublikované. Chvojka et al. 2011 – O. Chvojka/J. Beneš/J. Fröhlich/J. John/ J. Michálek/T. Šálková/A. Bernardová/P. Houfková/ R. Křivánek/A. Majer/J. Novák/K. Nováková/E. Talarovičová: Osídlení z doby bronzové v povodí říčky Smutné v jižních Čechách. Archeologické výzkumy v jižních Čechách. Supplementum 8. České Budějovice 2011. Chvojka/Krištuf/Rytíř 2009 – O. Chvojka/P. Krištuf/L. Rytíř: Mohylová pohřebiště na okrese Písek. 1. Díl. Cíle, současný stav, poznání a metoda sběru dat. Archeologické výzkumy v jižních Čechách. Supplementum 6. České Budějovice 2009. Chvojka/Menšík, vtisku – O. Chvojka/P. Menšík: Frühbronzezeitliche Hügelgrabbestattungen in Südböhmen. Fines Transire 29, v tisku. Chvojka/Michálek 2005 – O. Chvojka/J. Michálek: Výzkum mohyly ze střední doby bronzové u Dobešic. In: Ar cheologické výzkumy v Čechách 2004. Sborník referátů zinformačního kolokvia. Zprávy České archeologické společnosti. Supplément 60. Praha 2005, 23. Chvojka/Michálek 2011 – O. Chvojka/J. Michálek: Výzkumy Josefa Ladislava Píče na mohylových pohřebištích doby bron zové a halštatské vjižních Čechách. Fontes Archaeologici Pragenses 35. Praha 2011. Chvojka/Michálek 2013 – O. Chvojka/J. Michálek: Nové poznatky kmohylovým pohřbům doby bronzové vjižních Čechách. Archeologie západních Čech 5, 2013, 7–22. Chvojka/Michálek/Zavřel 2011 – O. Chvojka/J. Michálek/ P. Zavřel: Výzkum mohyl z doby bronzové a halštatské

254

ON DŘEJ C H VOJ K A – PET R M E NŠÍK

u Radošovic, okres České Budějovice. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 24, 2011, 41–77. Chvojka/Zavřel, vtisku – O. Chvojka/P. Zavřel: Alt bekannt, neu untersucht. Ergebnisse der modernen archäologischen Forschung von drei vorgeschichtlichen Grabhügeln bei Plav, Kr. České Budějovice. Fines Transire 29, v tisku. Jiráň ed. 2008 – L. Jiráň (ed.): Archeologie pravěkých Čech 5. Doba bronzová. Praha 2008. Jiřík et al. 2012 – J. Jiřík/M. Pták/T. Šálková/M. Tisucká: Pohřbívání v Písku na Bakalářích. Acta archaeologica Opavensia 4, 2012, 113–118. Jiřík/Rytíř 2004 – J. Jiřík/L. Rytíř: Revizní výzkum narušené mohyly ze střední doby bronzové v Dražíči, okr. Písek. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 17, 2004, 103–120. Krištuf/Rytíř 2009 – P. Krištuf/L. Rytíř: Radiokarbonová data z mohylového pohřebiště „Na Hrůbatech“, k. ú. Dobešice (okr. Písek). Archeologické výzkumy v jižních Čechách 22, 2009, 49–60. Menšík/Krištuf/Chvojka 2010 – P. Menšík/P. Krištuf/O. Chvojka: Mohylová pohřebiště na okrese Tábor. Plzeň 2010. Michálek 1996 – J. Michálek: Neue früh, mittel- und jung bronzezeitliche Funde und Befunde bei Vodňany, Kreis Strakonice, im Jahre 1994. In: K. Schmotz/M. Zápotocká (Hrsg.): Archaölogische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/ West- und Südböhmen. 5. Treffen 21. bis 24. Juni 1995 in Sulzbach-Rosenberg, Resümees der Vorträge. Espelkamp 1996, 40–48. Michálek 1997 – J. Michálek: Vodňany a okolí v pravěku a na počátku dějin. In: Vodňany a Vodňansko 4. Sborník

historických prací kdějinám města Vodňan vydaný u příleži tosti oslav Roku Vodňan (1996–1997). Vodňany 1997, 2–37. Michálek 2017 – J. Michálek: Mohylová pohřebiště doby hal štatské (Ha C–D) a časně laténské (LT A) v jižních Čechách I.–III. Praha 2017. Michálek/Fröhlich 1979 – J. Michálek/J. Fröhlich: Archeologické nemovité památky vokrese Strakonice. České Budějovice – Strakonice 1979. Michálek/Fröhlich 1987 – J. Michálek/J. Fröhlich: Archeologické nemovité památky vokrese Prachatice. Prachatice 1987. Michálek/Zavřel 1996 – J. Michálek/P. Zavřel: Archeologické nemovité památky okresu Český Krumlov. České Budějovice – Český Krumlov 1996. Militký 1998 – J. Militký: Frühbronzezeitliche Gräber in Südböhmen. Zum Stand der Forschung. In: J. Michálek/ K. Schmotz/M. Zápotocká (Hrsg.): Archäologische Arbeits gemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen. 7.Treffen in Landau an der Isar. Rahden/Westf. 1998, 88–101. Neustupný 1997 – E. Neustupný: Uvědomování minulosti. Archeologické rozhledy 49, 1997, 217–230. Píč 1900 – J. L. Píč: Starožitnosti země České, díl I, sv. 2. Pokolení kamenných mohyl. Praha 1900. Šálová/Chvojka/Menšík 2016 – M. Šálová/O. Chvojka/P. Menšík: Pravěká mohyla u Maršova (okr. Tábor). Příspěvek ke starší době bronzové na Táborsku. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 29, 2016, 87–97. Tisucká 2008 – M. Tisucká: Příspěvky ke střední době bronzové v jižních Čechách. Zprávy České archeologické společnosti. Supplementum 70. Praha 2008.

Rukopis přijat 25. 5. 2020 Translated by Petr Menšík doc. Mgr. Ondřej Chvojka, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Archeologický ústav Branišovská 31a CZ – 370 05 České Budějovice [emailprotected]

PhDr. Petr Menšík, Ph.D. Západočeská univerzita vPlzni FF Katedra archeologie Sedláčkova 15 CZ – 30614 Plzeň [emailprotected]

Moh y lová pohře bi št ě s tarší a střední do by bronzov é vj i žních Čech ách

255

Early and Middle Bronze Age Burial Mounds in Southern Bohemia Continuity or Discontinuity of Using Burial Sites? Ondřej Chvojka – Petr Menšík

Su mmary Burying the dead in burial mounds represents a typical burial rite in Early and Middle Bronze Age in southern Bohemia, whilst no flat graves have been conclusively discovered yet. During its development, certain formal and spatial changes can be found within the burial rite. The extent of settled area is approximately the same in both eras, occupying the central part of southern Bohemia; however, significant differences can be seen in settlement density and structure. Regarding the settlement structure, the number of hill-top settlements and metal hoards plummeted significantly, while the number of burial components roses. The continuity of burial rite remains unsolved, as

most of the burial mounds only contained burials from the Early or Middle Bronze Age. Leastwise some burial grounds indicate further burying, though; possibly an evidence of continuous population development. From the topographical point of view, no clear distinction can be identified from the location of burial mounds in space and time based on current state of knowledge. The estimate of the number of then inhabitants of southern Bohemia based on the comparison of burial grounds and flat settlements of the Early and Middle Bronze Age suggests that tumulus burials did not need to be the only kind of burial rite of these communities.

Fig. 1. Burial mound cemeteries of the Early Bronze Age in southern Bohemia. The numbers for certain cemeteries correspond to Table 1 in the text (map by K. Vávra). Fig. 2. Burial mound cemeteries of the Middle Bronze Age in southern Bohemia. The numbers for certain cemeteries correspond to Table 1 in the text (map by K. Vávra).

Age graves; burial mounds containing unpublished burials and only with preserved artefacts are not included (used sources: Dubský 1949; Hájek 1954; Chvoj ka/Krištuf/Rytíř 2009; Chvojka/Michálek 2011; Menšík/ Krištuf/Chvojk a 2010; Michálek 2017; Militký 1998; Píč 1900; Tisucká 2008 and further authors‘ unpublished sources). * The minimum amount of verified burial mounds within the site regardless their dating, state of knowledge, etc.

Table 1. The overview of southern Bohemian burial mounds with verified Early and Middle Bronze

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 257–271. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.21

SUBTERRANEAN SILOS AT VRÁBLE, SOUTHWESTERN SLOVAKIA A Case Study of Geochemistry and Distribution of Finds in Fill Deposits MARIA IVANOVA – F RANK SCHL Ü T Z – NOR B ERT B ENECKE The purpose of this study is to assess the potential of detailed sampling and the correlation of proxies to explain the origin and formation of secondary deposits in subterranean storage facilities. For that we studied the stratigraphy, soil chemistry and the distribution of artifacts, animal bones and microscopic remains in the backfills of two bell-shaped storage pits from the Early Bronze Age (ca. 2000–1600 BC) site Fidvár near Vráble in southwestern Slovakia. The data indicate a number of correlations between the archaeological, biological and geochemical proxies. The soil chemistry and the microscopic remains indicate a complex history of formation. Phosphorus content varies throughout the pit and correlates with the distribution of plant remains, showing differences in the origin of deposits in the separate parts of the features. Mineralized Chenopodiaceae and burned plant material, in particular, correlate with high phosphorus content, probably due to the presence of animal dung in parts of the pit fills. In contrast, there is no clear correlation between the distribution of archaeological finds and other proxies, suggesting that the exclusive reliance on artifacts as indicators for the origin of pit deposits might be problematic. The study demonstrates that the integration of proxies can provide better insights into the taphonomic history of subterranean features and can be related to particular human activities in their vicinity. For regions and periods where pits are the major or only archaeological feature at prehistoric sites, such detailed analyses can provide valuable insights into the economic, social and ritual practices of former societies. Keywords: Slovakia, Early Bronze Age, subterranean silos, pit deposits, taphonomy, pXRF, soil chemistry, artifact distributions, archaeobotany, archaeozoology.

INTRODUCTION The wide range of possible motivations for the digging of pits has often puzzled archaeologists and made it difficult to identify the intent and function of pits in prehistoric contexts. A notable exception are the peculiar pits with bell-shaped sections, whose use as grain silos is well-documented in ancient written sources as well as in the ethnographic record. Until recently, almost identical storage installations were regularly used by a variety of societies in Africa,SouthAmerica, Europe, the Eastern Mediterranean and the Middle East (Currid/Navon 1989; Fairbairn/Omura 2005; Fenton 1983; Füzes 1981; Gronenborn 1997; Kadim 2014; Makal 1954; Mruškovič 1962; Nicolaisen 1963; Peters 1979; Reynolds 1974; Robinson 1963). Bell-shaped pits are ubiquitous at prehistoric sites across Europe and, given the plentiful ethnographic evidence, they have been widely recognized as grain storage facilities. Previous research has dealt with the typology and dating of the finds from the backfill, while work on the nature of the deposits themselves is rare (Balbo et al. 2015; Ernée 2005; 2008; Kadrow 1992; Kuna/Němcová 2012; Toffolo et al. 2018). However, as demonstrated by studies of M. L. Shackley (1976) and J. D. Hill (1995), combined analysis of sedimentation patterns and the verti-

cal distribution of finds in the backfill can greatly advance our understanding of pit use. In this paper, we assess the potential of systematic sampling of backfills for reconstructing the modes of original and secondary uses of storage pits. We analyzed the sediment stratigraphy, archaeological finds, animal bones and microscopical remains and the geochemical composition of two bell-shaped pits from the Early Bronze Age site at Vráble (Southwestern Slovakia) to question their original purpose and especially the sequence of processes that followed after the stored contents were removed. The results demonstrate that observations on the nature and origin of fill deposits can help to understand the cycles of use, and the abandonment and re-use of features in pit clusters and give clues to activities in the surrounding area. We conclude by discussing the value of our analytical strategy for improving the interpretation of subterranean settlement features. BACKGROUN D The prehistoric site of Vráble is located above the former bed of the river Žitava near the modern town of Vráble, c. 80 km to the east of the Slovakian capital Bratislava (Fig. 1). The site belongs to a group

258

MARIA IVANOVA – F RANK SCHLÜTZ – NOR BERT BENECKE

Fig. 1. Map showing the location of Vráble and sites mentioned in the text. 1 – Vráble; 2 – Praha 10 – Záběhlice; 3–Iwanowice-Babia Góra (author M. Ivanova).

of fortified Early Bronze Age ´tell´ settlements in the Carpathian Basin (Gogâltan 2008; Točík 1982). Since 2007, a joint team from the Slovak Institute of Archaeology at Nitra and the Romano-German Commission at Frankfurt has been conducting systematic reconnaissance and excavations (Fig.2; Bátora et al. 2009; 2012). Large-scale geophysical prospection, trial excavations and broad horizontal exposures have uncovered here the layout of an Early Bronze Age settlement with three enclosing ditches, numerous house remains, alleys, pits, and a cemetery. The site had three main occupation periods, dating to ca. 2500–2300 BC (Vráble I) and ca. 2000– 1600BC (Vráble II and III; Bátora et al. 2012). In all three periods bell-shaped pits were dug through the habitation layers into the loess substratum. By 2013 eleven bell-shaped pits had been examined by different research teams. Since most of these features were recovered in small test trenches, their exact relation to the surrounding habitation area remains obscure. An exception are two pits (Pit 101-29 and Pit 101-42) explored in the large exposure ´Area 1´ in 2012, which have clear stratigraphic relations to the excavated habitation layers and structures. Pit 101-29 cuts the northeastern part of a house in Area 1, Trench 101. The funnel-shaped upper part of the pit and a portion of its body were visible in the southern section of the trench, while its narrow neck was not caught by the section (Fig.3). The opening of the pit had a diameter of ca. 1 m. The pit narrowed

to 0.7 m at a depth of 0.6 m and then widened to acone with a base diameter of ca. 2.1 m. The whole feature measured 1.5 m in depth with a volume of ca. 1.6 m3. Pit 101-29 was found in aremarkably good state of preservation. There were no significant traces of erosion on the carefully cut and smoothed walls of this facility (Fig. 4: 2). Two joining sherds with incrusted decoration from adepth of 30–45 cm might date to the Maďarovce period. Pit 101-42 disturbed the northwestern part of the same house and was bisected by the southern section of the Trench 101 (Fig. 3). The opening of the pit measured ca. 1.5 m in diameter. It narrowed to 1m at a depth of 0.4 m and then widened to abell-shaped body cut into the loess. The diameter at the base measured ca. 2.6 m. Pit 101-42 was ca. 1.9m deep with a volume of ca. 4 m3. There were traces of erosion of the walls and the state of preservation of this facility was poorer compared to Pit 101-29 (Fig. 4). Two nearly complete jugs from 45–60 cm and 75–90 cm depth date to the Maďarovce period. MATERIALS AN D METHODS Fieldwork and sampling strategy Both pits were exposed and documented by single unit recording. Thicker deposits were removed in 15 cm spits, with bulk of pottery, animal

SU BTERRANEAN SILOS AT VRÁBLE , SOUTH W ESTERN SLOVAKIA

259

were calculated for comparisons between the pits. For the study of the vertical distributions, a division into thirds was preferred to a detailed stratigraphic partitioning. This fast and simple approach provided sound results in Hill’s meticulous study of Iron Age pits. Upon examination, Hill observed that the tripartite pit division allowed for the detection of vertical patterns without seriously effecting the results (Hill 1995, 45, 52, 53). Microscopical analysis

Fig. 2. Plan of the Early Bronze Age site at Vráble and location of trenches with bell-shaped pits (coordinate system: WSG 1984 UTM zone 34 N). Ditches drawn according to the magnetic image (author M. Ivanova).

bones, soil samples and flotation samples from each spit recorded separately. Small finds and ceramic vessels were measured in during excavation. Following hand collection the fill sediment was dry sieved with a 10 mm mesh to recover smaller finds missed during excavation. Separate samples for flotation and analysis of soil chemistry were collected from all stratigraphic units. Analysis of archaeological finds A total of 17.3 kg pottery, 1.7 kg fired daub fragments and 1.8 kg animal bones and clamshells were recovered from Pit 101-29. The excavated deposits of Pit 101-42 incorporated 10.1 kg pottery, 0.7 kg fired daub fragments and ca. 1 kg animal bones and clamshells. In terms of finds assemblages, weight per cubic meter and mean sherd weight (MSW)

Fifteen samples with volumes from 1.3 to 4.9 l were floated in the field into three fractions (3.15/0.71/0.25mm). The sediment was suspended on a sieve and scoured out by a water jet from below. Two vessel fills were wet sieved in the laboratory. The data of the one vessel fill sample 501 (100 ml) were merged with flotation sample 450. Remains of the second vessel fill sample 440 (150 ml) consisted mostly of charcoal. In total, a volume of 46 l was processed. The coarse and middle fraction was fully examined under a magnification of 10 to 63, from the fine fraction at least the eight-part was analyzed. The investigation focused on botanical and zoological remains including charred cereal remains, charred and mineralized seeds, charcoal, snail shells, arthropod and vertebrate rests, but also inorganic components were taken into account. Altogether, about 110 types of remains were determined and counted per sample. Charcoal pieces were in addition weighed. Botanical data were stored and pre-processed with the data base ArchBot (Kreuz/Schäfer 2002), charcoals and snails handled with common calculation software. Concentrations were calculated under consideration of sample volume and in case of botanical remain types of the fine fraction portion. Samples from the same strata were allied (450/501, 459/460). Botanical remains and charcoals have been determined using the type collections of the NIhK (Niedersächsisches Institut für historische Küstenforschung) and literature (Berggren 1981; Bojňanský/ Fargašová 2007; Jacomet 2006). Charcoal proportions are expressed as percentages of the total charcoal weight of each sample. Identification and interpretation of the mollusks are based on P. Davies (2008), J.G. Evans (1972), M. P. Kerney et al. (1983), and F. W. Welter-Schultes (2012). Their concentrations are given in n/l with nrepresenting the minimum number of individuals (Carrott/Kenward/Milles 1996). Percentages of shells refer to the total number of shells per sample. The phosphatized status of remains was identified chemically (Gundlach 1961). A selection of all groups of remains is plotted against the middle

260

MARIA IVANOVA – F RANK SCHLÜTZ – NOR BERT BENECKE

Fig. 3. Plan and south section of Trench 101 at Vráble (author M. Ivanova).

sample depths below the pit tops with the latest software version of C2 (Juggins 2007). The archaeological division of the pits into thirds is marked (Fig. 5). Sediment analyses using XRF A total of 23 sediment samples, ten from Pit 101-29 and thirteen samples from the deeper Pit 101-42, were analyzed. The samples were dried at 105 °C and compacted into tablets by a hand press (diameter of 11 mm). The chemical composition of the samples was determined by X-ray fluorescence (XRF) using ahandheld device (Thermo Scientific Niton XL3t XRF Analyzer), fixed in a measurement chamber. The measurement routine, set up by Gauss

et al., ran four excitation conditions with an overall measurement time of 150 s: (1) main filter, 30 s; (2) low filter, 30s; (3) high filter, 30 s; and (4) light filter, 60 s (Gauss et al. 2013). To ensure reliability, a sample of the NIST standard 2711 (Montana soil) was measured at the start and end of every measurement series. The internal device error of the pXRF analyser was determined to be 6 % in the case of phosphorus. The P values determined by pXRF were higher by 39 % in comparison to the NIST standard (see Nowaczinski et al. 2013). The use of XRF data, and in particular the need of good calibration of the portable XRF devices used in the field, has provoked controversies in geoarchaeology (cf. Frahm 2013; Frahm/Doonan 2013; Speakman/ Shackley 2013). Methodological issues of analyzing

261

SU BTERRANEAN SILOS AT VRÁBLE , SOUTH W ESTERN SLOVAKIA

1 2

Fig. 4. Vráble. 1 – opening of Pit 101-29; 2 – south section of Pit 101-29; 3 – east section of Pit 101-42; 4 – south section of Pit 101-42 (photos courtesy of the German Archaeological Institute).

Table 1. Vráble. Distribution of finds in the backfill layers of Pit 101-29 and Pit 101-42 and comparison with the midden layer Deposit 101-3/6. Pottery Bones (g)

Shells (g)

Daub (g)

Small finds (count)

1124

221

1521

2230

4.5

280

Upper third 0.3 m3

2068

189

Middle third 0.3 m3

7522

21.5

731

591

Lower third 0.6 m3

506

0.8

13.6 m3

50122

3.7

n.d.

Feature

Volume*

Pit 101-29

Pit 101-42

Deposit 1013/6

Weight (g)

MSW † (g)

Density (kg/m3)

Upper third 0.8 m3

13874

Middle third 0.3 m3

1207

Lower third 0.5 m3

* Excavated volume † MSW – mean sherd weight

262

MARIA IVANOVA – F RANK SCHLÜTZ – NOR BERT BENECKE

soil samples include the reliability of measurements for different elements and the comparability with results obtained by other techniques. In a study by R. K. Gauss et al. (2013), the relative standard deviation has been found to lie below ten percent for all elements except manganese. Concerning comparability, the results of phosphorus measurements by XRF and by pressure-temperature extraction with aqua regia reveal a consistently high correlation of r2= 0.97 (coefficient of determination), but the values determined by XRF are 70 % higher on average. Both technical overestimation on the part of the pXRF analyser and methodological issues, such as incomplete chemical extraction, may account for this significant difference (Nowaczinski et al. 2013).

seeds occur in all samples. A notable concentration of phosphatized Chenopodiaceae seeds was found at the base of the upper third. Fragments of cereals are most common in the uppermost sample as well as in the lower three ones, with very small fragments (660

–

2 RM, M

–

Sperber 2000

Poing 1

33 (=7)

2, 4

–

siehe Nr. 7

Sémoutiers

*34

–

1 (Sn)

–

Pare 1999

Völs

*35.36.

2, 5–6

2 (Bro)

~480

–

Jockenhövel 1973

Recycling-Prozesses sein (z. B. Mozsolics 1981), der aber in seiner Bedeutung im bronzezeitlichen Metall umlauf überschätzt wird (Bachmann u. a. 2003, 108 ff.). Die Gewichte der Gusskuchen- und Gussbrocken betragen meist nur zwischen 20–50 g, nur wenige wiegen mehr (Tabelle 1: Nr. 4, 5, 11, 19, *28). Die Stab- und Stangenbarren aus Gräbern (Abb.2) gehören zu einer recht heterogenen Gruppe von gegenüber den plankonvexen Barren wesentlich leich teren (im Mittel ca. 50–200 g) und kleinformatigen Rohmetallform, die in unterschiedlicher Gestalt ab der Mittelbronzezeit aus zahlreichen Hortfunden Mitteleuropas überliefert sind (Drescher 1976; Mozsolics 1984, 32 f.; Primas/Pernicka 1998). Sie sind – je nach Bedarf – gezielter zerteilbar als die Gusskuchen. Metallanalysen von Barren zeigen eine breite Mischung, die von Rohkupfer über „klassische“ Zinnbronze zu eigenartigen Mischungen mit zum Teil hohen Zinn-, Blei- und Antimonanteilen reicht. Möglicherweise dienten sie als Vorlegierung oder Beimischungen zur Zinnbronze (Bachmann/Jockenhövel 1974, 142; Salaš 2018, 108). Der sekundär als Amboss verwendete Doppelspitz-Barren aus Lachen-Speyerdorf (Nr. 34; Abb. 2: 3) besteht aus reinem Blei (Bachmann u. a. 2003, 92 f., Abb. 13 mit Verbreitungskarte; Sperber 2004) und ist bisher das einzige Exemplar, das in einem Grab gefunden wurde.

ZEITSTELLUNG UN D VERBREITUNG Im Folgenden wird schematisch die Zeitstellung der datierbaren Kontexte mit Rohmetall angegeben und auf eine Detaildiskussion verzichtet. Frühe Mittelbronzezeit (BB): *Feldmoching, Ilvesheim, Königswieser Forst (Hügel 10, *Hügel 14) Mittlere und späte Mittelbronzezeit (BC/Periode II): *Ederheim (Hügel 8 und 30), Jüchsen, Kühndorf, *Weischau Frühe und ältere Urnenfelderzeit (BD/HA1/Periode III): *Bornhöved, Poing (Grab 1), Eberfing, Horušany, Königsbronn, Korntal-Münchingen, *Kronberg, Milavče (Hügel C/4), *Sémoutiers (?), Straubing (Grab 26) Mittlere bis Jüngere Urnenfelderzeit (HA2–HB1): Aberzhausen, Barbing, Lachen-Speyerdorf, Marzoll (Grab 2), Möckmühl, München-Unterhaching (Grab 30), Regensburg-Weichs (Grab 3), Volders (Gräber 239, 256, 305), Vomp (Grab 3) Urnenfelderzeit, allgemein: *Völs Späte Urnenfelderzeit (HB3/Periode V): keine Gräber Ältere Eisenzeit (HC/D): Hallstatt (Grab 797) Grabfunde liegen seit der beginnenden Mittel bronzezeit mit den süddeutschen Funden von Ilvesheim, *Feldmoching, Königswieser Forst

298

ALBRECHT JOCKENHÖVEL

Abb. 1. Gräber mit Rohmetall (Gusskuchen und Gussbrocken). 1a, 1b – Barbing (D); 2 – Ederheim (D), Hügel 8; 3–Ilves heim (D); 4a, 4b – Jüchsen (D); 5a–e – Marzoll (A); 6 – Milavče (CZ), Hügel C/4; 7 – Poing (D), Grab 1; 8 – Straubing (D); 9a,9b–Volders (A), Grab 256; 10a, 10b – Volders (D), Grab 390; 11a, 11b – Hallstatt (A), Grab 797; 12 – Ederheim (D), Hügel 30; 13a–c–Horušany (CZ); 14 – Königsbronn (D); 15 – Königswieser Forst (D), Hügel 10; 16 – Königswieser Forst (D), Hügel24; 17 – Kühndorf (D); 18 a, 18b – Möckmühl (D); 19 – München-Unterhaching (D), Grab 30; 20a, 20b – Regensburg-Weichs(D), Grab 3; 21 – Rothenstein (D); 22 – Volders (A), Grab 239; 23a, 23b – Vomp (A), Grab 3; 24 – Weischau(D); 25–Gordion (TR). 1–24 – Kupfer/Bronze; 25 – Eisen. Maßstab 1:3 (Autoren A. Jockenhövel, K. Ebner, G./A. Körte, C. Pankau, C. Pare, L. Sperber, H.-P. Uenze, K. Zehr-Milić).

BRONZ E Z EITLICHE GR ÄBER MIT ROHMETALL

299

Abb. 2. Gräber mit Barren. 1 – Kronberg (A); 2 – Korntal-Münchingen (D); 3 – Lachen-Speyerdorf (D); 4 – Poing (D), Grab1; 5, 6 – Völs (A). 1, 2, 4–6 – Kupfer/Bronze; 3 – Blei. Maßstab 1:3 (Autoren A. Jockenhövel, L. Sperber, K. Zehr-Milić).

Abb. 3. Verbreitungskarte der bronzezeitlichen Gräber mit Rohmetall (Nummerierung folgt Tabelle 1; Autoren A. Jockenhövel, K. Zehr-Milić).

(Hügel 10), *Ederheim (Hügel 8 und 30), Jüchsen, Kühndorf und *Weischau vor. In die nordische Periode II/III könnte der mutmaßliche Grabfund mit einem Zinnbarren von *Bornhöved (Schleswig-Holstein) datieren. Einen deutlichen zeitlichen und räumlichen Schwerpunkt bilden die zumeist reich ausgestatteten Krieger-/Wagengräber vom Typ Poing/Hart a. d. Alz aus dem voralpinen Raum zwischen Ostfrankr eich und Böhmen (Poing/ Grab1, Königsbronn, Milavče/Hügel C/4, Horušany, Eberfing, Korntal-Münchingen, Straubing/Grab 26, *Sémoutiers?), die der frühen bis älteren Urnenfelderzeit (BD–HA1) angehören (Pankau 2013a). In der mittleren und beginnenden jüngeren Urnenfelderzeit (HA2–HB1) nimmt die Anzahl der Gräber mit Rohmetall ab, mit den alpinen und voralpinen Gräbern von Marzoll (Grab 2), Volders (Gräber 239, 256, 305), Vomp (Grab3), München-Unterhaching (Grab 30), Barbing (Grab 2), Regensburg-Weichs (Grab 3), Aberzhausen und Möckmühl ist eine räumliche Kontinuität gegeben. Diese signifikante Abnahme entspricht der Abnahme von Rohmetall in den zeitgleichen Hortfunden in der Zone nord wärts der Alpen. Das Fundbild der Gräber mit Rohmetall verdichtet sich im Unterinngebiet in der Nähe der Schwazer Bergbauregion, wenn wir die Barrenfunde aus dem Gräberfeld von Völs – unweit von Volders (Kasseroler 1959) und Vomp (Sölder 2012) gelegen – hinzunehmen (Abb. 3). In späturnenfelderzeitlichen Gräbern (HB3) ist bisher die Beigabe von Rohmetall unbekannt, sodass das ältereisenzeitliche Grab vom Salzbergbauort Hallstatt (Grab 797) den Abschluss dieser Reihe bildet. Es ist von Bedeutung, dass innerhalb des

300

ALBRECHT JOCKENHÖVEL

Verbreitungsgebietes der bronzezeitlichen Guss kuchen in Hortfunden (Nessel 2017, 170, Abb. 1) es außer der alpinen und voralpinen Region keine weiteren Grabfunde mit Rohmetall als Beigabe bekannt sind, auch nicht in vergleichbar reich ausgestatteten Gräbern Europas, wie z. B. in der mitteldanubischen Čaka-Gruppe oder in der nordischen Bronzezeit. Z UM SOZIALEN KONTEX T Alter und Geschlecht Von nur wenigen Gräbern mit Rohmetall als Beigaben wurden Alter und Geschlecht der Toten anthropologisch bestimmt. Männer sind die Toten von Ilvesheim („älterer Mann“) und Poing, Grab 1 („frühadult“, „zierlich“), angeblich eine Frau die Tote von Marzoll (ca. 18–20 Jahre alt, also frühadult). Nach archäologischen Kriterien stehen die urnenfelderzeitlichen Schwertgräber von Milavče (Hügel C/4: mit Lanzenspitze), Poing (mit Pfeilspitzen, Pferdegeschirr, Rasiermesser), Korntal-Münchingen (zwei Schwerter, Lanzenspitze), Möckmühl und München-Unterhaching (Grab 30) sowie die Lanzengräber von Königsbronn und *Kronberg (mit Pfeilspitzen) in einem betont kriegerisch-männlichen Kontext. Dies gilt auch für die mittelbronzezeitlichen Gräber mit Rohmetall, wie die waffenführenden Gräber von Kühndorf (Dolch, Beil, Pfeilspitze) und *Weischau (Beil, Dolch), wäh rend bei dem reichlich schmuckführenden Grab von Eberfing als einzige Waffe nur eine Pfeilspitze vorhanden ist. Das Messer-/Rasiermessergrab von Vomp könnte das Grab eines Schwertträgers gewesen sein, wenn wir den Doppelknopf zum Waffengurt rechnen (Jockenhövel 1971, 80; unentschieden: Clausing 2005, 43 ff.; Willms 2017, 61). Rang Alle verwertbaren Kriterien deuten für die Mehr zahl der Gräber mit Rohmetall darauf hin, dass die Bestatteten einer sozial herausragenden Schicht von Kriegern/Männern angehören. Dies gilt nicht nur für die Waffengräber im Allgemeinen, sondern insbesondere für die deutliche Zugehörigkeit der Rohmetallgräber zu den besonders prunkvollen früh- und älterurnenfelderzeitlichen Gräbern mit pferdegezogenen Zeremonialwagen der Art Poing/ Hart a. d. Alz (Königsbronn, *Kronberg, Milavče, Poing). Die Forschung ist sich einig, dass gerade sie die Spitze des frühurnenfelderzeitlichen Gesellschaftkegels bilden (Clausing 2005, 87 ff., 130; Pankau 2013a; 2013b; Sperber 1999; Winghart 1999; 2003). Das

Wagengrab von Poing ist derzeit das reichste früh urnenfelderzeitliche Grab Zentralmitteleuropas. Aber auch andere Kriterien, wie der Aufwand für die Grablege, wie die (über)mannslangen Stein kistengräber von Volders und das mit Steinen ausgekleidete Grab von Vomp (eventuell mit einer Steinüberhügelung; Sölder 2012), können herangezogen werden. Das waffenlose Grab mit Rohmetall und Gewichten von Horušany hebt sich durch seine Grablege im größten Hügel der Gräbergruppe von seiner Umgebung ab. Straubing (Grab 26) lieferte als exzeptionelle Beigabe den Rest eines einzinkigen Fleischhakens, der bei Homers Schilderungen ähnlichen Festen und Gelagen eine Rolle spielte (Schefzik 2009; zu Westeuropa vgl. Bowman/Needham 2007; Gerloff 2010). Zur Funktion des Rohmetalls in Gräbern Rohmetall steht als zum Einschmelzen vorgesehene Objektgruppe in der chaîne opératoire der Metalla rbeit zwischen Gewinnung (Bergbau)/ Verhüttung, Guss und Weiterverarbeitung. Ob die Gräber mit Rohmetall den bronzezeitlichen Handwerker ebenso wie solche mit Gießformen oder Werkzeugen kennzeichnen, ist nach wie vor umstritten (Hansen 1991, 140 ff.; 1994, 232; Jockenhövel 2018, 220). Dass Rohmetall als Beigabenersatz, als pia fraus, für gerade nicht zur Verfügung stehende Fertigprodukte diente (Wiegel 1994, 150), ist im Einzelfall möglich, jedoch weniger wahrscheinlich, denn dann müsste Rohmetall weit häufiger als Grabbeigabe vorliegen. Die Gräber von Volders, Vomp und *Völs liegen inmitten der Nordtiroler Bergbau- und Verhüttungs region (Stöllner/Oeggl Hrsg. 2015). Daher sehe ich diese Gräber in einem direkten funktionalen und sozialen Kontext mit dem im Tiroler Unterinntal umgehenden Bergbau und mit der Verhüttung. Dazu gehören auch die gelegentlich vorkommenden Erzbrocken in Gräbern von Volders (Jockenhövel 1982; Sperber 2004, 305 ff.). Rohmetall in diesen Gräbern kann als Beleg für Gewinnung und Vertrieb des Rohmetalls außerhalb der Bergbauregion gelten (Sperber 2004; Winghart 1998; 1999). Die übrigen Gräber liegen abseits der klassischen ostalpinen Lagerstättenregionen. Ob in diesem Fall regionale oder andere Lagerstätten genutzt wurden, ist noch zu erforschen. In den Gräbern mit Rohmetall steht die Kombination von Rohmetall und Werkzeug hinter der mit Sicheln (Barbing, Königsbronn, Marzoll, München-Unterhaching, Poing, Regensburg-Weichs, Straubing) und Gewichten zurück (*Kronberg mit mehreren Meißelschneiden, Lachen-Speyerdorf

BRONZ E Z EITLICHE GR ÄBER MIT ROHMETALL

mit kleinem Blockamboss für Goldschmiedearbeit: Armbruster u. a. 2019; Hallstatt, Grab 797 mit Pickelspitze als Rest eines Bergbaugezähes). Rohmetall kann jedoch über seine primäre Funktion hinaus weitere ökonomische und soziale Bereiche verkörpern, wie als Wertmesser, was vor allem für die plankonvexen Gusskuchen und ihre gezielten Stückelungen gelten kann. Beispielhaft ist der Hortfund mit ca. 50 kg Rohmetall aus der Talsiedlung (unterhalb der Höhensiedlung „Rachelburg“) bei Flintsbach (Ldkr. Rosenheim, Oberbayern; Möslein/Winghart 2001) mit ganzen, dreiviertel-, halb- und viertelgroßen Exemplaren (Abb. 4; Winghart 1998, 111, Abb. 2). Mit diesen auf einander bezogenen Maß- und Gewichtsgrößen der plankonvexen Gusskuchen bzw. „Rundkuchen“ (Terminus nach E. J. Haeberlin) erfüllt diese Serie von aes rude bzw. aes formatum fast alle Kriterien an ein umlauffähiges „Nutzgeld“ (Haeberlin 1910, 4–7). Der augenfälligen Kombination von Rohmetall und Gewichten in einigen reichen Kriegergräbern (Horušany, Königsbronn, Milavče, Poing) kommt eine besondere Bedeutung zu, so dass ich diese Fundgruppen nicht ausschließlich für symbolische Beigaben halte, sondern sie mit der sozialen

301

Position und Rolle ihrer ehemaligen Besitzer im realen Wirtschaftsleben in Beziehung setze, wie Be schaffung, Kontrolle und Verteilung der Rohstoffe. L. Rahmstorf spricht sogar von „(gewinnorientiertem) Handel durch professionelle Händler“ (Rahmstorf 2016, 307), zu deren Arbeitsinstrument Waagen und ihre „Händlertaschen“ gehören (zu tool kits vgl. Jockenhövel 2019a). Als Analogie können wikingerzeitliche „Krieger-Händler“-Gräber mit ihren Beigaben von Waffen und Waagen im Baltikum dienen (Apals/Apala 1994). Prüfen, Messen und Wägen sind Grundelemente jedes Wirtschaftslebens. Wenn mittlerweile auch aus der ausgehenden Mittelbronzezeit und zu Beginn der jüngeren Bronzezeit des „barbarischen“ Europas entsprechende Fundgruppen vorliegen, wird ihre überregionale Einbindung in einen altweltlichen Kultur- und Wirtschaftsraum, der die bronzezeitlichen Hochkulturen einbezieht, besonders deutlich (Rahmstorf 2019). Wir können voraussetzen, dass zumindest die bronzezeitlichen „Kaufleute“ (und „Reisenden“: Kristiansen/Larsson 2005) bei kompatiblen Maßsystemen sich gegenseitig kontrollierten, vertrauten und, wenn notwendig über Dolmetscher, verständigten (Jockenhövel 2019b, 30, Abb. 5).

Abb. 4. Flintsbach (Ldkr. Rosenheim). Urnenfelderzeitliche Siedlung im Tal unterhalb der Höhensiedlung „Rachelburg“. Vollständige und portionierte Gusskuchen aus Kupfer (nach Winghart 1998, Abb. 2).

302

ALBRECHT JOCKENHÖVEL

Die bronzezeitlichen Metallhandwerker hatten bereits enormes physikalisch-chemisches Wissen in der Metallurgie empirisch angehäuft, das sie auf Grund von bestimmten Kriterien (wie Härte, Duktilität, Gewicht, Farbe, Klang, Geruch, Toxizität der Metalle) befähigte, spezifische Eigenschaften und den Wert von Rohmetall einzuschätzen. Gerade die Bruchstücke von Rohmetall ermöglichten dem Metallhandwerker eine Inaugenscheinnahme ihres „Inneren“ und damit eine erste Qualitätsbeurteilung des Rohmetalls vorzunehmen. Die besonderen Legierungen der Barren waren an ihrer Farbe schon äußerlich erkennbar. Unterschiedliche Kupfersorten wurden bereits in den bronzezeitlichen Hochkulturen namentlich benannt: So unterschieden z. B. die Hethiter „gewöhnliches“ vom „guten“ Kupfer mit entsprechender fester Wertrelation zu Gold und Silber (Alparslan/Doğan-Alparslan 2011). Diese Sorten können in schriftlosen Bronzezeit-Kulturen durchaus mit modernen Metall-Analysengruppen vergleichen werden (z. B. Arsen-, Kupferkies- oder Fahlerzbronzen). Bei aller Kontrolle war man jedoch vor Betrug nicht geschützt. Um 2000 v. Chr. wurden im Oman (Teil des alten Metalllandes Magan/Makkan) plankonvexe Gusskuchen mit Schlacke gefüttert (Weisgerber/Yule 2003). Im kroatischen jungbronzezeitlichen Hort von Miljana enthielt ein Gusskuchen im Innern einen Kern aus Blei und aus ungarischen Horten liegen hohle Gusskuchen vor (Hansen 1994,232). Im 8. Jh. v. Chr. klagte der alttestamentarische Prophet Micha (Micha 6, 11): „Soll ich die gefälschte Waage ungestraft lassen und den Beutel mit den falschen Gewichten?“. Rohmetall diente bei den Leichenspielen für Patroklos als Preisgeld. Der als Preis ausgesetzte Diskos aus Eisen (Homer, Ilias 23, 826 ff.) war so

schwer, dass er für fünf (!) Jahre den Eisenbedarf eines frühgriechischen oíkos decken konnte. Archäologisch fassbar ist eine solche zeitgenössische Scheibe aus Schmiedeeisen (ca. 5 kg schwer) im Riesentumulus III der phrygischen Königsstadt Gordion (Yassı Hüyük; Abb. 1: 25), wo sie mit einem weiteren Eisenbarren-Fragment (ca. 2,7 kg schwer) zu den Mitgaben einer königlichen Bestattung gehört (Körte/Körte 1904, 79, Abb. 69: a). Wir können zusammenfassen: Rohmetall in unterschiedlicher Form ist in bronzezeitlichen Gräbern eine sehr seltene Beigabe, wenn man bedenkt, dass unter zehntausenden Gräbern nur ca. 35/36 Gräbern Rohmetall überliefert ist. Dies gilt auch für andere Fundgruppen aus dem Bereich der Metallarbeit. Die ältesten Gräber datieren in die Mittelbronzezeit, ein deutlicher Schwerpunk liegt in der frühen und älteren Urnenfelderzeit Zentraleuropas. Dies korrelliert mit der Häufig keit der „Brucherz“-Hortfunde mit Rohmetall. In dieser Zeit konzentriert sich das Vorkommen dieser Gräber auf die Lagerstätten von Kupfererzen im Inntal und auf die voralpine Region zwischen Alpen und Donau als Distributionsraum von Roh metall. In vielen Gräbern spiegelt sich – bis auf eine Ausnahme (Marzoll, Grab 2 – Nr. 5) – eine männlich-kriegerische Sphäre. Möglicherweise zeichnet sich in der Kombination von Rohmetall mit Gewichten in einigen reich ausgestatteten Gräbern eine Personalunion von Kriegern und „Händlern“ ab. Da Rohmetall (mit Ausnahme der Barren) in den Gräbern fast ausschließlich als Bruch, jedoch nie vollständig überliefert ist, liegt auch eine symbolische Bedeutung nahe. Rohmetall hatte einen besonderen Wert. So war Rohmetall als Preis bei den Leichenspielen homerischer Heroen ausgesetzt und vor Betrugsabsichten nicht sicher.

BRONZ E Z EITLICHE GR ÄBER MIT ROHMETALL

303

LITERATUR Adler 1990 – H. Adler: Fundberichte 1990: KG Kronberg. Fundberichte aus Österreich 29, 1990, 201–202. Alparslan/Doğan-Alparslan 2011 – M. Alparslan/M. Doğan-Alparslan: Symbol der ewigen Herrschaft: Metall als Grundlage des hethitischen Reiches. In: Ü. Yalçın (Hrsg.):Anatolian Metal V. Der Anschnitt 24. Bochum 2011, 79–84. Apals/Apala 1994 – J. Apals/Z. Apala: Der lettgallische Krieger und Kaufmann in der Wikingerzeit (nach den Materialien des Gräberfeldes Ģūgeri). In: B. Stjernquist (ed.): Prehistoric graves as a source of information. Symposium at Kastlösa, Öland, 1992. Konferenser 29. Stockholm 1994, 93–110. Armbruster u. a. 2019 – B. Armbruster/A. Jockenhövel/ A. Kapuran/R. Ramadanski: The moulds from Velebit and European Bronze Age metal anvils. Starinar 69, 2019, 139–182. Bachmann/Jockenhövel 1974 – H.-G. Bachmann/A. Jockenhövel: Zu den Stabbarren aus dem Rhein bei Mainz. Archäologisches Korrespondenzblatt 4, 1974, 139–144. Bachmann u. a. 2003 – H.-G. Bachmann/A. Jockenhövel/ U. Spichal/G. Wolf: Zur bronzezeitlichen Metallversorgung im mittleren Westdeutschland: Von der Lagerstätte zum Endprodukt. Berichte der Kommission für archäologische Landesforschung in Hessen 7, 2003, 67–120. Berger 1984 – A. Berger: Die Bronzezeit in Ober- und Mittel franken. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte52. Kallmünz/Opf. 1984. Bowman/Needham 2007 – Sh. Bowman/S. Needham: The Dunaverney and Little Thetford flesh-hooks: history, technology and their position within the later Bronze Age Atlantic Zone feasting complex. The Antiquaries Journal 87, 2007, 53–108. Clausing 2005 – C. Clausing: Untersuchungen zu den urnenfelderzeitlichen Gräbern mit Waffenbeigaben vom Alpenkamm bis zur Südzone des Nordischen Kreises. Eine Analyse ihrer Grabinventare und Grabformen. BAR 1375. Oxford 2005. Drescher 1976 – H. Drescher: Barren. In: Reallexikon zur Germanischen Altertumskunde 2. Berlin – New York 1976, 60–70. Ebner 2001 – K. Ebner: Die mittlere Bronzezeit in Südthüringen. Unpublizierte Dissertationsarbeit. Philipps-Universität Marburg. Marburg 2001. Feustel 1993 – R. Feustel: Zur bronzezeitlichen Hügelgräberkultur in Südthüringen. Alt-Thüringen 27, 1993, 53–123. Gerloff 2010 – S. Gerloff: Atlantic cauldrons and buckets of the Late Bronze and Early Iron Ages in Western Europe. PBF II/18. Stuttgart 2010. Görner 2003 – I. Görner: Die Mittel- und Spätbronzezeit zwischen Mannheim und Karlsruhe. Fundberichte aus Baden-Württemberg 27, 2003, 79–279. Haeberlin 1910 – E. J. Haeberlin: Aes grave. Das Schwergeld Roms und Mittelitaliens einschließlich der ihm vorausgehenden Rohbronzewährung 1. Frankfurt am Main 1910. Hansen 1991 – S. Hansen: Studien zu den Metalldeponierungen während der Urnenfelderzeit im Rhein-Main-Gebiet. UPA 5. Bonn 1991. Hansen 1994 – S. Hansen: Studien zu den Metalldeponierungen während der älteren Urnenfelderzeit zwischen Rhônetal und Karpatenbecken. UPA 21. Bonn 1994. Hell 1948 – M. Hell: Funde der Bronzezeit und Urnenfelderkultur aus Marzoll, Ldkr. Berchtesgaden. Bayerische Vorgeschichtsblätter 17, 1948, 23–36.

Hennig 1993 – H. Hennig: Urnenfelder aus dem Regensburger Raum. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte 65. Kallmünz/Opf. 1993. Hundt 1964 – H.-J. Hundt: Katalog Straubing II. Die Funde der Hügelgräberbronzezeit und der Urnenfelderzeit. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte 19. Kallmünz/ Opf. 1964. Jockenhövel 1971 – A. Jockenhövel: Die Rasiermesser in Mittel europa (Süddeutschland, Tschechoslowakei, Österreich, Schweiz). PBF VIII/1. München 1971. Jockenhövel 1973 – A. Jockenhövel: Urnenfelderzeitliche Barren als Grabbeigaben. Archäologisches Korrespondenzblatt 3, 1973, 23–28. Jockenhövel 1982 – A. Jockenhövel: Zeugnisse der primären Metallurgie in Gräbern der Bronze- und Alteisenzeit Mitteleuropas. Archeologia Polski 27, 1982, 293–301. Jockenhövel 2018 – A. Jockenhövel: Alteuropäische Gräber der Kupferzeit, Bronzezeit und Älteren Eisenzeit mit Beigaben aus dem Gießereiwesen (Gießformen, Düsen, Tiegel). In: M. Overbeck (Hrsg.): Die Gießformen in West- und Süddeutschland (Saarland, Rheinland-Pfalz, Hessen, Baden-Württemberg, Bayern). PBF XIX/3. Stuttgart 2018, 213–317. Jockenhövel 2019a – A. Jockenhövel: Bronzezeitliche Werkzeugsätze als Anzeichen spezialisierter Handwerker. Plattform. Zeitschrift des Vereins für Pfahlbau- und Heimatkunde e. V. 25–27, 2019, 89–110. Jockenhövel 2019b – A. Jockenhövel: Nemo nascitur artifex. Zum Kontext bronzezeitlichen Wissens. In: D.Neumann/G. Woltermann/R. Gleser (Hrsg.): Spezialisierungen in der Bronzezeit. Archäologische Quellen und Modelle. Beiträge zur Sitzung der AG Bronzezeit auf der 83. Jahrestagung des Nordwestdeutschen Verbandes für Altertumsforschung 18.–21. September 2016 in Münster. Neolithikum und ältere Metallzeiten. Studien und Materialien 4. Münster 2019, 9–42. Kasseroler 1959 – A. Kasseroler: Das Urnenfeld von Volders. Schlern-Schriften 204. Innsbruck 1959. Körte/Körte 1904 – G. Körte/A. Körte: Gordion. Ergebnisse der Ausgrabung im Jahre 1904 (mit einem Anhang von R. Kobert). Jahrbuch des Kaiserlichen Archäologischen Instituts 5. Ergänzungsheft. Berlin 1904. Koschik 1981 – H. Koschik: Die Bronzezeit im südwestlichen Oberbayern. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte 50. Kallmünz/Opf. 1981. Kristiansen/Larsson 2005 – L. Kristiansen/T. B. Larsson: The rise of Bronze Age society. Travels, transmissions and transformations. Cambridge 2005. Kromer 1959 – K. Kromer: Das Gräberfeld von Hallstatt. Firenze 1959. Ludwig-Lukanow 1983 – S. Ludwig-Lukanow: Hügelgräberbronzezeit und Urnenfelderkultur im Nördlinger Ries. Materialhefte zur bayerischen Vorgeschichte 48. Kallmünz/Opf. 1983. Modl 2010 – D. Modl: Zur Herstellung und Zerkleinerung von plankonvexen Gusskuchen in der spätbronzezeitlichen Steiermark, Osterreich. In: F. Both (Hrsg.): Experimentelle Archäologie in Europa. Bilanz 2010. Heft 9. Oldenburg 2010, 127–151. Modl 2019 – D. Modl: Recording plano-convex ingots (Gusskuchen) from Late Bronze Age Styria and Upper Austria – A short manual for the documentation of morphological and technological features from production

304

ALBRECHT JOCKENHÖVEL

and partition. In: R. Tourk/Th. Stöllner/G. Goldenberg (eds.): Alpine Copper II – Alpenkupfer II – Rame delle Alpi II – Cuivre des Alpes II. New results and perspectives on prehistoric copper production. Der Anschnitt 42. Rahden/ Westf. 2019, 373–398. Möslein/Winghart 2001 – St. Möslein/St. Winghart: Die Rachelburg bei Flintsbach a. Inn, Lkr. Rosenheim, Oberbayern. Berichte Bayerischen Bodendenkmalpflege 39–40, 1998–1999 (2001), 145–348. Mozsolics 1981 – A. Mozsolics: Gußkuchen aus wieder eingeschmolzenem Altmetall. In: H. Kaufmann (Hrsg.): Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte I. Festschrift Werner Coblenz. Arbeits- und Forschungsberichte zur Sächsischen Bodendenkmalpflege 16. Berlin 1981, 403–417. Mozsolics 1984 – A. Mozsolics: Ein Beitrag zum Metallhandwerk der ungarischen Bronzezeit. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 65, 1984, 19–72. Nessel 2017 – B. Nessel: Von warmen und kalten Brüchen. Bruchmuster und Konzepte der Portionierung bronzezeitlichen Rohmaterials am Beispiel plankonvexer Gusskuchen. In: D. Brandherm/B. Nessel (Hrsg.): Phasenübergänge und Umbrüche im bronzezeitlichen Europa. Beiträge zur Sitzung der Arbeitsgemeinschaft Bronzezeit auf der 80. Jahrestagung des Nordwestdeutschen Verbandes für Altertumsforschung. UPA 297. Bonn 2017, 169–198. Pankau 2013a – C. Pankau: Neue Forschungen zu den Wagengräbern der Hart an der Alz-Gruppe. In: L. Husty/ K. Schmotz (Hrsg.): Vorträge des 31. Niederbayerischen Archäologentages. Rahden/Westf. 2013, 113–147. Pankau 2013b – C. Pankau: Das spätbronzezeitliche Wagengrab von Königsbronn (Lkr. Heidenheim). Mit Beiträgen von Josef Riederer und Johannes Behringer. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 60, 2013, 1–103. Pare 1999 – C. F. E. Pare: Weights and weighing in Bronze Age Central Europe. In: V. L. Aravantinos/J. A Barceló/ Chr. Bockisch-Bräuer (Hrsg.): Eliten in der Bronzezeit. Teil 2. Ergebnisse zweier Kolloquien in Mainz und Athen. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 43. Mainz 1999, 421–514. Primas/Pernicka 1998 – M. Primas/E. Pernicka: Der Depotfund von Oberwilflingen: neue Ergebnisse zur Zirkulation von Metallbarren. Germania 76, 1998, 25–62. Rahmstorf 2016 – L. Rahmstorf: Die Rahmenbedingungen des bronzezeitlichen Handels in Europa und im Alten Orient einschließlich Ägyptens. In: U. L. Dietz/A. Jockenhövel (Hrsg.): 50 Jahre „Prähistorische Bronzefunde“. Bilanz und Perspektiven. PBF XX/14. Stuttgart 2016, 291–310. Rahmstorf 2019 – L. Rahmstorf: Scales, weights and weight-regulated artefacts in Middle and Late Bronze Age. Antiquity 93, 2019, 1–14. Reiter/Linke 2016 – V. Reiter/R. Linke: Ein Werkplatz mit Brucherzdepot der ausgehenden Bronzezeit aus Rannersdorf, Niederösterreich. Fundberichte aus Österreich 55, 2016, 144–182. Salaš 2018 – M. Salaš: Kovová depozita mladší doby bronzové zhradiska Réna u Ivančic = Metalldeponierungen der älteren Urnenfelderzeit von der Wallanlage Réna bei Ivančice. Brno 2018. Schefzig 2009 – M. Schefzig: Ein urnenfelderzeitlicher Fleischhaken von Heimstetten bei München – Verlust oder Opfer? In: J. M. Bagley/Ch. Eggl/D. Neumann/ M. Schefzik (Hrsg.): Alpen, Kult und Eisenzeit. Festschrift

für Amei Lang zum 65. Geburtstag. Internationale Archäologie. Studia Honoraria 30. Rahden/Westf. 2009, 157–165. Schwerin von Krosigk 1976 – H. Schwerin von Krosigk: Untersuchungen zum vor- und frühgeschichtlichen Siedlungsablauf am Fundbild von Bornhöved, Gönnebek, Groß Kummerfeld und Schmalensee, Kr. Segeberg/Holstein. Offa-Ergänzungs-Reihe 1. Schleswig 1976. Sölder 2012 – W. Sölder: Spätbronzezeitliches Brandgräberfeld Vomp/Fiechter Au. In: Amt der Tiroler Landes regierung, Kulturabteilung (Hrsg.): Kulturberichte aus Tirol 2012. 63. Denkmalbericht. Innsbruck 2012, 231–236. Sperber 1999 – L. Sperber: Zu den Schwertträgern im westlichen Kreis der Urnenfelderkultur. Profane und religiöse Aspekte. In: V. L. Aravantinos/J. A Barceló/ Chr. Bockisch-Bräuer (Hrsg.): Eliten in der Bronzezeit. Teil 2. Ergebnisse zweier Kolloquien in Mainz und Athen. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 43. Mainz 1999, 605–659. Sperber 2000 – L. Sperber: Zum Grab eines spätbronzezeit lichen Metallhandwerkers von Lachen-Speyerdorf, Stadt Neustadt a. d. Weinstrasse. Archäologisches Korrespondenzblatt 30, 2000, 383–402. Sperber 2004 – L. Sperber: Zur Bedeutung des nördlichen Alpenraumes für die spätbronzezeitliche Kupferver sorgung in Mitteleuropa mit besonderer Berücksichtigung Nordtirols. In: G. Weisgerber/G. Goldenberg (Hrsg.): Alpenkupfer – Rame delle Alpi. Der Anschnitt. Beiheft 17. Bochum 2004, 303–345. Stöllner/Oeggl Hrsg. 2015 – Th. Stöllner/K. Oeggl Hrsg.: Berg auf Bergab. 10.000 Jahre Bergbau in den Ostalpen. Wissen schaftlicher Beiband zur Ausstellung im Deutschen Bergbau-Museum Bochum vom 31.10.2015–24.04.2016, im Vorarlberg Museum Bregenz vom 11.06.2016–26.10.2016. Veröffentlichung aus dem Deutschen Bergbau-Museum Bochum 207. Bochum 2015. Weisgerber/Yule 2003 – G. Weisgerber/P. Yule: Al-Aqir near Bahlā – an Early Bronze dam site with planoconvex ‘copper’ ingots. Arabian Archaeology and Epigraphy 14, 2003, 24–53. Wiegel 1992 – B. Wiegel: Trachtkreise im südlichen Hügelgräberbereich. Studien zur Beigabensitte der Mittelbronzezeit unter besonderer Berücksichtigung forschungsgeschichtlicher Aspekte. Band 2/1: Kommentiertes Fundortverzeichnis der Flachgräber und Grabhügel. Internationale Archäologie 5/2. Espelkamp 1992. Wiegel 1994 – B. Wiegel: Trachtkreise im südlichen Hügelgräberbereich. Studien zur Beigabensitte der Mittelbronzezeit unter besonderer Berücksichtigung forschungsgeschichtlicher Aspekte. Band 1: Auswertung. Beilagen. Internationale Archäologie 5/1. Espelkamp 1994. Willms 2017 – Ch. Willms (aus dem Nachlass bearbeitet von Albrecht Jockenhövel): Das Steinkistengrab von Bad Nauheim. Stand der Auswertung im Jahre 2015. In: P. Fasold/L. Giemsch/K. Ottendorf/D. Winger (Hrsg.): Forschungen in Franconofurd. Festschrift für Egon Wamers zum 65. Geburtstag. Regensburg 2017, 55–76. Winghart 1998 – St. Winghart: Produktion, Verarbeitung und Verteilung. Überlegungen zur Bedeutung metallischer Rohstoffe bei der Ausbildung politischer Systeme im südbayerischen Alpenvorland während der Bronzezeit. In: Th. Busset/J. Mathieu (éds.): Mobilité spatiale et frontières = Räumliche Mobilität und Grenzen. Histoire

BRONZ E Z EITLICHE GR ÄBER MIT ROHMETALL

305

des Alpes – Storia delle Alpi – Geschichte der Alpen 3. Zürich 1998, 107–122. Winghart 1999 – St. Winghart: Die Wagengräber von Poing und Hart a. d. Alz. Evidenz und Ursachen spätbronzezeitlicher Elitenbildung in der Zone nordwärts der Alpen. In: V. L. Aravantinos/J. A Barceló/Chr. Bockisch-

Bräuer (Hrsg.): Eliten in der Bronzezeit. Teil 2. Ergebnisse zweier Kolloquien in Mainz und Athen. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 43. Mainz 1999, 515–532. Winghart 2003 – St. Winghart: Poing. In: Reallexikon zur Germanischen Altertumskunde 23. Berlin – New York 2003, 239–243.

Manuskript angenommen am 1. 9. 2020

Prof. Dr. Albrecht Jockenhövel Am Biederlackturm 7 D – 48282 Emsdetten [emailprotected]

Abstract translated by Albrecht Jockenhövel Súhrn preložila Anita Kozubová

Hroby z doby bronzovej so surovým kovom: skupina nálezov medzi praktickou funkciou a symbolickým významom Albrecht Jockenhövel

SÚHRN

Surový kov v podobe rôznych foriem ingotov je dôležitým článkom v chaîne opératoire spracovania kovov v dobe bronzovej (ťažba medenej rudy, tavenie, hotové výrobky). Počiatky tejto tradície pozorujeme na základe nálezov vstrednej dobe bronzovej (BB–BC) a svoj vrchol dosahuje vstaršej fáze kultúr popolnicových polí (BD–HA) výskytom tzv. surovinových depotov. Je zarážajúce, že surový kov nehral takmer žiadnu úlohu v tisícoch hrobov z doby bronzovej v Európe, kde bol doteraz nájdený iba v35hroboch, ato výlučne v strednej Európe (najmä vTirolsku, Bavorsku, Čechách) v alpskej oblasti a na severnom úpätí Ápl. Mimo uvedených regiónov porovnateľné hrobové celky so surovým kovov nenachádzame ani vseverskej dobe bronzovej, ani napríklad v stredodunajskej čakanskej kultúre.

Kombinácia surového kovu a ďalších nálezov spája predmetné hroby takmer výlučne s mužskou sférou. Jedinou výnimkou je ženský hrob 2 z Marzollu. Väčšina hrobov je bohato vybavená zbraňami (meče, hroty oštepov, dýky atď.) a vozmi (Königsbronn, Milavče, Poing). Pomerne častá kombinácia s kosákmi a váhami ukazuje na poľnohospodárske aktivity a štandardizovaný hodnotový systém. Koncentrácia hrobov obsahujúcich surový kov vblízkosti východoalpských ložísk medenej rudy (Tirolsko, Salzburgsko) môže naznačovať ťažbu, kontrolu a distribúciu surového kovu bojovníkmi a „obchodníkmi“. Surový kov mal pravdepodobne okrem primárnej funkcie aj ďalšie využitie, napr. ako hodnotová miera, čo je zrejmé v prípade plankonvexných ingotov a ich cieleného rozdelenia.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 307–316. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.25

R ELICS OF T H E EN EOLI T H IC W YC I ĄŻE GROU P AT SI T E 7 I N SZ A R BI A , LESSE R POL A N D S ŁAWO M I R K A D R O W – A N NA K R Z Y W DA – R Y S Z A R D NAG L I K The article presents the discovery of the first creamation cemetery of the Wyciąże group (late, Badenised phase of the Złotniki-Wyciąż group of the Polgár culture) at site 7 in Szarbia in western part of Lesser Poland. The cremation graves are accompanied by skeletons of the dead deposited in settlement features. The stylistic and typological characteristics of grave and settlement pottery as well as one 14C-date allow to determine the chronology of the described materials for the second half of 4th millennium BC. The presented remains testify to the unusually long duration of Polgár culture traditions in the Kraków area, subjected to quite superficial Baden influence. Keywords: Lesser Poland, Wyciąże group, Baden, Polgár culture, cremation graves.

INTRODUCTION The aim of the article is to present the cemetery of the Wyciąże group (late, Badenised phase of the Złotniki-Wyciąże group of the Polgár culture) at site 7 in Szarbia in western Lesser Poland. This is the only site of the culture unit in question from which sepulchral and settlement materials were obtained.

Site 7 at Szarbia (Comm. Koniusza, Dist. Pro szowice, Małopolskie Province) is located in the area covered with loess deposits. The landscape is dominated by highly segmented hills reaching up to 250 m a.s.l. The site is situated immediately below the top of a loess promontory, 250 m from the valley of a nameless watercourse and approximately 500m from the Ropotek River, a left-bank tributary of the Vistula River (Naglik 2019a, 9).

Fig. 1. Szarbia, site 7. 1 – excavated area; 2 – area, where cultural deposits were revealed, but exploration was not continued; 3 – graves; 4 – grave without outline of grave pit; 5 – settlement features of Wyciąże group (after Kadrow/Krzywda/Naglik 2019).

308

S ŁAWOM I R K A DROW – A N NA K R Z Y W DA – RYSZ A R D NAG L I K

Fig. 2. Szarbia, site 7. 1 – skeleton of a woman at the bottom of settlement feature 36; 2, 3 – cremation grave 14; 4 – cremation grave 146; 5, 6 – cremation grave 116 (after Kadrow/Krzywda/Naglik 2019).

R E L IC S OF T H E E N EOL I T H IC W YC I ĄŻE G ROU P AT SI T E 7 I N SZ A R BI A , LE S SE R P OL A N D

The site was discovered in 1994 during regular field surveys carried out within the Polish Archaeo logical Record programme (AZP 101-59/66). The survey identified several concentrations of pottery and charred bones, along with accompanying metal artefacts. In 1997, Ryszard Naglik launched rescue excavations (continued in 1999–2001). In addition to the relics of the Eneolithic group of Wyciąże, which are of interest to us here, there has been discovered above all the Early Roman period cemetery, including two barrows with ‘princely’ graves (Naglik 2019b). In addition, modest sets of remains belonging to several Neolithic and Early Bronze Age cultures were obtained from this site (Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, 23–119). CEMET ERY OF W YCI ĄŻE GROU P – CREMATION GRAVES In the western fringes of the area investigated in site 7 at Szarbia, 14 cremation burials in pits were discovered (Fig. 1), which were either unfurnished (10 graves: 5, 6, 97, 98, 99, 102, 103, 104, 162, 163; cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 1) or were furnished with ceramic vessels characteristic for the Wyciąże group (4 graves: 14, 101, 116, 146; cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 2; 3). In addition, large fragments of two vessels found in Przeworsk culture ditch 138-47 (cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 16) were interpreted as remains of a damaged, fifth grave. All of them were identified immediately beneath the topsoil, at depths varying from 30 to 65 cm. Outlines of oval pits were discernible at the levels of discovery or above the graves’ bottoms only in seven cases (graves: 5, 14, 104, 116, 146, 162, 163; cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 1–4), of which three were furnished graves. Oval outlines of the grave pits were marked by the distribution of cremated human bones. Dimensions of graves varied from 10 x 25 cm to 70–110x130 cm, and their depths from 40 to 100cm. In terms of thickness the fills of the majority of the graves did not exceed 15 cm. In the shallowest graves only a thin layer of cremated bones was identified at the bottom. One can notice a distinct correlation between the size and depth of graves: the shallowest features (up to 10 cm thick) were the smallest (10–20 x 30–35 cm). Thus, these are only bottom parts of graves damaged by ploughing and natural erosion. Grave 166 was preserved without outline of grave pit. The features in question yielded only single, tiny pieces of charred wood. Only in one grave did human bones form a compact cluster of a shape

309

suggesting their original deposition in an organic container (grave 5; cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 1). In other graves, bones were spread through out the pit, although usually with slightly more of them in the central part. The distribution of bones in graves furnished with pottery was the same. Only in one vessel – the pot from grave 14 – was found one cremated human bone, which got there after a part of the pot’s rim was broken and pushed inside. In two graves, the vessels were placed at the bottom of the pit – the pot in the deepest grave 14 (Fig. 2: 2, 3) and the lower part of an undetermined vessel (with the upper part damaged by ploughing) in one of the shallowest graves (feature 101; cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 3). In the remaining two furnished graves in which grave goods were found up to 10 cm above the bottom, the vessels were placed partly on the bone layer: the jug/pitcher in grave 116 (Fig. 2: 5,6) and two adjacent scoops in grave 146 (Fig. 2: 4). Both groups of graves – unfurnished and furnished with vessels – show similarities in terms of shape, size, pit depth, and manner of deposition of bones. The graves were recorded over a compact area separated into two groups by a strip of unexplored land. These graves differ considerably in form from Przeworsk culture burials in pits which also occur on the site. In the latter, bones always form compact clusters in the central parts of graves, and are mixed with grave goods. This allows for an assumption that the discussed four graves provided with Wyciąże group vessels (along with the alleged fifth one in the Przeworsk culture ditch) and ten unfurnished graves originate from the same chronological period. Given the shallow depth and thickness of the fills, the absence of furnishings most likely stems from damage caused by ploughing and erosion. However, this does not rule out the possibility that some of these burials may have indeed been devoid of furnishings. The limited area of the excavations (Fig. 1) does not allow the actual size of the cemetery to be estimated. One can only conclude that the number of graves increases towards the south-east. SKELETONS IN SETTLEMENT FEATURES The discovered fragment of the Eneolithic settlement of the Wyciąże group (Fig. 1) encompassed 14 pits and a part of a very extensive claypit complex (feature 147; cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, fig. 6; table 14). Human skeletons were found in two pits: one complete in pit 36 (Fig. 2: 1) and fragments of another two in pit 23.

310

S ŁAWOM I R K A DROW – A N NA K R Z Y W DA – RYSZ A R D NAG L I K

Fig. 3. Szarbia, site 7. Pottery of Wyciąże group (after Kadrow/Krzywda/Naglik 2019).

R E L IC S OF T H E E N EOL I T H IC W YC I ĄŻE G ROU P AT SI T E 7 I N SZ A R BI A , LE S SE R P OL A N D

The skeleton of a woman was found at the bottom of pit 36 (Fig. 2: 1). It was lying in prone position with the arms bent at right angles. The legs, bent in an analogical manner, were situated at the edge of the pit’s bottom. The head was situated at the axis of symmetry of the entrance. The woman, aged 30–40, was approximately 148 cm tall. The position of the skeleton (Fig. 2: 1) suggests the deceased had been thrown down into the pit head first – the position of her legs probably results from them having slid down along the pit’s sloped ceiling. The hom*ogenous (?) nature of the fill indicates the pit was filled back deliberately, in a single episode. Fragments of human skeletons were also uncovered in neighbouring pit 23. The poorly preserved skull and a rib fragment belonging to a child at the age of 1–2 years and a phalanx of an adult individual were found lying on the layer of daub, pottery, and animal bones which covered the bottom of the pit (Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, fig. 5). The poor preservation and incompleteness of the human bones are additional arguments against regarding the pit as the place of their original deposition. Analogical finds of human bones in pits within the Baden culture settlement at Bronocice are interpreted by J. Kruk and S. Milisauskas as ‘rather thrown-in than placed’. They notice that the positions in which the skeletons were found were coincidental (Kruk/ Milisauskas 1981, 79). POT T ERY I T EM S FOU N D IN CREMATION GRAVES Barrel-shaped pot (Fig. 3: 1) with short neck, decorated with a horizontal row of oblique nail impressions and two (?) knobs in the upper part of the body (grave 14). The lower body of a vessel (Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 3: 1) of undetermined type (grave 101). A jug with a flat handle, with four knobs in the upper part of the body (Fig. 4: 1) as the only decoration (grave 116). Two scoops (Fig. 4: 2, 3) with a flat handle, undecorated (grave 146). Fragmentarily preserved bowl (feature 138-47; cf. Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 16: 1). Fragmentarily preserved amphora with a round-sectioned handle on the shoulder (Fig. 3: 2, 3) from grave 166. GENERAL CHARACTERISTICS OF POT T ERY FROM GR AV ES A N D SETTLEMENT FEATURES The collection of Wyciąże group pottery on site 7 at Szarbia is comprised of the following: scoops,

311

jugs, amphoras, beakers, pots, bowls, and vases. The majority of the vessels closely relates to the Polgár tradition, to the Bodrogkeresztúr culture in particular. This is manifested by the characteristically emphasised transition between the body and the neck (Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 7:1), as in vessels of the Wyciąże-Złotniki group (e. g. Kozłowski 2006, fig. 3; 4; Kulczycka-Leciejewiczowa 1979, fig.58:15, 16). The same can be said about small handles placed at the height of the rim (Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 15: 1). The shapes of scoops (Fig.4: 2, 3) and jugs (Fig. 4: 1) are entirely Polgár, while the fact they are provided with handles indicates a relationship with a tradition which first became evident in Transdanubia in the Proto-Baden culture of Balaton-Lasinja (cf. Kadrow 2009, 183; Kalicz 1991, 355, fig. 3; 4), contemporary with the Bodrogkeresztúr culture on the Great Hungarian Plain (Kalicz 1980, 74). With the same tradition one should link a tendency towards spare ornamentation of vessels, including the application of single knobs (Kadrow/ Krzywda/Naglik 2019, table 5: 2) and fingertip impressions, while rows of fingertip and fingertip and nail (Kadrow/Krzywda/Naglik 2019, table 15) impressions, rich incised decoration, and smearing the surfaces with a brush can all be perceived as Baden influences (cf. e. g. Bober 2015, pl. I–XXIII). The vast bulk of the pottery represents type of technology, in which the ceramic mass is tempered with small or moderate amounts of finely crushed sherds. External surfaces of vessels are even, often slightly smoothed. Walls are two- or three-coloured in section. This technology is characteristic of early Eneolithic groups representing mainly the Polgár complex (cf. Kadrow/Rauba-Bukowska 2017, fig. 6; 7), the Wyciąże-Złotniki group included. Sherds representing another type of technology, with admixtures of dry clay, are much less numerous. Tempers of this kind were frequently used by potters from the Baden cultural circle, and less often in Danubian cultures (cf. Kadrow 1990, table 2). CH RONOLO GY OF W YCI ĄŻE GROU P More than 70 years have passed since the descriptions of ceramic inventories from sites at Wyciąże and Książnice Wielkie (Burchard/Ekier 1964, 181–291) impelled Janusz Krzysztof Kozłowski to distinguish and characterise what he called the Wyciąże-Książnice group (Kozłowski 1968; 1971), which combined Polgár and Baden traits. Similar materials were later identified at Pleszów (Godłowska 1976; 1979, 305, 306, fig. 184). Today, nine sites (including those mentioned above) of this cultural unit are known (Zastawny 2015a, 128, fig. 2B).

312

S ŁAWOM I R K A DROW – A N NA K R Z Y W DA – RYSZ A R D NAG L I K

Fig. 4. Szarbia, site 7. Pottery of Wyciąże group (after Kadrow/Krzywda/Naglik 2019).

R E L IC S OF T H E E N EOL I T H IC W YC I ĄŻE G ROU P AT SI T E 7 I N SZ A R BI A , LE S SE R P OL A N D

313

Since the specificity of the (epi- or late-) Polgár ceramic materials exposed to Baden influences is best illustrated by materials from Wyciąże (Bober 1998, pl. III; 2015, pl. 1; Furholt 2009, 339), the unit has come to be described as the Wyciąże group (Godłowska 1979; Zastawny 2015a, 125). Among the currently known sites of the cultural unit in question, only site 7 at Szarbia yielded both settlement and sepulchral materials. This corroborates a view expressed in the past about a primarily Polgár nature of the Wyciąże group, with rather superficial Baden influences (Godłowska 1979, 305, 306; Zastawny 2015a, 125, 128), and with closest references to the Wyciąże-Złotniki group of the Polgár culture. One of the most important Baden elements are cups with handles attached immediately over the rim, Boleráz in style and most often undecorated (Furholt 2009, 339; Peška 2015, fig. 2: 11, 12). Another extremely important Baden element at Szarbia is the cremation burial rite. Added to this picture is a find from the settlement, where the skeleton of awoman who died between 3331 and 3069 BC was found in pit 36 (probability range of 68.2 % for the measurement of 14C contents in a human bone sample from feature 36 – Poz-115836 4480 ±35 BP). The position of the skeleton suggests that the deceased was thrown into the pit with her face to the ground. Thus, this act of deposition can only with some restrictions be regarded as a ‘normal’ burial. Previously, only one inhumation burial of the mentioned cultural unit has been known, from site 76 at Kraków-Branice. It held bone remains of one individual, placed in a supine position and furnished with ceramic vessels and flint artefacts (Zastawny 2009). The coexistence of various forms of inhumation with cremation (urned and urnless) is a typical phenomenon among peripheral groups of the Baden complex (cf. e. g. Horváthová et al. 2017, 11–14; Meyer 1995, 167–169), with undisputed predominance of cremation in the central areas of this complex (Kalicz 1963). The chronology of the Wyciąże group (Fig. 5) is determined by a few 14C-dates (Furholt 2009; Furholt/ Machnik 2006; Valde-Nowak et al. 2015) and by broader deliberations they gave ground to, which point to a timespan of 3500–3350 BC (Horvath/Svingor 2015, 30). Other scholars place the Wyciąże group within the younger phase of the Proto-Baden horizon, which means within 3500–3100 BC (cf. Zastawny 2015a, 145; 2015b). Fig. 5. Absolute chronology of the Wyciąże group on the background of Funnel Beaker culture sequence at Bronocice and other culture units in western Lesser Poland (partly after Włodarczak 2020, in print).

314

S ŁAWOM I R K A DROW – A N NA K R Z Y W DA – RYSZ A R D NAG L I K

CONCLUSIONS The discoveries at site 7 in Szarbia allow a better definition of the Wyciąże group. In addition to the Badenized Funnel Beaker culture assemblages, known primarily from the Bronocice IV and Bronocice V phases (Kruk/Milisauskas 1983), this group is acharacteristic example of transcultural integration,

typical of globalization processes at various levels (Feinman 2017, 43). An integrating factor in the 2nd half of 4th millennium BC in the Carpathian Basin and in the adjacent areas was the Baden culture. In the areas north of the Carpathians, some Funnel Beaker culture groups (Bronocice IV–V) and Polgár culture (the Wyciąże group) were subject to Badenization processes.

LITERATURE Bober 1998 – J. Bober: Najnowsze materiały kultury ceramiki promienistej ze stanowiska 5, 5A, 5B w Krakowie-Nowej Hucie (Wyciąże). Materiały Archeologiczne Nowej Huty 21, 1998, 7–26. Bober 2015 – J. Bober: Pottery of the Baden Culture in Lesser Poland on the Basis of Findings in the Kraków-Nowa Huta Area. In: M. Nowak/A. Zastawny (eds.): The Baden culture around the Western Carpathians. Via Archae ologica. Źrodła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 w Małopolsce. Kraków 2015, 221–260. Burchard/Ekier 1964 – H. Burchard/B. Ekier: Osadnictwo kultury czasz lejowatych w Książnicach Wielkich, pow. Kazimierza Wielka. In: S. Nosek (red.): Studia imateriały do badań nad neolitem Małopolski. Wrocław 1964, 191–327. Feinman 2017 – G. M. Feinman: Economic aspects of globalization in the past material world. In: T. Hodos (ed.): The Routledge Handbook of Archaeology and Globalization. London – New York 2017, 42–53. Furholt 2009 – M. Furholt: Die nördlichen Badener Keramikstile im Kontext des mitteleuropäischen Spätneolithiku*ms (3650–2900 v. Chr.). Studien zur Archäologie in Ostmitteleuropa 3. Bonn 2009. Furholt/Machnik 2006 – M. Furholt/J. Machnik: Iwanowice Babia Gora I and the settlement with Baden ceramics in Little Poland. Questions concerning their duration. Sprawozdania Archeologiczne 58, 2006, 325–354. Godłowska 1976 – M. Godłowska: Próba rekonstrukcji rozwoju osadnictwa neolitycznego w rejonie Nowej Huty. Materiały Archeologiczne Nowej Huty 5, 1976, 7–181. Godłowska 1979 – M. Godłowska: Plemiona kultury ceramiki promienistej. In: W. Hensel/T. Wiślański (red.): Prahistoria ziem polskich 2. Neolit. Wrocław 1979, 302–317. Horvath/Svingor 2015 – T. Horvath/E. Svingor: The Spatial and Chronological Distribution of the so-called ’Baden Culture’. In: M. Nowak/A. Zastawny (eds.): The Baden culture around the Western Carpathians. Via Archaeologica. Źrodła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 w Małopolsce. Kraków 2015, 19–74. Horváthová et al. 2017 – E. Horváthová/A. Zastawny/ M. Čurný/A. Szczepanek: Burials of the Baden culture from Veľky Šariš and their importance for the investigation of the studied culture in the northern Tisza region. Slovenská archeológia 65, 2017, 1–22. Kadrow 1990 – S. Kadrow: Osada neolityczna na stan. nr16 w Rzeszowie na Osiedlu Piastów. Sprawozdania Archeologiczne 41, 1990, 9–76. Kadrow 2009 – S. Kadrow: W odpowiedzi Tomaszowi Chmielewskiemu o fazie rzeszowskiej raz jeszcze. Przegląd Archeologiczny 57, 2009, 173–189.

Kadrow/Krzywda/Naglik 2019 – S. Kadrow/A. Krzywda/ R. Naglik: Szarbia, site 7, Comm. Koniusza. Graves and settlements from the Neolithic to the Early Bronze Age. In: R. Naglik (ed.): Szarbia, site 7, Comm. Koniusza. Settlements and Cemeteries from Neolithic to the Roman Period. Biblioteka Muzeum Archeologicznego w Krakowie 9. Kraków 2019, 23–119. Kadrow/Rauba-Bukowska 2017 – S. Kadrow/A. Rauba-Bukowska: The selection of ceramic raw material: convenience or a technological idea? A case study of the Danubian cultures north of the Carpathians. Archeologické rozhledy69, 2017, 261–280. Kalicz 1963 – N. Kalicz: Die Peceler (Badener Kultur) und Anatolien. Studia Archaeologica 9. Budapest 1963. Kalicz 1980 – N. Kalicz: Clay Gods. The Neolithic Period and the Copper Age in Hungary. Budapest 1980. Kalicz 1991 – N. Kalicz: Beiträge zur Kenntnis der Kupferzeit im ungarischen Transdanubien. In: J. Lichardus (Hrsg.): Die Kupferzeit als historische Epoche. Saarbrücken 1991, 347–386. Kozłowski 1968 – J. K. Kozłowski: Materiały neolityczne i eneolityczne odkryte na stanowisku Nowa Huta – Wyciąże I (badania w latach 1950–1952). Materiały Archeologiczne Nowej Huty 1, 1968, 13–90. Kozłowski 1971 – J. K. Kozłowski: Niektóre aspekty genezy kultury ceramiki promienistej w Polsce. Światowit 32, 1971, 27–60. Kozłowski 2006 – J. K. Kozłowski: Grupa Wyciąże-Złotniki i bezpośrednie oddziaływania poźnopolgarskie. In: M. Kaczanowska (red.): Dziedzictwo cywilizacji naddunajskich: Małopolska na przełomie epoki kamienia i miedzi. Biblioteka Muzeum Archeologicznego w Krakowie 1. Kraków 2006, 53–61. Kruk/Milisauskas 1981 – J. Kruk/S. Milisauskas: Wyżynne osiedle neolityczne w Bronocicach, woj. kieleckie. Archeologia Polski 26, 1981, 65–113. Kruk/Milisauskas 1983 – J. Kruk/S. Milisauskas: Chronologia absolutna osadnictwa neolitycznego z Bronocic, woj. kieleckie. Archeologia Polski 28, 1983, 257–320. Kulczycka-Leciejewiczowa 1979 – A. Kulczycka-Leciejewi czowa: Pierwsze społeczeństwa rolnicze na ziemiach polskich. Kultury kręgu naddunajskiego. In: W. Hensel/T. Wiślański (red.): Prahistoria ziem polskich 2. Neolit. Wrocław 1979, 19–164. Mayer 1995 – C. Mayer: Klassische Badener Kultur. In: E.Lenneis/C. Neugebauer-Maresch/E. Ruttkay (Hrsg.): Jung steinzeit im osten Österreichs. St. Pölten – Wien 1995, 161–177. Naglik 2019a – R. Naglik: Szarbia, site 7, Comm. Koniusza. Introductory remarks. In: R. Naglik (ed.): Szarbia, site 7,

R E L IC S OF T H E E N EOL I T H IC W YC I ĄŻE G ROU P AT SI T E 7 I N SZ A R BI A , LE S SE R P OL A N D

Comm. Koniusza. Settlements and Cemeteries from Neolithic to the Roman Period. Biblioteka Muzeum Archeologicznego w Krakowie 9. Kraków 2019, 9–22. Naglik 2019b – R. Naglik: Szarbia, site 7, Comm. Koniusza. Przeworsk culture cemetery. In: R. Naglik (ed.): Szarbia, site 7, Comm. Koniusza. Settlements and Cemeteries from Neolithic to the Roman Period. Biblioteka Muzeum Archeologicznego w Krakowie 9. Kraków 2019, 201–315. Peška 2015 – J. Peška: A Small Contribution to the Know ledge of the Baden Culture in Moravia and the Present State of Research. In: M. Nowak/A. Zastawny (eds.): The Baden culture around the Western Carpathians. Via Archae ologica. Źrodła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 w Małopolsce. Kraków 2015, 95–118. Valde-Nowak et al. 2015 – P. Valde-Nowak/A. Gil-Drozd/ A. Kraszewska/M. Paternoga: The Proto-Boleráz Grave in the Western Beskidy Mts., Lesser Poland. In: M.Nowak/A. Zastawny (eds.): The Baden culture around the Western Carpathians. Via Archaeologica. Źródła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 wMałopolsce. Kraków 2015, 371–380.

Włodarczak 2020, in print – P. Włodarczak: Barbara Burchard and studies on the chronology of the Funnel Beaker culture in Lesser Poland. Sprawozdania Archeologiczne 72/2, 2020, in print. Zastawny 2009 – A. Zastawny: Grupa Wyciąże. In: A. Czekaj-Zastawny (red.): Obrządek pogrzebowy kultur pochodzenia naddunajskiego w neolicie Polski południowo-wschodniej (5600/5500–2900 BC). Kraków 2009, 449–552. Zastawny 2015a – A. Zastawny: The Baden complex in Lesser Poland – horizons of cultural influences. In: M.Nowak/A. Zastawny (eds.): The Baden culture around the Western Carpathians. Via Archaeologica. Źrodła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 wMałopolsce. Kraków 2015, 119–150. Zastawny 2015b – A. Zastawny: Absolute chronology of the Baden culture in Lesser Poland – new radiocarbon dates. In: M. Nowak/A. Zastawny (eds.): The Baden culture around the Western Carpathians. Via Archaeologica. Źrodła z badań wykopaliskowych na trasie autostrady A4 w Małopolsce. Kraków 2015, 191–219.

Manuscript accepted 19. 6. 2020 Translated by Piotr Godlewski with the participation of the authors Súhrn preložila Erika Makarová

Prof. dr hab. Sławomir Kadrow Institute of Archaeology Rzeszów University ul. Moniuszki 10 PL – 35-015 Rzeszów [emailprotected] Anna Krzywda MA [emailprotected]

315

Ryszard Naglik MA Archaeological Museum ul. Senacka 3 PL – 31-002 Kraków [emailprotected]

316

S ŁAWOM I R K A DROW – A N NA K R Z Y W DA – RYSZ A R D NAG L I K

Pamiatky eneolitickej skupiny Wyciąże na nálezisku 7 v Szarbii, v Malopoľsku Sławomir Kadrow – An na Krzywda – Ryszard Naglik

SÚHRN

Cieľom článku je prezentácia pohrebiska skupiny Wyciąże (neskorá, badenizovaná fáza skupiny Złotniki-Wyciąż polgárskej kultúry) na nálezisku 7 v Szarbii vzápadnom Malopoľsku. Ide o jedinú lokalitu tejto kultúry, z ktorej bol získaný sepulkrálny (kremačný) a sídliskový materiál. Vzápadných okrajoch preskúmanej oblasti na nálezisku 7 vSzarbii bolo objavených 14 žiarových jamkových hrobov (obr. 1), ktoré boli buď bez výbavy (10 hrobov: 5, 6, 97, 98, 99, 102, 103, 104, 162, 163), alebo boli vybavené keramickými nádobami typickými pre skupinu Wyciąże (4 hroby: 14, 101, 116, 146). Na objavenej časti eneolitického sídliska skupiny Wyciąże (obr. 1) bolo odkrytých 14 jám ačasť veľmi rozsiahleho komplexu hliníkov (objekt 147). Ľudské kostry sa našli vdvoch jamách: jedna kompletná vjame 36 (obr. 2: 1) afragmenty ďalších dvoch vjame 23.

Súbor keramiky skupiny Wyciąże obsahuje: naberačky, džbány, amfory, poháre, hrnce, misy avázy. Väčšina nádob úzko súvisí spolgárskymi tradíciami, predovšetkým kultúrou Bodrogkeresztúr. Koexistencia rôznych foriem kostrového ažiarového (s urnou alebo bez urny) pochovávania je typickým fenoménom u periférnych skupín badenského kultúrneho komplexu. Chronológia skupiny Wyciąże (obr. 5) je určená niekoľkými rádiouhlíkovými 14C dátami, ktoré poukazujú na časové zaradenie medzi roky 3500–3350 pred n. l. Integračným faktorom v2. polovici 4. tisícročia p. n. l. vKarpatskej kotline avpriľahlých oblastiach bola badenská kultúra. Voblastiach na sever od Karpát boli procesom „badenizácie“ podrobené niektoré skupiny kultúry slievikovitými pohármi (Bronocice IV–V) apolgárska kultúra (skupina Wyciąże).

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 317–326. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.26

M E TAL A X ES OF T H E KOZ A R AC-ST U BLO T Y P E F ROM C A R PAT H I A N -VOL H Y N I A M E TALLU RGY C EN T E R OF ‘W I LLOW LE A F ’ OF U K R A I N I A N COR DED WA R E C U LT U R E C I RC LE A N D I TS CON N EC T IONS TO DA N U BI A N R EGION VIKTOR KLOCHKO

This contribution addresses some questions or ideas concerning metal axes of the Kozarac-Stublo type from Carpathian-Volhynia metallurgy centre of ‘willow leaf’ of Ukrainian Corded Ware Complex and its connections to Danubian region. The article is dedicated to the genesis and construction of type chronology of Corded Ware culture metal axes using archaeological complexes and artifacts available for the author. Keywords: Ukraine, Bronze Age, Corded Ware culture, metal axes, Carpathian-Volhynia metallurgy center of ‘willow leaf’, Kozarac-Stublo.

The large amount of new finds accumulated during the last years1 has allowed rethinking my ideas about metal axes of Kozarac-Stublo type from Carpathian-Volhynia metallurgy center of ‘willow leaf’ of Ukrainian Corded Ware culture (Klochko/ Klochko 2013). Following text is further development of Jozef Bátora´s conception (Bátora 2006, 34–47) and suggests the new theory of their origin and type chronology. Among the new findings from Dniester region, there are axes which can be formally considered to be of Kozarac-Stublo type. I call them ‘Vanchikivtsi’ variant. Unlike ‘classical’ Kozarac-Stublo type axes, which usually are made in reusable ‘closed’ casting moulds, such axes were made in one-time casting moulds by lost-wax casting technique. To this variant belong findings from Vanchikivtsi village in Novoselytsia Raion, Chernivtsi Oblast (Kyiv, collection of A. V. Kozymenko, new additions; analysis 1640), Chortkiv Raion in Ternopil Oblast (Klochko/Kozymenko 2017, fig. 2: 3: 5; analysis 690), Vynnyky inLviv Oblast (Violity, online 29.01.2016), Kamianets-Podilskyi inKhmelnytskyi Oblast (Kyiv, collection of A. V. Kozymenko, new additions; analysis 1809), Ternopil Oblast (Violity, online 09.08.2016 and 03.11.2016), city of Khmelnytskyi (Violity, online 29.06.2018 and 06.03.2019), Zvyniach village in Chortkiv Raion, Ternopil Oblast (Kyiv, collection of A. V. Kozymenko, new additions; analysis 2006). As a ‘woodcutter’ I also assign to the ‘Vanchikivtsi’ variant the axe from Horokhiv Raion inVolyn Oblast (Fig. 1: 1–10; Markus/Okhrimenko 2010, fig. 4: 23: 3). As it was said, unlike ‘classical’ 1

Kozarac-Stublo type axes, which were made in ‘closed’ casting moulds (judging by the traces of casting stitches on axe sides) ‘Vanchikivtsi’ variant axes have amorphous forms and do not have casting stitches which indicates the lost-wax casting technique (Fig. 1: 15, 16). Such technique in the region was known during the previous eneolithic period, in Cucuteni-Trypillia culture (Mareş 2012; Klochko/ Kozymenko 2017, 285–293). The prototypes for such axes presumably were axe-hacks of Cucuteni-Trypillia culture and other artefacts of the late Trypillia time. Best examples are represented by the axe-hack from Letychiv hoard (Klochko/Kozymenko 2017, 288–290, fig. 5), axe-hack of ‘Yasladan-Tyrgu Okna’ type from Ivanintsy village in Letychiv Raion,Khmelnytskyi Oblast (Klochko/ Kozymenko 2017, fig. 1: 2: 11; analysis 1655) and axes from Kamianets-Podilskyi inKhmelnytskyi Oblast (Kyiv, collection of A. V. Kozymenko, new additions; analysis 1810) and from ‘Podnistrovya’ (Klochko/Kozymenko 2017, fig. 1: 2: 19; analysis 111; for all above mentioned axe-hacks see Fig. 1: 11–14). ‘Vanchikivtsi’ variant axes are concentrated on middle Dniester – the region with ancient metallurgy traditions of Cucuteni-Trypillia culture, based on copper ores of Transylvania-Prut ore basin (Fig. 2). Two out of three spectrally analysed axes of ‘Vanchikivtsi’ variant – axes from Vanchikivtsi village (analysis 1640) and Chortkiv Raion in Ternopil Oblast (Klochko/Kozymenko 2017, fig. 2: 3: 5; analysis 690) are made of arsenical bronze (see Table 1 – results of the spectral analyses).2 Arsenical bronze was widespread in Dniester region during the late Trypillia times, at

The author is grateful to A. V. Kozymenko for the opportunity to use materials and spectral analyzes of finds from his collection. 2 Spectral analyzes were conducted by T. Y. Goshko.

318

VIKTOR KLOCHKO

Fig. 1. ‘Vanchikivtsi’ variant of Kozarac-Stublo type axes. 1 – Vanchikivtsi; 2 – Chortkiv Raion; 3 – Vynnyky; 4 –Kamianets-Podilskyi Raion; 5, 6 – Ternopil Oblast; 7, 8 – Khmelnytskyi; 9 – Zvyniach; 10 – Horokhiv Raion. ‘Trypillia prototypes’ of ‘Vanchikivtsi’ variant. 11 – Letychiv hoard; 12 – Ivanintsy; 13 – Kamianets-Podilskyi; 14 – Podnistrovya; 15 – Chortkiv Raion; 16 – Mohyliv-Podilskyi Raion.

319

METAL A X ES OF THE KOZ ARAC-STU BLO T Y PE F ROM CARPATHIAN -VOLH Y NIA METALLURG Y CENTER

Table 1. Spectral analysis of some axes presented in this paper. Number

1640

690

1809

2006

1665

1810

111

1711

1695

1696

17239

595

1822

112

117

Figure

1/1

1/2

1/4

1/9

1/12

1/13

1/14

1/16, 3/2

2/2

2/3

2/4

2/9

2/10

2/14

7/21

0.034

0.037

0.072

0.973

0.023

0.065

–

0.054

0.032

0.39

0.025

0.049

0.028

0.046

–

0.646

0.05

0.4

–

1.053

0.255

0.188

0.442

1.225

0.896

0.395

3.513

0.349

2.134

0.45

–

0.406

0.436

2.415

–

0.078

–

сл

–

0.007

0.013

–

0.033

0.022

–

0.2

0.013

–

0.106

0.255

–

0.028

0.037

–

0.072

–

0.829

–

0.102

0.374

0.453

0.424

–

0.185

–

0.038

0.089

–

0.016

>0.086

0.077

–

trace

–

0.017

>0.084

0.008

–

0.06

–

98.86

99.265

99.46

97.99

96.86

98.7

98.44

95.97

99.01

96.44

98.20

95.5

99.08

96.26 0.48

–

0.026

0.024

–

>0.096

0.124

–

0.09

0.039

–

0.049

–

0.08

–

0.034

–

0.077

–

0.05

0.035

–

0.097

–

0.119

–

0.109

0.114

–

0.078

0.014

0.066

1.189

–

0.03

–

0.67

0.006

0.136

0.117

0.075

0.039

–

0.071

0.064

0.015

0.045

–

0.021

0.031

0.07

–

0.228

0.041

0.089

0.475

–

0.031

–

0.04

0.059

–

0.041

–

0.111

–

0.73

–

3.253

–

0.104

–

0.024

–

0.039

–

>0.008

–

Fig. 2. The map of ‘Vanchikivtsi’ variant axes and their Trypillia prototypes.

320

VIKTOR KLOCHKO

Fig. 3. Lelişeni-Szczytna variant axes. 1 – Lelişeni; 2 – Mushkatiwka; 3 – Old Crimea; 4 – Szczytna; 5 – Cherkasy Oblast; 6 – Vinnytsia; 7 – Tulchyn; 8 – collection of A. V. Kozymenko; 9 – Cherkasy Oblast; 10 – Haisyn Raion; 11 – Ternopil Oblast; 12 – Khmelnytskyi Oblast; 13 – Vinnytsia; 14 – Volhynia Oblast.

METAL A X ES OF THE KOZ ARAC-STU BLO T Y PE F ROM CARPATHIAN -VOLH Y NIA METALLURG Y CENTER

the Trypillia CII phase (Klochko 2017a; 2017b; Klochko/ Klochko 2013; Klochko/Kozymenko 2017). It is peculiar that while the most of the ‘Trypillia prototypes’ are made of ‘pure’ copper, the axe-hack of ‘Yaslada‘n-Tyrgu Okna’ type from Ivanintsy village in Letychiv Raion,Khmelnytskyi Oblast (analysis 1655) and axe from Kamianets-Podilskyi inKhmelnytskyi Oblast (analysis 1810) are made of arsenical bronze (Table 1), which indicates the rather early appearance of such bronzes at Prykarpattia, probably at the end of Trypillia CI phase. However, they are probably the natural alloys. Some ‘classical’ Kozarac-Stublo type axes are made of arsenical bronze as well, for example the axe from Mohyliv-Podilskyi Raion in Vinnytsia Oblast (Fig. 1: 16; 2; analysis 1711; Kyiv, collection of A. V. Kozymenko, new additions). Therefore, axes of ‘Vanchikivtsi’ variant can be considered as the early form of Kozarac-Stublo type axes, which date to the end of 4th–beginning of 3rd millennium BC as a part of foundation of Carpathian-Volhynia metallurgy center of ‘willow leaf’ (Klochko/Klochko 2013). The establishment of reusable casting moulds and the ‘classical’ axes of Kozarac-Stublo type occurred in different ways. One of them – the casting technique in partly ‘closed’ form with open back – is presented by Lelişeni-Szczytna variant. Stone casting mould for such axes was found at Lelişeni settlement in Romania (Fig. 3: 1; Roman/Dodd-Opritesku/ Janos 1992). Such axes were found in Mushkatiwka in Borshchiv Raion,Ternopil Oblast (analysis 1695; Kyiv, collection of A. V. Kozymenko, new additions) and near the town of Old Crimea in Kirov Raion in Crimea (Fig. 3: 2, 3; analysis 1696; Klochko/Kozymenko 2017, fig. 2: 5: 2) and in Corded Ware culture grave 4/6 near Szczytna in Jarosław County in Poland, which dates back to 2670–2470 ВС (Fig.3:4; Hozer/ Machnik/Bajda-Wesołowska 2017, 115, fig. 48: 1). The further development of such technology was the casting technique in partly open back (through the hole on the back side). Such axes are found in Cherkasy Oblast (Violity, online 14. 19. 2019), near the city of Vinnytsia (Violity, online 19. 11. 2018), in Tulchyn, Vinnytsia Oblast (Fig. 3: 5–7; Violity, online 08. 02.2019), from collection of A. V. Kozymenko (Klochko/Kozymenko 2017, fig. 2: 3: 2), Cherkasy Oblast (Fig. 3: 8, 9; Klochko/Kozymenko 2017, fig. 2: 3: 1; analysis 595), Haisyn Raion in Vinnytsia Oblast (Klochko/ Kozymenko 2017, fig. 2: 3: 4; analysis 1822), Ternopil Oblast (Violity, online 26.6.2018) and Khmelnytskyi Oblast (Fig.3:10–12; Violity, online 14.06.2018). The date from Szczytna grave allows attributing such axes to the first half of 3rd millennium BC. The axe from the Old Crimea is made of arsenical bronze (Table 1).

321

The axes from Vin nytsia (Violity, online 01.03.2016) and Volhynia Oblast (Fig. 3: 13, 14; Klochko/Kozymenko 2017, fig. 2: 3: 3; analysis 112) are made with ‘open belly’ casting technique, which is common for the axes of Samara and Banyabyk types from the early phase of Yamna culture (the first half of 3rd millennium BC) of Middle Naddnip ryanshchyna (Klochko 2019) and most likely are they markers of Corded Ware cultures of Podilia and Volhynia and Yamna culture of Dnipro region, too. ‘Classical’ axes of Kozarac-Stublo type are found in Vinnytsia Oblast (Fig. 4: 1; Violity, online 15.01.2016), Mohyliv-Podilskyi Raion in Vinnytsia Oblast (Fig. 4: 2; Kyiv, collection of A. V. Kozymenko, new additions; analysis 1711), near Lviv (Fig. 4: 3; Violity, online 28.04.2016), near Chernivtsi (Fig.4:4; Violity, online 28.06.2018), in Rivne Oblast (Fig. 4:5; Violity, online 24.12.2016), near Odessa (Fig. 4: 6; Violity, online 18. 03. 2017), near Vinnytsia (Fig.4:8; Violity, online 24. 08. 2017), near Cherkasy (Fig.4:9; Violity, online 06. 08. 2018), near Kaniv in Kyiv Oblast (Fig. 4: 10, 11; Klochko 2001, fig. 57: 4; Klochko 2006, fig. 54: 3, 4), in the hoard from Mezhygirszi village in Halych Raion,Ivano-Frankivsk Oblast (Fig.4:12; Klochko 2001, fig. 53: 10; Klochko 2006, fig. 50:10), in ‘Kyrylivsky Vysoty’ hoard in Kyiv (Fig.4:13; Klochko 2006, photo 8), in Skakun hoard from Kharkiv Oblast (Fig. 4: 14; Gimbutas 1965), in Kolontaiv hoard found near Kolontaiv village in Krasnokutsk Raion, Kharkiv Oblast (Fig. 6: 5; Korenevskii 1976), in Komariv (Fig. 4: 15; Klochko 2001, fig.53:11; Klochko 2006, fig. 50: 11), near urban-like settlement Malynivkain Rozhyshche Raion,Volyn Oblast (Fig.4: 16; Markus/Okhrimenko 2010, fig. 4:23:2), near Khmelnytskyi (Fig. 4: 17; Violity, online 16.01.2013), in Styblo hoard in Steblivka village in Zdolbuniv Raion, Rivne Oblast (Fig. 4: 18; Klochko 2001, fig. 53, 9; Klochko 2006, fig.50: 11), near Vinnytsia (Fig.4:19; Violity, online 14. 06. 2018), Khmelnytskyi Oblast (Fig. 4: 20; Violity, online 05. 02.2019), Vinnytsia Oblast (Fig.4:21, 22; Violity, online 21.07.2019 and 05. 11. 2019), Shargorod in Vinnytsia Oblast (Fig. 4:23; Violity, online 23. 06.2019), Ternopil Oblast (Fig.4:24; Violity, online 17. 05. 2019), Ivano--Frankivsk (Fig.4:25; Violity, online 09.10.2019), Lviv (Fig. 4: 26; Violity, online 10. 03. 2016), collection of A. V. Kozymenko (Fig.4:27; Klochko/Kozymenko 2017, fig. 2: 3: 6; analysis 117), small silver axe from Vinnytsia (Fig. 2; 4: 28; collection of Y. Dobrovanov). The results of several conducted spectral analyzes show the preference of arsenical bronze (Table1) used for casting of ‘classical’ Kozarac-Stublo type axes. All these axes were casted in ‘closed’ two-folded casting forms which were common for Kolontaiv-Korbaska type axes of Catacomb culture and

322

VIKTOR KLOCHKO

Fig. 4. Kozarac-Stublo type axes. 1 – Vinnytsia Oblast; 2 – Mohyliv-Podilskyi Raion; 3 – Lviv; 4 – Chernivtsi; 5 – Rivne Oblast; 6 – Odessa; 7 – Khmelnytskyi Oblast; 8 – Vinnytsia; 9 – Cherkasy; 10, 11 – Kyiv Oblast, Kaniv region; 12 – hoard from Mezhygirszi village; 13 – Kyrylivsky vysoty hoard; 14 – Skakun hoard; 15 – Komariv; 16 – Malynivka; 17 – Khmelnytskyi; 18 – Stublo hoard; 19 – Vinnytsia; 20 – Khmelnytskyi Oblast; 21, 22 – Vinnytsia; 23 – Shargorod, Vinnytsia Oblast; 24 – Ternopil Oblast; 25 – Ivano-Frankivsk; 26 – Lviv; 27 – Collection of A. V. Kozymenko; 28 – Vinnytsia (collection of Y. Dobrovanov); 29 – Poltava Oblast; 30 – Sumy Oblast.

METAL A X ES OF THE KOZ ARAC-STU BLO T Y PE F ROM CARPATHIAN -VOLH Y NIA METALLURG Y CENTER

323

Fig. 5. The map of Kozarac-Stublo type axes.

Khrystynivka type axes of the late phase of Yamna culture in the Right-bank Ukraine (Klochko et al. 2020), which indicates the long-time contacts and technology exchange between Corded Ware cultures, Yamna culture and Catacomb culture in the Right-bank Ukraine. The findings of ‘classical’ Kozarac-Stublo type axes (moulded in two-folded casting moulds) occur almost in the whole forest-steppe region of Eastern Ukraine, where they are found alongside with Kolontaiv type axes of Catacomb culture, which indicate the infiltration of Corded Ware culture people to the east, up to Don River. In the Right-bank Ukraine at the end of 3rd millennium BC new variants of Kozarac-Stublo type axes had been formed, having wider poll. The hole in the poll becomes oval. The examples of such axes come from Poltava Oblast (Violity, online 02. 04. 2018) and Sumy Oblast (Fig. 4: 29, 30; Violity, online 05. 10. 2018). The findings of Kozarac-Stublo type axes in hoards Kyrylivsky vysoty in Kyiv (Klochko 2006,

photo 8), Skakun and Kolontaiv in Kharkiv Oblast (Gimbutas 1965; Korenevskii 1976) alongside Kolontaiv type axes of Catacomb culture (Fig. 6: 3–5) allow to date them, based on dates of classical phase of Catacomb culture in the Eastern Ukraine, between 2800–2500 cal. BC (Bratchenko 2003, 207; Klochko/Klochko 2013, 64, 65, fig. 17: 1–3, Eastern Ukraine; Telegin/Pustovalov/Kovalyukh 2003, 183). Almost at the exact time J. Bátora used to date Kozarac type axes in Central Europe between 2800–2500 cal. BC (Bátora 2006, 31–39). At the settlement of Zók-Várhegy culture near Danube in Baranya country, Hungary, which dates back to 2875–2501 cal. BC (Bátora 2006, 37), the casting forms of both Kozarac-Stublo type axes and Kolontaiv-Korbaska type axes were found (Fig. 6: 1, 2). This indicates that Danubian region had the same contacts between Corded Ware culture and Catacomb culture as the Eastern Ukraine. The appearance of Kozarac-Stublo type axes in Central Europe is probably the result of the migra-

324

VIKTOR KLOCHKO

Fig. 6. The comparison of Kozarac-Stublo type axes from Central Europe and the Ukraine. 1 – Zók-Várhegy (casting form of Kozarac-Stublo axe); 2 – Zók-Várhegy (casting form of Kolontaiv-Korbaska axe); 3 – Kyrylivsky vysoty hoard; 4 – Skakun hoard, Kharkiv Oblast; 5 – Kolontaiv hoard; 6 – Mala Gruda; 7 – Vinnytsia Oblast; 8 – Gruda Bolevicha; 9 – Late-Trypillia copper axe from Vinnytsia Oblast. 10 – Kozarac hoard; 11 – Malynivka; 12 – Balkány-Abapuszta; 13 – Khmelnytskyi.

METAL A X ES OF THE KOZ ARAC-STU BLO T Y PE F ROM CARPATHIAN -VOLH Y NIA METALLURG Y CENTER

tion of Corded Ware culture people from Prykarpattia and Volhynia. They reached Montenegro, bringing there elite kurgan burial ritual and some cultural elements like battle and status axes. There are many examples of analogies for axes between Ukraine and Central Europe, so I will bring only few of them. The stone hammer-axe from Gruda Bolevicha in Montenegro (Bakovich/ Hovedaritsa 2010, fig. 6) imitates the late-Trypillia copper hammer-axe from Vinnytsia Oblast (Fig.6:8, 9; Vinnytsia, collection of Y. Dobrovanov). The small silver axe from Gruda Mala in Montenegro (Hansen 2009, fig. 8) is similar to the small silver axe with corded ornament (casted after wax model) from Vinnytsia (Fig. 6: 6, 7; Vinnytsia, collection of Y.Dobrovanov). Blagoe Govedarycza dates Gruda Bolevicha and Gruda Mala to the first half of 3rd millennium BC, more precisely to 2700 cal. BC (Bakovich/Hovedaritsa 2010, 277) – the same time as was suggested by J. Bátora. The axes from eponymous hoard in Kozarac, Montenegro (Hansen 2009, Abb. 9), are similar to the axe found near Malynivka villagein Rozhysh che Raion,Volyn Oblast (Fig. 6: 10, 11; Markus/ Okhrimenko 2010, fig. 4: 23: 2). The axe found near Khmelnytskyi (Violity, online 16.01.2013) is similar to the ‘Balkány-Abapu‘szta’ axe (Fig. 6: 12, 13; Dani

325

2013, fig. 7: 1). These axes should be considered as one of the latest variants of Kolontaiv-Korbaska type of Catacomb culture, synchronous to the late variants of Kozarac-Stublo type. To sum up, I suggest the new hypothesis: the evolution of Kozarac-Stublo type of axes began on the Middle Dniester at late Trypillia times, later were these axes brought to the Central Europe by the people of Corded Ware culture, and the further development of these axes was parallel to that in the Right-bank Ukraine. This contribution targets questions and ideas about metal axes of the Kozarac-Stublo type from Carpathian-Volhynia metallurgy center of ‘willow leaf’ of Ukrainian Corded Ware Complex and its connections to Danubian region. The evolution of axes of Kozarac-Stublo type and the advance of Corded Ware culture people to the east of Ukraine resulted in fact, that they took part in forming of new types of axes in late-Catacomb culture, Babino culture, Abashiv culture, and later – Seimy-Turbino, Zrybna and Androniv culture. However, this topic needs further research. Metal axes Kozarac-Stublo of Corded Ware cultures, as well as axes of Banyabyk Yamna culture (Klochko 2019) are the markers of indoeuropean migration in Central and Eastern Europe.

LITERATURE Bakovich/Hovedaritsa 2010 – M. Bakovich/B. Hovedaritsa: Nakhodki iz ´kniazheskoho´ kurgana Hruda Bol’evi cha v Podgoritse, Chernogoria. Stratum plus 2, 2010, 269–279. Bátora 2006 – J. Bátora: Štúdie ku komunikácii medzi strednou a východnou Európou v dobe bronzovej. Bratislava 2006. Bratchenko 2003 – S. N. Bratchenko: Radiocarbon chrono logy of the Early Bronze Age of the Middle Don. Svatove, Luhansk region. In: A. Kośko/V. Klochko (eds.): The foundation of radiocarbon chronology of cultures between the Vistula and Dnieper: 4000–1000 BC. Baltic-Pontic Studies 12. Poznań 2003, 185–208. Dani 2013 – J. Dani: The Significance of Metallurgy at the Beginning of the Third Millennium BC in the Carpathian Basin. In: V. Heyd/G. Kulcsár/V. Szeverényi (eds.): Transitions to the Bronze Age. Interregional Interaction and Socio-Cultural Change in the Third Millennium BC in Carpathian Basin and Neighbouring Regions. Budapest 2013, 203–232. Gimbutas 1965 – M. Gimbutas: Bronze Age Cultures in Central and Eastern Europe. Paris – Hague – London 1965. Hansen 2009 – S. Hansen: Kupferzeitliche Äxte zwischen dem 5. und 3. Jahrtausend in Südosteuropa. Analele Banatului S. N. 17, 2009, 139–158. Hozer/Machnik/Bajda-Wesołowska 2017 – M. Hozer/ J. Machnik/A. Bajda-Wesołowska: Groby kultury ceramiki sznurowej i domniemane kultury mierzanowickiej w Szczytnej, pow. Jaroslaw – źróła, analiza, wnioski. In: P. Jarosz/J. Machnik (red.): Nekropolie ludności kultury

ceramiki sznurowej z III tysiąclecia przed Chr. w Szczytnej na Wysoczyźnie Kańczuckiej. Via Archaeologica Ressoviensia 12. Rzeszów 2017, 7–130. Klochko 2001 – V. I. Klochko: Weaponry of Societies of the Northern Pontic Culture Circle: 5000-700 BC. Baltic-Pontic Studies 10. Poznań 2001. Klochko 2006 – V. I. Klochko: Ozbroennia ta viiskova sprava davn’ogo naselenn’a Ukrainy. Kyiv 2006. Klochko 2017a – V. I. Klochko: Yamnaya Culture hoard of metal objects, Ivanivka, Lower Murafa. Autogenesis of ‘Dniester copper/bronze metallurgy’. Baltic-Pontic Studies 22, 2017, 226–245. Klochko 2017b – V. I. Klochko: Ivonivskii skarb i problema ‘dnistrovskoi’ midi. Magisterium. Arkheologichni studii Nacionalnogo Universitetu Kyevo-Mogylianska Akademia 67, 2017, 25–36. Klochko 2019 – V. I. Klochko: Metalevi sokyry ran’ogo etapu iamnoi kultury Ukrainy. Arkheologiia i davnia istoriia Ukrainy 2 (31), 2019, 69–77. Klochko/Klochko 2013 – V. I. Klochko/L. Klochko: Complex of Metal Goods between the Vistula and Dnieper rivers at the turn of the 4th/3rd to the 3rd millennium BC. Concept of the Carpathian–Volhynia ‘Willow Leaf’ Metallurgy Centre. In: A. Kośko/V. Klochko (eds.): The Ingul-Donets Early Bronze Civilization as Springboard for Transmission of Pontic Cultural Patterns to the Baltic Drainage Basin 3200–1750 BC. Baltic-Pontic Studies 18. Poznań 2013, 39–71.

326

VIKTOR KLOCHKO

Klochko/Kozymenko 2017 – V. I. Klochko/A. V. Kozymenko: Drevnii metal Ukrainy. Kiev 2017. Klochko et al. 2020 – V. I. Klochko/T. Y. Hoshko/A. V. Kozymenko/D. D. Klochko: The Era of Early Metals in Ukraine. Kyiv 2020. Korenevskii 1976 – S. N. Korenevskii: O metallicheskikh toporakh Severnogo Prichernomoria, Srednego I Nizhnego Povolzhia epokhi srednei bronzy. Sovetskaia arkheologiia 4, 1976,16–31. Mareş 2012 – I. Mareş: Metalurgia aramei în civilizaţiile Precucuteni şi Cucuteni. Suceava 2012. Markus/Okhrimenko 2010 – I. Markus/G. Okhrimenko: Ozbroennia ta znariaddia pratsi naselennia Zakhidnoi Volyni IV – II tys. do R. Kh. Lutsk 2010.

Roman/Dodd-Opriţescu/Janos 1992 – P. J. Roman/A. Dodd-Opriţescu/P. Janos: Beiträge zur Problematik der Schnurverzierten Keramik Südosteuropas. Mainz 1992. Telegin/Pustovalov/Kovalyukh 2003 – D. Y. Telegin/S. Z. Pustovalov/N. N. Kovalyukh: Relative and absolute chronology of Yamnaya and Katakomb monuments the issue of co-existence. In: A. Kośko/V. Klochko (eds.): The foundation of radiocarbon chronology of cultures between the Vistula and Dnieper: 4000–1000 BC. Baltic-Pontic Studies 12. Poznań 2003, 132–184. Violity – Violity, online source: https://auction.violity.com/ auction/80-drevnee-i-antichnoe-oruzhie-i-orudiyatruda-do-500-g.

Manuscript accepted 24. 4. 2020

Dok. Hab. Viktor Ivanovich Klochko Department of Archaeology Faculty of Humanities National University of Kyiv-Mohyla Academy Skovorody vul. 2 UA – 04070 Kyiv [emailprotected]

Translated by Danylo Klochko Súhrn preložila Anita Kozubová

Kovové sekery typu Kozarac-Stublo z karpatsko-volynského metalurgického centra kultúr so šnúrovou keramikou na Ukrajine produkujúceho industriu v tvare vŕbového listu a ich vzťahy s podunajským regiónom Viktor Kločko

SÚHRN

Nové materiály získané v priebehu posledných rokov umožnili prehodnotiť naše názory na kovové sekery typu Kozarac-Stublo, vypracovať ich nové typologické členenie apredložiť novú teóriu o ich pôvode. Tento typ sekier patrí k typickým výrobkom karpatsko-volynského metalurgického centra kultúr šnúrovej keramiky na Ukrajine, ktoré produkovalo industriu v tvare vŕbového listu (Klochko/ Klochko 2013). Toto zistenie zároveň potvrdzuje koncepciu J. Bátoru (2006, 34–47). Počiatky vývoja sekier typu Kozarac-Stublo môžeme sledovať v oblasti stredného Podnestria v priebehu neskorej etapy tripolskej kultúry. Neskôr sa tento typ sekier rozšíril prostredníctvom nositeľov kultúr so šnúrovou

keramikou do strednej Európy, kde ich ďalší vývoj prebiehal paralelne so západnými oblasťami Ukrajiny. Počas migrácií nositeľov tradícií kultúr so šnúrovou keramikou do oblastí východne od Dnepra sa sekery typu Kozarac-Stublo podieľali na formovaní nových typov sekier ako katakombovej kultúry, kultúry Babino a abaševskej kultúry, tak aj mladších typov sejma-turbinskej, zrubovej aandronovskej kultúry. Kovové sekery kultúr so šnúrovou keramikou typu Kozarac-Stublo spolu so sekerkami jamovej kultúry typu Banijabik (Klochko 2019) sú ukazovateľmi migračných trás Indoeurópanov a ich presídlenia v strednej a východnej Európe.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 327–336. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.27

Be z kon ě n ebu de slu nc e Role koně v transformačních procesech doby bronzové V ĚR A K L O N T Z A -J A K L O VÁ No Horse, No Sun. The Role of Horse in the Bronze Age Tranformation Processes. Horses played a vital role in human history. They were introduced rather late to central Europe and were absorbed into the existing ‘power package’. They were one of the transmitters of technologies, ideas, goods, and people. As soon as they appeared, they became part of the economy, a power and prestige symbol, an essential element of mythology. They can be traced in osteological material, iconography and riding equipment (bits, cheekpieces etc.). This paper aims to explain the role of the horsemanship in the rise of Bronze Age civilizations, in the formation of new economic, social and power structures across almost the entire continent (although in different intensity). Why did the horse breeders, riders, charioteers, and warriors become members of new elites so rapidly? I argue that the role of horses is still underestimated in the traditional model of the Bronze Age societies. Keywords: Europe, Bronze Age, horse, horsemanship, Indoeuropeans, horseback riding, chariots.

K ůň je, k dyž… Při studiu příčin transformačních procesů mezi pozdní dobou kamennou a dobou bronzovou zahrnující změny vekonomice, společenské organizaci i oblasti idejí, jsou brány vúvahu nejrůznější aspekty (např. klimatické změny, transkontinentální komunikace, migrace, evoluce), ale jeden velmi důležitý fenomén je často přehlížen anebo nebývá doceněn: a to role koně, nebo lépe řečeno role vztahu, který si člověk stímto lichokopytníkem vybudoval, a který mu umožnil zefektivnit řadu aktivit jako transport, válečnictví, ale také skoňmi související technologie a znalosti (Kelekna 2009, 166; též Armstrong Oma 2013, 141; Harrison 1980, 55). Vztah člověka a koně, tedy horsemanship je souborem technik komunikace skoňmi, které zaručují maximální efektivitu tohoto vztahu. Vychází ztoho, co a jak kůň dokáže vnímat, jak reaguje na podněty, ať už instinktivně nebo učením (např. Argent 2012; Birke 2007; Hill 2011). Aplikace této metody byla prokázána pro rané fáze manipulace s koňmi (pro antiku: Klontza-Jaklová/ Tengeriová 2020a; Tengeriová/Klontza-Jaklová 2020a; pro nomády: Chenevix 1970). Přítomnost koně varcheologických kontextech je povětšinou vnímána mechanicky a vztah člověka a koně je automaticky akceptován jako vztah ovládajícího a ovládaného. Přítomnost koňských kosterních pozůstatků nebo postrojů varcheologických kontextech bývá často pouze konstatována, ale role koně není dále interpretována nebo dohodnocena. Takové úvahy jsou dosud spíše výjimečné (např. Armstrong Oma 2013; Ullén 1996; souhrnně pro dobu bronzovou Kristiansen/Larsson 2005).

Coby aktivní jezdkyně a amatérská hipoložka jsem přesvědčená o tom, že pohled jezdce, chovatele, vlastníka, a vůbec toho, který skoněm denně přichází do styku, je zásadní a v archeologické literatuře střední Evropy absentuje. Stejně jako musíme znát detaily manipulace s keramickou hlínou, kovy apod., je třeba znát i specifika soužití se zvířaty, která člověka obklopovala, kterými se obklopil. Znalost specifik komunikace sním, specializovaná dovednost týkající se chovu, výcviku apéče jsou nutné pro zhodnocení významu vztahu člověka a koně. Kůň byl natolik důležitým zvířetem, že se stal jedním zklíčových elementů mytologických cyklů a to již od velmi raných prehistorických období – mytologii doby bronzové i starší indoevropskou nevyjímaje (Braarwig 1997; Kristiansen/Larsson 2005, 324–329). Bez jezdce na neosedlaném koni s kostěnými postroji, bez kočího na voze sdrkotajícími dřevěnými koly by historie probíhala jinak, možná bychom mluvili odlišnými jazyky. Civilizace (doby bronzové a potažmo i ta naše) doslova přicválala na koňském hřbetě (Armstrong Oma 2013; Kelekna 2009). Cílem článku je vysvětlit roli koně, jeho význam pro rozšiřování indoevropského elementu, včetně myšlenek, technologií, nejrůznějších surovin a komodit, lidí i koní samotných, specifických mocenských struktur, ale také válečných výhod vyplývajících z užití rychlého vozu a jezdeckého koně. Paralelně bych ráda zprostředkovala pohled specialistů na jiné oblasti (klasických archeologů a orientalistů) i obory (hipologie). Pokouším se ozasazení problematiky do širokého euroasijského

328

V ĚR A K LON TZ A-JA K LOVÁ

rámce. Zvolila jsem formu eseje sambicemi evokovat zamyšlení, diskusi a formování výzkumných projektů zaměřených i jiným než čistě typologicko-chronologickým směrem, který je pro středoevropskou archeologii tak zažitý. Ve snaze být maximálně objektivní často archeologické/archeologizované kultury prezentujeme jakoby bez lidí a života (prostřednictvím teček na mapě a artefaktů uspořádaných v typologických tabulkách). O některých tématech se sice intenzivně diskutuje, leč málo píše. Ráda bych tedy využila prostor svazku věnovaný životnímu jubileu a celoživotní práci kolegy, kamaráda a mentora, kterým prof. Bátora pro mě je, a prezentovala „jiný“ pohled na materiální kulturu doby bronzové. Do textu vkládám i komentáře vyplývající z vlastní zkušenosti skoňmi, studia horsemanshipu a obecné hipologie. Uvádím situace a specifika koňského charakteru, o kterých jsem přesvědčená, že je třeba brát vúvahu, pracujeme-li sarcheologickým materiálem souvisejícím s koňmi, ať už se jedná oosteologický materiál, postroje, nebo ikonografii. Z ačát ek cest y Nejnovější výzkumy koňské DNA argumentují, že kdomestikaci koně došlo na více místech najednou (Anthony 2007; Levine et al. 2003; Ludwig et al. 2009; Olsen 2006a; 2006b). Mezi domestikační centra patří oblasti dnešního Kazachstánu, stepi severně od Černého moře a některé regiony západní Evropy. Tento proces nebyl kontinuální ani lineární (Taylor 2020). Postupně se rozšiřovala dovednost využití koně po Evropě, Anatólii a Předním východě a od raného 3. tisíciletí před n. l. byl domestikovaný kůň známý po celém starém světě. Vobdobí deforestrace související se změnami klimatu mezi lety 2300–2000 před n. l. akcelerovalo jeho šíření po celé Evropě (Anthony 2007; Kristiansen/Larsson 2005; Taylor 2020) a sním se šířil i celý specifický znalostní balíček (Armstrong Oma 2013; Kristiansen/Larsson 2005, 185). Chovat a trénovat koně, používat je k jízdě, kzápřahu, nebo k boji vyžaduje celoživotní učení se, broušení a cizelování nejúčinnějších postupů, což se musí dít opakovaně po celé generace (Argent 2012).1 Ani člověk středoasijských stepí i jeho první následovníci nebyli „zaříkávači koní“ od narození. Jak na koně museli postupně objevovat, systematizovat, zkoušet, ověřovat, klopýtat přes neúspěchy, 1

spojené často se ztrátou koně, nebo úrazem. Vytvořit první ideovou „příručku“ horsemanshipu trvalo celé generace. Pečlivě předávané znalosti a dovednosti se následně dostaly i do písemné tradice. První takovou příručkou je text psaný vchetitštině cvičitelem koní Kikkulim zMitani, circa 1400 před n. l., který popisuje 184 dní trvající cyklus tréninku zápřahového koně (Raulwing 2009). Zhruba o tisíc let později vznikla příručka athénského Xenophona (Morgan 2002). Jakmile člověk zvládl koně zapřáhnout, usednout mu hřbet a ovládat jeho temperament, několikanásobně zrychlil své přesuny, jejich objem, ale také prostor, který dokázal obsáhnout. Jak a kdy byl kůň zapřažený a osedlaný je složitou otázkou. Stejně jako mnoho dalších civilizačních inovací probíhal tento proces dlouhodobě. Vtéto souvislosti je obvykle sledováno opotřebení zubů udidlem, přičemž první jezdci patrně používali bezudidlové uzdečky,2 a zátěžové deformace v oblasti hrudní páteře. První „koňáci“, jejichž cesta vedla ze střední Asie prakticky všemi směry, mluvili tzv. protoindoevropskými jazyky, které se staly základem většiny současných evropských jazyků (Anthony 2007; Kristiansen/Larsson 2005, 172). Nejprve pronikali do Evropy podél severního pobřeží Černého moře a do Anatolie přes Kavkaz nejspíše po malých skupinkách už od počátku 4. tisíciletí před n. l., ale se změnou klimatu (4200 bp) už byl jejich proud nezastavitelný. Tehdejší suché klima, podobně jako dnes, způsobilo úbytek lesů a krajina se otevřela pro jezdce a jejich koně (Anthony 2007). V našich zeměpisných šířkách, kde předpokládáme intenzivní zalesnění, se kůň neprosadil tak jako vokolních oblastech, kde otevřená stepní krajina byla pro pohyb a chov koní příhodnější (Hajnalová 2012). VAnatolii, na Balkáně i Předním východě byl kůň běžný velitní kultuře na počátku 2. tisíciletí před n. l. (Kristiansen/Larsson 2005, 322). Prakticky ze stejné doby pocházejí první kosti koní zarcheologických kontextů ve Skandinávii, kde tvoří cca 5% zvířecích kostí (Benecke 1994; Harding 2000, 136). ZUllundy ve Švédsku jsou dokonce známy otisky kopyt (Harding 2000, 156, 157), ze kterých můžeme usuzovat ovelikosti a masivnosti koní, kteří by nám dnes asi připomínali velšského ponyho.3 Výjimkou je několik málo lokalit, kde koňské kosti tvoří až téměř 30 % osteologického materiálu (např. Hötrfta v jižním Švédsku: Lepiksaar 1969, 174–207). Vprvních fázích

Zkuste si představit, jak působí kůň na vás? Je obvyklé, že se nadšený amatér ke koni rozběhne, ale kůň nečeká, uteče. Nebo ke koni přijdete a dostanete strach z jeho síly a možnosti ublížit vám. Jaké to bylo, když jste poprvé vysedli na koně a zjistili, že nejde automaticky tam, kam si přejete? Jak to zvýšilo váš obdiv k tomu, který téměř nepozorovatelnými pohyby koně snadno ovládá? 2 Jako dnes bosaly a hackamore. 3 KHV 130–147 cm, váha 250–320 kg.

Be z koně n e bu de slunc e

užití koně bylo patrně kombinováno jezdectví a chov koní na maso stejně jako dnes na Islandu nebo pravlasti koní na středoasijských stepích (Sunkvist 2004; Ullén 1996). Jezdec cizinec, který nejen že uměl jezdit, ale také koně ktomu připravit, vyznal se ve světě, přivážel luxusní zajímavé předměty, zvládl ze hřbetu koně nebo z vozu lovit či bojovat, se okamžitě stal součástí vládnoucí elity. Tak se šířil nejen jazyk, ale rovněž znalosti, mezi které patřilo zpracování kovů (bronzu), chov a výcvik koní i jezdců, ale také nové myšlenky a celé mytologické systémy (Harding 2000, 165–167; Kristiansen/Larsson 2005, 185). Jez decké „superstars“ doby bronzov é Jak asi musel působit jezdec pádící rychlostí několik desítek km v hodině na člověka, jehož rychlostním limitem byla vlastní chůze nebo běh, případně volský či oslí zápřah? Takový jezdec či vozataj dokázal obsáhnout několikrát větší oblast za několikrát kratší dobu než ten, kdo byl odkázaný na vlastní nohy. Pro srovnání kovbojové divokého západu běžně pracovali vrozmezí 25–40 mil denně, vjednodušším terénu i 50–60 mil denně (Osgood/ Kurtzman Phelps 1929). Středověcí koně se přepřahali a přesedlávali po 30 až 50 km (Dvořáková 2007). Jízda na koni je samozřejmě mnohem méně únavná než jít po svých. Např. kovbojové a beduíni dokáží vsedle i pospávat a bez sesednutí strávit na hřbetě koně i15 hodin denně. Je však třeba mít na paměti, že kůň má úplně jiné biorytmy než člověk. Rytmus spánku je určován základním instinktem koně: co*koliv může v koňském mozku evokovat útok šelmy, je vyhodnoceno jako důvod k okamžitému úprku největší možnou rychlostí. Proto kůň spí hlubokým spánkem 1–2 hodiny denně. 4 Ostatní spánek představuje poklimbávání, jehož krátké úseky se střídají s plnou bdělostí (Hill 2011). Máte-li k dispozici jenom jednoho koně, je třeba dopřát mu dostatečný odpočinek rozdělený do celého dne.5 Střídáte-li chody, v pohodě ujedete 20–30 km za hodinu. Z literatury jsou známé případy, kdy Římané doháněli koně k smrti právě při snaze rychle se přesunovat na velké vzdálenosti (Casson 1994, 189). Středověký kůň byl sice udržován ve cvalu i 30 km, ale po přibližně 50 km byl odložen a přesedlalo se na dalšího koně, který opět dojel pouze k dalšípřepřahací stanici (Dvořáková 2007). 4 5

329

Mytologie je plná krotitelů a krotitelek šelem, draků i jiných bájných postav. Vždy se jedná obohy, polobohy nebo výjimečné jedince. Pro člověka pravěku a starověku mělo vše nějakou souvislost s božím konáním. Byť se snažil být technicky co nejefektivnější, vše zdůvodňoval a vysvětloval tzv. mytologickým způsobem (Kratochvíl/Bouzek 1994). Pro člověka doby bronzové mohlo být logickým vysvětlením, že náčelník, král anebo záhadný cizinec ovládají koně, protože jsou vybaveni azplnomocněni nějakou božskou silou. Důkazem bylo už to, že jemu, obyčejnému smrtelníkovi, to nešlo. Do božské kompetence spadal i kůň jako takový. Např. v řecké mytologii byl zkrocen s božskou pomocí a dokonce udidlo mělo být vynálezem samotné bohyně Athény (Tengeriová/Klontza-Jaklová 2020a). Ekonomická náročnost chovu a výcviku koní také přispěla ktomu, že na dlouho zůstal výsadou elity, jejíž členové od Skandinávie po Čínu od poloviny 2. tisíciletí před n. l. jezdili bez výjimky všichni. Nejprestižnějším uměním byl boj a lov z vozu, nebo závody spřežení (obr. 1: 1). Z této doby existuje bezpočet zobrazení předovýchodních, egyptských, chetit*kých a mykénských panovníků bojujících nebo lovících zvozu vplné rychlosti, který vede vozataj (obr. 1: 2). Až později, po polovině 15. století se stává sám panovník suverénem jezdeckých scén (obr. 1: 3). Z této doby pochází také nálezy bronzových postrojů, které jsou velmi často vybaveny ostny. Jednalo se na první pohled o drsnou ovládací pomůcku. Přiřkli bychom ji spíše nezkušenému jezdci nebo vozataji, který vezme zavděk vším, co koně zastaví (obr. 1: 4). Kůň coby tv ůrce jednotného světa Koně a jejich chovatelé se začali intenzivně pohybovat mezi Skandinávií a egejskou oblastí před polovinou 2. tisíciletí. Stejně jako lodě, ale jinou cestou, vozili přes kontinent kovové suroviny (měď, cín), jantar a další komodity, ale také informace (Armstrong Oma 2013; Harding 2000, 165–167). Obchodovalo se i s koňmi samotnými. Uveďme si příklad dopisu z mezopotamského archivu v Mari, ve kterém píše král syrské Quatny králi z Ekallate, že mu poslal krásné hřebce, ale jeho „královský brach“ se mu odvděčil pouhými 10 kg cínu a pro příště by bylo lepší, aby nic neposílal než takové ponížení (Kristiansen/Larsson 2005, 95). Do mykénského Řecka byli importováni koně mimo jiné zKarpatské kotliny (Kristiansen/Larsson 2005, 128). Odtud také máme doklady využívání

Starší koně, kterým by vstávání mohlo dělat potíže, si ani nelehají. Hnát koně přes den a nechat jej spát přes noc je dlouhodobě neudržitelné. Dnes takový režim zvládají pouze výjimeční jedinci chovaní pro vrcholový sport.

330

V ĚR A K LON TZ A-JA K LOVÁ

Obr. 1. 1 – Chetit*ký vozataj a bojovník/lovec a jejich zápřah zpozdní doby bronzové. Detail pochází zreliéfu vAbu Simbelu (Egypt) zobrazujícícm bitvu mezi Chetity a Egypťany u kanaánské Kádeše (dnešní Sýrie) vroce 1274 před n. l. (zdroj National Geographic May 2020); 2 – detail slonovinové krabičky zkyperské Enkomi (podle Brownrigg 2019, 89, obr. 12); 3 – výzdoba zádušního vozu faraóna Tuthose IV., který ze svého vozu decimuje syrské nepřátele (podle Raulwing 2019, 12, obr. 6); 4 – měděná udidla sostny zPalestiny a Egypta (podle Brownrigg 2019, 86, obr. 3); 5 – zdobené kostěné lícnice ze Slovenska, starší doba bronzová (podle Bátora 2018, 205, obr. 158); 6 – Třtěno u Loun, bronzová lícnice zmladší doby bronzové (podle Jiráň 2008, 224, obr. 137); 7 – stylizované figurky bratrů dvojčat se sekerami, skalní rytina, Švédsko (podle Kristiansen/Larsson 2005, 318, obr. 146).

Be z koně n e bu de slunc e

koní nejméně již od počátku doby bronzové. Nacházíme jak části postrojů: hlavně kostěné nebo parohové lícnice (obr. 1: 5) a modely vozů (obr. 2: 1). K ůň v našich zeměpisn ých šířkách Přesto, že domestikace koně a rozšíření jeho užití coby transportního prostředku má význam pro rozvoj evropské civilizace, ve středoevropském prostoru nebyla historie koně archeologicky dosud zpracována. Zobrazení zmladopaleolitických lokalit dokládají přítomnost divokého koně (např. jeskyně Pekárna), ale existuje také osteologický materiál zarcheologických kontextů holocénu. Equus Ferus, divoký nedomestikovaný kůň byl na území České republiky identifikován, sic v nevelkém počtu, na mnoha neolitických lokalitách (např. Lelekovice: Kuča et al. 2006, 86, 93; Olomouc-Hulín I, trať „UIzidorka“: Nývltová Fišáková 2007; Vedrovice „Široká u lesa“ a„Za dvorem“: Berkovec/Nývltová Fišáková 2003, 38; Nývltová Fišáková 2002; 2004a, 67; 2004b; Těšetice-Kyjovice: Fejfar 1976, 191, 192; Nývltová Fišáková 2010). První doklady vozů a jízdy se objevují až vprůběhu doby bronzové, ale koňské postroje, které dokládají využití koně pro práci, jsou kupř. včeské kotlině o několik století pozdější. Běžné jsou až od poloviny 2. tisíciletí. Jedná se opět hlavně o udidla a lícnice, od 14. století před n. l. bronzové (obr.1:6). O pár století starší jsou tyto doklady zjižního avýchodního Slovenska (Bátora 2018, 204, 205), jižní Moravy (Blučina „Cezavy“: Stuchlíková 1993, obr.168: 17), tedyoblastí napojených na mezinárodní obchodní tepny směřující do mykénského Řecka, Chetit*ké říše a dál. I oblast Čech hrála svoji roli v mezinárodním obchodě. Přes toto území vedly stezky, po kterých putoval jantar, cín, měď a sůl, ale hlavními dopravními tepnami byly patrně řeky. Možná proto je častějším motivem labuť než kůň, nebo loď v podobě labutě. Kůň se stane prestižní výbavou českých a moravských významných mužů až počátkem doby železné. Za zmínku však rozhodně stojí pohřeb hříběte uložený vjámě kruhového půdorysu, umístěné vsídelním kontextu, z mladší doby bronzové zkatastru obce Roztyly na Chomutovsku (obr. 2: 2). Hipologie doby bronzové v mýtech Ian Morris (2000, 27) řekl, že jak nádoby, tak poezii vytvořili tíž lidé a proto je třeba zkoumat obě zároveň, protože tvoří jednotu. Stejně tak nelze oddělovat koně „ekonomického“ a „symbolického“. 6 7

331

Mytologický okruh spojený skoněm je velmi starý a podobný ve všech koutech Evropy; během doby bronzové převrstvil staré systémy. Ve Skandinávii měl primárně velmi důležité postavení jelen, kterého kůň postupně vytěsnil. Dokonce byl nalezen hrob, ve kterém pohřbení koně měli zlaté masky sparohy. Na Krétě plnil podobnou mytologickou funkci hovězí dobytek, a protože na tomto hornatém ostrově se kůň nikdy neaklimatizoval, býk a kráva si udrželi pozice po celý starověk. Podobně tomu bylo i vEgyptě, kam sice kůň pronikl do nejvyššího elitního prostředí, ale velmi tradiční několik tisíciletí formující se mytologický systém už neovlivnil. V pramenech popisujících jezdecké umění faraónů Nové říše je faraon přirovnáván k bohyni Astarté,6 která však není postavou egyptského, ale předovýchodního pantheonu (Kristiansen/Larsson 2005, 322). Jejím symbolem byl mimo jiné kůň7 (obr. 2: 3). Někteří předovýchodní bozi, např. vchetit*kém pantheonu bůh Pirwa (Peruwa), jsou zobrazováni stojící na koňském hřbetě (obr. 2: 4; Kristiansen/ Larsson 2005, 288). V indoevropské mytologii byl kůň spojen skultem Slunce, tedy scyklem života, znovuzrození a plodnosti; svírou, že slunce vytahuje na oblohu kůň a následně sním mizí vzemi mrtvých, aby se znovu ráno spřežení objevilo nad obzorem (Kaul 2004; Kristiansen 2004). Vněkterých případech byl kůň přímo personifikací slunce (Müller 1903). Kolo vozu také bývá spojováno se sluneční symbolikou (Green 1992, 2; Harding 2000, 167, 168). Tuto cestu doprovázely různé božské postavy, jako třeba dva bratři dvojčata, kteří se zrodili ze spojení klisny a hřebce, jenž byli převtělením jejich božských rodičů. Tito bratři (obr. 1: 7) museli každou noc bojovat o svou sestru, která bývá někdy označována jako Jitřenka, aby se opět mohla objevit na ranním nebi. Až jednou noční bitvu nevybojují, nebude žádný den, žádné světlo, žádný život (Kristiansen/ Larsson 2005, 329, obr. 134; 139). Pro severskou dobu bronzovou není sluneční spřežení výjimkou (Armstron Oma 2013, 141, obr.2:6). Někdy může koně alternovat labuť. Stejně tak v antickém Řecku slunce putovalo na oblohu na voze řízeném titánským vozatajem Helliem. I bohyně Eos (Jitřenka) bývá zobrazována jako vozatajka čtyřspřeží bílých koní (Tengeriová/Klontza-Jaklová 2020b). Vztah koně a člověka i v sexuálním smyslu doprovází ranou indoevropskou mytologii. Známe taková zobrazení ze skandinávských skalních rytin (obr. 2: 5). Chetit*ký zákoník kopulaci se zvířaty trestal s jedinou výjimkou styku s kobylou. Sexuální

Ashtoreth, Ishtar. Také lev, holub (nebo jiný pták), planeta Venuše. Byla Jitřenkou i Večernicí, často zobrazována s pěticípou hvězdou nad hlavou, bohyní plodnosti, sexuality a války.

332

V ĚR A K LON TZ A-JA K LOVÁ

Obr. 2. 1 – Budakalász (Maďarsko), hrob 177, eneolitický keramický model vozu (podle Bondár 2012, obr. 5); 2 – Roztyly (okr. Chomutov), pohřeb hříběte na sídlišti mladší doby bronzové (podle Jiráň 2008, příl. 14); 3 – Syrská bohyně Astarté na koňském hřbetě. Krom držení otěží je realistický i velikostní poměr jezdkyně a koníka, malba na kameni, uloženo vEgyptském muzeu vBerlíně (podle Ebied 2015, 2, obr. 30); 4 – Syro-chetit*ká terakotová figurka muže stojícího na koňském hřbetě (2500–1800 před n. l.; Barakat collection: https://barakatgallery.eu/artworks/categories/165/); 5 – Sagaholm (Švédsko), muž kopulující skobylou. Rytina na kamenné desce (podle Kristiansen/Larsson 2005, 327, obr. 152); 6 – Trundholm (Dánsko), bronzový model koně táhnoucího sluneční kotouč (zdroj https://commons.wikimedia.org); 7 – Sintashta Mogila (Kazachstan), pohřeb vozataje se zbytky vozu a koně. V rozích jsou uloženy lebky a dolní části končetin koní (podle Outram et al. 2011, 119, obr. 2).

Be z koně n e bu de slunc e

akt muže skobylou byl součástí výročních rituálů, které zajišťovaly plodivou sílu panovníka, coby ochránce svého lidu, ale také země. Speciálně vybraný kůň (často bílý hřebec) byl pak rituálně zabit, rozporcován a upraven kjídlu. Následně mohly být lebky a kopyta uloženy do země (obr.2:7; Kristiansen/Larsson 2005, 327–329). Lidé doby bronzové tento rituál podpořili bájí obohyni, která se každou noc převtělila do kobyly a u svého manžela zanechala pouze svoji napodobeninu. Manžel to poznal a kobylu pronásledoval na její noční pastvu. Tam se proměnil v hřebce a splodili spolu chlapce dvojčata, o kterých byla řeč výše. Tato báj o převtělení božstev do koňské podoby přežívala i vřecké mytologii např. ve spojení Poseidona a Deméter vpodobě koní. Ve všech mýtech byli potomci vzešlí z takového spojení velmi výjimeční: řecký hřebec Arion zrozený ze svazku bohyně Deméter a Poseidona v podobě koní mluvil a byl nesmrtelný, jeho sestra Despoina byla patronkou mysterií, keltská bohyně koní Epona také vzešla z takového svazku (Tengeriová/Klontza-Jaklová 2020b). Koně po celou dobu bronzovou a celý starověk doprovázela pověst zvířete propojeného s božským, tedy dokonalým světem. Lidé, kteří se ke koni dokázali přiblížit, komunikovat sním tak, že jim sloužil, poslouchal je, dával jim bezmála nadlidské výhody, měli tedy téměř moc bohů samotných. Mohli se snadno stát členy elity, náčelníky, panovníky. Tento pro ně výhodný status quo nadále podporovali třeba právě dostihovým kláním nebo specifickými rituály.

333

fii, osteologii, genetiku i mytologii. Může být jedním zfaktorů, na základě kterých lépe pochopíme propojení jednotlivých regionů Evropy astarého světa vtéto historické epoše. Již dnes dílčí nebo regionální studie potvrzují smysluplnost takového výzkumu a zároveň specifické postavení koně vlidské kultuře. Domestikace a následně zvládnutí koně jako jezdeckého a tažného zvířete bylo významným civilizačním krokem. Nadneseně řečeno: jezdec vsedle a jeho kůň zmenšili svět a zrychlili historii. Přinesli i nové představy o chodu světa. Veškerá mytologie spojená s koněm je velmi podobná v celém starém světě. Propojuje ty nejvzdálenější oblasti. Dokládá transkontinentální vztahy i příbuznost lidí na transkontinentální úrovni, která se šířila společně s koňskou silou, vytrvalostí i krásou. S postupem času se přirozeně role i chápání koně měnily, uzpůsobovaly potřebám nových dob, přesto patří kůň do naší kulturní výbavy. Je možné, že jej svým způsobem máme „v genech“.

V ka ždém dříme pravěk ý koňák

Závěrečné poznámky Moje upřímné díky patří jubilantovi, kterému vděčím za to, že jsem neopustila pole doby bronzové i za dlouholeté přátelství; editorům svazku za možnost „zařehtat“ si na stránkách tohoto sborníku i za trpělivost súpravou mého příspěvku. Romildě Tengeriové dík za její nadšení pro koně antického světa, což pro mě bylo výzvou, abych zařadila toto krásné zvíře do svého badatelského portfolia. Valník díků mé kamarádce Lídě Slezákové, se kterou jsem sdílela první jezdecké zkušenosti, ale také všem koníkům, s nimiž jsem se setkala. Každý jeden mě ubezpečil, jak výjimečným zvířetem kůň je.

Kůň doby bronzové si rozhodně zaslouží podrobné studium propojující archeologický materiál, ikonogra-

Článek vznikl v rámci Specifického výzkumu FFMUNI, Brno.

Li t er at u r a Anthony 2007 – D. Anthony: The horse, the wheel and language. How Bronze Age riders from the steppes shaped the modern world. Princeton 2007. Argent 2012 – G. Argent: Toward a Privileging of the Nonverbal: Communication, Corporeal Synchrony, and Transcendence in Humans and Horses. In: J. A. Smith/R. W. Mitchell (eds.): Experiencing Animal Minds: An Anthology of Animal-Human Encounters. New York 2012, 111–128. Armstrong Oma 2013 – K. Armstrong Oma: Bronze Age Horse: Beyond Dualist Explanations. In: S. Berge brandt/S. Sabatini (eds.): Counterpoint: Essays in Archaeology and Heritage Studies in Honour of Prof Kristian Kristiansen. BAR 2508. Oxford 2013, 141–146. Bátora 2018 – J. Bátora: Slovensko v staršej dobe bronzovej. Bratislava 2018.

Benecke 1994 – N. Benecke: Archäozoologische Studien zur Entwicklung der Haustierhaltung in Mittleeuropa und Südskandinavien von den Anfängen bis zum ausgehenden Mittelalter. Berlin 1994. Berkovec/Nývltová Fišáková 2003 – T. Berkovec/M. Nývltová Fišáková: Analýza osteologického materiálu zvybraných objektů sídliště kultury slineární keramikou ve Vedrovicích „Široké u lesa“. Přehled výzkumů 44, 2003, 17–39. Birke 2007 – L. Birke: ‘Learning to Speak Horse’: The Culture of ‘Natural Horsemanship’. Society and Animals 15, 2007, 217–239. Bondár 2012 – M. Bondár: Prehistoric wagon models in the Carpathi an Basin (3500–1500 BC). Series minor 32. Budapest 2012. Braarwig 1997 – J. Braarwig: Horses and Ships in Vedic and Old Greek Material. Journal of Indo-European Studies 25, 1997, 345–351.

334

V ĚR A K LON TZ A-JA K LOVÁ

Brownrigg 2019 – G. Brownrigg: Harnessing the Chariot Horse. In: P. Raulwing/K. M. Linduff/J. H. Crouwel (eds.): Equids and Wheeled Vehicles in the Ancient World. Essays in Memory of Mary A. Littauer. BAR 2923. Oxford 2019, 85–96. Casson 1994 – L. Casson: Travel in the Ancient World. Baltimore 1994. Dvořáková 2007 – D. Dvořáková: Kôň a človek v stredoveku. Bratislava 2007. Ebied 2015 – A. Ebied: Sport, leisure: Artistic Perspectives in Ancient Egyptian Temples (Part II). Recorde: Revista de História do Esporte 8/1, 2015, 1–28. Fejfar 1975/1976 – O. Fejfar: Rozbor osteologického materiálu zTěšetic-Kyjovic. Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university E 20–21, 1975/1976, 191–193. Fredell 2004 – A. Fredell: Bronze Age Imaginary – through water and fire. In. L. Melheim/L. Hedeager/K. Oma (eds.): Mellom himmel og jord Foredrag fra et seminar om religionsarkeologi Isegran 31. januar – 2. februar 2002. Oslo 2004, 422–447. Green 1992 – M. Green: Animals in Celtic life and myth. London – New York 1992. Hajnalová 2012 – M. Hajnalová: Archeobotanika doby bronzovej na Slovensku. Nitra 2012. Harding 2000 – A. F. Harding: European Societies in the Bronze Age. Cambridge 2000. Harrison 1980 – R. J. Harrison: The Beaker folk: Copper Age archaeology in Western Europe. London 1980. Hill 2011 – Ch. Hill: Jak myslí kůň? Praha 2011. Chenevix 1970 – Ch. Chenevix: A History of Horsemanship: The Story of Man’s Ways and Means of Riding Horses From Ancient Times to Present. New York 1970. Kaul 1998 – F. Kaul: Ships on bronzes. A study in Bronze Age religion and iconography. Copenhagen 1998. Jiráň 2008 – L. Jiráň (ed.): Archeologie pravěkých Čech 5. Doba bronzová. Praha 2008. Kelekna 2009 – P. Kelekna: The horse in human history. Cambridge 2009. Klontza-Jaklová/Tengeriová 2020 – V. Klontza-Jaklová/ R. Tengeriová: Vedia archeológovia ako sa jazdilo vstarovekom Grécku? Eques. Jezdectvo adostihy 3, 2020, 12–19. Kratochvíl/Bouzek 1994 – Z. Kratochvíl/J. Bouzek: Od mýtu klogu. Praha 1994. Kristiansen 2004 – K. Kristiansen: The emergence of European communities: household, settlement and territory in later prehistory (2300–300 BC). A comparative project based on: Monte Polizzo, Sicily; Szazhalombatta, Hungary and Tanum, Sweden. In: C. Prescott/ C. Mühlenbock (eds.): The Scandinavian Sicilian archaeological project. Archaeological excavations at Monte Polizzo Sicily. Reports 1998-2001. GORARC Series C. Srkeologiska skrifter 56. Göteborg 2004, 9–14. Kristiansen/Larsson 2005 – K. Kristiansen/T. B. Larsson: The rise of Bronze Age Societies: travels, transmissions and transformations. Cambridge 2005. Kuča/Kovář/Nývltová Fišáková 2006 – M. Kuča/J. Kovář/ M. Nývltová Fišáková: Lengyelské osídlení hradní ostrožny vLelekovicích, okr. Brno-venkov. Acta Musei Moraviae. Scientiae sociales 91, 2006, 89–98. Lepiksaar 1969 – J. Lepiksaar: Knochenfunde aus den Bronzezeitlichen Siedlung von Hötofta. In: B. Stjern quist (Hrsg.): Beiträge zum Studium von Bronzezeitliche Siedlungen. Lund 1969, 174–207.

Levine/Renfrew/Boyd 2003 – M. Levine/C. Renfrew/K.Boyd (eds.): Prehistoric steppe adaptation and the horse. Cambridge 2003. Lunwig et al. 2009 – A. Lunwig/M. Pruvost/M. Reissman/ N. Benecke/A. Brockmann/P. Castanos/M. Cieslak/ S. Lippold/L. Llorente/A.-S. Malaspinas/M. Slatkin/ M. Hofreiter: Coat colour variation at the beginning of horse domestication. Science 324, 2009, 485. Mehlheim 2008 – A. L. Mehlheim: Recycling ideas. Bronze Age metal production in Southern Norway. Oslo 2008. Morgan 2002 (1894) – M. H. Morgan: Xenophon. The art of horsemanship. London 2002 (1894). Morris 2000 – I. Morris: Archaeology as cultural history. Oxford 2000. Müller 1903 – S. Müller: Solbilledet fra Trundholm. Nordiske Fortidsminder I/6. Copenhagen 1903. Nývltová Fišáková 2002 – M. Nývltová Fišáková: Hospodářská zvířata kultury slineární keramikou ve Vedrovicích. In: 8. Kvartér. Sborník abstraktů zkonference. Brno, Czech Republic, 22. 11. 2002. Brno 2002, 3. Nývltová Fišáková 2004a – M. Nývltová Fišáková: Fauna zlokalit Vedrovice. In: M. Lutovský (ed.): Otázky neolitu a eneolitu 2003. Praha 2004, 63–68. Nývltová Fišáková 2004b – M. Nývltová Fišáková: Fauna vybraných objektů z lokality Vedrovice (Lineární keramika – neolit). In: V. Hašek/R. Nekuda/M. Ruttkay (ed.): Ve službách archeologie V. Brno 2004, 173–179. Nývltová Fišáková 2007 – M. Nývltová Fišáková: Archeozoologická analýza zvířecího osteologického materiálu zlokality Hulín I. In: I. Vostrovská: Nové poznatky ke kultuře slineární keramikou na střední Moravě. Bakalářská práce. ÚAM FF MU. Brno 2007. Nepublikované. Nývltová Fišáková 2010 – M. Nývltová Fišáková: Analýza zvířecího osteologického materiálu. In: M. Kuča/ E. Kazdová/Š. Hladilová/M. Nývltová Fišáková/ L. Prokeš: Těšetice – Kyjovice 7. Osídlení kultury smorav skou malovanou keramikou mezi příkopem a vnější palisádou rondelu. Brno 2010, 157–176. Olsen 2006a – S. L. Olsen: Early horse domestication on the Eurasian steppe. In: M. A. Zeder/E. Emshwiller/B. D. Smith/D. G. Bradley (eds.): Documenting domestication. Berkley (CA) 2006, 245–272. Olsen 2006b – S. L. Olsen: Early horse domestication: weigting the evidence. In: S. L. Olsen/S. Grant/A. M. Choyke/L. Bartosiewicz (eds.): Horses and humans: the evolution of human-equine relations. BAR 1560. Oxford 2006, 81–114. Osgood/Kurtzman Phelps 1929 – E. S. Osgood/D. Kurtzman Phelps: The Day of the Cattleman. Minneapolis 1929. Østmo 1997 – E. Østmo: Horses, Indo-Europeans and the Importance of Ships. Journal of Indo-European Studies 25, 1997, 285–326. Outram et al. 2011 – A. K. Outram/N. A. Stear/A. Kasparov/ E. Usmanova/V. Varfolomeev/R. P. Evershed: Horses for the dead: funerary foodways in Bronze Age Kazachstan. Antiquity 85, 2011, 116–128. Raulwing 2009 – P. Raulwing: The Kikkuli Text. Hittite Training Instructor for Chariot Horses in the Second Half of the 2nd Millenium B.C. and Their Interdisciplinary Context [online]. http://www.lrgaf.org/Peter_Raulwing_The_Kikkuli_Text_MasterFile_Dec_2009.pdf [25-05-2020]. Raulwing 2019 – P. Raulwing: Hommage to Mary Aiken Littauer (1912–2005). In: P. Raulwing/K. M. Linduff/ J. H. Crouwel (eds.): Equids and Wheeled vehicles in the

Be z koně n e bu de slunc e

335

Ancient World. Essays in Memory of Mary A. Littauer. BAR 2923. Oxford 2019, 5–26. Stuchlíková 1993 – J. Stuchlíková: Věteřovská skupina. In: V. Podborský a kol.: Pravěké dějiny Moravy. Brno 1993, 262–272. Sundkvist 2004 – A. Sundkvist: Herding horses: a model of prehistoric horsemanship in Scandinavia – and elsewhere? In: B. Santillo Frizell (ed.): Man and animal in antiquity. Procceedings of the conference at the Swedish Institute in Rome, September 9–12, 2002. Rome 2004, 241–249. Taylor 2020 – W. Taylor: Humans domesticated horses – new tech could help archaeologists figure out where

andwhen. The Conversation. 2020 [online]. https:// theconversation.com/humans-domesticated-horsesnew-tech-could-help-archaeologists-figure-out-whereand-when-131831 [28-05-2020]. Tengeriová/Klontza-Jaklová 2020a – R. Tengeriová/V. Klontza-Jaklová: Etruskové a koně. Jezdectví 5, 2020, 74–77. Tengeriová/Klontza-Jaklová 2020b: – R. Tengeriová/V.Klontza-Jaklová: Stará láska nehrdzavie: ženy a kone v staroveku. Eques. Jazdectvo a dostihy 5, 2020, 26–31. Ullén 1996 – I. Ullén: Horse and dog in the Swedish Bronze Age. A close-up study of the relation of horse and dog to man in the Bronze Age settlement of Apalle. Archäologisches Korrespondenzblatt 26, 1996, 145–166.

Rukopis přijat 9. 8. 2020

Mgr. Věra Klontza-Jaklová, Ph.D. Ústav archeologie a muzeologie Filozofická fakulta Masarykova univerzita Arna Nováka 1 CZ – 60200 Brno [emailprotected], [emailprotected]

Translated by Věra Klontza-Jaklová

No Horse, No Sun The Role of Horse in the Bronze Age Tranformation Processes Věra Klontza-Jaklová Summary

The horse played a crucial role in transformation processes between the Stone and Bronze Ages, but except for a few studies, this phenomenon was not broadly evaluated (e.g. Armstrong Oma 2013; Ullén 1996). Relationship between man and horse (horsemanship) allowed to improve plenty of activities like transport, warfare, and the technologies and knowledge related to horse breeding and training (Kelekna 2009, 166; also Armstrong Oma 2013, 141; Harrison 1980, 55). Horsemanship was successfully applied during the very early phases of the manipulation with horses (e. g. Klontza-Jaklová/Tengeriová 2020a; Tengeriová/ Klontza-Jaklová 2020a; Chenevix 1970). As an active rider and horse expert, I am convinced that the view of the rider, breeder, owner, and the one who comes into contact with the horse daily is essential and absents in the archaeological literature of Central Europe. The horse was such an essential element in the everyday life of the Bronze Age societies that it became one of the critical motives of Indoeuropean mythological systems (Braarwig 1997; Kristiansen/Larsson 2005, 324–329). Recent research of equine DNA argues that domestication of the horse has occurred in multiple locations (Anthony 2007; Levine et al. 2003; Ludwig et al. 2009; Olsen 2006a; 2006b). Domestication centers include present-day Kazakhstan, the steppes north of the Black Sea, and some Western European

regions. This process was neither continuous nor linear (Taylor 2020). The skill of using a horse gradually spread throughout Europe, Anatolia, and the Near East. From the early 3rd millennium BC, the domesticated horse was known throughout the Old World. During the period of deforestation related to climate change of 4200 BP, its spread accelerated throughout Europe (Anthony 2007; Kristiansen/Larsson 2005; Taylor 2020) and with it the whole specific knowledge package (Armstrong Oma 2013; Kristiansen/Larsson 2005, 185). Specific knowledge of horse breeding, training, and use has been developed for a long time. The first known textbook is a guide written in Hittite by horse trainer Kikkuli of Mitani, circa 1400 BC (Raulwing 2009). About a thousand years later, the handbook of the Athenian Xenophon was created (Morgan 2002). As soon as one managed to hitch the horses, sit on his back and control his temperament, he accelerated his transport speed several times, increased the volume of transported commodities, but also the space he could control. How and when a horse was harnessed and saddled is a difficult question. In our regions, where we assume intensive afforestation, the horse did not establish itself as in the surrounding areas, where the open steppe landscape was more suitable for the movement and breeding of horses (Hajnalová 2012).

336

V ĚR A K LON TZ A-JA K LOVÁ

In Anatolia, the Balkans, and the Near East, the horse was common in elite culture in the early 2nd millennium BC (Kristiansen/Larsson 2005, 322). The first bones of horses come from practically the same period from archaeological contexts in Scandinavia, where they make up about 5 % of all animal bones (Benecke 1994; Harding 2000, 136). In the first stages of the horse use, it was probably acombination of riding and breeding horses for meat, just as today in Iceland or the realm of horses in the Central Asian steppes (Sunkvist 2004; Ullén 1996). Riders, breeders, and horse trainers quickly became part of the elite (Harding 2000, 165–167; Kristiansen/Larsson 2005, 185). The horse, as such, fell within the divine competence. E.g., in Greek mythology, it was tamed with divine help, and even the bit was to be the invention of the goddess Athena herself (Tengeriová/Klontza-Jaklová 2020a). The economic complexity of horse breeding and training also contributed to the fact that it remained for a long time the prerogative of the elite, whose members from Scandinavia to China from the middle of the 2nd millennium BC rode without exception (Fig. 1: 1–3). Finds of bronze harnesses, which are very often equipped with thorns, also come from this period (Fig. 1: 4). Horses and their breeders began to move intensively between Scandinavia and the Aegean region before the middle of the 2nd millennium. Like ships, horses drove metal raw materials (copper, tin), amber, and other commodities across the continent, but also information (Armstrong Oma 2013; Harding 2000, 165–167). The horses themselves were also traded (e. g. a letter from the Mesopotamian archives in Mari, where the king of the Syrian Quatna writes to the king of Ekallate about such a business; Kristiansen/Larsson 2005, 95). Among other things, horses were imported to Mycenaean Greece from the Carpathian Basin (Kristiansen/Larsson 2005, 128). From here, we also have evidence of the use of horses at least since the beginning of the Bronze Age (Fig. 1: 5; 2: 1). The wild horse has been identified in many Neolithic localities in Bohemia (Berkovec/Nývltová Fišáková 2003, 38; Fejfar 1976, 191, 192; Kuča et al. 2006, 86, 93; Nývltová Fišáková 2002; 2004a, 67; 2004b; 2007; 2010). The first documents of wagons and rides appear only during the Bronze Age, but horse harnesses, which prove the use of a horse for work, are e. g., in the Bohemia, have been common since the middle of the 2nd millennium. These are again mainly bites and cheeks, from the 14th century

BC, bronze (Fig. 1: 6). A few centuries earlier, from southern and eastern Slovakia. It is worth mentioning the funeral of the foal buried in a pit on the Late Bronze Age settlement in Roztyly (dist. Chomutov; Fig. 2: 2). The mythological circuit associated with the horse is very old and similar in all corners of Europe. It has not been established everywhere in the same way. E. g., in Egypt, the pharaoh’s ability to control horses was compared to that of the goddess Astarté (Fig 2: 3; Kristiansen/ Larsson 2005, 322). God Pirwa (Peruwa) is often depicted standing on the horseback (Fig. 2: 4; Kristiansen/Larsson 2005, 288). In Indo-European mythology, the horse was associated with the sun’s cult, with the cycle of life, rebirth, and fertility (Kaul 2004; Kristiansen 2004). In some cases, the horse was a direct personification of the sun (Müller 1903). The wheel of a car is also associated with solar symbolism (Green 1992, 2; Harding 2000, 167–168). This journey was accompanied by various divine figures, such as two twin brothers, who were born from the union of a mare and a stallion (Fig. 1:7; Kristiansen/Larsson 2005, 329, Fig. 134, 139). Horses pulling sun disc are often found in iconography of the Scandinavian Bronze Age (Armstron Oma 2013, 141, Fig. 2: 6). The relationship between horse and man, even in asexual sense, accompanies early Indo-European mythology. We know such depictions from Scandinavian rock carvings (Fig. 2: 5). After the ritual killing of the horse, the hooves and skulls were buried (Fig. 2: 7; Kristiansen/Larsson 2005, 327–329). The Bronze Age horse deserves a detailed study connecting archaeological material, iconography, osteology, genetics, and mythology. It can be one of the factors based on which we can better understand the interconnection of individual regions of Europe and the Old World in this historical epoch. Already today, partial or regional studies confirm the usefulness of such research and, at the same time, the specific position of the horse in human culture. Domestication and subsequent mastery of the horse as a riding, draft and pack animal was an essential step of civilization. All the mythology associated with the horse is very similar throughout the Old World. It demonstrates transcontinental relationships and kinship of people at the transcontinental level. Over time, the horse’s role and understanding of the horse naturally changed, was adapted to the needs of new times, yet the horse belongs to our cultural equipment.

Fig. 1. 1 – Hitttite charioteer and warrior/hunter and their chariot from the Late Bronze Age. The detail of a reflief from Abu Simbel (Egypt) depicting the battle between Hittites and Egyptians by Cadesh (today Syria) in 1274 BC (source National Geographic May 2020); 2 – detail from a ivory box from Enkomi, Cyprus (after Brownrigg 2019, 89, fig. 12); 3 – decoration of the Thutmosis IVs funeral chariot. Pharaoh is killing the Syrian enemies (after Raulwing 2019, 12, fig. 6); 4 – copper bits with thorns from Palestine and Egypt (after Brownrigg 2019, 86, fig.3); 5 –decorated bone cheek pieces from Slovakia, Early Bronze Age (after Bátora 2018, 205, fig.158); 6 – Třtěno by Louny, bronze cheek piece from the late Bronze Age (after Jiráň 2008, 224, fig. 137); 7 – stylized figures of twin brothers with axes, rock engraving, Sweden (after Kristiansen/Larrson 2005, 318, fig. 146).

Fig. 2. 1 – Budakalász (Hungary), Grave 177, Copper Age clay wagon model (after Bondár 2012, fig. 5); 2 – Roztyly (dist. Chomutov), burial of a foal on the Late Bronze Age settlement (after Jiráň 2008, appendix 14); 3 – Syrian goddess Astarté on horseback. In addition to holding the reins, the size ratio of the rider and the horse is also realistic; painting on stone, stored at the Egyptian Museum in Berlin (after Ebied 2015, 2, fig. 30); 4 – Syrian-Hittite terracotta figurine of a man standing on horseback (2500–1800 BC; Barakat collection, https://barakatgallery.eu/artworks/ categories/165/); 5 – Sagaholm (Sweden), aman copulating with a mare, engraving on a stone slab (after Kristiansen/ Larsson 2005, 327, fig. 152); 6 – Trundholm (Denmark), bronze model of a horse pulling a Sun disc (source https:// commons.wikimedia.org); 7 – Sintashta Mogila (Kazachstan), charioteer burial with remains of his chariot and horses. In the corners are placed horse skulls and lower parts of horse legs (after Outram et al. 2011, 119, fig. 2).

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 337–347. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.28

Z AJ ÍM AV É A RC H EOLOGIC K É LOK ALI T Y DOLN ÍHO POMOR AV Í NA ORTOSN ÍMC ÍC H J AROM Í R KOVÁRN Í K Interesting Archaeological Sites of the Lower Basin of the Morava River on Orthophotos. The analysis of freely accessible orthophotos (remote sensing: satellite and airborne imagery/aerial photography) is of great significance in archaeological practice. In an important area of the lower reaches of the Morava River (Záhorie, Weinviertel), we found a triple trapezoidal enclosure and an outer double ditch near the village Marchegg, an arc-shaped ditch at Vysoká pri Morave, a Roman military camp near Bernhardsthal, spatially arranged ground plans at Angern an der March, aquadrangular ditch with five rows of rectangular features at Suchohrad, then the corner of a quadruple ditch enclosure (?) and another ditch with the corner (?) near Stupava or multiple circular or oval fortifications near Brodské and Drösing etc. Keywords: lower basin of Morava River, Prehistory, remote sensing, aerial archaeology, enclosures, Roman military camp, fortifications.

Úvod Cílem článku je vyhodnocení satelitních a leteckých snímků dálkového průzkumu Země zúzemí dolního Pomoraví, tzv. jantarové stezky, velmi frekventované trasy od pravěku přes ranou dobu dějinnou až po vrcholný středověk. Účelem bylo vyhledání dalších zajímavých archeologických lokalit, které jsme také předběžně interpretovali. Studovaný dolní tok Moravy od soutoku sDyjí po soutok sDunajem navazuje na důležitou oblast Dolnomoravského úvalu. Tvoří jej nížina saluviálními sedimenty. Na slovenské straně (Záhorie) do ní ústí levobřežní přítoky Myjavy, Rudavy aMaliny pramenící pod severozápadním úbočím Malých Karpat. VDolním Rakousku (Marchfeld) do ní vtékají na pravém břehu Alte Taja-March, Weidenbach, Zaya, Zaya Bach, Sulza, Ollersbach, Mühlbach aStempfelbach. V y hodnocování let eck ých měřičsk ých foto gra fi í Včlánku využíváme metodu dálkového průzkumu Země díky vyhodnocování ortosnímků, leteckých fotogrammetrických snímků združic aletadel (např. Kovárník 1997, 314, 315, 317; Gojda 2016 etc.), tvořící sobrazovou spektroskopií dálkový archeologický průzkum. Na měřičských snímcích vyhledáváme většinou podle porostových příznaků archeologické lokality a rámcově je interpretujeme jako součást pre/ historické kulturní krajiny. Časové zařazení, detailní tvary půdorysů a funkční interpretaci lokalit může upřesnit jedině následná povrchová prospekce, magnetometrická měření aarcheologický výzkum.

Popis v ýběru zaj ímav ých a rcheolo gick ých lok ali t Uvádíme výběr některých zajímavých archeologických lokalit, které jsme zjistili při interpretaci svislých leteckých snímků na portálech www.google.com/earth/ (Google Earth Pro), www.mapy.cz, www.Eurosense.com a dalších. Kvalita ortosnímků ze satelitů je proto velmi rozdílná od ortosnímků zletadel. Angern an der March 1, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko Rámcové souřadnice S–J: N 48°22.76235’, E 16°49.46128’–N 48°22.71585’, E 16°49.47688’; V–Z: N 48°22.75060’, E 16°49.48960’–N 48°22.73862’, E 16°49.40657’ Uskupení pozitivních vegetačních příznaků vdozrávajícím obilí sorientací VSV–ZJZ registrujeme asi 300 m severozápadně od kostela Nalezení sv. Kříže na západním okraji vesnice (obr. 1). Vjižní části se vyskytují dvě rovnoběžné linie ve vzájemném odstupu asi 9 m, o délce 22–25 m a šířce do 1m. Pod nimi je čtvercový půdorys o rozměrech 4,5x4m. Nad liniemi se rýsuje ve východní části asi 15 překrývajících se čtvercových až mírně obdélných půdorysů vkolmém umístění srozměry ca 2,5 x 3m a menší. Superpozice těchto půdorysů by mohla nasvědčovat pro jejich různé stáří. Vzápadní polovině jsou čtvercové až obdélné objekty (ca 1–2x2m) ve dvou řadách. Mezi nimi se nacházejí asi čtyři čtyřúhelné půdorysy (asi 4 x 3–4 m) a jeden rozměrů 2 x 3 m. Další půdorysy se mohou nacházet ještě poněkud severněji. Na západním okraji lokality

338

JAROM ÍR KOVÁRN ÍK

Obr. 1. Angern an der March 1, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko. Porostové příznaky sestavy prostorově uspořádaných půdorysů staveb (zdroj: www.mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o.).

se vine vdélce 45 m klikatá linie (jižně od ní je další objekt nepravidelného tvaru).1 Systém půdorysů obdélných objektů a paralelních příkopů vykazuje vysokou míru prostorového uspořádání. Angern an der March 2, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko Rámcové souřadnice S–J: N 48°22.98713‘, E 16°49.25770‘–N 48°22.93498‘, E 16°49.26060‘; V–Z: N 48°22.98093‘, E 16°49.36070‘–N 48°22.96960‘, E 16°49.17820‘ Další pravidelné (recentní?) půdorysy (obr. 2) jsme doložili u severozápadního okraje obce asi 750 m od kostela Nalezení sv. Kříže a asi 480 m severoseverozápadně od lokality Angern an der March 1. Nachází se zde jeden pravidelný půdorys obdélníkového tvaru negativních porostových příznaků (10–10,5 x 8–8, 5 m) orientovaný delší osou 1

S–J. Ve vzdálenosti asi 1–1,5 m od severní (užší) strany se nacházejí pravidelně v linii rozmístěné tři malé obdélné půdorysy (asi 1,8 x 1,2 m). Zjižní (užší) strany vycházejí tři delší pásy široké ca 1,2 m a dlouhé 8 m. V okolí se vyskytují ještě další poměrně velké čtyřúhelné plochy s negativními vegetačními příznaky. Bernhardsthal 2, VB Mistelbach an der Zaya, Dolní Rakousko Rámcové souřadnice SV: N 48°41.33187‘, E 16°54.50725‘: SZ: N 48°41.32178‘, E 16°54.33005‘; JV: N 48°41.06403‘, E 16°54.53767‘ (?); JZ: N 48°41.06498‘, E 16°54.38092‘ (?) Vegetační příznak dvou delších linií včetně zaobleného nároží (obr. 3) předpokládaného pochodového tábora římských legií jsme detekovali mezi tratěmi Pfaffen See na severu, Krautgärten

Zleteckých snímků je někdy nesnadné určovat tvary půdorysů, odečítat rozměry a určit jejich funkci.

Z AJ ÍMAV É ARCHEOLOGICK É LOKALITY D OLN ÍHO POMORAV Í NA ORTOSN ÍMC ÍCH

339

Obr. 2. Angern an der March 2, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko. Negativní (světle zbarvené) porostové příznaky půdorysu obdélníkového tvaru a dalších objektů (zdroj: www.google.com/earth/).

Obr. 3. Bernardsthal 2, VB Mistelbach an der Zaya, Dolní Rakousko. Pozitivní porostové příznaky severní strany a porostové negativní příznaky (vjiném druhu obilí) části západní strany příkopu předpokládaného polního (pochodového) tábora římských legií zobdobí markomanských válek (zdroj: www.mapy.cz, © Seznam.cz, a.s., © TopGis, s.r.o.).

aWehrwiesen na jihu a Wehrlehen na západě. Lokalita leží na pravém břehu Dyje 142–164 m n. m. a7,89 km severoseverozápadně strategického bodu na soutoku řek Dyje s Moravou. Na ploše a v okolí se nachází několik koncentrací porostových příznaků okrouhlých sídlištních jam (maculae), půdorysů domů pravěkého stáří a mírně obdélníkových zemnic patrně zaniklého germánského osídlení zdoby

římské. Přicházelo by vúvahu sídliště pravěkého stáří, vyvrácená germánská vesnice zobdobí markomanských válek a polní tábor římských legií. V přibližném středu plochy jsou mimo jiné také nejméně čtyři liniové obdélné půdorysy domů, dvou s anty typu megaron (22 x 9 m; 15 x 7 m apod.) snad pravěkého stáří. Kratší rekonstruovaná severní strana tábora by byla o délce asi 224 m a jižní 210m

340

JAROM ÍR KOVÁRN ÍK

Obr. 4. Bernardsthal 2, VB Mistelbach an der Zaya, Dolní Rakousko. Negativní porostové příznaky vstupu s titulem na západní straně příkopu předpokládaného polního (pochodového) tábora římských legií zobdobí markomanských válek (zdroj: www.mapy.cz, © Seznam.cz, a.s., © TopGis, s.r.o.).

(vždy po vodoteč na východní straně protékající od severuk jihu). Délka západní strany směřující SSZ–JJV je ca 484 m, šířka příkopu činí 2 m. Plocha předpokládaného dočasného pochodového tábora by mohla být větší než 10 ha. Interpretaci pochodového tábora by podporovaly příznaky zejména zaobleného severozápadního nároží a zvláště vstupu (obr. 4) vzápadním příkopu (rámcové souřadnice S–J: N 48°41.19275‘, E 16°54.35580‘–N 48°41.17830‘, E 16°54.35887‘) včetně titulu (rámcové souřadnice S–J: N 48°41.19052‘, E 16°54.34817‘–N 48°41.18112‘, E 16°54.35017‘) předsunutého asi o 8 m. Zjištěné vegetační příznaky musíme obezřetně vyhodnocovat, protože západní strana vykazuje na konci (484 m) zalomení k jihojihozápadu pozorovatelné v délce 86 m, ale s možnou přítomností druhého vchodu stitulem (nachází se zde také řada příznaků melioračních rýh). Předpokládaný pochodový tábor by se nacházel jen 10 km jihojihovýchodně od velkého tábora římských legií na řece Dyji uCharvátské Nové Vsi (Kovárník 1997, 316, obr. 9; 10) a asi

32 km severozápadně od koncentrace táborů vkatastrálním území Mušov naproti vojenské stanici (Kovárník 1993, 108, 109). Pochodový tábor by tu nebyl ojedinělý. Další zkoumal H. Adler (1978) asi 600 m jižně vpolní trati Feldl. Brodské, okr. Skalica, Slovenská republika Rámcové souřadnice S–J: N 48°41.68418‘, E 17°0.10182‘–N 48°41.62625‘, E 17°0.09328‘; V–Z: N 48°41.65567‘, E 17°0.14430‘–N 48°41.65790‘, E 17°0.08990‘/rekonstr. N 48°41.65832‘, E 17°0.05740‘ Porostové příznaky opevnění kruhového půdorysu (obr. 5) jsme zjistili asi 660 m severozápadně od kostela sv. Antona Pustovníka. Leží vtrati Štepnice za Velešom kolem 150 m n. m. Systém opevňovacích příkopů je dnes nalevém regulovaném břehu Moravy. Slepé rameno Moravy se nachází východně, aproto je možné, že byl původně založen na pravém břehu Moravy. Fortifikace se skládá ze tří příkopů,

Z AJ ÍMAV É ARCHEOLOGICK É LOKALITY D OLN ÍHO POMORAV Í NA ORTOSN ÍMC ÍCH

341

Obr. 5. Brodské, okr. Skalica, Slovenská republika. Porostové příznaky trojitého kruhového opevnění u břehu řeky Moravy (zdroj: www.mapy.cz, © Seznam.cz, a.s., ©TopGis,s.r.o.).

vnějšího o průměru asi 100–105 m apřibližné šířce 4m, prostředního o průměru ca 85m a šířce kolem 5m, místy 7–8 m a vnitřního sprůměrem ca 48–49m a širokého 5–8 m. Jeho západní třetinu zaplavuje voda jednoho ze slepých ramen. Nález interpretujeme jako možný vodní hrádek/tvrz. Význam by spočíval vumístění této menší fortifikace akní příslušné vesnice na trase důležité komunikace Pomoravím včetně předpokládaného křížení sdalší cestou v místě brodu (podle toponyma Brodské). Obdobné kruhové opevnění o průměru asi 70m, hrádek typu motte, se nachází vkatastru obce Drösing-Simperlberg (Stutterberg, Gunsergarten, Altdrösing, Wasserburg). Vlastnili jej od 11. století páni zPerneggu a Kueringové (Vanca/Bacher Hrsg. 1990, 115). Drösing, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko Rámcové souřadnice S–J: N 48°32.31003‘, E 16°54.93363‘–N 48°32.25228‘, E 16°54.91625‘; V–Z: N 48°32.28308‘, E 16°54.96067‘–N 48°32.28670‘, E 16°54.90145‘ Pozoruhodné příkopové ohrazení mírně oválného půdorysu (obr. 6) jsme objevili ca 975 m východojihovýchodně od kostela sv. Laurencia. Vnější příkop má delší osu nasměrovanou JJZ–SSV o přibližné délce 105 m a kratší ve směru ZSZ–VJV o délce 87,5–88,5 m. Příkop má šířku ca 3–4 m. Prostřední příkop má rozměry ca 76–77 x 60–64m ašířku 4m. Vnitřní nejširší příkop vykazuje rozměry 50–55x39–43,5 m a šířku až 5 m. Uvnitř trojnásobného příkopového ohrazení se nachází čtvrtý

Obr. 6. Drösing, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko. Porostové příznaky trojnásobného příkopového ohrazení mírně oválného půdorysu mohou být pozůstatek opevněného sídla (zdroj: www.mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o.).

čtvercový půdorys o stranách asi 17 x 18,5 m a šířce příkopu kolem 3 m. Opevnění bylo vybudováno na pravém břehu místního potoka na mírném svahu 136–141 m n. m. Vbezprostředním i vzdálenějším okolí příkopového ohrazení se nacházejí početná uskupení archeologických objektů (jam, půdorysů zemnic, domů atd.). Leží asi 810 m severoseverozápadně od vodního hrádku Simperlberg. Je pravděpodobné, že také mohlo jít o drobné opevněné sídlo. Marchegg, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko Ohrazení trapezoidního půdorysu, rámcové souřadnice S–J: N 48°16.62580‘, E 16°53.71295‘, N 48°16.58810‘, E 16°53.68882‘; V–Z: N 48°16.61038‘, E 16°53.74515‘, N 48°16.61660‘, E 16°53.67820‘ Polykulturní sídliště s dvojitým obloukovým příkopem a palisádou: rámcové souřadnice S–J: N 48°16.63845‘, E 16°53.74982‘, N 48°16.50648‘, E 16°53.68415‘; V–Z: N 48°16.56775‘, E 16°53.83317‘, N 48°16.58403‘, E 16°53.61495‘ Polykulturní lokalita sdvěma příkopovými ohrazeními je vzdálena ca 1,1 km západojihozápadně od kostela sv. Markéty. Vseverní části archeologické lokality asi 1,06 km od kostela sv. Markéty vpravo silnice do Schönfeldu im Marchfeld se nachází lichoběžníkový

342

JAROM ÍR KOVÁRN ÍK

Obr. 8. Stupava, okr. Malacky, Slovenská republika. Porostové příznaky předpokládaného nároží čtyřnásobného příkopového ohrazení (zdroj: www.mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o.).

Obr. 7. Marchegg, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko. Porostové příznaky trojnásobného příkopového ohrazení lichoběžníkového půdorysu a dvojnásobného obloukového příkopu s palisádou (podle www.mapy.cz, © EUROSENSEs.r.o.).

půdorys trojitého ohrazení orientovaný delší osou ve směru SV–JZ (obr. 7). Nadmořská výška kolísá od 135 do 138 m. Plochu sohrazením tvoří mírný svah skloněný nasever kpravému břehu Mühlbachu (asi 128 m n. m.). Úzký vnější příkop sšířkou 1 m má jihovýchodní základnu o délce asi 80 m, severozápadní základnu dlouhou 54 m, severovýchodní stranu 48 m a jihozápadní stranu 56 m.2 Široký prostřední příkop o šířce 4 m (jihozápadní strana) až 6 m (severovýchodní strana) má jihovýchodní základnu odélce asi 67 m a severozápadní základnu 43 m. Od vnějšího příkopu byl vzdálen asi 5 m. Ve vzdálenosti 2–5 m od prostředního je vnitřní příkop o šířce 1 m (severozápadní a jihozápadní průběh) až 2 m (severovýchodní část). Má jihovýchodní základnu asi 52–53 m a severozápadní základnu 36 m dlouhou. Jihozápadní strana vnitřního příkopu má délku 38m a severozápadní strana 31 m. V délce 16 m od severovýchodního rohu a 10 m od jihovýchodního nároží vnitřního příkopu se nachází proluka vchodu o šířce kolem 5 m. Nároží vnitřního příkopu nejsou zaoblená na rozdíl od nároží vnějšího příkopu. Uvnitř ohrazení 2

se nacházejí dva vegetační příznaky okrouhlého půdorysu o průměru asi 5 m. Podél levé strany silnice Marchegg – Schönfeld im Marchfeld jižně od lichoběžníkového půdorysu jsou porostové příznaky jednak několika zemnic mírně obdélného tvaru (ca 5–6 x 4–5 m) a jednak několika desítek menších sídlištních objektů, které se soustřeďují ve směru SV–JZ vpásu širokém do 75 m. Vjižní části snímku ve vzdálenosti asi 118 m od lichoběžníkového ohrazení (obr. 7) jsou příznaky části velkého dvojitého obloukového příkopového ohrazení súzkým vnitřním (palisádovým?) žlabem. Příkopy o šířce do 2 m jsou od sebe vzdálené kolem 5 m. Vnitřní (palisádový) žlab s odhadovanou šířkou 0,5–1 m byl odsazen asi 3 m od vnitřního příkopu. Dochované části příkopů mají délku ca 219 m. Stupava 1, okr. Malacky, Slovenská republika Rámcové souřadnice S–J: N 48°18.04645‘, E 17°0.36865‘–N 48°17.98735‘, E 17°0.36638‘; V–Z: N 48°18.02310‘, E 17°0.42658‘–N 48°18.01068‘, E 17°0.32583‘ Půdorys vpodobě vegetačních příznaků nároží čtyř příkopů (obr. 8) se nachází asi 3,62 km severoseverozápadně od kostela sv. Štěpána vseveroseverozápadní části katastrálního území Stupava na hranici skatastrem Zohor v trati Sedlička 148–149 m n. m. Půdorys se skládá zvnějšího příkopu č. 1 spříznakem části severovýchodní strany o délce asi 90 m a šířce 1–2 m a severozápadní strany odélce

Západně od okraje jihovýchodní základny vnějšího trapezoidního příkopu jakoby vycházejí liniové porostové příznaky odélce ca 26 m a šířce 1 m. Jde patrně o druhotný zásah, protože porušuje průběh příkopů jihovýchodních základen prostředního avnitřního příkopu.

Z AJ ÍMAV É ARCHEOLOGICK É LOKALITY D OLN ÍHO POMORAV Í NA ORTOSN ÍMC ÍCH

343

Obr. 9. Suchohrad, okr. Malacky, Slovenská republika. Porostové příznaky ohrazení obdélníkového tvaru se vstupem apěti řadami osmi obdélníkových půdorysů o velikosti asi 2 x 1,5 m (zdroj: www.google.com/earth/).

84 m a šířce 2–3 m. Příkop č. 2 má délku severovýchodní strany pozorovatelnou vúseku ca 71 m ošířce kolem 2–3 m a severozápadní stranu v délce 62 m o šířce 3–4 m. Příkop č. 3 má severovýchodní stranu viditelnou v délce ca 43 m o šířce 3–4 m aseverozápadní stranu o délce ca 45 m a ostejné šířce. Nejširší čtvrtý vnitřní příkop široký 6m má severovýchodní stranu patrnou vdélce 20 m aseverozápadní stranu v délce 27 m. Průběhy všech příkopů splývají vtmavě zeleném obilí vjižní části. Časové zařazení a určení funkce není snadné. Musíme vyhodnocovat nález obezřetně, neboť vokolí se nachází mnoho liniových příznaků recentních zásahů (meliorace a inženýrské sítě). Uvádíme pro úplnost, že asi 0,97–1,4 km jižně vpolní trati Piesky se nachází lineární porostový příznak o šířce do 4 m s výrazným zaobleným nárožím.3 Probíhá však opět v hustém systému recentních rýh jednak pro meliorace a jednak pro závlahy. Datování není proto jisté.

Suchohrad, okr. Malacky, Slovenská republika Rámcové souřadnice S –J: N 48°25.33680‘, E16°53.05410‘–N 48°25.29750‘, E 16°53.04508‘; V–Z: N 48°25.30637‘, E 16°53.07293‘–N 48°25.32815‘, E16°53.02497‘ Vegetační příznaky půdorysu výjimečné obdélníkové „konstrukce“ ohrazené příkopem (obr. 9) jsme doložili asi 2,65 km severovýchodně od kostela Krista Kráľa na levém břehu Moravy. Nachází se na písčité vyvýšenině asi 145 m n. m. Příkopové ohrazení má pravoúhlá nároží. Podélnou osou je orientováno od SSZ kJJV. Kratší severozápadní strana má délku asi 40–41 m a jihovýchodní 38m. Delší severovýchodní strana příkopu vykazuje přibližnou délku 61 m a severozápadní strana 60m. Kratší stěny jsou vůči delším v poměru 2:3. Šířka příkopu je asi 1,5 m. Jihovýchodní stěna jevpřesné polovině přerušena vstupem širokým 6 m. Uvnitř je systém složený ze tří výrazných

Rámcové souřadnice jsou S–J: N 48°17.48427‘, E 17°0.36243‘–N 48°17.30973‘, E 17°0.36757‘; V: N 48°17.40053‘, E 17°0.44900‘. Východně se nacházejí vřadě mírně obdélníkové půdorysy tří zemnic.

344

JAROM ÍR KOVÁRN ÍK

Vysoká pri Morave, okr. Malacky, Slovenská republika

Obr. 10. Vysoká pri Morave, okr. Malacky, Slovenská republika. Porostové příznaky viditelné obloukové části příkopu o menší šířce, dlouhého, úzkého půdorysu, půdorysů zemnic a sídlištních jam (zdroj: www.mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o.).

Rámcové souřadnice S–J: N 48°17.88243‘, E 16°55.77128‘–?; V–Z: N 48°17.86508‘, E 16°55.79960‘–N 48°17.86380‘, E 16°55.74135‘ Příkopové ohrazení (neolit–doba bronzová, pravěk?) oválného nebo nepravidelně kruhového půdorysu (obr. 10) jsme podchytili jako negativní porostový příznak na polykulturní lokalitě přibližně 3,99 km jihojihovýchodně od kostela sv. Ondreja apoštola. Jde o mírně vyvýšené aluvium 140 m n.m. Viditelná je pouze severní část. Největší rozměr ve směru V–Z dosahuje 71–72 m, šířka příkopu se pohybuje do 1,5 m. Zvláštní je úzký (asi 5,5 m) adlouhý (ca 59 m) půdorys vbezprostředním severním sousedství sdelší osou SZ–JV. Rozbor nález ů

Obr. 11. Stillfried, VB Gänserndorf, Dolní Rakousko. Porostové příznaky příkopu obloukového půdorysu ohraničujícího sídliště moravsko-východorakouské skupiny kultury smalovanou keramikou fáze MOG Ib na okraji vysoké pravé terasy řeky Moravy (zdroj: www. google.com/earth/).

řad s velmi dobře patrnými obdélníkovými jámami (celkem 24) orozměrech 1,8–2 x 1,3–1,6 m, přičemž středová řada je složená z menších jam ca 1,8–2x1m. Na severovýchodní ijihozápadní straně tohoto uskupení se rýsují po jedné řadě vegetační příznaky dalších méně zřetelných asnad menších jam. V případě stejného počtu vřadě by šlo o dalších 16, tedy celkem 40 obdélníkových jam. Údaje jednoznačně zdůrazňují sofistikovaný záměr budování. Podotýkáme pouze pro úplnost, že půdorys konstrukce (?) sohrazením se nachází asi 1,25 km severně od nároží pochodového tábora zobdobí markomanských válek (srov. Lang 2011, 45, 82, 83, 87–91, obr.9:25; 18; Rajtár 2002, 118, obr. 16).

Úsek dolního toku Moravy mezi soutokem sDyjí a ústím do Dunaje je nedílnou součástí starobylé komunikační a akulturační tepny evropského významu nazývané jantarová cesta. Území moravských úvalů, slovenského Záhoří/ Záhorie a Moravského pole/Marchfeld na dnešní dolnorakouské straně až po malokarpatskou Děvínskou bránu/Hainburger Pforte je jedna znejúrodnějších obilnářských komor střední Evropy. Žírné podmínky umožnily rozvoj osídlení již od pravěku. Výšiny a říční terasy podél Moravy jako strategická místa vybízely k budování pravěkých až středověkých center. Doloženo je osídlení od mladšího paleolitu (např. Stillfried), staršího neolitu kultury slineární keramikou (např. Devín), nebo zmladšího neolitu na významném příkopem ohrazeném sídlišti moravsko–východorakouské skupiny/mährisch–ostösterreichische Gruppe (MOG) kultury smalovanou keramikou (Neugebauer-Maresch 1995, 90) na výšině vStillfriedu–Auhagenu asi 25–30 m nad nivou řeky. Zjistili jsme, že sídliště fáze MOG Ib je ohrazeno ze západní strany obloukovým příkopem, který se přimyká na jihu k příkrému svahu u vesnice Wutzelburg a na severu ksrázu ubývalé cihelny vdélce asi 348 m sosou ve směru SSZ–JJV odélce 264 m (obr. 11). Porostové příznaky příkopu vykazují šířku 6–8 m, avšak vjižní části naznačují přítomnost dvou příkopů širokých asi 2 m, případně ještě palisádového žlabu. Vpoloze Stillfried-Ziegelei bylo ohrazení orozměrech 60 x 45 m a hroby fáze MOG IIa (Trnka 1991, 145, 146). Intenzivní pravěké až vrcholně středověké osídlení vykazuje významné návrší Stillfried-Kirchberg (199 m n. m.) svrcholovou plošinou až 65 m nad inundací Moravy.

Z AJ ÍMAV É ARCHEOLOGICK É LOKALITY D OLN ÍHO POMORAV Í NA ORTOSN ÍMC ÍCH

Jiné prozatím nedatované obloukové příkopové ohrazeníoválného nebo nepravidelně kruhového půdorysu se nachází na polykulturní lokalitě vk.ú. Vysoká pri Morave (obr. 10). Jde o další doklad centrální osady. Význam pravěkého koridoru podél toku Moravy dokládá také významný nález depotu nejstarších, tzv. velkých měděných předmětů (dýka s žebrem ařapem, polovina brýlovitého závěsku/zápony typu Malé Leváre, plochá sekera a sekera s křížovým ostřím) z časného eneolitu (ludanická skupina) vkatastru obce Malé Leváre, okr. Malacky (Točík ed. 1970, 158, obr.24:1, tab.LIV:3–6). Nálezy dýk typu Malé Leváre se středovým žebrem a řapem sotvory pro nýty (4–5) zlokalit Kúty (okr. Senica), Skalica (Točík ed. 1970, 158, obr. 24: 2, 4) a zdepotu ve Velehradu (okr. Uherské Hradiště; Novotná 1982, 316; Říhovský 1992, 257, tab. 73: 1154, 1155), opět potvrzují důležitost koridoru vedoucího podél řeky Moravy. Nesmíme ovšem zapomenut ani na velmi bohaté osídlení dolního toku Moravy, např. v katastrech jmenovaných obcí vdobě laténské, římské astěhování národů, nebo vraném středověku (srov. Pollak 2008, 163, 165–167, 170–173, 175, obr. 2–4). Průběh jantarové cesty lemovaly na příhodných místech centrální laténské lokality, protože dolní Pomoraví bylo ve sféře zájmu Keltů. Dosvědčoval by to kromě jiného depot stříbrných mincí typu Biatec, zlatých mincí, kostrové pohřebiště scharakteristickými nádobami, bronzovou ozdobou pásu sreliéfní maskou a další nálezy ze Stupavy (např. Filip 1956, 226, 240, 284, 421, 422, obr. 71: 110; 72: 40; 79: 2). Budování pochodových táborů dosvědčuje pravidlo (platné již od pravěkého období) výběru mírně vyvýšených poloh tvořených aluviem řeky Moravy. Tato místa ležela mimo dosah vod při záplavách. Setkáváme se proto na lokalitách s půdorysy pochodových táborů s porostovými příznaky rovněž předchozího osídlení. Vedle pravěkých osad šlo ogermánská sídliště ze závěru starší doby římské, která zřejmě zlikvidovaly římské legie (např. Bernhardsthal, Suchohrad). Vdolním Pomoraví jde z období Expedicio II Germanica otyto pochodové tábory: Suchohrad, Stillfried an der March, Závod, případně Sekule nebo Kuklov (Kuzma 2009, 83, 84, obr. 173–175) aBernhardsthal 1 (Groh/Sedlmayer 2015, 177, 214, obr. 137). U Bernhards thalu jsme zjistili půdorys zřejmě druhého (obr. 3; 4) většího pochodového tábora (?) č. 2 (o ploše nad 10 ha). Na trase zCarnunta musíme vzpomenout

345

také římskou vojenskou stanici v Stupavě (např. Hečková 1986), nebo římské nálezy zvýšinné polohy Stillfried–Kirchberg z2. poloviny 2. století a dále z2.poloviny 4. století (Lang 2011, 46–80, 106–169, tab. 1–35; obr.1; 2). Nález obdélného ohrazení spromyšleně geometrizovaným půdorysem obvodového příkopu osově orientovaného SSZ–JJV se vstupem směrem kjihojihovýchodu a střemi řadami a méně výraznými postranními po osmi objektech obdélníkového tvaru (asi 2 x 1,3–1,6 m), celkem s40 vpěti řadách vk. ú. Suchohrad, je pozoruhodný (obr. 9). Pečlivé uspořádání jednotlivých složek půdorysu napovídá o velkém významu této stavby, snad svatyně (?).4 Je však zajímavé, že se nachází poblíž římského pochodového tábora u Suchohradu vmístech zaniklé germánské osady (Groh/Sedlmayer 2015, 177, 214, obr.137; Rajtár 2002, 118, obr. 16). Vodní pevnost vk. ú. Brodské (obr. 5) obdobně jako u Drösingu (obr. 6) mohla střežit provoz na důležité komunikační tepně Pomoravím a jejím křížením sdalší cestou vmístě brodu a nedaleko soutoku Dyje sMoravou. Důležitost popisovaného regionu podporuje řada pravěkých až středověkých lokalit, mimo jiné přítomnost nedalekých velkomoravských center. Pohansko u Břeclavi bylo vzdálené asi 8,7 km severozápadně (srov. Dostál 1975, 15; 1985, 9–13, 15, obr. 1; 2; Kalousek 1971; Vignatiová 1992, 9) a Mikulčice 13,7 km severoseverovýchodně (srov. Poulík 1963, 8; 1975). Záv ěr Vuvedeném článku uveřejňujeme některé zajímavé lokality pravěkého, raně historického a raně až vrcholně středověkého stáří, které se soustřeďují na dolním toku řeky Moravy jako na pomyslné ose S–J vúseku od soutoku sDyjí až po ústí do řeky Dunaj. Jde o důležitý průchod krajinou s velmi vhodnými predispozicemi kzakládání sídelních (Marchegg, Angern an der March), významných rituálních (Suchohrad, Vysoká při Morave) a pohřebních areálů, nebo příkopových fortifikačních systémů (Bernhardsthal 2, Brodské, Drösing). Byl to důležitý přirozený směr dálkového propojení pobřeží Středozemního moře a Baltu. Uvedené nálezy položily řadu důležitých otázek, které může zodpovědět pouze bezprostředně navazující archeologický výzkum.

Uvádíme pouze jako poznámku, že po vnější stránce asociuje půdorysy např. tří chrámů v dácké pevnosti a kalendáriu Sarmizegetusa Regia z 1. století n. l. (Bobancu/Samoila/Poenaru 1980 a další).

346

JAROM ÍR KOVÁRN ÍK

Li t er at u r a Adler 1978 – H. Adler: Bernhardsthal. Fundberichte aus Österreich 7, 1978, 326–330. Bobancu/Samoila/Poenaru 1980 – S. Bobancu/C. Samoila/ N. Poenaru: Calendarul de la Sarmizegethusa Regia. Bucureşti 1980. Dostál 1975 – B. Dostál: Břeclav Pohansko IV. Velkomoravský velmožský dvorec. Brno 1975. Dostál 1985 – B. Dostál: Břeclav Pohansko III. Časně slovanské osídlení. Brno 1985. Filip 1956 – J. Filip: Keltové ve střední Evropě. Monumenta Archaeologica 5. Praha 1956. Gojda 2016 – M. Gojda: Zdroje fotoleteckých a družicových dat pro evidenci nemovitých památek a péči o historickou krajinu. Zprávy památkové péče 5, 2016, 546–552. Groh/Sedlmayer 2015 – S. Groh/H. Sedlmayer: Expeditiones barbaricae. Forschungen zu den römischen Feldlagern von Engelhartstetten, Kollnbrunn und Ruhhof, Niederösterreich. Archäologische Forschungen in Niederösterreich. Neue Folge 2. Krems 2015. Hečková 1986 – J. Hečková: Römischer Baukomplex in Stupava. Archeologické rozhledy 37, 1986, 378–394. Kalousek 1971 – F. Kalousek: Břeclav Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Brno 1971. Kovárník 1993 – J. Kovárník: Výsledky letecké archeologické prospekce na jižní Moravě vr. 1991. Přehled výzkumů 36 (1991), 1993, 108–110. Kovárník 1997 – J. Kovárník: 10 let letecké archeologie na Moravě (a vbývalém Československu) 1983–1993. Přehled výzkumů 38 (1993–1994), 1997, 311–331. Kuzma 2009 – I. Kuzma: 2. Letecká archeológia. In: K. Kuzmová (ed.): Klasická archeológia a exaktné vedy. Výskumné metódy a techniky II. Trnava 2009, 23–106. Lang 2011 – B. Lang: Die römischen Funde aus Stillfried an der March (NÖ) – die Forschungen von Fritz Felgenhauer

der Jahre 1969 bis 1989. Magisterská práce. Universität Wien. Wien 2011. Nepublikované. Neugebauer-Maresch 1995 – Chr. Neugebauer-Maresch: II Mittelneolithikum: Die Bemaltkeramik. In: E. Lenneis/ Ch. Neugebauer-Maresch/E. Ruttkay (Hrsg.): Jungsteinzeit im Osten Österreichs. Wiss. Schriftenr. Niederösterreich 102–105. St. Pölten – Wien 1995, 57–107. Novotná 1982 – M. Novotná: Zur Stellung einiger Kupferdolchen am mittleren Donau. In: H. Todorova (ed.): Thracia praehistorica. Supplementum Pulpudeva 3. Semaines philippopolitaines de l´histoire et de la culture thrace. Plovdiv 4–19 Octobre 1978. Sofia 1982, 311–319. Pollak 2009 – M. Pollak: Frühgeschichtliche Siedlungen an der Unteren March, Niederösterreich – Kontinuität einer Kulturlandschaft. Přehled výzkumů 50/1, 2009, 153–179. Poulík 1963 – J. Poulík: Dvě velkomoravské rotundy vMikulčicích. Praha 1963. Poulík 1975 – J. Poulík: Mikulčice. Sídlo a pevnost knížat velkomoravských. Praha 1975. Rajtár 2002 – J. Rajtár: Nuove testimonianze archeologiche delle guerre dei Marcomanni a nord del medio Danubio. In: M. Buora/W. Jobst (ed.): Roma sul Danubio. Da Aquileia a Carnuntum lungo la via dell´ambra. Rom 2002, 99–120. Říhovský 1992 – J. Říhovský: Die Äxte, Beile, Meißel und Hämmer in Mähren. PBF IX/17. Stuttgart 1992. Točík ed. 1970 – A. Točík (ed.): Pravek Slovenska II. Slovensko vmladšej dobe kamennej. Bratislava 1970. Trnka 1991 – G. Trnka: Neolithische Befestigungen in Österreich. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 126, 1991, 137–154. Vanca/Bacher Hrsg. 1990 – E. Vanca/E. Bacher (Hrsg.): Dehio-Handbuch. Die Kunstdenkmäler Österreichs. Nieder österreich nördlich der Donau. Wien 1990. Vignatiová 1992 – J. Vignatiová: Břeclav Pohansko II. Slovanské osídlení jižního předhradí. Brno 1992.

Rukopis přijat 6. 9. 2020

doc. PhDr. Jaromír Kovárník, CSc. Katedra archeologie Filozofická fakulta Univerzita Hradec Králové Rokitanského 62 CZ – 500 03 Hradec Králové [emailprotected]

Translated by Jaromír Kovárník

Z AJ ÍMAV É ARCHEOLOGICK É LOKALITY D OLN ÍHO POMORAV Í NA ORTOSN ÍMC ÍCH

347

Interesting Archaeological Sites of the Lower Basin of the Morava River on Orthophotos Jaromír Kovárník

Su m m a ry

Freely accessible aerial orthophotos/photogrammetric photos on various portals have still higher level of resolution. Therefore, we have the opportunity to analyze crop marks or soil marks of archaeological sites and ground plans of individual features without financial costs for renting an aircraft and at the appropriate time for us. We paid our attention to a very important area of the lower reaches of the Morava River from the confluence with the Dyje/Thaya River to the mouth of the Morava River to the Danube in the border area of the Slovak Republic (Záhorie) and Lower Austria (Weinviertel/Marchfeld). It is a natural passage from the Danube to the Oder and Vistula River basins on the route from the Adriatic to the Baltic Sea, used since prehistoric times. It is an important section of the so-called Amber Road. We found here, for example,

atriple trapezoidal enclosure and an arc-shaped double ditch near Marchegg located at a polycultural settlement (Fig. 7), the other ditch enclosure with an oval or irregular circular ground plan near Vysoká pri Morave (Fig. 10). The ground plan of the assumed Roman military camp 2 at Bernhardsthal (Fig. 3; 4) is plan of the Roman military campaign of the Roman legions Expeditio II Germanica (172 AD) against the Germans during the so-called Marcomannic wars. Very interesting are spatially arranged ground plans of constructions near Angern an der March 1–2 (Fig. 1; 2), as well as the quadrangular ditch with five rows of eight rectangular features (2 x 1.5 m) near Suchohrad (Fig. 9), the corner of the quadruple ditch near Stupava (Fig. 8), or multiple fortifications with a round ground plan near Brodské (Fig. 5) and Drösing (Fig. 6) etc.

Fig. 1. Angern an der March 1, Gänserndorf Dist., Lower Austria. Crop marks of a set of spatially arranged ground plans (layout) of constructions (source: www. mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o.). Fig. 2. Angern an der March 2, Gänserndorf Dist., Lower Austria. Negative (light-colored) crop marks of a rectangular ground plan and other features (source: www. google.com/earth/). Fig. 3. Bernardsthal 2, Mistelbach an der Zaya Dist., Lower Austria. Positive crop marks of the northern side and negative crop marks (in another type of grain) of the western side of the ditch of the assumed Roman field (marching) camp from the period of the Marcomannic wars (source: www.mapy.cz, © Seznam.cz, a.s., ©TopGis, s.r.o.). Fig. 4. Bernardsthal 2, Mistelbach an der Zaya Dist., Lower Austria. Negative crop marks of an entrance with titulum on the western side of the ditch of the assumed Roman field (marching) camp from the period of the Marcomannic wars (source: www.mapy.cz, © Seznam. cz, a.s., © TopGis, s.r.o.). Fig. 5. Brodské, Skalica Dist., Slovak Republic. Crop marks of the triple circular ditch, fortification on the bank of the Morava River (source: www.mapy.cz, © Seznam. cz, a.s., © TopGis, s.r.o.). Fig. 6. Drösing, Gänserndorf Dist., Lower Austria. Crop marks of a triple ditch enclosure with a slightly oval

ground plan, maybe the remains of a fort (source: www. mapy.cz, www.© EUROSENSE s.r.o.). Fig. 7. Marchegg, Gänserndorf Dist., Lower Austria. Crop marks of a triple ditch enclosure with a trapezoidal ground plan and a double arc-shaped ditch with a palisade (source: www.mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o.). Fig. 8. Stupava, Malacky Dist., Slovak Republic. Crop marks of the assumed corner of the quadruple ditch (source: www.mapy.cz, © EUROSENSE s.r.o.). Fig. 9. Suchohrad, Malacky Dist., Slovak Republic. Crop marks of a rectangular ditch with an entrance and five rows of eight rectangular ground plan measuring ca. 2x 1.5 m (source: www.google.com/earth/). Fig. 10. Vysoká pri Morave, Malacky Dist., Slovak Republic. Crop marks of the visible arc-shaped part of the ditch width, another long, narrow ground plan, ground plans of pithouses and pits (source: www.mapy.cz, ©EUROSENSE s.r.o.). Fig. 11. Stillfried, Gänserndorf Dist., Lower Austria. Crop marks of the fortification ditch of the arc-shaped ground plan at the settlement of the Moravian-East Austrian group of Painted Pottery culture MOG Ib phase situated on the edge of the high right terrace of the Morava River (source: www.google.com/earth/).

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 349–360. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.29

AUS DE R NÄH E ODE R AUS DE R F E R N E? Zu den hallstattzeitlichen Funden vom östlichen Typ aus Mähren1 ANITA KO Z U B OVÁ – MARTIN GOLEC From Nearby or Faraway? To the Hallstatt Findings of the Eastern Type from Moravia. In the present study, we deal with relatively numerous findings of eastern type from Moravia, which are dated to the whole stage HD. Providing amore complex overview of those findings was at the centre of our interest, focused mainly on their cultural-spatial analysis and possible interpretations of their occurrence in Moravia. Four groups of their origin were identified. The analysis of these findings did not confirm the claims that their occurrence in Moravia is connected with the collapse of local groups of the East Hallstatt culture. Keywords: Moravia, Hallstatt period, Early La Tène, East Hallstatt culture, Vekerzug culture, interregional contacts.

EINLEITUNG Im Laufe der Stufe HD finden sich in der Osthall stattkultur solche Fundtypen, deren Herkunft und Verbreitungsschwerpunkte entweder in der ostkarpatenländischen Region – in der Vekerzugund Ciumbrud-Kultur – oder in den früheisenzeit lichen Kulturgruppierungen des Steppen- und Waldsteppenraumes Osteuropas liegen. In einzelnen osthallstättischen Kulturgruppen erweisen sich gewisse Unterschiede im Auftreten dieser Gegenstände, die sowohl in der Häufigkeit als auch in den Befunden, einschließlich ihrer Aufnahme in die lokalen Bestattungssitten,2 zum Ausdruck kommen. Das Vorkommen von Funden, deren Herkunft oder Hauptverbreitung sich östlich vom Verbreitungsgebiet der Hallstattkultur befindet, ist eine der Begleit erscheinungen kultureller und sozioökonomischer Veränderungen, die sich in HD im östlichen Teil Mitteleuropas abspielten und wohl mit Aktivitäten der Vekerzug-Kultur (weiter VK) und vielleicht auch mit kulturhistorischen Ereignissen der frühen Eisenzeit in Osteuropa in Zusammenhang standen. Dass die VK mit der Osthallstattkultur im Integrationsprozess stand, ist unzweifelhaft. Davon zeugen unter anderem relativ zahlreiche hallstättische Fundtypen auf den Fundstellen der VK und ihre Aufnahme in die Vekerzuger Formenwelt sowie oft in elitären Fundkontexten der Osthallstattkultur aufgefundene Waffen und Pferdegeschirre der VK (hierzu z. B. Kozubová/Horváth 2019; Kozubová/Golec 2020, im Druck). Die Wechselbeziehungen zwischen ihnen waren im ganzen osthallstättischen Milieu nicht einheitlich und konnten nicht nur die beiderseitigen 1

kulturellen Einwirkungen und Handelskontakte, den technologischen Austausch und die Bestrebung, dort eine Einflusssphäre seitens der VK aufzubauen, sondern auch mögliche, lokal begrenzte militärische Aktivitäten einbeziehen. Der vorliegende Beitrag hat zum Ziel, die hallstattzeitlichen Funde vom östlichen Typ am Fallbeispiel Mähren in einer knappen Übersicht vorzulegen, typenmäßig zu gliedern und chronologisch und kulturell einzuordnen. Von Interesse ist des Weiteren die Frage, ob klar definierte Zeithorizonte im Vorkommen von behandelten Funden festzu stellen sind und sich damit das zwei- bzw. drei stufige chronologische Konzept von O. Klápa (2017; 2019) für Mähren bestätigen oder widerlegen lässt. Besonders wichtig ist auch, zum einen die Herkunft einzelner Gegenstände vom östlichen Typ geografisch und kulturell genau zu bestimmen und zum anderen die Frage nach möglichen Interpretationen des Vorkommens dieser Funde aufgrund ihrer unterschiedlichen Herkunft und abweichenden Befunde nicht nur im Untersuchungsgebiet, sondern auch in weiteren Regionen der Osthallstattkultur zu diskutieren. Den heutigen Forschungsstand zur VK sowie die neuen Entdeckungen in Mähren und daraus resultierenden Feststellungen zu beachten, ist die Annahme etlicher Forscher, die Funde vom östlichen Typ dort als Beleg für die Angriffe von Skythen bzw. anderen nomadischen, skythoiden Gesellschaften – denen sie z. B. auch die VK fehler haft zuordnen – zu interpretieren (z. B. Bartík u. a. 2017, 33 ff.; Golec/Čermáková/Fojtík 2016, 189–193; Nekvasil 1993, 367; Novák 2017, 186, 212 f.; 2020, 156), nicht haltbar. Dies weist zugleich auf die Notwen-

Diese Arbeit entstand im Rahmen des Projektes FPVČ_UPOL 452101601/30 (Palacký-Universität Olmütz). Z. B. in der Dolenjsko-Gruppe der Osthallstattkultur (hierzu z. B. Teržan 1998, 527 ff.).

350

a n i ta koz u b ová – m a rt i n g olec

digkeit, das Phänomen der Funde vom östlichen Typ in der ganzen Osthallstattkultur und auf dem Nord- und Zentralbalkan neu zu bewerten.3 Mit den Funden vom östlichen Typ aus Mähren haben sich mehrere einheimische und auch ausländische Forscher befasst (siehe Kozubová/Golec 2020, im Druck), letztens z. B. J. Janák (2017), O. Klápa (2017; 2019) oder M. Novák (2017; 2020). Die Meinungen von Autoren in diesen Überblicksarbeiten hinsichtlich der Terminologie, Herkunft, Interpretation und Zeitstellung betreffender Funde wie auch der VK erweisen sich aber als höchst problematisch, daher kommt diesen Aspekten in der vorliegenden Untersuchung eine besondere Beachtung zu. DIE KULTURR ÄUMLICHE ANALYSE DER FUN DE Für eine kritische Betrachtung steht der Fundstoff (ca. 230 Stücke) aus 65 Fundorten zur Verfügung (Abb. 1), der als Katalog im Jahre 2017 publiziert (Bartík u. a. 2017) und später um einige neue Fundstücke ergänzt wurde (z. B. Janák 2017; Klápa 2017; 2019; Novák 2017; 2020). Eine ausführliche Analyse der Funde vom östlichen Typ gestaltet sich in mancher Hinsicht problematisch. Die meisten Exemplare sind entweder Zufalls- und Streufunde oder Funde mit unsicheren Befunden, wobei ein Teil von ihnen auch auf den befestigten Höhensiedlungen gefunden wurde, dort aber nie in Siedlungsobjekten. Nur wenige Funde stammen aus gesicherten Grabinventaren. Alle Funde vom östlichen Typ wurden von manchen Autoren bis unlängst falsch der VK zugeschrieben (z. B. Bartík u. a. 2017, 33–36, Abb. 1–6; Golec/Čermáková/Fojtík 2016, 183 ff., Abb. 5), darauf O. Klápa (2017, 74 f., 77, 80, Abb.10) hingewiesen hat. Vom Standpunkt des Verbreitungsschwerpunktes und der Herkunft aus sind die Funde vom östlichen Typ rahmenhaft in vier Provenienzgruppen zu teilen (Abb. 1; 2). 1. Die erste Gruppe umfasst einige Leitformen des Sachgutes der VK sowie solche Funde, die ins Mähren vermittelt durch die VK gelangten (Kaurischnecken). Fast alle Pfeilspitzen mit Innentülle aus den Fundstellen in Mähren gehören zu denselben Varianten/Subvariante4 die im Fundgut 3

der VK zahlreich vertreten sind (Abb. 2: 13–18; Bartík u. a. 2017, Abb. 2: 10–12, 15–17, 20, 21, 23–25; 3: 55, 58, 58–70, 73, 77, 81, 84; 4: 92, 104, 105, 110, 114, 115, 120, 122, 126, 128, 135; 5: 140–142, 144, 152, 154, 158; Fojtík/Novák/Popelka 2020b, Abb. 4: 6; 2020d, Abb. 4:4; 2020e, Abb. 4:5; Janák 2017, Abb.1:7b; Novák 2020, Taf. II: Kř3).5 Typologisch lassen sich die Pfeilspitzen mit Innentülle aus Mähren in mehrere Gruppen untergliedern. Die Varianten I2 und II2 nach A. Kozubová – dreiflügelige und dreiflügelig-dreikantige Exemplare mit turmförmiger Blattform – sind insbesondere für die VK kennzeichnend, finden unter den osteuropäischen Funden nur wenige Entsprechungen (nur auf den Fundorten der sauromatischen Kultur) und in der VK sind daher als Beleg für die lokale Entwicklung von Pfeilspitzen des östlichen Typs anzusehen. Im Gegensatz zu Pfeilspitzen mit turmförmigem Blatt mit ihrer Hauptverbreitung in der VK zeichnen sich Exemplare aus Osteuropa meistens entweder durch ein gleichschenkliges dreieckiges oder durch ein mandelförmiges Blatt mit breiter Basis aus und sind zudem etwas kleiner als Vekerzuger Stücke. Ausnahmen sind die dreiflügeligen Exemplare der Variante I3 (mit mandelförmigem Blatt), die zu einer der beliebtesten Pfeilspitzenformen sowohl im Osten als auch in der VK zählt. Eine Sondergruppe bilden die dreiflügelig-dreikantigen, in der VK nur vereinzelt aufgefundenen Pfeilspitzen der Variante II3 (mit mandelförmigem Blatt). Ihre näheren Pendants werden in osteuropäischen Fundkomplexen zwar etwas öfters beobachten, zwischen den Fundstücken aus beiden Regionen bestehen aber mehrere typologische Unterschiede. Die dreiflügeligen Pfeilspitzen der Variante I1 treten in Mittel- und Osteuropa nur selten auf (hierzu Kozubová 2009, 70–74, 76–80, 96–99; 2019a, 63). In der VK weisen die meisten Varianten/Subvarianten lange Laufzeiten auf (hierzu Kozubová 2009). Eine chronologische Einsetzung der Pfeilspitzen mit Innentülle schon in die beginnende Stufe HD1, also ins letzte Viertel des 7.Jhs. v. Chr., ist höchst fraglich, zuverlässig wurden sie aber im entwickelten HD1 benutzen und ihre große Beliebtheit ist erst seit der Stufe HD2 zu beobachten. In der entwickelten Stufe HD1, also in der ersten Hälfte des 6. Jhs. v. Chr., kommen die Pfeilspitzen beider Hauptgruppen (mit Außentülle vom älteren Typ und mit Innentülle) in Mittel- und

Diese Untersuchung ist von A. Kozubová in Vorbereitung. Dreiflügelige Pfeilspitzen der Variante I1 und der Subvarianten I2a, I2c, I3a, I3b, I3c, dreiflügelig-dreikantige Pfeilspitzen der Subvarianten II2a, II2b, II2c, II3a, II3b und II3c nach A. Kozubová (2009, Abb. 1). Zweiflügelige und dreikantige Pfeilspitzen mit Innentülle (Bartík u. a. 2017, Abb. 2: 39; 3: 54; 4: 91; Novák 2020, Taf. II: Š13) kommen sowohl in der VK als auch in Mähren nur als Einzelstücke vor (Kozubová 2009, 81–84). 5 Zur typologischen und chronologischen Klassifikation der Pfeilspitzen mit Innentülle aus der VK siehe Chochorowski 1985 und Kozubová 2009 und zu Exemplaren aus Mähren siehe Klápa 2019. Zur Kritik der Klassifikation von O. Klápa siehe Kozubová/Golec 2020, im Druck. 4

AUS DER NÄHE O DER AUS DER F ERNE?

351

Abb. 1. Verbreitungskarte der Funde vom östlichen Typ in Mähren anhand der Provenienzgruppen. Gruppe 1: 1 ‒ Bílovice-Lutotín, Zadní hony; 2 ‒ Bánov-Skalky; 3 ‒ Čechy pod Kosířem-Na Hrádkách; 4 ‒ Diváky-Nedánov; 5 ‒ Držovice-Díly odvrahoviční; 6 ‒ Držovice-Horka; 7 ‒ Habrůvka-Býčí skála; 8 ‒ Hovorany-Konopiska na Pískách; 9 ‒ Hrubčice-Ostrov; 10 ‒ Hulín-Pravčice, Višňovce (Objekte 639, 3817); 11 ‒ Ivančice-Panovského cihelna; 12 ‒ Jaroměřice nad Rokytnou; 13 ‒ Kojetín-Babiny; 14 ‒ Kostelec na Hané-Dolní smoluse; 15 ‒ Kostelec na Hané-Trněnka; 16 ‒ Kralice na Hané-Kralický háj (Objekt 511/2019); 17 ‒ Křenov-Pohledy; 18 ‒ Křenovice-Hradisko; 19 ‒ Křepice-Hradisko; 20 ‒ Měrovice nad Hanou-Babiny; 21 ‒ Mohelnice-Mýto; 22 ‒ Mokrá-Horákov, Horákovský hrad (neu Mordovny? nach Novák 2020); 23‒Moravičany-Doubravice, Kouřilka; 24 ‒ Náměšť na Hané-Za Hřbitovem; 25 ‒ Oslavany-Náporky; 26 ‒ Ostrožná Nová Ves-Padělky; 27‒ Polešovice-Nivy (Objekt P66-59); 28 ‒ Polkovice-Ostrov; 29 ‒ Prosiměřice-U Kyjovic; 30 ‒ Pustiměř-Farské; 31‒Rymice-Újezdy; 32 ‒ Slatinice-Stráž; 33 ‒ Slatinky-Močílky; 34 ‒ Smržice-Rybník; 35 ‒ Smržice-Trávníky uOstrova; 36 ‒ Stařechovice-Služín, Planý; 37 ‒ Strážnice-Patery hony; 38 ‒ Štramberk-Kotouč; 39 ‒ Věrovany-Zadní celky; 40 ‒ Vranovice-Kelčice, Háj; 41 ‒ Vyškov-Markova cihelna (Objekt 1/87); 42 ‒ Zlín-Malenovice, Lutz. Gruppe 2: 43 ‒ Jamolice-Čertova hráz; 44 ‒ Měrovice nad Hanou-Babiny; 45 ‒ Oslavany-Náporky; 46 ‒ Práče-U Prosiměřic; 47‒Suchohrdly-Nad Přehradou II; 48 ‒ Těšetice-Kyjovice, Sutny (Objekte 1511, 1525, 1564, 1640); 49 ‒ Vojkovice-Vojkovické nivy (Körpergrab 117). Gruppe 3: 50 ‒ Habrůvka-Býčí skála; 51 ‒ Křenovice-Hradisko; 52 ‒ Mokrá-Horákov, Horákovský hrad; 53 ‒ Smržice-Trávníky u Ostrova; 54 ‒ Štramberk-Kotouč. Gruppe 4: 55 ‒ Bílovice-Lutotín, Zadní hony; 56 ‒ Biskupice; 57 ‒ Blučina-Cezavy; 58 ‒ Boršice u Blatice-Hradišťsko/Lipinka; 59 ‒ Brusné-Křídlo; 60 ‒ Drahanovice; 61 ‒ Chomýž-Podhradí; 62 ‒ Chornice; 63 ‒ Chvalčov-Hostýn; 64 ‒ Kojetín-Babiny; 65 ‒ Koryčany-Debrecín; 66 ‒ Křenovice-Hradisko; 67 ‒ Křepice-Hradisko; 68 ‒ Malé Hradisko-Staré Hradisko; 69 ‒ Mohelnice-Mýto; 70 ‒ Mokrá-Horákov, Horákovský hrad (neu Mordovny? nach Novák 2020); 71 ‒ Nezamyslice; 72 ‒ Polkovice-Ostrov; 73 ‒ Provodov-Rysov; 74 ‒ Radslavice-Zelená hora; 75 ‒ Slatinice-Stráž; 76 ‒ Štramberk; 77 ‒ Štramberk-Čertova díra; 78 ‒ Štramberk-Kotouč; 79 ‒ Zdounky-Nětčice; 80 ‒ Zubří-Dropávka; 81 ‒ Želetice-Roviny.

Osteuropa noch gleichzeitig vor (Kozubová 2009, 93, 95 ff.; 2019a, 62 f., Anm. 12). Die unsicheren Fundumstände der Pfeilspitzen aus Mähren, das Mangel an gut datierbaren Beifunden und die Zeitstellung einzelner Varianten und Subvarianten in der VK wirken sich negativ auf die Möglichkeit genauerer

Datierung von mährischen Exemplaren aus. Der Meinung von O. Klápa (2017, 74f., 77; 2019, 74 ff., Taf. 2), die Pfeilspitzen mit Innentülle aus Mähren chronologisch ausschließlich nach HD2 und HD3 einzuordnen, lässt sich daher nicht zustimmen. Dieser Waffentyp ist sowohl in HD2 und HD3 wie

352

a n i ta koz u b ová – m a rt i n g olec

Abb. 2. Funde vom östlichen Typ aus Mähren anhand der Provenienzgruppe (Auswahl). 1–12 – Gruppe 4; 13–26 – Gruppe 1; 27–33 – Gruppe 2; 34–40 – Gruppe 3. Ohne Maßstab (1–34, 39, 40 nach Bartík u. a. 2017; 35–37 nach Topal/Golec 2017; 38 nach Klápa 2017).

AUS DER NÄHE O DER AUS DER F ERNE?

auch in das entwickelte HD1 und in LTA zu datieren. Die eisernen Streitäxte vom Typ I nach A. Kozubová (2013, 107, Abb. 34), auch als Vekerzuger Typ genannt, sind in Mähren nur mit drei Exemplaren vertreten (Abb.2: 21; Parzinger 1995, 66, Taf.29:314, 315; Bartík u. a. 2017, 50, Abb. 6: 82). Während das Stück der Variante I2 von Křenov als Streufund ohne chronologische Relevanz ist, können zwei Streitäxte der Variante I1 von Habrůvka-Býčí skála der Datierung von identischen Exemplaren aus der Südwestslowakei entsprechend in HD1 und HD2 eingeordnet werden. Die Streitäxte vom Typ I weisen in der VK auf eine längere Laufzeit vom Anfang HD1 bis zum Ende HD3 bzw. LTA (Kozubová 2009, 86; 2019a, 68, 72 f.). Fast alle schlangenförmigen Schläfenringe aus Mähren (Abb. 2: 25) gehören zum Typ I nach A. Kozubová (2013, 27 f., Abb.4; Bartík u. a. 2017, Abb. 5: 9, 14, 57, 59, 64, 79, 80, 123, 132, 134, 156; Fojtík/ Novák/Popelka 2020a, Abb. 4: 7). Eine Ausnahme ist das Exemplar vom Typ II von Měrovice nad Hanou (Abb. 2: 24; Bartík u. a. 2017, Abb. 5: 112; Kozubová 2013, 28, Abb.4), der außerhalb der VK nur sporadisch vorkommt. Die nach der beginnenden Stufe HD1 zu datierenden Exemplare dieser Kopfschmuckform sind in der VK nicht zahlreich, in lokalen weiblichen Schmucktrachten setzte sie sich völlig erst im entwickelten HD1 durch und wurde bis LTA getragen (Kozubová 2013, 29 ff.; 2019a, 106 f.). Alle mährischen Fundstücke sind Lesefunde und daher im Rahmen der Zeitspanne HD1–LTA chronologisch nicht näher einzuordnen. Auch zwei kleine rundovale Schläfenringe aus dem HD1-zeitlichen Depotfund von Bánov (Golec/Fojtík 2020, im Druck, Abb. 64: 1) und ein Exemplar von Habrůvka-Býčí skála (Parzinger 1995, 54 f., Taf.21:238) – alle vom Typ I1 nach A.Kozubová (2013, 32f., Abb. 6) – kann man wohl mit der VK in Zusammenhang bringen, wo ihre ersten Funde schon im beginnenden HD1 auftauchen (Kozubová 2019a, 106 f.). Drei Kaurischnecken von Ivančice, Slatinice und Slatinky sind Zufallsfunde (Abb.2:19, 20; Bartík u. a. 2017, 54f., 65, Abb.6:137, 139). Die ersten Funde von Kaurischnecken im Karpatenbecken werden in HC2b-zeitlichen Grabinventaren der Ciumbrud-Kultur beobachtet. Erst seit dem entwickelten HD1 sind sie auch in der VK belegt, wo ihre Anzahl in HD3 und LTA deutlich ansteigt (Kozubová 2019a, 100 f.). In den späthallstattzeitlichen Siedlungsobjekten von Hulín-Pravčice (Obj. 639, 3817) und Polešovice (Obj. P66-59) wurden drei Tonstempel vom Vekerzuger Typ mit charakteristischen geometrischen Motiven auf Stempelfläche gefunden 6

353

(Abb. 2: 22, 23; Bartík u. a. 2017, 48, 53, Abb.6: 60, 61, 124), wobei der aus drei identischen Teilen verfertigte Stempel von Hulín (Obj. 639) eine Sonderform ohne nähere formenkundliche Analogien in der VK darstellt (Kozubová 2013, 128–134, Abb. 43; 44; 2019a, 136 f.). Die Drehscheibenkeramik der VK ist in Mähren anhand nur zwei Stücke zuverlässig nachgewiesen: ein Krügchen vom Typ I nach A. Kozubová (2013, Abb. 64) aus dem späthallstattzeitlichen Siedlungsobjekt 1/87 von Vyškov (Abb. 2: 26; Bartík u. a. 2017, 56, Abb. 6: 157) und bandförmiger Henkel eines Kruges oder eines Krügchens aus dem HD2/D3-zeitlichen Siedlungs objekt 511/2019 von Kralice na Hané (Kozubová 2013, 164–168, Abb. 64; Kozubová/Fojtík 2020, im Druck). 2. Die Gegenstände aus der zweiten Gruppe weisen zwar ihre Vorbilder im Fundgut der VK auf, in Mäh ren kommen sie aber schon in einer modifizierten, wohl lokalen Form vor. Die schlangenförmigen Schläfenringe vom Typ III nach A. Kozubová (2019a, 106) sind in der VK höchst selten vertreten. Sie liegen aber relativ oft aus hallstättischen Fundplätzen in Mähren (Abb. 2: 27–29; Bartík u. a. 2017, 52, 54 f., Abb. 5: 108, 109, 111, 127, 146) und Transdanubien vor, wo ihre lokale Herstellung anzunehmen ist (Kozubová 2019a, 106). Alle mährischen Exemplare haben keine sicheren Fundumstände und sind daher nur rahmenhaft in ganzes HD und LTA zu datieren. Obwohl sich die Tonstempel aus den Höhensiedlungen von Jamolice und Oslavany und aus dem HD2-zeitlichen Körpergrab 117 von Vojkovice (Abb. 2: 30, 32, 33; Bartík u.a. 2017, 49, 53, 56, Abb. 6: 67, 121, 155) von Exemplaren der VK durch die Gesamtform und einzelne Motive auf Stempelfläche unterscheiden und zu einer vor allem im hallstättischen Milieu nördlich der Alpen verbreiteten Sondervariante zählen (Schwellnus 2010, 215 f., Abb. 2), sind ihre möglichen funktionellen Vorlage auch unter den Tonstempeln der VK zu suchen. Das aus den HD2-zeitlichen Siedlungs objekten 1511, 1525, 1564 und 1640 von Těšetice-Kyjovice stammende und unvollständig erhaltene, zerbrochene handgemachte oder in Mischtechnik hergestellte Gefäß (Abb. 2: 31; Bartík u. a. 2017, 56, Abb. 6: 153) – entweder doppelkonische Vase oder Amphore, Krater bzw. Flasche – ursprünglich mit einer Gesamthöhe mehr als 50 cm stellt anhand der Form und des stark abgesetzten Bodens sicher ein ortsfremdes Element im Keramikbestand der Horákov-Gruppe der Osthallstattkultur dar, das unter Erhaltung lokaler Oberflächenbehandlung und vielleicht auch Herstellungsweise typologisch auf keramische Vorbilder der VK zurückführt.6

Die Verfasser dieses Artikels haben beim Beschauen der Scherben festgestellt, dass das Gefäß nicht vollständig scheibengedreht sondern von Hand aufgebaut und anhand der unregelmäßigen Riefen im Gefäßinneren scheinbar nachgedreht war. Seine äußere Oberfläche ist überglättet, deshalb ein makroskopischer Nachweis von eventuellen Drehriefen nicht möglich ist. Analysen zur genaueren Bestimmung der Herstellungstechnologie werden an diesem Gefäß von Tomáš Mangel und Richard Thér (Universität Hradec Králové) vornehmen.

354

a n i ta koz u b ová – m a rt i n g olec

3. Die dritte Gruppe zeichnet sich durch solche, nicht zahlreiche Gegenstände aus, deren Verbreitungsschwerpunkte sich im Steppen- und Waldsteppengebiet Osteuropas und im Nordkaukasus befinden, wobei diese in Mähren entweder in der identischen Form wie im Osten oder in einer modifizierten Form schon als lokale Erzeugnisse (zoomorphe Knebel) erscheinen. Die zoomorphen Knebel aus Knochen und Geweih sind weit im ukrainischen Waldsteppengebiet und weniger im Kaukasus verbreitet und zählen dort zu Leitformen der Stufen HC2 und HD1. Außerhalb dieses Herkunftsgebietes kommen sie nur selten vor, wobei in der VK und in der nordostalpinen Region bisher acht Exemplare vorhanden sind (dazu siehe Kozubová 2020, 58 ff., Abb. 4: 1, 5; zu Osteuropa siehe Мogilov 2008, 24–29, Abb. 40–56).7 Der Knebel von Habrůvka-Býčí skála (Abb. 2: 40; Parzinger 1995, 71, Taf. 31: 327) mit einer Datierung nach HD1, evtl. noch nach HD2, ähnelt aber morphologisch dem Exemplar aus der Siedlung der VK von Budapest-Rákospalota-Újmajor (M. Horváth 2002, Abb. 10: 6) und zusammen mit einem weiteren, fragmentierten Fundstück mit Pferdekopf von Křenovice (Tichá Bambasová 2019, 116 f., Taf. 32: 16) sind diese Knebel anhand der formenkundlichen Unterschiede zu osteuropäischen Vorbildern für die lokalen, wahrscheinlich mit der VK verbundenen Erzeugnisse anzusehen (Kozubová 2020, 58). Die Oberfläche einer keramischen Scherbe aus Smržice (Trávníky u Ostrova, Lesefund) ist mit vier Abdrücken eines kleinen drahtförmigen Schläfen-/Ohrringes mit kegelförmigem Kopf verziert.8 Die Verbreitungsschwerpunkte der Schläfen-/Ohrringe mit scheiben-, pilz- oder kegelförmigem Kopf befinden sich in der ukrainischen Waldsteppenzone (am rechten Dnepr-Ufer der mittleren Dneprregion und in der Westpodolien-Gruppe) und vor allem in den benachbarten Regionen Polens (in der Wysocko- und Tarnobrzeg Lausitzer Kultur). In beiden Kulturregionen sind sie ins 7. Jh. v. Chr. mit Schwerpunkt in seiner zweiten Hälfte und ins 6. Jh. v. Chr. datiert, wobei die älteren Fundstücke aus Polen als Vorbilder für die Exemplare aus der Ukraine gelten (Gawlik 2007, 224, 237). In der VK ist derartiger Kopfschmucktyp in Grabinventaren höchst sporadisch vertreten und sein nach HD1 und HD2 datierbares Vorkommen hängt dort mit den Einflüssen eher aus der Tarnobrzeg-Kultur als aus dem ukrainischen Waldsteppengebiet zusammen (hierzu Kozubová 2019a, 108, Abb. 31). Die Schläfen-/Ohrringe, die zur Verzierung der Scherbe von Smržice mit einer rahmenhaftigen Datierung nach HD1 und HD2 verwendet wurden, konnten 7 8

dort eher aus der VK als aus Südostpolen oder aus der Westukraine gelangen, darauf auch zwei Pfeilspitzen mit Innentülle vom Typ I3 nach A. Kozubová aus demselben Fundort hinweisen könnten (Bartík u. a. 2017, 55, Abb. 5: 142, 144). Der in Mitteleuropa einzigartige, hand-/pratzenförmige Riemenschieber von Habrůvka-Býčí skála (Abb. 2: 39; Parzinger 1995, 71, Taf. 31: 325) kann unter Berücksichtigung der Datierung von identischen Riemenschiebern aus dem ukrainischen Waldsteppengebiet in HD3 eingeordnet werden (Мogilov 2008, 51 f., Abb. 103). HD3-zeitlich sind auch drei subtile Pfeilspitzen mit Außentülle vom jüngeren Typ von Habrůvka-Býčí skála (Abb. 2: 38; Parzinger 1995, 64 f., Taf. 27: 299; Klápa 2017, Abb. 12: 2–4). Diese chronologisch jüngeren Typen der Pfeilspitzen mit Außentülle aus dem 5. und 4./3. Jh. v. Chr. gehören außerhalb ihrer Hauptverbreitung in Osteuropa und Nordkaukasus zu Ausnahmefunden und sind in der VK sowie in der Ciumbrund-Kultur nicht nachgewiesen, was auf deutliche Unterschiede in der typologisch-chronologischen Entwicklung der Pfeilspitzen vom östlichen Typ zwischen Karpatenbecken und Osteuropa zeigt (Kozubová 2009, 68; 2019a, 62, 64 mit weiterer Literatur). Aus dem Höhensiedlung von Mokrá-Horákov (Horákovský hrad) stammen drei eiserne, im mitteleuropäischen Milieu einzig artige Akinakes (Lesefunde). Der Dolch vom Typ Vettersfelde nach D. Topal (Abb. 2: 35) mit Hauptverbreitung im osteuropäischen Waldsteppengebiet am linken Dnepr-Ufer, im mittleren Pruthgebiet, auf dem Krim und in der nordwestkaukasischen Vorgebirgzone kann rahmenhaft in HD2 gestellt werden. Die übrigen zwei Dolche – ein Antennendolch vom Typ Găiceana nach A. Vulpe (Abb.2:37) mit Hauptv erbreitung im Waldsteppenraum Osteuropas, im Kuban-Gebiet und an der unteren Donau und ein Dolch mit profilierter abschließender Heft (Abb.2:36) mit Verbreitungsschwerpunkt im ganzen Osteuropa – sind dagegen etwas jünger und lassen sich eher nach HD3 datieren (Kozubová 2019a, 83 f. mit weiterer Literatur; Topal/Golec 2017, 9, 11 f., 17, Abb. 1: 1–3; Vulpe 1990, 57–62; Topal 2019, 148–152). Mit Ausnahme von einem Dolch vom Typ Vettersfelde von Szirmabesenyő (Zufallsfund; Kemenczei 2009, 136, Taf. 79: 1) sind Akinakes von gleichen Typen wie in Mokrá-Horákov weder aus der VK noch aus der Ciumbrud-Kultur nicht überliefert. Die Zeitstellung der kleinen metallischen und knöchernen, hohlen konischen Gegenstände, die in der Fachliteratur in Russisch unter der Bezeichnung als „vorvarki“ bekannt sind, erweist sich viel brei ter als im Falle der oben behandelten Fundtypen.

Zwei unpublizierte und wohl lokal hergestellte Exemplare stammen aus einem Siedlungsobjekt der VK in Aldebrő-Illona-tábla (Gutay u. a. 2020). Wir verdanken diese Information Herrn Pavel Fojtík.

AUS DER NÄHE O DER AUS DER F ERNE?

Diese multifunktionalen Gegenstände waren im Laufe der ganzen Skythenzeit in Osteuropa, dort mit Schwerpunkt im Waldsteppenraum, und im Nordkaukasus im Gebrauch (Мogilov 2008, 73–81, Abb. 141–149). Außerhalb dieses Herkunftsgebietes – also in der Osthallstattkultur, VK und Ciumbrud-Kultur – kommen sie nur als Einzelstücke vor und sind dort für die ganze Stufe HD bzw. LTA belegt (Kemenczei 2009, Taf. 4: 7; 69: 5–7; Kozubová/Golec 2020, im Druck mit weiterer Literatur; Šimek 1998, Abb. 8: 3, 4). Die chronologische Einordnung des Exemplars von Habrůvka-Býčí skála (Abb. 2: 34; Bartík u. a. 2017, Abb. 6: 30), das dem Typ I.1.1. nach O. D. Mogilov zuzuordnen ist, basiert auf die Datierung von ähnlichen Fundstücken aus der ukrainischen Waldsteppenregion von der zweiten Hälfte des 6. Jhs. bis zum Ende des 4. Jhs. v. Chr. und dementsprechend gehört dieses nach HD2 und HD3 (Мogilov 2008, 74 f., Abb. 141; 142: 1–43). Identische Zeitstellung weisen auch die Fundstücke vom Typ I.1.4. nach O. D. Mogilov auf, unter denen das Exemplar von Štramberk-Kotouč (Janák 2017, Abb. 1: 7a) seine zahlreichen Entsprechungen findet (Мogilov 2008, 75 f., Abb. 143: 19–66; 144: 1–27). Der unsichere Fundkontext des Stückes von Štramberk (Kotouč), die lange Laufzeit ukrainischer Exemplare und die Datierung der Fundstücke vom Typ I.1.4. bezweifeln den Vorschlag von O. Klápa (2017, 117, Anm. 6), das Exemplar von Štramberk chronologisch nach seinem ersten Horizont aus HD1 einzuordnen. 4. Die vierte Gruppe bilden die Pfeilspitzen mit Außentülle vom älteren Typ, die in Mitteleuropa typologisch vielfältiger als Exemplare mit Innentülle sind und ihr Vorkommen dort sich chronologisch auf die Stufe HD1 beschränkt (Abb. 2: 1–12; Bartík u. a. 2017, Abb. 2: 1, 3–8, 13, 31–38, 40–42; 3: 43–53, 56, 62, 63, 74–76, 78, 83, 85–90; 4: 93–103, 106, 107, 113, 116, 117, 125, 129–131, 133, 136; 5: 147–151, 159–161; Fojtík/ Novák/Popelka 2020c, Abb. 4: 1, 2; 2020d, Abb. 4:3; Janák 2017, Abb. 1: 1–6, 8; Novák 2017, Taf. 2; 3; 2020, Taf. II:H27–H37).9 Ihre Hauptverbreitung liegt zwar in den früheisenzeitlichen, kulturell heterogenen Gruppierungen im Waldsteppengebiet Osteuropas 9

355

und im Nordkaukasus (hierzu Hellmuth 2006; Kozubová 2009 mit weiterer Literatur), aber ihr Auftreten in der Osthallstattkultur ist eher mit Aktivitäten der Ciumbrud-Kultur und der Westpodolien-Gruppe zu verbinden, wo ihre deutliche Konzentration zu erkennen ist (Hellmuth 2006, 155).10 DISKUSSION UN D ERGEBNISSE Die Ergebnisse unserer Untersuchung zu den hallstattzeitlichen Funden vom östlichen Typ aus Mähren äußern sich hauptsächlich darin, dass diese Problematik differenzierter zu bewerten ist als bisher in der Fachliteratur dargestellt wurde und die Resultate unserer Analyse im Widerspruch zu häufig formulierten Behauptungen in Hinsicht auf die Terminologie, Provenienz, Datierung und Interpretation dieser Funde stehen. Die ethnisch aufgefassten und für das osthall stättische und Vekerzuger Milieu fast dogmatisch benutzten Termini wie skythisch, skythoid, skythenzeitlich, skythische Zeit, skythische/ skythoide/skythisch oder reiternomadisch geprägte Kultur reflektieren den heutigen Forschungsstand aber gar nicht, sind vor allem für den mitteleuropäischen Kulturraum verwirrend, heben den ethnischen Aspekt der behandelten Problematik unbegründet hervor und zeugen zugleich von einer kritiklosen Übernahme und Benutzung der Begriffe und Meinungen seitens der einheimischen und ausländischen Autoren (Kozubová 2019a, 56ff.).11 In diesem Zusammenhang muss vor allem auf die Arbeiten von O. Klápa hingewiesen sein. Im Falle aller Funde der VK sowie der Gegenstände vom östlichen Typ aus Mähren verwendet O.Klápa (2017; 2019) unkorrekt die Bezeichnung als skythische Funde bzw. Funde von skythischer Herkunft, ohne dabei die neuen Daten zur VK zu berücksichtigt.12 Zum einen sind unter den Funden vom östlichen Typ aus Mähren mehrere kulturelle und geografische Herkunftsgebiete festzustellen, einschließlich der VK (Hellmuth 2006, 155 f.; Klápa

Zur typologischen und chronologischen Klassifikation mährischer Pfeilspitzen mit Außentülle vom älteren Typ, unter denen zweiflügelige, dreiflügelige, dreiflügelig-dreikantige und dreikantige Exemplare festgestellt wurden, siehe Hellmuth 2006 und Klápa 2019, bzw. auch Chochorowski 1985. 10 Die Pfeilspitzen mit Außentülle vom älteren Typ sind in der VK nur mit ca. 20 Exemplaren vertreten, die meisten von ihnen sind aber Zufallsfunde (Kozubová 2019a, 62 f.). 11 Ein anschauliches Beispiel dafür ist die Dolenjsko-Gruppe der Osthallstattkultur, wo sich die Funde der VK seit der Schlangenfibel-Stufe (HD1) und vor allem in der nachfolgenden Certosafibel- und Negau-Stufe (HD2/D3–LTA) relativ zahlreich in Grabinventaren finden (z. B. Teržan 1998, 528 ff.). Die Bezeichnung dieser Funde als skythisch oder als Gegenstände skythischer Prägung oder die Benennung der oben genannten Stufen als „der skythische Horizont“ ist unkorrekt (z. B. Teržan 1998, 527, 529 f.; 2008, 287–291), weil es sich um solche Fundtypen der VK handelt (z. B. Streitäxte oder Trensen vom Typ Szentes-Vekerzug), die erstens als ihre Leitformen gelten und zweitens keine skythische oder östliche Herkunft aufweisen (hierzu Kozubová 2019a, 68, 72 f., 92 ff.). 12 Termini wie skythische Pfeilspitzen oder skythische Militaria begegnet man oft auch in den Arbeiten von anderen Autoren (z. B. Bartík u. a. 2017; Golec/Čermáková/Fojtík 2016; Hellmuth 2006; Janák 2017; Novák 2017).

356

a n i ta koz u b ová – m a rt i n g olec

2017, 80). Wie deuten etliche neue Ergebnisse der detaillierten Untersuchungen zur VK aus verschiedenen Gesichtspunkten an (Sachkultur, Beigaben-, Bestattungs- und Trachtsitten, Sozialstruktur, Waffenkanon, Wirtschaftsweise und Siedlungswesen), ist diese keine skythische, skythoide oder skythisch geprägte Kultur. Ihr Gesamtcharakter zeigt deut liche Unterschiede zu den früheisenzeitlichen Kulturgruppen sowohl im Steppen- als auch im Waldsteppengebiet Osteuropas.13 Auch mehrere Fundformen (z. B. schlangenförmige und rundovale Schläfenringe, Tonstempel, Hiebschwerter oder Streitäxte), deren Vorkommen im Sachgut der VK traditionell mit der osteuropäischen Steppen- und Waldsteppenregion bzw. mit dem Nordkaukasus fehlerhaft in Verbindung gebracht wurde, weisen keine skythische oder östliche Herkunft auf (hierzu z. B. Kozubová 2019a; 2019b; 2019c; 2020). Zum anderen wurden einige Fundtypen – hauptsächlich die Waffen wie Pfeilspitzen oder Akinakes – nicht nur von Skythen und anderen eurasischen Reiternomaden verwendet, sondern solche Gegenstände wurden wegen ihrer Effektivität als technologische Neuheit weit im eurasischen Steppen- und Waldsteppenraum auch in nicht skythischen, sesshaften und halbsesshaften Gesellschaften benutzt, die solche Typen sogar in ihres Fundgut aufgenommen haben (siehe Kozubová 2009, 66 ff.; 2019a, 64). Alle diesen Tatsachen zu berücksichtigen, halten wir im Falle der Exemplare aus den Fundplätzen der Osthallstattkultur den Begriff „die Funde vom östlichen Typ“ für mehr adäquat und korrekt als Bezeichnungen mit Beifügung skythisch (Kozubová 2009, 66 ff.; 2013, 88, 396 f.; 2019a, 62 ff.; 2019b, 41 f.). Der erste Terminus manifestiert nur den geografischen Aspekt – es handelt sich um Gegenstände, deren Herkunft oder Hauptverbreitung östlich vom Verbreitungsgebiet der Hallstattkultur in kulturell und wohl auch ethnisch heterogenen Gesellschaften liegt.14 Ein weiteres Problem der archäologischen Forschung zur Hallstattzeit in Mähren stellt die Interpretation der VK als Kultur mit der nomadischen Lebensweise dar (z. B. Bartík u. a. 2017, 33–36; Golec/ Čermáková/Fojtík 2016, 189–193). Auch diese Behauptung ist anhand der neuen Daten zur VK nicht mehr haltbar. Im Falle der Wirtschaftsstruktur der VK deuten mehrere Feststellungen insbesondere zum 13

Siedlungswesen und auch andere Indizien eine halbsesshafte Lebensweise als höchstwahrscheinlich an. In Abhängigkeit vom Naturraum bzw. von der Vegetation und den Klimabedingungen muss man aber in einigen Teilen des Verbreitungsgebietes der VK auch mit Anwesenheit von ganz sesshafter Lebensweise rechnen (hierzu Kozubová 2013, 10, Anm. 4; 2019c, 250 f.). Die ausführliche Analyse der Funde vom östlichen Typ aus Mähren, unter denen die Pfeilspitzen am umfangreichsten sind, zeigt klar, dass ihre Unterteilung nur in zwei Provenienzgruppen nach O. Klápa (2017) – in die Funde der VK und die Gegenstände mit ihrer Herkunft im osteuropäischen Steppen- und Waldsteppengebiet – unzureichend ist, sondern dass sie sich in vier Herkunftsgruppen trennen lassen. Während die ersten zwei Gruppen eng mit der VK verbunden sind, bieten sich für die Funde aus der dritten Gruppe gute Vergleiche im Formenschatz der eisenzeitlichen Gruppierungen in Osteuropa und Nordkaukasus, wobei hier eine Dominanz der ukrainischen Waldsteppenzone ersichtlich ist.15 Die typologisch hom*ogene vierte Gruppe hängt dagegen mit der Ciumbrud-Kultur und der Westpodolien-Gruppe zusammen. Zu eigenartigen Funden zählen in Mähren solche aus der zweiten Gruppe und einige aus der dritten Gruppe, die nach Vorbildern aus der VK oder aus dem osteuropäischen Waldsteppenraum schon in Lokales umgewandelt wurden. Eine deutlichere Anhäufung der Funde vom östlichen Typ ist in der Platěnice-Gruppe der Osthallstattkultur zu beobachten, in der Horákov-Gruppe der Osthallstattkultur konzentrieren sich dagegen die Funde aus der zweiten Gruppe (Abb. 1). Bei der Auswertung der Funde vom östlichen Typ aus Mähren hat O. Klápa zwei bzw. drei zeitliche Horizonte ihres Vorkommens dort unterschieden. Dem älteren Zeithorizont aus HD1 hat er die Pfeilspitzen mit Außentülle vom älteren Typ zugeordnet, für den mittleren Zeithorizont aus HD2 und HD3 sind hingegen die Funde der VK charakteristisch und den jüngsten Zeithorizont aus HD3 vertreten die Pfeilspitzen mit Außentülle vom jüngeren Typ von Habrůvka-Býčí skála zusammen mit übrigen Gegenständen vom östlichen Typ aus demselben Fundplatz (Klápa 2017, 71 f., 74 f., 77, Abb. 7; 8; 10; 12).

Die Rolle der östlichen Einwirkungen im Formierungsprozess der VK, ihre Art und Intensität ist in der Fachliteratur immer unbegründet überschätzt. Kulturelle Einflussnahmen von Außen prägten zwar einigermaßen das Bild der VK, in archäologischem Fundstoff und in Bestattungssitten fehlen aber bislang überzeugende Beweise für Bevölkerungsverschiebungen. Wenige östliche Einflüsse in der VK hängen mit der westukrainischen und moldauischen Waldsteppenzone zusammen, wobei die moldauische Pruth- und Serethregion für die VK etwas wichtiger als westukrainische Waldsteppe zu sein scheint. Zudem fehlen in der VK solche Gegenstände und Erscheinungen, die sich dem osteuropäischen Steppenmilieu eindeutig zuordnen lassen (hierzu Kozubová 2019a, 154–159; 2019b, 95 f.). 14 Mit anderen Worten östlich ist nicht gleich skythisch, sondern liegend östlich von etwas. 15 In Mähren sind keine solchen Fundtypen nachgewiesen, deren Verbreitung oder Herkunft sich ausschließlich auf die osteuropäische Steppenzone beschränkt und die daher als „rein skythisch“ angesehen werden können.

AUS DER NÄHE O DER AUS DER F ERNE?

Unsere Untersuchung bestätigt das chronologische Konzept von O. Klápa aber nicht. Mit Rücksicht auf die Fundumstände mährischer Fundstücke – Zu falls- und Lesefunde, unsichere oder alte Befund überlieferungen – und die lange Laufzeit der Entsprechungen in einzelnen Herkunftsgebieten sind sowohl die Funde der VK auch als die Fundtypen aus unserer dritten Provenienzgruppe in Mähren nur rahmenhaft in HD1–HD3/LTA zu datieren, d. h., ihre zeitliche Einordnung ausschließlich nach HD2 und HD3 muss vorläufig offen bleiben. Nur die Funde aus unserer vierten Gruppe beschränken sich zeitlich auf HD1. In Überblickarbeiten zu Funden vom östlichen Typ aus Mähren wurden oft nur die Pfeilspitzen iso liert von ihren Befunden und sonstigen Gegenständen desselben Typs betrachtet und aufgenommen und diese wurden ausschließlich mit kriegerischen, durch Skythen oder durch die VK hervorgerufenen Ereignissen in Zusammenhang gebracht, was wieder nicht haltbar ist. Das Vorkommen solcher Fundtypen zu interpretieren, muss man nicht nur die Pfeilspitzen in Betracht ziehen. Erstens gibt es auch andere Waffengattungen – wie z. B. eiserne Streitäxte – mit Bedeutung als Statussymbole oder Prestigegüter (Kozubová 2019b, 94) und zweitens sind im untersuchten Fundmaterial auch einige, nur mit der weiblichen Sphäre verbundene Fundtypen vertreten, wie z. B. Schmuck und Tonstempel. Auf diese unmilitärische Sphäre weist auch Drehschei benkeramik. Auch die Waffen der VK lassen sich keinesfalls automatisch als Beleg für destruktive militärische Aktivitäten ansehen,16 weil diese zusammen mit Pferdegeschirr im osthallstättischen Milieu oft aus elitären Fundkontexten vorliegen (z. B. Kmeťová 2014, 103 f., 111 ff.; Kozubová 2019b, 52 f., 94; Teržan 1998, 529), was auch das Befund in Habrůvka-Býčí skála bestätigt (Golec/Mírová, im Druck; Kozubová/Golec 2020, im Druck). Die lokalen Eliten – vor allem in Ostslowenien – haben die Waffen und das Pferdegeschirr der VK zur Visualisierung ihrer sozialen Identitäten aufgenommen.17 Die Funde vom östlichen Typ sind zudem nicht nur Importstücke, sondern auch modifizierte, schon lokal hergestellte Erzeugnisse. Gerade solche Gegenstände weisen auf andere Bezie 16

357

hungen zwischen beiden mährischen Gruppen der Osthallstattkultur und der VK hin als auf jene mit militärischem, also destruktivem Hintergrund. Diese Feststellungen lassen den Schluss zu, dass die mährischen Gruppen der Osthallstattkultur und die VK in HD synchron ohne sichtbare Zusammenstöße und destruktive Einwirkungen nebeneinander bestanden. Eine andere Situation ist im Falle der Funde aus der vierten Provenienzgruppe zu beobachten. Die Pfeilspitzen mit Außentülle vom älteren Typ aus mitteleuropäischen Fundplätzen finden unter den osteuropäischen Funden mehr Entsprechungen als Exemplare mit Innentülle (Kozubová 2019a, 63), was wohl mit ihrem Vorkommen in teilweise anderen Fundkontexten verbunden sein kann. Ein Teil von ihnen stammt aus Grabinventaren der älteren Entwicklungsphase der Ciumbrud-Kultur, aber im westlich und nordwestlich daran angrenzenden Raum Transdanubiens, der Südwestslowakei oder Mährens wurden solche Pfeilspitzen relativ häufig auf den befestigten Höhensiedlungen entdeckt, manchmal sogar in solchen Befunden, die mit einem Zerstörungshorizont aus dem entwickelten HD1 zusammenhängen (z. B. Smolenice-Molpír). Daher ist es offenbar, dass das Auftreten der Pfeilspitzen mit Außentülle in der Osthallstattkultur auf ein anderes Phänomen zurückführt als im Falle der Pfeil spitzen der VK, wobei dieses Phänomen wohl mit Bevölkerungsverschiebungen aus Siebenbürgen (die Ciumbrud-Kultur) und dem mittleren Dnistergebiet (die Westpodolien-Gruppe) in Zusammenhang bringen könnte (hierzu z. B. Hellmuth 2006). Die höhere Anzahl der Pfeilspitzen mit Außentülle vom älteren Typ auf einigen Höhensiedlungen in Mähren – wie z. B. in Provodov (Novák 2017) – könnte mögliche, lokal begrenzte Zusammenstöße andeuten.18 Wenige Funde aus der dritten Provenienzgruppe gehören solchen Typen an, die im Sachgut der VK entweder gar nicht vorhanden sind, oder nur als Einzelstücke auftreten. Die Frage nach möglicher Route dieser Gegenstände von ihren Herkunftsgebieten ins Mähren und welche Rolle dabei die VK gespielt hat, muss zwar offen bleiben, ihr Charakter wie auch ihre Fundkontexte sprechen aber gegen einen militärischen Hintergrund.

Die Pfeilspitzen der VK weisen auf eine neue Tradition in Herstellung der effektiven Waffentypen im Karpatenbecken und sie sind als Kennzeichen vor allem der Innovationen in Kampfweise und nicht als Beleg für das kriegerische Vordringen und/oder die Migrationsverschiebungen der Fremden aus Osteuropa anzusehen. 17 Das Vorkommen von Funden der VK in Ostslowenien hängt wohl mit der sog. Tarnobrzeg-Vekerzuger Bernsteinstraße zusammen (ausführlicher dazu Kozubová 2019a, 101 f.) 18 Die mährischen Fundstellen mit Pfeilspitzen beider Hauptgruppen sind anhand der Fundkontexte in drei Gruppen zu tei len. Bedeutend dominieren solche Fundplätze, wo nur Pfeilspitzen mit Außentülle mit einer Anzahl bis 4 Stücke entdeckt wurden. Höhere Anzahl solcher Pfeilspitzen ist nur in Provodov (46 St.) belegt. Etwas seltener sind Fundstellen, aus denen nur Pfeilspitzen mit Innentülle meistens als Einzelexemplare überliefert sind. Aus 8 Fundstellen sind beide Grundtypen meistens in einer Anzahl von 2 bis 5 Stücke bekannt, im Falle einer höheren Gesamtzahl überwiegt dort der ältere Typ aber deutlich: Křenovice (18 zu 1), Mokrá-Horákov (34 zu 3) und Štramberk (15 zu 1; siehe Bartík u. a. 2017; Janák 2017; Novák 2017; 2020; Tichá Bambasová 2019).

358

a n i ta koz u b ová – m a rt i n g olec

Den neuen Untersuchungen zufolge lassen sich die Eliten in Mähren, ähnlich wie in der Dolenjsko-Gruppe der Osthallstattkultur, für die ganze Stufe HD verfolgen, wobei in dieser Hinsicht der zentrale Begräbnisplatz und zugleich der Höhlenopferplatz in Habrůvka-Býčí skála selbst eine Schlüsselstellung hat (Golec 2019, 102 f.). Neben den Gräbern sind auch Depotfunde aus HD1–HD3 in der Platěnice-Gruppe

der Osthallstattkultur kontinuierlich nachgewiesen (Golec/Fojtík 2020, im Druck, Abb. 68). Das Vorkommen der Funde vom östlichen Typ aus vier Provenienzgruppen beeinflusste die ununterbrochene hallstattzeitliche Entwicklung in Mähren nicht und wir können daher das Folgende zum Schluss sagen: „Die skythische Verwüstung ist in Mähren nicht geschehen.“

LITERATUR Bartík u. a. 2017 – J. Bartík u. a.: The Vekerzug and other Eastern cultures in the Czech Republic. Studia Archaeologica Brunensia 22/1, 2017, 27–69. Fojtík/Novák/Popelka 2020a – A. Fojtík/M. Novák/M. Popelka: Čechy pod Kosířem (okr. Prostějov) „Na hrádkách“. Přehled výzkumů 61/1, 2020, 193, 194. Fojtík /Novák /Popelka 2020b – A. Fojt ík/M. Novák/ M. Popelka: Držovice (k. ú. Držovoce na Moravě, okr. Prostějov) „Koňské trávniky (Horka)“. Přehled výzkumů 61/1, 2020, 195. Fojtík/Novák/Popelka 2020c – A. Fojtík/M. Novák/M. Popelka: Chomýž (okr. Kroměříž) „Podhradí“. Přehled výzkumů 61/1, 2020, 197. Fojtík/Novák/Popelka 2020d – A. Fojtík/M. Novák/M. Popelka: Polkovice (okr. Přerov) „Ostrovy“. Přehled výzkumů 61/1, 2020, 202, 203. Fojtík/Novák/Popelka 2020e – A. Fojtík/M. Novák/M. Popelka: Smržice (okr. Prostějov) „Rybník (Horka)“. Přehled výzkumů 61/1, 2020, 204. Gawlik 2007 – A. Gawlik: Geneza zausznic gwoździowatych. In: J. Chochorowski (red.): Studia nad epoką brązu iwczesną epoką żelaza w Europie. Kraków 2007, 219–240. Golec 2019 – M. Golec: Fenomén Býčí skála. Krajina, jeskyně ačlověk. Praha 2019. Golec/Čermáková/Fojtík 2016 – M. Golec/E. Čermáková/ P. Fojtík: Vekerzugský kmenový svaz na Moravě? Pravěk NŘ 24, 2016, 175–200. Golec/Fojtík 2020, im Druck – M. Golec/P. Fojtík: Centrum východohalštatské kultury na střední Moravě. Archaeologia Olomucensis V. Olomouc 2020, im Druck. Golec/Mírová im Druck – M. Golec/Z. Mírová: Hallstatt Period in Moravia. Elites, centralisation and social model in Ha D1‒D3. Fines Transire 29, im Druck. Gutay u. a. 2020 – M. Gutay/L. Bernáth/D. Raáb/L. K. Rácz: Szkíta kori lelőhelyek Heves megyében [online]. https://www. academia.edu/41716521 [28-06-2020]. Hellmuth 2006 – A. Hellmuth: Untersuchungen zu den sogenannten skythischen Pfeilspitzen aus der befestigten Höhensiedlung von Smolenice-Molpír. In: Pfeilspitzen. UPA 128. Bonn 2006, 7–204. Chochorowski 1985 – J. Chochorowski: Die Vekerzug-Kultur. Charakteristik der Funde. Prace Archeologiczne 36. Kraków 1985. Janák 2017 – V. Janák: „Skýtská“ militaria z Kotouče uŠtramberka a jeho nejbližšího okolí. In: Sedem decénií Petra Romsauera. Studia Historica Nitriensia 21. Supplementum – mimoriadne číslo časopisu venované životnému jubileu prof. Petra Romsauera. Nitra 2017, 117–136. Kemenczei 2009 – T. Kemenczei: Studien zu den Denkmälern skythisch geprägter Alföld Gruppe. Inventaria Praehistorica Hungariae 12. Budapest 2009.

Klápa 2017 – O. Klápa: „Scythian“ findings in the Moravia. Acta Archaeologica Carphatica 52, 2017, 65–82. Klápa 2019 – O. Klápa: Typologie „skýtských“ hrotů na Moravě. Unpublizierte Magisterarbeit. Schlesische Universität Opava. Opava 2019. Kmeťová 2014 – P. Kmeťová: Deponovanie koní na pohrebiskách z doby halštatskej v priestore Panónskej panvy. Dissertationes archaeologicae Bratislavenses 2. Bratislava 2014. Kozubová 2009 – A. Kozubová: Diaľkové zbrane z pohrebísk vekerzugskej kultúry na juhozápadnom Slovensku. Zborník SNM 103. Archeológia 19, 2009, 65–130. Kozubová 2013 – A. Kozubová: Pohrebiská vekerzugskej kultúry v Chotíne na juhozápadnom Slovensku. Vyhodnotenie. Dissertationes archaeologicae Bratislavenses 1. Bratislava 2013. Kozubová 2019a – A. Kozubová: „Something happened in the East but more in the West and South.“ Einige kritische Bemerkungen zu östlichen Einflüssen in der Vekerzug-Kultur. Musaica archaeologica 4/1, 2019, 55–185. Kozubová 2019b – A. Kozubová: „Mutig wie ein Adler, schnell wie ein Pferd.“ Untersuchungen zu den Gräbern der Vekerzug-Kultur mit Waffen und Pferdegeschirr: Fallstudie. Musaica archaeologica 4/2, 2019, 27–109. Kozubová 2019c – A. Kozubová: Satt auch im Jenseits? Tierknochen in Gräbern und Siedlungen der Vekerzug-Kultur. Materiały i Sprawozdania Rzeszowskiego Ośrodka Archeologicznego 40, 2019, 235–254. Kozubová 2020 – A. Kozubová: Lasst die Knochen sprechen! Knochen-, Geweih- und Zahnartefakte der Vekerzug-Kultur. Študijné zvesti AÚ SAV 67/1, 2020, 53–76. Kozubová/Horváth 2019 – A. Kozubová/V. Horváth: Nur eine Faszination vom Westen oder etwas anderes? Zu hallstättischen Einflüssen in der Vekerzug-Kultur am Beispiel des Gräberfeldes von Eger-Nagy Eged (Ostungarn). Zborník SNM 113. Archeológia 29, 2019, 139–157. Kozubová/Golec 2020, im Druck – A. Kozubová/M. Golec: Nálezy vekerzugské kultury a předměty východního typu na Moravě. In: M. Golec/P. Fojtík: Centrum východohalštatské kultury na střední Moravě. Archaeologia Olomucensis V. Olomouc 2020, im Druck. Kozubová/Fojtík 2020, im Druck – A. Kozubová/P. Fojtík: Das späthallstattzeitliche Siedlungsobjekt 511/2019 von Kralice na Hané (Bez. Prostějov) in Mittelmähren. Ein Beitrag zur Drehscheibenkeramik der Vekerzug-Kultur. Zborník SNM 114. Archeológia 30, 2020, im Druck. M. Horváth 2002 – A. M. Horváth: Előzetes jelentés, a Bp. XVII. ker. Rákospalota – Újmajorban előkerült szkíta kori településrészletről. Budapest Régiségei 35, 2002, 103–123. Mogilov 2008 – O. D. Mogilov: Snorjadžennja konja skifskoj dobi vLisostepu Schidnoj Evropi. Kijv – Kam´janec´ Podiľskij 2008.

AUS DER NÄHE O DER AUS DER F ERNE?

Nekvasil 1993 – J. Nekvasil: Pozdní halštat. In: V. Podborský a kol.: Pravěké dějiny Moravy. Brno 1993, 333–372. Novák 2017 – M. Novák: Moravský „Molpír“? Halštatské nálezy z opevněného výšinného sídliště Provodov-Ludkovice Rysov (okr. Zlín). Pravěk NŘ 25, 2017, 185–228. Novák 2020 – M. Novák: K chronologii moravských výšinných lokalit starší doby železné. In: V. Mitáš/O. Ožďáni (ed.): Doba popolnicových polí a doba halštatská. Zborník príspevkov z XV. konferencie Doba popolnicových polí a doba halštatská Smolenice 15.–19. október 2018. Nitra 2020, 147–162. Parzinger 1995 – H. Parzinger: Die Funde. In: H. Parzinger/ J. Nekvasil/F. E. Barth: Die Býčí skála-Höhle. Ein hallstatt zeitlicher Höhlenopferplatz in Mähren. Römisch-Germanische Forschungen 54. Mainz 1995, 16–92. Schwellnus 2010 – F. Schwellnus: Pintadere: Überblick über die Fundgruppe der Tonstempel ausgehend von zwei Funden aus Sopron-Krautacker (Westungarn). Archäologisches Korrespondenzblatt 40, 2010, 207–225. Šimek 1998 – M. Šimek: Ein Grabhügel mit Pferdebestattung bei Jalžabet, Kroatien. In: B. Hänsel/J. Machnik (Hrsg.): Das Karpatenbecken und die osteuropäische Steppe. PAS 12. München 1998, 493–510. Teržan 1998 – B. Teržan: Auswirkungen des skythisch geprägten Kulturkreises auf die hallstattzeitlichen

Kulturgruppen Pannoniens und des Ostalpenraumes. In: B. Hänsel/J. Machnik (Hrsg.): Das Karpatenbecken und die osteuropäische Steppe. PAS 12. München 1998, 511–560. Teržan 2008 – B. Teržan: II. skica. Kronološka skica. Skizze II. Chronologische Skizze. In: S. Gabrovec/B. Teržan: Stična II/2. Gomile starejše železne dobe. Razprave = Grabhügel aus der älteren Eisenzeit. Studien. Katalogi in monografije 38. Ljubljana 2008 (2010), 273–294. Tichá Bambasová 2019 – S. Tichá Bambasová: Sídelní strategie v krajině křenovické sídelní aglomerace. Křenovice ‒ „Hradisko“ a jeho zázemí v době halštatské. Unpublizierte Magisterarbeit. Palacký-Universität Olmütz. Olmütz 2019. Topal 2019 – D. Topal: Scythian akinakai between Carpathia ns and Dniester. The structure of a storm. In: V.Diaconu/L. Pîrnău (ed.): Un secol de arheologie în spațiul est-carpatic: concepte, metode, tendințe. Brăila – Piatra Neamţ 2019, 141–195. Topal/Golec 2017 – D. Topal/M. Golec: Vekerzug culture and new finds of Scythian akinakai in Moravia. Tyragetia s.n. 11/1, 2017, 7–22. Vulpe 1990 – A. Vulpe: Die Kurzschwerter, Dolche und Streit messer der Hallstattzeit in Rumänien. PBF VI/9. München 1990.

Manuskript angenommen am 5. 8. 2020 Übersetzung von Anita Kozubová Abstract translated by Anita Kozubová Mgr. Anita Kozubová, PhD. Archeologický ústav SAV Akademická 2 SK – 949 21 Nitra [emailprotected]

359

Mgr. Martin Golec, Ph.D. Katedra historie, sekce archeologie FF Univerzity Palackého Na Hradě 5 CZ – 779 00 Olomouc [emailprotected]

360

a n i ta koz u b ová – m a rt i n g olec

Zblízka alebo zďaleka? K nálezom východného typu z doby halštatskej z Moravy Anita Kozubová – Martin Golec

SÚH R N Na základe podrobnej kultúrno-priestorovej analýzy nálezov východného typu z Moravy bolo možné z hľadiska pôvodu, príp. ťažiska rozšírenia vyčleniť štyri skupiny nálezov a nanovo prehodnotiť chronologický rámec skúmanej problematiky ako aj interpretačné hľadiska výskytu týchto predmetov nielen na Morave, ale tiež v širšom kontexte východohalštatskej kultúry: 1. Kultúrno-priestorové hľadisko: v prípade prvej adruhej skupiny pôvodu ide výlučne o typy predmetov spätých s vekerzugskou kultúrou, a to nálezy vekerzugskej kultúry, nálezy sprostredkované na Moravu vekerzugskou kultúrou (Kauri mušle) a v domácom prostredí modifikované nálezy podľa vekerzugských predlôh. Naopak, analógie k nálezom z tretej skupiny pôvodu sú široko rozšírené v spoločenstvách včasnej doby železnej vo východnej Európe a na severnom Kaukaze, s jasnou dominanciou ukrajinskej lesostepnej oblasti. Časť z nich už ale na Morave predstavuje v domácom prostredí modifikované nálezy podľa východoeurópskych lesostepných predlôh. Typologicky hom*ogénna štvrtá skupina nálezov súvisí sciumbrudskou kultúrou a západopodolskou skupinou. 2. Terminologické hľadisko: v prípade označenia diskutovaných nálezov nielen z Moravy, ale aj z celej východohalštatskej kultúre je nekorektné používanie etnicky podmienených výrazov ako skýtsky/a (typ, pôvod atď.; napr. Bartík u. a. 2017; Golec/Čermáková/Fojtík 2016; Janák 2017; Klápa 2017; 2019; Novák 2017). Najvhodnejším je v tomto prípade označenie nálezy východného typu, ktoré odráža výlučne geografické hľadisko – ide o také typy predmetov, ktorých pôvod alebo ťažisko rozšírenia sa nachádza východne od rozšírenia halštatskej kultúry v kultúrne a pravdepodobne aj etnicky heterogénnych spoločenstvách (Kozubová 2019a; 2019b; 2019c; 2020). Také typy predmetov, ktoré môžeme priradiť pričiernomorským stepným Skýtom – t. j. predmety s pôvodom výlučne vo východoeurópskej stepnej zóne – na Morave a ani vo vekerzugskej kultúre nepoznáme. 3. Chronologické hľadisko: diskutované nálezy z Moravy je v prípade prvých troch skupín pôvodu možné datovať len rámcovo do HD1‒HD3, s možným presahom do LTA.

Miestne nálezové okolnosti a chronologické zaradenie nálezov v oblastiach ich pôvodu neumožňujú nálezy z Moravy presnejšie datovať. Iba štvrtá skupina je vo svojom výskyte obmedzená na HD1. Analýza diskutovaných nálezov tak preukázala neopodstatnenosť dvoj-, príp. trojstupňového chronologického konceptu ich výskytu na Morave, navrhovaného O. Klápou (2017; 2019). 4. Interpretačné hľadisko: na základe nálezových kontextov diskutovaných predmetov je iba deštrukčné poňatie výskytu predmetov východného typu na Morave neudržateľné. Pri interpretácii ich výskytu nie je možné vychádzať len z nálezov hrotov šípov. V diskutovanej skupine nálezov sú zastúpené totižto aj iné typy zbraní (vekerzugskej kultúry), a to elitného charakteru, ako aj celý rad ďalších typov nálezov a ich kontextov, ako napríklad šperk, hlinené pintadery a na kruhu vyrobená keramika vekerzugskej kultúry, ktoré súvisia s čisto ženskou, t. j. nevojenskú sférou. Ani výskyt samotných zbraní nemožno automaticky posudzovať ako doklad vojenských aktivít, pretože zbrane a konský postroj vekerzugskej kultúry nachádzame vo východohalštatskej kultúre častokrát v elitných nálezových celkoch a nie v kontextoch, poukazujúcich na deštrukčné vojenské aktivity. Miestne halštatskej elity prijímali tieto predmety do svojich pohrebných zvyklostí scieľom vizualizovať svoj status. Na iný ako deštrukčný typ vzťahov Moravy s východne susediacim regiónmi, najmä s vekerzugskou kultúrou, poukazujú aj v domácom prostredí modifikované typy predmetov podľa vekerzug ských a ďalších východných predlôh. Aj napriek tomu, že nálezové kontexty hrotov šípov s vonkajšou tuľajkou staršieho typu (štvrtá skupina pôvodu) na niektorých hradiskách by mohli poukazovať na lokálne deštrukcie, na základe kontextov nálezov prvých troch skupín pôvodu je nepochybné, že ich výskyt na Morave súvisel s iným ako deštrukčným pozadím. V tomto období bola vekerzugská kultúra vo výraznom integračnom procese s jednotlivými skupinami východohalštatskej kultúry. Výskyt nálezov vekerzugskej kultúry a ostatných predmetov východného typu nijakým spôsobom nezasiahli do kontinuitného vývoja na Morave v celom stupni HD.

slovenská archeológia – supplementum 1 a. kozubová – e. makarová – m. neumann (ed.): ultra velum temporis. venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. nitra 2020, 361–372. Doi: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.30

ПОГРЕБЕНИЯ КУЛЬТУРНОГО КРУГА БАБИНО В ДЕРЕВЯННЫХ ГРОБАХ-КОЛОДАХ КАК ПРОЯВЛЕНИЕ ОБЩЕЕВРОПЕЙСКОЙ ТРАДИЦИИ БРОНЗОВОГО ВЕКА РОМ АН ЛИТ ВИНЕНКО

The Burial of the Babino Cultural Circle in Tree-Trunk Coffins as a Manifestation of Pan-European Bronze Age Practice. The paper is devoted to the practice of using funeral a tree-trunk coffin in the Bronze Age of Eastern Europe. Tree-trunk coffins were used for a short period, at the transition phase from Middle to Late Bronze Age (2000–1800 BC cal), in the burial mounds of one of the three cultures of the Babino cultural circle – the Dnieper-prut Babino culture. Chronological and geographical considerations suggest that this funerary fashion came from the west – from the midst of Early Bronze Age cultures of Central Europe, most likely Únětice culture. Keywords: East Europe, Bronze Age, Babino cultural circle, Únětice culture, cemeteries, tree-trunk coffin.

ВВЕДЕНИЕ В бронзовом веке в некоторых регионах Европы практиковались захоронения в гробах, сделанных из цельного ствола дерева. Такая погребальная традиция имела место лишь в некоторых культурах/группах бронзового века и в определенные его периоды. Несмотря на то обстоятельство, что поступление археологических данных по погребениям в гробах-колодах началось еще в 19 веке и сегодня накоплена источниковая база в несколько сотен таких комплексов, до сих пор, насколько нам известно, не появилось специального обобщающего исследования данной погребальной «моды» в общеевропейском масштабе или, скажем, в рамках Центральной Европы, где сосредоточен основной массив погребений бронзового века в гробах-колодах. Лишь Энтони Хардинг в книге об обществах бронзового века Европы посвятил небольшой раздел погребениям в деревянных гробах-колодах, где очертил основные регионы распространения таких конструкций и попробовал оценить их общее количество (Harding 2000, 103–109). На общеевропейском фоне выделяются обобщенным уровнем исследованности погребения в дубовых колодах из Северной Европы (Ютландия, Шлезвиг-Гольштейн), которым посвящена серия статей и книг (Holsth/Breuning-Madsen/ Asmussen 2001; Christensen 2006; Christensen i dr. 2007; Randsborg 2006; Randsborg/Christensen 2006). Подавляющая часть интересующих нас публикаций по остальным областям Европы имеет формат статей, разделов монографий или диссертаций, посвященных обобщению сведений по погребениям в деревянных гробах-колодах

для отдельных археологических культур или регионов, иногда могильников или конкретных погребений (Bąbel 2013, 62–67; Bátora 2018; Drenth/ Lohof 2005; Ernée/Müller/Rassmann 2009; Gardelková-Vrtelová 2014; Lasak 1982; Melton i dr. 2010; Pearson/ Sheridan/Needham 2013; Pleiner/Rybova 1978; Pleinerová 1960; Podborský i dr. 1993; Stuchlík 2006; Šabatová/ Parma 2019; Tihelka 1960; и др.). Если обобщить доступные нам сведения, то можно констатировать, что практика хоронить умерших в деревянных гробах, сделанных из ствола дерева, своими корнями уходит в энеолитический период культур колоколовидных кубков и протоунетицкой. Однако в энеолите эта практика, видимо, только зарождалась и захоронения в деревянных гробах-колодах были нечастым явлением. Количественный и географический пик распространения данной традиции приходится на период раннего бронзового века (среднеевропейский период BА1 схемы П. Рейнеке), когда она наиболее ярко проявилась в унетицкой культуре Центральной Европы и, в меньшей степени, в таких культурах/группах как нитрянская, межановицкая, Унтервельблинг, Изар, Зинген, Адлерберг, раннебронзовых группах Центральной и Северной Германии, Нидерландов и Британии (в частности, культуре Вессекс). На следующем этапе бронзового века (BА2) фиксируется количественное и территориальное сокращение практики захоронений в деревянных гробах-колодах, известных лишь в тшинецкой, Oтомань-Фюзешабонь, ветержовской и курганной культурах. Самым поздним проявлением традиции захоронения в гробах-колодах являются курганные погребения с вытянутыми костяками Северной Европы (Ютландия и Южная Швеция), в основном относящиеся

362

РОМАН ЛИТВИНЕНКО

Рис. 1. Погребения в гробах-колодах днепро-бугского варианта ДПБК. 1 – Баштечки 49/2; 2 – Сугоклейский курган, погребение 25; 3 – Головковка-III 14/1; 4, 5 – Подольское 9/2; 6, 7 – Подольское 8/1; 8 – Звенигородка-Х 5/3; 9 – ориентации умерших; 10 – Подольское 2/; 11, 12 Боровковка 1/12; 13, 14 – Дригвалов Сад 3/3; 15, 16 – Дригвалов Сад 7/2. Масштаб a: 5, 7, 12, 14, 16; b: 1–4, 6, 8, 10, 11, 13, 15 (по Григорьев/Баштовой 1989; Ковалёва/Шалобудов 1992; Куштан 2013; Лысенко 2000; Ніколова/Разумов 2012; Полин/Тупчиенко/Николова 1993; Полин/Тупчиенко/Николова 1994).

к периоду II – переходной фазе к периоду III датского (северного) бронзового века, в общем синхронным среднеевропейскому периоду BC,

но также встречающиеся в более позднее время – в конце периода III, соответствующего среднеевропейскому периоду BD.

ПОГРЕБЕНИЯ КУЛЬТУРНОГО КРУГА БАБИНО В ДЕРЕВЯННЫХ ГРОБАХ-КОЛОДАХ

На фоне определенных результатов в изучении погребений в гробах-колодах бронзового века, из общеевропейского контекста практически выпали материалы Восточной Европы. В существующих сводках восточноевропейские могильники с деревянными гробами-колодами просто отсутствуют. Между тем, в бронзовом веке Восточной Европы также эпизодически практиковались захоронения в деревянных колодах (Куштан 2013; Литвиненко 2011; 2017; Лысенко 2000; Савва 1992; и др.). Именно этим восточноевропейским памятникам посвящена предлагаемая статья, в которой дается их общая характеристика, культурная и хронологическая атрибуция, а также

363

оценка в контексте общеевропейской традиции использования в погребальном обряде деревянных гробов, изготовленных из цельного ствола дерева. ПОГРЕБЕНИЯ В ДЕРЕВЯННЫХ ГРОБАХ-КОЛОДАХ ВОСТОЧНОЙ ЕВРОПЫ В Восточной Европе погребения в гробах-колодах практиковались на протяжении короткого временного периода, представителями лишь одной или двух археологических культур, причем в очень ограниченном количестве. В первую

Рис. 2. Погребения в гробах-колодах днестро-прутского варианта ДПБК. 1–3 – Никольское 7/35, курган/погребение; 4–6 – Никольское 7/37; 7–9 – Никольское 12/8; 10–14 – Румянцево 1/2 (по Агульников/Бубулич 1988; Савва 1992).

364

РОМАН ЛИТВИНЕНКО

Рис. 3. Погребения в гробах-колодах днестро-прутского варианта ДПБК (1–9) и воронежской культуры (10–26). 1–3 – Крихана Веке 1/2; 4 – ориентации умерших; 5–6 – Токиле Рэдукань 1/13; 7–8 – Крихана Веке 1/1; 9 – Токиле Рэдукань 1/21; 10–26 – Хохольский, погребение 1 (по Пряхин/Синюк 1983; Савва 1992).

очередь, речь идет о днепро-прутской бабинской культуре (ДПБК), входящей в состав культурного круга Бабино (Литвиненко 2011), который, в свою очередь, входит в состав блока посткатакомбных

культур (Мимоход 2005). В отличие от двух других бабинских культур – волго-донской (ВДБК) и днепро-донской (ДДБК) – днепро-прутская бабинская культура не является гомогенной,

ПОГРЕБЕНИЯ КУЛЬТУРНОГО КРУГА БАБИНО В ДЕРЕВЯННЫХ ГРОБАХ-КОЛОДАХ

а включает в себя три локальных варианта: днепро-днестровский степной, днепро-бугский лесостепной, днестро-прутский. Именно курганные могильники двух последних локальных вариантов ДПБК демонстрируют использование в погребальном обряде деревянных гробов-колод. ДНЕПРО-БУГСКИЙ ВАРИАНТ ДПБК В курганных могильниках днепро-бугского варианта ДПБК известно около 30 погребений в деревянных гробах-колодах. В 24 захоронениях достоверно зафиксирован деревянный гроб, а в 6 предположительно. Эти 30 погребений в гробах-колодах составляют 9,8 % от общего количества захоронений днепро-бугского варианта ДПБК (Литвиненко 2017, 338). Как правило, могильное сооружение представляло собой грунтовую яму прямоугольной формы с округленными углами, на дно которой устанавливался деревянный гроб (рис. 1). Гробы изготавливались из цельного ствола дерева, в частности дуба, путем долбления и выжигания, о чем свидетельствуют следы горения на стенках гробовища. Сохранность гробов-колод в большинстве случаев недостаточна для того, чтобы судить об их морфологических и технологических деталях. Некоторые из них напоминают небольшие лодки-долбленки. Длина гробов-колод варьирует в пределах 1,2–2,1 м, ширина 0,55–1,0 м, высота 0,16–0,55 м. Гробы-колоды накрывались крышками из цельных кусков дерева или двух–четырех плотно уложенных продольных деревянных плах, в одном случае корой дерева. Покойников укладывали в скорченном положении, обычно на левом и редко на правом боку, с обычной ориентацией в восточный сектор (рис. 1: 9). Подавляющее большинство погребений в колодах принадлежат взрослым индивидам и лишь в одном случае ребенку. Среди взрослых преобладают мужчины (достоверно 15) и лишь дважды пол покойника предположительно определен как женский. Погребальный инвентарь встречен лишь в 13 захоронениях (43 %) и представлен лишь четырьмя категориями: костяные пряжки нескольких типов в 12 погребениях (рис. 1: 5, 7, 12, 14, 16), керамическая посуда в одном погребении, деревянная чашка в одном погребении и мясная напутственная пища в 8 погребениях (сохранились кости ребер, позвонков, крестца, ног, челюсти и черепа мелких копытных, реже крупных копытных и собаки).

365

ДНЕСТРО-ПРУТСКИЙ ВАРИАНТ ДПБК В курганных могильниках днестро-прутского варианта ДПБК погребения в деревянных гробах-колодах встречаются значительно реже: известно лишь 13 захоронений (4,5 % от общего количества). Могильные сооружения представлены грунтовыми ямами различной формы, иногда с поперечным деревянным перекрытием (рис. 2; 3: 1–9). Трижды ямы были забутованы камнями известняка на высоту 1,07–1,43 м от дна (рис. 2: 1, 2, 5, 8). На дно ям устанавливались деревянные гробы-колоды. В одном случае для колоды выкопано специальное донное углубление (рис. 2: 4, 5). Гробы изготовлены из цельного ствола дерева, в частности дуба, путем долбления, а иногда и выжигания. Гробы имеют корытообразную прямоугольную в плане форму, иногда с округленными углами, с толстыми поперечными и тонкими продольными стенками. Гробовища сверху перекрывались цельными деревянными крышками (иногда долблеными и с полусферическим сводом) или двумя–тремя широкими продольными досками, а в одном случае тонкими поперечными бревнами. В двух погребениях гробы с крышками имели парные круглые отверстия в широких торцевых стенках, вероятно для деревянных фиксирующих штифтов (рис. 2: 1, 2, 7). Размеры гробов-колод: длина варьирует в диапазоне 1,2–2,12 м, ширина 0,52–1,09 м, высота 0,14–0,58 м. Умерших укладывали в скорченном положении на левом боку. Направления ориентации головой сведены на диаграмме (рис. 3: 4). Все покойники были взрослыми индивидами. На основании антропологического определения и гендерно-диагностичного инвентаря (пряжек), 4 погребения можно отнести к мужским. Инвентарь в днестро-прутских погребениях ДПБК встречается значительно чаще (92 % комплексов): керамическая посуда в 12 погребениях (рис. 2: 3, 6, 9, 13, 14; 3: 3, 6, 8), пряжки из кости и известняка в 4 погребениях (рис. 2: 12; 3: 2), каменный растиральник в одном случае, шлифованная костяная пластина в одном случае и мясная напутственная пища в 4 погребения (сохранились кости ребер, позвонков и крестца). СОПОСТАВЛЕНИЕ И ОЦЕНКА Итак, в курганных могильниках ДПБК в целом известно 43 погребения в деревянных гробах-колодах. Локализация этих памятников в пределах лесостепной зоны представляется вполне логичной, учитывая, что для изготовления таких

366

РОМАН ЛИТВИНЕНКО

гробовищ необходимо соответствующее сырье в виде толстых деревьев, отсутствующих или дефицитных в степной зоне. Когда мы лишь начинали исследовать погребения в колодах, то по данным картографирования казалось, что они составляют единый массив памятников лесостепи от Днепра до Прута и от-

носятся к одному археологическому образованию (рис. 4). Однако последующее тщательное сопоставление этих погребений позволило разделить весь массив на две группы, демонстрирующих комплекс более-менее контрастных различий: 1. на уровне поз и ориентаций умерших: для днепро-бугского варианта преобладает юго-вос-

Рис. 4. Ареал погребений в гробах-колодах днепро-прутской бабинской культуры (ДПБК). Днестро-прутский вариант: 1 – Крихана Веке 1/1, 1/2; 2 – Румянцево 1/12; 3 – Токиле-Рэдукань 1/13, 1/21; 4 – Мерень-I 1/12; 5 – Хаджимус 2/8; 6 – Глиное 1/11; 7 – Никольское 7/35, 7/37, 12/8; 8 – Дубоссары 17/1; 9 – Красный Виноградарь 31/8; 10 – Окница 3/2; 11 – Севериновка 2/2. Днепро-бугский вариант: 12 – Бузок погребение 2; 13 – Захаровка-I 11/1; 14 – Сугоклейский курган, погребение 25; 15 – Звенигородка-Х 5/3; 16 – Головковка-III 14/1; 17 – Боровковка 1/12; 18 – Леськи-I 1/8; 19 – Червона Слобода 3/1; 20 – Матусов, погребение 4; 21 – Баштечки 49/2; 22 – Росава 4/2, 5/2, 8/1, 8/2, 8/7; 23 – Иванков; 24 – Мирное-II 1/1; 25 – Выбла Могила (Крест), погребение 1; 26 – Подольское 2/1, 2/4, 8/1, 9/2; 27 – Тимченки 1/1; 28 – Пронозовка 2/1; 29 – Дригвалов Сад 3/3, 6/3, 7/2; 30 – Кагамлык 2/1; 31 – Коломацкое 1/1.

ПОГРЕБЕНИЯ КУЛЬТУРНОГО КРУГА БАБИНО В ДЕРЕВЯННЫХ ГРОБАХ-КОЛОДАХ

точный вектор (рис. 2: 9), а для днестро-прутского восточный с северо-восточным (рис. 3: 4); 2. по типам пряжек: для днепро-бугского варианта характерны пряжки типа 3о, а для днестро-прутского пряжки типа 2; 3. керамическая посуда для днепро-бугских погребений является исключением (3 %), тогда как для днестро-прутских правилом (85 %); 4. имеются некоторые различия оформлении могильных сооружений, а также в метрических и конструктивных деталях самих гробов-колод. Позднее такое разделение на две группы массива бабинских погребений в деревянных колодах подтвердилось на более высоком уровне сопоставления массивов памятников, и они были включены нами в отдельные локальные варианты ДПБК, в днепро-бугский и днестро-прутский (Литвиненко 2011, 118–121). Хронологическое соотношение памятников, занимающих различные, пусть даже соседние, ареалы, исключает или минимизирует возможность использования стратиграфических наблюдений, в первую очередь курганной стратиграфии. Поэтому в данном вопросе мы опираемся на типологические сопоставления погребального инвентаря. Единственной категорий для такого сопоставления выступают костяные пряжки, для которых разработана многоступенчатая и достаточно надежная хронолого-типологическая схема, являющаяся актуальной для всех бабинских культур, хотя и проявляющаяся в этих культурах с некоторой спецификой, не нарушающей общего вектора эволюции пряжек во времени. Итак, пряжки из гробов-колод днестро-прутского варианта ДПБК относятся к типу 2, соответствующему этапу ІІА общей схемы периодизации. Погребения в гробах-колодах днепро-бугского варианта ДПБК сопровождались пряжками типа 2о и 3о, относящимся к этапам ІІВ–ІІІ. Таким образом, на основании пряжек можно констатировать более ранний возраст погребений в колодах днестро-прутского локального варианта, по сравнению с более поздними погребениями днепро-бугского варианта. Пока трудно уверенно сказать, является ли хронологический приоритет днестро-прутских погребений в колодах абсолютным, на что намекают пряжки, или только частичным. Но этот факт представляется весьма показательным и к нему мы возвратимся ниже. ИСТОКИ ТРАДИЦИИ Вполне логичным представляется вопрос об истоках традиции захоронения умерших в деревянных гробах-колодах, которая пра-

367

ктиковалась в двух локальных группах ДПБК. В предшествующие периоды раннего и среднего бронзового века захоронения в колодах в Северном Причерноморье не практиковались. Впрочем, и для бронзового века Восточной Европы в целом можно говорить о не характерности обряда захоронения в деревянных долбленых колодах. Погребальная «мода» на захоронения в деревянных гробах-колодах в восточноевропейском регионе появляется в финальный период среднего бронзового века (его также называют переходным периодом от среднего к позднему бронзовому веку). Эту «моду» устойчиво, хотя и не массово, демонстрируют лишь две локальные группы днепро-прутской бабинской культуры: днепро-бугская и днестро-прутская. Можно осторожно предположить наличие деревянного гроба-колоды в единственном погребении воронежской культуры Лесостепного Подонья: Хохольское, погребение 1 (рис. 3: 10–26; Пряхин/ Синюк 1983, 197, рис. 2), хотя авторы публикации пишут о плохо сохранившейся камере их дубовых плах с непрослеженным способом их крепления. Это неординарное по обряду и инвентарю женское захоронение сопровождалось ярким гарнитуром медно-бронзовых украшений и синхронизируется с ранним периодом посткатакомбных культур юга Восточной Европы, в частности днепро-донской бабинской культурой (ДДБК; Литвиненко 2002, 78, 79, 81, рис. 1), который датируется 2200–2000 гг. до н. э. (Мимоход 2019, 130). Также украшения погребения 1 из Хохольского находят аналогии в раннем бронзовом веке периода BA1 Центральной Европы, определяя еще один вектор синхронизации (Grigoriev 2019; Lytvynenko 2013). Благодаря такому надежному индикатору, как костяные пряжки типов 2 и 3о, погребения ДПБК в гробах-колодах относятся к поздним этапам (ІІВ–ІІІ) общей схемы периодизации культурного круга Бабино, а потому представляются более поздними, по сравнению с захоронением из Хохольского. Такой вывод полностью подтверждается имеющимися радиоуглеродными датами, пусть и немногочисленными. В настоящее время известны радиоуглеродные даты для трех погребений ДПБК в деревянных колодах (табель 1). Все три погребения относятся к днепро-бугскому локальному варианту ДПБК. Две омоложенные даты из Мироновского могильника однозначно выпадают их диапазона радиоуглеродных дат культур Бабинского круга и обоснованно признаны исследователями некорректными (Мимоход 2010, 42–45; Ніколова/Разумов 2012, 107). Дата погребения 25 Сугоклейского кургана представляется корректной, поскольку

368

РОМАН ЛИТВИНЕНКО

Табель 1. Радиоуглеродные даты погребений ДПБК в гробах-колодах. №

Погребение в колоде

Дата 14C cal

Источник

Мироновка, к. 4, п. 2

1530–1410

Лысенко 2005

Мироновка, к. 8, п. 2

1530–1410

Лысенко 2005

Сугоклейский курган, п. 25

1880–1630

Ніколова/Разумов 2012

коррелируется с радиоуглеродной хронологией позднего периода Бабино, в частности днепро-бугского варианта ДПБК. Итак, в местной восточноевропейской среде ранней и средней бронзы традиция захоронения в гробах-колодах не фиксируется, а потому не могла быть унаследована культурами посткатакомбного блока. В такой ситуации напрашивается логичный вопрос: не могла ли погребальная «мода» на долбленые гробы-колоды прийти с запада? Даже предварительная оценка ситуации к западу от Карпат позволяет ответить на этот вопрос утвердительно. В реальности, Европа западнее Карпат дает нам многочисленные свидетельства использования долбленых деревянных колод в погребальных традициях эпохи палеометалла. Зародившись в период, соответствующий общеевропейскому энеолитическому горизонту колоколовидных кубков,1 своего расцвета традиция захоронений в деревянных гробах-колодах достигла в эпоху раннего бронзового века (периоды BA1–A2 схемы П. Рейнеке),2 когда эту практику в той или иной степени демонстрирует значительная часть культур и групп Северо-Западной и центральной Европы (рис. 5). Учитывая широкое распространение практики захоронения в деревянных колодах и многочисленность таких могильников, раннебронзовые культуры Центральной Европы вполне могли выступать тем первичным очагом, из которого данная «мода» распространилась в Восточную Европу и где ее восприняли носители двух локальных групп днепро-прутской бабинской культуры. Такое предположение, во-первых, находится в соответствии с хронологическими соображениями: центральноевропейские могильники, в которых погребения в деревянных колодах встречают1 2

ся со времени 2200 г. до н. э., являются более ранними относительно восточноевропейских бабинских погребений в колодах, относящихся ко времени позже 2000 г. до н. э. Во-вторых, на западный импульс намекает и географический фактор: в пределах культурной области Бабино, охватывающей зону степи-лесостепи от Волги до Прута, погребальные гробы-колоды известны только в наиболее западных группах ДПБК, находящихся ближе всего к предполагаемому центральноевропейскому очагу погребальной традиции на использование деревянных долбленых колод. Какая именно из центральноевропейских культур стала источником новаций для ДПБК, пока уверенно сказать трудно. Но есть некоторые основания считать этой исходной средой унетицкую культуру. Именно в унетицких могильниках находят аналогии такие детали днестро-прутских бабинских погребений, как специальные донные углубления для гробов-колод и каменная забутовка некоторых погребальных ям (Ernée/ Müller/Rassmann 2009, 363, 364, ris. 7; Podborský i dr. 1993, 248, ris. 153; Stuchlík 2006, 93, 94, ris. 4: 3, 4; 5: 1, 2, 4; Šabatová/Parma 2019, ris. 5: 1). Таким образом, импульс унетицкой культуры классического этапа, характеризующегося наиболее массовым использованием деревянных гробов-колод, мог повлиять на появление таких гробовищ к востоку от Карпат, в первую очередь в днестро-прутской группе ДПБК, из которой эта «погребальная мода» могла вскоре быть заимствована соседней днепро-бугской группой ДПБК. И хотя нельзя исключать конвергентное появление практики захоронения в деревянных колодах в Восточной Европе, мы склонны видеть здесь влияние с запада, как это уже имело место несколько ранее – на этапе формирования культурной области Бабино,

В Восточной Европе горизонту колоколовидных кубков соответствует период существования катакомбной культурной области среднего бронзового века, в основном 2 и 3 его этапы. В Восточной Европе центральноевропейскому периоду BA1 соответствует финальный период среднего бронзового века (в другой интерпретации – переходный период от среднего к позднему бронзовому веку), представленные блоком посткатакомбных и эпишнуровых культур (культурный круг Бабино, культурный круг Лола, воронежская культура, средневолжская абашевская культура). Периоду же BA2 соответствует ранняя пора позднего бронзового века, представленная поздними фазами культурных кругов Бабино и Лола, а также блоком колесничных культур (Синташта, Потапово, доно-волжская абашевская культуры).

ПОГРЕБЕНИЯ КУЛЬТУРНОГО КРУГА БАБИНО В ДЕРЕВЯННЫХ ГРОБАХ-КОЛОДАХ

369

Рис. 5. Область распространения погребений в деревянных гробах-колодах в Европе. Kрасные – культуры/группы раннего бронзового века (BA1–A2 П. Рейнеке); желтые – днепро-прутская бабинская культура; оранжевый – воронежская культура (Хохольский).

когда под воздействием импульса из Центральной Европы сложилась древнейшая из бабинских культур днепро-донская (ДДБК; Lytvynenko 2013). ВЫВОДЫ Возникшая и широко распространившаяся в раннем бронзовом веке Центральной и Северо-Западной Европы традиция захоронения в долбленных гробах-колодах из цельного ствола дерева на рубеже 3–2 тыс. до н. э. проникла

в Восточную Европу. Эту «погребальную моду» практиковали носители западных локальных вариантов днепро-прутской бабинской культуры – днестро-прутского и днепро-бугского, возможно, также воронежской культуры Подонья. Хронологические и территориальные факторы, а также некоторое сходство в деталях погребального обряда этих восточноевропейских культур, позволяют предполагать в качестве первичного источника их практики использования гробов-колод унетицкую культуру Центральной Европы.

370

РОМАН ЛИТВИНЕНКО

СПИСОК ЛИТЕРАТУРЫ Агульников/Бубулич 1988 – С. М. Агульников/В. Г. Бубулич: Погребения финального этапа эпохи средней бронзы степной зоны Республики Молдова. B: Г. Н. Тощев (ред.): Проблемы изучения катакомбной культурно-исторической общности (ККИО) и культурно-исторической общности многоваликовой керамики. Запорожье 1988, 135–142. Григорьев/Баштовой 1989 – В. П. Григорьев/А. Н. Баштовой: Отчет о раскопках Левобережного отряда Черкасской Лесостепной археологической экспедиции в 1989 г. Науковий архів ІА НАНУ. Отчёт № 1989/134. Київ 1989. Ковалёва/Шалобудов 1992 – И. Ф. Ковалёва/В. Н. Шалобудов: Курган эпохи бронзы у с. Боровковка. B: Древности Степного Причерноморья и Крыма III. Запорожье 1992, 105–114. Куштан 2013 – Д. П. Куштан: Південь Лісостепового Подніпров’я за доби пізньої бронзи. Археологический альманах 29. Донецк 2013. Литвиненко 2002 – Р. А. Литвиненко: Культура Бабино (многоваликовой керамики) и проблемы бронзового века бассейна Дона. B: А. Т. Синюк (ред.): Археологические памятники Восточной Европы. Воронеж 2002, 76–85. Литвиненко 2011 – Р. А. Литвиненко: Культурный круг Бабино: название, таксономия, структура. Краткие сообщения Института археологии 225, 2011, 108–122. Литвиненко 2017 – Р. А. Литвиненко: Бабинські пам’ятки Середньої Наддніпрянщини в системі старожитностей культурного кола Бабине. Переяславіка 12 (14), 2017, 336–344. Лысенко 2000 – С. Д. Лысенко: Погребения Среднего Поднепровья в колодах. B: В. Н. Горбов (ред.): Археология и древняя архитектура Левобережной Украины и смежных территорий. Донецк 2000, 70–72. Лысенко 2005 – С. Д. Лысенко: Абсолютная хронология восточного массива тшинецкого культурного круга. В: Проблемы эпохи бронзы Великой Степи. Луганск 2005, 37–60. Мимоход 2005 – Р. А. Мимоход: Блок посткатакомбных культурных образований (постановка проблемы). В: В. В. Отрощенко (ред.): Проблеми дослідження пам’яток археології Східної України. Луганськ 2005, 70–74. Мимоход 2010 – Р. А. Мимоход: Радиоуглеродная хронология блока посткатакомбных культурных образований. Матеріали та дослідження з археології Східної України 10, 2010, 32–55. Мимоход 2019 – Р. А. Мимоход: Хронология воронежской культуры (по материалам погребальных памятников). Краткие сообщения Института археологии 256, 2019, 121–135. Ніколова/Разумов 2012 – А. В. Ніколова/С. М.Разумов: Поховання культури Бабине Сугоклейської могили. Археологія 3, 2012, 96–108. Полин /Ту пчи е нк о/Ник ол ов а 1993 – С. В. Полин/ Н. П. Тупчиенко/А. В. Николова: Курганы верховьев Ингульца 2 (Курганы у с. Головковка). Кировоград 1993. Полин/Тупчиенко/Николова 1994 – С. В. Полин/Н. П. Тупчиенко/А. В. Николова: Курганы верховьев Ингульца 3 (Курганы у с. Головковка, Звенигородка и Протопоповка). Кировоград 1994.

Пряхин/Синюк 1983 – А. Д. Пряхин/А. Т. Синюк: Курган эпохи бронзы у пос. Хохольский. Советская археология 3, 1983, 197–202. Савва 1992 – Е. Н. Савва: Культура многоваликовой керамики Днестровско-Прутского междуречья. Кишинев 1992. Bąbel 2013 – J. T. Bąbel: Cmentarzyska społeczności kultury mierzanowickiej na Wyżynie Sandomierskiej. collectio Archaeologica Ressoviensis XXIV/1. Rzeszów 2013. Bátora 2018 – J. Bátora: Slovensko v staršej dobe bronzovej. Bratislava 2018. Drenth/Lohof 2005 – e. Drenth/e. lohof: mounds for the dead: funerary and burial ritual in Beaker period, early and middle Bronze age. in: a. l. van gijn (ed.): The Prehistory of the Netherlands 1. Amsterdam 2005, 433–454. Ernée/Müller/Rassmann 2009 – m. ernée/J. müller/k. rassmann: ausgrabung des frühbronzezeitlichen gräberfelds der Aunjetitzer Kultur von Prag-Miškovice. Auswertung und erste Ergebnisse der naturwissenschaftlichen Untersuchungen: 14c-Daten und metallanalysen. Germania 87, 2009, 355–410. Gardelková-Vrtelová 2014 – a. gardelková-vrtelová: sociální struktura na pohřebištích v závěru eneolitu a starší doby bronzové v oblasti moravy a jihozápadního slovenska. Študijné zvesti AÚ SAV 55, 2014, 5–68. Grigoriev 2019 – s. grigoriev: central european impulses in eastern europe in the early second millennium Bc. Slovenská archeológia 67, 2019, 255–239. Harding 2000 – a. F. harding: European Societies in the Bronze Age. cambridge 2000. Holsth/Breuning-Madsen/Asmussen 2001 – m. k. holsth/ e. Breuning-madsen/m. asmussen: the south scandinavian barrows with well-preserved oak-log coffins. Antiquity 75, 2001, 126–136. Christensen 2006 – K. Christensen: Bronze Age Oak Coffin graves. archaeology and Dendro-Dating (the Dendrochronological investigation). Acta Archaeologica (København) 77, 2006, 164–244. Christensen/Eckstein/Schmidt 2007 – k. christensen/ D. eckstein/B. schmidt: Bronze Age oak coffins in Denmark and north germany. Dendrochronological dating and archaeological implications. Germania 85, 2006, 35–46. Lasak 1982 – I. Lasak: Pochówki w trumnach drewnianych jako forma obrządku grzebalnego we wczesnym okresie epoki brązu w świetle badań w Przecławicach, woj. Wrocławskie. Silesia Antique 24, 1982, 89–108. Lytvynenko 2013 – r. o. lytvynenko: central european parallels to the Dnieper-Don centre of Babyno culture. the ingul-Donets early Bronze civilization as springboard for transmission of Pontic cultural patterns to the Baltic drainage basin. 3200–1750 Bc. Baltic-Pontic Studies 18, 2013, 121–138. Melton i dr. 2010 – n. melton i dr.: gristhorpe man: an Early Bronze Age log-coffin burial scientifically dated. Antiquity 84, 2010, 796–815. Pleinerová 1960 – I. Pleinerová: Únĕtické pohřby v rakvích. Archeologické rozhledy 12, 1960, 13–27. Pearson/Sheridan/Needham 2013 – m. p. pearson/a. sheridan/S. Needham: Bronze Age tree-trunk coffin graves in Britain. in: n. D. melton/J. montgomery/ch. knüsel (eds.): Gristhorpe Man: A Life and Death in the Bronze Age. Oxford 2013, 29–66.

ПОГРЕБЕНИЯ КУЛЬТУРНОГО КРУГА БАБИНО В ДЕРЕВЯННЫХ ГРОБАХ-КОЛОДАХ

371

Pleiner/Rybova 1978 – r. pleiner/a. rybova: Pravěké dějiny Čech. Praha 1978. Podborský i dr. 1993 – v. podborský i dr.: Pravěké dějiny Moravy. Brno 1993. Randsborg 2006 – K. Randsborg: Bronze Age Oak Coffin graves. archaeology and Dendro-Dating (part i). in: k. randsborg/k. christensen: Bronze Age Oak-Coffin Graves: Archaeology & Dendro-dating. acta archaeologica (københavn) 77. supplementum 7. copenhagen 2006, 1–163. Randsborg/Christensen 2006 – k. randsborg/k. christensen: Bronze Age Oak-Coffin Graves: Archaeology & Dendro-dat-

ing. acta archaeologica (københavn) 77. supplementum 7. copenhagen 2006. Šabatová/Parma 2019 – K. Šabatová/D. Parma: Pohřbívání v závěru starší doby bronzové na Moravě: chronologie, typologie a absolutní data. Archeologické rozhledy 61, 2019, 3–26. Stuchlík 2006 – S. Stuchlík: Úprava hrobových jam na přelomu doby kamenné a bronzové na Moravě. Študijné zvesti AÚ SAV 39, 2006, 85–100. Tihelka 1960 – K. Tihelka: Moravské únětické pohřby v dřevěných rakvích. Archeologické rozhledy 12, 1960, 748–749.

Manuscript accepted 19. 6. 2020

проф. Роман Литвиненко, д.и.н. Донецкий национальный университет имени Васыля Стуса ул. 600-летия 21 Украина – 21021 Винница [emailprotected]

Translated by Roman Litvinenko

The Burial of the Babino Cultural Circle in Tree-Trunk Coffins as a Manifestation of Pan-European Bronze Age Practice roman litvinenko

su m m a rY

In the Eneolithic in the western half of Europe, in the Bell Beaker horizon the practice of burial in tree-trunk coffins is born. In the Early Bronze Age (Reinecke’s BА1–А2) this tradition became more widespread and was practiced to different degrees in cultures/groups – Únětice, Nitra, Mierzanowice, Unterwölblinger, Isar, Singen, Adlerberg, Wessex, Tumulus, Trzciniec, Otomani-Füzesabony and Věteřov (Fig. 5). later manifestations of the funerary fashion on tree-trunk coffins belong to the period II of the Northern Bronze Age of Jutland (Reinecke’s BC). Investigations of burials in tree-trunk coffins cover mainly the regions of Britain, Northern, Northwest and Central Europe, but eastern europe absolutely fell out of them, although similar burials were also practiced there in the Bronze Age. To the east of the Carpathians, burials in hollowed-out wooden coffins are found in the western local groups of the Babino cultural circle (Bcc) of late periods (about 2000–1800 BC cal). In total, 43 burials are known from

the barrows of Dnieper-Bug (30) and Dniester-Prut (13) regions – local versions of the Dnieper-prut Babino culture (DPBC; Fig. 4). Burials with oak tree-trunk coffins of these neighboring Babino groups have both common features and some differences (Fig. 1–3). The Dniester-Prut burials with wooden hollowed sarcophagi belong to the II period of the general periodization of the ccB, and the Dnieper-Bug burials are later and belong to the iii period. Without denying the possibility of the convergent origin of tree-trunk coffins in the funeral ritual of the DPBC, we consider it more likely that this funerary fashion appeared under the influence of a western impulse from Central europe. the primary focus of this impulse could be the Únětice culture, where tree-trunk coffins appear earlier. At first, hollowed-out coffins could be borrowed by the population of the more western Dniester-Prut Babino group of DpBc, and later they fell into the neighboring Dnieper-Bug Babino group of DpBc.

372

РОМАН ЛИТВИНЕНКО

Fig. 1. Burials in tree-trunk coffins of the Dnieper-Bug group of the DpBc. 1 – Bashtechki 49/2; 2 – Sugokleyskiy barrow, grave 25; 3 – Golovkovka-III 14/1; 4, 5 – Podol‘skoye 9/2; 6, 7 – odol‘skoye 8/1; 8 – Zvenigorodka-KH 5/3; 9 – orientation of the buried; 10 – Podol’skoye 2/1; 11, 12 – Borovkovka 1/12; 13, 14 – Drigvalov Sad 3/3; 15, 16 – Drigvalov Sad 7/2. Scale a: 5, 7, 12, 14, 16; b: 1–4, 6, 8, 10, 11, 13, 15 (after Григорьев/ Баштовой 1989; Ковалёва/Шалобудов 1992; Куштан 2013; Лысенко 2000; Ніколова/Разумов 2012; Полин/Тупчиенко/ Николова 1993; Полин/Тупчиенко/Николова 1994). Fig. 2. Burials in tree-trunk coffins of the Dniester-Prut group of the DpBc. 1–3 – Nikolskoye 7/35, barrow/ burial; 4–6 – Nikolskoye 7/37; 7–9 – Nikolskoye 12/8; 10–14 – Rumyantsevo 1/2 (after Агульников/Бубулич 1988; Савва 1992). Fig. 3. Burials in tree-trunk coffins of the Dniester-Prut group of the DpBc (1–9) and Voronezh Culture (10–26). 1–3 – Krihana Veke 1/2; 4 – orientation of the buried; 5–6 – Tokile-Reducani 1/13; 7–8 – Krihana Veke 1/1; 9 – Tokile-Reducani 1/21; 10–26 – Khokholsky, grave 1 (after Пряхин/Синюк 1983; Савва 1992). Fig. 4. The area of burials in tree-trunk coffins of the Dnieper-prut Babino culture. Dniester-prut group: 1 – krikha-

na veke 1/1, 1/2; 2 – rumyantsevo 1/12; 3 – tokile-Redukan’ 1/13, 1/21; 4 – Meren’-I 1/12; 5 – Khadzhimus 2/8; 6 – Glinoye 1/11; 7 – Nikol’skoye 7/35, 7/37, 12/8; 8 – Dubossary 17/1; 9 – Krasnyy Vinogradar’ 31/8; 10 – oknitsa 3/2. Dnieper--Bug group: 12 – Buzok, grave 2; 13 – Zakharovka-I 11/1; 14 – Sugokleyskiy barrow, grave 25; 15 – Zvenigorodka-X 5/3; 16 – Golovkovka-III 14/1; 17 – Borovkovka 1/12; 18 – Les‘ki-I 1/8; 19 – Chervona Sloboda 3/1; 20 – Matusov, grave 4; 21 – Bashtechki 49/2; 22 – Rosava 4/2, 5/2, 8/1, 8/2, 8/7; 23 – Ivankov; 24 – Mirnoye-II 1/1; 25 – Vybla Mogila (Krest), grave 1; 26 – Podol‘skoye 2/1, 2/4, 8/1, 9/2; 27 – Timchenki 1/1; 28 – Pronozovka 2/1; 29 – Drigvalov Sad 3/3, 6/3, 7/2; 30 – kagamlyk 2/1; 31 – kolomatskoye 1/1. Fig. 5. the area of distribution of burials in tree-trunk coffins in europe. red – cultures/groups of the early Bronze Age (Reinecke’s BА1–BА2); yellow – Dnieper-prut Babino culture; orange – voronezh culture (khokholsky). table 1. radiocarbon dates from burials in tree-trunk coffins of Dnieper-Prut Babino culture.

slovenská archeológia – Supplementum 1 A. Kozubová – E. Makarová – M. Neumann (ed.): Ultra velum temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám. Nitra 2020, 373–383. DOI: https://doi.org/10.31577/slovarch.2020.suppl.1.31

ОБ ОДНОЙ РАЗНОВИДНОСТИ РАННЕСКИФСКИХ ЗООМОРФНЫХ БУТЕРОЛЕЙ СЕРГ ЕЙ М А ХОР Т Ы Х On the One Type of the Early Scythian Zoomorphic Scabbard Chapes. The article is devoted to the examination of the early Scythian bronze and bone scabbard ends decorated with images of a coiled animal, which were found in the Caucasus and the forest-steppe Dnieper area. It provides the morphological and chronological analysis of the artifacts and discusses the origin of this particular type of zoomorphic chapes. Keywords: Caucasus, 7th–6th centuries BC, Scythians, scabbard chape, coiled animal.

ВВЕДЕНИЕ Статья посвящена рассмотрению хронологии ипроисхождения раннескифских наконечников ножен акинаков, украшенных изображениями свернувшегося хищника (pис. 1: 1–13). Эта категория предметов VII–VI вв. до н. э., важная для изучения культуры и истории кочевых скифов, а также их взаимоотношений с местным кавказским населением не была еще предметом специального изучения. На Кавказе выделяется несколько ареалов распространения анализируемых предметов. Главный из них, где найдено восемь таких наконечников ножен, локализуется в горной зоне Центрального Кавказа и прилегающих плоскостных районах (Тлийский могильник: погребения 164, 216, 258, 378; Нартан: курган 21; могильник Фаскау; Рук).1 Второй ареал снаходками, предположительно, трех экземпляров включает Северо-Западный Кавказ (хутор Грозный; курган 46 «Семигорье»; Майкоп ?). На территории Украины эти предметы единичны и выявлены в Днепровском лесостепном Правобережье (Макеевка: курган 435; Дарьевка). МЕСТОНАХОЖДЕНИЕ БУТЕРОЛЕЙ Ниже приводится краткое описание мест обнаружения бутеролей и/или комплексов, включающих эти предметы, которое начинается с более восточных находок. 1. Xутор Степной (Чечня). Бронзовая бутероль происходит из разрушенного погребения в кургане. 1

Вместе с наконечником выявлен биметаллический кинжал с железным клинком и бронзовой рукоятью (рис. 2: 1; Виноградов 1974, рис. 1: 2). 2. Нартановский могильник, курган 21, погребение 1 (Кабардино-Балкария). Помимо костяной бутероли, в погребении выявлены нож, костяная застежка и столбики от колчана, наконечники стрел, среди которых преобладают бронзовые трехлопастные экземпляры, пронизь, миска, отщеп кремня (рис. 3: 4; Батчаев 1985, табл. 51: 20). 3. Могильник Фаскау (Северная Осетия). Случайная находка обломка бронзового наконечника ножен (Мошинский/Переводчикова 2004, рис. 1: 2). 4. Могильник Фаскау (Северная Осетия). Случайная находка бронзовой бутероли свыступом в нижней части (рис. 2: 6; Мошинский 2010; Мошинский/Переводчикова 2004, рис. 1: 1). 5. Cело Рук (Южная Осетия). Случайная находка бронзового наконечника ножен (pис. 3:2; Техов 1980, рис. 23: 1). 6. Тлийский могильник, погребение 164 (Южная Осетия). Захоронение включает бронзовый наконечник ножен, железные топор, нож, кинжал «келермесского» типа, бронзовую пряжку и каменный оселок с бронзовой цепочкой (pис. 3: 6; Техов 1980, рис. 12: 6). 7. Тлийский могильник, погребение 216 (Южная Осетия). В нем выявлен разнообразный инвентарь: костяная бутероль, железные топор, кинжал, наконечник копья, нож, бронзовые миска, фибула, гривна, пинцет, пряжка, пояс, а также череп коня, удила, застежка, костяное изделие в виде головки птицы и сердоликовые бусы (pис. 3: 3; Техов 1980, рис. 14: 5).

В горных районах Центрального Кавказа локализуется и большая часть находок другой, более молодой в хронологическом отношении разновидности раннескифских зооморфных бронзовых наконечников ножен, оформленных в виде головы хищной птицы (10 экз.; Вольная 2015). Данное обстоятельство, свидетельствует как о длительных и активных контактах скифов с местными обитателями этого кавказского региона, так и важности последнего для обеспечения металлом иизделиями из него обитающих в Предкавказье кочевников (Махортых 1991, 112).

374

СЕРГЕЙ МАХОРТЫХ

8. Тлийский могильник, погребение 258 (Южная Осетия). Захоронение является парным. Сженским скелетом связывается находка серьги, а с мужским находки железного топора, ножа сутолщенной спинкой, а также костяного наконечника ножен, состоящего из двух половинок, скрепленных между собой бронзовыми гвоздиками (pис. 2: 7; Техов 1980, рис. 19: 2). 9. Тлийский могильник, погребение 378 (Южная Осетия). Вместе с костяной бутеролью найдены железные топор, акинак, бронзовые фибула, ведерко, каменный оселок и несколько сердоликовых бусин (Техов 2002, табл. 54: 1–8). 10. хутор Грозный близ города Майкопа (Адыгея). Случайная находка костяного зооморфного наконечника ножен (pис. 3: 1; Канторович/Эрлих 2006, 79, кат. 43). 10a. покупка в Майкопе в 1915 г. представлена бронзовой бутеролью, точное местонахождение которой неизвестно (pис. 3: 5; Канторович/Шишлов 2014, рис. 5: 6). 11. Курган 46 курганной группы «Семигорье» близ города Новороссийска (Краснодарский край). С бронзовой бутеролью обнаружены обломки железного кинжала и двух бронзовых булавок (pис. 2: 4; Канторович/Шишлов 2014, рис.3; 4). 12. село Макеевка, курган 453 (Черкасская область, Украина). В погребении выявлены: обломок

костяного наконечника ножен, лепной кубок, удила, псалии, наконечник копья, на острие которого был одет футляр в форме усеченного конуса, железный пластинчатый обруч и обломок ножа (pис. 2: 11; Галанина 1977, табл. 7: 7). 13. Курган в урочище Дарьевка близ города Шполы (Черкасская область, Украина). К числу находок, предположительно обнаруженных вместе с костяной бутеролью, относятся железный кинжал, костяные наконечники в виде львиной иорлиной головок, застежки и столбики от колчана, ложечка с изображением фигурки хищника кошачьей породы и стоящей на нем фигурки козла, бронзовые булавки, золотые бляхи в виде фигурок оленя, а также серьга (pис. 3: 10; Бобринской 1894, 131, рис. 13). РАЗНОВИДНОСТИ БУТЕРОЛЕЙ Для изготовления бутеролей использовались кость (рог) и бронза (по 7 экз). По форме рассматриваемые бутероли делятся на несколько разновидностей. Большинство из них (не менее 8 экз.) имеет полуовальную форму (pис. 3: 2–6). Остальные характеризуются округлыми очертаниями или близки к полуовальным, но с выступающим нижним краем, оформленным в зверином стиле (рис. 2: 1, 7).

Рис. 1. Карта-схема распространения наконечников ножен украшенных изображениями свернувшегося хищника на Кавказе и в лесостепном Поднепровье. 1 – Степной; 2 – Нартан, курган 21; 3, 4 – могильник Фаскау; 5 – Рук; 6–9–Тлийский могильник, погребения 164, 216, 258, 378; 10 – Грозный; 11 – курганная группа «Семигорье», курган 46; 12 – Макеевка, курган 453; 13 – Дарьевка.

ОБ ОДНОЙ РАЗНОВИДНОСТИ РАННЕСКИФСКИХ ЗООМОРФНЫХ БУТЕРОЛЕЙ

375

Рис. 2. Наконечники ножен (1, 3–9, 11), лука (10), а также бляха (2), украшенные зооморфными изображениями. 1–Степной; 2 – сибирская коллекция Петра I; 3, 8, 9 – Иран; 4 – Семигорье; 5 – Аянис; 6 – Фаскау; 7 – Тли, погребение 258; 10 – Новоалександровка, курган 7, погребение 8; 11 – Макеевка, курган 453. Масштаб изображений произвольный (по Виноградов 1972; Галанина 1977; Канторович/Шишлов 2014; Кореняко/Лукьяшко 1982; Мошинский 2010; Переводчикова 1983; Руденко 1962; Техов 1980; Barbier 1996; Çilingiroğlu 2018).

376

СЕРГЕЙ МАХОРТЫХ

Рис. 3. Предметы украшенные изображениями свернувшегося животного. 1 – Адыгея; 2 – Рук; 3 – Тли, погребение 216; 4 – Нартан, курган 21; 5 – покупка в Майкопе в 1915 г.; 6 – Тли, погребение 164; 7 – Темир-Гора; 8 – Келермес, курган 24; 9– Краснодарское водохранилище; 10 – Дарьевка; 11 – Кармир-Блур; 12 – Зивие. Масштаб изображений произвольный (по Батчаев 1985; Бобринской 1894; Галанина 1997; Ильинская/Тереножкин 1983; Канторович/Эрлих 2006; Канторович/ Шишлов 2014; Махортых 2016; Смирнов 2015; Техов 1980; Ghirshman 1964).

ОБ ОДНОЙ РАЗНОВИДНОСТИ РАННЕСКИФСКИХ ЗООМОРФНЫХ БУТЕРОЛЕЙ

Зооморфные фигуры свернувшегося животного, представленные, как правило, двусторонними изображениями, являются довольно разнообразными, поэтому, отнесение их всех к одному «келермесско-яблоновскому» типу (Канторович/ Шишлов 2014), представляется мне преждевременным. Более продуктивным, с точки зрения художественного и хронологического анализа, будет выделение среди

Ultra Velum Temporis. Venované Jozefovi Bátorovi k 70. narodeninám [PDF] - VDOC.TIPS (2024)